Tatínek mě chtěl naučit něco nového

Tatínek mě chtěl naučit něco nového

New online era is coming. Představujeme nový web HARPER'S BAZAAR

Když tvrdíme, že Jane Fonda je kategorie sama o sobě, nepřeháníme. Byla sexuálním symbolem, zanícenou aktivistkou, fitness modlou i úspěšnou podnikatelkou. Americké společnosti se nikdy nebála ukázat prostředníček a želízka jí za to nasadili už mockrát. Herečka s prořízlou pusou ale svou misi za lepší svět ještě zdaleka nedobojovala.

V roce 1948, když bylo Jane Fonda deset let, poslala svému tatínkovi, herci Henrymu Fordovi, dopis. Tou dobou žil zrovna v New Yorku, protože účinkoval na Broadwayi. Společně s dopisem mu poslala i obrázek s motýlky. „Milý tati, ty motýlky jsem neobkreslila,“ psala mu. Tuhle historku Jane Fonda, celým jménem lady Jayne Seymour Fonda (je vzdálenou příbuznou Jane Seymour, třetí manželky Jindřicha VIII.), zmiňuje ve svých pamětech My Life So Far, které vyšly v roce 2005. V knize se k ní pak už nevrací, nechává na čtenáři, aby si vše potřebné domyslel.
„Chtěla jsem mu tím naznačit, že mám umělecké nadání,“ říká mi přes Zoom jedno únorové ráno. „Kreslila jsem bez předlohy.“ Už jako malá si nemohla pomoct a vystavovala svou tvořivost a představivost na odiv, jako by se s nutkáním vyjádřit svůj názor už narodila. Ty motýlky zkrátka neobkreslila a potřebovala, aby to tatínek věděl.
O Jane Fonda se nedá říct mnoho nového, většinu na sebe už prozradila sama. Upřímnost je její přirozenost. Její otevřenost nemá hranic. Výčet jejích profesních veletočů je nepřeberný, definici hollywoodské celebrity měnila snad každých deset let. V 83 letech je stále zvídavá, povšimne si jakékoli změny nálady ve společnosti a je neustále ve střehu.
Sama sebe přirovnává k artéské studni. „Jakmile jednou narazíte na vodu, pramen už nikdy nevyschne. Moje energie nevychází z nikoho jiného, vychází ze mě samotné.“ Napsala osm knih a hrála v ikonických filmech jako Koně se také střílejí, Klute, Návrat domů, Čínský syndrom a Od devíti do pěti – všechno to byly snímky, které ladily s jejím založením aktivistky, feministky a zaryté odpůrkyně války ve Vietnamu. Je fitness ikonou, odstartovala trend cvičebních videí, aby jimi mohla dotovat svůj politický aktivismus. Třikrát byla vdaná (za režiséra Rogera Vadima, aktivistu Toma Haydena a mediálního magnáta Teda Turnera) a třikrát se rozvedla. Vyhrála dva Oscary a na letošních Zlatých glóbech získala cenu za celoživotní přínos filmu. Velmi ladně ze světa filmu proklouzla na televizní obrazovky, kde již šest let pro Netflix natáčí s kamarádkou Lily Tomlin seriál Grace & Frankie. Jeho sedmá série se právě dokončuje.
Dnes ji zaměstnává převážně klimatická krize. V říjnu 2019 přesídlila do Washingtonu a společně s americkou pobočkou Greenpeace založila hnutí Fire Drill Fridays. Každý pátek, celkem jich bylo čtrnáct, Fonda a další aktivisté pořádali protesty a dny občanského neklidu u Kapitolu (zatčena byla celkem pětkrát). Když se loni v březnu Fire Drill Fridays přesunuly do onlinu, platforma přilákala devět milionů lidí. Její nejnovější kniha What Can I Do? není jen shrnutím současné krize, ale i výčtem věcí, které je v následujících deseti letech nutno udělat. Seznam úkolů, píše. Ne seznam přání.
