Velkej černej pták

Velkej černej pták

Musela jsem odjet na jih. Od všeho a za vším. Od všech uprchlíků jsem uprchla hledat sebe. Hledat lásku. Jen na chvíli. Mohla bych se i nevrátit. Všechny povinnosti a závazky hodit za hlavu. Odpoutat se. Se svou krosnou klidně až na kraj světa. Romantická představa o cestování s kreditkou a evropským pasem v kapse - žijeme svůj sen.

Přemýšlím poslední dobou hodně nad tím, že změnit celej život od základů vyžaduje sakra hodně silný odhodlání. Vyměnit místo, kde jste se narodili, za místo úplně jinde na planetě. Přijít někam, kde vás většina lidí nevítá s otevřenou náručí. Přijít někam, kde třeba nikoho neznáte, nebo znáte jen velmi omezený okruh lidí. Být bez rodiny a bez přátel. Vyměnit rodinný majetek za nejistou cestu za svobodou nebo lepším životem nebo prostě jen za světem bez válek. Přijít tam, kde mluví jazykem, kterému nerozumíte. Setkávat se s nepříjemnými byrokratickými obstrukcemi. Žít v nejistotě. Nemít nic víc než jen oblečení na sobě, batůžek s mobilem, peněženkou, doklady, lejstry a vodou. Spát na zemi, na betonu, mezi chodícími lidmi, jako pes, jako bezdomovec. Být bez domova.

Po babičce jsem podědila kramaření. Mám spoustu věcí. Ano. Hromadím. Vždycky jednou za čas mě to chytne a nějaké věci vyházím. Ale představa, že mám opustit a už nikdy nepoužít všechen ten rýžový porcelán, který kdesi ve sklepě čeká na to, až se usadím, je skutečně děsivá. Odjet někam z vlastního rozhodnutí na jakkoliv dlouhou dobu mě neděsí. Děsí mě odjet a nevědět, jestli se mohu vrátit zpátky. Viděla jsem totiž smutek v očích těch, kdo se nemohli vrátit do svě země. Viděla jsem ho u Němců vyhnaných ve čtyřicátých letech z Jihlavska - mnozí z nich se do své vlasti mohli vrátit až v devadesátých letech, a to už nejčastěji jen jako turisté, protože se mezitím dávno usadili jinde. Viděla jsem ho u Gruzínů z Abcházie, kteří odešli po konfliktu v devadesátých letech do Gruzie a dodnes žijí v táborech pro vnitřně vysídlené osoby. Viděla jsem ho v očích jedné babiččiny přítelkyně, která se po tom, co prožila v evropském koncentráku, rozhodla hledat štěstí za Atlantikem a domů se pak mohla vrátit až po desetiletích. Viděla jsem ho. Je to stesk po ztraceném ráji. Je to neschopnost situaci změnit. Je to valivá síla utrpení, válek a hladomorů. Je to malost člověka proti velkým dějinám.

Chápu strach, chápu rozpaky, chápu potřebu zajít si zanadávat do hospody, chápu potřebu pracovat, pít pivo, hrát karetní hry, plodit děti, užívat si, tančit, modlit se, malovat, hrát, kopat kolem sebe, milovat, mračit se, kouřit, fetovat, krást, žebrat, lopotit se, kupovat si drahý hadry vyrobený v Kambodži holkou, která nemá na jídlo. Chápu potřebu jíst jenom tučný jídlo z fast foodu, chápu potřebu mít na sobě jenom kraťasy, i když jsou venku závěje, chápu potřebu mluvit do věcí, motat se, hrát si, pěstovat zeleninu, prodávat šmejdy, uplácet, chodit do sauny, běhat maratony, chodit bosky, jíst vegansky, věřit svýmu guru, kterej vás pak ojede. Chápu to. Chápu to, to neznamená, že to dělám. Nebo že to třeba všechno schvaluju, ale chápu to. Chápu, že lidi se stěhujou tam, kde se dá žít lépe. Dělali to od nepaměti, stejně jako se lidi vždycky vzájemně nenáviděli a válčili. Nepřekvapuje to. Lidi se zas tak moc nezměnili. Změnily se podmínky, změnily se prostředky, ale lidi moc ne. Lidské utrpení se nemění, lidská závist se nemění, lidská nenávist se nemění, bezmoc se nemění, ale ani láska se nemění. Naštěstí pořád ještě existují lidé, kteří si raději vyberou milovat, protože věří, že nenávist vede svět do záhuby...

