Český taxík – zaplatí taxametr sexem
🛑 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻
Český taxík – zaplatí taxametr sexem
Obtěžuje vás reklama? Našim předplatitelům ji nezobrazujeme!
Nabídka slovníků
E-shop
Přihlášení
Překladač
Korektor
tavicí tavič tavičství tavírna tavit tavit se tavitelný tavný taxa taxační taxametr taxativní taxi taxík taxikář taxikářka taxikářský taxis taxislužba taxonomický taxonomie tázací tázaný 1 tázaný 2
Lingea s.r.o., Vackova 9, 612 00 Brno
T.: + 420 541 233 160 E.: info@lingea.cz
×
Rozšířené hledání
Používáním stránek provozovaných Lingea s.r.o. souhlasíte s používáním cookies, které nám pomáhají zajistit lepší služby.
die Taxe lázeňská / letištní / turistická taxa die Kurtaxe / Flughafentaxe / Touristentaxe
pobytová taxa die Touristensteuer
Obtěžuje vás reklama? Našim předplatitelům ji nezobrazujeme!
Nabídka slovníků
E-shop
Přihlášení
Překladač
Korektor
tavený taverna tavicí tavič tavírna tavit tavitelný tavný taxa taxametr taxativní taxe taxi taxík taxikář taxislužba taxonomický taxonomie tázací tázat se tazatel tázavě tázavý tažení
Lingea s.r.o., Vackova 9, 612 00 Brno
T.: + 420 541 233 160 E.: info@lingea.cz
×
Rozšířené hledání
Používáním stránek provozovaných Lingea s.r.o. souhlasíte s používáním cookies, které nám pomáhají zajistit lepší služby.
та́кса , расце́нка , ( sazba ) ста́вка
Richard Schötz. Bůh je vyšinutý recesista. s poněkud sadistickými. sklony. c 2006 by Richard Schötz. publishing c 2006byCZBookss.r.o
Home
Richard Schötz. Bůh je vyšinutý recesista. s poněkud sadistickými. sklony. c 2006 by Richard Schötz. publishing c 2006byCZBookss.r.o
1 Richard Schötz Bůh je vyšinutý recesista s poněkud sadistickými sklony c 2006 by Richard Schötz cover c byczbookss.r.o. publishing c 2006byCZBookss...
Richard Schötz
Bůh je vyšinutý recesista s poněkud sadistickými sklony
c 2006 by Richard Schötz
c by CZ Books s. r. o. cover c 2006 by CZ Books s. r. o. publishing
Richard Schötz
Bůh je vyšinutý recesista s poněkud sadistickými sklony
Živé knihy CZ Books, s.r.o. 2006
ISBN 80-86947-49-1
„Potřebovala bych s tebou mluvitÿ To byla slova, která na mne proudila z mluvítka telefonu. Obyčejná slova v mojí mateřštině. Zněla úplně jasně, ale člověk si pod nimi mohl představit úplně cokoliv. Moje žena předstírala nezájem, jako ostatně vždy, když se ze sluchátka ozýval jí neznámý ženský hlas, který si přál mou maličkost. Nechtěl jsem ji trápit, a proto po přikrytí mikrofonu rukou tiše zašeptám: „To je bejvalka.ÿ Ale hned potom raději i s telefonem přejdu do kuchyně, kde mám větší soukromí a hlavně nemusím hledět do manželčiných očí, plných otazníků. Náš pes vyběhne za mnou v domnění, že se jedná o nějakou novou, pro něj neznámou hru. První myšlenka patří tomu, že se jako obyčejně bude jednat o zvýšení alimentů. Ta myšlenka je nasnadě, protože za celých patnáct let, po které jsme rozvedeni, je to to jediné, o čem jsme spolu schopni komunikovat. „Moc by mě zajímalo, co by madam zase potřebovala.ÿ stála manželka v bojovné pozici s rukama v bok. „S holkou jsou problémy, tak asi snad peníze, ne?! Peníze asi řeší všechny problémy.