Rusovlasá dáma prdeli třemi kluky

Rusovlasá dáma prdeli třemi kluky




🔞 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

































Rusovlasá dáma prdeli třemi kluky

...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Dneska jsem se vzbudila s kocovinou, mastnejma vlasama,podivným pocitem v břiše, bolavým tělem a pomalu si uvědomovala realitu. Pár dní jsem přes Velikonoce dost chlastala. Se zbytečným očekáváním Tvojí přízně, jsem zklamána až zhrzena Tebou, jako zpráskanej pes stáhla voc as a odtáhla zase tam, kde mě nic nebaví. Do šedě mejch stereotypních dní. Do demotivačního maratonu všednosti, věčně vlhký kundy, nervozity z nutkavosti nicnedělání, ke stylu z ruky do huby, a falešným nadějím, že příjde cosi velkolepého, uspokojivého a nadějeplného. Protloukám se zdánlivou iluzí setkávání se s "náplastma na duši" v podroušeném stavu, jenž částečně přebíjí neurózu z nich samých. Však v hloubi duše stejně čekám, na to Tvý připitomělý "Čau holka". Což by pro mě mělo zase aspoň na pár bezvýznamnejch dní nějakej smysl. Myslim na Tvoje vytlemený výrazy, když jsou vidět mezírky mezi Tvejma zubama. Na ten Tvůj divnej hezkej xicht, co mě tak dostává. Na to, jak chodíš polonahej, pihatej a chlupatej a bosej a voníš mi potem a házíš hlavou na stranu, aby Ti číro nepadalo do očí. Na to, jak roztomile pološišláš, když meleš ty Tvý uvědomělý moudra, kterejm vůbec nerozumim, protože vlastně mluvim úplně jinym jazykem. Myslim na to, jak mě sere ta Tvoje sobecká nadrženost. Že máš každou chvíli zájem o nějakou tuctovou pipinku, co je nemastná neslaná. Věříš si, přestože seš takovej vopičák. A já vůbec nevim, co na Tobě vidim. Prostě se Tě potřebuju nějak zbavit. Ze všeho nejradši bych Tě zmlátila přes hlavu tímhletím deníkem s tvrdejma deskama. Jenomže to by mi určitě nestačilo... Přijela bych za Tebou v kradenym fáru, kovbojskym klobouku, koženejch kalhotách a v botách na podpatcích. Prudce bych zabrzdila. Ty už by ses ohlížel, jako co se děje. Jediným zátahem za provaz bych Tě sundala z tý lezecký stěny. Svlíkla bych Tě do naha a přivázala k nejbližšímu stromu tak rychle, že by ses vůbec nestihl bránit. Nařezala bych Ti na prdel smrkovou větvičkou a pak bych si to o Tebe udělala. Vím, že by se Ti to líbilo... Se zasvištěním kol bych zase odjela. Šokovaně bys zíral a začal se bát, jak dlouho tam takhle budeš... No ale proto, že jsem hodná holka, po půl hodině bych se tam vrátila. Olízla bych Ti ušní lalůček, a beze slova si zapálila cigaretu. 
árkrát si potáhla, dala Ti jí do pusy, a s láskyplným výrazem zase odjela. Měla bych takové malé zadostiučinění. Aspoň pro tentokrát...:-)
Už mám dost těch ufňukanejch básníků a básnířek,
co pořád jen brečí, jak maj život v prdeli, 
furt dokola to samý, oplakávat týden, sobotu i neděli.
hermafrodit mě nechce, transsexuál mě nechce.
Já vím, nežije se to snadno ani lehce.
Záplava neschopnosti vypořádat se s vlastním bytím
a ještě o tom psát, či snad před publikem na hlavu si srát?
jak shnilé pahýly v bezďákově hubě.
který držel se stromu od jara do podzimu,
pak snesl se k zemi či na vodní hladinu?
co je pro vás poezie únikem z utrápený reality,
zkuste toliko energie, co věnujete psaní o zklamání v lásce,
o vašich nemocích a polámaných emocích,
věnovat třeba doteku prstu o drsnou kůru stromů,
nádhera! - jak hlen se barví do hněda.
s pomalou a často bolestivou smrtí.
