Války o ropu
Dr. Vernon Coleman
Poznámka: Níže uvedená esej vychází z knihy Vernona Colemana „Oil Apocalypse“, která byla poprvé vydána v roce 2007. Aktualizovaná verze knihy je nyní k dispozici pod názvem „A Bigger Problem than Climate Change: The End of Oil.“
Zajištění dodávek ropy bylo důležitým prvkem v mnoha válkách dvacátého století. A rozhodně bylo hlavním faktorem v nedávných ilegálních válkách Ameriky. (Získání Venezuely samozřejmě nebylo válkou v pravém slova smyslu, ale stěží bylo legální.) Válka proti terorismu byla pouze pohodlnou a veřejně přijatelnou záminkou pro nepřijatelné chování.
„Životní zápas je především soutěží o dostupnou energii,“ napsal Ludwig Boltzman v roce 1886.
Boj o ropu samozřejmě není nic nového.
Amerika vstoupila do první světové války (na straně Británie a Francie) až poté, co byli její noví spojenci i noví nepřátelé boji téměř vyčerpáni. Jakmile Amerika souhlasila s účastí ve válce, stanovila si podmínky, které zahrnovaly požadavek, aby po skončení války byly zohledněny její ekonomické a politické cíle. Jedním z těchto cílů byl přístup k novým zdrojům surovin, zejména ropy. V únoru 1919 Sir Arthur Hirtzel, přední britský úředník, varoval: „Je třeba mít na paměti, že společnost Standard Oil má velký zájem převzít Irák.“
To bylo v roce 1919.
Amerika požadovala, aby jejím ropným společnostem bylo umožněno svobodně vyjednávat s novou loutkovou monarchií krále Fajsala (monarchy, kterého Britové dosadili na trůn v Iráku). A tak byla irácká ropa rozdělena mezi spojence. Pět procent ropy připadlo ropnému magnátovi jménem Gulbenkian (známému jako „pan Pět procent“), který pomáhal dohodu vyjednat. Zbývajících 95 % bylo rozděleno na čtyři díly mezi Británii, Francii, Nizozemsko a Spojené státy americké. Společnosti dnes známé jako British Petroleum, Shell, Mobil a Exxon měly na dostupnou ropu v podstatě monopol. Irácká ropa byla takto rozdělena až do roku 1958, kdy v Iráku proběhla revoluce.
„Ropa doslova po desetiletí utvářela (americkou) zahraniční a bezpečnostní politiku,“ řekl v roce 1999 Bill Richardson, americký ministr energetiky. „Jen od přelomu tohoto století vyprovokovala rozdělení Blízkého východu po první světové válce, podnítila Německo a Japonsko k rozšíření svých chapadel za hranice, arabské ropné embargo, válku Íránu proti Iráku, válku v Zálivu. To vše je jasné.“
Americký vliv v regionu byl zpečetěn, když rodina Saúdů a Spojené státy americké ve 30. letech 20. století vytvořily Saúdskou Arábii, v podstatě jako americkou kolonii. Nebyla náhoda, že americké velvyslanectví v hlavním městě Rijádu sídlilo v budově místní ropné společnosti.
Američané však se svým podílem na blízkovýchodní ropě spokojeni nebyli. Chtěli kontrolu. Museli se zbavit Britů. A jejich šance přišla s druhou světovou válkou.
Američané se neustále vykreslují jako zachránci Británie. To je zlá dezinterpretace. Stejně jako ve Velké válce byla Amerika bezohledně oportunistická.
Británie byla druhou světovou válkou značně oslabena, ale moc Ameriky v důsledku událostí na počátku 40. let ohromně vzrostla. Rooseveltova a Trumanova administrativa (kterým dominovaly bankovní a ropné zájmy) se rozhodly přebudovat svět tak, aby zajistily, že USA budou na vrcholu. Chtěly kontrolu nad světovou ropou. Chtěly globalizaci ovládanou USA (za tímto účelem v roce 1944 vytvořily Mezinárodní měnový fond a Světovou banku). Chtěly, aby se dolar stal jedinou významnou světovou měnou. A chtěly, aby USA měly vojenskou převahu ve všech typech zbraní.
