Rychlý prachy – ojel Rusku přímo na vlakové stanici
🔞 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻
Rychlý prachy – ojel Rusku přímo na vlakové stanici
Všechny řitě světa i ta má
Home
Všechny řitě světa i ta má
1 Charles Bukowski Všechny řitě světa i ta má Ann Menebrokerové ELMER2 1. OSAMĚLOST Edna kráčela ulicí s plnou taškou nákupu, když si všimla nápisu na...
303 downloads
1195 Views
560KB Size
Charles Bukowski Všechny řitě světa i ta má Ann Menebrokerové
ELMER
1. OSAMĚLOST Edna kráčela ulicí s plnou taškou nákupu, když si všimla nápisu na bočním okně automobilu, kolem kterého procházela: HLEDÁ SE ŽENA. Zastavila se. V okně byl veliký kus kartónu a na něm cosi přilepené. Většina textu byla napsaná na stroji. Z místa, kde stála, to Edna nemohla přečíst. Viděla jen ta velká písmena: HLEDÁ SE ŽENA. Bylo to luxusní nové auto. Edna popošla na trávník, aby si přečetla část psanou strojem: Muž ve věku 49 let, rozvedený, by se rád seznámil s ženou za účelem sňatku. Věk 35 až 44. Televize, biograf, dobré jídlo. Jsem provozní účetní s perspektivním zaměstnáním. Bankovní konto. Ženy mám rád spíš při těle. Edně bylo sedmatřicet a byla spíš při těle. Bylo tam telefonní číslo. Taky tam byly tři fotografie toho pána, který hledal ženu.V kravatě a obleku vypadal dost usedle. Taky jako trouba a trošku zle. A asi pěkný dřevo, pomyslela si Edna. Odcházela a trochu se usmívala. Taky cítila jistý odpor. Než došla domů, úplně ho pustila z hlavy. Vzpomněla si na něho až za pár hodin, když seděla ve vaně, a napadlo ji, jak hrozně asi musí být osamělý, když udělá takovou věc: HLEDÁ SE ŽENA. Myslela na něj, jak přijde domů, ve schránce najde účty za plyn a za telefon, svlékne se, vykoupe a pustí si televizi. Následuje četba večerníku. Pak do kuchyně něco si uvařit. Stojí tam ve spodkách a zírá do pánve. Vezme si jídlo a přejde ke stolu, kde jí. Vypije kávu. Pak zase televize. A snad osamělá plechovka piva před spaním. Po celé Americe byly rozesety milióny takových mužů. Edna vylezla z vany, utřela se ručníkem, oblékla se a odešla z bytu. Auto tam pořád stálo. Zapsala si mužovo jméno (Joe Lighthill) a telefonní číslo. Znovu si přečetla část psanou strojem. "Biograf." Jak příšerný výraz. Říká se přece "kino." Hledá se žena. Inzerát byl dost drzý. V tomhle byl tedy originální. Edna se vrátila domů. Než vytočila číslo, vypila tři kávy. Telefon zazvonil čtyřikrát. "Haló?" ozval se. "To je pan Lighthill?"
"Ano?" "Viděla jsem váš inzerát. Ten na tom autě." "Ach, ano." "Jmenuju se Edna." "Jak se máte, Edno?" "Ale jo, dobře. Je tak příšerný vedro. To počasí je prostě nesnesitelný.“ "Ano, špatně se v tom žije." "Tedy, pane Lighthille . . . " "Říkejte mi prostě Joe." "Tak dobře, Joe, hahaha, cítím se hrozně pitomě. Víte proč vám volám?" "Viděla jste mé oznámení?" "No, teda, co to s váma jako je? Vy nemůžete sehnat ženskou?" "Myslím, že ne, Edno. Řekněte mi, kde všechny jsou?" "Ženský?" "Jo." "No přece všude, ne?" "Kde? Řekněte mi, kde?" "Tak třeba v církvi. V církvi jsou určitě ženský." "Já nemám rád kostely." "Aha." "Poslyšte, nechcete přijít ke mně, Edno? "To jako k vám?" "Jistě. Mám to tu pěkný. Můžeme se napít, popovídat si. Žádný násilí. "Je pozdě." "Tak pozdě zase není. Podívejte, četla jste to oznámení. Takže máte přece zájem. "No..." "Vy se prostě bojíte, to je jasný. "Ne, nebojím se." "Tak tedy přijďte, Edno." "Ale .. " "No tak." "Dobrá. Jsem tam za čtvrt hodiny. Bylo to v nejvyšším patře moderního činžáku. Byt číslo 17. V bazénu dole se odrážela světla. Edna zaklepala. Dveře se otevřely a v nich se objevil pan Lighthill. Nad čelem mu začínala pleš; zahnutý nos, z kterého čouhaly chloupky; rozepnutý knoflíček u košile. "Pojďte dál, Edno."