Ilustrační obrázky ze srbsko-maďarské hranice.

Zatímco cestuju a zamilovávám se do nových míst (naposledy do kosmopolitní Barcelony), všude se něco děje a o některých skutečnostech se dokonce i píše nebo mluví česky (protože prošlo jaro, čas na cestování a poznávání). No a snad stojí za to získat trochu přehled či nadhled nad situací, o níž se v médiích mluví jako o nové studené válce. Takže hurá na východ! Pak se podívám trochu i k nám, a aby to nebylo tak hrozný, na konci je pár zajímavostí a obrázků.

Jak se žije v územích přímo souvisejících s Ruskem píše Vojta Boháč ve dvou článcích - můžete se tak dovědět něco o Donbasu i o Krymu , o místech, o kterých se ve velkých médiích dost mluví, ale víc perspektiv je vždycky k užitku. Z trošku jiné pozice vychází můj blog o Abcházii , zemi, o které se vlastně spíš účelově mlčí. Chceme-li si zachovat korektní vztahy s Gruzií i s EU, je to žádoucí. Jenže když se do Abcházie podíváte, nejde tu zemi nemilovat. Bohužel tam ale nejde ani dost dobře žít (pokud to není vaše vlast a nemilujete ji tak moc, že tam prostě musíte zůstat, i když podél cest jsou miny, na pobřeží ruští turisté a život v postkonfliktní neuznané oblasti vlastně vůbec není snadný).

Neméně zajímavá je ale situace na Balkáně. Nejvíc to teď vře asi v Makedonii , o čemž napsal Vašek Drozd a Tomáš Bek elaborát, který osvětluje mnohé, takže taky nelze jinak než doporučit.

Mezitím, co si lidé na východě snaží vydobýt lidská práva a další hodnoty, které mají spojené se západním světem, v západním světě dochází k nárůstu nové vlny xenofobie - ono se tomu dařilo i v zimě, ale teď to vypadá, jako když všichni xenofobové Evropy vylezli z nor po zimním spánku. Ano, přišlo jaro, s jarem přišlo zesílení konfliktů, s jarem přišlo do Evropy i víc uprchlíků . Velká média šíří paniku , kde se dá, takže zprávy o tom, že ani na Kosu to není tak strašlivé, prostě zapadají. Mezitím letecké společnosti zlevňují letenky do ohrožených destinací a já ještě nenašla nikoho, kdo by tam se mnou letěl.

Začala jsem taky znovu používat modrou knihu obličejů a není to lepší, zdá se mi, jako by všechny ty xenofobní výkřiky ještě nabraly na četnosti i na síle. Konvička založil Blok proti islámu, má v něm samé skvělé lidi, kteří hlásají demokratické podmínky a lidská práva pro všechny (teda až na muslimy). Hrozně vytáčí tahle argumentace demokracií a lidskými právy, kterou současní islamofobové používají, strašně se mi to hnusí, protože to ohýbá původní smysl těchto hodnot naprosto obludným směrem. Víc k tomuto tématu dokáže říct třeba Pavel Barša, tak si pusťte přednášku , ať víte, co nás v politice nejspíš taky čeká.

Ještě přihodím poslední znepokojivou větu: Rozhodně bychom neměli zavírat oči před projednáváním smlouvy TTIP , protože to asi nebude žádné pěkné čtení, i když si to nikdo z nás asi nikdy nepřečte (tak moc je to tajné a neprůhledné). Petici proti této smlouvě už podepsalo víc jak dva miliony Evropanů.

