Vzpomínky a nostalgie
„Dřív bylo líp.“ Věta a rčení, které jsme všichni slyšeli a na které máme jistě i svůj názor; buď souhlasíme, nebo ne. Mnozí, kdo čtou tento text, si jistě pamatují, jak otravné bylo slyšet tato slova v mládí a myslet si: „Až budu starší, tohle nikdy neřeknu,“ a přesto jsme se do toho bodu dostali. V mnoha ohledech si člověk myslí, že některé věci byly dřív lepší. Já sám se domnívám, že mnoho věcí bylo dřív lepších, nebo alespoň ne takových, jaké jsou dnes, a mám to s čím srovnávat jen v minulosti. Ale také si myslím, že mnoho věcí je lepších teď a může být ještě mnohem lepších, než jsou a kdy byly.
Jak to tedy vlastně je s těmi vzpomínkami a nostalgií? Za obrázky nebo cennými předměty se často skrývá nějaký příběh. Schováváme si alba s fotkami lidí nebo míst, která pro nás hodně znamenala, nebo možná máme krabičku, kam jsme si ukryli své nejcennější poklady – a tím nemyslím hodnotu v penězích, ale hodnotu právě té konkrétní věci: často vzpomínku. Kdyby u vás doma začalo hořet, co byste se snažili rychle zachránit? Nejdražší věc, kterou jste si koupili, nebo váš citově nejcennější předmět, plný historie, vzpomínek a nostalgie? Když jde do tuhého, člověk si často uvědomí, že peníze a drahé tretky nic neznamenají – cení si jiných věcí, například svého zdraví a toho, že je naživu.
Fotoalba a různé předměty je hezké si schovávat, ale spočívá pocit z toho, co bylo, skutečně ve fyzické věci, která po nás zůstane a kterou si uložíme? Není to spíše ten pocit samotný, který bychom si měli nést v sobě?
Věděli jste, že lidský mozek není schopen si zapamatovat vzpomínku přesně tak, jak se odehrála, ale pamatujeme si událost pouze tak, jak jsme si ji naposledy vybavili, a ne tak, jak jsme ji poprvé prožili? Pamatujeme si tedy vzpomínku na vzpomínku. Možná proto si často přikrášlujeme to, co bylo, a vzpomínáme na to s nostalgií a hřejivým pocitem, i když to ve skutečnosti vůbec tak úžasné a dobré nebylo. Možná tedy dřív nebylo líp? Možná si to jen myslíme?
Jedna věc, které přesto věřím, když mluvíme o tom, že „dřív bylo líp“, pokud se podíváme na určitý technologický vývoj, je, že lidé asi žili trochu víc v přítomnosti – to je alespoň můj názor. Podívejte se jen na fotky, fotografie a mobilní telefony. Dřív s sebou člověk nenosil foťák s nekonečnou pamětí, který by mohl fotit všechno mezi nebem a zemí na každém kroku. Dnes může kdokoli nosit malou mašinku s uloženými 10 000 fotkami a kdykoli ji vytáhnout a buď cvaknout fotku, nebo projíždět staré vzpomínky. Všechno se musí zdokumentovat a uložit na později, proto si myslím, že dnes nežijeme tolik v přítomnosti, jako se to možná dělalo dřív. Tehdy mělo hodnotu být přítomen například na koncertě – dnes spočívá hodnota v tom, že si koncert natočíte a prožijete ho přes obrazovku, abyste ho pak mohli sdílet s tisíci dalšími lidmi, které ani neznáte.
Když listuji starými fotoalby mých rodičů z mého dětství, řekněme z prvních 15 let mého života, mám asi tak zhruba 150 fotek sebe a své rodiny z různých okamžiků, událostí, svátků a míst. Dnes 150 fotek nic není – to je jeden den rodiny v zábavním parku. Pokud to vůbec stačí. Vraťte se o 150 let zpátky a fotografie ani neexistovaly tak, jak je známe dnes; tehdy se malovaly portréty a ty se vysoce cenily – nejen jako vzpomínka, ale i jako umělecká díla.
Dnes zažíváme inflaci vzpomínek a fotek. Dnešní technologie je navržena tak, že ať chcete nebo ne, všechno, co děláte, se dokumentuje a fotky všeho možného i nemožného se sdílí na všechny strany. Podívejte se jen na „Vzpomínky“, které vám vyskakují v mobilu nebo na sociálních sítích. Před rokem jste dělali tohle, před dvěma lety jste byli na tomto místě, před třemi lety jste měli tento účes. Možná sedíte v autobuse za deštivého rána cestou do práce a projíždíte si loňskou dovolenou v zahraničí. Díváte se na slunečné fotky, kde opálení a svěží ležíte na pláži, děti si vesele hrají ve vodě a manželka popíjí drink. Ach, to byla nádhera. Ale byla to skutečně taková nádhera, nebo si jen pamatujete vzpomínku na tu fotku? Nevzpomínáte si, jak jste si příšerně spálili záda, jak děti každou minutu otravovaly, že chtějí zmrzlinu, a jak byla manželka naštvaná, že klimatizace v hotelovém pokoji nefungovala, jak měla? Ne, přesně tak. Pamatujete si jen tu nádheru.
Vzpomínky a historické události jdou také ruku v ruce. Když čteme o věcech, které se staly a kterých jsme se sami neúčastnili, na místech, která jsme nikdy nenavštívili, s lidmi, které jsme nikdy nepotkali, dávno předtím, než jsme vůbec existovali, čteme pak o skutečných vzpomínkách, nebo o zkreslených výkladech? Zde je stejně tak důležité si uvědomit, že dějiny často píše vítěz, který sděluje svůj pohled na to, co se stalo, a vkládá své hodnoty a názory do toho, co se pak vypráví dál a často zaznamenává do knih. Knih, které pak čteme a přijímáme jako pravdu. Jako vzpomínku někoho jiného. Často ještě více zkreslenou a přikrášlenou než ta fotka z dovolené na Facebooku.
Když slavíme svátky nebo jiné historické dny, co vlastně slavíme a proč?
Když myslíme na někoho, kdo pro nás hodně znamenal, nebo na události, které jsme zažili, či místa, kde jsme byli, když vzpomínáme na minulé časy a vydáme se na nostalgický výlet po cestě vzpomínek, na co vlastně vzpomínáme a proč? Pomáhá nám to v naší současné situaci, nebo nám to naopak brání v našem rozvoji, nebo v tom, abychom žili tady a teď? Věci, které se staly, nám mohou pomoci v tom, jak se nejlépe posunout vpřed, ale nesmíme uvíznout v tom, co bylo, a v myšlence, že „dřív bylo líp“, protože to, co bylo dřív, už pominulo a přítomnost je to jediné, co máme. Nemůžeme se také spoléhat na psanou historii, která se opakuje stále dokola jako poškrábaná deska. Protože v tuto chvíli už všichni víme, kdo napsal všechny naše učebnice dějepisu.
„Oltářní plátno jedné epochy je často rohožkou epochy následující. Dokonce i inkoust, kterým se píší dějiny, není nic jiného než předsudky a osobní hodnoty v tekuté formě.“ – Mark Twain