Tam, kde žil, ho dobře znali, každej k němu rád chodil. Brousil totiž nejen nože a nůžky, ale i lidskou tupost, takže měl práce opravdu dost. Jenže jak čas neúprosně šel, šel i on, tam, odkud již není ve stejné podobě návratu. Než však odešel, vytesal do kamene (na nedalekém kopci) nápis:
A tak se tam sešli, všichni až na jednoho. Ten jeden se tam nevešel. Zkoušel se tam dostat ze všech možnejch i nemožnejch stran. Vymýšlel různá alotria, lumpárny, dobré věci, nesmysly, dokonce se snížil i k humoru, aby se tam dostal. Všichni už tam byli. Věděl, že tam všichni jsou. Co dělat, komu říct, na koho se obrátit, když všichni už jsou tam?
Ležela tam jen tak, vypadalo to, že se snad opaluje. Šli okolo muži, možná kluci, něčí synové. Jak smečka vlků začali kroužit, větřili tu bezbrannost a viděli její krásu, tak to prostě zkusili. Všechny své nejtajnější představy realizovali, a to doslova. Nikoho nezajímalo, jestli něco cítí nebo to nechce a pokud to jednomu z nich nešlo, ostatní mu rádi pomohli, byli přeci dobrá parta.
   Básník si sedl na jedno z mnoha volných sedadel a nervózně zacílil pohled na digitální ukazatel času. Po nekonečně dlouhé chvíli se tramvaj konečně rozjela a za okny začala ubíhat temně šedivá zimní krajina liduprázdného velkoměsta. Básník pohledem znovu zkontroloval hodiny (které od posledně zas nejmíň o minutu poskočily) a v hlavě přepočítal zbývající zastávky. Pokud se nestane nic nepředvídaného, měl by na pohovor u Krále přeci jen dorazit včas. S úlevou se rozhlédl po poloprázdné tramvaji, ale mezi hrstkou odvážlivců, kteří se toho dne vydali ven, nezahlédl jedinou známou tvář. Pak pohledem přejel řadu portrétů Krále na červeno-černém podkladu, úhledně vylepených nad zavřenými okýnky tramvaje v místě obvykle určeném pro komerční a kulturní inzerci. Pod stále stejnou odhodlanou a státnicky starostlivou tváří šedivého patriarchy se střídaly různé, tučnými kapitálkami psané nápisy nabádající společnost k ostražitosti v boji s NETOPÝŘÍ HROZBOU . Sdělení graficky doplňovala karikatura malého chlupatého netopýra výhružně cenícího své špičaté zuby z rohu každého z plakátů. Básník si vzpomněl, že když se asi před čtvrt rokem objevily první netopýří útoky ohlašované tím nesnesitelným ultrasonickým (bohužel pro člověka pořád velmi slyšitelným) kvílením, přišla mu tahle Králem zvolená patriotská infografika trochu přehnaná a vlastně až dětinsky ješitná. Ale za ty tři měsíce už si na všudypřítomnou válečnou audiovizuální estetiku zvykl, ostatně jako i na další, nedávno ještě zcela nepředstavitelné změny a omezení. Neustálá hrozba neznámého kmene malých krvežíznivých netopýrů, útočících v početných rojích a projevujících se nenápadným, avšak smrtelně nebezpečným kousnutím (dva malé vpichy nejčastěji v oblasti krku), při kterém docházelo k otravě oběti smrtelně nebezpečným jedem, obrátila během několika dnů život v celé zemi naruby. Dodnes se přesně neví, odkud se tu ti „okřídlení hlodavci“ vlastně vzali – jako nejpravděpodobnější se jevilo vysvětlení, že se jedná o dosud neobjevený tropický kmen odkudsi z deštných pralesů rovníkové Afriky, který sem přimigroval v důsledku klimatické změny. Tuto hypotézu však zpochybňovala jejich extrémní teplotní odolnost – nový druh netopýrů byl překvapivě aktivní i během zimního období, které i většina tuzemských druhů přečkává v hybernaci. Ještě větší záhadou bylo, kde vlastně tito odpudiví tvorové hnízdí, když zrovna neprovádí své krvelačné vpády do světa lidí. Armáda i další bezpečnostní složky státu pročesávaly dnem i nocí celou zemi za využití těch nejpokročilejších technologických zařízení (radarů, dronů s infrakamerami, družicových záběrů), dosud však bezúspěšně. Netopýři přilítali znenadání, ohlušující ultrasonickou salvou na chvíli zcela paralyzovali svou oběť a po provedeném útoku opět mizeli beze stop – jako by se do země propadli. Nepomáhaly ani rady mezioborového odborného týmu zoologů pod vedením prof. Petrklíče z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd i mnoha dalších akademiků snad ze všech spřízněných přírodovědných i několika humanitních oborů.
