Zvedne hůl a zvedne ji vzpřímeně

🔞 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Zvedne hůl a zvedne ji vzpřímeně
Pondělí, 19. Listopad, 2018 Honza2
Copyright © MUDRC - blog o Magic: The Gathering


Wizards of the Coast, Magic: The Gathering, and their logos are trademarks of Wizards of the Coast LLC in the United States and other countries. © 2009 Wizards. All Rights Reserved.




This web site is not affiliated with, endorsed, sponsored, or specifically approved by Wizards of the Coast LLC. This web site may use the trademarks and other intellectual property of Wizards of the Coast LLC, which is permitted under Wizards' Fan Site Policy [link]. For example, MAGIC: THE GATHERING® is a trademark[s] of Wizards of the Coast. For more information about Wizards of the Coast or any of Wizards' trademarks or other intellectual property, please visit their website at (www.wizards.com)


Selesnyjský vyvolávač červů dokáže s pomocí svých přátel čelit chybám, kterých se v minulosti dopustil. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.
„Zase jdeš za ní, že ano?“ postaví se Ambrelína do dveří mého pokoje. Tedy vlastně jejího pokoje, ve kterém mě nechala přebývat těch pár měsíců od té poslední nehody. Hlas má klidný, ale oči po stranách svraštělé směrem ke spánkům, kde se její hladká kůže mění na hrubou kůru. Přesně takhle dává najevo frustraci, už od doby, co jsme se poznali jako děti.
„Jen jdu dát nějaké peníze pro sirotčinec,“ odpovím. To je to nejmenší, co můžu udělat.
„To je v pořádku, Terriku. Opravdu. Ale někdy si budeme muset promluvit o tom, co je ještě truchlení, a co už je posedlost. Nakonec budeš muset odpustit i sám sobě a přenést se přes to. A bude jednodušší, když nebudeš mít emoce svázané osudem jednoho sirotka.“
„Samozřejmě, máš pravdu,“ říkám, ale moje slova jsou spíš reflex. Dvacet osm let selesnyjského tréninku mě naučilo udržovat harmonii s přáteli a společenstvím jako to nejcennější, ale jak bych si mohl odpustit to, že jsem způsobil zřícení budovy a smrt tuctu lidí? Přinutím se k úsměvu, nasadím si přes špičaté uši čapku, a ovážu si tvář šálou. Jsem k nepoznání, což bude potřeba. „Bude to naposledy, co ji navštívím, slibuji.“
„Děkuji. A ještě jedna věc. Obávám se, že si sousedi zase stěžovali.“ Ambrelína nakloní hlavu, a z náhlého pohybu se pěnkavy, hnízdící v jejích větvovitých vlasech, poplašeně načepýří. „Jsi si jistý, žes neslyšel nějaké podivné zvuky?“
„Zase ‚červí zvuky‘?“ protočím oči.
„Já vím, já vím. Já jen, že to jsou sousedé, a pokud by byl nějaký problém, ráda bych to vyřešila.“ Prsty přejede po lakovaném dřevě cestovní kabiny, kterou jsem si předělal na skříň. Otevře ji a šťouchne do mých starých bot. Jsou pokryté vrstvou prachu. Pohlédne i na ostatní věci, uniformu a brnění, připomínku mého někdejšího života hlavního cvičitele vyvolávání červů selesnyjské armády, před tím, než jsem se dopustil chyby, která všechno změnila. „Prý toho červa viděli, prý na ně vykukoval ze stropu. A zuby měl dlouhé jako řeznický nůž!“
„Nechci vyvolávat sváry, Ambrelíno, ale nemohlo by to být jednoduše tím, že naši sousedé meditují až příliš? Šamani teď svolávají své věrné čím dál častěji. Možná toho v transu slyší a vidí víc, než je zdrávo.“
Ambrelína nad tím chvíli přemýšlí, a pak se sehne a zvedne přehoz na mé posteli.
