Rodinná terapie – dcera zahýbá s bratrem

🛑 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Rodinná terapie – dcera zahýbá s bratrem
Hry pro rozvoj soustředění, čtení, psaní, počítání
Relaxační cvičení pro neklidné děti a unavené rodiče
Nemůžeme děti tvořit podle své vůle...
Musíme je mít a milovat a vychovávat co nejlépe a jinak je nechat na pokoji.
Velký ovocný strom, sluníčko nadšeně svítí. Na stromě visí za jednu ruku rodiče. Tu máma, tu táta, tu oba. Vždy drží druhou rukou své dítě - předškoláka.
Některé rodiny (ať dvojčlenné či trojčlenné) jsou ještě zcela zelené, případně mají i zavřené oči, spí a dozrávají.
Jiné jsou už načervenalé či nazlátlé, případně pootevírají očko.
A jiné jsou už docela zralé, pěkně červené, oči už mají dokořán. Tyto rodiny seskakují se stromu a spořádaně, ruku v ruce, s pohledem plným optimismu , odcházejí ke školní budově v dáli.
Možná by byla slušnost předem tě seznámit s tím, co můžeš a nemůžeš čekat od knížky, která se spíš než klasickou příručkou pokouší být terapií v praxi :
Čekáš-li od ní, vážený čtenáři, přesto nějaké informace , občas se dočkáš, určitě. Ale možná ne těch, které bys čekal.
Čekáš-li, vážený čtenáři, přehledné odborné návody (jak zacházet se svým dítětem i se sebou, jak celou tu výchovu předškolního a školního dítěte udržet celá léta v chodu, jak si přitom ošetřovat své vlastní nervy), řadu konkrétních postupů najdeš zcela jistě; zlehčujících, humorných i vážných, mnohomluvných (obvykle) i lakonických (zřídka).
Co do přehlednosti a univerzální použitelnosti tě však zdaleka tak neuspokojí jako ty pěkné, do logických bodů řazené návody k použití přibalené k domácím spotřebičům. Návody v této knížce nejsou ani zdaleka tak pěkně uspořádané, jednoznačné, srozumitelné, neprovází je záruční list a co hlavně - nejsou beze zbytku aplikovatelné v každé situaci, na každé dítě a na každého vychovatele. Očekávají od svého čtenáře, že si z nich vybere jen to, co se jemu a jeho dítěti bude hodit; co chybí, si doplní, co přebývá, zahodí.
Vždyť rodič a jeho dítě opravdu nejsou ani sekačka, ani drtič odpadků, ani ruční šlehač (i když si tak někdy v návalu emocí mohou připadat). Jsou mnohem nevyzpytatelnější než jakýkoli spotřebič. Na rozdíl od něj jsou však schopni vzájemné spolupráce a vzájemného učení.
Zaměřit se na rozvoj této schopnosti je jedním z úkolů této knihy.
Čekáš-li, vážený čtenáři, nestranné, klidné počtení , které je možné vzít si v podvečer pod lampou do ruky, tiše ho studovat, moudře nad ním pokývat projasněnou hlavou a pak ho odložit a zhasnout lampičku, nedočkáš se.
Spíš knížka bude ten, kdo si v podvečer pod lampou vezme do ruky tebe. A pak tě, ne příliš tiše, bude hníst a masírovat stránku po stránce, až zapomeneš, kdo koho má odložit a kdo zhasíná lampičku, zatímco tvoje hlava (jak už to na masážích bývá) se bude spíš natřásat, vrtět a škubat sebou, než aby moudře a projasněně pokyvovala.
Čemu taky projasněně a moudře pokyvovat, když knížka je plná úmyslných, byť laskavých provokací, o nichž nikdy není zcela jasné, zda jsou myšleny vážně. Leze jimi čtenářovi na nervy, aby ho přesvědčila o jejich pevnosti a a by je otužila.
Nic jí není svaté; kdeco se snaží bez přítomnosti jakéhokoli taktu či slušného vychování zlehčit a převést v žert (nebo aspoň v to, co považuje za žert), bez ohledu na vážnost problému.
Pomocí metafor a mezi řádky skrytých významů, kterým čert aby rozuměl, nutí čtenáře přemýšlet, aniž by se zeptala, zda se mu chce.
Tu zneklidňuje, tam může nudit, někdy schválně jakoby zavádí řeč a ztrácí nit. Pak ji vítězně najde, nasliní a pokračuje jakoby nic, ačkoli každý logicky uvažující čtenář jasně vidí, že nasliněn byl úplně jiný koneček.
Úmyslně těká, hází sebou i smysly slov. Nutí čtenáře těkat a házet s ní.
Pokud ji čtenář v zápalu spravedlivého rozhořčení či nudy odhodí definitivně, nic se neděje: nebyla určena pro něj.
Pokud ji zase zvedne, bude to zřejmě proto, že v ní zaslechl (tak jak to knížka chtěla) něco ze svého života. To známé protivné fňukání svého dítěte a tlumené zvuky bezmocného tlučení své hlavy o zeď. Výčitky svého manželského partnera - druha ve výchovném údělu - i hloupé řeči svého dítěte, jeho učitelky, své tchyně i svého svědomí . Své vlastní nejistoty a obavy... A jen to na chvíli ztichne, už mu bude vemlouvat díru do hlavy sama autorka. Mezi tím vším však může najít i to, o co šlo autorce v této knížce nejvíc.
Naději a víru - v sebe i ve své dítě.
Ano. Tak to mají zahrádkáři. Ale co pedagogové? A co my, rodiče předškoláků?
I laik tuší, že základní poznatky zahrádkářů o rozdílech mezi zralostí, nezralostí a přezrálostí nestačí, pokud se zaměříme na zralost, nezralost či přezrálost školní.

