V baru ulovil volnou panenku

🛑 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

V baru ulovil volnou panenku

„Temnější noc! — — — Zde v noční klín ba lůny zář, ba hvězdný kmit se vloudí — — tam — jen pustý stín, tam žádný — žádný — žádný svit, pouhá jen tma přebývá. Tam všecko jedno, žádný díl — vše bez konce — tam není chvíl, nemine noc, nevstane den, tam času neubývá. — Tam žádný — žádný — žádný cíl — bez konce dál — bez konce jen se na mne věčnost dívá. Tam prázdno pouhé — nade mnou, a kolem mne i pode mnou pouhé tam prázdno zívá. — Bez konce ticho — žádný hlas — bez konce místo — noc — i čas — — — to smrtelný je mysle sen, toť, co se ‚nic‘ nazývá.“

...a protože jste se jaksi minuli, slibuji ti, že po dnešní kouzelné noci jej pozvu mezi nás, aby se s námi podělil o svůj odkaz.

Zatím dál hleď na plující oblaka a nech se jimi unášet, konečně svobodná, konečně volná...

No, stalo se, stalo. Josef je zase doma, penzionovaný a zase bručí a hudruje. Má bolavé nohy a dostává měsíčně pouhých 20 zlatek almužny.

Asi Josef, muž, cítí svou bezmoc a tu bezmoc si vylévá na tobě, milá Boženko. Nelíbí se mu, že děti jenom tak, zbůhdarma po školách necháváš; peníze že se nedostávají a ty se dopouštíš marnivostí.

Však jsme si řekli, jak slaboučký, nadaný Jarouš místo do reálky dochází na průmyslovku, která nic nestojí, a ještě se živí sám.

O Dorinku se postarali Palacký s Čejkou, aby se alespoň francouštině vyučila a mohla snad alespoň dělat překlady.

Frič ve své laskavosti pomohl najít Josefovi přivýdělek ve Zdicích, kde by získal i byt v nově otevřeném cukrovaru co pokladník.

Dorinka a Jarouš jsou hodné děti, Boženko; znají tvůj bídný úděl a snaží se ti odlehčit a pilně studují...

Němec zuří: nakonec tě i napadne......

Až tak hluboce je už váš vztah narušen ubohostí existence.

Zastavil se Josef Mánes...člověk dobrý; měli jste si o čem povídat. Třeba o jeho nešťastné lásce se služebnou jejich rodiny- Františce Štovíčkové: vaší společné Josefínce bylo právě zhruba osm let.

Josef se rozhodl tě namalovat.Cukala jsi se tomu nápadu. Ty, že bys měla někde viset?

No, ale přátelé tvou skromnost zlomili, že se to sluší takové osobnosti za níž tě mají.

A vidíš: díky tomuto portrétu víme jak krásnou jsi přes všechny útrapy. 

Možná, že právě ony útrapy z tebe dolovily onu duševní čistotu, která tvou krásu obzvláštnila v rysech tvého zjevu.

Dala ses do psaní Dobrého člověka: řešíš v něm vztah zámožného vozky s dívkou z Jasenného, téma ti tolik blízké...

Ale tentokrát tě téma v spojení se všemi starostmi okolo vyčerpalo daleko dřív, Boženko. Tvá hlava jako by byla prořezaná tisíci střepinami.

Byla jsi s dětmi konečně sama. Josef si dal říci a nastoupil do toho cukrovaru, kde i bydlel.

Děti se ti spolu s Mankou, která se hned po zotavení z porodu ihned vrátila ke své milované paní, staraliy jak ti pomoci v nelehkém údělu, zvlášť, že léto i podzim tak rycjhle utekly a už opět začínala slota. 

Tentokrát už jsi Manku musela vážně propustit; Obě jste jí společně našly dobrou novou.

Přesto se těsně na vánoce Manka vrací s pláčem zpátky. 

A je tu štědrý večer: Před dvěma dny zemřel Franta Šumavský; bylo mu 51 let a býval z mála, kteří ti byli nablízku...

Boženko; zítra se spolu podělíme o průběh štědrého večera. Buď blažena v náruči svých milovaných.

Jdu prosit sluníčko, aby nad tebe opět milosrdně položilo co nejvíc ze své teplé náruče. Zatím odpočívej v pokoji.