ÿ „Nemluvila o penězích. Jenom říkala, že jí na sociálním doporučili, aby mě kontaktovala. Prý holka dost utíká a . . . ÿ Snažím se mluvit klidně a vyrovnaně, ale moc se mi to nedaří. Hlavou mi letí události mých vlastních šestnácti. Všechna ta násilím za večer vypitá a vzápětí vyzvracená piva, potom taky nahořklá pachuť laciných a hnusných cigaret bez filtru, které se patřilo k astronomické řadě piv a později i kořalek vykouřit. Najednou mi dochází, jak strašně jsem nepřipraven řešit podobné věci. Nevím vůbec nic o lidech, kterým je šestnáct. Nikdy jsem nepotřeboval řešit žádný PROBLÉM S DĚTMI. Celých patnáct let jsem o dceři ani neslyšel, ani ji vlastně až na jednu nebo dvě výjimky neviděl. Takže abych
to zkrátil. Alimenty se mi platily formou trvalého příkazu, proto nebyl důvod si ani jednou za měsíc vzpomenout, že JSEM OTEC. Míchalo se mi v mozku neskutečné množství myšlenek. Vždycky, aniž bych si to přál, aniž bych chtěl, vyplavala nějaká na povrch a odkryla jakýsi fragment, něco, co nedávalo smysl a na co jsem snad ani myslet nechtěl. Jenomže nebylo možné takové myšlenky zapudit. Viděl jsem postýlku, obyčejnou dřevěnou postýlku s bezpečnostní sítí, přesně tak, jak jsem se kolem ní naposledy mihnul, když jsem nadobro odcházel. Vidím v ní spát malou postavičku, ale to je vše. Může to vlastně být kdokoliv, protože obličejík nemluvněte uvnitř je úplně rozostřený. Nepamatuji nic, ani tu podobu ročního mimina, když jsem se kolem té postýlky protáhl potichu, abych za sebou zavřel lehké dveře panelákového bytu navždy. Jak je možné, že se mě to vůbec dotýká. Proč mám strach o někoho, o kom nevím nic. Je to sakra hodně nefér cítit výčitky a strach, když jsem zapomněl, že mám dceru. Já přece nemůžu vědět, jak se bavit s dětmi. Umím si popovídat akorát tak s manželkou a se svým hrubosrstým jezevčíkem. „To je stejně jenom takovej úvod k tomu, aby si řekla zase o peníze. Jenom neví, jak to navlíknout.ÿ Probere mě pojednou hlas hovořící vedle mě. „Doufám, že ji nechceš tahat k nám. No to ať tě ani nenapadne. Přece jí nepřiznáš naší životní úroveň.ÿ Zavrtím hlavou a dodám. „Samozřejmě že ne.ÿ To bych nemohl udělat, ani kdybych bydlel v zemljance. Současná manželka se mě totiž ujala, když jsem byl v dost žalostném stavu. Psychicky úplně na dně, a taky se spoustou nectností a spoustou pro manželství absolutně nepřijatelných koníčků. Kdovíproč byla přesvědčená, že za to může právě ona, moje první žena. Zabila by ji určitě, jen by se objevila mezi dveřmi a to i v případě, že by byla zástupcem loterie, ve které jsme právě rozbili jubileiní Jackpot a ona nám tu šťastnou novinu právě přinášela. „Chtěla se sejít v Mac Donaldu, ale tam jsem nikdy nevkročil a nehodlám to měnit. Domluvil jsem se s ní tady dole, v Juvelu.ÿ „V tom pajzlu?ÿ Neskrývala překvapení. Faktem je, že přes ulici stála pěkně zakouřená, i když teprve nedávno otevřená klasická sídlištní čtyřka. Asi to není nejlepší místo pro schůzku, ale nemám to daleko. „Ale nevezmeš si s sebou ani mobil, aby nepojala přesvědčení, že si žijeme nějak nad poměry. A rozumíš, pořád jí nezapomeň opakovat, že jsem bez práce a nemocná. Víš, co ta moje cukrovka stojí.ÿ V něčem prostě mezi ženami nebyl rozdíl.