Už zběžným prozkoumáním našich dětí můžeme zjistit, že příčinou hnědých fleků není nějaká přezrálost či dokonce nahnilost; spíš jde o následek každodenní průzkumné aktivity dítěte v našem životním prostředí.

A pokud jsme silnější a dokážeme dítě udržet dostatečnou dobu ve fyzickém kontaktu s mýdlem a vodou, pustí nejen hnědé fleky, ale i většina ostatních barev, až zůstane pouze ta spodní (ve městech bledě zelená, na venkově šedohnědá). Tato nepouští a dítě si ji udržuje až do puberty, kdy zejména dívky ji začínají přetírat nánosy tak vábnými, že by z toho byli pryč všichni zahrádkáři.

Co se týče chuti , ta nám k určení školní zralosti také málo pomůže. Kdo to zkusil, ví, že dítě se ochutnat nedá (cuká).

A zmáčknete-li jej, ječí a uráží se dřív než prozkoumáte dostatečně jeho konzistenci.

Sladké je, to ano - ale přiznejme si - bývalo sladší, když mu byly tři.

Zde tedy jasně vidíme, že zahrádkáři nám nebudou ve škole moc platní. Tento nedostatek je naštěstí již vyřešen: Naši psychologové, pedagogové a i jiní pracovníci, kteří měli za to, že tomu rozumějí, sepsali pro potřebné rodiče akutních předškoláků různé brožurky, které mají rodičům pomoci v rozhodování o tom, zda dají své dítě do školy už letos, ačkoliv mu ještě není šest (= předčasný nástup ), či už letos, ačkoliv je mu teprve šest (= běžný nástup ), anebo až za rok, ačkoliv mu pak bude už o hodně víc než šest (= odložený nástup ).
Tři základní možnosti mají rodiče, jak je vidět, a každá z nich má své ačkoli .
A vlastně je to ještě komplikovanější, protože ve výjimečných, vážně indikovaných případech existuje ještě možnost čtvrtá, a to odložit nástup dítěte do školy ne o rok, ale o dva (dlouhodobá nemoc aj.).
A to ještě není všem možnostem konec; existuje totiž i možnost pátá, možnost zapeklitá, protože se k ní dospělí uchylují až dlouho po hodině dvanácté. Je to možnost tzv. přerušení školní docházky , se všemi nepříznivými důsledky, které to pro dítě má.
Přerušení školní docházky lze realizovat, pokud se ukáže, že dítě nastoupilo do školy natolik nezralé, že mu výuka činí značné potíže, a přitom existuje naděje, že by to mohlo být příští školní rok, až dítě trochu dozraje, lepší (tj. že špatné výsledky netkví například v zásadním nedostatku rozumových schopností, ale ve školní nezralosti).
V takovém případě může škola doporučit rodině návštěvu pedagogicko-psychologické poradny, kde podrobně prozkoumají situaci a případně rodičům navrhnou, zda by souhlasili s přerušením školní docházky a s návratem svého dítěte do mateřské školy (místo v ní jim případně pomohou zajistit). Ale musí se to všechno stihnout do poloviny prosince.
