Český Challenge – chudáka ponížili

🛑 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Český Challenge – chudáka ponížili





Přihlásit se



Registrace




E-kniha zdarma ke stažení v PDF

Můj bíbr
Vojen Koreis
Vojen Koreis se narodil v den svatého Valentýna 1943 v
Londýně. S matkou a otcem, který byl diplomatem, se po válce
pohyboval nejprve mezi Prahou, Bělehradem a Berlínem. Po náhlé
otcově smrti vyrůstal v Praze a v Rokytnici nad Jizerou v
Krkonoších. Vychodil gymnasium v Jilemnici, stal se zpěvákem ve
vojenském souboru, kde se stýkal s řadou budoucích hvězd české
kulturní scény. Vystřídal několik zaměstnání, mimo jiné byl
kulisákem a hercem v Karlových Varech, studoval také operní zpěv.
Po roce 1968 se přesunul do Londýna. S českou manželkou, s
níž se seznámil v Anglii, emigroval v roce 1973 do Brisbane v
Austrálii, kde od té doby žije. V Austrálii si vydělával na živobytí
jako skladník, obchodní cestující, později se věnoval výtvarnictví, byl
rovněž moderátorem v rozhlase, stihl si ale také zahrát divadlo a
občas i zazpívat. Zhruba od roku 2000 je rovněž činný jako
antikvární knihkupec. Přeložil díla některých českých autorů,
například bratří Čapků, napsal několik knih v angličtině, toto je
jeho čtvrtá kniha v češtině.
Vojen Koreis, narozen 1943 v Londýně, žije v Brisbane
Až doposud vydal:
V angličtině:
The Fools’ Pilgrimage
Golf Jokes and Anecdotes From Around the World
The Kabbalah - a timeless philosophy of life
Mephisto and Pheles – The Stage Play
Asylum Seekers in Heaven
An Introduction to the Study of the Tarot by P. F. Case (editor)
The Tales of Doggie and Moggie by Josef Čapek – Povídání o pejskovi a
kočičce (transl., editor)
R.U.R. (Rossum’s Universal Robots) by Karel Čapek (transl., editor)
The Robber by Karel Čapek - Loupežník (translator, editor)
V češtině:
Kafka tančí (Kafka Dances by Timothy Daly, divadelní hra přel. z angličtiny))
Bláznova cesta
Poutníci v čase
Kabala: nadčasová filosofie života
Blavatská a theosofie
Mnohé autorovy kratší práce, jakož i překlady, jak do češtiny tak i do
angličtiny, v tomto seznamu uvedeny nejsou.
Brisbane 2014
First published in this form in 2014
by Booksplendour
103 Grandview Road Pullenvale,
Brisbane, Queensland 4069
AUSTRALIA
Telephone +617-3202 7547
www.booksplendour.com.au
Copyright © Voyen Koreis 2014
All rights reserved. No part of this publication may be reproduced, stored in a
retrieval system, or transmitted, in any form or by any means, electronic,
mechanical, photocopying, recording or otherwise, without the prior written
permission of the copyright owner and the above publisher of this book.
Author: Koreis, Voyen.
Title:
Můj bíbr: (a Czech language title)
Edition: 1st ed.
ISBN: 978-0-9871982-1-1
1. memoirs, 2. autenticita, 3. memoárová literatura, 4. autobiografie, 5. Vojen
Korejs, 6. Voyen Koreis, 7. Londýn 1943, 8. Dalibor Korejs, 9. Svatba v Albánii,
10. Francie 1939, 11. Anglie, 12. Českoslovená zahraniční armáda, 13. Bělehrad
1947, 14. Berlín 1950, 15. rod Jandejsků, 16. Rokytnice nad Jizerou, 17. vojenský
umělecký soubor, 18. zpěvákem, 19. divadlo, 20. Čapkův Loupežník, 21. Pavel
Bayerle, 22. Ladislav Mrkvička, 23. Jiří Zahajský, 24. Jiří Hrzán, 25. Jiří Kodet, 26.
