Tak ty si prstíš jo? Nechtěla bys raději ošukat?
🔞 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻
Tak ty si prstíš jo? Nechtěla bys raději ošukat?
The Wattys
Abenteuer
Action
Aktuelle Literatur
ChickLit
Fan-Fiction
Fantasy
Historische Romane
Horror
Humor
Jugendliteratur
Klassiker
Kurzgeschichten
Mystery
Poesie
Romantik
Sachbücher
Science-Fiction
Spirituelles
Thriller
Vampirgeschichten
Werwolf
Zufällig
Übernatürliches
Watty Awards
Komunitní události
Ambasadoři Wattpadu
Vytvořit nový příběh
Mé příběhy
Soutěže ve psaní
Ilidian, město na úpatí hor - 5. část
Elliotova neskonalá láska k povinnostem - 13. část
Jak nikdo z nás nestál o meč - 35. část
Co všechno způsobí takový palcát v zemi - 37. část
Co zmůžeš s dvacetimetrovým hadem - 39. část
Ty seš tady přes vodní magii - 40. část
Jsi zatraceně špatnej lhář - 41. část
Používáš na mě moje vlastní zbraně - 45. část
Ta, jež neztratila naději - 49. část
Roxyho a Ruth magická schopnost - 50. část
Prach, špína, pot a krev - 53. část
2.7K
245
19
od Just_Lostty
Sledovat
Placené příběhy
Vyzkoušet Premium
Získat aplikaci
Jazyk
Autoři
|
Byznys
Pracovní místa
Tisk
Podmínky
Soukromí
Dostupnost
Pomoc
© 2022 Wattpad
►POKRAČOVÁNÍ - Podstata duše
Byla to dlouhá cesta plná nástrah a překážek, ale přeci jen jsem to dokázala. Dostala jsem se úspěšně až k Obřadu výběru a nyní je můj život doprovázen malým rošťáckým démonem, co mi nedopřeje chvíli klidu.
Zbožňuju ho...
# boj
# demon
# fantasy
# láska
# magie
# nenávist
# princ
# přítel
# schopnosti
# zvíře
„Mám pocit, že my dva jsme něco nedořešili..."
„Tak ty máš pocit, jo?" upřela jsem svůj pohled do jeho ledově modrých očí. Jeho ruce mě chytily za boky a přitáhly mě k němu blíž.
„Mám pocit," palcema mě začal hladit po bocích, na obličeji mu pohrával uličnický úsměv a v očích se míhaly malé jiskřičky.
„A co že jsme to nedořešili?" skousla jsem si ret a snažila se marně odehnat horkost z tváří. Elliotovy koutky se lehce zacukaly při tom, jak se snažil zabránit dalšímu ušklíbnutí a pomalu se začal sklánět ke mně.
V tom ovšem někdo rozrazil dveře do chodby, až jsme oba leknutím nadskočili a kolem nás se v tu ránu nekontrolovatelně prohnalo několik cizích lidí.
„Grrr," zavrčel Elliot a rezignovaně položil hlavu na moje rameno. „To se mi snad jenom zdá!"
„Heh," nervózně jsem se zasmála a dala mu pusu do vlasů.
„Pojď, ať nemusíme uklízet ten svinčík," vyzvala jsem ho. Elliot si jen povzdechl, vzal mě za ruku a rozešel se se mnou chodbou tam, kam před chvílí mířili i ostatní.
Společně ruku v ruce jsme došli až k pokoji číslo 666. Elliot položil ruku na kliku, ale zarazil se. Na celé chodbě jsme tentokrát byli opravdu jen my dva a vzhledem k pozdní hodině a faktu, že většina lidí zůstala v okolí bazénu, ani nehrozilo, že by se tu v blízké době někdo objevil.
Prohlížela jsem si Elliotův zamyšlený pohled, přičemž mi každou chvíli sjely oči na naše propletené ruce. Byl to zvláštní pocit, zvláštní chvíle, ale nejdivnější na tom všem bylo, že mi to vlastně vůbec nepřišlo zvláštní. Ba naopak. Připadalo mi to až moc v pořádku.
