Zvednou hůl a kurva na dvě biče

Zvednou hůl a kurva na dvě biče

Already have a WordPress.com account? Log in now.

Site Title

Customize

Follow

Following

Sign up
Log in
Report this content

View site in Reader

Manage subscriptions

Collapse this bar

Privacy & Cookies: This site uses cookies. By continuing to use this website, you agree to their use.
To find out more, including how to control cookies, see here:

Cookie Policy

„Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“?
„Sedmého dne vydal Bůh lidi pozemské zvěři, aby je sežrala.
Poté uvěznil Satana v podsvětí a odvrátil se od svého díla.
Satan se tak ocitl sám a počal lidi trýznit.“
Evangelium podle Satana, šesté zjevení Knihy zaklínadel
„Všechny velké pravdy začínají jako rouhání.“
„Přemožený Bůh se stane Satanem, vítězný Satan se stane Bohem.“*
11. února roku 1348, bolzanský opevněný klášter, severní Itálie Vzduch vyplňující stísněný prostor postupně řídne a plamen tlusté voskové svíce, jež tu dohořívá, nezadržitelně slábne. Ještě z ní sálá omamná vůně loje a žhnoucího knotu, ale nebude dlouho trvat a oheň nadobro zhasne.
Vyčerpaná stará řeholnice zazděná v kobce naposledy čte vzkaz, jejž právě s vypětím všech sil vyryla do stěny truhlářským hřebíkem, a bříšky prstů přejíždí drážky v místech, která její unavené oči již nedokáží přečíst. Když nabude jistoty, že vytesané rýhy jsou dostatečně hluboké, roztřesenou rukou ještě zkontroluje pevnost přepážky, za níž je uvězněna. Tato silná cihlová zeď ji nyní neprodyšně odděluje od zbytku světa a pomalu ji dusí.
Stísněnost hrobky jí nedovoluje se skrčit ani napřímit, a tak si stařena už celé hodiny křiví ve výklenku záda. Na vlastní kůži zažívá muka zazdění. Vybavují se jí četné rukopisy, v nichž čítávala o utrpení ubožáků, které soudy Nejsvětější inkvizice vždy nejprve dohnaly k přiznání a následně uvěznily do kamene. Pod hrozbou kleští a žhavých uhlíků se andělíčkářky, čarodějnice a mrtvé duše ochotně vyznávaly ze spojenectví s ďáblem.
Rozpomíná se zejména na jistý pergamen líčící obsazení matterhornského kláštera oddíly papeže Inocence IV. v minulém století. Devět set rytířů obklíčilo toho dne hradby, za nimiž prý mniši posedlí ďáblem sloužili černé mše, při kterých párali těhotným ženám břicha a požírali jejich nenarozené děti.
V závěsu vojska, jehož předvoj rozrážel beranidlem mřížovaná vrata, se ve vozech a kočárech ukrývala trojice soudců inkvizice, trýznitelů cele oddaných své věci, i se svými zapisovateli a veškerou popravčí výstrojí. Po vyražení brány však v kapli nalezli jen modlící se mnichy. Papežští žoldnéři toto tiché a zapáchající shromáždění nejprve podrobili důkladné prohlídce, načež podřezali hrdla těm nejslabším, hluchým, němým, mrzákům a idiotům, ostatní pak odvlekli do sklepení pevnosti, kde je po celý následující týden ve dne v noci mučili. Byl to týden nářků a slz.
Vyděšení přisluhovači bez ustání polévali kamennou podlahu vědry hnijící vody, aby tak alespoň zředili všudypřítomné kaluže krve. Jednoho rána po všech těch nevýslovných zvěrstvech byli ti, kteří se nepoddali natahování na skřipec či narážení na kůl, ti, již úpěli, ale nezemřeli, když jim jejich mučitelé probodávali břicho a vytahovali z něj vnitřnosti, ti, kteří nevydechli naposled, ani když se jim pod rozžhaveným železem inkvizitorů škvařilo maso, v posledním tažení zazděni hluboko v nitru kláštera. Z
