Zakřivená policistka dělá kouření v kanceláři

Zakřivená policistka dělá kouření v kanceláři
This is a text widget, which allows you to add text or HTML to your sidebar. You can use them to display text, links, images, HTML, or a combination of these. Edit them in the Widget section of the Customizer .

Already have a WordPress.com account? Log in now.

Site Title

Customize

Follow

Following

Sign up
Log in
Copy shortlink
Report this content

View post in Reader

Manage subscriptions

Collapse this bar

Privacy & Cookies: This site uses cookies. By continuing to use this website, you agree to their use.
To find out more, including how to control cookies, see here:

Cookie Policy

Že mu umře žena, to Ralfu Robertsovi neoznámil nikdo – ani dok-
tor Litchfield – ten by nepochybně byl tím posledním; jednoho dne to
však Ralf pochopil sám, nikdo mu už nic nemusel oznamovat. Celé to
období od března do června pociťoval trýznivě a drásavě – pohovory s
lékaři, podvečerní jízdy s Carolyn do nemocnice, zajíždění na speciál-
ní testy do jiných nemocnic v jiných státech (po celou dobu, co pend-
loval mezi nemocnicemi a domovem, Ralf nepřestával děkovat Bohu
za Carolynino pojištění u Modrého kříže). Dlouhé hodiny trávil bádá-
ním ve veřejné knihovně v Derry – nejprve zde hledal odpovědi, které
odborníci možná přehlédli; později hledal už jen naději a chytal se
V oněch čtyřech posledních měsících míval pocit, že je opilý a
prochází nějakou zlověstnou poutí nebo karnevalem, kde na koloto-
čích lidé křičí nefalšovanou hrůzou, v zrcadlových bludištích skutečně
bloudí a ve strašidelném zámku jen civí s falešnými úsměvy na rtech a
s hrůzou v očích. To vše si Ralf začal uvědomovat někdy v polovině
května; na začátku června již začal chápat, že trhovci na tomhle lékař-
ském karnevalu mají na prodej jen šarlatánské lektvary a břeskná ku-
tálka už ani nedokáže zamaskovat skutečnost, že melodie, řinoucí se z
tlampačů, je vlastně jen pohřebním pochodem. Jistě, i tak je to karne-
Ralf zaháněl všechny ty hrozné obrazy – a ještě hroznější předsta-
vu vykukující za nimi – po celý počátek léta roku 1992; jakmile však
přišel červenec, už to přestal zvládat. Přes střed státu Maine se převa-
lila nejhorší vlna veder od roku 1971, a Derry se ponořilo do lázně
palčivého slunce, vlhkosti a denních teplot kolem pětatřiceti stupňů.
Tohle město se sice ani v lepších časech nedalo označit za nějak
zvlášť rušnou metropoli, teď se ale dostalo do stavu naprosté strnulos-
ti; a právě v tom žhnoucím tichu Ralf Roberts poprvé zaslechl tikání
hodin smrti – a pochopil, že někde na cestě z červnové chladivé a ros-
né zeleně do spečené nehybnosti července se vytratily i ty poslední
zbytky nepatrné naděje, jež Carolyn zůstávaly. Čekala ji smrt. Možná
ne ještě teď v létě – doktoři tvrdili, že mají v rukávu ještě několik
trumfů, a Ralf o tom nepochyboval –, ale každopádně na podzim nebo
v zimě. Jeho celoživotní družka, jediná žena, kterou kdy miloval, měla
zemřít. Snažil se tu myšlenku zapudit, plísnil se, že je takový morbidní
idiot; avšak v dusném tichu nekonečných parných dní Ralf to tikání
slyšel všude – jako by bylo i ve zdech kolem něj.
Nejhlasitěji však vycházelo přímo z Carolyn. Když k němu obráti-