A teď už koťátka. Teda, spíš perličky. Papež se opět projevil jako totální hipík, když řekl, že zbrojařský průmysl je průmysl smrti . Tenhle sluníčkář to má zkrátka na háku. Potěšilo to i mě, a to jsem bezvěrec. Až to se mnou jednou dopadne špatně, můžete mě třeba zasadit pod strom, dneska už to jde i v Praze v Lese vzpomínek . Tak alespoň v pohřebnictví se to hýbe tím správným směrem.

O tomhle všem a mnohem víc jsem přemýšlela cestou do práce (jo, občas tam musím). Na uklidnění nervů jsem si koupila banán od paní v šátku, která mi vždycky poradí s výběrem sypkých dobrot. Všechny jsou halal, uvědomila jsem si a myslela u toho na xenofoby, jak by si z toho nejspíš vzteky poprskali svůj fejsbůček. A tyhle drobný lidský radosti jsou nakonec docela milý, přeci jen i já se potřebuji proti někomu vymezovat, lidé to mají zkrátka v povaze. Hledám si ale i další zábavu, třeba se teď zkouším učit rusky, prý se to bude hodit, navíc jsem to slíbila jedný holce z Azerbajdžánu.

Včera byl den, kdy se to všechno stalo. Najednou se přihodilo tisíc věcí, který nejde vzít zpátky. To je vlastně normální, ale někdy si lineární čas a jistou nenávratnost událostí zkrátka uvědomujeme o něco víc.

Hned ráno jsem se oblékla do černého a vydala jsem se do města pro čtyři kosy sestavené z kartonu a latěk a pro jednu kosu skutečnou. Z oblíbené kavárny jsem je nesla nejšpinavější brněnskou ulicí až na místo setkání. Tam jsme si namalovali obličeje bílou barvou, oči obtáhli černě a nasadili kápě. Byli jsme čtyři. Čtyři postavy, který nechceš potkat, když miluješ život. Jedna jela na kole. A potom jsme před výstavištěm, kde probíhá veletrh zbraní IDET, zkoušeli dát najevo, že smrti to zbraně hodně usnadňují. Možná někdy až příliš dělají její práci. K celé akci jsme vydali tiskovku a britští aktivisté si konečně dali něco typicky českého - smažák. A ČT nám věnovala celých patnáct vteřin . Den jako malovaný.

V čase mezi dopolední demonstrací a odpoledním happeningem jsem stihla jeden z posledních vypjatých hovorů doma. Někdy je lepší věci řešit s chladnou hlavou, na to ale včera nebyl čas. On vlastně není ani teď. Jenže už to nešlo vydržet. A budoucnost vypadá jako mořská hladina - nejistá a zářící.

Odpoledne jsem celý rituál s malováním obličeje na bílo opakovala, abych se prošla po Moraváku a pokosila několik kolemstojících hipíků. Umřeli všichni. Se zbraněmi je to strašně jednoduché, je jedno, jestli máte zrovna mocnou kosu nebo Carla Gustava.

S významnou aktivistkou a úžasnou dokumentaristkou jsme pak šly na pivo. Dámské řeči a odporné skořicové sušenky. Nikdo nic nestíhá.

A pak už jen chvíle a stojím s jedním milým lokálním politikem na Skle, před náma asi padesát lidí, dvě hodiny mlčí, ani nedutají a my jim povídáme o zemi, která v nás zůstane. Mluvili jsme o Abcházii tak, jak jsme si ji přinesli s sebou do Česka. A vypadalo to, alespoň na chvíli, že tahle země někoho přecijen zajímá. Beznaděj se rozplývá, když vás zarytě poslouchají lidé, kteří se zajímají. Kdyby jen podobný akce mohly pomoci z beznadějných situací, který lidé v neuznaných regionech poznamenaných válkou zažívají každý den. Třeba můžou, nevíme, můžeme to zkusit. Vydělali jsme si na útratu a ještě nám šest stovek zbylo, nejdřív jsme chtěli podpořit aktivity NESEHNUTÍ v Charkově, ale pak jsem si vzpomněla (zcela nesobecky) na plnej kamion věcí pro Ukrajince a na to, že náš program má sice spoustu dobrovolníků, ale skoro žádný peníze, takže jsme se nakonec rozhodli dát vše na protizbrojařskou kampaň. Snad to dobře zúročíme.