Jako už častokrát v mém životě to byla Naomi Klein. Její kniha On Fire: The (Burning) Case for a Green New Deal – ostatně jako všechny její knihy – na mě udělala velký dojem. Po přečtení jsem se sama sebe ptala: Co můžu udělat já? A byla jsem z toho špatná, protože jsem věděla, že mohu pomoct, ale nevěděla jsem jak. Naomi rozumí vědě a dokázala mi myšlenku Green New Deal dobře vysvětlit. (Green New Deal je americký pobídkový program, který se snaží řešit změnu klimatu i ekonomickou nerovnost – pozn. red.)
Navrhla to Annie Leonard, šéfka Greenpeace USA a moje velká přítelkyně. Trvala na tom, že bychom se měly předtím potkat se všemi významnými environmentálními skupinami a mladými aktivisty. Když jsme tak učinily, bylo nám všem jasné, že nemůžeme řešit klimatickou krizi, aniž se budeme ruku v ruce věnovat i ekonomické a rasové nerovnosti.
Musím být vždy ve střehu, abych se naučila něco nového. Snažím se obklopovat přáteli, kteří mi mají co dát. Jsem věčná studentka. Jsem pozorná, vnímavá. A pak se ze mě stane megafon. Nepřicházím s ničím novým. Musíte znát svoje silné stránky. Já jsem jen odvozenina, žádný originál.
Samozřejmě že jsem originální jako osobnost, ale ne jako myslitel. Spousta věcí mi v mém věku už dochází. Třeba že si pořád připadám, že jsem v místnosti plné lidí ta nejmladší a nejméně zkušená. Vím ale, že si o mně řada lidí myslí něco jiného, a to mě trochu zneklidňuje.
Pro muže možná. Pro ženy platí opak. Teď zobecňuji, ale ženy jsou s věkem odolnější a muži konzervativnější. Ted Turner mi jednou řekl: „Lidi by se po šedesátce neměli měnit.“ A já řekla: „Pak ale máme velký problém.“
Víte co? Když jsem v roce 1972 jela do severního Vietnamu, byla to země nedotčená industrializací, žili tam zemědělci, rybáři a ženy. Neměli ani žádnou těžkou techniku, kterou by zasypali krátery po bombách, a přesto jsme je nedokázali ve válce porazit. Naučili mě, že síla vychází zevnitř. Musí vyvěrat z toho, že víte, kdo jste, proč jste na zemi, jaký je smysl vašeho života. To je síla. Nejen zbraně a majetky. To je něco jiného. Za to, že mě to naučili, jim budu do smrti vděčná. Pomohlo mi to také porozumět, co si mám počít se třetím dějstvím svého života, protože to mi nahání strach. Nejde o stárnutí, ale o tu jeho konečnost.
Jedním z důvodů, proč se vrhám do nových vztahů s muži, je ten, že doufám, že mě nasměrují nějakým novým směrem. Přitahují mě lidé, kteří mě mohou něco naučit a jejichž život je jiný než ten můj – a tomu se poddávám. V první řadě je chci potěšit. To je samozřejmě problém. Když jsem si vzala Teda – a vzít si Teda bylo jako vzít si patnáct lidí – musel se ze mě stát zálesák. Chtěl, abych se naučila muškařit, tak jsem se naučila muškařit. Chtěl, abych se oblékala sexy, tak jsem se tak oblékala. A tak dále. Já sama jsem chtěla. Proč jinak být s Tedem a nenechat se pohltit jeho světem a něco si z toho odnést?
Mám vám to říct? Nevím. Ok, budu upřímná. Ve svých třiaosmdesáti letech jsem si uvědomila, že už žádného blízkého vztahu s mužem nejsem schopná. Problém není v nich, ale ve mně. Kdyby teď přišel nějaký chlap a řekl mi: „Tak, Jane, otevři se mi,“ asi bych zděšeně utekla. Vždycky mě přitahovali muži, kteří po mně nic takového nechtěli, protože se mi neradi otevírali i oni sami. Tehdy jsem si to neuvědomovala, vidím to až teď. Teď už s tím ale asi nic dělat nemůžu. Jak říká Lily Tomlin: Tak to zkrátka je.