la svůj klidný, bledý obličej – třeba když chtěla pustit rádio, aby si
poslechla zprávy, když vylupovala fazole k večeři, nebo když po něm
chtěla, aby zašel naproti do Renety koupit nějakou zmrzlinu – bylo mu
jasné, že to tikání slyší také. Poznal jí to na očích – zpočátku ještě
zářivě tmavých, později už zastřených závojem léků utišujících bolest.
To už to tikání znělo velice hlasitě. Když Ralf v oněch horkých nocích
vedle ní ležel, když i to nejtenčí prostěradlo jako by vážilo nejméně
pět kilo, a když se mu zdálo, že snad všichni psi v Derry právě teď
vyjí na měsíc, naslouchal onomu tikání – tikání hodin smrti někde
uvnitř Carolyn – a měl pocit, že mu srdce pukne lítostí a hrůzou. Kolik
toho Carolyn ještě bude muset vytrpět, než přijde konec? Kolik toho
ještě bude muset vytrpět on, než přijde konec? A jak vlastně dokáže
V tomto podivném, pocity a událostmi nabitém období, začal Ralf
stále častěji podnikat dlouhé procházky za parných letních dnů i ne-
hybných podvečerů, končících rozsvěcujícími se hvězdami na pohasí-
najícím nebi. Často se vracel tak vyčerpaný, že už neměl ani silu po-
večeřet. Stále čekal, že ho Carolyn za ty procházky bude plísnit, že mu
řekne Nechtěl bys toho nechat, blázne jeden starej? Jenom si uženeš
úpal, když budeš u tomhle vedru pořád trajdat venku! Ale neřekla mu
nikdy nic – a on si postupně začal uvědomovat, že o jeho vycházkách
vlastně ani neví. Mohl nachodit spousty kilometrů, mohl se vracet
zničený a třesoucí se únavou, na pokraji zhroucení. Kdysi měl Ralf
dojem, že si jeho žena všímá snad všeho – třeba že má pěšinku učesa-
nou nepatrně jinak než obvykle. Ale mozkový nádor ji už připravil o
schopnost zpozorovat cokoliv, stejně jako ji brzy připraví i o život.
A tak chodil; vychutnával horko, i když často ho z něj bolela hla-
va a zvonilo mu v uších; vychutnával někdy to vedro právě proto, že
mu z něj zvonilo v uších. Někdy to zvonění bylo tak hlasité, a bolest
hlavy tak silná, že na celé hodiny přehlušila to tikání Carolyniných
Prochodil v parném červenci skoro celé město – hubený stařec s
řídnoucími šedinami a rukama jako lopaty, které vypadaly jako ruce,
co stále ještě dokáží zabrat za práci. Chodil po Witcham Street až k
divočině zvané Lada, od Kansas Street až do Neibolt Street, od Hlavní
třídy až k Mostu polibků; nejčastěji ho ale nohy nesly na západ od
domu na Harris Avenue, kde Carolyn Robertsová – pořád ještě krásná
a milovaná – právě trávila poslední rok svého života v oparu bolestí
hlavy a morfia. Chodil až k dálniční přípojce, vedoucí k místnímu
letišti; kráčel po krajnici nemilosrdně obnažené prudkému slunci, až
cítil, že se mu začínají podlamovat nohy; pak se vracel.
Aby nabral dech, často odpočíval pod přístřeškem piknikového
plácku u služebního vjezdu na letiště. Po večerech tu popíjela a
muchlala se mládež a z reproduktorů autorádií zněl hlučný rap; přes
den však bylo tohle místo víceméně výlučnou doménou skupiny lidí,
kterým Ralfův přítel Bill McGovern říkal „páprdové z Harris Ave-
nue“. Páprdové sem chodili hrát šachy, popíjet nebo prostě jen tak
utloukat čas. Ralf znal řadu z nich dlouhá léta (třeba se Stanem Eber-
lym se vlastně znal už ze základní školy) a celkem s nimi vycházel –
pokud nezačali být moc zvědaví. Většina z nich ale nepříjemně zvě-
