TROCHU TOHO SPERMATU DO PUSY PŘED GRILOVAČKOU
🔞 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻
TROCHU TOHO SPERMATU DO PUSY PŘED GRILOVAČKOU
ceskeporno.cz needs to review the security of your connection before
proceeding.
Did you know companies are using machine learning to help identify and protect against bot traffic?
Requests from malicious bots can pose as legitimate traffic. Occasionally, you may see this page while the site ensures that the connection is secure.
Performance & security by
Cloudflare
Возможно, сайт временно недоступен или перегружен запросами. Подождите некоторое время и попробуйте снова.
Если вы не можете загрузить ни одну страницу – проверьте настройки соединения с Интернетом.
Если ваш компьютер или сеть защищены межсетевым экраном или прокси-сервером – убедитесь, что Firefox разрешён выход в Интернет.
Firefox не может установить соединение с сервером deu.goo.gle.
Отправка сообщений о подобных ошибках поможет Mozilla обнаружить и заблокировать вредоносные сайты
Сообщить
Попробовать снова
Отправка сообщения
Сообщение отправлено
использует защитную технологию, которая является устаревшей и уязвимой для атаки. Злоумышленник может легко выявить информацию, которая, как вы думали, находится в безопасности.
My a naši partneři zpracováváme údaje následujícím způsobem:
Personalizovaná reklama a obsah, měření reklamy a obsahu, poznatky o okruzích publika a vývoj produktů , Technický provoz stránek , Ukládání a/nebo přístup k informacím v zařízení , Zpracování údajů vydavateli a dalšími partnery
Podrobné nastavení Rozumím a přijímám
Středa 10. srpna 2022, svátek má Vavřinec
Ad LN 31. 12. 2008: Trochu života do toho umírání
Autor:
Daniel Konrád, Praha
Témata:
román ,
Ondřej Horák ,
Harry Potter
Lidovky.cz
© 2022 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu. Provozovatelem serveru Lidovky.cz je MAFRA, a.s., se sídlem Praha 5, Karla Engliše 519/11, PSČ 150 00, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a.s. je členem koncernu AGROFERT.
Sledujte nás na
Facebook
Twitter
Instagramu
Premium
Jak je to dávno, co se prvně Pavel Zedníček, Jiří Krampol a Ladislav Frej sešli na natáčení seriálu Malý pitaval z...
Premium
Ženy dělají velkou chybu, když mateřství příliš plánují, tvrdí psychogynekoložka a internistka Helena Máslová. „Vhodná...
Premium
Mnoho let hrdě nastupoval do klece i s českou vlajkou na zádech. V malém evropském státě prorazil do velkého světa...
Špindlerova, Ústí nad Orlicí 11 500 Kč/měsíc
Chrání firmy před vnitřními hrozbami
My a naši partneři zpracováváme údaje následujícím způsobem:
Personalizovaná reklama a obsah, měření reklamy a obsahu, poznatky o okruzích publika a vývoj produktů , Technický provoz stránek , Ukládání a/nebo přístup k informacím v zařízení , Zpracování údajů vydavateli a dalšími partnery
Podrobné nastavení Rozumím a přijímám
Středa 10. srpna 2022, svátek má Vavřinec
Autor:
DANIELA IWASHITA, MARKÉTA KOŘENÁ
Témata:
nemocnice ,
lékař ,
Česko ,
rodina ,
Léčebna dlouhodobě nemocných ,
Iva Holmerová ,
Praha ,
Orientace | 31.10.2009
Lidovky.cz
© 2022 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu. Provozovatelem serveru Lidovky.cz je MAFRA, a.s., se sídlem Praha 5, Karla Engliše 519/11, PSČ 150 00, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a.s. je členem koncernu AGROFERT.
Sledujte nás na
Facebook
Twitter
Instagramu
Domněnku, že v nemocnicích je o umírající „nejlépe postaráno“, vyvracejí sami lékaři. Jaké jsou však alternativy?
V Česku lidé chtějí umírat v domácím prostředí a lékaři to obecně schvalují. Přesto život většiny našich spoluobčanů končí v nemocnicích, které slouží jinému účelu.