Web Harper’s Bazaar provozuje MAFRA, a.s., Karla Engliše 519/11,
Smíchov, 150 00 Praha 5 s povolením společnosti Hearst Communications,
Inc., New York, New York, Spojené státy americké.

Křestní jméno

Příjmení

E-mailová adresa

Připojte se na facebook

Newsletter

Školka

Škola

Inspirace

Názory

Výchova

22. 11. 2018
autor/ka: redakce EDUzínu

dítě 11 - 15 let dítě 3 - 5 let dítě 6 - 10 let

Co bychom si měli odnášet ze základní školy? Určitě násobilku a trojčlenku, nějaký ten pravopis a cizí jazyk. Co ale například schopnost vybírat si zdravé jídlo, rozvíjet přátelské...

Potácejí se mezi pobyty v nemocnici a běžným životem, rytmus týdne je určován odběry, vyšetřeními a léky. Rodiny chronicky nemocných dětí to už tak nemají snadné a k tomu...

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se

When you login first time using a Social Login button, we collect your account public profile information shared by Social Login provider, based on your privacy settings. We also get your email address to automatically create an account for you in our website. Once your account is created, you'll be logged-in to this account.

nové a další komentáře
nové odpovědi na můj komentář

When you login first time using a Social Login button, we collect your account public profile information shared by Social Login provider, based on your privacy settings. We also get your email address to automatically create an account for you in our website. Once your account is created, you'll be logged-in to this account.

Výchova dítě 11 - 15 let dítě 3 - 5 let dítě 6 - 10 let

Výchova dítě 11 - 15 let dítě 3 - 5 let dítě 6 - 10 let

Výchova dítě 11 - 15 let dítě 3 - 5 let dítě 6 - 10 let

Budeme Vám jednou za 14 dní pravidelně posílat nejzajímavější články ze světa vzdělávání.

Tenhle příběh zažilo dost českých rodin a zápletka téměř nebo úplně rozvrátila nejeden partnerský vztah. K mamince žijící se synem (nebo dcerou či více dětmi) se přistěhuje její nový muž. A ten by chtěl uplatňovat úplně jinou výchovu, ba ho přímo irituje, jak se to v domácnosti vede. Začnou hádky a přetahování o výchovný koncept. Miroslav Hudec, který s námi sdílí tento a další případy ze své terapeutické praxe, se zaměřuje na vztahy rodičů a dětí, problémy výchovy a příčiny poruch chování u dětí.
Maminka žila několik let se synem sama, když tu se, v jeho osmi letech, k nim přistěhoval maminčin nový partner a zavedené rodinné pořádky explodovaly. Do té doby byl syn mámin nejbližší člověk a zároveň zastával tak trochu pozici „muže“ v rodině. Maminka mu vyjadřovala lásku tím, že ho hýčkala a obsluhovala. Syn si přál – maminka přinesla, maminka koupila, maminka udělala. Nový partner se najednou musel napasovat do této konstelace. Úslužný přístup matky k synovi ho brzy začal iritovat, zdálo se mu, že dítě kazí, že všechno dělá za něj. A neuměl svůj nesouhlas vyjádřit jinak, než že na chlapce mluvil zhurta a do domácnosti vnesl velkou nervozitu. Často se střetával s matkou o domácí úkoly. Zatímco ona byla zvyklá s nimi synovi pomáhat, nevlastní otec nyní přikazoval nulovou intervenci: nebudeme to dělat za něj! Výsledkem bylo, že syn seděl na úkolem třeba hodinu a nic neudělal. Pár byl brzy na rozchod a poslední šancí se jevila návštěvna poradny. A tak za mnou přišli.
Ačkoli motivace nevlastního otce byla dobrá – dítě více osamostatnit a vymanit z poněkud opičí maminčiny lásky, použité prostředky byly absolutně neúčinné a vše jen zhoršovaly. Vysvětlil jsem mu, že tím, že bude na chlapce tvrdý, výchovu do rovnováhy nedostane. Natožpak výčitkami typu „Co sedíš?“ Já to za tebe dělat nebudu.“ nebo příkazy matce „Nenapovídej mu! Ať na to přijde sám!“. Je známo, a to jsem rodičům obzvlášť zdůraznil, že ve stresu dětský mozek nefunguje. Učení je v podstatě luxus, který si dětský organismus dopřává jen, když je v pohodě. Takže to, že syn nic hodinu neudělá, neznamená, že je zavilý a vzdorovitý, nýbrž že je vystresovaný. Krom toho pro dítě, kterému čas plyne jinak než dospělému, je takto prožitá hodina úplné mučení.
Bez svolání rodinné rady to nepůjde, řekl jsem bezradným dospělým. Tam se nově rozdělí práva a povinnosti v rodině. Ukázal jsem jim seznam úkonů, který podle pedagožky Marie Montessori může vykonávat osmileté dítě. Bylo tam třeba přišití knoflíku, na což maminka nevěřícně koukala. Byly tam úkoly již pro dvouleté děti, což pro ní taky bylo velmi překvapivé. Tatínek ovšem jásal. Rozhodlo se, že si na to doma v klidu sednou a zkusí synovi zadávat úkoly jako třeba skočit do obchodu pro máslo nebo si namazat chleba.
Dohodli jsme se, že na zavedení nových pořádků mají šest týdnů, a pak se přijdou ukázat.
Když se nad tímto výchovným sporem zamýšlím, napadají mě další, podobné případy, které mají jeden společný znak: přílišné opečovávání dětí, které jde ve skutečnosti proti jejich zájmům. Myslím, že je součástí všeobecného trendu naší pečovatelské a zpohodlnělé společnosti, která vidí nebezpečí doslova na každém kroku. Z touhy po absolutním bezpečí, jehož stejně nelze dosáhnout, se náš život stává vyprázděným a sterilním. Ale to je na jiný článek.
PhDr. Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog, absolvent jednooborové psychologie na Filosofické fakultě UK v Praze. Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení. Po roční etapě na pozici školního psychologa na střední odborné škole nyní třetím rokem působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.

Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte.
Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Vítejte v debatním prostoru online magazínu EDUzín. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:

Je těžké někdy překonat zvyky, které jsou zavedeny delší dobu. Náš syn měl po narození zdravotní problémy a já jako matka jsem se taky naučila uhýbat a chránit ho. Je to jedináček a na těch se to podepisuje víc. Pokud byl malý, tak můj muž říkal, je to na tobě. V některých věcech jsem kvůli jeho zdraví uhýbala. Až byl trochu starší, už jsem slyšela manželovy výtky, vidíš, to je ta tvoje výchova. Trvalo to chvilku, jsem začala chápat, že donekonečna nemůžu za syna dělat věci. Díky mému muži jsem postupně zvládala i to, že se někdy stane, že se ještě objeví zdravotní problémy, že nesmím ustupovat a brát život normálně. je lepší, když jsou na to dva. V tomto problému je dobře, že hledají cestu, aby byli všichni spolu. Taky záleží na tom, jaký postoj zaujali k sobě syn a přítel maminky. jestli chce jenom předhazovat synovi, co by měl dělat a že nedělá. Možná by byla lepší cesta, kdyby si okoukal jaké dovednosti kluk má a zkusí to spolu. Taky výchova příkladem, pojď pomůžeme mámě, bude mít na nás víc času. Zkusit taky když se bude syn snažit, pochválit a ukázat mu, že to jde, že udělá radost mámě. Taky jsem neměla ráda u dětí, zvlášť u těch malých, když se vyjádřily, že máma po otevření dveří hned konstatovala, ukliď si hračky, máš tu bordel. Promiňte, to slovo nemám ráda dodnes. Řešení může být taky, že máma řekne, pojď pomůžu ti chvilku, ale mám taky svou práci, zkusíš to dodělat sám, nebo sama. ohodnocení by mělo následovat. po desátém úklidu už bude stačit, vidíš, jak ti to šlo. Teď si můžem něco zahrát.
Shodnout se na společné výchově je jeden z nejdůležitějších bodů vztahu. Nejedná se o problém nových partnerů, ale i v modelu normální rodiny. Nahrává tomu dnešní doba analyzovat a řešit sebemenší odchylku nebo určitě chování s půlkou internetu a psychologem. Žena porodí JEJÍ dítě. Dítě neoznačuje v rámci rodiny za NAŠE dítě, ale JEJÍ dítě. Biologický otec daroval sperma a na nějaké další intervence v životě dítěte nemá nárok- teda krom toho, že v měsíčních intervalech nosí peníze/platí alimenty (vzhledem k domácí „pohodě a ženskému mozku vymletém články „Silná nezávislá žena nepotřebuje muže“) se zvyšuje počet spíše platičů alimentů. Dětem chybí mužský vzor a určitá autorita, kterou by jeho pozice měla zastupovat. Matka se potom často upne na dítě co by jediný středobod jejího života a neúmyslně (a v dobré víře) ho zahrnuje opičí láskou. Když potom vidíte desetileté nesamostatné dítě s nulovou sociální inteligencí, které mu maminka zavazuje boty, chystá snídani a dělá úkoly (protože dítě nic z toho nikdy nezkoušelo a samo to neumí) je už na nějakou nápravu pozdě a pokud nový tatínek není submisivní nebo ignorant tyto vztahy nekončí dobře. Některé maminky mě asi uštěkají k smrti, ale každé dítě potřebují jak jemnost, péči a mateřskou lásku, tak na oko tvrdší autoritativnější lásku otcovskou. V tomto případě už lze jen plakat nad rozlitým mlékem, spíše je to výstraha pro budoucí maminky těmto situacím předejít