těchto nebožáků, kteří si do krve rozdrásali maso o žulu, nezbylo nic než čtyři stovky koster.
Nyní je řada na ní. Ovšem s tím rozdílem, že stará řeholnice žádné mučení nepodstoupila. Matka představená Izolda
augustiniánek, se totiž zazdila sama, vlastníma rukama, aby se tak zachránila před démonickým zabijákem, který se zmocnil jejího kláštera. Společnost jí dělala jen malta a cihly na zaplnění výklenku ve zdi, který se stal jejím útočištěm, několik svící, obnošené svršky a voskované plátno chránící strašlivé tajemství, které si odnášela s sebou. Ne proto, aby zmizelo ze světa, ale aby se nedostalo do rukou oné šelmě, která ji v těchto posvátných prostorách pronásledovala – zabijákovi bez tváře, který během třinácti nocí jednu po druhé zavraždil všech třináct jeptišek její kongregace – mnichovi či čemusi nepopsatelnému, co se skrylo pod řeholnickou kutnu. Třináct nocí. Třináct rituálních vražd.
Třináct ukřižovaných jeptišek. Od onoho soumraku, kdy šelma do bolzanského kláštera pronikla, se živila jen masem a dušemi služebnic Páně.
Matka Izolda usíná, když vtom zaslechne kroky ozývající se ze schodiště vedoucího do sklepení. Zatají dech a napjatě poslouchá. Odkudsi z dálky se tmou rozléhá něčí hlas, naříkavý dětský hlásek, a z vrcholu schodiště ji volá.
Řeholnici začnou ve vlhkém výklenku drkotat zuby. Ten hlas patří sestře Bragancii, její nejmladší novicce. Prosí matku Izoldu, aby jí prozradila, kam se ukryla, a úpěnlivě ji žádá, aby se k ní mohla připojit a zachránila se tak před vrahem, jenž ji pronásleduje. Hlasem přerývaným vzlyky neustále opakuje, že nechce zemřít. Tak volá sestra Bragancie, již matka Izolda onoho rána pochovala do provlhlé půdy přilehlého hřbitova v nevelkém plátěném pytli naplněném ostatky toho, co zbylo z její šelmou zardoušené mrtvolky.
Náhle řeholnice ucítí veliké slzy hrůzy a zármutku, jež jí stékají po tvářích, a zacpe si uši, aby k nim Braganciin nářek nedolehl. Pak zavře oči a prosí Boha, aby ji povolal k sobě.
Vše začalo o několik týdnů dříve, když se rozšířila zvěst o tom, že v Benátkách stoupá voda a že kanály tohoto ostrovního města zaplavují krysy. Říkalo se, že hlodavci, posedlí jakousi záhadnou nemocí, začali napadat psy i obyvatele města. Od Giudeccy až po Isolu di San Michele přetékala tato armáda vyzbrojená drápy a tesáky ven z lagun a valila se do uliček.
Když byly v chudinských čtvrtích zaznamenány první případy moru, přikázal starý benátský dóže uzavřít mosty a rozpárat břicho všem člunům, jež zajišťovaly spojení mezi ostrovy a pevninou. Poté dal před brány města postavit své stráže a vyslal jezdce s poselstvím, aby okolní velmože varoval před nebezpečím, jež číhalo v lagunách. Pouhých třináct dní po tom, co vody vystoupily, vzplály na benátském nebi první ohně a gondoly naložené mrtvolami počaly křižovat kanály a lovit z vody mrtvé děti, jež mladé matky s pláčem vyhazovaly z oken.
Koncem tohoto osudného týdne poslali mocní Benátčané své lidi proti dóžecím hlídkám, které stále střežily mosty.