„Ambrelíno,“ můj tón je teď přesně na hranici zdvořilosti a mrzutosti. „Oceňuji to, žes mě nechala bydlet ve svém domě, ale opravdu si myslíš, že bych dokázal nacpat středně vzrostlého červa pod postel?“
Ambrelína položí přehoz a povzdechne si. „Máš pravdu. Už z toho začínám bláznit. Který blázen by si držel nebezpečné zvíře v obytném domě?“
Vysoké, temné věže orzhovských katedrál se tyčí k obloze, a já se cítím nesvůj. Celé nebe mi připadá ušpiněné sazemi, a je plné vitrážových oken, od kterých se odráží oranžové světlo zapadajícího slunce. Útlak je tady, na orzhovském území všudypřítomný, ale jeho příchuť se liší kartel od kartelu. Držím se ale vzpřímeně, pěsti zaťaté, pohled upřený k cíli cesty. Lepší by bylo držet se hlavní třídy plné lamp — a taky svědků — ale to bych se dostal k Bazilice Příhodnosti, lépe řečeno na místo, kde svatostánek jedné z nejstarších orzhovských církví stál. Dokud jsem pod ní neprohnal svého červa, neporušil její základy, a neposlal tak celou vznešenou stavbu k zemi. Ironií bylo, že zrovna v tu dobu bazilika procházela rekonstrukcí, a téměř padesátka dělníků opravovala poničená vitrážová okna, obnovovala povrch zvětralých kamenů, a předělávala okolí, aby se jarní záplavy nedržely u budovy a nezalévaly katakomby. Někdy, když zavřu oči, stále slyším ten křik ubohých lidí uvězněných v troskách. Takže raději jdu jinudy a riskuji setkání s pouličními darebáky.
„Hej!“ zaslechnu hlas. Otočím se, a spatřím chlápka v černém koženém oblečení, na krku řetízek se stříbrnými mincemi. „Už tě tu delší dobu pozoruju,“ převaluje každé slovo na jazyku. „Možná by se ti hodilo koupit si malou pojistku? Zaručila by ti, že se dostaneš tam, kam chceš, a vcelku.“
„Ne, díky,“ pokouším se o nekonfrontační tón. „Nemám to daleko.“
„Možná. Ale stejně, jeden nikdy neví, co se může stát.“ Významně udeří pěstí do dlaně druhé ruky. „Zrovna dneska mám docela výhodný sazby.“
Náhle mi mince po kapsách připadají. Muž je očividně dokáže odhadnout. Nejspíš je má už přesně spočítané.
„To je v pořádku,“ říkám, „mám vlastní ochranu.“ Rozepnu kabát a ukážu k boku.
Chlápek pokrčí rameny. „Malej nůž ti tu moc nepomůže.“
„To není nůž,“ opravím ho, odepnu kožené poutko a vyndám nůžky. „Tyhle se prostříhají i tím nejtužším, očarovaným trním. Víš, co takové trní dokáže na kůži napáchat?“
Ale muž mlčí, očividně očarován mými kapsami. Otočím se a vyrazím rychleji kupředu, muž za mnou. Sáhnu rukou do kapsy u vesty, vyndám kožený váček plný semínek, a hodím hrst na zem. Když přes ně muž za okamžik přejde, přivolám magii, která proudí vším živým i neživým na Ravnice, vyčaruji kouzlo, a pak už se jen otočím a sleduji, jak pod mužovýma nohama bleskově vyraší ostnaté úponky a zabalí ho do pichlavého objetí.
Portcullis Vine | Art by: James Paick
Zanechám ho zde, kvílícího bolestí, a zrychlím krok, dokud nedojdu až k sirotčinci. Je to ošklivé místo — rozpadající se, stísněná budova, co vypadá spíš jako továrna na tavení starého železa. Ale, po pravidelných dotacích z mého skromného platu je tu a tam vidět nějaké zlepšení.
Mezi budovami je malá proluka, kterou jsou vidět trosky nešťastné baziliky. Snažím se nedívat se tam, ale jako vždy se to nepodaří. Ze zčernalých trosek ční pobořené špičaté věže, jako zbytky ohořelých polen v dávno vyhaslém ohništi. Vše, co mělo nějakou cenu, už dávno odnesli. Je kruté, že Bazda musí žít zde, jen co by kamenem dohodil od místa, kde zahynuli její rodiče. Kousnu se do rtu a vyjdu po šedivých, zaprášených schodech ke vchodu. Jednoho dne se odhodlám s ní promluvit, omluvit se jí, ale dnes to nebude. Jsem tak zabraný do myšlenek, že nedopatřením vrazím do jednoho chlapce, a moje šála spadne z tváře. Rychle se snažím znovu se zahalit, ale je pozdě. Poznal mě. Vyskočí, strhne mi čapku, a odhalí tak špičaté elfí uši. Jestli jsem doteď mohl doufat, že mě nepoznají, tak teď už je definitivně konec nadějím.