   Všudypřítomná hrozba záhadných netopýřích útoků zcela paralyzovala veškerý život v zemi. Málokdo se odvažoval vycházet z bezpečí domova v situaci, kdy Králova média přinášela každým dnem nová a nová očitá svědectví o útocích krvelačných tvorů, které střídaly reportáže z přeplněných nemocnic. V těch stále unavenější lékaři sváděli marný boj o životy pokousaných, v nichž se neznámý jed rychle šířil a napadal životně důležité orgány. Z lékařskou vědou dosud nevysvětlených příčin jed působil jen na část napadených a pro jiné byl naopak zcela neškodný, přičemž závažnost průběhu otravy nevykazovala téměř žádnou korelaci s množstvím předaného jedu nebo s předchozím zdravotním stavem obětí. Netopýřímu moru (jak byla otrava mezi lidem nesprávně nazývána) tak podléhali i lidé jinak zdraví, těšící se dobré fyzické kondici (překvapivě často kupř. i profesionální sportovci). Naopak starší lidé, sužovaní řadou chronických chorob, mnohdy přečkali otravu zcela bez příznaků. Jediným důkazem jejich intoxikace tak byly dvě asi palec od sebe vzdálené tečky v místě kousnutí, které se časem samy zahojily. Nic z toho však neplatilo stoprocentně a nikdo si tak nemohl být jistý svým bezpečím. Hrozba netopýřích útoků se rozprostřela nad strachem znehybnělým „Královstvím“. (Toto ironické označení bylo hojně užíváno kritiky a politickými oponenty Krále, který byl už tři po sobě jdoucí volební období úřadujícím premiérem země, pro jeho čím dál nepokrytější snahy podmanit si veškerou politickou, ekonomickou i mediální moc v této stále křehčí, ale pořád ještě liberální parlamentní demokracii.) Mrazivě tichou, mrtvolnou atmosféru narušovaly jen časté ohlušující ultrasonické sirény ohlašující další a další netopýří útoky, které přicházely v nahodilých intervalech, ve dne i v noci, za každého počasí.
   Země se ocitla ve stavu nouze a byla narychlo vyhlášena série opatření pro zmírnění následků netopýřího řádění. S okamžitou platností byl vyhlášen zákaz vycházení bez předepsané ochrany krku (textilními nákrčníky s požadovanou odolností proti vpichu netopýřích špičáků) a zákaz shromažďování se na otevřených prostranstvích. Větší seskupení lidí totiž podle některých zoologů zvyšovalo pravděpodobnost netopýřích útoků. Jiní zoologové naopak tuto hypotézu rozporovali, což zavdávalo spekulacím, zda toto opatření neslouží spíše samotnému Králi k omezení protivládních demonstrací ekologických a klima-alarmistických hnutí, která jej v posledních letech čím dál ostřeji kritizovala za „zločiny proti přírodě“ jeho agrochemického, potravinářského a uhloenergetického impéria Agrouhel. Současně byla ve velkém vybíjena stáda volně se pasoucího dobytka a drůbeže ve snaze zabránit netopýrům v přístupu k předpokládanému hlavnímu zdroji obživy a tím je vyhladovět. Ušetřeny byly jen vnitřní klecové a podestýlkové velkochovy (většina z nich patřila do koncernu Agrouhlu), u kterých bylo možné opatřit větrací šachty protinetopýřími zábranami, což notně pobouřilo antikrálovsky laděné ochránce zvířat. Časem se naštěstí od vybíjení zvěře upustilo, zejména pro značnou finanční nákladnost a spornou etičnost tohoto opatření. Navíc se brzy ukázalo, že útoky netopýrů na dobytek jsou spíše výjimečné a mezi zoology převládl názor, že nový druh netopýrů je ve skutečnosti přísně býložravý a k útokům na lidi se uchyluje z jakýchsi rituálních pohnutek, v rámci partnerských námluv v období páření (které u tohoto druhu nejspíš v nezmenšené intenzitě probíhalo po celý rok). Ale ani na této hypotéze nepanovala plná shoda a laická veřejnost tak mohla lačně hltat neustálé názorové polemiky zoologů a dalších odborníků probíhající na stránkách Králem vydávaných tiskovin a v diskusních pořadech jeho televizí.
