Sestra prohrála sázku a musí mrdat ..
🔞 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻
Sestra prohrála sázku a musí mrdat ..
Dnes je čtvrtek , 18. 8. 2022 , 2:37:51
Dostávejte
informace z našeho webu
prostřednictvím e-mailů
Výrazným dynamickým jevem v rozvoji oblasti podél řeky Otavy bylo založení benediktinského újezdního kláštera v Nezamyslicích. Patřil břevnovskému klášteru v Praze, založeného roku 993. Podle hesla Ora et labor (Modli se a pracuj) působili benediktini jako organizátoři správy osídleného kraje, představitelé duchovního života, vzdělání i české knížecí přemyslovské moci. Právě v souvislosti s Břevnovem bývá uváděna tzv. darovací listina, v níž se poprvé zmiňují jak Žichovice, tak i řada dalších vsí kolem Otavy. Listina je symbolicky uváděna k roku, v němž zemřel benediktinský mnich Vintíř, považovaný u nás za blahoslaveného, v sousedním Bavorsku za svatého. Listina se datuje k 18. říjnu 1045 (Vintíř zemřel 9. října tohoto roku) a uvedením jména Žichovice dává jasně najevo, že obec již existovala. Páni Švihovští prodali r. 1544 hrad Rábí, ale ponechali si Žichovice, kdež sobě pak nynější zámek vystavěli. V krátké následující době několikrát změnily Žichovice svého majitele: 1549 Jindřich Kurzbach z Tranchenberku na Milči a Helfenburku, 1557 Dionýs Malovec z Libějovic, 1559 Vilém z Rožmberka. Po rodu Kavků z Říčan přicházejí v roce 1603 Libštejnští z Kolovrat. V době, kdy majitelem žichovického panství byla Alžběta Kolovratová z Lobkovic, vznikl důležitý dokument, berní rula, soupis půdy, obyvatel i hospodářských zvířat. Další majitel Jan František zděděný majetek a zámek přestavěný Albrechtem do podoby, v jaké ho známe dnes, nedokázal udržet a v roce 1707 Žichovice koupil pasovský arcibiskup Jan Filip z Lamberka. Uherští Lamberkové byli posléze vystřídáni rakouskou rodovou větví, která si žichovický zámek s poplužním dvorem pronajímaným různým nájemcům, ponechala až do roku 1945. Výrazně se proměnily Žichovice koncem 19. století. Dál z vaziště vorů odplouvali plavci s vory plně naloženými dřívím. Říkávalo se jim hamburáci, neboť onen legendární přístav býval jejich štací. Zdroj: Internetové stránky obce Žichovice www.zichovice.cz
nformacemi, s jejich pomocí by bylo možno souvisle popsat historii této vesničky, archivy neoplývají. První známou písemnou zmínkou o její existenci je záznam z roku 1305 o poplatcích, které její obyvtelé odváděli premonstrátskému klášteru ve Windberku. Zápis je veden v urbáři tohoto kláštera. Je tedy více než pravděpodobné, že Šimanov patřil mezi skupinu vesnic jižně od Sušice, které byly králem Vladislavem windsberskému klášteru věnovány a tvořily jeho pošumavský újezd, jeho centrem byl Albrechtec, dnešní Albrechtice. Jak dlouho byl Šimanov "pod premontrátskou berlou" není přezně známo. Je pravděpodobné, že se stal součástí majetku pánů, jimž patřil sousední Strádal. Spolu se Strádalem byl pak zřejmě v roce 1700 prodán majitelce žihobeckého panství baronce Františce z Lannau. Pravděpodobnější však je, že se součástí žihobeckého panství stal ještě dříve. V rozsudku z roku 1623, kterým je pro svoji účast ve stavovském povstání proti Habsburkům tehdejší žihobecký pán Jaroslav Pinta Bukovanský zbavován svého majetku, je uvedena část vsi Šimanov. Se Žihobcemi a dalšími pošumavkými vesnicemi, pak sdílí osud poddanské vesnice žichovického panství. Šimanovští prosluli výrobou košíků a nůší. Své výrobky nosili na trhy všech měst a městeček horního Pootaví. "Neplač, má milá, nejsi tu sama, jsou tu nůškaři ze Šimanova" - zpívalo se v parafrázované plavecké písni. Zdroj: www.zihobce.cz