Vešla a dveře se za ní zavřely. Měla na sobě modré pletené šaty. Byla naboso v sandálech a kouřila cigaretu. "Posaďte se. Donesu vám něco k pití. Byt byl pěkně zařízený. Všechno v modré a zelené a dokonale čisté. Slyšela, jak si pan Lighthill při míchání koktajlů prozpěvuje, hmmmmmmm, hmmmmmmmm, hmmmmmmm . . . Vypadal uvolněně a jí to pomohlo. Pan Lighthill - Joe - přišel s koktajly. Jeden podal Edně a pak se posadil do křesla na protějším konci pokoje. "Ano," řekl, "je vedro, příšerný vedro. Ale já mám klimatizaci." "Všimla jsem si. To je příjemný." "Napijte se." "Ach, ano." Edna upila ze sklenky. Bylo to dobré pití, trošku silné, ale chutnalo skvěle. Dívala se, jak Joe zaklání hlavu, když pije. Všimla si, že má na krku hluboké vrásky. A kalhoty trochu příliš volné. O několik čísel větší. Jeho nohy v nich vypadaly legračně. "To jsou pěkné šaty, Edno." "Líbí se vám?" "Moc. Taky je pěkně vyplňujete. Padnou vám jako ulitý, opravdu." Edna na to neřekla nic. Joe nepokračoval. Jen se dívali jeden na druhého a popíjeli koktajl. Proč nemluví? myslela si Edna. Je přece na něm, aby mluvil. Fakt je trochu dřevěnej. Dopila. "Naleju vám ještě jednu sklenku," řekl Joe. "Ne, opravdu bych neměla." "Ale no tak," řekl, "ještě jednu. Potřebujeme oba něco na uvolnění." "Dobrá, ale potom už půjdu." Joe odešel se sklenicemi do kuchyně. Už si nezpíval. Přišel, podal Edně její sklenku a sedl si zase do křesla přes celý pokoj od ní. Koktajl byl silnější. "Víte," promluvil, "jsem na tom dobře, co se týče sexuálních kvízů." Edna upila ze sklenice a neodpověděla. "Jak vám vycházejí kvízy o sexu?" zeptal se Joe. "Já si nikdy žádnej nedělala." "To byste měla, zjistíte, kdo jste a jaká jste." "Myslíte, že tyhle věci mají cenu? Vídám to v novinách. Nikdy jsem je nedělala, ale viděla jsem je," řekla Edna. Samozřejmě, že mají cenu." "Asi nejsem na sex moc dobrá," pokračovala Edna, "možná proto jsem sama." Dlouze se napila.
"Každý z nás je nakonec sám," řekl Joe. "Co tím myslíte?" "Myslím, že bez ohledu na to, jak to jde v sexu nebo v lásce nebo v obojím, přijde den, kdy je všechno pryč." "To je smutný," pravila Edna. "Samozřejmě. Přijde den, kdy je to pryč. Buď dojde k rozchodu, nebo celá záležitost vyústí v příměří: dva lidé žijí spolu, aniž by cokoli cítili. Věřím, že žít sám je lepší." "Rozvedl jste se se ženou, Joe?" "Ne, ona se rozvedla se mnou." "Co nefungovalo?" "Sexuální orgie." "Sexuální orgie?" "Víte, sexuální orgie je to nejosamělejší místo na světě. Tyhle orgie - cítil jsem tam úplnou beznaděj - vidět všechny ty ptáky se hejbat sem tam - promiňte . . . " "Mně to nevadí." "Vidět ty ptáky se hejbat sem tam, zaklesnuté nohy, pracující prsty, ústa, všichni v objetí a zalití potem a odhodlaní si to udělat, jak se dá." "Já o těchhle věcech moc nevím, Joe," řekla Edna. "Myslím, že bez lásky je sex k ničemu. Věci můžou mít smysl, jenom když mezi zúčastněnými existuje nějaký cit." "Myslíte, že se lidi musejí mít rádi?" "Pomáhá to." "Chcete říct, že unaví jeden druhýho? Nebo že musí zůstat spolu? Kvůli penězům? Dětem? Všemu dohromady?" "Orgie nepomáhají." "A co pomáhá?" "To nevím. Možná čenž." "Čenž?" "No, když se dva páry navzájem dost dobře znají a vymění si partnery. Přinejmenším v citové oblasti je to šance. Například řekněme, že jsem měl vždycky rád Mikeovu ženu. Měl jsem ji rád celé měsíce. Pozorovával jsem ji, jak přechází pokojem. Líbilo se mi, jak se pohybuje. Její pohyby ve mně probouzely zvědavost. Zajímalo mne, chápete, jak se tyto pohyby projevují. Viděl jsem ji už naštvanou, viděl jsem ji opilou, viděl jsem ji střízlivou. A pak přijde čenž. Jseš s ní v ložnici, konečně ji poznáváš. Je to šance prožít něco skutečného. Samozřejmě, Mike je s tvojí ženou v jiném pokoji. Hodně štěstí, Miku, řekneš si, doufám, že jsi stejně dobrý milenec jako já." "A funguje to?"