Staří lidé byli vždy nějak ceněni. Nebyla to životní prohra. Poradní sbor starců v antickém Řecku rozhodoval o trestu smrti a vyhlášení války. Vážili si jich pro moudrost a zralost. Staří indiáni u poradního ohně třeba jen mlčeli, měli alzheimra, ale byli tam, pročítá své poznámky k přednášce doktor Václav Bedřich. Sedmasedmdesátiletý oční lékař z Českého Krumlova se už od devadesátých let snaží využít letité zkušenosti se staršími pacienty v místních službách pro seniory. O stáří, nemoci a smrti mluví s nadhledem:
„Význam geronta byl ve vícegenerační rodině. Generace žily spolu v malých prostorách - tady byli rodiče, tady děti, támhle kamna a stůl. Děti byly svědky sporů i toho, jak děda postupně zalejzá až někam na vejminek. Ale pořád platilo, že se zavolaly děti: Babička umírá. Děti si klekly, rozsvítily se svíčky. Jindy jim řekli: Vypadněte ven, maminka přivede na svět bratříčka... Bylo to jistě nepohodlné, ale ty děti dostávaly informace.“
Pouze informace „z první ruky“ nás zasáhnou. Sotva to bude statistika typu: V Česku ročně umírá zhruba 100 000 lidí, z toho asi 60 000 v nemocnicích, dalších 13 000 v léčebném ústavu či sociálním zařízení. Osobní zkušenost praktického lékaře Pavla Vychytila z Letohradu už zní naléhavěji: „Nechte mě umřít doma - tuhle větu slyším od umírajících starých pacientů často.“
Proti obvyklému přání se tedy většina umírajících ocitne v cizím prostředí. Umírání doma stojí v cestě nejen nedostačující platby pojišťoven za domácí ošetřovatelské služby, ale i strach (pojmenovat situaci a zlepšit ji), samota a nepřipravenost (příbuzní nevědí, na koho se obrátit, pacient nechce být na obtíž, lékař nekomunikuje), někdy i snaha „uzdravovat“ do samého konce. Situace rodiny pak připomíná pohádku o kohoutkovi a slepičce: čas běží a první je posílají za druhými, druzí za třetími. Mnohdy jen proto, že na obavu „bojím se, že umře“ nikdo neodpoví: „Umírá. Ale my i vy pro něj ještě můžeme hodně udělat.“ Důstojné umírání Jsme v Hospici Dobrého Pastýře v Čerčanech, kde nás očekává onkoložka Renata Koževnikovová. Už první dojem vyvrací představu o hospici jako o domu smutku. Budova připomíná anglický penzion, uvnitř panuje příjemná atmosféra, barevný interiér od povlečení postelí až po zařízení koupelen je domácký, vkusný a vstřícný k potřebám klientů. Pokoje jsou převážně jednolůžkové a vybavené přistýlkou pro příbuzné či známé.
„Devadesát procent hospicových pacientů jsou lidé s onkologickým onemocněním všech věkových kategorií, ale většinou lidé starší,“ říká onkoložka. Hospice jsou na pomezí domácí péče a nemocnice, ale snaží se vytvořit podmínky bližší domácímu prostředí.
Třicetilůžkový hospic - jediný ve Středočeském kraji - byl otevřen 1. září 2008 a dosud doprovodil přes 300 pacientů. Zájem o něj svědčí o dobrých zkušenostech, které se mezi lidmi rychle šíří. V současnosti se ovšem hospic potýká s vážnými finančními problémy: bývalé zastupitelstvo Středočeského kraje subvencovalo jeho výstavbu a přislíbilo další podporu, ale nynější hejtman David Rath to odmítá. Tady se ukazuje obecnější problém: Každý z třinácti lůžkových hospiců v ČR vznikl díky iniciativě a nasazení místních nadšenců a všechny bojují o existenci. Někdy je může ohrozit pouhá výměna zastupitelstva.
David Rath v rozhovoru pro internetový zpravodaj Naseadresa.cz tvrdí, že „jde o zařízení velice nadstandardní a hodně drahé“. Neříká však, že i pro nemajetné je finančně dostupné díky kombinaci padesátiprocentního příspěvku od pojišťovny, grantů, darů a platby od klienta, která je adekvátní jeho situaci - po zaplacení příspěvku mu musí zůstat nejméně 15 % příjmu. Ještě problematičtější je hejtmanovo tvrzení, že LDN v kraji dokážou poskytnout umírajícím lidem podobně kvalitní službu jako hospic. Ze zprávy ombudsmana z roku 2006 přitom jasně vyplývá, že v léčebnách dlouhodobě nemocných dochází i k umírání a úmrtí pacientů, ale že „na poskytování náležité péče v tomto ohledu nejsou dostatečně vybaveny; nejen personálně, ale ani organizačně“. V závěru zprávy stojí jednoznačné doporučení „vyvolat náležitý tlak ke komplexnímu řešení hospicové péče“. Tedy hospic, nikoliv LDN představuje standard důstojného umírání.