Oné noci vál od moře zlověstný vichr, jenž před čenichy hlídacích psů skryl pach několika uprchlíků, kterým se tak podařilo dostat se přes pole pryč z města. Velmoži z Mestre a Padovy okamžitě vyslali stovky lučištníků a střelců s kušemi, aby zastavili příval umírajících, jenž začal zaplavovat celý poloostrov. Spršky šípů ani dunění hákovnic však nedokázaly zabránit tomu, aby se zkáza jako lesní požár nezadržitelně šířila po celém Benátsku.
Lidé začali vypalovat vesnice a házet umírající do ohně.
Na celá města byla uvalena karanténa ve snaze učinit epidemii přítrž. Venkované rozhazovali po polích hrsti hrubé soli a zasypávali studny sutí. Stodoly se kropily svěcenou vodou a tisíce živých sov skončily přibité ke dveřím domů. Několik čarodějnic, lidí se zaječím pyskem a zmrzačených dětí bylo dokonce upáleno. Stejně dopadlo i pár hrbáčů. Jakmile se černý mor začal přenášet na další zvířata, počaly smečky psů a hejna havranů napadat kolony prchajících, jež se v nekonečných řadách táhly po cestách.
Zhoubná nákaza, kterou nepochybně rozšířili benátští holubi, když opustili přízračné město, se postupně přenesla i na ostatní ptactvo poloostrova. Na holuby hřivnáče, drozdy, lelky a vrabce, jejichž ztuhlé mrtvolky přistávaly na zemi a střechách domů. Tisíce lišek, fretek, myšic a rejsků utekly z lesů a připojily se k plukům krys, jež podnikaly útoky na města. Pouhý měsíc stačil k tomu, aby se po celé severní Itálii rozhostilo hrobové ticho. Nezůstalo tu nic než zhouba šířící se rychleji než zvěst, která ji předcházela a postupně utichala. Brzy už nebylo sebemenšího hlásku, pražádné ozvěny, jediného poštovního holuba či osamělého jezdce, který by obyvatele před blížící se zkázou varoval. Oné osudné zimy, jež se už od počátku zdála být nejchladnější za celé století, tak proti krysímu vojsku postupujícímu na sever nebyl zažehnut jediný zákopový oheň, kolem měst se nesešikoval jediný
zástup venkovanů s mávajícími pochodněmi a kosami a jediné zdravé ruce nebyly včas povolány, aby přenesly pytle se setbou do opevněných hradních stodol.
Morová nákaza, jíž nestálo nic v cestě, postupovala rychlostí větru, zanedlouho překročila Alpy a připojila se k ostatním ohniskům, která již pustošila Provence. V Toulouse a Carcassonu prý rozzuřený dav zlynčoval churavé se zahleněným krkem a rýmou. V Arles pohřbívali nemocné do obrovských jam, v marseilleských starobincích je s pomocí oleje a smůly zaživa pálili a v Grasse a Gardanne zapalovali lidé levandulová pole v naději, že tak vyženou z nebe špatné povětří.
V Orange a u bran Lyonu střílelo královské vojsko do blížícího se oceánu krys z kanonu. Vlna řítících se hlodavců byla tak rozzuřená a hladová, že je lidé dokonce slyšeli hryzat kameny a škrábat do kmenů.
Když zhoubná nákaza rozdrtila rytířskou jízdu u Mâconu, postupovala dál až do Paříže a Německa, kde zpustošila celá města. Brzy pokrývalo obě strany Rýna tolik mrtvol a slz, že se zdálo, jako by zhouba dospěla až do nebe a jako by černému moru podléhal sám Bůh.
Matka Izolda, jíž se v kobce čím dál víc krátí dech, teď vzpomíná na onoho zlověstného jezdce, který se vynořil z husté mlhy jedenáct dní poté, co římské oddíly vypálily Benátky. Když se muž blížil ke klášteru, zatroubil na roh a abatyše vyšla na hradby, aby jej vyslechla.
Jezdec si zakrýval tvář ušpiněnou kazajkou. Na šedivé sukno dopadaly kapky krve z jeho průdušek sužovaných chrchlavým kašlem. Přiložil ruce k ústům, aby přehlušil skučení větru, a zakřičel:
„Hej hola! Biskup mne pověřil, abych všechny kláštery a opatství varoval před černou zkázou, která se sem řítí. Mor už dorazil do Bergama a Milána. Nákaza se šíří i na jih a v Ravenně, v Pise a ve Florencii už zapálili poplašné hranice.“
„Bohužel, matko. Ale viděl jsem davy s pochodněmi chystající se vypálit sousední Cremonu a procesí směřující k hradbám Bologne. Pakjsem projel kolem Padovy, kde již do noci zářil očistný oheň, a Verony, kde mi přeživší vyprávěli, že nešťastníkům, jimž se nepodařilo z města uniknout, teď nezbývá než přetahovat se se psy o mrtvoly válející se v ulicích. Už několik dní vídám jen samé masové hroby a plné jámy, které hrobníci už ani nemají sílu zasypávat.“
„A co Avignon? Jak si stojí Avignon a palác Jeho Svatosti?“
„Avignon už se neozývá. Arles a Nîmes jakbysmet. Vím jen tolik, že všude se vypalují vesnice, porážejí stáda a kněží slouží mše, aby rozehnali mračna much, jež zamořují oblohu. Po celém kraji lidé pálí koření a byliny ve snaze rozptýlit hnilobné výpary roznášené větrem. Všude se umírá a na cestách se hromadí tisíce nákazou skolených mrtvol a hákovnic po vojácích.“
Nastalo ticho, jež po chvíli přerušily jeptišky prosící matku Izoldu, aby nebožáka vpustila dovnitř. Abatyše je umlčela jediným gestem a opět se vyklonila přes cimbuří.
„Jeho Excelence monsignore Benvenuto Torricelli, biskup modenský, ferrarský a padovský.“
Izoldu zamrazilo a její hlas prořízl ledový vzduch: „Vážený pane, s lítostí vám musím sdělit, že monsignore Torricelli zemřel loňského léta, kdy měl jeho kočár nehodu.
Musím vás proto požádat, abyste šel dál svou cestou. Než tak učiníte, přejete si, abychom vám shodili něco k snědku a léčivou mast na vaši hruď?“
Z ochozu zazněly vyděšené výkřiky, když jezdec náhle sňal kazajku a odhalil svou morem oteklou tvář.
„Ach matko, v Bergamu zemřel sám Bůh! Jakápak mast by mohla vyléčit tyto rány? Jaképak modlitby? Radši otevři brány, ty stará svině, ať mohu zanést svůj hnis do lůna tvých novicek!”
Opět nastalo ticho, jen chvílemi přerušované skučením větru. Poté se jezdec na koni obrátil, pobídl jej ostruhou až do krve a zmizel, jako by ho les spolkl.
Od té chvíle hlídkovala matka Izolda a její jeptišky střídavě na hradbách, avšak nespatřily již živou duši. Až do onoho proklatého dne, kdy se před branami kláštera objevil povoz přivážející zásoby.
Spřežení, dvoukolák tažený čtyřmi vyhublými mulami, z jejichž propocené srsti stoupala do mrazivého vzduchu pára, vedl Kašpar. Tento poctivý venkovan překonal nesčetné útrapy, jen aby řeholnicím dovezl poslední podzimní zásoby: toskánská jablka a hrozny, piemontské fíky, džbány olivového oleje a hromadu pytlů těžké mouky z umbrijských mlýnů, z níž bolzanské jeptišky pekly hrudkovitý tmavý chléb, který člověka dokázal řádně zasytit. S neskrývanou pýchou pak Kašpar vytáhl dvě karafy švestkové pálenky vlastní výroby, oné čertovské kořalky, po níž se lidé rouhají a rudnou ve tváři. Matka Izolda jej pokárala, aby se neřeklo, ale už se těšila, jak si s ní pomaže klouby. Když se skláněla pro pytel bobů, zahlédla náhle v útrobách vozu schoulenou vyhublou postavu. Byla to stará řeholnice neznámého řádu, kterou Kašpar nalezl na prahu smrti pár mil od kláštera.