"No, nevím . . . Čenž může způsobit potíže . . . později. Musí se to celé domluvit . . . musí se to moc dobře předem domluvit. A taky o tom možná lidi nevědí dost, a pak nezáleží na tom, jak dobře je to domluvené . . . " "Vy o tom víte dost, Joe?" "No, tyhlety čenže . . . Myslím, že pro někoho to může být dobrý . . . možná pro většinu. Ale pro mě by to asi nebylo. Já jsem příliš prudérní." Joe dopil. Edna odložila nedopitou sklenku a vstala. "Podívejte, Joe, já budu muset jít." Joe přešel pokojem směrem k ní. Vypadal v těch kalhotách jak slon. Všimla si, že má velké uši. Pak ji popadl a začal ji líbat. Dech mu byl cítit pitím. Páchl strašně kysele. Ústa měl pootevřená. Byl silný, ale nebyla to čistá síla, loudil. Odvrátila hlavu a on ji pořád držel v náručí. HLEDÁ SE ŽENA. "Joe, pusťte mě! Jdete na to moc zhurta.Nechte mě!" "Tak proč sem přišlas, kurvo?" Pokusil se ji znova políbit a podařilo se mu to. Bylo to strašné. Edna zvedla prudce koleno. Zasáhla ho přesně. Zapotácel se a spadl na koberec. "Panebože . . . proč muselas tohle udělat? Pokusila ses mě za bít..." Svíjel se na podlaze. Ten zadek, pomyslela si, má tak hnusnej zadek. Nechala ho svíjet se na koberci a seběhla ze schodů. Vzduch venku byl čistý. Slyšela, jak si lidé povídají, slyšela puštěné televizory. K jejímu bytu to nebylo daleko pěšky. Cítila, že se musí znova vykoupat, svléknout si modré pletené šaty a vydrhnout se. Pak vylezla z vany, vytřela se ručníkem a natočila si vlasy na růžové natáčky. Rozhodla se, že už za ním nepůjde.