Paní Evo, ale hranice nastavuje dítěti v prvních letech života především matka. To rozdělení na „laskavou matku“ a „přísného otce“ je umělé, můžeme to vnímat jako zažitý stereotyp. A to i v případě, že je to, jak píšete, jaksi „na oko“. Tady bych to vnímala navíc ještě jako jakousi přetvářku, což také není vůbec ideální. Předpokládám, že je to pozůstatek dlouhodobého vlivu náboženského dogmatu, který nepřirozeně vyhraňoval role ženy a muže. Každopádně právě tato umělá polarizace může vést k tomu, o čem píšete ve svém příspěvku: vzájemné nepochopení partnerů. V možném důsledku pak, že některé ženy nepotřebují partnera a využijí ho jen jako dárce spermatu a plátce alimentů. V takových případech bych ale nenazvala vztah k dítěti „opičí láskou“, ale čistým sobectvím. Taková žena pak zneužije nejen otce svého dítěte, ale i dítě samotné – to jí totiž partnera obvykle nahrazuje. Největším problémem takto vyrůstajících jedinců proto nebývá absence otce – to je vžitý mýtus – ale patologický vliv matky. Z toho důvodu se jim samotným pak v dospělosti partner hledá velice těžce, mnohdy je pro ně takřka nemožné žít v uspokojivém partnerském vztahu.
Jinak ale nic proti rozdílným rolím muže a ženy v rodině, rozhodně nejsem příznivce genderové rovnosti. (Rovnoprávnost je plně dostačující.) To je zase přehnaná reakce na tu zmíněnou polarizaci náboženským dogmatem, tedy druhý extrém.
Z pohledu „dítěte“. Byla jsem samorost. Matka mě nikdy nevychovávala, řekla mi, že jak se chovám je jen a pouze moje vizitka. Nestarala se, jestli jdu spát v sedm nebo o půlnoci. Ráno jsem se musela sama vypravit do školy, protože ona už byla dávno v práci. Nachystala mi snídani, svačinu, oblečení (první rok školy), ale všechna ostatní zodpovědnost – správně se obléct, nezapomenout aktovku, zamknout, mít vše potřebné do školy a včas vycházet, vč. cesty do školy už bylo jen a jen na mě. Od první třídy, druhého dne školy. Časem přestaly i ty snídaně a svačiny.. pak v době mé začínající puberty přišel „on“ a začal mít tendence mě vychovávat, říkat, kdy a co se mám učit, v kolik mám jít spát, kdy jíst, jestli můžu jít ven a kam.. Neklapalo to. Bylo to náročných pár let. Od 14ti jsem bydlela sama – intr, ubytovna, podnájem. Bylo to to nejlepší, co se mohlo stát. Ponaučení pro mě – velmi dlouho jsem se rozmýšlela, s kým založím rodinu, aby moje děti nemusely procházet něčím obdobným a doma se cítily milované a chtěné takové jaké jsou. Já byla špatná a bylo vhodnější mě odklidit. Ano, asi jsem se mohla chovat líp a nechat se vychovávat od pro mě naprosto neznámého člověka, se kterým jsem neměla vůbec nic společného, ale neviděla jsem důvod. Nikdo mi ho nepomohl hledat. Musíš, nesmíš, ne.. takhle se dle mého vztah a zodpovědnost nebudují.
Tedy Kateřino,Vy jste živým příkladem toho,že i za nepříliš optimálních podmínek,lze dospět do rozumného,inteligentního dospělého člověka.Co ale bylo tou hybnou pákou? Tipuji,že asi matka,která Vás jak říkáte nevychovávala,ale ani nerozmazlovala.Jak to vidíte Vy?
Děkuji Kdybyste věděla, kam jste mě svým dotazem zase zanesla do vzpomínek.. Obávám se, že neexistuje jednoduchá odpověď. U matky jsem viděla, co nikdy nechci dělat, jak bych se mohla v určitých situacích zachovat a jak nechci skončit. Musela jsem v sobě v době dospívání najít určitý pud sebezácho
Nadržený panic postříká realistickou šukací pannu
Dva páry si udělají swingers párty – polské porno
Svou holku mrdá vždy tvrdě a násilně

Tatínek mě chtěl naučit něco nového

Report Page