Zbyšek Pantůček, 27. Jiří Kysilka, 28. Divadlo Vítězslava Nezvala Karlovy Vary,
29. Jiří Samek, 30. Antonín Zacpal, 31. Oldřich Nový, 32. Zdeněk Kryzánek, 33.
Gustav Opočenský, 34. Rudolf Staník, 35. Kim Novák, 36. Karel Kryl, 37. opera,
38. Vilém Tauský, 39. Austrálie, 40. Brisbane, 41. loď Australis, 42. český akcent,
43. Herbert Lom, 44. Jiří Voskovec, 45. Jára Kohout, 46. virtuální golf, 47. Král
Ubu, 48. Eva Pilarová, 49. malíř Pavel Forman, 50. Gertrude Langer, 51.
moderátorem v rozhlase, 52. knihy, 53. Kabala: nadčasová filosofie života, 54.
Blavatská a theosofie, 55. Poutníci v čase, Kafka tančí
—Můj bíbr —
1. DEN SVATÉHO VALENTÝNA
(1943)
Narodil jsem se 14. února
1943 v Londýně. Kdybych byl v
Anglii zůstal, jistě bych se byl
velice brzy dozvěděl, že jsem
„Saint
Valentine's
baby“,
protože tam se svatý Valentýn
už
tehdy
slavil.
V
Československu, kam jsem se s
rodiči hned po válce vrátil,
tehdy ještě ne. Následkem toho
jsem žil dlouhá léta v
nevědomosti o tom, že jsem
jedním z takto privilegovaných
lidí. V důsledku toho jsem se
romanticky nevyžíval tolik, jak
bych byl asi měl, protože o tom,
že je něco výjimečného na tom
když se jeden narodí na svatého
Valentýna, jsem se dozvěděl až
když mi bylo kolem třicítky.
Trochu pozdě na mladistvé
romance. I když… Ne! Tohle si
S matkou brzy po narození
raději nechám na později.
Pokud jde o místo mého narození, londýnských poměrů znalý
Angličan by docela jistě obdivně prohlásil, že je to "good address",
dobrá adresa. Dům číslo 12 Pitt Street Kensington, London W8 totiž
stojí jen něco přes 200 metrů (ten stejný pomyslný Angličan by jistě
řekl "only a furlong away") od okraje toho nejslavnějšího a
nejangličtějšího městského parku ze všech — Hyde Parku. Co víc, stejná
vzdálenost jej dělí od Kensingtonského Paláce, který byl dokonce
místem narození oné kvintesenciální britské panovnice, samotné
královny Viktorie!
Tím se to ale zdaleka nekončí — na tomto místě se to totiž historií,
tou dávnou i tou poměrně nedávnou, jenom hemží; kromě té Viktorie a
před ní i jiných korunovaných hlav, zde také bydleli princ Charles s
princeznou Dianou. Nejen to, nyní zde už mají svou rezidenci také
— 5—
— Vojen Koreis —
vévodové z Cambridge princ William, který zde dokonce vyrůstal, a jeho
čerstvá choť Kate. Ani tím to nekončí. Jejich první potomek a budoucí
král (po Charlesovi a Williamovi) George, o jehož narození asi nešlo se
nedozvědět, by zde podle všeho měl také vyrůstat. Cesta do
Buckinghamského paláce, v němž sídlí britští monarchové poté kdy je
jim na hlavu nasazena koruna, vede zřejmě právě přes toto místo. A
představte si, že tohle všechno se nacházelo hned kousek za naší
zahradní zdí. Kamenem by se tam dalo dohodit! No, to snad trochu
přeháním, středověký lučištník by tam ale docela určitě dostřelil. Pokud
trváte na tom, že se do tohoto slzavého údolí opravdu docela určitě
musíte narodit, mohli byste si k tomu vybrat místo horší než číslo 12 v
Pitt Street Kensington.
Vidíte! Tohle je čemu se
říká anglicky “a typical
British
understatement”.
Understatement je výraz,
který se dost těžko překládá,
protože čeština takovéto
slovo nemá, spolu s řadou
jiných jazyků. Něco jako
„umírněné
vyjádření“.