— 5—
— 6—
1. Moderní výchova
-II„Já si stejně myslím, že jsem mu ani neměla volat. Je to celé pitomost. Nenapadá mě, proč mu mám něco vyprávět o našich problémech.ÿ Zalamentovala žena u televize, jakmile položila knížku na stůl. „Mám z toho všeho po náladě a ani na tu blbou knížku se nedokážu soustředit. Nějaká kráva na sociálce si něco vymyslí . . . ÿ Její muž se snažil vypadat, jako by byl přímo vpit do nějakého hloupého amerického filmu. Raději to, než se k tomuto nějak vyjadřovat. To ale vůbec neznamenalo, že by dokázala zmlknout. Na to byly rány na duši příliš čerstvé. Nechtěla si připomínat martyrium tří manželství, i když, přestože si to nepřála se její hlavou mihla bezděky myšlenka celého života. Vždycky stejné schéma, tedy zatím až na tu poslední výjimku. Seznámení, těhotenství svatba a do roka rozvod. Kdo byl špatný na vztahy? Měla opravdu jenom smůlu, nebo to bylo skutečně v ní? Probouzel v ní snad svatební obřad spícího Hyda? Byl snad ten poslední muž neobyčejně odolný? Snad to bylo v tom, že se dokázal tvářit zúčastněně, i když byl duchem někde úplně jinde, daleko, v jiné galaxii? „Myslíš si, že jsem snad špatná máma?ÿ zeptala se přímo a bez okolků. Její otázka muže znepokojila. Na takový přímo položený dotaz se nedalo předstírat zaujetí televizí. „Určitě ne, miláčku,ÿ odpověděl skoro okamžitě, ale jeho slova zněla jaksi váhavě a nepevně. „Tak to potom musí být v tobě.ÿ Mluvila, a snad ne ani k němu. Jako by koukala skrz celý dům, jaksi příšerně daleko. Ta její poznámka ho ale naštvala. Dělal přece co mohl. To ona přitáhla k němu se dvěma „parchantyÿ. Dobře, byl rád, že se o něj starého, snad až příliš starého mládence, byť s dost vysokým postavením, a tudíž i příjmem, zajímá taková atraktivní a mladá žena. Jenže to ona se vetřela k němu se dvěma dětmi a třetím na cestě. Jasně, že to třetí udělali oba dva. Jasně, že to bral v potaz a taky se vždycky snažil nedělat mezi žádným z dětí rozdíly. Určitě se mu nelíbil ani její tón, ani obsah vět, které ze sebe sypala. Honil se jako blázen, aby pro všechny udržel víc než slušný standard a že to dalo v dnešním světě něco práce. Ona seděla doma jako kvočna a snad se i té drůbeži začínala trochu podobat.
„Potřebovala bych trošku klidu. Já? Asi bych nejvíc ze všeho potřebovala ticho, klid a tak na tejden spát. Jenom jíst a spát. Nic víc.ÿ Podívala se nahoru za hlasem. Tvář orámovaná „lenonkamiÿ patřila sotva dvacetiletému chlapci. Měl snad zbytečně dlouhé a zbytečně neupravené vlasy. Ale i přesto byl velmi pohledný. Jí se opravdu líbil. Tušila, že to asi není vztah na celý život, ale momentálně ji on bavil a zajímal tolik, že se jí vyplatilo nespat několik nocí doma, riskovat vyhazov z učňáku a možná i půlrok v diagnostickém ústavu. Bylo jí šestnáct pryč a někdy, hlavně ve dny, kdy se za sebou jako povodeň valily noci plné alkoholu a hluku, strašné mejdany v různých bytech betonových sídlišť, si připadala tak na padesát. „Jo, tak tos’ měla sedět doma, Věruško. Mohla sis v pokojíku toho vašeho snobskýho hnízdečka číst nějakou červenou knihovnu a nebo si s maminkou povídat o tom, co všechno se musí udělat, abys dokázala za život nahrabat víc než oni. Jak to dotáhnout na „snoba rokuÿ. A ohrnul ret nahoru na znamení jasného opovržení. Ona se znovu napila. Věděla, že ho dneska asi musela pěkně štvát. Jenže copak mu mohla říct, že je jí blbě, že se blíží její dny a že nemá ani na blbý vložky? Že by bylo fajn mít tu skvěle čistou a luxusně drahýma kachlíkama obloženou koupelnu k dispozici, tak jako doma? Co! Sakra, bylo by fajn mít jakoukoliv alespoň trochu čistou koupelnu s teplou vodou, sprchou a záchodem, kam by se dalo všechno vyzvracet, události posledních několika týdnů, a odejít čistá do jiného světa. Čistá jak zevnitř, tak zvenku. Do prdele, jestli se neukáže doma zítra a nedojde s mámou za psycholožkou, tak ji ta bába ze sociálky nechá poslat do nějakého blbého pasťáku. Řekla jí to přece v pondělí jasně do očí. Jenže jak vydržet všechno mentorování a výčitky, které jí čekaly?