davá nebyla nikdy. Všichni pocházeli ze staré školy a většinou byli
vychováni v přesvědčení, že když člověk nechce o něčem mluvit, je to
A právě na jedné z takových procházek ho poprvé napadlo, že s
Edem Deepneauem, jeho sousedem z ulice, nebude něco v pořádku.
Ralf se toho dne zatoulal mnohem dál než obvykle – možná proto,
že slunce zastínily bouřkové mraky a začal se zvedat chladivý vánek.
Šel jako v transu – nemyslel na nic, nesledoval okolí, oči měl skloněné
k zaprášeným špičkám kecek. Do reálu ho vrátil až ohlušující řev
tryskových motorů přistávajícího obrovského Boeingu 747 společnosti
Vzhlédl k letadlu přelétávajícímu právě nad kolejemi zrušené že-
lezniční tratě a nad drátěným plotem ohraničujícím plochu letiště; sná-
šelo se k přistávací dráze, a dva namodralé obláčky kouře označily
místo, kde se koly dotklo betonu. Pak pohlédl na hodinky a uvědomil
si, jak pozdě už je. Zmateně se rozhlédl a přímo před sebou spatřil
jasně oranžovou střechu restaurace Howarda Johnsona u kraje silnice.
Úplně ztratil pojem o čase – snad deset kilometrů kráčel v jakémsi
Je čas vrátit se ke Carolyn, říkal mu nějaký hlas hluboko uvnitř.
Jistě, je čas vrátit se ke Carolyn. Carolyn je doma – odčítá minuty
zbývající do hodiny, kdy si bude moci vzít další utišující prášek, za-
tímco on je někde na druhé straně letiště… vlastně až skoro v New-
Ralf pohlédl na oblohu a poprvé si všiml temně purpurových mra-
ků, stahujících se nad letištěm. Zatím to sice na déšť nevypadá, ale
pokud by pršet mělo, zcela určitě by dešti neutekl – na trase mezi mís-
tem, kde se právě octl, a odpočívadlem u výjezdu ze silnice číslo 3,
totiž ani není kde se schovat; v celém prostoru odpočívadla je jen jed-
no malé kryté místo, kde to navíc vždy slabě páchne pivem.
Ještě jednou pohlédl na oranžovou střechu před sebou, pak strčil
ruku do pravé kapsy a nahmatal v ní svazeček bankovek sepnutý stří-
brnou sponkou, kterou dostal od Carolyn k pětašedesátinám. Nic mu
přece nebrání v tom, aby zašel k Howardovi do restaurace a zavolal si
taxíka… až na pomyšlení, jak se bude tvářit taxikář. Dědku bláznivej,
budou říkat ty oči v zrcátku. Dědku bláznivej, trochu jsi to v tom ved-
ru přehnal. Kdybys plaval, tak už seš dávno u dna.
Nebuď paranoidní, Ralfe, ozval se ten hlas někde uvnitř hlavy; je-
ho varovný a trochu napomínající tón mu teď připomněl hlas jeho
Možná je paranoidní – možná není. Ale ať je to jak chce, rozhodl
se to risknout a vyrazit na zpáteční cestu pěšky.
A co když přijde něco většího, než jen obyčejný slejvák? Loni v
létě se přece u srpnu strhlo takové krupobití, že po celé západní části
„No bóže, tak budou padat kroupy,“ řekl. „Snad to přežiju.“
Ralf se obrátil a pomalu se vydal po krajnici dálniční přípojky na
zpáteční cestu; sešlapanými keckami vířil prach. Od západu, kde se
kupila mračna, se ozvalo první bouřkové zahřmění. Mraky sice již
zakrývaly slunce, to se ale odmítalo vzdát bez boje; rámovalo jejich
roztřepené okraje zlatavou září a občas probleskovalo trhlinami mezi
jednotlivými oblaky jako paprsek nějakého obrovitého projektoru.
Ralf byl rád, že se rozhodl jít pěšky, i když ho bolely nohy a píchalo
Aspoň k něčemu to bude dobré, pomyslel si. Dobře se vyspím.
Prostor přiléhající k letišti – hektary travnaté plochy do červeno-