Můj muž padnul v službě tvému dvoru

Za trochu lásky šel bych světa kraj, 

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,

šel vichřicí- však slyšel zpívat kosy, 

šel pouští- aměl v srdci perly rosy

Za kousek lásky šel bych světem kraj

Milá Boženko, ten rozchod s Helcenetem, jeho útěk před tebou, i když jsi prokoukla pomíjivost mládeneckého citu, tě přeci jen bolela.

Proto jsi po příjezdu spěchala hledat rozptýlení uslečen Rottových. Navštěvovaly jste spolu Botanické zahrady i v Kunratickém lese.

Jejej! Stalo se, že jste zde potkaly velkou průtrž mračen a zde Dorinka spadla do potoka, čímž jste musely počkat, Dorinka též ve vypůjčených šatech u laskavých lidí až bouře přejde a šaty uschnou.

Nemohli jste si doma vískat, ale přesto už bylo veseleji, Josef ti posílal alespoň 40zlatek na měsíc a platil vám byt.

Bylo to tedy plus, jak se říká proti předchozí době, viď?

 Skromná; vždyť ty už jsi dávno byla zvyklá vyjít s málem a těšit se z maličkých každodenností. Tvá laskavost se také stává natolik vyhlášenou, že tě v budoucnu nejedna dívka z venkova vyhledá s prosbou o pomoc a přímluvu a ty vždy ráda pomůžeš co budeš moci. Nedočkáš se za to moc vděku spíš pomluv.

Přesto se nedáš odradit.Vždyťsama víš jak bolí chudoba a neznalost!

Počátkem zimy jsi se chystala jet konečně za mužem, ale atak tvé nemoci opět silně zaútočil.

Naneštěstí byl i Dr Čejka natolik nemocný, že ti posílá do cesty Dr Lamla. Přišel ti pomoci nejdříve s Hynkem, který zápasí v té době se životem a smrtí díky tuberkuloze.

Můžete spolu, že mezi tebou a MUDr Dušanem Lamblem vzniká křehký vztah- vztah roztoužené, zraňované ženy a milosrdného, mladého snílka v roli prince?

Vše zhatí příjezd Josefův a nalezený milostný dopis vykonal své. Doma nastalo peklo.

Copak neviděl Němec jak moc jsi oslabená na to , že jsou vánoční dny, s Jarouškem že je ještě ouvej a ty, nedbajíc svých neduhů, a že bys měla ležet rodinu jsi pilně obstarávala , vytvářela jsi z málem ničeho všem doma drobné radosti dne...?

A navíc na tebe začali opět přátelé tlačit, že v tvých pohádkách chybí národní hloubka, že jsou jen povrchními dílky...

Pozdravěný Čejka, který se vrátil po výstupu tě ošetřovat už s tebou jedná spíš jako se zlobivým děckem, milá moje. Vždyť byl sám unavený svou plicní chorobou a jeho stará, nemocná maminka vyžadovala péči.Stával se zarputilým starým mládencem. A ty ses stala neposlušnou pacientkou.

Přišel den, kdy Čejka odjíždí za vzděláním do Itálie si tě s Johankou Rottovou zve, aby vám předal rad ohledně jejich zdraví.

Boženko, tobě přikazuje konečně už začít psát něco víc. Román, to by se mu líbilo.Připomínná ti G. Sandovou.

A s nástupem jara 1852 konečně odjíždíš za usmířeným Němcem. Bude už snad klidno?

To mi povíš zítra, milá moje, ano? 

Cesta do Uher je dlouhá a ty s chutí vychutnáš opět zážitky z krajů, které budeš nechávat za sebou: Dnes už nashledanou.

ani ti to, má panenko, pánbůh nedá.

Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)


Motiv Jednoduchá. Používá technologii služby Blogger .

setkání, které je pouhým snem, ale je ....

aneb: Čas si běží svojí cestou, lidé nás míjejí a ztrácejí se v nedohlednu, ale jsou i tací, kteří nás provázejí.
Byť jsme se nepotkali i v čase budoucím jako bychom seděli vedle sebe a rozprávěli si.
Co je nám po vynálezech budoucnosti, když člověk zůstává člověkem stejně jako žena láskou?


© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!