Takže možností je nakonec pět, z nichž ty dvě poslední se používají spíš výjimečně, a ta úplně poslední, tj. přerušení školní docházky, má nejvíce ačkoli .
Proč? Proč není dobré spoléhat se při rozhodnutí o nástupu do školy na to, že v nejhorším případě, kdyby mu to fakt nešlo, vrátíme kluka do školky... ? - Protože šestileté dítě už není žádné miminko - a domyslí si leccos, co mu může pěkně pošramotit sebevědomí.
Danuščini rodiče tehdy stáli před těžkým dilematem: Nechat ji ve školce, ačkoliv převyšuje své spolužáky už teď více než o hlavu a o desítky kil, anebo ji raději poslat do školy, ačkoliv není psychicky zralá. Rozhodli se pro školu - Danuščina fyzická přezrálost je víc lekala.
Danuška byla rozumem průměrná, srovnatelná s vrstevníky, ale vůbec nebyla zralá pro výuku čtení a psaní; emoční a sociální zralost také dost chyběla. Nezralostí bylo tedy tolik, že se Danuška musela ke konci podzimu vrátit do školky pro jasné školní selhávání. Ke mně pak přišla na vyšetření v červnu, před opětovným nástupem do první třídy.
Víte, já jsem pitomá... , řekla mi po chvilce seznámení.
Proč jseš pitomá? , zeptala jsem se.
Protože jsem propadla. Propadla jsem ze školy zpátky do školky, protože jsem to neuměla. A kdo musí propadnout zpátky do školky, ten je pitomej - to ví každej, i děti to říkají. 
Pamatuji se také na prvňáka Oldu ze začátků mojí odborné praxe. Byl to velmi hezký chlapec, který nevydržel ani vteřinu při vyšetření bez hnutí, ačkoli se o to snažil. Ze školy byl poslán s návrhem na přeřazení do zvláštní školy pro naprosté selhávání v první třídě. K mému úžasu jsem mu naměřila vyšší úroveň rozumových schopností než jsem měla sama. Co mně stačilo na absolvování vysoké školy (protože jsem byla v první třídě zralá), jeho málem přivedlo do zvláštní školy (protože byl na školu ještě naprosto nezralý).
A zmíním ještě Františka. U něj se rozhodovalo též o přerušení školní docházky. On se ale tolik, tolik snažil. Sám, bez říkání, se každý den řítil k domácím úkolům. Zoufale se snažil vyrovnat se ostatním dětem, a nešlo mu to. Bylo by dobré přerušit mu školní docházku, ačkoliv se tolik, tolik snažil? Zlomit jeho ctižádost? - Nechala jsem se tehdy dojmout jeho zoufalou snahou se ve škole udržet a chlapec ve škole zůstal. Celé roky jsem pak sledovala, jak se tento chytrý hoch potýká se svými školními potížemi; co ho to stojí úsilí. A každý pedagog, který s ním měl v těch letech co do činění, mi říkal vždy znova: To vůbec není hloupý kluk. Víte, já mám pocit, že kdyby byl dneska v jen o rok nižším ročníku, spousta starostí by mu odpadla.