2. JAK SE ŠOUSTALO V BURBANKU Mluvili jsme o ženskejch, čuměli jim na nohy, když vystupovaly z automobilů, a večer jsme se dívali do oken v naději, že uvidíme někoho šoustat, ale nikdy jsme nikoho neviděli. Jednou jsme už objevili párek v posteli a ten chlápek po svý ženský pěkně jel a my si mysleli, že teď to uvidíme, ale ona řekla: "Ne, dneska nechci!" Pak se k němu otočila zády. Zapálil si cigaretu a my odešli hledat jiné okno. "Vole, ke mně by se nikdy moje ženská neotočila zády!" "Ke mně taky ne. Co tohle bylo za mužskýho?" Byli jsme tři, já, Plešoun a Jimmy. Největším naším dnem byla neděle. V neděli jsme se scházeli u Plešouna a jeli tramvají dolů do města na Hlavní. Jízdné stálo sedm centů. Stávaly tam tehdy dva striptýzový šantány, Follies a Burbank. Byli jsme zamilováni do striptérek z Burbanku a taky komici tam byli trochu lepší, takže jsme chodívali do Burbanku. Vyzkoušeli jsme taky pornokino, jenže filmy ve skutečnosti moc porno nebyly a zápletky byly všechny na jedno brdo. Pár chlápků opilo nějakou nevinnou holčičku a než se vyspala z kocoviny, zjistila, že je v nevěstinci a řada námořníků a hrbatejch mrzáků jí tluče na dveře. Kromě toho na těchhle místech spávali ve dne v noci tuláci, močili na podlahu, popíjeli víno a váleli se po sobě. Pach moče, vína a zločinu byl neúnosný. Chodili jsme do Burbanku. "Jdete dneska do šantánu, hoši?" ptával se Plešounův dědeček. "Proboha ne, máme něco na práci." Šli jsme. Chodili jsme každou neděli. Vycházeli jsme brzo ráno, dlouho před představením, a procházeli jsme se po Hlavní, nahlíželi do prázdných barů, v jejichž dveřích sedávaly podřadné holky s vyhrnutými sukněmi, vyhřívaly si klouby na sluníčku, které se dralo do temných zákoutí baru. Ty holky vypadaly dobře. Ale my věděli svoje. Slyšeli jsme o tom. Chlápek vejde na panáka a oberou ho, jak za pití pro něho, tak pro holku. Ale její sklenka bude ředěná vodou. Trochu si šáhneš a to je všecko. Když ukážeš, že máš peníze, uvidí to barman, dá ti něco do pití a probereš se kus od baru a prachy jsou fuč. Věděli jsme svoje. Když jsme prokorzovali Hlavní třídu, zašli jsme do hospody na svůj osmicentovej párek a velkej plechovej džbán bylinkovýho šumáku. Cvičili jsme s činkama a naskakovaly nám svaly a rukávy košile jsme si vyhrnovali vysoko a každý z nás měl v náprsní kapse balíček cigaret. Vyzkoušeli jsme dokonce i středisko Charlese Atlase s názvem Dynamické napětí, ale zvedání činek byl pravděpodobně ten nejschůdnější a nejobvyklejší způsob. Když jsme snědli párek a vypili džbánek bylinkovýho šumáku, zahráli jsme si na hracích automatech. Hra za jeden cent. Znali jsme ty automaty moc dobře. Když jste nadělali určitý počet bodů, měli jste další hru zadarmo. Museli jsme ty body dělávat, neměli jsme tolik peněz.
U vesla byl Franky Roosevelt, začínalo se to zlepšovat, ale pořád ještě byla krize a ani jeden z našich otců neměl zaměstnání. Kde jsme brali naše skromný kapesný, je záhadou, až na to, že jsme měli vytříbený smysl pro všechno, co nebylo přibitý. Nekradli jsme, prostě jsme se dělili. A vynalézali. Když jsme měli málo peněz nebo vůbec žádný, vynalézali jsme k zabití času drobné hříčky - jednou z nich bylo například jít na pláž a zpátky. Obvykle to bývalo v létě a naši rodiče nikdy nenadávali, když jsme přišli pozdě k večeři. Stejně jako se nezajímali o svítící puchýře na našich chodidlech. To jen když si všimli, jak jsme ochodili podpatky a podrážky bot, začaly lamentace. Poslali nás do jednotkovýho obchoďáku, kde měli podpatky, podrážky a klíh na skladě za rozumnou cenu. Stejné to bylo, když jsme na ulici hrávali čutanou. Nebyly veřejné prostředky na stavění hřišť. Byli jsme do toho tak zažraní, že jsme hrávali ragby na ulici po celou ragbyovou sezónu, přes sezónu basketbalovou a baseballovou až zase do další ragbyové sezóny. Když vás složili na asfalt, děly se věci. Sedřená kůže, zhmožděné kosti, krev, ale vstali jste, jako by se nic nestalo. Našim rodičům nikdy nevadily strupy a krev a modřiny; strašným a neodpustitelným hříchem bylo udělat si díru na koleně. Neboť každý kluk měl pouze