hněda vypálené sluncem, se zarostlými a zrezivělými kolejemi nepou-
žívané železniční tratě – měl nyní po své levici. V dálce za drátěným
oplocením letiště viděl Boeing 747 společnosti United, který teď měl
velikost dětské hračky; pomalu roloval k malému společnému termi-
V prostoru letiště se teď pohybovalo i další vozidlo – nějaké auto
právě odjíždělo od terminálu společnosti Generel Aviation na bližším
konci letiště. Jelo po asfaltové silnici ke služebnímu vjezdu, ústícímu
na spojku k Harris Avenue. Ralf tu v poslední době vídal přijíždět a
odjíždět spousty aut; vjezd na letiště byl totiž jen necelých sedmdesát
metrů od plácku, kde se scházeli páprdové z Harris Avenue. Jak se
auto blížilo k vratům vjezdu, uvědomil si Ralf, že to je datsun Eda a
Heleny Deepneauových… a že se k těm vratům blíží dost rychle.
Ralf se zastavil, a jak se malé hnědé auto řítilo k zavřeným vra-
tům, bezděčně sevřel obě ruce v pěst. Zvenku se vrata otevírala na
kartu, zevnitř je zase ovládala fotobuňka. Ta ale byla umístěna až
blízko u nich, velmi blízko – a při rychlosti, jakou se ten datsun řítil…
Malé hnědé auto se na poslední chvíli (alespoň jak se Ralfovi zdá-
lo) zastavilo; nad pneumatikami se vznášel namodralý kouř, připomí-
nající Ralfovi přistání Boeingu 747; vrata se pomalu začala odsunovat.
Z okénka auta na straně řidiče vystřelila paže a začala zuřivě ges-
tikulovat – řidič se nepochybně pokoušel popohnat pohyb vrat. Ten
výjev byl natolik absurdní, že Ralfovi přišel až směšný. Ale přestal se
smát ještě dřív, než vlastně začal. Od západu, kde se kupily mraky,
stále zesilovaly poryvy větru, které k němu donesly ječivý hlas řidiče:
„Píčusi zkurvenej! Hajzle zasranej! Kousni se do prdele! Dělej!
Tak kurva dělej, čuračí hlavo! Neser mě, hovado májový!“
„To přece není Ed Deepneau,“ zamumlal Ralf. Aniž si to uvědo-
mil, zase už šel. „To určitě není von.“
Ed pracoval jako vědecký pracovník výzkumného ústavu Labora-
toří Hawking ve Fresh Harboru, a byl to jeden z nejzdvořilejších a
nejvychovanějších mladých mužů, jaké kdy Ralf poznal. Měli s Caro-
lyn velice rádi i Edovu ženu Helenu a jejich holčičku Natálii. Návště-
va malé Natálie byla jedna z mála věcí, které v poslední době pomáha-
ly Carolyn zapomínat na bolest všedních dnů, a Helena s ní proto při-
cházela často. Edovi to nikdy nevadilo, i když Ralf si uvědomoval, že
spoustě lidí na jeho místě by bylo dost proti mysli, kdyby jejich pa-
nička chodila s malým dítětem ke starým lidem v sousedství, kde je
navíc dotyčná paní domu vážně nemocná. Ralf si byl jist, že Ed by ani
nedokázal někoho poslat k čertu, aniž by si to pak nemusel celou noc
„Čuráku jeden zkurvenej! Mrskni tou svou zasranou prdelí, slyšíš
Ale byl to Edův hlas. I z té vzdálenosti dvou nebo tří set metrů se
dalo jednoznačně poznat, že to skutečně je Edův hlas.
Řidič datsunu teď túroval motor jako výrostek čekající s nadupa-
ným sporťákem, až se na semaforu rozsvítí zelená. Z výfuku s buráce-
ním vycházela oblaka kouře. Jakmile se vrata rozestoupila natolik, aby
auto mohlo projet, vyrazil datsun s kvílením pneumatik a burácením
motoru vpřed; a právě v tu chvíli Ralf jasně zahlédl řidiče. Nebylo
sebemenších pochybností o tom, že to skutečně je Ed.
Datsun se řítil po krátkém úseku cesty mezi vjezdem na letiště a