   Tohle všechno a mnohé další se honilo Básníkovi hlavou po zbytek cesty. Provoz byl naštěstí mírný a tramvaj jela načas. Na ukazateli červeně svítily číslice 06:55, když Básník, s nákrčníkem vytaženým až přes bradu, vystoupil z tramvaje a spěšným krokem zamířil k hradu. Cestou se v obavách rozhlížel po končící nocí ještě ztemnělé obloze. Kdesi v dálce se ozývalo ono znepokojivé vysokofrekvenční kvílení (naštěstí tentokrát bezpečně vzdálené – to už se za ty tři měsíce naučil odhadnout). I ten dálkou sice ztlumený, ale přesto stále příšerně odpudivý zvuk (nejvíc snad připomínající skřípění ostrého nože o skleněnou tabulku) v člověku vyvolával úzkostné obavy. Básník však nyní pociťoval mnohem větší hrůzu z pověstné dochvilnosti Krále a neúprosně se blížícího času jejich schůzky.
VYPRAVĚČ: „Bylo jednou jedno království, kde měli prince na ženění. Král a královna uspořádali velký ples, kam sezvali všechny princezny z okolí. A že jich bylo. Na zámek se sjížděly kočáry od samého rána. Během noci nasněžilo a všude bylo krásně bílo.“
(exteriér, les, den) Po cestě jede vozík tažený dvěma srandovními chlupatými poníky. Na vozíku sedí tlustý strejda v kožichu, na kolenou pytlík s pískem a rozhazuje ho kolem sebe malinkou lopatičkou. Za ním stojí fronta kočárů. Vozkové nadávají a mávají biči, šlechtici se vyklánějí z okýnek a afektovaně se ptají, jestli už se konečně pojede. Tlustý strejda se nedá vyvést z míry. Dál rozhazuje písek a při tom si brumlá pod vousy:
STREJDA: „Safra, safra, kdo by to byl řekl, že v půlce prosince bude sněžit. To jsem teda fakt zaskočenej.“
(interiér, zámek, večer) Slavnostní sál je osvětlený křišťálovými lustry. Stoly se prohýbají pod jídlem, lokaji v livrejích pobíhají mezi hosty a nabízejí jednohubky. Kapela vyhrává, slavnostně nastrojená šlechta tančí. Na vyvýšeném místě sedí na trůnech král a královna a důstojně kynou tanečníkům. Mezi nimi je v parádním křesle zhroucen princ, prohlíží si nějakou tretku a pohrává si s ní v ruce, má totálně zpruzelý výraz. Rodiče se ho snaží přimět, aby se seznamoval.
KRÁLOVNA: „Podívej, ta v bílém se na tebe hezky směje, běž jí požádat o tanec!“
PRINC: „Jé, ta se tlemí jak měsíček na hnoji. A má velký uši.“
KRÁL: „A co tamta zrzavá, v modrých šatech, podívej, jak je veselá!“
PRINC: „Mluví moc nahlas, bolela by mě z ní hlava. A tancuje jak koza na ledě.“
Princovi není po chuti žádná, ale nakonec se král rozčilí a pohrozí mu, že mu zabaví závodního koně. Princ tedy za nesouhlasného mručení vstává z křesla a jde tančit. V kole vystřídá různí princezny. Ty se moc chtějí seznamovat a pořád mu něco vyprávějí. Princ odpovídá jen samá „mmmm“ a „eeeee“. Na konci plesu vystoupá opět k rodičům na stupínek, zazní slavnostní fanfára. Král si gestem ruky zjedná ticho a majestátně promlouvá:
KRÁL: „Vážení hosté, drazí poddaní. Náš jediný syn Tomáš dnes oslavil dvacáté narozeniny. Podle tradice si v tento den také musí vybrat nevěstu, se kterou usedne na trůn. Nuže, synu, ukaž nám, kterou z princezen sis vybral, aby se stala naší novou královnou?