Rozsedly jsou místní částí obce Žihobce. O Rozsedlech se v análech ani archivech mnoho nedočteme. I ony jsou v urbáři windsberského premonstrátského kláštera vedeny jako jemu poplatné, byly tehdy také součástí pošumavského premonstrátského újezdu, jehož mniši žijící v jakési jeho pobočce v Albrechtici, šířili v tomto území křesťanství. I Rozsedly zřejdmě patřily ke strádalskému statku a spolu s ním se staly součástí žihobeckého panství. To pak v roce 1710 koupil kardinál Jan Filip, hrabě z Lamberku a Rozsedly se staly poddanskou vsí rozsáhlého žichovického panství. Jí byly až do poloviny 19. století. Rozsedelský poplužní dvůr byl stejně jako ostatní lamberské dvory svými majiteli pronajímán a po pozemkové reformě ve dvacátých létech 20. století rozparcelován a po částech rozprodán. Pramen: www.zihobce.eu
Kadešice jsou místní částí obce Žihobce. Minulost obce Kadešice se vyvíjela jinak než minulost ostatních obcí tvořících dnešní správní území obce Žihobce. Jejich historiografie není zaplněna dlouhým seznamem jmen jejich šlechtických majitelů. Měly totiž od svého počátku až do roku 1848 jen dva, nanejvýše snad tři pány. Jedním z nich byl sám český král. Ten byl ovšem zastupován správci královského hradu Kašperk, jimž od dob císaře a krále Karla IV. byl Kašperk s řadou šumavských a pošumavskýkch vesnic propůjčován. Když pak císaři a králi Rudolfu II. chyběly peníze potřebné pro válčení s Turky, prodal území kolem Kašperku. Kupujícím se stalo tehdy velmi bohaté město Sušice. Kadešice a kadešičtí, stejně tak jako třeba Podmokly a podmokelští se najednou stali poddanými města Sušice. Toto poddanství trvalo od konce 14. do poloviny 19. století. Komu však patřila ves do 14. století, než ji Karel IV. učinil součástí državy pohraničního hradu? Nabízí se úvaha, nebyly-li částí území, které se dostalo do majetku albrechtického kláštera mnichů, kteří přišli přes hranice z kláštera windberského, aby v našem Pošumaví spolu s nezamyslickými benediktiny provedli christianizaci místních obyvatel. Toto území se přece ve 14. století stalo součástí kašperské državy a bylo jí až do jejích prodeje městu Sušice. Byly? Nebyly? Je ještě jedna otázka, která čeká na odpověď. V sedmdesátých létech minulého století tvrdil poučený laický archeolog pan Špička z Čímic, že v době nacistické okupace viděl v Kadešicích při jakémsi výkopu "hroby s kroužky". Podle jeho popisu by se mohlo jednat o bronzové staroslovanské náušnice. Potvrzení domněnky, že někde v Kadešicích je staroslovanské pohřebiště, by významně pohnulo informacemi o postupu slovanského osídlení našich zemí. Z prokázané historie je nutno říci ještě to, že už nejpozději v 17. století získali kocovští majitelé žihobeckého panství v "cizopanských" Kadešicích jakýsi nemovitý majetek. Dokazuje to především August Sedláček v popisu majetku, který v roce 1613 prodali bratři Kocové Lidmile Lokšanové-Kocové. Pramen: www.zihobce.eu