V tom aniž by pohnul hlavou, se jeho oči přesunuly na mě. Jeho lišácký úsměv mi prozrazoval, že jeho úmysly nebudou tak úplně čisté, ale víte co? Mě to bylo jedno. V tu chvíli jsem byla pro každou špatnost.
Elliot pustil kliku a otočil se ke mně, načež se mi na tváři začal rýsovat stejný úšklebek jako jemu. Přistoupil ke mně, volnou ruku mi položil na tvář a přitáhl si mě do polibku. Nechtěla jsem si to připustit, ale jeho měkké sladké rty, mi po celou tu dobu tak moc scházely.
Nejdřív byl jeho polibek něžný a zdrženlivý, jako by se bál, že se každou chvíli opět objeví někdo, kdo nám naší společnou chvilku překazí. Ale po chvíli propadl okamžiku stejně jako já a nechal polibek prostoupit svou vášní a touhou z čekání. Vjela jsem mu oběma rukama do vlasů a nemohla se nabažit toho skvělého pocitu. Elliot mi omotal ruce kolem pasu, a jestli to bylo vůbec možné, přitáhl si mě do ještě těsnějšího obětí.
Najednou nám oběma došel vzduch a museli jsme se odtrhnout, abychom nabrali vzduch. Opřeli jsme se vzájemně o čela a oběma nám na tváři pohrával šťastný úsměv. Byl to zkrátka dokonalý okamžik. Jen já a on stojíce na opuštěné chodbě, kolem nás se snášely růžové okvětní lístky a já si zkrátka připadala jako v opravdové pohádce... Tak moment!
Oba jsme se zamračili a naše pohledy se otočily směrem ke dveřím do pokoje, ve kterých stáli nasáčkovaní naši přátelé s košíky okvětních lístků, přičemž půlka z nich popotahovala dojetím a ta druhá měla co dělat, aby zadržela smích.
„Vy parchanti!" zahřměl Elliot a rozeběhl se za šklebícími se kluky zjednat pořádek.
„Takže jen známí, jo?" ušklíbla se Preffy jen co jí Elliot zmizel někde za zády a ona přestála hrát dojetí.
„Zážitek na celý život. Nemáš zač," mrkla na mě Olívie, načež jsme se všechny tři rozesmály.
„Vy jste strašný!" plácla jsem obě po rameni a nahodila jakože uražený pohled.
„No netvrď mi, že sis v tu chvíli nepřipadala jako princezna," ušklíbla se Preffy.
„Nooo..." zamyslela jsem se, přičemž se mi do tváří nahnala krev a celé mé tělo polil hřejivý pocit štěstí. Opravdu jsem si v tu chvíli připadala jako princezna.
„Tak vidíš," plácla pro změnu ona mě a zasmála se společně se mnou.
„Těm asi bude chvíli trvat, než se vrátí," otočila se Olívie směrem, kde před chvilkou zmizeli kluci. „Půjdeme zpátky?"
„Jasně, ty si tam ještě nebyla Ruth, pojď, tohle stojí za to," chytla mě za ruku Preffy a už mě táhla do nitra pokoje. K mému počátečnímu zklamání, byl onen pokoj naprosto stejný, jako ten, ve kterém jsme bydlely my. Preffy ovšem nezastavovala, do volné ruky popadla deku a polštář a táhla mě k oknu. Nejdřív jsem se zděsila, když bez ostychu vlezla na rám okna a prostě vyskočila ven. Když ovšem přistála na čemsi venku tak, že byla stále na stejné úrovni jako my, zase se mi ulevilo.
S nově nabytou zvědavostí jsem přistoupila k oknu a vykoukla ven. Preffy stála na střeše budovy mezi zbylými dekami a polštáři. To ovšem nebylo to, co mě zaujalo. Mojí pozornost si totiž získala hlavně obloha nad budovou. Noční obloha s nekonečným množstvím padajících hvězd. Meteorický roj.
„Hodláš tu zaclánět dlouho? Jestli jo, tak když dovolíš, já bych šla ven," bouřila se za mnou Olívie.