KRÁLOVNA: „Tak se vymáčkni, nemáme na to celou noc!“
PRINC: „Žádnou! Já se nechci ženit! A už vůbec ne s těmahle! Sou všechny votravný a zajímaj je jenom jejich šaty a šaty ostatních princezen a furt melou kraviny, samý blebleble a blablabla, kdo to má pořád poslouchat! Já už to nevydržim!“
Princezny propukají v afektovaný pláč, jejich doprovod je utěšuje. Zatímco odcházejí ze sálu, výhrůžně se otáčejí směrem ke schlíplému králi a vyhrožují, že si takovou urážku na cti nenechají líbit a vyhlásí válku.
KRÁLOVNA: „No tos to teda vymňouk, teď máme na krku válku.“
KRÁL: „Jak ono to nějak dopadne? Ty čertovo kvítko, já jsem tě měl řezat jako žito, ale to tvoje matka pořád: nech ho, dohodli jsme se na výchově nevýchovou, on na to přijde sám, až bude čas...já hlupák!“
PRINC: „Hele, můžu dojíst ty křupky?“
KRÁL: „Posloucháš ty vůbec, co ti tady říkáme?“
Vtom zhasnou světla, ozve se divné kvílení. Uprostřed sálu se ve sloupu světla zhmotní tajemná postava v bílé říze, stříbrné vlasy jí poletují kolem tváře.
VÍLA: „Princi Tomáši, já jsem tvoje kmotřička, čarodějnice Bambulína. Přicházím v den tvých dvacátých narozenin, abych ti svěřila úkol. Musíš se vydat do Hrobozemě, na hrad Mordštejn. Zlý čaroděj Temnozmar tam vězní princeznu Kopretinu. Musíš jí osvobodit! A pak se s ní oženit.“
PRINC: „Je pěkná? Tak jo. Sice jsem se vůbec ženit nechtěl ale teď jsem nějak změnil názor, ani nevím proč. Osedlejte mi závodního koně. A dejte mu nějaký pohodlný sedlo, ať zas nemám hemeroidy.“
KRÁLOVNA: „Neboj se. Ale pro jistotu si s sebou stejně vezmi Hemostop. (mrkne do kamery) Okamžitá úleva už po jednom čípku!
VÍLA: „A já ti, princi, dám na cestu tři dárky. Je to kapesník, zrcátko a hřebínek. Jsou kouzelné. Když zahodíš kapesník, vyroste za tebou hluboký les plný trní. Když zahodíš zrcátko, vytvoří se za tebou obrovské jezero. A když zahodíš hřebínek, vyrostou za tebou vysoké hory.“
PRINC: „Děkuji, vílo. A teď se jdu chystat na cestu.“
(exteriér, zámecké nádvoří) Sluhové sedlají koně, balí zavazadla, vzrušeně na sebe pokřikují. Princ se mezi nimi poflakuje se dvěma meči v ruce. Když narazí na svého pobočníka, jeden meč mu hodí.
POBOČNÍK: „Teď, princi? To nevidíš, jaký máme fofr? Navíc je to samoúčelné, zdržuje to a děj pohádky to nikam neposouvá.“
PRINC: „Máš pravdu, ale co by byla vánoční pohádka bez šermovací scény!“
Udělá prudký výpad a sekne prince do lokte, princ uskočí.
PRINC: „Jau, co to děláš! Tys mě normálně zranil! To nesmíš. Já jsem hlavní postava, mně se nesmí nic stát!“
POBOČNÍK: „Ale princi, řekl jsi „šermovat“.“
PRINC: „Ale to jsem myslel jenom jako, takový to televizní šermování. Nesmíš útočit na mně, jenom na můj meč. Zuřivě plácej mečem do mýho meče, ale mně si vůbec nevšímej.“
PRINC: „Ne, k tomu uděláme takovou šou, že já budu ustupovat a ty půjdeš za mnou, napřed po schodech nahoru, pak po schodech dolů, pak vrazím do služky, ty zakopneš o husu, pak vletíme do jídelny, vyskočíme na stůl, při tom rozbijeme nádobí, rozšlapeme jídlo a já nakonec useknu lustr, ten na nás spadne a oba zůstaneme uvězněný v jeho obruči.“
POBOČNÍK: „To zní dobře, jdeme na to!“
Ve zrychleném sledu se odehraje všechno to, o čem mluvil princ.