Nicméně už jen to, že
understatement užívám, ze
mne činí Brita a to ne jen
Brita ledajakého. V mé
vlastní mysli, musím rychle
dodat. Kdybych totiž něco
Můj rodný dům v Londýně, s pohledem na ulici takového měl prohlásit před
vloženým vlevo dole
pravým Britem, rodilým
Angličanem, nejspíš by to
odbyl, podobně jako královna Viktorie, se svým proslulým “we are not
amused”, nepovažujeme to za zábavné. V dnešní době by se ale nejspíš
vyjádřil poněkud silnějším výrazem:
“Shit! With this sort of accent?!" ****! S takovýmto akcentem?!
“And with this sort of name?!“ A s takovýmto jménem?!
Rozpolcená osobnost?
Takovéto věci mívají často nevyhnutelné psychologické následky.
Přesto bych neřekl, že nějak zvlášť trpím syndromem rozpolcené
osobnosti — naopak, snažím se o to užívat si jej, dokud jej ještě mám.
Začal se u mne projevovat zhruba v sedmadvacátém roce života, poté
kdy jsem se natrvalo, po téměř celém čtvrtstoletí prožitém v
—6—
—Můj bíbr —
Československu, rozhodl vrátit do svého rodiště a přemístit se z Prahy
do Londýna. Netrvalo příliš dlouho a přišel jsem na to, že těm lidem
kolem mne se nyní nacházejícím, z velké části přináležejícím k oné části
lidstva jíž se běžně říká Anglosasové, činí nemalé potíže vyslovovat moje
jméno — Vojen Korejs. Když jsem to jméno před nimi sám vyslovil,
neměli přitom žádné větší problémy se správnou výslovností. Dokonce
to moje křestní jméno vyslovovali správněji než mnozí z Čechů. Ti mi
často říkali „Vojan“ místo „Vojen“ Zejména ti náležející k té starší
generaci. Asi s tím mělo něco co dělat jméno jednoho slavného hercetragéda, jehož příjmení stále ještě žilo v jejich myslích a to bezmála i půl
století poté kdy tento svět opustil v roce 1920. V Anglii ale Vojana nikdo
neznal, takže když jsem jim řekl, že jsem Vojen, Vojenem jsem pro ně
byl. Pouze ale do té chvíle kdy toto jméno uviděli napsané. To „j“, které
se v tomto jazyce běžně vyslovuje jako „dž“ je mátlo nemalým
způsobem. Pro anglicky hovořícího člověka se z Vojena nevyhnutelně
stal Voudžn. Tohle na mne bylo trochu moc! Pro ucho Čecha zní
Voudžn příšerně, nemyslíte? Miroslav Horníček si kdysi stěžoval na to,
jak hrozná mu připadá anglická výslovnost slova "oceán ─ oušn". V tom
s ním naprosto souhlasím. Když se to dlouhé "á" v češtině ještě trošinku
víc protáhne, tak nám z toho oceánu zazní ta nekonečná vodní pláň, ty
modravé dálavy, to šumění vln, ty písečné pláže, to lákání cizích krajů,
ta veškerá ve snách nasbíraná touha! Takovému lákání se potom těžko
odolává ─ sám jsem mu podlehl! Kdyby ale takovému Kolumbovi měl
někdo navrhnout aby přeplul oušn, potom hádám, že by Amerika
dodnes zůstala neobjevená! No, a vidíte, oušn-neoušn, Brity to
nezastavilo. Nejenže tu louži, ten svůj oušn, překročili, dokonce i
výslovnost toho slova sebou do Ameriky dovezli!
Mně ten "Voudžn" vadil snad ještě víc než vadil oušn Horníčkovi.
Říkal jsem si, chudák čtvrtý kníže z rodu Přemyslovců, po němž to
jméno hrdě nosím, si přece nezaslouží je mít takhle zprzněné! Není
tomu skoro jakoby našeho chrabrého vojevůdce vykastrovali? Jakmile
jsem to své jméno ze rtů Angličanů poprvé zaslechl, bylo mi jasné, že s
tímhle Voudžnem bych tu žít nedokázal. Že s tím budu muset něco
hodně rychle udělat. Nakonec se to ukázalo být docela jednoduché.