„To je ten červovolač!“ křikne chlapec a hodí mou čapku jinému. „Ta thrulí řiť, co zničila baziliku! Není divu, že do mě vrazil!“
A k mému štěstí je Bazda v doslechu, na svůj věk stále drobná, ztrácející se v příliš velkých šedivých ústavních šatech. Černé vlasy má svázané do dvou uzlíků. Otočí se a spatří mě. Já se odvrátím a hledám pečovatelku, které bych dal peníze. Jako obvykle tu žádná není.
„Tvoje jméno je tu ta nejhorší nadávka,“ upozorní mě ten syčák. „A žádný peníze nesplatí tvůj dluh!“ Plivne mi na boty.
„Hej,“ řekne Bazda, sebere mou čapku a vyrazí k nám. „Nech ho být.“
„A kdo mě donutí?“ vysmívá se kluk.
Bazda z pravého uzlíku vlasů vytáhne šest palců dlouhou sponku a bodne s ní směrem ke klukovi. Sponka se zastaví palec od jeho hrdla.
„Jděte se vycpat, oba,“ odfrkne kluk a nasupeně odejde.
Bazda se na mě podívá, podá mi čapku, a upraví si vlasy opět do dokonalého uzlíku. „Už jsem tě tu viděla,“ řekne. „Každý týden tu necháš měšec zibů, a pak mě pozoruješ. To je divný. Jsi divnej?“
„Ne! Nejsem divný. Jsem normální. Zeptej se kohokoli.“
Bazda našpulí rty. „Přesně tohle divný lidi říkají.“
„Podívej, způsobil jsem hroznou nehodu. Jen se ze všech sil snažím to napravit.“
„Můžeš mi vrátit mé rodiče?“ zeptá se.
„Ne, ale jsem si jistý, že jsou teď na lep—“
„Nejsou na ‚lepším místě‘, jestli je to to, cos chtěl říct. Jsou na tom samém místě, jen je jim hůř, protože jsou teď duchové. A musí tak těžce pracovat, aby splatili svoje dluhy, že ani nemají čas mě navštěvovat.“ Rozzlobeně si založí ruce.
„Snad bys měl radši udělat něco sám se sebou, než sem chodit, a těmi svými chmurnými pohledy to tu ještě zhoršovat. Co je to s tebou?“
„Žádná pořádná práce, žádný život, žádní přátelé. Asi tak, že ano?“
„Mám přátele,“ namítnu, ale je mi, jako by mě kousali po celém těle. Je to divné, když vás takhle zpraží dvanáctiletá holka, ale v mnohém má pravdu a důvod být naštvaná. Ale cítím, že bych se měl ohradit. „Mám dobré přátele! Savaryn, je to loxodon, silák, co se ničeho nebojí. Kellim je zahradní architekt, co umí vyrobit ta nejkrásnější zátiší. Je to člověk, ale nám to nevadí. A Ambrelína je dryáda, makléřka s artefakty se specializací na starožitnosti. Jednou týdně se scházíme—“
„Počkej… zná artefakty? Takové opravdu staré?“
Bazda si mě změří, a pak vytáhne z kapsy něco zabalené do látky. Rozbalí to a ukáže mi kámen, opracovaný do tvaru srpce, s otvorem uvnitř a se zlatem vykládanými rytinami. I já poznám, že je prastarý. „Táta mi to dal pár dní předtím, než umřel. Našel to při rekonstrukci baziliky. Chci vědět, co to je.“
„Ukážu to Ambrelíně, jestli chceš. Určitě ti bude chtít pomoci.“ I v tomhle pochmurném dni v téhle pochmurné budově náhle cítím naději na vykoupení. Pro Bazdu tenhle artefakt musí hodně znamenat. Nejspíš poslední věc, co jí otec dal.
Bazda zdvihne obočí. „Můžu ti věřit, že mi to vrátíš?“
„Máš mé slovo, že ti ho vrátím nepoškozené,“ říkám. „Přísahám při kořenech Vitu-Ghazi.“
Selesnyjské lesy mě vítají doma, a jak mou mysl prostupují pokojné zvuky přírody, pochmurný příkrov Orzhovského syndikátu mizí. Uvolním ramena, povolím pěsti. Večerní pobožnosti jsou v plném proudu, a cestou míjím mnoho šamanů, kteří využívají přízeň věřících k očarování kamenných pečetí s vyrytými symboly Konklávy.