„Dokážeš se alespoň na chvilku uvolnit?ÿ křičel na ni hlas přes clonu těžké a dunící reprodukované hudby. Popíjela si svoje víno a bylo jí pěkně hnusně.
„No, je toho opravdu hodně, co bych ti chtěla říct. Víš, nejvíc mě mrzí, že jsem se nedokázala ozvat dřív, než začaly tyhle problémy.ÿ On seděl naproti ní a moc se divil, že se mu nezvedly žaludeční šťávy a nenaplnily mu krk a ústa, tak jako vždy, když ji viděl. Bylo to zajímavé, kdysi se milovali a on si myslel, že to tak bude pořád. Jenže za jeden jedinej rok se tak strašně moc změnilo. Proč? Snad se vlastní ješitnost a hořkost konečně nezdála být důležitou. Vzduch byl tak zakouřený, že na sebe přes malý rozměr stolu skoro neviděli. Objevil se u nich číšník. Když slyšel objednávku, podiveně vrtěl hlavou. Určitě přemýšlel, že musí vše na lístek čitelně a úhledně zapsat, protože to bude stát za jeho zarámování a vyvěšení nad výčepem i s poznámkou, „nejkurióznější objednávkaÿ. Kroutil hlavou jistě ještě dlouho potom, co zmizel v lítačkách do
— 7—
— 8—
kuchyně. Přesto, snad z jakési stavovské cti, ty dva nenechal čekat a objevil se za chviličku a na tácku měl čaj, kávu a dvě třetinkové matonky. Ostatní hosté si obsah jeho ruky opovržlivě prohlíželi. Přidal do kroku, aby se toho sajrajtu co nejrychleji zbavil a dlouho se tím nekompromitoval. O několik okamžiků později už kmital lokálem s tácem plným piv a cítil se o moc líp. Hovor u stolu mezitím trochu pokročil. On i ona se docela usmívali, a kdyby je pozoroval kdokoli nezúčastněný, mohl si myslet, že se jedná o milence, kteří se z nějakého divného a nepochopitelného důvodu sešli zrovna tady v té pivnici. Přestože byly teprve necelé čtyři odpoledne, tak jeden ze štamgastů se zvedl a okamžitě s tupým žuchnutím upadl na pískovou, špinavou dlažbu. Musel být namol. Mladíček u vedlejšího stolu vyskočil a pomohl mu na nohy. Oni dva si toho ale ani nevšimli. Byly příliš zabráni do svého hovoru. „K týhle psycholožce už chodíme od jejích dvanácti. Víš, já opravdu byla přesvědčená, že to nějak zvládnu, ale zdá se, že jsem opravdu v koncích. Já už byla i u kartářky.ÿ pronesla až příliš omluvně a až příliš tiše. „Tak to byla jistě skvělá investice. Dovedu si to představit,ÿ ušklíbl se na ni. „Už mě nebaví ti pořád znovu dávat šance a říkat, že to je ta poslední.ÿ Lékařka si významně popotáhla brýle, aby zesílila dojem přísnosti. Vpravdě se toho daleko víc lekla matka, než ona. Věra to prostě čekala. Nic jiného nemohlo přece přijít. „To nemůžete myslet vážně, že seberete dítě z fungující rodiny a seknete ho někam, kde jsou drogy, násilí a na třicet dětí jedna vychovatelka!