Winston Churchill byl tím, co se dělo, tak znepokojen, že 4. března 1944 (tři měsíce před invazí v Normandii v den D) žádal od USA ujištění, že se nepokusí převzít britské ropné zájmy.
Napsal americkému prezidentu Rooseveltovi: „Velice vám děkuji za vaše ujištění, že nebudete pokukovat po našich ropných polích v Íránu a Iráku. Dovolte mi oplatit vám tím, že vás co nejúplněji ujistím, že nemáme v úmyslu vměšovat se do vašich zájmů nebo majetku v Saúdské Arábii. Můj postoj v této, jako ve všech ostatních záležitostech, je, že Velká Británie neusiluje v důsledku této války o žádné výhody, ať už územní či jiné. Na druhou stranu nebude připravena o nic, co jí právem náleží poté, co poskytla své nejlepší služby dobré věci, alespoň ne dokud bude vedením záležitostí pověřen váš pokorný služebník.“
Bohužel, ani Churchill nemohl udělat nic, co by Británii zachránilo před jejím novým „nepřítelem“.
Američané si již vytvořili nový „zvláštní vztah“ se Saúdskou Arábií. Domluvili si ho v roce 1945. Od té doby Saúdové pomáhali Američanům tím, že kontrolovali světové ceny ropy ve prospěch Američanů (uvolňováním nebo zadržováním dodávek ropy) a tím, že pokračovali v prodeji ropy v dolarech (když jiné země produkující ropu chtěly změnit měnu, aby oslabily Ameriku). Američané zase pomáhali Saúdům poskytováním zbraní a udržením vládnoucí saúdské královské rodiny na trůně (proti vůli saúdského lidu).
V roce 1953 puč CIA, který dosadil k moci šáha, vydal Írán Spojeným státům americkým. (Američané také pomohli šáhovi vytvořit jeho velmi nenáviděnou tajnou policii.) A během několika dalších let byl Irák pod společnou kontrolou Ameriky a Británie.
V roce 1955 Amerika založila Bagdádský pakt, který byl, alespoň částečně, navržen tak, aby se postavil proti vzestupu arabských osvobozeneckých hnutí na Blízkém východě. Signatáři byly Británie a Irák, ačkoli Irák byl nezávislý pouze formálně. Britové stále měli v Iráku vojenská letiště a zemi vládla zkorumpovaná monarchie. Obyvatelé Iráku, přestože měli pod nohama obrovské množství světové ropy, stále hladověli a žili v naprosté chudobě.
V Iráku se věci změnily v roce 1958. Vojenská vzpoura zahájila revoluci, která měla mít pro svět dramatické následky. Den po zahájení revoluce Američané vyslali 20 000 mariňáků do Libanonu a přes 6 000 britských parašutistů seskočilo do Jordánska. Pod Eisenhowerovým vedením USA a Spojené království daly jasně najevo, že půjdou do války, aby ochránily své zájmy v Libanonu a Jordánsku.
Britové si poněkud naivně mysleli, že pouze chrání své zájmy mimo Irák. Američané měli větší plány. Chtěli vtrhnout do Iráku, zvrátit revoluci a dosadit do Bagdádu novou loutkovou vládu (samozřejmě přátelskou k USA).
Američané však byli zastaveni. Irácká revoluce byla příliš velká. A měla příliš velkou podporu od ostatních arabských zemí, od Čínské lidové republiky a od SSSR. Američané se svých imperialistických plánů zachmuřeně vzdali.
Ale nevzdali se jich natrvalo...POKRAČUJTE VE ČTENÍ ZDE... https://www.vernoncoleman.com/main.htm v sekci News and Articles