Poslední, co jsem včera zažila, bylo pivo v té nejlepší společnosti, jakou si může člověk nadšený občanským aktivismem představit. Spát jsem šla se zvláštním pocitem, že i když se některé věci hroutí, na jiných musíme pořád pracovat. Někdy je to únik, jindy právě ta hodnota, pro kterou stojí za to žít. Neustálý nutkání něco dělat mě sice vede nepředpokládanými uličkami, ale i když věci nejsou ideální, pořád v tom vidím smysl. Jinak by včerejšek neexistoval - a to by byla fakt škoda.

No a jestli vám to moc nedává smysl, zkuste si pustit Fakné a třeba vám to docvakne. Mňau.

Abcházie je (autonomní) území na pobřeží Černého moře. Na jedné straně hraničí s Ruskem, které zemi drží pod patronací, na druhé straně jsou vysoké ploty ostnatých drátů s Gruzií, kam území de iure spadá. A mezitím se rozkládá nádherná země, kde žije asi sto padesát tisíc obyvatel, kteří nemají moc šancí vycestovat, překvapivě jim nepomohlo ani uznání od takových vysokých hráčů v mezinárodní politice, jako jsou Vanuatu a Tuvalu. V brzké době o této zajímavé zemi napíši více, prozatím jen taková ochutnávka, pár obrázků ze země, která je už víc jak dvacet let považována za postkonfliktní zónu, a odkud v postsovětském období kvůli válce odešly desítky tisíc lidí, kteří už se tam nikdy nevrátily... I mně se bude stýskat, a to jsme tam strávili pouhý týden.

Než zveřejním pár fotek ze země na pobřeží Černého moře, o níž se stále hovoří jako o "postkonfliktní zóně", chtěla bych se podělit o pár odkazů, které mě pomalu z Kavkazu vrací do reality. Začnu zvesela, dál už to tak veselý nebude, jsem totiž celkem v depresi z kulturního šoku.

Poměrně zajímavý projekt letos běží v Berlíně, jde o bourání hranic a dokazování, že každý, kdo žije v Berlíně, může být (nahý) Berlíňan, a to po celý rok. Takovéto iniciativy přirozeně podporuji a těším se z nich. Mrkejte na krásná nahá těla zde: dp4.portraitdaily.com

Mezitím se v Česku rozjíždí sympatická sbírka pro Charkov, kam musíte přispět, pokud vám není lhostejný osud běžných lidí, kteří jsou okolnostmi nuceni k životu v nelidských podmínkách probíhajícího konfliktu: chlebprocharkov.cz

No a pokud vás tak populární téma konfliktu na Ukrajině zajímá trochu víc, nebojte se podívat na rozhovor s kameramanem, který se nedávno vrátil ze separatistické oblasti, na dvtv.cz .

Zbraně, to jsou vůbec skvělé věci, dělají z lidí totální fanatiky. A přesto se s nimi vesele dál obchoduje. No, něco se přeci vyrábět musí, ekonomika se musí hýbat, diplomatické vztahy nestojí jen na dobré vůli atd. Vyšel článek , sice trochu přehání důraz na data získaná prostřednictvím SIPRI , protože všichni vědí, že ke skutečným a nadto konkrétním číslům se v obchodě se zbraněmi nedostaneme, ale jistou vypovídající hodnotu má. Zkrátka obchod se musí hýbat, milovníci Adama Smithe mají jistě radost.

Taky jsme oslavili sedmdesát let od poražení fašismu, proti fašismu by se mělo bojovat neustále, proto je tak trochu škoda, že jsou alternativy neustále vystavěny represi ze strany státní moci. Vyjadřuji podporu nedávno vyklizené Cibulce a stále ještě dýchající Klinice . Myslím na tyhle malý boje. Stejně jako na ty, kdo přišli v Brně prvního máje blokovat neonacisty. I když se to snad jeví jako marginální věc, po každém návratu z východu si vážím naší relativně otevřené společnosti, kde jsou nacionalismus a xenofobie odsouvány na okraj. Není to samozřejmost, nesmíme zapomínat na nebezpečí, která nacionalistická ideologie přináší. Podobných příběhů, které se odehrály za druhé světové války, jsou totiž v naší moderní historii spousty, jen se o nich tolik nemluví. Ostatně, stačí si občas otevřít wikipedii.