Přišel jsem na to, že prostě stačí změnit ono potíže způsobující „j“
uprostřed jména na neproblematický ypsilon a že potíže s lámajícími se
jazyky u ubohých Britů rázem pominou. Od té doby žiji dvojím životem.
Pro anglicky hovořící lidi jsem Voyen, pro Čechy jsem Vojen. Tak se
tomu má, aspoň v teorii. Nicméně, zanedlouho jsem si všiml, že mnozí z
Čechů, když mi píší, užívají spíš té anglické verze. Z nějakého důvodu se
jim líbí víc než ta originální. Nechávám je při tom, i když cítím, že se tím
poněkud zrazuje český jazyk, česká historie. Za celý svůj život jsem
— 7—
— Vojen Koreis —
osobně poznal jen jediného Vojena, o pár dalších jsem slyšel. Mnoho
nás jistě není. Je snad toto krásné jméno odsouzeno k zániku?
Nepříliš mladistvá romance (1936)
Napsal jsem prve něco o tom, že je po třicítce trochu pozdě na
mladistvé romance? Nuže, musím to vzít zpět, protože tomu tak docela
jistě není. Rozhodně ne pro každého. Jedna poměrně pozdní romance
totiž mohla právě za to, že tu jsem a že mohu psát tyto řádky.
Bylo léto roku 1936. Asi 32-letá Antonie Jandejsková jela tehdy
vlakem do chorvatské Rjeky, odkud se měla dopravit na ostrov Krk v
Jadranském moři, kde hodlala strávit dovolenou. Tu někde mezi
Bratislavou a Budapeští do kupé, v němž cestovala se svojí přítelkyní,
přistoupil muž kolem čtyřicítky, obrýlený, vyšší postavy a uhlazených
mravů. Zeptal se česky zda si může přisednout, představil se jako
Dalibor Koreis a dal se s oběma dámami do řeči. Přítelkyně se diskrétně
vzdálila, když začalo být jasné, že můj budoucí otec se zajímá hlavně o
moji budoucí matku. Matka, přes několik vážných známostí, které
předtím již měla, byla v té době stále ještě svobodná, zatímco otec právě
překonal následky dosti dramatického rozvodu, poté kdy přistihl
manželku při nevěře, navíc s mužem jehož do té doby pokládal za svého
nejlepšího přítele! Měl namířeno původně někam úplně jinam, jízdenku
si ale nechal přepsat tak, aby mohl jet také do Rjeky. Ohromoval ji
svými jazykovými schopnostmi. Když se ještě nacházeli v Maďarsku, s
průvodčím, jemuž museli ukazovat lístky, rozmlouval maďarsky. S
chorvatskými prodavači na nádraží hovořil chorvatsky, se Srby srbsky, s
Italy italsky... Otec tehdy pracoval pro jugoslávskou cestovní kancelář a
doprovázel turistické výpravy k Jadranskému moři. Měl již ale také
nabídku k převzetí vedení filiálky cestovní kanceláře v Brně, jinou na
místo obchodního korespondenta v Moskvě a ještě další od exportního
ústavu (předchůdce ministerstva zahraničního obchodu) jako
obchodního zástupce v albánské Tiraně. Mezitím se skončilo rozvodové
řízení a otec se mohl znovu oženit, na čemž se moji budoucí rodiče brzy
nato i dohodli. Matce dal otec na vybranou, zda si přeje zůstat v
republice, žít v Moskvě či v Tiraně. Vyhrála to Albánie, která matce
připadala nejromantičtější.