Temple Garden | Art by: Titus Lunter
Už jsem téměř doma, když se mě zmocní pocit, že mě někdo sleduje. Že by to byl nějaký z těch orzhovských grázlů, co mi snažili na zpáteční cestě nabídnout ‚pojištění‘? Hodím na zem další hrst semínek a zaběhnu za roh. Vyčaruji kouzlo, ale nejspíš se trní vyhnul, protože stále slyším kroky. Sáhnu po svých nůžkách, jako po jediné další zbrani, ale má kapsa je prázdná. Opatrně vykouknu zpoza rohu a vydechnu úlevou. Je to Bazda.
„Nehledáš tyhle?“ zeptá se mě, v ruce moje nůžky.
„Ty malá zlodějko!“ vyškubnu jí nůžky. „Jak ses k nim dostala?“
„Ty si myslíš, že bych ti měla věřit? Máš mojí věc, tak jsem si vzala tvojí. To je férové, ne?“
„Tady. Vezmi si ten artefakt a běž domů. S dětskou zločinností nechci mít nic společného!“
„Domů? Nikdo si ani nevšimne, že tam nejsem, natož aby se staral. A kromě toho, ty mě snad hodláš poslat zpátky do ulic samotnou? A v tuhle hodinu?“
„Viděl jsem, co dokážeš se sponkami do vlasů. Budeš v pořádku.“
Bazda si opět založí ruce. „Možná. Ale stejně chci vědět, co je to za artefakt. Tak tady bydlíš?“ zeptá se, s pohledem na obytný dům našeho spolku, z bílých kamenů a s visutými zahradami. Ta nejvyšší z nich je přímo od Sadruny, slavné dřevotvůrkyně, která navrhla i slavné Okrasné zahrady. „Máte tam dost větví a listí.“
„No, jsme Selesnyané,“ zamumlám. „Tak pojď.“
Přejdeme zahradu, vyjdeme po schodech, skrz dvě síně, okolo dveří ostatních ze spolku. Sousedé pod námi nám zamávají. Zamávám jim také, ale zrychlím, abych nemusel poslouchat další řeči o červech ve stropě.
„Proč tu nemáte dveře?“ zeptá se Bazda.
„Jo,“ těká očima Bazda, „ale co když bude chtít něco ukrást?“
„Nemáme tu nic, co bychom neoželeli,“ vycházím po schodech do našeho patra. Je snadné zapomenout na to, jak moc se zbytek Ravnicy stará o osobní věci a majetek.
Otevře se nám nádherný výhled. Slunce právě zapadlo za obzor, a zbytky světla tvoří v okolních svatyních dlouhé stíny. Napravo, kde se město už ponořilo do tmy, se větve Vitu-Ghazi rozzářily ohněm světlušek. Chci jít ukázat artefakt Ambrelíně, ale ještě chvilku počkám, aby měla Bazda možnost tohle všechno vstřebat. Není schopná slova. Konečně.
„Pojď,“ tahám jí za rukáv pod obloukem se spletených větví, které tvoří vchod do našeho domova. „Ambrelíno,“ křiknu. „Chci ti něco ukázat!“
Ambrelína mě pozdraví se širokým úsměvem. „Terriku! Neuhodneš, kdo k nám při—“ Zarazí se s pohledem na Bazdu. „Och, ahoj, drahoušku. Vítej u nás. Já jsem Ambrelína.“ Ukloní se, a její větve se téměř dotknou země. Pěnkavy se rozletí k Bazdě, poletují jí okolo hlavy, a šťastně štěbetají.
„Já jsem Bazda,“ odpoví, také s úklonou.
Ambrelína se na mě tázavě podívá. Nechce se hosta nezdvořile vyptávat.
„To je v pořádku,“ říkám. „Přinesla ti ukázat tenhle artefakt. Můžeš jí k němu něco říct?“
Ambrelína si vezme balíček a jemně ho rozbalí. Pak zalapá po dechu.
„Můj otec ho našel při pracích na bazilice,“ vysvětluje Bazda. „Je starý?“
„Velice. Tyhle zlaté symboly, ty jsem už viděla na starých izzetských strojích, starých tisíce let, z dob, kdy Izzet ještě pracoval s kameny a manou napuštěnými obvody. Je to vzácnost, ale je záhada, kde se vzal zakopaný pod orzhovskou bazilikou.“
„Má nevyčíslitelnou hodnotu,“ vydechne Ambrelína.