ÿ rozkřičí se matka. I to Věra předpokládala a snad by jí to i potěšilo, kdyby nevěděla, že daleko víc než zájem o výchovu vtom je hlas: „Co by tomu řekli sousedi, kdyby se dozvěděli, že mám dceru v pasťákuÿ. Zajímalo ji vždycky víc, co si o ní myslelo okolí, než co si myslí její vlastní dítě. Ještě, že je všechno připravené a naplánované. Odpoledne, za pár hodin, se nad ní zavře voda a nikdo nikdy ji nenajde. Nemůže. Ve městě se dá zmizet, město je anonymní. „A zvládáte snad její výchovu? Asi ne, to bychom tu jinak neseděli. Pokolikáté už to kolem dokola probíráme a pokolikáté chcete odklad? Vy obě? Je konec. Ona prostě potřebuje lekci! Pošlu vyrozumění a zítra si ji vyzvednou ze sociálky. Už bude vše připravené. A ty se holčičko připrav na tříměsíční režim. Alespoň prozatím!ÿ Věra přemýšlela, jak se mohla tak proměnit, ta hodná a chápající paní doktorka, za čtyři roky. Tenkrát ale ještě byla dítě, tolerovalo se jí o moc víc.
Špína a depresivní malůvky na zdech. Zakouřený vzduch v místnosti a hluk. Obrovský hluk a taky spousta lidí. Člověk by nevěřil, kolik se jich vejde do jednoho obýváku. Ostrý výrazný rytmus hudby byl občas disharmonicky narušen tlukotem od sousedů. „Dokázala jsi to, Věruško, už jsi skoro dospělá!ÿ promluvil na ni a lehce se lennonkami dotkl chladivě tváře, když se ji snažil políbit. „Dnešní večer je jenom tvůj.ÿ „Jak to, skoro dospělá! Já přece jsem dospělá, když jsem utekla z domova!ÿ Ale on, ten idol, kvůli kterému jí stálo za to přijít o čistou koupelnu i postel, zavrtěl hlavou. „Tohle je dospělost!ÿ řekl významně a natáhl před sebe ruku. Na dlani se bělal drobný plastikový sáček plný bělavé hmoty. Podívej, všichni jsou tu dospělí. Dospělost je přeci ve svobodě, v nespoutané fantazii, a tohle ti to všechno dá! Bral to i Ozy Osbourne, proto napsal takový pecky. Berou to všichni, co něco znamenají. Ostatní jsou jenom neschopné děti. Podívej!ÿ A ukázal rukou do místnosti. Jeden z mladíků si zrovna zaškrcoval ruku. „Za chviličku bude dospělý, uvidíš. I my budeme, uvařím nám to, lásko!ÿ Zavrtěla hlavou v podvědomé reakci. Nesnášela ani, když jí brali krev u lékaře. „Nedokážu to,ÿ zašeptala. „Do prdele, já si přece neumím píchnout injekci!ÿ Usmál se tomu, co ho ze začátku taky trápilo. „Neboj se. Pomůžu ti. Píchnu ti to a všechno tě naučím!ÿ Políbil jí a odběhl k léta nemytému plynovému sporáku Stála za ním a koukala, jak kapalina bublá na lžíci. Vhodil dovnitř krystalek kyseliny citronové a ze sraženiny začínal plnit injekční stříkačku. „Podělíme se o svou krev, láskoÿ řekl. Fascinovaně sáhla po škrtidle, ale on ji zastavil. „Ještě je to moc horké, to by byla cesta na onen svět!ÿ Drobně to štíplo a potom chviličku nic. Jenže než si on zavedl a dopíchl zbytek dávky, ani ho neviděla. Zmizel ten přeplněný pokoj, hluk i špinavý a věčně mentorující svět. Už žádní rodiče, žádná kravská doktorka. Příjemné pastelové světlo, rosa na chodidlech a pocit, že tančí jako vánek a bude tak tančit věčně. Jenže ve skutečnosti to tak vůbec nebylo. Upadla na zem několik vteřin po tom, co jí z paže vytáhl jehlu. Rozrazila si čelo o starou židli, jeden z mála kousků nábytku v bytě. Necítila to. Modrala, protože přestávala dýchat.