spojkou k Harris Avenue. Náhle se ozvalo troubení a Ralf spatřil mod-
rou dodávkovou fordku na hlavní silnici, jak se snaží vyhnout přijíž-
dějícímu datsunu. Řidič dodávky si nebezpečí uvědomil příliš pozdě –
a Ed si ho nejspíš nebyl vědom vůbec (až později dospěl Ralf k názo-
ru, že Ed také možná do té dodávky narazil úmyslně). Ozvalo se krát-
ké zaskřípání brzd, a hned nato se s dutou ránou zabořil nárazník dat-
sunu do boku fordky. Dodávka byla napůl odhozena přes žlutou stře-
dovou čáru. Kapota datsunu se svraštila a trochu odskočila; na vozov-
ku se vysypalo sklo světlometů. O chvíli později obě vozidla znehyb-
něla uprostřed silnice, zaklíněná do sebe jako nějaké podivné sousoší.
Ralf bez pohnutí stál a díval se, jak se pod přední částí datsunu
rozšiřuje olejová skvrna. Za téměř sedmdesát let, co je na světě, už
viděl hodně dopravních nehod – většinou lehčích, jen jednu nebo dvě
vážnější. Vždy byl však překvapen rychlostí, s jakou se vše seběhlo – i
tím, o jak nevzrušivou záležitost vlastně šlo. Bylo to něco úplně jiné-
ho, než člověk vidí ve filmu – tam kamera celý průběh zpomalí – nebo
na videu, kde si navíc jednu bouračku můžete pouštět kolikrát chcete.
V reálu to je obvykle jen pár k sobě se blížících objektů a řada rych-
lých zdušených zvuků: kvílení pneumatik, duté zvuky muchlaného
plechu, řinčení skla – a pak je najednou po všem.
Takové záležitosti dokonce probíhají podle jakéhosi protokolu,
který by se mohl nazývat „Jak se chovat v případě srážky v nízké
rychlosti“, pomyslel si Ralf pobaveně. V Derry došlo každý den snad
k deseti takovým srážkám; v zimě, kdy na vozovce ležel sníh a silnice
byly kluzké, se počet takových dopravních nehod obvykle zdvojnáso-
boval. Člověk šel po ulici a zastavil se u hloučku kibiců v místě, kde
do sebe dvě auta ťukla (nebo kde dost často stála navzájem do sebe
zaklíněná); znalecky obhlédl situaci a pokýval hlavou. Někdy – vlast-
ně skoro vždycky – byla tato fáze nehody provázena pronášením
hněvivých slov: byla svalována vina (často nevybíravými slovy), zpo-
chybňováno řidičské umění, vyhrožovalo se žalobou. Ralf byl pře-
svědčen, že řidiči se oklikou vždy snaží říci – aniž by to museli vyslo-
vit – Poslyš, šašku jeden, tys mě ale pořádně vyděsil!
Závěrečný akt takové truchlohry vždy představovala výměna
osobních údajů a čísel pojistek… a někdy v tomto bodě řidiči opět
ovládli své zjitřené emoce a s ulehčením konstatovali, že naštěstí ne-
byl nikdo zraněn – což bude nepochybně platit i pro tento případ. Ně-
kdy došlo i na závěrečné potřásaní rukama.
Ralf očekával, že podobně dopadne i nadcházející fáze této bou-
račky, k níž právě došlo ve vzdálenosti o něco víc než sto metrů od
místa, kde právě stál. Jakmile se však otevřela dveře u řidiče datsunu,
okamžitě pochopil, že tentokrát budou mít záležitosti úplně jiný prů-
běh – že srážka ještě neproběhla, ale vlastně pořád teprve probíhá.
Jedna věc ale už byla jistá: na závěr této truchlohry k potřásání ruka-
Ty dveře se totiž neotevřely, nýbrž přímo rozlétly. Ed Deepneau
vyskočil ven, a pak nehybně v šoku stál vedle svého vozu; jeho štíhlá
postava se rýsovala na pozadí kupících se mraků. Měl na sobě vyšiso-
vané džínsy a tričko s krátkými rukávy; v tu chvíli si Ralf uvědomil,