Takže rozhodujeme-li o nástupu svého dítěte do školy, rozhodujeme tím dost vážně o jeho budoucnosti, o jeho šťastném či nešťastném dětství v příštích letech. O jeho sebevědomí, o jeho školní (a vlastně i životní) kariéře. A to už je pořádná tíha rozhodování, zvláště když je všude tolik ačkoliv a my máme pocit, že nám chybí dost informací pro to nejlepší řešení pro naše dítě.

Tak to ostatně bývá v životě při důležitém rozhodování vždycky. Vždycky máme málo informací a hodně odpovědnosti a všude se plete spousta ačkoliv .

Odpovědnost na nás zůstane. Ačkolivů se taky nezbavíme. Ale s čím hnout můžeme, to je to množství informací.
Tak sakra, je to naše dítě školsky zralé nebo ne?
,Kdoví, vážení rodiče, kdoví. Vlastně kdo ví? Kdo to vlastně ví? Koho se zeptat?
Tak třeba tchyně. Ta je často blízko a má na všechno vzhledem k požehnaným životním zkušenostem svůj jasný názor.
Tchyně, vážení rodiče, patří obvykle k těm až příliš blízkým zdrojům informací na toto téma, stejně jako často babičky a dědečkové vůbec. Protože - a o tom nelze pochybovat - není na světě zralejšího dítěte než jejich vnuk, který bude jistě jednou prezidentem nejméně po dvě volební období, vědcem, úspěšným podnikatelem nebo aspoň na půl roku ministrem vnitra.
Babičky taky umí dobře promluvit do duše:
 Já ti do toho rozhodně nechci mluvit, ty jseš matka, Věruško. – Ale ty bys ho, Věruško, vážně chtěla nedat do školy? Našeho Jiříčka? Nechat ho ve školce svému osudu? NAŠEHO Jiříčka? – A umíš si představit, co tomu řeknou LIDI? Víš, co řeknou? Že je náš Jiříček blbej ! Jak tě to vůbec mohlo napadnout, náš Jiříček a blbej – to jseš matka?
Anebo: Tohle bys mu udělala, ty , vlastní máma? To nevidíš, jak se do školy těší? Že má tašku?
Anebo: To JÁ jsem šla do školy, ještě ani šest mi nebylo, a jak mi to šlo, nikdo nic nepoznal. A taky mi to neuškodilo. A Jiříček je po nás, chytrej po naší větvi. Teda aspoň doufám. MY jsme se vždycky dobře učili.
Ne, vážení rodiče. Tchyní doporučujeme se spíš neptat. Tedy pokud nejsou osvícené, doporučujeme se spíš neptat. Jen osvícená tchyně může snaše opravdu pomoci, podle pravidla víc hlav víc ví , stejně jako dobrá sousedka .
Tady záleží na sousedce. Sousedka od sousedky má jiný názor. Ta, která svému dítěti odklad dala, vám ho obvykle taky doporučí, a naopak. Nebo taky ne. Jsou sousedky moudré, a jsou sousedky nemoudré. Jednoznačně radí obvykle ty, které tomu příliš nerozumějí a nevšimnou si toho.
Takže sousedky doporučujeme vyslechnout, ale pro informace zajít ještě jinam - protože sousedky moc informací o chování vašeho dítěte nemají. Nevědí, jak se začleňuje do kolektivu, jak kreslí, jak se soustředí; hodně toho nevědí. Nevědí ani, jak má vypadat správné šestileté dítě. Kdo to ví? Třeba pediatr při šestileté prohlídce.
Ano, pediatr se s šestiletými dětmi běžně setkává. Má i nějaké normy, o nichž ví, že by je šestileté dítě mělo splnit. Má však taky bílý plášť a bodá dětem jehly do zadku a do rukou, sadista. A jeho sestra není o nic lepší - usmívá se, ale člověka stejně bodne, když jde okolo, a ještě se nestydí tvrdit, že to nic není... Proč zrovna s takovými lidmi by si vaše dítě mělo přátelsky povídat o tom, co už ví o životě?
To zažilo hodně matek: To zas byla dneska u doktora ostuda. Z barev neřekl kluk ani jednu, básničku žádnou, jen tupě koukal a málem slintal. Venku mi řekl pět básniček, napočítal do deseti, zatančil taneček a poznal tři odstíny oranžové…