dvoje kalhoty: jedny na všední den a druhé na neděli, a nikdy jste si nesměli udělat díru na koleně ani v jedněch, protože se tak ukázalo, že jste chudí a blbí a že vaši rodiče jsou chudí a blbí taky. Takže jste se naučili složit cápka a nespadnout při tom ani na jedno koleno. Když jsme se mezi sebou bili, mlátili jsme se celé hodiny a naši rodiče nás nezachránili. Myslím, že to bylo proto, že jsme předstírali tvrdost a nikdy nežádali o soucit. Čekali od nás, že se budeme soucitu domáhat. Ale my jsme své rodiče nenáviděli, takže jsme po nich nemohli nic chtít, a poněvadž jsme je nenáviděli, oni nenáviděli nás, vycházeli na verandy a s nezájmem obhlíželi naše nekonečné rvačky. Jen zívli, zvedli vhozený reklamní letáček a vrátili se dovnitř. Rval jsem se s cápkem, který to později vysoko dotáhl v námořnictvu Spojených Států. Jednou jsem se s ním bil od půl deváté ráno a skončili jsme dlouho po setmění. Nikdo nás nezastavil, třebaže jsme byli na dohled od jejich předzahrádky, pod dvěma obrovskými orobinci, ze kterých na nás po celý den srali vrabci. Byl to nelítostný boj, nemající konce. On byl větší, trochu starší a těžší, jenže já byl zběsilejší. Rozešli jsme se s oboustranným souhlasem - nevím, jak tohle funguje, musíte to zažít, abyste pochopili, ale když se dva lidé spolu rvou osm devět hodin, vytvoří se podivný druh vzájemnosti. Druhý den jsem měl tělo samá modřina. Nemohl jsem mluvit ani pohnout žádnou částí těla, aby mi to nepůsobilo bolest. Ležel jsem v posteli a připravoval se na smrt, a vešla moje
matka s košilí, kterou jsem měl v bitce na sobě. Přistrčila mi ji k posteli před obličej a řekla: "Podívej, máš tuhle košili od krve! Od krve!" "Promiň!" "To z toho nikdy nedostanu! NIKDY!" "To je ,jeho krev." "To je jedno! Je to krev! Ta se nevypere!" Neděle, to byl náš den, klidný, mírný den. Šli jsme do Burbanku. Na začátek dávali vždycky špatný film. Hodně starý. A vy jste se dívali a čekali. Mysleli jste na holky. Tři čtyři chlápci v orchestřišti hráli nahlas, možná nehráli moc dobře, ale hráli nahlas, až konečně vyšly striptérky, objaly oponu, kraj opony, objaly ji, jako by to byl mužskej, a třásly tělem a pěkně té oponě přirážely. Potom obloukem vyběhly a začaly se svlékat. Když jste měli dost peněz, byl k tomu i balíček pražené kukuřice; když ne, k čertu s tím. Před dalším výstupem byla přestávka. Jakýsi drobný mužík povstal a řekl: "Dámy a pánové, věnujete-li mi laskavě svou pozornost . . . " Prodával kukátka. Když jste dali kukátko proti světlu, na skle se objevil ten nejkrásnější obrázek. Váš příslib! Kukátka po padesáti centech, majetek na celý život za pouhých padesát centů, k dostání pouze pro návštěvníky Burbanku a neprodejná kdekoli jinde. ,"Jen ho dejte proti světlu a uvidíte! Děkuji vám, dámy a pánové, za vaši laskavou pozornost. Nyní projdou mezi vámi pomocníci s kukátky ke koupi." Dva uválení vandráci, každý s taškou kukátek, procházeli uličkami a páchlo z nich muškátové víno. Nikdy jsem neviděl, že by si někdo nějaké kukátko koupil. Přesto se domnívám, že když jste je dali proti světlu, byla na skle namalovaná nahá žena. Kapela začla znova hrát, zdvihla se opona a byla zde taneční skupina. Většinou to byly zestárlé striptérky, silně nalíčené, s výraznou rtěnkou a umělými řasami. Dělaly, co mohly, aby se trefily do hudby, ale vždycky zůstávaly trochu pozadu. Ale vydržely do konce; myslím, že byly hodně statečné. Pak přišel zpěvák. Bylo obtížné mít rád zpěváka - mužskýho. Zpíval příliš nahlas o zhrzené lásce. Neuměl zpívat, a když skončil, rozpřáhl paže a uklonil se do nejchudšího zašumění potlesku. Pak přišel komik. Ten byl dobrý! Přišel ve starém hnědém kabátě, klobouk naražený hluboko do očí, nahrbený a s chůzí vandráka, který nemá nic na práci ani kam jít. Kolem šla po scéně nějaká holka a on ji sledoval očima. Pak se obrátil k publiku a bezzubými ústy řekl: "Budu muset bejt tvrdej." Na scénu vyšla další holka a on šel k ní a zblízka do obličeje jí vypálil: "Jsem už starej chlap, je mi 44 pryč, ale když se rozláme postel, dodělám to na podlaze." To psalo. Jak jsme se nasmáli!