Bílenice jsou místní částí obce Žihobce. Na návsi se nachází kaple, socha sv. Jana Nepomuckého a památník obětem války. Už v roce 1378 jsou Bílenice psány jako ves s tvrzí. Zřejmě od svého počátku, který neumíme datovat, byly Bílenice sídlem erbovního rodu. Jsou psány také jako "samostatný statek zemský". V roce 1464 je jako jejich pán uveden Jan Běšín z Běšína. I když prameny informující o bílenické historii nejsou kontinuální, je možno téměř s jistotou soudit, že v rodu Běšínů byly Bílenice až do počátku 16. století. V té době je po Běšínech zřejmě převzali Častolárové, příslušníci starého českého šlechtického rodu s přídomkem "z Dlouhé Vsi". Prvního Častolára jako majitele Bílenic sušický historik Kajetán Turek spojuje s rokem 1528. Dále uvádí k k roku 1547 Václava Častolára a po něm syny Adama a Bohuslava, kteří Bílenice prodali Divišovi Březskému z Ploskovic, pánu na Mačicích, ten jel spojil s mačickým statkem. Divišův následovník Václav Březský se zapojil do protihabsburského povstání českých stavů v létech 1618-1620, za což byl potrestán. Jeho míru provinění však v roce 1623 císařský soud uznal za menší než jeho žihobeckého souseda Pinty Bukovanského a na rozdíl od něho, jenž přišel o všechno, mu zkonfiskoval jen třetinu jeho majetku. Bílenice však do této třetiny patřily. Císařští vojáci pod vedením dona Marradase však Bílenice, stejně jako Žihobce a celé okolí, obsadili už v září 1620, tedy před bitvou na Bílé Hoře. Donu Marradasovi byly Bílenice císařem darovány. Ten je postoupil plukovníku své armády dobrodruhu Martinu Huertovi a ten je, jistě ne zadarmo, předal rytmistrovi svého pluku Petru Vasquesovi. Po tomto majiteli Bílenice zdědily jeho dcery Marie, Eleonóra a Isabela z Hrobčic. To se stalo roku 1651 a ještě téhož roku dědičky "zboží" prodaly Anně Ježovské z Lub. Další majitelkou se pak opět díky dědictví stala Alžběta Kateřina, rovněž z rodu Ježovských. Ta Bílenice vlastnila 13 let, po kterých je od ní koupil Jan František, hrabě Kolovrat. Bílenice se tím staly součástí panství žichovického a jejich panský dvůr jeho dvorem poplužním. Když pak žichovické panství od Kolovratů v roce 1706 koupil kardinál Jan Filip Lamberk, staly se i Bílenice součástí lamberského pošumavského dominia, a to samostatná ves do roku 1848, kdy přestala být vsí poddanskou a dvůr do roku 1926, kdy byl na základě pozemkové reformy rozparcelován a rozprodán, když před tím byl od poloviny předchozího století pronajímán. Bílenice pak byly "samostatnou katastrální obcí" a v sedmdesátých létech 20. století byly spojeny do správního celku se Žihobcemi. Pramen: Internetové stránky obce Žihobce, www.zihobce.eu.
Mezi nejstarší sídla Pošumaví patří starobylá pohorská obec Žihobce, nacházející se 8 km východně od Sušice v nadmořské výšce 543 metrů. První zmínka o ní je už z doby počínající středověké kolonizace kraje prosazované především kláštery. podle listinného falza ze sklonku 13. století, které se hlásí k roku 1045, získal tenkrát břevnovský klášter od českého knížete Břetislava na Sušicku řasdu vesnic, mezi nimi i Žihobce. Středem tohoto darovaného újezdu byly Nezamyslice a kromě Žihobec patřily k němu Žichovice, Hliněný Újezd, Hydčice, Hejná, Kejnice, Kalenice, Domorazy, Krejnice, Škúdra, Zvotoky, část Podmokel, Dolní Staňkov, Volšovy a clo v Březnici u dřívější Vintířovy poustevny poblíž Dobré Vody u Hartmanic. Tehdejší vznikající osídlení Sušicka tak představovalo klín zabíhající od Horažďovic kolem Otavy a Vintířovy stezky až k oblasti pozdějších Hartmanic. Podle Augusta Sedláčka v