Svatba v Albánii (1938)
Nebylo ale vše jen samá romantika. O to se postarala Daliborova
malárie, kterou se na Balkáně nakazil během války a která se přihlásila
těžkým záchvatem, jen krátce předtím než měla matka do Tirany
dorazit. Měl na ni čekat už v přístavu Durrés; asi padesátikilometrovou
—8—
—Můj bíbr —
cestu tam ale nebyl schopen vykonat a poslal proto pro svou nastávající
nevěstu kolegu. Našla ho prý potom v Tiraně v dosti zuboženém stavu,
poměrně rychle se ale zotavil, rozhodně včas před svatbou, která se
potom dokonce konala o pár týdnů dřív než se plánovalo. Albánský král
Zog se totiž ženil s jistou maďarskou hraběnkou 27. dubna 1938 a
albánské úřady jim samy nabídly, že mohou uspořádat svou svatbu ve
stejný den. To bylo náramné privilegium a platilo to jen pro ně jako
cizince; žádní Albánci se v ten den brát nesměli. Dopolední obřady se
proto odehrávaly za hřmotu jednadvaceti dělových výstřelů, odpoledne
byla na vyslanectví hostina. Za svědka měl můj otec majora čs. armády
Vaculného, jemuž byl nedlouho předtím on sám svědkem, když si major
bral za ženu Černohorku jménem Milica. V černohorské vesnici, odkud
Milica pocházela a kam odjeli, se přitom otec stal svědkem ještě jiné
události. Protože se svou budoucí
ženou už před svatbou po několik
měsíců žil, musel se jeho přítel nejprve
kát a veškeré obyvatelstvo obce na
návsi veřejně odprosit za tento svůj do
nebe volající hřích! Klečíce na kolenou.
Teprve potom mu bylo povoleno si
krásnou černohorskou černovlásku
odvést k oltáři. Takový to byl svět,
taková to byla doba…
Na několik krátkých měsíců, kdy
ještě v jejich světě vládl mír,
vzpomínala moje matka ráda. Často si
prý dělali to, čemu bychom my dnes
tady v Austrálii říkali barbeque —
opékali si nad ohněm jehně někde v
přírodě. Občas také jezdili do hor, až k
Matka v albánském kroji
jezeru Ohrid na hranici s Makedonií.
Nemohlo ale být pochyb o tom, že se
schyluje k válce. Když zanedlouho došlo k Mnichovské dohodě, která
předznamenala obsazení Československa Hitlerem, otcovi se brzy nato
prostřednictvím německého vyslanectví dostalo nabídky ke spolupráci,
kterou odmítl. To už se také schylovalo k invazi Albánie italskou
armádou. V lednu 1939 byli ještě oba moji rodiče na skok v Praze,
matka tak mohla navštívit svou sestru Marii, která měla tuberkulózu, na
kterou několik měsíců nato také zemřela. V Praze se přitom ještě
jednalo o případném uzavření vyslanectví v Albánii s tím, že by tam táta
převzal konzulát. Nakonec ale vše zůstalo zatím při starém.
V té době už otec začal pracovat proti Němcům a zejména proti
Italům, kteří se zcela jasně chystali k invazi do Albánie. Pod záminkou,
— 9—
— Vojen Koreis —
že nakupuje vzácné dřevo, jezdil na jih země, aby mohl pozorovat
pohyby italských jednotek v Otrantském průlivu spojujícím Jónské
moře s Jaderským mořem. To co zjistil předával potom svému příteli
francouzskému konzulovi Sorlotovi, který to posílal dál. Mezitím došlo
k invazi do Albánie. Když otec při svých výpravách zjistil, že se italská
vojska stahují dále na jih směrem k řeckým hranicím, dal Francouzům o
tom vědět touto cestou. Několik dní nato uslyšeli z moskevských zpráv
(jiné v Tiraně nechytili), že řecká vojska obsadila své hranice s Albánií a
také že se anglické válečné lodi objevily u ostrova Korfu. Zřejmě se
jednalo o reakce na otcovo špionážní úsilí. K invazi Řecka zatím
nedošlo, Mussolini tuto zemi napadl až skoro o dva roky později, s
následky které pro něho nebyly ani trochu příznivé…