Obava, bolest, nejistota „Cicely Saundersová, která v roce 1967 založila první hospic v Londýně, přišla na to, že lze dobře umírat s využitím toho, co medicína umí - špičková léčba symptomů a lidský přístup,“ říká ředitelka pražského domácího hospice Cesta domů Martina Špinková. Lidský přístup znamená přinejmenším zbavit pacienta odstranitelných bolestí, obav a nejistoty, nenechat ho samotného, dopřát mu blízkost rodiny nebo přátel. Důstojnost spočívá i v respektování pacientových přání.
Paliativní (útěšná) péče neusiluje ani o urychlení, ani o oddálení smrti. V hospicích jsou nejčastěji onkologičtí pacienti s prognózou okolo tří měsíců života. Podle Renaty Koževnikovové je „tam, kde se dá konec předvídat, vždy lepší, když mohou lidé poslední měsíce či týdny trávit v prostředí, které je důvěrné, a ne v nemocnici, která je studená a která je stresuje“.
Prioritou nemocnic není člověka doprovodit k důstojnému konci, ale vyléčit ho. „Optimem není umírat v nemocnici a alibisticky tvrdit, že tam je nejlepší péče. Mělo by se umírat v domácím prostředí,“ míní internista Marek Zeman, ředitel Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, a dodává: „Neříkám, že je povinností lidí si vzít umírajícího domů a že to všichni zvládnou. Říkám, že je to pro umírajícího nejlepší možnost a že pro to společnostmá vytvořit podmínky.“ Vinohradská nemocnice se o lidský přístup snaží v rámci limitů - návštěvy pacientů jsou povoleny až na řídké výjimky kdykoliv. Pokud to daný prostor dovoluje, může u umírajícího sedět jeho blízký celou noc. Projeví-li nemocný zájem o rozhovor s duchovním, nemocnice mu to umožní, součástí lékařských týmů je i psycholog. Nemocnice však nemůže vytvořit důvěrné prostředí, zajistit lůžko pro příbuzného ani vždy nabídnout umírajícímu s jeho blízkými soukromí nadstandardního jednolůžkového pokoje.
„Následná i dlouhodobá péče mají ve srovnání s akutní medicínou neskonale menší podporu ze všech zdrojů. U nás je akutní péče v řadě oblastí na světové špičce, máme obrovské množství výkonů, ale operací lékařská péče přece nekončí,“ shrnuje situaci ředitelka Gerontologického centra v Praze 8 Iva Holmerová.
Holmerová uvádí příklad pacientů s těžkým poškozením mozku, kteří často po zákroku trpí vážnými psychosociálními poruchami. „Najednou se ocitnou se svým problémem sami. Pro forsírovanou technologickofarmakologickou medicínu nejsou zajímaví, protože těmito metodami už jim nelze pomoct.“
Absurdní příklad přespecializované medicíny, která nevnímá celého člověka, uvádí i představená Domova sv. Karla Boromejského v Praze-Řepích, sestra Konsoláta Frýdecká: „Měli jsme jednu pacientku, která nakonec díky zázemí rodiny zemřela doma, ale k nám se dostala z jedné pražské nemocnice s hroznými proleženinami na patách. Oni ji zázračně dostali ze čtvrtého těžkého infarktu, ale tohle nebyli schopni uhlídat. A když je její manžel přesvědčoval, aby ji podkládali, sestřička odpověděla: ,Prosím vás, my tady léčíme srdce, ty paty se srovnají.‘ No, léčili ty paty doma pak skoro rok...“
Také komunikace mezi lékaři, pacientem a příbuznými vázne. „Škola vás nenaučí nic: jak mluvit s rodinou či nevyléčitelně nemocným, kdy to sdělit, jak se chovat a tvářit, jak to vypadá, když člověk umírá,“ shrnuje Renata Koževnikovová. Pacienti jsou podle její zkušenosti nezřídka posíláni do hospiců, aniž by věděli, že jde o poslední stadium nemoci.