Žihobcích pravděpodobně už ve 14. století stála tvrz a patřila vladykům ze Žihobec. V letech 1350 - 1368 se připomíná Racek ze Žihobec jako spolupatron kostelů v Bukovníku a v Kadově. Místní farní kronika z konce 18. století vypravuje, že prý "Žižka, obléhaje hrad Rábský, držitele a kněze žihobecké zavraždil a tvrz zdejší z kořene vyvrátil." V držení žihobeckých statků se vystřídala řada majitelů, byli mezi nimi například Koczové z Dobrše, Lokšanové nebo válečný dobrodruh Martin de Hoef Huerta. Na konci 17. století Ferdinand Iselin, svobodný pán z Lanau vystavěl v Žihobcích dodnes zachovalý barokní zámek. Konečně roku 1710 přešly Žihobce do vlastnictví knížat Lamberků a byly připojeny k jejich rábskému a žichovickému panství. Lamberkové byli starý, korutansko - kraňský rod, který lze sledovat už od počátku 13. století. Některé statky v jihozápadních Čechách, mezi nimi Rábí, Žichovice a Žihobce, zakoupil několik let před svou smrtí pasovský biskup, kardinál a diplomat Johan Filip z Lambergu (1651 - 1712). Nejspíš díky knize Kněžna Káča od žihobeckého rodáka a sušického středoškolského profesora Františka procházky je z Lamberků nejznámější Gustav Joachim (1812 - 1862), který žil na svých pošumavských statcích a přátelil se se šumavským spisovatelem Adalbertem Stieflerem. Kníže Gustav Joachim se zamiloval do půvabné vesnické dívky Kateřiny Hrádkové (1824 - 1889), dcery šafáře v Čejkovech. Přes odpor příbuzných si svou lásku vzal k sobě na zámky v Žichovicích a Žihobcích a měl s ní devět nemanželských dětí. Kníže byl na panstvích velmi oblíben, byl znám jako dobrodinec. Kateřině lidé přezdívali "kněžna Káča". Byla to žena přirozeně inteligentní a podařilo se jí doplnit vzdělání včetně jazyků. Svůj vztah s Kateřinou se kníže snažil legalizovat a v roce 1855 se s ní oženil. V té době byla již Kateřina více méně přijata okolní aristokratickou společností, která rozhodnutí knížete akceptovala. Po svatbě se narodilo ještě poslední desáté dítě. Z deseti dětí bylo osm synů. Teprve po sňatku rodičů byli legitimováni a akceptováni jako hrabata z Lamberku. Hlavní dominantou vesnice jsou zámek a kostel nacházející se v samém středu obce. Zámek - raně barokní obdélná jednopatrová budova se zvýšeným přízemím a mírně vystupujícími rizality po stranách - upoutá členěním svých fasád s rozměrným nápisem na kamenné desce z roku 1688.Uvnitř se dochovala řada původních valených kreseb, které místy ve vrcholech doplňují štuková zrcadla. Park za zámkem nese dosud čitelné stopy zakladatelské péče vzdělaného knížete Gustava Joachima z Lamberku. Novorománský farní kostel Proměnění páně, vystavěný v letech 1872 - 1876 na místě zaniklého gotického kostelíku, překvapuje v prostředí podhorské obce svými neobvykle velkými rozměry. Monumentalitu západního průčelí zdůrazňuje věž v jižním nároží i venkovní dvouramenné vstupní schodiště. Zařízení svatyně pochází vesměs z doby její výstavby. Jako hudební památku je třeba zvlášť ocenit původně dochované varhany z dílny sušického varhanáře Fischpery. Zdroj: Leták Žihobce obec Lamberské stezky, 2012 Historie obce Žihobce Žihobce. Už jistě tisíc let žijí lidé na úpatí šumavských kopců. Možná ještě déle. Vesnici Žihobce písemné prameny poprvé zmiňují roku 1045. Tenkrát se jmenovala Sivohibice a kníže Břetislav ji daroval klášteru v Břevnově u Prahy. Jemu pak žihobečtí dávali