16.08.2017 [15:33], ambra , ze série Tak daleko, tak blízko , komentováno 25×, zobrazeno 6882×
Šerif mi podal klíče a neohrabaně mi potřásl rukou. „Jsem moc rád, že jsi zpátky. Koho by to napadlo,“ zavrtěl hlavou. Od chvíle, co jsem zazvonila u jeho dveří, vypadal, jako by právě na vlastní oči spatřil Santu. „Z Edwarda Cullena je táta,“ uchechtl se.
Vyschlo mi v krku. Doufala jsem, že se jeho úžas týká mého návratu. Mělo mě napadnout, že Alice nebude držet jazyk za zuby.
„Já vím, já vím,“ zvedl rychle ruce v obranném gestu. „Zatím nikomu ani slovo, jinak -“ naznačil hranou dlaně prudký pohyb přes svou krční tepnu. Podařilo se mu napodobit Alicino gesto i výraz tak dokonale, že jsem málem vyprskla.
„Vidím, že už vám to dostatečně vysvětlila. Nechci malou schovávat navždy, já jen…“ Rozhodila jsem ruce a znamenalo to všechno :
Že nevím, jak dát světu vědět, že mám dítě s Edwardem Cullenem.
Že nevím, jak zároveň vysvětlit, že Edward Cullen o existenci svého dítěte nemá ani tušení.
A že tuším jen velmi přibližně, proč to takhle dopadlo.
Šerif si povzdechl. „Někdy se ten život trochu zkomplikuje, co?“ poškrábal se v řídnoucích vlasech na temeni.
„To teda,“ kývla jsem a mimoděk se obrátila k autu na příjezdové cestě. Přes okno jsem viděla sotva okraj autosedačky. „Omlouvám se, Charlie, už musím…“
„Samozřejmě. Zítra odpoledne se stavím. Zkontroluju kotel a pasti ve sklepě. Už pár týdnů se nechytilo nic, ale když se takhle ochladí, tak se ty potvory začnou cpát dovnitř.“
„Jste moc hodný. Přijďte hladový, udělám večeři i pro vás.“
„To beru. S mým kuchařským uměním je všecko při starým,“ zašklebil se.
Dům pořád trochu voněl novou výmalbou, ale zároveň v něm zůstávaly všechny vůně, které mi připomínaly babičku a jediné klidné dny mého dětství – staré dřevo, leštěnka, bylinky, které babička sušívala a rozvěšovala ve skříních. Milovala jsem to.
Charlie dodržel, co slíbil při mém odjezdu, takže jsem teď nemusela dlouze větrat. Stačilo nastavit topení na vyšší teplotu a pustit vodu. Autosedačku s miminkem jsem postavila do rohu, abych o ni nezakopla, a začala jsem vynášet věci z auta. Nebylo jich moc – pro mě jen teplejší kusy oblečení, které jsem si nakoupila loni, po svém prvním příjezdu. Podstatnou část nákladu tvořily věci pro malou; většinu se mi podařilo nacpat do prádelního koše. Ten jsem teď vyprázdnila a vystlala teplou dekou. Tahle provizorní postýlka bude muset pár dnů stačit, než zajedu vybrat novou do Port Angeles.
Měla jsem hotovo skoro přesně ve chvíli, kdy se z rohu pokoje ozvalo netrpělivé zakňourání. Umyla jsem si ruce, rozepnula košili a sklonila se k autosedačce. Uvelebila jsem se v křesle a znovu fascinovaně sledovala, jak se drobná pusinka přisála k mému prsu. „Už jsem ti říkala, že pro tebe moc ráda vařím?“ zašeptala jsem. Malá nehnula brvou a dál rytmicky sála a polykala. Vzpomněla jsem si na svůj poslední rozhovor s Rachel a sevřelo se mi srdce. Měla pravdu. Okrádala jsem Edwarda o nenahraditelné okamžiky. A nejen o ně. Především jsem ho připravila o možnost poznat rodičovskou lásku – nezměřitelnou, s ničím nesrovnatelnou, lásku, kterou jsem cítila i ve spánku, lásku, kterou jsem se zalykala. Nepochybovala jsem, že Edward by svou dceru zbožňoval stejně jako já.