(exteriér) Krajinou míří skupina jezdců na koních, hraje dramatická hudba.
VYPRAVĚČ: Tak se princ Tomáš a jeho sluhové vydali na cestu. Počasí jim přálo a cíl cesty se blížil. Ale napřed museli projet temným lesem, kde řádila strašná banda loupežníka Pucifouse.
(exteriér, les) Banda otrhaných zarostlých zoufalců se třese u skomírajícího ohníčku na lesní mýtině. Vtom se seshora ozve výkřik „jede sem nějakej bohatej pán i s družinou!“ a vzápětí ze stromu seskočí chlápek v opelichaném kožichu. Parta kolem ohně ožije a začne si chystat „zbraně“. Jednu zčernalou brokovnici, pár zrezivělých bambitek a za opasky si zastrkává tupé nože vhodné tak na mazání másla na chleba – pokud by si ho mohli dovolit. Protahují si ztuhlé údy, vedoucímu bandy dokonce klouby vržou. Potom se rozběhnou do lesa, respektive se po kolena boří do sněhu a spíš se tak legračně pinoží. Děsivost se snaží nahnat chrčením a řevem.
(exteriér, lesní cesta) Princ klimbá v sedle, má přes sebe přehozený rozměrný kožich. Jeho pobočník ho vzbudí.
PRINC: „Už jsme tam? Ne? Tak co mě budíš?“
POBOČNÍK: „Princi, mám pocit, že jsem něco slyšel. Měli bychom být opatrní, mohou tu být loupežníci.“
PRINC: „Loupežníci? Tady? Kde by se tu vzali?“
Mezi stromy se vynoří loupežníci, výhružně cení zuby a chechtají se. Jejich vůdce si mávnutím ruky zjedná klid, namíří na prince brokovnici.
PUCIFOUS: „Chachá, nečekali jste nás, co? Dovolte mi představit se. Já jsem strašný loupežník Pucifous. Jsem krutý a neznám slitování. Ale dnes mám dobrou náladu, takže vás nechám žít. Když mi tu necháte peníze, zavazadla, šperky, oblečení i koně. A že mám obzvlášť dobrou náladu, nechám vám aspoň boty a podvlíkačky.“
PRINC: „No to si spad z višně, dědku, né?“
PUCIFOUS: „Co si to ke mně dovoluješ, holobrádku? Podívej se, touhle brokovnicí do tebe můžu udělat díru jako mlýnský kolo!“
DRUHÝ LOUPEŽNÍK: „Šéfe, radši z ní nestřílejte, dyť je celá rezavá, ještě vám to utrhne ruce!“
PUCIFOUS: „Mlč, ty hňupe! A ty, princátko, šup dolů z koně a všechny cennosti na hromadu!“
Princ pomalu sleze z koně a rozepíná si kožich. Hází ho na zem, na to navrší kožené rukavice, klobouk s barevnými pštrosími pery a jeden po druhém si pomalu stahuje prsteny. Pucifous a ostatní se k němu nahrnou a obdivně se pasou očima. Potom se neudrží a začnou cennosti brát do rukou a posléze se o ně prát.
PUCIFOUS: „Přestaňte! Já jsem váš velitel, já si z kořisti vybírám první. Jé, tohle je pravý hermelín?“
PRINC: „Si piš. Na rozpočtu vánoční pohádky se přece nebude šetřit!“
PUCIFOUS: „No to je nádhera. Jak by mi asi slušel? Sakra, ta brokovnice mi překáží. Položím si jí zatím tady na pařez.“
Pucifous se zahalí do pláště, nakrucuje se.
Loupežník se otočí, princ sebe
Sex manžel, manželka a kamarád
První show české maminy v pornu
Píchání žhavé rebelky

Report Page