Nebezpečí může číhat za každým rohem. Ale stejně jsou věci, kterých se lidi zkrátka bojí víc. Poslední dobou častěji pozoruji, že můj strach se naprosto míjí se strachy, které kolem mě víří moji blízcí. Někdy to může být ale fakt nebezpečný - třeba když jezdím po městě bez helmy na kole. Celkem si zahrávám, ale stejně není nikdy nic úplně černobílý.

Jeden tátův známý, říkalo se mu Sumec, sjezdil na svý silničce celou Evropu a nikdy si na hlavu nevzal helmu. Ještě si pamatuju, jak nám opravoval kola, aby si vydělal na cesty. A táta vždycky říkal, ať si z něj nebereme příklad a nosíme na kolo helmu. No a jednoho dne se k nám dostala smutná zpráva - srazil ho kamion někde ve Francii na rušný silnici (možná snad i dálnici?). No, nakonec ho poslali zpátky v truhle. Ale nejzajímavější na tom příběhu je skutečnost, že by mu při tom incidentu stejně žádná helma nepomohla. I kdyby ji měl, stejně by zahučel. Samozřejmě, mohl se vyhýbat i silnicím první třídy, i to mu kamarádi říkali, ale nakonec stejně nikdy nevíte, jak to celé dobrodružství dopadne.

Něco zase vlastně vůbec nebezpečný není, i když při tom nebezpečí tak trochu cítíte. Může to být jen hra. Představte si, že jste v reálném čase v reálné uzamčené místnosti a musíte se z ní dostat, jinak vás dostanou. Trochu stres, velkej zážitek, brněnský gotox doporučuju kudy chodím.

No a někdy je to nebezpečí naopak všude kolem nás, ale prostě se o něm nemluví. O jednom takovém nebezpečí se dovíte z nového amerického dokumentu Cowspiracy . No a až se na to podíváte a budete s tím chtít něco malého udělat, můžete uvařit nějakou dobrotu na brněnské veganské hody na konci května. Nebo alespoň zkuste jíst míň maso a mléčné produkty, zeleninka je totiž moc dobrá a zdravá. Více se o životním stylu bez živočišných produktů dovíte například na právě v Brně probíhajícím Veganfestu .
Zygmunt Bauman - Modernita a holocaust

Hanka Svačinková. 2015. Motiv Jednoduchá. Používá technologii služby Blogger .

Lanovka v Barceloně - jedna cesta vás vyjde na víc jak deset eur (takže je lepší jít na kopec pěšky)
Street art, na jehož konci je vyobrazena policejní brutalita
slavná alej sloních palem v centru Suchumi, vlevo opravují ještě o něco slavnější hotel, za ním se v jezírkách usadily žáby
slavný vybombardovaný parlament v Suchumi
jeden ze zachovaných klášterů, je sice rozpadlý, ale zato má na střeše parádní střílnu
opuštěný kovozpracující závod v Tchvarcheli
kavkazské koření na bazaru v Suchumi
mozaiky jsou z dob ztraceného bohatství všude, ale není kdo by se o ně staral
most přes řeku Inguri mezi Gruzií a Abcházií