V tu chvíli mě to přemohlo. Volnou rukou jsem sáhla po telefonu. Vteřina zaváhání a už jsem otevírala Edwardovo číslo. Zrychlil se mi tep i dech. Malá dál pila, ale na chvíli na mě zamžourala, jako by se ptala, jestli ji vážně musím rušit. „Promiň, broučku,“ hlesla jsem. A tahle krátká omluva mě zarazila. Znovu jsem si vybavila ten večer – Edwarda, Tanyu, tu samozřejmost, se kterou se dotýkali, a pak jeho nepochopitelně krutá slova, zlobu, která mu čišela z očí. A ty nekonečné měsíce, během nichž jsem marně čekala na jeho vysvětlení, na jeho omluvu.
Ruka s telefonem mi klesla k boku. Pak jsem ji ale přece jen zvedla a otevřela zprávu.
Ahoj mami, jsme na místě, všechno v pořádku. Posíláme pusu. B+E
„Nemusíš na mě ječet, Alice, já vím, že jsou za pár týdnů Vánoce a že toho máš moc. Ale nezapomeň, že kdybych ti tenkrát nedal práci já , nikoho ve Forks by ani ve snu nenapadlo najmout si tě na úklid. Ááá! Už zmlkni! Vím, že to byl Bellin nápad, ale uznej aspoň, že já tě platil! Cože? Bella ti dávala peníze navíc? Ne, to jsem nevěděl. Uf. No… páni. Jestli to jenom trochu půjde, Belle ty peníze vrátím. A jo, tobě teď zaplatím dvojnásobek obvyklé ceny, jen tam prosím zajeď, naplň lednici, vyvětrej, no prostě to tam trochu připrav.“ Ta holka se snad nikdy nezmění, pomyslel jsem si, ale zároveň se přistihl, že se usmívám. Alice neodmyslitelně patřila k nejlepším časům v mém životě a jenom slyšet její pronikavý hlas, kterým pálila slova rychleji než kulomet střely, u mě navozovalo – bohužel falešný – pocit, že se vracím do domu, ve kterém na mě budou všichni čekat.
„V pořádku? Nemusel ses s ní hádat. Mohli jsme prostě najít nějakou firmu přes agenturu.“ Aro usrkával kávu a nesoustředěně pozoroval tabuli s časy odletů.
Ušklíbl jsem se. „ Agentura? Obávám se, že ve Forks zažiješ kulturní šok. Kdybych měl srovnat tvůj byt s máminým domem…“
„Proč bys takovou pitomost dělal?“ přerušil mě. „Tvoje máma byla naprostý originál, Edwarde. Zklamalo by mě, kdyby dům, který zařizovala, v čemkoliv připomínal jakýkoliv byt v NY.“
Na chvíli jsem se zamyslel. „Vidíš, nikdy mě nenapadlo brát to takhle. Když jsem měl doma první narozeninovou oslavu, mí spolužáci si pak šuškali, že to máme doma divný. Všechny ty barvy, pestré koberce, šílené dekorace. Carlisle ji časem přinutil, aby ubrala. Tvrdil, že ho z toho blázince bolí hlava.“
„Pitomec,“ vyštěkl Aro s překvapivou razancí.
Pomyslel jsem na blížící se soudní stání. „Pitomec není dostatečný označení,“ zavrtěl jsem hlavou.
Aro – tak jak se mu to se mnou stávalo překvapivě často – okamžitě uhodl, na co myslím. „Tentokrát to dopadne dobře, uvidíš,“ poplácal mě po rameni.
Zhluboka jsem se nadechl. Vracím se tam. Forks bez Belly a bez Jaspera. Díky, Bože, za Alicin ječák .
Ve dvě ráno mě probudilo vytrvalé zvonění mobilu. Sotva hodinu předtím jsem kojila, takže jsem si připadala, jako bych se měla vyhrabat z hromady těžkého bláta.
„Bello? Tady Natalia. Natalia Cameronová. Slíbila jsem, že vám zavolám, kdyby se něco dělo, tak…“
Okamžitě jsem byla naprosto čilá. „Zase vám ublížil, Nat? Mám někoho sehnat? Pošlu k vám policii, za pár minut můžou být…“
„Teda… vlastně jsem utekla. Nafackoval mi hned ten večer po našem setkání, ale já prostě jen držela, jako vždycky. Pak… pak mi to… udělal. Vždyť ho znáte.“
Zaskřípala jsem zuby. „Jo. Blackova představa o usmiřování.“