„Vždyť už jdu," uklidňovala jsem jí a vyhoupla se na rám okna. Přehodila jsem nohy ven a seskočila na střechu, kde zatím Preffy zaujala místo na jedné z dek. Popadla jsem deku a polštář, které přinesla a připravila si vlastní místo k ležení hned vedle zbylých dek. Všechny tak byly na sebe napojené a tvořily jedno dlouhé místo k ležení. Olívie se k nám hned přidala a chvilku na to se objevili i kluci.
„Už vás ta hra na babu přešla?" rýpla se Olívie, čehož ovšem, dle jejího výrazu, hned litovala, protože tím prozradila svou pozici, čehož samozřejmě hned využil Tristan. A ačkoliv se bránila vším, co měla po ruce, munice v podobě polštářů, jí brzy došla a ona musela rezignovat před jeho vpádem na její deku.
„Neboj, dneska už budu hodnej," přísahal se zvednutou rukou, když si klekal vedle ní.
„To bych ti doporučovala," odbyla ho Olívie, zatím co jí Werden se smíchem podával zpět rozházené polštáře. S Preffy jsme si vyměnily vševědoucí pohledy, ale nijak jsme to nekomentovaly.
Elliot se mezi tím utábořil s dalším polštářem na mé dece a Werden s Dylanem si vzali dvě zbylá místa mezi mnou a Preffy, a Preffy a Olívií.
Elliot mě chytl za ruku a propletl naše prsty mezi sebou. Lehce jsem jeho ruku stiskla a užívala si každičký okamžik zbytku této noci.
Všichni společně jsme tam prostě jen tak mlčky leželi a pozorovali ten úžasný přírodní jev. A ano byli jsme sice všichni obalení bahnem a peřím, ano byla venku celkem zima, což jsme ale po chvíli spravili dalšími dekami a ano někteří z nás se sotva znali, ale já v ten moment cítila naprosto nefalšovaný pocit štěstí a svobody. Protože ač tento den začal sebe hůř, ač se naše první setkání nekonala zcela v přátelském duchu a ač jsem chvílema litovala svého rozhodnutí přidat se ke Královské jednotce, okamžik jako tento, mi za všechny ty strasti skutečně stál. Můžete být nešťastní... zoufalí... unavení... nebo dokonce hladoví... ale když má člověk opravdové přátele, nikdy na tyto překážky není sám.
Offenbar hast du diese Funktion zu schnell genutzt. Du wurdest vorübergehend von der Nutzung dieser Funktion blockiert.
DOMŮ
HISTORIE
KONTAKT
INFORMACE
Ty bys chtěl být překladatelem her, mladý padawane? Tak si přijď poslechnout, jaké strasti při tom budeš muset překonat a jakou odměnu můžeš očekávat.
O možné stávce hovoří odboráři po jednání se zástupci vlády. S nimi diskutovali o zvýšení platů státních zaměstnanců s ohledem na rostoucí...
Největší evropská automobilka Volkswagen provedla v uplynulých měsících četné změny na klíčových manažerských postech. Dotkly se i Škody Auto,...
Doba překotného růstu cen nemovitostí na nějaký čas skončila. Realitní trh ve druhém čtvrtletí ochladl kvůli nedostupným hypotékám a nižší...
Evropská solidarita je jedním z pilířů, na nichž projekt Evropské unie stojí. Je to poněkud efemérní a těžko měřitelná veličina, jejíž...
Mikroplasty dnes najdete v 90 procentech stolních solí, a tak není divu, že udržitelnost už dávno nepatří jen do slovníku batikovaných...
Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.
Z účtu nelze získat údaje potřebné pro založení účtu (ID, e-mail). Povolte prosím přístup k e-mailu.
Účet služby s tímto emailem je již použit jinde a nelze jej připojit.
K účtu služby se nepodařilo přihlásit. Zkuste prosím opakovat.
Propojení s účtem této služby již existuje.
Účet s tímto emailem již existuje. Zkuste se prosím přihlásit jménem a heslem.
K účtu se nelze přihlásit. Kontaktujte prosím uživatelskou podporu.