Mladíci, starší chlápci, všichni jsme se tak nasmáli. A pak tu bylo číslo s kufrem. Pomáhal nějaké holce sbalit kufr. Šaty ale pořád lezly z kufru ven. "Nemůžu to dostat dovnitř!" "Ukaž, pomůžu ti!" "Zase to vypadlo!" "Počkej, stoupnu si na to!" "Cože? Ne, ne, na tom přece nemůžeš stát!" A pokračovali pořád dál v čísle s kufrem. To byla ale sranda! Nakonec přišly zase první tři ze čtyř striptérek. Každej z nás měl rád jednu z nich a všichni jsme byli zamilovaní. Plešoun si vybral hubenou Francouzku trpící astmatem a s temnými kruhy pod očima. Jimmy měl rád Tygří ženu (správně Tygřici). Upozornil jsem Jimmyho, že Tygří žena má určitě jedno prso větší než druhé. Moje byla Rosalie. Rosalie měla obrovskej zadek, kterým pořád třásla a zpívala legrační popěvky, a když šla dělat striptýz, mluvila sama se sebou a hihňala se. Byla jediná, která měla svou práci opravdu ráda. Do Rosalie jsem byl zamilovaný. Často jsem myslel na to, jak jí napíšu dopis a povím jí, jak je úžasná, ale nějak jsem se k tomu nikdy nedostal. Jednou odpoledne jsme čekali po představení na tramvaj a čekala tam s námi taky Tygří žena. Měla na sobě přiléhavé zelené šaty a my stáli a čuměli na ni. "To je tvá holka, Jimmy, to je Tygří žena." "Tý to sekne, hochu! Koukni na ni!" "Promluvím s ní," řekl Plešoun. "Je to Jimmyho holka." "Já s ní nechci mluvit," řekl Jimmy. "Já s ní promluvím," opakoval Plešoun. Strčil si do pusy cigaretu, zapálil a přikročil k ní. "Čau, lásko!" usmál se. Tygří žena neodpověděla. Zírala před sebe a čekala na tramvaj. "Vím, kdo jseš. Viděl jsem tě dnes, jak se svlíkáš. Sekne ti to, holka, fakt ti to sekne!" Tygří žena zírala před sebe. Plešoun tam stál a usmíval se na ni jako idiot. "Rád bych ti ho tam strčil. Rád bych tě ojel, děvče!" Přistoupili jsme a odtáhli Plešouna pryč. Táhli jsme ho po ulici. "Ty blbče, nemáš žádný právo s ní takhle mluvit!" "Předvádí se přece a natřásá s ní, předvádí se s ní před mužskejma!" "Jen se snaží uživit se. "Je to rajda, je to zrzavá rajda a chce to! "Ty seš blázen!" Táhli jsme ho po ulici.
Nedlouho potom jsem. začal ztrácet zájem o neděle na Hlavní třídě. Domnívám se, že Follies i Burbank tam pořád ještě stojí. Samozřejmě, Tygří žena, striptérka s astmatem i Rosalie, moje Rosalie, jsou dávno pryč. Asi mrtvé. Rosaliina velká natřásající se prdel je pravděpodobně mrtvá. A když jsem ve svém rodném městě, jedu kolem domu, ve kterém jsem bydlel, a žijí tam nějací cizí lidé. Ale ty neděle byly dobré, většina těch nedělí byla dobrá, světélko v temných dnech krize, kdy naši tátové přecházeli po verandě, bez práce, bezmocní, a koukali, jak jeden z druhého vytloukáme duši, a pak se vraceli dovnitř zírat do prázdných stěn a báli se zapnout rádio kvůli účtu za elektřinu.
3. TY, TVOJE PIVO A JAK SEŠ SKVĚLEJ Jack vešel a na krbové římse našel krabičku cigaret. Ann seděla na pohovce a četla Cosmopolitan. Jack si zapálil a sedl
Mladé vlhké holky zkouší nové hračky
Pinky june šuká s partou kluků
PROFESIONÁLKA WENDY MOON OTESTUJE 18TI LETÉHO AMATÉRA