„V určité chvíli zkušený specialista pozná, že nemoc směřuje k nezvratnému konci. Ale ona to není jen otázka odbornosti nebo zkušenosti, spíš ochoty převzít odpovědnost a postavit se čelem k faktu, že my doktoři nejsme všemocní,“ říká doktorka Koževnikovová. Podle ní nemocnice dávají přednost perspektivním pacientům, a je to do jisté míry pochopitelné. „Pokud se to ale ví, musíme budovat systém komplexní péče, který částečně zbaví nemocnice odpovědnosti za tyto pacienty.“ Systém je děravý Ucelený systém sociálně-zdravotních služeb však neexistuje. Velký problém je jejich rozdělení mezi kompetence dvou ministerstev - zdravotnictví a sociálních věcí. Iva Holmerová poukazuje i na to, že bohužel nemáme „žádný zákon - na rozdíl třeba od Švédska, který by obcím ukládal povinnost zajistit sociální služby“.
Díry v systému se snaží invenčně zacelit iniciativy vzniklé zdola. Jednou z nich je právě pražský Domov sv. Karla Boromejského s 94 lůžky i denním stacionářem. „Máme v názvu Domov, protože se snažíme lidem vytvořit prostředí, ve kterém jim bude dobře jako doma,“ říká sestra Konsoláta. Její kancelář připomíná generální štáb - na stěně visí mapa Prahy i republiky. Domov spolupracuje s dalšími zařízeními, a když nemůže někoho přijmout, poskytne poradenství, kde může rodina hledat pomoc.
„Naše manévrovací možnosti jsou větší díky tomu, že jako kombinované zařízení máme lůžka zdravotní i sociální. Když k nám přijde pacient z nemocnice, posoudíme, zda potřebuje především zdravotní péči. Pokud ne, umístíme ho na sociální lůžko. A když se jeho stav zhorší, přesuneme ho na lůžko zdravotní v rámci naší LDN.“ Sestra Konsoláta zdůrazňuje, že LDN je zařízení na přechodnou dobu. Pokud se však pacient zhorší natolik, že přichází závěr jeho života, nechávají ho v domově a poskytují hospicovou péči, protože pro ni mají velmi dobré podmínky.
Domov se také snaží o co největší otevřenost. Chodí sem na stáže studenti zdravotních škol. „Je to někdy trochu náročné,“ podotýká představená domova, „ale na druhou stranu si říkám, kdo to má těm dětem ukázat? Nejmladší generace vyrůstají pod masáží titulků ,Horor na LDN‘, slovo hospic je dodnes pro řadu lidí synonymem hrůzy...“
Různé domovy a centra stále více působí i směrem ven a nabízejí služby doma. Široké spektrum domácích asistenčních služeb nabízí například Gerontologické centrum v Praze 8, které zároveň spravuje zařízení s lůžky - mimo jiné pro nemocné s Alzheimerovou chorobou. Umístit právě tyto lidi na konci života v důstojném prostředí bývá nejobtížnější, ale podle zkušenosti ředitelky Ivy Holmerové lze při dobré koordinaci služeb i jim zajistit dlouhodobou péči v domácím prostředí.
„Jedna paní, která trpí dlouhodobým neurodegenerativním onemocněním, k nám přišla s tím, že si musí zařídit umístění v nějakém zařízení, ale radši by zůstala doma. Během rehabilitace se nám podařilo její stav zlepšit a pak jsme jí navrhli domácí asistenci. Náš pracovník u ní tráví několik hodin denně a pomáhá jí v činnostech, které sama nezvládá. Ta paní dnes dobře funguje, dostane se ven, vzhledem ke svému stavu žije kvalitní život.“ I tahle zdánlivá idyla však má háček. Posuzování pro přidělení příspěvků na péči totiž provádějí sociální pracovníci vybavení formuláři s položkami „udělá/neudělá“. Iva Holmerová líčí, jak pacienti, kteří právě díky pomoci asistentů řadu věcí uvedených ve formuláři udělají, o příspěvky přijdou. „Takže posudkový lékař, který toho člověka neviděl, mu sebere příspěvek na služby, jež si klient ovšem sám platí, aby splnil tu jejich položku ,udělá‘.“ Postoj ke smrti a k životu V porovnání s dlouhodobou léčbou je u umírání doma nezbytná součinnost mnohem více aktérů - klienta, rodiny, praktického lékaře, specialistů, sociálních pracovníků, ošetřovatelů. Tak široký záběr má v současnosti jen málo organizací.
Hospicové občanské sdružení Cesta domů nabízí Pražanům komplexní pečovatelskou službu i nonstop lékařskou službu pro umírající v terminálním stadiu onkologických onemocnění - ovšem za předpokladu, že jejich blízcí dokážou zajistit stálou přítomnost u nemocného. Důležitou službou je jejich informační portál o umírání a hospicových službách v celé republice.