desátky více než dvěstě let. Ve 13. století břevnovský opat Žihobce prodal. Neví se přesně kdy a komu. Ví se však, že nový majitel byl zeman a že ve vsi postavil tvrz a kostel. Žihobce se staly střediskem svého okolí. Dlouhý a pestrý je seznam pánů, co vládli v Žihobcích. Zemané, rytíři, vladykové, někdy i vyšší šlechtici Žihobce dědili, kupovali, prodávali, dostávali a prohrávali. Jeden z nich, Jakub ze Žihobec, je zapsán do dějin pražského učení. Roku 1403 byl "mistrem a doktorem dekretů" Univerzity Karlovy. Žihobecký Smil je zase znám jako odpůrce husitů. V roce 1420 poslal do husitské Prahy "odpovědní list". Žižka, jenž právě obléhal nedaleké Rabí, mu za to zbořil a vypálil tvrz a s ní celou vesnici. Jan ze Žihobec, jemuž říkali House, neměl rád krále Jiřího z Poděbrad. Postavil se mezi jeho nepřátele. Králův syn Jindřich se zachoval stejně jako před půl stoletím Žižka. Žihobce znovu lehly popelem. Jaroslav Pinta Bukovanský koupil Žihobce roku 1617. Dlouho je nedržel. S českými stavy vstal proti císaři, s nimi na bělohorské pláni prohrál a "vsi Žihobce, Věštín, Rosedly, Strašín.....tvrz, poplužní vůr, pivovar a dva rybníky" propadly císaři. Bukovanský Pinta byl posledním českým pánem Žihobec. Dále už se v seznamu jejich majitelů střídají jména cizí. Filip de Areyzaga, Lopez de Gradin... sedm jich bylo za necelých sto let. Nikdo z nich v Žihobcích nebydlel. Snad jenom Ferdinand, pán s lilií ve znaku, postavil zámek, kde dřívě stávala tvrz, v zámeckém průčelí ještě dns kamenná deska připomíná, že ".... svobodný pán z Iselinu, rytíř Svatého Jiří, pán na Rolandě a Lanou.... položil první a poslední kámen této stavby roku 1688...." Roku 1710 koupil Žihobce kardinál. Kníže Filip z Lambergu, kardinál a biskup Pasovský. Lambergský rod byl pánem na Žihobcích déle než dvěstě let. Lambergové byli rodem starým, slavným a mocným. Leč Gustav Jáchym, svérázný Lamberg, jenž v roce 1834 převzal celý knížecí majetek, našel zalíbení v prosté dceři žihobeckého šafáře Hrádka pojal ji za choť. Vytrpěl za to své on i jeho děti. Ty po jeho smrti nesměly zdědit rodový majetek a Žihobce dál vlastní jiná, uherská větev lambergského rodu. Gustava Jáchyma dodnes připomíná rozlehlý park s kamenným lehátkem, častým to místem jeho odpočinku, budova bývalé zimní zahrady, kde pěstoval subtropické stromy, bývalá škola, na jejíž stavbu značně přispěl. Vystavěl moderní hospodářský dvůr, zřídil bažantnici a proslul zaváděním pokrokových způsobů hospodaření na svých statcích. V podvědomí místních však nejvíc zůstává romantický, leč skutečný příběh kněžny - husopasky, žihobecké kněžny Černé Káči. V žihobecké historii je nesmazatelně zapsáno divadlo. Už roku 1875 tu ochotníci sehráli první představení. Roku 1901 byl založen "Divadelní spolek Tyl". Ten po osm desetiletí nepřetržitě hrál v místě a okolí většinou hry české divadelní klasiky. V některých letech žihobečtí ochotníci uváděli až deset premiér. Roku 1919 obec zakoupila budovu bývalého zámeckého skleníku, přestavěla ji a Žihobce se staly jednou z mála, ne-li jedinou vesnicí v Čechách, která měla budovu určenou výhradně divadlu. Žihobce byly první vesnicí bývalého okresu Sušice, v níž byla zřízena měšťanská škola. Stalo se tak v roce 1921. Ve stejném roce zde vznikla i dvouletá živnostenská škola pokračovací. Dominantou obce je velkolepý kostel vystavěný v letech 1872 - 76. Když byl zbořen zcela zchátralý gotický kostelík, vypracoval architektonický návrh nové stavby táborský inženýr G. Jürgens. Ten pak realizovali volynští stavitelé Turek a Boháč. Vysoká štíhlá věž opřená o horizont zámeckých zdí a zeleň v parku s věnečkem návesních domků činí Žihobce jedním z nejmalebnějších míst v Pošumaví. Autor: Antonín Šatra, Leták Žihobce, vydal Obecní úřad Žihobce