Ruce a nohy měla ovázané hadry a obličej jí zakrýval síťovaný závoj. Oblečena byla do bílé sutany poničené trním a blátem cest, přes niž měla přehozen rudý sametový plášť ozdobený vyšitým znakem.
Matka Izolda se nad řeholnici krčící se vzadu v povozu naklonila a otřela z erbu prach. Prsty jí zkameněly hrůzou.
Čtyři šafránovozlaté větvičky vyšité na modrém pozadí – kříž matterhornských poustevnic! Řeholnic, jež žily v tichu a ústraní uprostřed vrcholků obklopujících vísku Zermatt v pevnosti natolik izolované od ostatního světa, že ji bylo možné zásobovat jen s použitím košů a provazů. Erb strážkyní bdících nad světem.
Nikdo nikdy nespatřil jejich tvář ani nezaslechl jejich hlas. O těchto poustevnicích se dokonce tradovalo, že v ošklivosti a zlobě předčí ďábla, pijí prý lidskou krev a polykají odporné patoky, které jim propůjčují věštecké a jiné nadpřirozené schopnosti. Další zvěsti tvrdily, že jde o čarodějnice a andělíčkářky odsouzené k životu mezi čtyřmi stěnami za odporný zločin lidojedství, jímž se provinily.
Kolovala také pověra o tom, že jsou už stovky let mrtvé, ale při každém úplňku se proměňují v upíry, poletují nad Alpami a požírají zbloudilé pocestné. Na horách si lidé tyto pověsti vyprávěli vždy před spaním, načež vztyčeným ukazováčkem a malíčkem udělali znamení na ochranu proti zlým čarám. Od údolí Aosty až po Dolomity stačila pouhá zmínka o poustevnicích k tomu, aby v tu ránu zapadly závory a široko daleko se rozštěkali psi.
Všem bylo záhadou, jak v tomto tajemném řádu probíhá obměna řeholnic. Zermattským se podařilo zjistit jedině tolik, že vždy když některá z jeptišek zemřela, vypustily poustevnice hejno poštovních holubů, kteří chvíli kroužili kolem vysokých věží kláštera a pak odletěli směrem k Římu.
Po několika týdnech se na horské cestě vedoucí do Zermattu objevil vůz doprovázený dvanácti vatikánskými rytíři. K
vozu byly připevněny zvonce ohlašující jeho příjezd.
Jakmile jejich cinkání dolehlo k uším vesničanů, všichni spěšně zavírali okenice a zhasínali svíce. Pak namačkáni jeden na druhého v chladném příšeří čekali, až těžké spřežení přejde na koňskou stezku vedoucí k úpatí Matterhornu.
Když vatikánští rytíři dorazili ke skalnaté stěně, zatroubili na roh. Po tomto signálu se za skřípání kladek začalo ze skály spouštět lano. K jeho konci byl připevněn kožený postroj, do nějž rytíři uvázali novou poustevnici a pak čtyřikrát zatáhli za lano na znamení, že je vše připraveno. Zatímco novicka stoupala podél srázu, v rakvi připevněné k druhému konci lana pomalu klesala zesnulá.
Živá řeholnice se tak na půli cesty do kláštera setkávala s mrtvou, jež jej opouštěla.
Rytíři poté naložili zesnulou na vůz, aby ji později mohli tajně pohřbít, a vydali se opět po stezce do Zermattu, jehož obyvatelé ještě za zvuků přízračného vzdalujícího se vojska pochopili, že jiná cesta, jak klášter opustit, prostě neexistuje.
Nebylo pochyb o tom, že nešťastnice, které do něj vstupují, se ven již nikdy nedostanou.
Matka Izolda nadzvedla poustevnici závoj – jen nad ústa, ne výš, aby nezneuctila její tvář – a podržela před rty zkřivenými bolestí zrcátko. Jeho povrch se zamlžil, řeholnice tedy ještě dýchala. Z vráskami zbrázděného krku a mrtvolného chroptění, jež doprovázelo téměř neznatelné pohyby hrudníku, usoudila Izolda, že poustevnice je želbohu příliš vyhublá a zestárlá na to, aby bylo možno doufat v její uzdravení, a že tedy nešťastnice poruší tradici, jež v nezměněné podobě přetrvala staletí – zemře mimo zdi své kongregace.