Tak to je. Dítě, které u doktora tupě kouká, vůbec nemusí být tupé. Možná má jen s pediatrem nevyřízené účty.
Pediatr je tedy vzhledem ke svému povolání v určité nevýhodě. To učitelka ze školy by naopak mohla být vzhledem ke svému povolání ve výhodě, ne?
Kdo jiný než učitelka první třídy by měl vědět, co první třída obnáší, co žádá. A bílý plášť nemá a injekce se bojí taky, natož aby ji někomu píchala. Nemusela by tedy být tak docela špatným zdrojem informací, zejména když sedí v osvícené škole.
Ano - jsou takové školy, v nichž je zápis promyšlený do všech detailů; někde například připomíná veselou bojovku plnou různých úkolů, které dítě plní postupně u různých učitelů, prolézá přitom překážkami, dobře se baví a ani nevnímá, že je přitom prozkoumáváno ze všech stran a že víc lidí si na jeho zralost dělá názor.
Pokud je zápis jednoduchým šup sem, šup tam , pak musí být učitelka geniální, aby rozeznala z té básničky a z těch pár maličkostí, které jí dítě stačí říct, víc než jenom markantní zralost nebo markantní nezralost. Většina dětí je však něco mezi tím.
A navíc - a je těžké to přiznat - mnoho učitelů tlačí potřeba naplnit škole třídu a dětí je dnes často málo. A tak si někteří učitelé ve vyšším zájmu školy bezděčně troufají vzít si do třídy i ty děti, kterým by rok odkladu dost prospěl. My to spolu zvládnem, maminko.
Učitelka první třídy tedy patří ke zdrojům, jejichž informace je třeba rozhodně vyslechnout a zamyslet se nad nimi. Zejména pokud vyjádří pochybnost o vhodnosti nástupu našeho dítěte do školy tento školní rok, pak jsme dostali velmi důležitou informaci.
Ale i když pochybnost nevyjádřila, chtělo by to ještě někoho, kdo měl určitě víc času se o našem dítěti něco dozvědět. Toho, kdo naše dítě pozoroval spoustu dní a mohl jeho projevy přitom srovnávat se stejně starými dětmi, které se chystaly do první třídy. - Kdo je tímto celkem nestranným pozorovatelem? Ano: učitelka mateřské školy.
Učitelka, která má našeho Jiříčka na starosti v době, kdy jsme v práci; která ho pozoruje, když ji Jiříček zrovna nevnímá.
Učitelka, která se probírá výkresy všech dětí ve své třídě a z jejich srovnání už může tušit, kdo bude mít ve škole potíže s psaním.
Učitelka, která čítává pohádky a přitom jedním okem sleduje, kdo ji poslouchá a kdo je myšlenkami vždycky jinde.
Učitelka z mateřské školy (zejména pokud jsme v ni doteď měli důvěru a Jiříček ji měl rád!) je ta osoba, kterou bychom neměli opominout. Pokud ona vyjádří pochybnosti o vhodnosti nástupu Jiříčka do školy, rozhodně je třeba zbystřit pozornost.
A kam jít s touto zbystřenou pozorností? S kým se poradit?
Když poradit, tak do poradny : mají to v názvu, tak by to tam měli dělat:
Pedagogicko-psychologické poradny patří pod ministerstvo školství a zadarmo poskytují poradenské služby žákům tamních škol a školek.
Psychologové a pedagogové, kteří tam pracují, dokáží speciálními psychologickými testy vyšetřit mentální úroveň vašeho dítěte (tj. přibližně určit, na jaký školní výkon obecně dítě asi má) a zkontrolují i školní zralost.
Někdy zachytí i možnost výskytu budoucí poruchy učení.
Pak vám doporučí řešení s nejmenším počtem ačkoliv , které můžete a nemusíte akceptovat .
A co když se vám na dobrozdání vaší poradny něco nezdá? Co když máte pocit, že se poradna třeba zmýlila? Že s vámi mluví psycholog o úplně jiném dítěti než máte doma? Pak ještě nejste na konci informačních zdrojů: ještě vám schází
dětský soukromý psycholog.
Nemusíte mu předem přesně říkat, jak jste v poradně dopadli. Požádejte ho o vyšetření školní zralosti a tiše si pak srovnejte, co říká on, s tím, co říkala poradna.