Mezi Prahou a venkovskými oblastmi však existuje mnoho rozdílů. Klíčovou autoritou, rádcem a v ideálním případě koordinátorem různých služeb je na venkově praktický lékař. Letohradský praktik Pavel Vychytil je zvyklý za svými nemohoucími pacienty jezdit pravidelně i na vyžádání. Má na starost 2000 zaregistrovaných a nemá pocit, že by ho návštěvy vyčerpávaly. Když vidí, že život pacienta spěje k neodvratnému konci, snaží se mu to sdělit a doporučuje, aby mohl zůstat doma. „Rodině například povím: Můžeme pacienta poslat do špitálu, ale je to otázka dnů.“ Lidé, kteří volí domácí variantu, nejenže poslouží svým blízkým, ale většinou je prý tato zkušenost obohatí. „Smíří se a nemají traumata jako ti, kteří to nedělají.“
Pavel Vychytil může doporučovat domácí péči, protože v místě funguje do večera i o víkendech charitní ošetřovatelská služba, která dochází až třikrát denně. Služba vzniklá z místní iniciativy zapůjčí i polohovací postel či morfinovou pumpu. Navíc město platí ošetřovatelkám úkony sociální péče, které zdravotní pojištění nehradí. Je to pro pacienta šetrnější, když se úkony zbytečně nerozdělují mezi víc pomocníků. Tady na malém městě se lidé zkrátka dohodli.
Dobrých příkladů lze jmenovat více. Co mají společného? Stojí za nimi osobnosti s obrovskou vynalézavostí. Dobrá vůle tu nestačí. Doktor Bedřich s jemnou ironií vypráví, jak neúspěšně zakládal v Krumlově hospic: „Vyhlídl jsem budovu, dávali jsme dohromady všemožné materiály a pak přišla zakladatelka českého hospicového hnutí doktorka Svatošová a zeptala se: A kolik máte sester? Řekl jsem, že mám dvě vyhlídnuté na interně, a ona povídá: Tak na to zapomeňte, když nemáte sestry, je vám barák k ničemu. Dobré sestry jsou to nejdůležitější!“ Jeho zkušenost potvrzuje další podmínku účinné péče, o níž mluvila i představená domova v Řepích: zapojení lidí ochotných a připravených sloužit lidem, kteří nejsou ani užiteční, ani krásní, a často ani příjemní.
Když se ptáme doktorky Koževnikovové z čerčanského hospice, kde vidí největší překážku dobrého umírání, dlouze se zamyslí. „Na straně lidí, ne pacientů, ne doktorů, ne příbuzných, ale na straně lidí obecně... Je to nevůle, nebo spíš obava, utíkání před tím tématem. Prostě všichni zapomínáme, že smrt je jediná jistota, kterou máme, a že to není ani dobré, ani špatné, ale že to tak je. Od toho, jak s tímhle faktem naložíme, se všechno odvíjí. To, jak žijeme, jak pracujeme, jak o věcech přemýšlíme, jak se staráme o umírající a jak nakonec sami umíráme.“ Rozhovory s představenou Domova sv. Karla Boromejského sestrou Konsolátou Frýdeckou, ředitelem vinohradské nemocnice Markem Zemanem a ředitelem pražského Domova Sue Ryder Matějem Lejsalem najdete na www.lidovky.cz
Osobní zkušenost praktika Vychytila zní naléhavě: „Nechte mě umřít doma -tuhle větu slyším od umírajících starých pacientů často.“ Zapomínáme, že smrt je jediná jistota, kterou máme, a že to není ani dobré, ani špatné, ale že to tak je. Od toho, jak s tímhle faktem naložíme, se všechno odvíjí. Renata Koževnikovová onkoložka
O autorovi| DANIELA IWASHITA, MARKÉTA KOŘENÁ Autorky jsou literární historičky
Premium
Jak je to dávno, co se prvně Pavel Zedníček, Jiří Krampol a Ladislav Frej sešli na natáčení seriálu Malý pitaval z...
Premium
Ženy dělají velkou chybu, když mateřství příliš plánují, tvrdí psychogynekoložka a internistka Helena Máslová. „Vhodná...
Premium
Mnoho let hrdě nastupoval do klece i s českou vlajkou na zádech. V malém evropském státě proraz
Syn naprcá mámu vlastního kamaráda
Armáda
DVĚ KRÁSNÉ MLADÉ KAMARÁDKY SE PUSTÍ DO SPOLEČNÉHO SEXU V KŘESLE