Shortcuts zu anderen Sites, um außerhalb von DuckDuckGo zu suchen Mehr erfahren
Restaurace a penzion "Č ernej pták " Štítného 117/I. Jindřichův Hradec 377 01. TELEFON, EMAIL +420 384 390 790 Restaurace +420 774 046 234 Penzion [email protected] OTEVÍRACÍ DOBA. Ne-Čt 11:OO až 22:OO. Pá-So 11:OO až 23:OO.
Velkej černej pták . I get this sprung on me a lot you know the whole big dick black daddy thing. Už mě to otravuje tahle celá" velký péro černej taťka věc. Your dick looks like my dick if it were bigger and blacker. Tvoje péro vypadá jako moje. Kdyby bylo větší a černější. A big black man with a big black dick. S velkým černochem s velkým ptákem.
Všechno bylo perfektní do tý doby, než mě kapitán upozornil na to, že přímo za mnou sedí velkej černej pták a určitě mi chce sníst zbytky jídla z talíře. Kapitán to myslel jako vtip, ale protože mě nezná, tak neví, že jsem hysterická a že se budu okamžitě dožadovat odchodu.
Hilf deinen Freunden und Verwandten, der Seite der Enten beizutreten!
Schütze Deine Daten, egal auf welchem Gerät.
Bleibe geschützt und informiert mit unseren Privatsphäre-Newslettern.
Restaurace je nekuřácká s otevřenou kuchyní situovanou do středu provozovny. Součástí je i venkovní terasa, tato část je i pro kuřáky.
Penzion nabízí 8 pokojů, které jsou rozděleny do dvou pater, z nichž první má přístup na společnou terasu. V každém pokoji je sociální zařízení, TV s plochou obrazovkou, internetová přípojka a Wi-Fi.
Jídelní lístek - ČernejPták.cz. Používáme soubory cookies k zajištění funkčnosti webu a s Vaším souhlasem i k personalizaci obsahu našich webových stránek. Kliknutím na tlačítko „Rozumím" souhlasíte s využíváním cookies a předáním údajů o chování na webu pro zobrazení cílené reklamy na sociálních sítích na dalších webech.
Nápojový lístek - ČernejPták.cz. Používáme soubory cookies k zajištění funkčnosti webu a s Vaším souhlasem i k personalizaci obsahu našich webových stránek. Kliknutím na tlačítko „Rozumím" souhlasíte s využíváním cookies a předáním údajů o chování na webu pro zobrazení cílené reklamy na sociálních sítích na dalších webech.
Denní menu - ČernejPták.cz. Používáme soubory cookies k zajištění funkčnosti webu a s Vaším souhlasem i k personalizaci obsahu našich webových stránek. Kliknutím na tlačítko „Rozumím" souhlasíte s využíváním cookies a předáním údajů o chování na webu pro zobrazení cílené reklamy na sociálních sítích na dalších webech.
Restaurace a penzion "Černej pták" Štítného 117/I. Jindřichův Hradec 377 01. TELEFON, EMAIL +420 384 390 790 Restaurace +420 774 046 234 Penzion [email protected] OTEVÍRACÍ DOBA. Ne-Čt 11:OO až 22:OO. Pá-So 11:OO až 23:OO.
Wechsel zu DuckDuckGo und hole dir deine Privatsphäre zurück!
Benutze unsere Seite, die nie solche Nachrichten anzeigt:
Die Welt braucht eine Alternative zum sammelwütigen „Collect-it-all“-Geschäftsmodell.
Schütze Deine Daten, egal auf welchem Gerät.
Hilf deinen Freunden und Verwandten, der Seite der Enten beizutreten!
Wir zeigen Ihnen, wie du deine Privatsphäre online besser schützen kannst.

Shortcuts zu anderen Sites, um außerhalb von DuckDuckGo zu suchen Mehr erfahren
Restaurace a penzion "Č ernej pták " Štítného 117/I. Jindřichův Hradec 377 01. TELEFON, EMAIL +420 384 390 790 Restaurace +420 774 046 234 Penzion [email protected] OTEVÍRACÍ DOBA. Ne-Čt 11:OO až 22:OO. Pá-So 11:OO až 23:OO.
Velkej černej pták . I get this sprung on me a lot you know the whole big dick black daddy thing. Už mě to otravuje tahle celá" velký péro černej taťka věc. Your dick looks like my dick if it were bigger and blacker. Tvoje péro vypadá jako m
Na hulváta do krku
Opravdu obrovský kozy
Malý cecky a prima píča

Velkej černej pták

Report Page