Trošku nešikovné je v této souvislosti to, že psychologické testy se nemají příliš často (to jest častěji než jednou za půl roku) opakovat, protože člověk si při druhém testování může vzpomenout, že právě tohle tuhle už dělal, a využít zkušenost, kterou s tím tehdy učinil, takže ty druhé výsledky mohou být o to lepší (správný test správně ukazuje, když k němu člověk musí přistoupit jako k nové situaci, kterou má řešit).

Jiná nevýhoda dětského soukromého psychologa je ta, že bývá často opravdu soukromý; tj. sice stoprocentně nikde nepoví, co se o vašem dítěti dozvěděl (to by však neměla ani poradna, když ji o to požádáte), soukromost taky ale spočívá v tom, že vyšetření není zadarmo. Pokud psycholog nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou, platí mu honoráře klient.

Velikost honorářů se různí, kvalita psychologů (ale i kvalita psychologů v poradnách) se různí také. Na velikost požadovaného honoráře se lze zeptat psychologa telefonicky ještě než se k němu objednáte. Dotazem na jeho kvalitu byste ho však zřejmě zaskočili, a stejně by nemohl být objektivní. Nejlépe je jít k někomu, koho vám doporučil známý, který už s ním učinil nějakou zkušenost. Zkušenost spíš dobrou, protože jinak by vám ho nedoporučoval.
Tak. Ještě nevíte? Ještě nemáte dost informací? Bohužel. Už se můžete podívat jenom do svého srdce, co Vám napoví. A také do této příručky.
Plody našich zahrad zmíněné v úvodu této knížky a jejich zralost nám nepřinášejí obvykle tolik ačkoli . Ale na jejich dozrávání má vliv jen slunce, déšť, teplo a chlad. My ne. My jsme bezmocní a na to, až ta třešeň zčervená a bude k jídlu, nemáme žádný vliv.
Kdežto na školní zralost našich dětí dohlídnout můžeme: aby nás přitom nešálil vlastní rodičovský zrak, tak správně určit školní zralost nám pomohou výše zmínění odborníci.
My sami však také můžeme svému dítěti pomoci být pro školu zralejší, připravenější.
Jak na to, to je také obsahem této příručky. Takže sbohem, zahrádkáři, my jdeme k pedagogickým odborníkům.
Pedagogičtí a jiní odborníci říkají, že školní zralost, to je dostatečná připravenost vašeho dítěte k prvnímu září toho roku, v němž se dítě chystá do školy, zvládat požadavky školy .
A škola - ta má, jak víme, něco požadavků.
Například má požadavek, aby do ní dítě chodilo co nejčastěji, nejlépe každý vyučovací den.
To lze v první třídě ještě snadno zajistit, pomyslí si leckdo. Mnohem snadněji než u deváťáků. Protože prvňáků chodících cynicky za školu s cigaretou na pysku je určitě minimum.
Ano, zatím ano. Cynismus a neomluvené absence u prvňáčka obvykle nehrozí. Co hrozí, to jsou absence omluvené, řádně omluvené dětskou doktorkou z důvodů těch nekonečných kašlů, angín, katarů a nastuzení .
Samozřejmě - každé malé dítě občas onemocní. Ale tráví-li kvůli nemocem mnohem víc času doma než ve školce, je na místě poradit se s pediatrem o vhodnosti či nevhodnosti odkladu školní docházky ze zdravotních důvodů.
Proč? - Protože ve školce - tam se nějaká ta opakovaná dlouhá nepřítomnost ztratí. Ale ve škole,
Rychlý prachy – Mina nedokáže odmítnout!
Nezkušení Rusáci zkoušejí uspět v pornu
Nadržená teenka si poprvé zkusí dvojitou penetraci