Zde na chvíli odbočím. Nedávno se mi konečně podařilo nahlédnout
do dokumentů, které se nacházely v té nejpřísněji utajené sekci archivů
britské špionážní služby. Dostalo se mi k tomu zvláštního povolení na
základě zákona o svobodě informací. Splněna musela být i ta podmínka,
aby otci již bylo dnes víc než sto let. Zjistil jsem takto, jak si ho různá
oddělení britské špionážní služby prověřovala v roce 1940, když
potřebovala od něho získat určité informace. Jednalo se zejména o
informace týkající se Albánie, její vlády a některých z jejích činitelů, z
hlediska toho jak by mohli tito být v nadcházející válce s Německem a
Itálií britské straně prospěšní. Při pročítání těchto dokumentů jsem
přišel na to, že zatímco některé z těchto lidí jim otec doporučoval, k
jiným, které Britové měli v úmyslu kontaktovat, se stavěl odmítavě. Z
dokumentů které jsem četl například vyplývá, že otec vymlouval a
zřejmě úspěšně, Britům jejich úmysl využít osobnosti albánského krále,
který se nacházel v exilu v Anglii, k propagačním účelům. Asi se
domnívali, že běžní Albánci se budou vůči svému králi chovat loajálně
(což je mimochodem taková britská slabůstka), zatímco otec, který měl
dostatek příležitostí k tomu aby mohl povahu tohoto národa i celkovou
jeho náladu dobře posoudit, měl o tomto silné pochybnosti. Události
těsně po válce, kdy v této zemi zavládl komunistický režim ihned po
jejím osvobození od italské okupace v roce 1944 a kdy se král Zog musel
znovu uchýlit do exilu, mu zcela jednoznačně daly za pravdu!
Cesta zpět do Československa byla pro moje rodiče uzavřena, když
15. března 1939 zabral Hitler jejich vlast. V Albánii ale začínala být půda
také horká, když jen asi o tři týdny později do ní napochodovali Italové.
Znovu se otci dostalo výzvy, tentokráte ještě důraznější, ke spolupráci s
Němci. Podle matky mu Němci nabízeli 500 tisíc marek s tím, že by
převzal protektorátní pas. Když se dívám na historické tabulky
směnových kurzů, mělo by to v té době představovat asi 200 tisíc
dolarů. To mi připadá hodně, na tu dobu docela slušné jmění a jestli
tomu tak skutečně bylo, jistě by to muselo být hodně svůdné. Když to
— 10 —
—Můj bíbr —
otec s díky odmítl, vyhrožovali mu Němci, že jako důstojník v záloze by
to měl zlé, pokud by jejich nabídku nepřijal a on se jim dostal do rukou.
Útěk z okupované Albánie (1939)
Rodiče se chystali k tomu, že Albánii opustí koncem července; otec se
ještě snažil likvidovat vše, co se dalo. 13. července šli ale na návštěvu k
francouzskému konzulovi Sorlottovi, který byl dobrým otcovým
přítelem, když je potkal úředník z radnice, který jim řekl, že je právě na
cestě k nim. Vzal si je stranou. Dostal se mu prý do rukou německoitalský zatykač na ně oba, což by bylo znamenalo deportaci na Liparské
ostrovy, odkud prý nebylo návratu. Řekl, že zatykač pozdrží do 12 hodin
příštího dne, že ale do té doby musejí oba zmizet z Tirany. Když se ho
ptali proč tohle pro ně dělá, řekl jim, že v den kdy došlo k invazi Albánie
se táta přihlásil jako kapitán v záloze k obraně Albánie a matku že
přitom přihlásil jako zdravotní sestru. K žádné organizované obraně
země v ten den sice nedošlo, on že ale tu přihlášku tenkrát dostal a řekl,
že je rád když jim teď může aspoň takto pomoci. Šli potom k
Sorlottovým, kde si konzul vzal jejich pasy a přinesl jim je večer už
opatřené řeckým vízem. Brzy ráno nato opustili oba Tiran
Porovnávání koziček skončí lesbickým prcáním (HD)
Brunetka se kouření vůbec nebojí - pornuj
Klasické porno ve čtyřech