že ještě nikdy neviděl Eda bez pečlivě upnuté košile a kravaty. Něco
mu viselo kolem krku: něco bílého a dlouhého. Snad šála? Sice to jako
šála vypadalo – proč by ale měl mít někdo zrovna v takhle parném
Ed chvíli nehnutě stál vedle svého nabouraného auta a těkal očima
kolem sebe. Trhavé pohyby jeho hlavy Ralfovi připomínaly způsob,
jakým se po dvoře rozhlíží kohout, když chce ochránit před imaginár-
ními vetřelci nějaký zob. Ralf pocítil slabý neklid. Ještě nikdy nebyl u
Eda svědkem podobného chování – ale o to teď vlastně ani nejde.
Pravdou je, že ještě nikdy nebyl svědkem toho, že by se vůbec někdo
Od západu se ozvalo zahřmění – teď už hlasitěji. A blíž.
Chlap, který vystoupil z dodávky, měl dvakrát nebo třikrát mo-
hutnější postavu než Ed Deepneau. Přes pásek zelených montérek mu
viselo obrovské břicho; podpaží bílé košile s rozhalenkou měl propo-
cené. Odsunul si nad čelo štítek čepice s nápisem Zahradnictví West
End, aby lépe viděl na člověka, který ho z boku naboural. Tučný obli-
čej s podbradkem měl bledý – jen na tvářích mu hořely jasně červené
skvrny, a Ralf si pomyslel: tenhle chlap je právě teď těsně před mrt-
vičkou. Vsadím se, že kdybych stál blíž, viděl bych, jak se mu kouří z
„Hej!“ zařval tlusťoch na Eda. Z mohutné hrudi a obrovitého bři-
cha vycházel překvapivě a absurdně vysoký hlas, téměř fistule. „Kde
ti dali řidičák? V ňáký zasraný samoobsluze?“
Edova trhavě se pohybující hlava se okamžitě otočila do směru,
odkud přicházel tlusťochův hlas – jako kdyby byla právě navedena
radarem – a Ralf měl poprvé příležitost podívat se Edovi do obličeje.
Ucítil jakési poplašné píchnutí v prsou a okamžitě se rozeběhl k místu
nehody Ed mezitím vykročil k muži v propocené bílé košili a kšiltov-
ce. Pohyboval se prkenně, jako špatně vedená loutka – vůbec ne svojí
obvyklou pružnou a uvolněnou chůzí.
„Ede!“ zakřičel Ralf; ale zvedající se vítr – nyní již chladivý a s
vůní deště – mu odnášel slova od úst snad ještě dřív, než z nich mohla
vyjít. Každopádně Ed nezareagoval. Ralf se pokusil běžet rychleji;
zapomněl na bolest nohou a píchání za krkem. V dokořán rozevřených
očích Eda Deepneaua totiž zahlédl vraždu. I když za sebou neměl
žádnou zkušenost, která by zakládala důvod pro takové hodnocení,
nemohl se mýlit: asi takový pohled musí mít v očích kohouti, když se
na sebe vrhají pařáty a zápasí na život a smrt. „Ede! Hej, Ede, počkej!
Opět žádná reakce, i když Ralf už byl tak blízko, že teď ho Ed
slyšet už musel – vítr nevítr. Tlusťoch se ale ohlédl a Ralf v jeho očích
zahlédl jak strach, tak nejistotu. Pak se Tlusťoch zase otočil k Edovi a
„Hele,“ řekl. „Můžeme si vo tom promluv…“
Dál se nedostal. Ed udělal ještě jeden rychlý krok, napřáhl útlou
paži – v rychle se stmívajícím dni vypadala velice bíle – a udeřil Tlus-
ťocha do sádelnatého obličeje. Mlasklo to, jako když vystřelí dětská
„Kolik si jich už zabil?“ zeptal se Ed.
Tlusťoch zády nalehl na bok své dodávky; ústa měl dokořán, oči
vytřeštěné. Ed opět popošel tou podivnou, prkennou chůzí. Došel až k
řidiči a přitiskl se na něj břichem; nejspíš si vůbec neuvědomoval sku-
tečnost, že řidič té dodávky je o deset
Stříkání do kundy na dovolené
Žhavý fisting dvou mladých lesbiček
Krásná Enza

Zakřivená policistka dělá kouření v kanceláři

Report Page