Nepodařilo se dokončit proces propojování účtů. Zkuste prosím opakovat později.
Neznámá chyba. Zkuste prosím opakovat později.
A ž se mě někdo příště zeptá, odkud jsem, tak možná řeknu, že z Madagaskaru, říká Kostas Mitropoulos při vzpomínce na svou nedávnou zkušenost Řeka v Itálii. Vysoký, hubený, s pohlednou tváří a uličnickým úsměvem je 70letý Kostas jedním z nejznámějších politických karikaturistů. „Posledních dvacet let jezdíme s manželkou každý květen autem a trajektem do Itálie. Milujeme tu zemi a máme na ni ty nejlepší vzpomínky,“ vypráví.
Tentokrát to ale bylo jiné. „Na celnici jsme byli jediným autem s řeckou značkou. Poslali nás stranou a všechny ostatní nechali projet. Pak přišli dva celníci, abych jim ukázal všechny peníze, které máme u sebe,“ vzpomíná Kostas. Úředníci je bombardovali otázkami, kam jedou a proč, třikrát prověřovali jejich pasy, ale nakonec je projet nechali. Pokusy zjistit, v čem je problém, nebyly úspěšné, celníci pouze říkali, že na to mají právo.
Kostas si myslí, že to bylo kvůli špatnému načasování cesty. „V květnu byly na prvních stránkách novin špatné zprávy z Řecka každý den,“ říká.
Zbytek dovolené prý proběhl v klidu. „Lidé nijak nekomentovali, že jste z Atén?“ zeptala jsem se. „To víte, že ano, reakce byly velmi různorodé, od soustrasti po vztek. To je ale normální a občas je to docela legrace,“ říká Kostas.
S přemírou této „legračnosti“ se mnohdy setkává Rea Apostolidesová, filmová dokumentaristka pracující v mezinárodních štábech. Říká, že se snaží smát všem vtipům o řecké lenosti, ale že je to každým dnem těžší. „Po dvacátém rádoby vtipu je mi už jenom smutno,“ říká.
Kritika nevadí Dimosovi, jenž pracuje jako konzultant jednoho hedgeového fondu. Sám ostře kritizuje zkorumpované řecké úředníky.
„Ale kritika musí být spravedlivá. Je přece hloupé tvrdit, že celý tenhle průšvih vznikl kvůli lenosti. Samozřejmě, že jsou úsporná opatření nezbytná, bude to však velmi tvrdé,“ přiznává Dimos.
Nedávno se dostal v letadle do New Yorku do diskuse o stávkách v Aténách. „Co to s vámi, lidi, je? To nechápete, že musíte pracovat?“ zeptal se ho spolucestující. „Co byste dělal vy, kdyby Obama zvýšil zdanění vašeho platu o 80 procent?“ otázal se Dimos. Hlavně mu ovšem vadil agresivní tón spolucestujícího. „Ten chlap byl opravdu hrubý a chtěl mě urazit,“ stěžuje si.
Nicméně ne každý má špatnou zkušenost. „Nikdy jsem nebyla terčem nějakých diskriminačních nebo urážlivých poznámek,“ říká Barbara Papadopoulou, fotografka, jež se nedávno přestěhovala do Berlína. „Naopak, každý je tu velmi otevřený, milý a přátelský,“ dodává.
Katerina Koukou, která vyváží tradiční stříbrné šperky do mnoha zemí, říká, že se potkala jen se zdvořilými komentáři. „Jeden klient v Marseille své zákazníky přesvědčuje, aby jeli do Řecka na dovolenou. Je to dojemné,“ říká.
Všech pět Řeků se však shodne na tom, že jim vadí pocit, že musejí bojovat s předsudky. Jenže za těchto okolností je to zjevně nevyhnutelné.
Hospodářské noviny (print) ISSN 0862-9587
Hospodářské noviny (online) ISSN 2787-950X
Ještě nemáte založený účet? Založit si účet na HN.cz
České porno v kanceláři – uchazečka o zaměstnání
Kluk si zamrdá s nevlastní mámou
Potetovaná kozatá holka šuká se svým sugar daddy