— 9—
— 10 —
„Ty vole, ta je v prdeli! Průser!ÿ probral se konečně někdo, když viděl její zakrvavenou hlavu kontrastující s modrofialovou barvou kůže. „Kurva, zkuste někdo její tep! Jestli ještě dejchá!ÿ „Ať si to vyřeší Petr, ten sem tu krávu přitáhl!ÿ Jenže Petr byl v rauši. Nevnímal nic, co se kolem děje. „Musíme ji vytáhnout ven, aby ji někdo našel, a ne tady. Kurva, třeba ji ještě rozdejchaj!ÿ A tak se pod rouškou tmy a anonymní nevšímavosti jednoho z převážně romských sídlišť objevilo u přístřešku na popelnice mladé dívčí tělo. Nevím, jestli to bude bez následků. Byla strašně dlouho bez vzduchu. Mozek je velmi citlivý na kyslík. Lékař mluvil komisně a nezúčastněně o její dceři. Její pohled byl upřímný, ale úplně suchý. Všechny slzy už stihla vyplakat. „Za to určitě může ta doktorka. Ta blbá psycholožka ji tolik vyplašila! A taky neschopnej bejvalej. Vždycky byl nezodpovědnej sobec. Prosila jsem ho přece, aby za ní zašel. Jenže na to si neudělal čas celých šestnáct let. Určitě za ní nepřijde ani sem.ÿ „Dovedeš pochopit, že je to moje dítě? Je v nemocnici na áru!ÿ „Hm, a čeká na tebe, že? Možná čekala celých šestnáct let a nechyběla ti. Co s tím? Tys přece od nich neodešel! Vyhodila tě ona!ÿ Možná manželčina slova byla pravdivá, ale nebylo to vlastně úplně jedno? Já momentálně necítil nic než strach právě o tu bytost, na níž jsem se vykašlal. Špatné svědomí? Možná. „Říkej si, co chceš, já tam jedu. Nezná mě, nečeká na mě, ale jedu tam!ÿ A konečně jsem si po těch dlouhých letech připadal jako chlap. Konečně se mi povedlo rozhodnout něco z minulosti, která v mém nitru byla tabu. Jenže mě k ní ani nepustili. Já prostě nebyl rodič. Alespoň co se úřední řeči týká. Jmenovala se jinak, bydlela jinde. „Do prdele a komu posílám ty tři tisíce měsíčně!ÿ chtělo se mi křičet na lékaře, ale musel jsem si uvědomit, že on za to nemůže. Nezaslouží si moje výlevy za to, že dodržuje předpisy.
„Můžu za tebou zase přijet?ÿ Přikývne. „A co mamka, jezdí sem?ÿ Opět přikývne. „Jo, jezdí oba s taťkou.ÿ A chce se mi křičet, co to povídáš? Já jsem přece tvůj taťka, jenže mi musí dojít, že to není žádná pravda. Nemám na to oslovení nárok. Ona jistě celou dobu bojuje s tím, jak mě vlastně oslovovat. „Hmm,ÿ proto poznamenám a dodám: „Klidně mi říkej Kamile, chápu že oslovení „tátoÿ ve spojení se mnou . . . ÿ Chápavě přikývne a snad se i trochu šťastně usměje. „Ty tři měsíce utečou jako voda, potom můžeš přijít, kdykoliv budeš chtít,ÿ říkám a snažím se, aby to znělo upřímně. Aby se vtom nedalo najít nic vykonstruovaného. „Tak jak?ÿ ptá se mě manželka v autě. Ale mně se nechce moc mluvit. „Snad je hlavní, že je v pořádku. Že se to na ní moc nepodepsalo. Tvrdí, že to zkusila poprvé.ÿ odvětím a tvářím se, jak moc mně zaměstnává ř
Porno 18
Něžně a s láskou ošuká hodnou přítelkyni
Český Challenge – svalnatý striptér dostane palce nahoru