„Přesně,“ vydechla. „A já tam pak ležela vedle něj, ve tmě, všechno mě bolelo a hlavou se mi honilo každý slovo, co jste mi řekla. Do rána jsem se rozhodla. Zavolala jsem našim, jak jste mi poradila, a i v tom jste měla pravdu, dávno už se na mě nezlobili, byli totálně šťastní, že jsem se jim ozvala. Sešla jsem se s nimi, ukázala jim… modřiny a řekla jim to podstatný. Táta málem vyletěl z kůže, máma brečí ještě teď. Přemluvili mě, abych to ohlásila. Najali právníka. Nemám tušení, co bude dál, ale soud vydal předběžný opatření. Jacob se ke mně nesmí přiblížit. Sice se pořád strašně bojím, ale zároveň… nevím, jak to říct. Jako bych se po dlouhý době doopravdy nadechla. Chápete to, Bello?“
Odkašlala jsem si, aby Natalia nepoznala, že brečím. „Chápu. Udělala jste mi ohromnou radost, Nat. Jsem na vás pyšná a jsem šťastná za vás a taky vám závidím, závidím vám, že jste to dokázala o tolik dřív než já. Zase mi zavolejte, ano? Potřebuju slyšet, že budete v pořádku.“
„Je to šílený, Bello, ale taky jsem na sebe pyšná. Ale obě víme, že kdybyste mě nenašla, kdybyste tolik neriskovala, abyste si se mnou promluvila…“
„Já musela, Nat. Kvůli vám, kvůli svojí první dceři, kvůli sobě.“
„Děkuju, Bello. Asi jsem vás vzbudila, moc se omlouvám. Táta mi přivezl moje věci, vybaluju a najednou mi došlo, že jsem vám měla zavolat už před pár dny. Omlouvám se, brzo se zase ozvu. Dobrou, Bello.“
Aro byl domem naprosto nadšený, ale nedalo se to srovnat s jeho reakcí na máminu práci.
„Věděl jsem to,“ mumlal polohlasně, když poněkud nepříčetně běhal po půdním ateliéru a s maniakálním nadšením natáčel ke světlu obrazy, plastiky, grafiky.
„Co jsi věděl?“ nevydržel jsem to nakonec.
„Cože?“ otočil se ke mně s překvapeným výrazem. Zapomněl, že existuju. Nebo aspoň, že jsem tam s ním.
„Co – jsi – věděl,“ zopakoval jsem přehnaně pomalu.
Usmál se tím svým úsměvem kocoura, který ulovil dva kanárky najednou. „Věděl jsem, milý Edwarde, že Esme je ohromný talent. A nezklamala mě. Vlastně trochu ano, tím, že se tu na tolik let zahrabala i se všemi svými poklady,“ pohladil skoro něžně okraj jednoho plátna.
„Pár věcí prodala,“ pokrčil jsem rameny. „Ale s výstavou to nikdy nevyšlo. Nadávala vždycky jak špaček, ale když o tom teď přemýšlím, říkám si, že si ty klacky pod nohama tak trochu vytvářela sama.“
„Nevěřila si,“ přikývl Aro. „Bála se, že by její výstavu zadupala kritika. Její mizerný sebevědomí – jeden z důvodů našeho rozchodu,“ sklopil oči a hrábl si do vlasů způsobem, ve kterém jsem až groteskně přesně zahlédl sám sebe.
Po mnoha měsících jsem ucítil ostré bodnutí stesku. „Umřela moc brzo. Není to fér.“
Aro se zahleděl z vikýřového okna. „Věř mi, že já o tom vím svoje, Edwarde. Celé roky jsem si představoval den, kdy se na všechno vykašlu, najdu ji a konečně ji přesvědčím, aby se mnou zůstala. Proč jsem to pořád odkládal?“ zavrtěl hlavou v nepředstíraném úžasu. „Víš co, synu, s tím už nic neuděláme. Ale tohle,“ zabral svým typickým rozmáchlým gestem celý půdní prostor, „tohle pro ni udělat můžeme. Z tvé mámy bude hvězda, to ti můžu slíbit.“
„Je mu hrozně podobná. I kdybys mu někdy chtěla něco nakukat, nemáš šanci.“ Alice ležela na břiše před krbem, jednou rukou si podpírala bradu, druhou pohupovala autosedačkou, kterou jsem využívala jako provizorní sedátko.