Ve středověku byla ves Zborovy v majetku cisterciáckého kláštera v Nepomuku. První zmínka o Zborovech je z roku 1384, ale původní osídlení je daleko starší. Kostel sv. Jana Křtitele, původně románská rotunda z doby kolem roku 1200, byl ve 14. století farním kostelem. Jeho jádro tvoří kamenná rotunda s východně protáhlou apsidou, v níž je zachováno románské okénko. Opraven a zbarokizován byl v roce 1778. Tento rok připomíná kamenný kříž postavený před kostelem. Pravděpodobně v té době byla přistavěna věž se zaobleným nárožím a přikryta špičatou mansardovou střechou, předsíň a sakristie. Prosté vnitřní zařízení tvoří, malovaný ikuzivní rokokový oltář Křtu v Jordáně, kazatelna s reliéfy Evangelistů z první poloviny 19. století. Jeden kilometr severně od obce na kopci Hrádek se nacházejí zbytky slovanského hradiště s kamennými valy. Pramen: Střípky Horažďovicka, vydal AgAkcent s.r.o., 2001 Legendy o založení obce Legenda první Na sklonku XI. stol. vzniklo v Evropě náboženské hnutí, jehož cílem bylo vysvobození Svaté země z rukou Mohamedánů. Papež svolal sněm, na němž byla vyhlášena křižácká výprava a tak r. 1095 byla vyzvána šlechta, aby šla vysvobodit Boží hrob a Jerusalem z moci nevěřících. Mnozí rytíři všech evropských zemí se vydali do boje, zdobili se kříži. V té době žil ve zdejší krajině v dřevěné tvrzi na vrchu Hrádku rytíř Jan Hošek z Borov (viz pozůstatky hradiště na vrchu Hrádek). Žil jen se svým věrným služebníkem daleko od příbytků lidských v náboženském rozjímání. Když se dověděl o křižácké výpravě do Svaté země, rozhodl se jíti také do boje. Věrný sluha neopustil svého pána. Hned v prvních bojích byl rytíř i se svým sluhou zajat a uvězněn. Později byl sluha propuštěn, aby přinesl za svého pána vysoké výkupné. Dlouhá však byla sluhova pouť do vlasti a předlouhé čekání v zajetí. Rytíř Hošek poznal marnost čekání a v modlitbách se obrátil k sv. Janu o pomoc. Slíbil, že vrátí-li se domů, postaví kostelík blízko Hrádku. Té noci ho vyvedl sv. Jan z vězení a rytíř po dlouhém a svízelném putování došel konečně do vlasti. Hned splnil svůj slib a dal zbudovati kostelík ke cti sv. Jana nedaleko své tvrzi. Kolem kostelíka si lidé začali budovati stavení a tak vznikla osada, jež dostala jméno po rytíři z Borov - Zborovy. Legenda druhá Jiná pověst vypravuje, že kostelík založil Jaroslav ze Šternberka na památku svého vysvobození z bojů s Tatary. Slavný hostýnský vítěz se totiž ocitl sám mezi Tatary, kteří zle na něho dotírali, takže již svou duši poroučel Bohu a považoval se za ztraceného. Tu však náhle vyšší mocí byl zachráněn. Z vděčnosti postavil kostelík, na jehož zdi dal vymalovati obraz bojů s Tatary. Tato pověst se však nezakládá na pravdě, neboť Plánice nebyla ve XII. stol. majetkem Šternberků. Převzato ze starší verze internetových stránek obce Zborovy.
Vlčnov je místní částí obce Zavlekov. První
Zabodoval u nadržené ženské
Dva české páry šukají vedle sebe (HD)
Britské blonďaté lesbičky