„No, všechno má svou cenu,“ zavrtí hlavou Bazda.
„Zítra promluvím s makléři, abych věděla, které gildě by podle zákona měl patřit,“ pokračuje Ambrelína. „Ale tohle je jen kousek nějakého mnohem většího stroje.“
„Možná někdo zbytek už našel,“ říkám.
„Pochybuji. Mezi starožitníky se takové věci roznesou bleskově. Už bych určitě zaslechla alespoň něco .“
„Terriku!“ ozve se hlas z jídelny. Vejde Savaryn, chobot nadšeně zdvižený. Přispěchá k nám, paže rozpřažené. „Mír a pokoj tobě, příteli.“
„Mír a pokoj i tobě,“ odpovím a obejmu ho, pečlivě se vyhýbaje jeho klům. „Jak se ti daří, neviděli jsme se skoro týden!“
Kellim a já jsme jen přišli sdělit vám pár novinek. Budu povýšený. Kasárna už jsou plná, a budou otevírat novou pobočku, na opačném konci Severního lesa. Já budu ředitel, a Kellim bude navrhovat stavbu.“
„Gratuluji,“ říkám. „Severní les? To budete mít dost daleko! Jen přes hlavní třídu to trvá nejméně hodinu.“
Savaryn si s Ambrelínou vymění ustaraný pohled. Ta po dlouhé chvíli kývne.
„Nebudeme dojíždět,“ řekne Savaryn. „Odstěhujeme se, abychom byli—“
„Odstěhujete!“ vykřiknu. Pak se kousnu do jazyka a snažím se kontrolovat jako skutečný Selesnyan. Nevšímat si bolesti v mém srdci a snažit se dosáhnout klidu a pokoje. „Tedy, myslím, jistě. Bude to pro vás lepší.“ Nuceně se usmívám, až si téměř rozdrtím zuby. Nakonec to už nevydržím a uteču do svého pokoje.
Pause for Reflection | Art by: Alayna Danner
„Terriku,“ cpe se Ambrelína s ostatními do dveří a snaží se mě utěšit. „Bude to dobré. Vždyť je můžeme navštívit, kdy budeme chtít.“
„Já vím. Ale nebude to jako dřív.“ Naše skupinka se rozpadá. Tohle je horší než ztráta mého zaměstnání a reputace. Nemohu to tak nechat. Už jen kvůli našemu přátelství.
„Co kdybychom všichni společně ještě naposledy něco podnikli?“ zeptám se jich. „Než se rozletíme po celé Ravnice.“
„Výborný nápad,“ souhlasí Ambrelína. „Můžeme příští týden navštívit Okrasné zahrady. Zabalíme si jídlo a—“
„To je jen výlet. Myslel jsem něco, na co nikdy nezapomeneme. Myslel jsem, že bychom měli zjistit, co všechno leží pod tou bazilikou. Třeba to čeká na nás, až to objevíme.“
Ambrelína potřese hlavou a pak si sedne vedle mě na postel. „Něco tak prastarého bude velmi hluboko. Bude nemožné tam kopat, aniž by se na nás Syndikát sesypal jako vosy.“
„A co takhle použít červa?“ zeptám se nevinně. „Dostane se do země tak hluboko, jak budeme chtít. A bez kopání.“ Sáhnu po maně a vyčaruji přivolávací kouzlo, běžným uším zní jako tichý pískot, ale pro červa je to jako maják. Matrace na posteli se pohne, a Ambrelína poděšeně vyskočí a dívá se, jak se má postel mění na hrbolatou změť.
„Ty jsi vážně schoval červa pod postel!“
Zavrtím hlavou. „Technicky vzato ne. Ten červ je ta postel.“ Pokrývka sjede dolů, spolu se silnou vrstvou prošívaných dek na dřevěném roštu. „Zachovejte klid,“ říkám všem, zatímco se červ vymotává z pokrývek. Korálkové oči jsou upřené na mě, tlama rozevřená, sliny stékají po několika řadách ostrých zubů. „Hodná holka,“ uklidňuji červa a házím jí kousek sušeného masa. Je mladá, ani ne rok, a už má dobrou tunu živé váhy.