Abatyše čekala, až jeptiška vydechne naposled, a pátrala v paměti po čemkoli, co v ní o tomto tajemném řádu ještě uvízlo.
Jedné noci, kdy vatikánští rytíři vezli k Matterhornu novou jeptišku, se tlupa zermattských mladíků a bezvěrců tajně vydala za průvodem v naději, že se jim podaří zahlédnout rakev s mrtvou. Z noční výpravy se nevrátil nikdo s výjimkou mladého, poněkud prostoduchého pasáčka koz z předhůří, jehož nalezli následujícího rána, jak napolo zbaven smyslů blekotá hrůzou.
Vyprávěl, že ve světle pochodní z dálky viděl, jak se v mlze na konci lana objevila rakev zmítaná pohyby, jako by řeholnice ležící uvnitř ještě nebyla mrtvá. Pak spatřil, jak do výšin stoupá novicka, kterou neviditelné sestry tahaly po laně k vrcholu. Když byla jeptiška padesát metrů nad zemí, konopný provaz se náhle přetrhl, rakev na druhém konci se uvolnila a při dopadu se rozštíplo víko. Rytíři se vrhli pod novicku a pokusili se ji chytit do náručí, ale bylo už pozdě, nešťastnice nehlasně dopadla na zem a roztříštila se o skálu.
V tu chvíli se z rozbité rakve ozval zvířecí řev a pasák zpozoroval odřené a zkrvavené staré ruce, jež vystřelily z bedny a snažily se rozšířit otvor ve víku. Vyděšený mladík tvrdil, že jeden z rytířů poté vytasil meč, jezdeckou botou prsty rozdrtil a polovinu čepele zanořil do rakve ztrácející se ve tmě. Řev ustal. Zatímco ostatní rytíři rakev spěšně zatloukli a naložili na vůz spolu s mrtvou novickou, otřel rytíř čepel do rubu svého pláště. Zbytek toho, co prý ten chudák blázen ještě viděl, splýval v nesouvislé žvatlání, z něhož se dalo vyrozumět už jen tolik, že když muž, jenž život poustevnice ukončil, sňal helmu, nezračilo se v jeho obličeji pranic lidského.
Víc však ani nebylo třeba k tomu, aby se začala šířit pověra o tom, že matterhornské poustevnice váže smlouva se silami zla a že svou daň si tehdy přišel vybrat sám Satan.
Pravda byla jinde, nicméně mocní z Říma se šíření těchto zvěstí ani nepokoušeli zabránit, jelikož posvátná hrůza, kterou budily, zaručovala lépe než jakákoli obranná pevnost, že skutečné tajemství poustevnic bude uchováno.
Naneštěstí pro mocné z Říma však několik abatyší včetně matky Izoldy dobře vědělo, že klášter Panny Marie Matternhornské ukrývá ve svých útrobách největší zakázanou křesťanskou knihovnu. V opevněných sklepeních a tajných místnostech odpočívaly tisíce satanistických děl, a co víc, klíče od tak obrovských tajemství a tak strašlivých lží, že kdyby snad někdy vyšly najevo, byla by celá církev vážně ohrožena. Kacířská evangelia, jichž se inkvizice zmocnila v katarských a valdenských baštách, bludařské spisy uloupené křižáky v pevnostech Orientu, démonické pergameny a prokleté bible, to vše za zdmi kláštera střežily tyto staré řeholnice žijící v odříkání, aby lidstvo před těmito ohavnými písemnostmi uchránily. To proto žil tento tichý řád v odloučení daleko od světa. A proto byl také v platnosti výnos, podle nějž měl být každý, kd
Manželka squirtuje, když jí šoustám do zadečku
Dospívající šuká dědula
Řemeslníci se podělí o zákazníkovu dceru

Zvednou hůl a kurva na dvě biče

Report Page