„Nechci nikomu nic nakukávat. Prostě k tomu nedojde. Nerada ti to připomínám, ale je v New Yorku a předpokládám, že je tam šťastný.“ Zněla jsem upjatě a protivně i sama sobě.
Alice protočila panenky. „Jasně. Bez Jaspera a bez tebe se musí blahem přímo tetelit. Je ti jasný, že by stačil tvůj jedinej telefonát a mohli byste žít šťastně až na věky? Nebo aspoň do doby, než mu bude padesát a najde si nějakou dvacítku jako každej normální chlap,“ zašklebila se na mě.
Byla jsem na cestě do kuchyně, ale zastavila jsem se u pohovky, abych sebrala jeden z polštářů a hodila ho po ní.
„Taky tě miluju!“ zavolala ještě směrem k mým zádům.
Pohled do ledničky mě vrátil k bližším starostem. Uvařit pro malou bylo stále mimořádně snadné, ale začínala jsem mít výčitky kvůli vlastnímu jídelníčku.
„Myslíš, že to tu s ní půl hodiny zvládneš?“ vrátila jsem se do obýváku. Alice se právě snažila malou rozesmát a jako obvykle se jí to bez problémů dařilo.
„Kvůli tomu tu jsem, ne? Holka na hlídání, to byl vždycky můj sen.“
Kousla jsem se do rtu. „Nemusíš to dělat, Alice. Můžu si najít někoho jiného, ale bez chůvy to prostě…“
„Klídek, prosím tě. Cullen by mě jednou zabil, kdyby zjistil, že jsem připustila, aby jeho poklad hlídal někdo cizí.“
„Už jeď. A obleč se. Je tam dost hnusně.“
Měla pravdu. Aspoň s varováním ohledně počasí. Během dne jsem chodila v bavlněném tričku ke kolenům; dalo se rozepnout skoro až do pasu a já si ho ze zřejmých důvodů oblíbila. Teď jsem si jen nazula Uggy a hodila na sebe kabát. Pořád jsem měla pár liber navíc a přes prsa mi byl zoufale těsný, takže jsem se neobtěžovala s knoflíky, přitáhla jsem si ho k tělu, jak to šlo a zajistila ho páskem.
Z obchodu jsem vyběhla za patnáct minut se dvěma velkými taškami. Spousta kvalitního jídla, taky ovoce a zeleniny. Když jsem ale míjela lákavě zářící neon U Mikea, automaticky jsem naprázdno polkla. Nikde v Phoenixu jsem nenarazila na tak skvělé koktejly. V poslední vteřině jsem to otočila na parkoviště. Natáhla jsem se, abych se zkontrolovala v zrcátku, ale nakonec jsem to neudělala. Dovedla jsem si představit, jak vypadám. Jako by na tom záleželo.
Málem jsem ji nepoznal. Žádné šminky, vlasy stažené do vysokého culíku, svetr bez výstřihu. Paradoxně tak ale mnohem víc vynikl její půvab.
„Jak se máš?“ zvedl jsem se, podal jí ruku a naklonil se, abych ji políbil na tvář. Ucukla a uhnula pohledem.
„Promiň,“ omluvila se. Vklouzla za stůl naproti mně.
Objednal jsem pro oba kávu. „Děkuju, že to pro mě uděláš, Tanyo.“
„V pohodě. Jen si nejsem jistá, jestli i tohle nemůžou obrátit proti tobě. Nemůžeš jen tak prohlásit, že jsem byla tvoje přítelkyně. Co když Copeová řekne pravdu? Že jsem byla jen tvoje holka na sex?“
Zabolelo mě v hrudi. Musel jsem sevřít ruce do pěstí, abych se nenatáhl přes stůl a nepohladil ji po bledém zápěstí. „Znovu se omlouvám. Teď už vím i já, že takhle jednoduchý to nebylo.“
Zadívala se stranou. „S čistým svědomím ti můžu dosvědčit, že měl Jasper vždycky přístup ke slušnýmu jídlu, že byl vždycky čistý a že ses mu v mezích možností věnoval. Bude to takhle stačit?“
„Možná by pomohlo, kdyby ses u toho netvářila tak… smutně.“
„Tvářím se smutně?“ nakrčila nos. „Promiň. Jsem z teb
Perverzní mamina zaučuje v sexu
Sexy blowjob od mladé černovlasé amatérky
Odměnu si zasloužila