„Úžasný…“ řekne Bazda, která se odváží blíž. „Můžu si ji pohladit?“
„Rozhodně ne!“ odtáhne ji Ambrelína z dosahu.
„Je neškodná,“ namítám. „Tedy k přátelům. Vypiplal jsem ji z červíčka.“
„Nemůžu uvěřit, žes tu věc ukrýval v mém domě!“ křičí Ambrelína a je opravdu naštvaná. „A teď chceš, abychom s tebou vyrazili do nejzkaženější části Ravnicy, a hledali společně s uprchlým sirotkem poklad?“
„Já do toho jdu,“ řekne Savaryn. „Terrik má pravdu. Sdílené pouto společného zážitku je to nejlepší na utužení přátelství.“
„Já jdu také,“ přidá se Kellim. „Musím přiznat, že jsem zvědavý, co leží pod tou bazilikou. Ambrelíno, přiznej si to. Izzet by ten artefakt nejspíš předělal na něco novějšího a lepšího, a Orzhov by ho jen prodal tomu, kdo by dal nejvíc.“
Ambrelína pohlédne na artefakt s leskem v očích. „Dobrá, půjdeme. Ale jen se koukneme. Pokud by se cokoli pokazilo, okamžitě mizíme, jasné?“
Zakřením se. „Při první známce potíží budeme okamžitě pryč, slibuji.“
Červ si prodírá cestu tvrdým kamenem, a svými silnými infrazvukovými pulsy taví okolní kámen do tekutého stavu. Dokážeme se tak vyhnout večerní špičce a jakýmkoli nabídkám na „pojištění“ od orzhovských gangů. Mám na sobě obrněnou uniformu vyvolávače červů, její pláty mě chrání před roztavenou horninou okolo. Ostatní jsou bezpečně v opevněné kabině, do níž se opět proměnila moje bývalá skříň.
Blížíme se k místu pobořené baziliky, ale červ se náhle odvrací a míří k povrchu. Zatáhnu za otěže, aby zamířila hlouběji, ale brání se. Podrbu ji na boku, přímo za uchem. Potěšeně přede a trochu se klidní, ale je pořád napjatá a nechce hlouběji. Nakonec na tom nesejde, protože se vynoříme v hranaté komnatě katakomb pod bazilikou.
„Copak se děje, malá? Něco tě vystrašilo?“ hladím ji po čenichu a těším ji, zatímco ostatní vystupují z kabiny. Savaryn se vzpamatovává z cestovní nevolnosti. Mimochodem, jestli jste ještě neviděli loxodona zvracet, buďte rádi. Kellim stojí v úžasu nad kamennými titány, kteří podpírají strop katakomb. Na kamenných stěnách je spousta prasklin, nejspíš kvůli kolapsu baziliky nad námi, ale očividně mu to nevadí. Ambrelína je uchvácená tisícovkami kamenných uren, naskládaných podél stěn, vyzdobených zlatými mincemi.
„Bazilika Příhodnosti je tisíce let stará, a katakomby musí být ještě starší,“ rozhlíží se kolem v úžasu. „Některé z těch uren musí být skoro—“ Zahlédne něco na konci komnaty. Rozejde se tím směrem, a pak zrychlí. Jdeme za ní.
Je to další kamenná socha, tentokrát thrula, sedícího na zadních nohou, hlavu pokorně skloněnou, v rozpřažených rukou drží kalich. Kalich je pokrytý vrstvami prachu, ale i já cítím, že z něj proudí mana. Je to také artefakt. Ambrelína odmete prach, a na okraji se objeví jemné rytiny se smaragdy. Opatrně se snaží vymanit kalich ze sevření sochy, a náhle se kalich pohne, a spolu s ním se celá socha vnoří do zdi, a Ambrelína s ní.
Kellim je nejblíž, sáhne po Ambrelíně, zachytí její nohu, ale je vtažen spolu s ní do černočerného otvoru. Savaryn je zachytí oba svýma silnýma rukama, a Bazda a já mu pomáháme. Společně táhneme, táhneme, a Ambrelína je skoro venku, ale pak začnou praskat kamenné kvádry okolo sochy, a brzy nato i podlaha. Ohlédnu se po červovi a kouzlem ji přivolám. Je dost silná, aby
Rychlý prachy – Clair
Žena zažije několik orgasmů při pissingu v autě
Vyprstěná na speciálním křesle