Renata Black si hraje s dírkou

⚡ VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Renata Black si hraje s dírkou

© Copyright 2014 · Blackem světem - Theme by WPExplorer

Tome, děkuju, že mi necháš prostor pro můj nemotorkářskej cestopis.
V roce 2011 to všechno začalo. Přišla jsem na chuť japonskému anime díky seriálu Naruto . Potom to pokračovalo koupí učebnice japonštiny, čtením mangy , kurzu japonštiny, kaligrafie, aikida , zájmem o zem a kulturu… Měla jsem sen, japonský sen. Podívat se do Země vycházejícího slunce. S nástupem do práce a ušetřenými penězi se zdál být čím dál víc reálnější. Nakonec jsem zvolila jet s cestovkou. Lákalo mě právě jaro, kdy je po celém Japonsku možné zažít hanami . Rozkvetlé sakury všude, kam se podíváte.
Rozhodla jsem se napsat obsáhlý a detailní cestopis, který jsem při plánování cesty do Japonska těžce postrádala. Informace o památkách jsem čerpala z knihy Japonsko, Velký průvodce a z propagačních materiálů pro turisty nebo ze zápisků. Určitě také doporučuji sérii videí na Youtube Begin Japanology , kde se každý díl věnují něčemu japonskému, popřípadě webovky Japan Guide
Dřevěná panenka kokeši a vějíř s jarními motivy. Zakoupeno u Fušimi Inari, Kjóto
S velkým předstihem jsem se přihlásila, potom zaplatila zálohu a nakonec zbytek úhrady. Když mi cestovka před odletem poslala informační dopis (spíš brožuru), věděla jsem, že se sen stane skutečností. Potřebujete mít hlavně platný pas aspoň půl roku po době příletu, kapesné (jeny si vyměňte už v Česku) a mobil, který podporuje technologii 3G. Možná najdete info, že vám mobil v Japonsku nebude fungovat. To je hloupost. Když podporuje 3G, tak můžete normálně fungovat. Jestli se učíte japonsky, tak to pro vás bude jenom velká výhoda. Anglicky skoro nikdo nemluví, neumí nebo se stydí mluvit . Tak se na to připravte.
Co naopak nepotřebujete, je očkování (ještě pořád žiju) a víza. Mezi Japonskem a Českem platí bezvízový styk. Jen upozorňuji, že v Japonsku je uvalena na zboží a potraviny 8% daň. V obchodech se dívejte na cenovku s vyšší cenou a v restauracích je uvedena na nápojovém a jídelním lístku . Poznáte ji podle znaku 税 (vyslovuje se „zei“). Ve velkých městech jako je Tokio, Ósaka atd. lze najít obchody s označením Tax-free shop . V nich najdete zboží, které nepodléhá dani.
Dodatek – klíčová slova jsou červeně zvýrazněna a slouží jako hypertextové odkazy.
Mapa s navštívenými městy na ostrově Honšú
Jak je vidět z mapy trasy zájezdu, navštívili jsme celkem 13 měst. 1 týden jsme používali Rail pasy, které platí na určité rychlovlaky (šinkanseny). Nejdelší trasu jsme podstoupili, když jsme jeli šinkansenem z Hirošimy do Tokia cca 5 hodin přes Ósaku (asi 900 km).
Nejjižněji jsme byli na ostrově Mijadžima pod Hirošimou, nejseverněji v městečku Nikkó, které je severně nad Tokiem. U měst, která byla na mapě, jsem udělala červené puntíky.
K japonským penězům není moc co říct. Možná se vám zezačátku bude plést 5jenová a 50jenová mince, protože obě mají uprostřed kulatý otvor. 5jenová je ale zlatá, zatímco 50jenová je stříbrná. Automaty na pití neberou 1jenové mince, ale třeba bankovky berou.
Kovové mince shora vlevo: 1 jen, 5 jenů, 10 jenů; dole zleva: 50 jenů, 100 jenů, 500 jenů
Níže dávám příklady jízdenek, které mi zůstaly. Ta žlutá nejmenší je z Tokijského metra v hodnotě 220 jenů. Tokijské metro je složitý propletenec různých drah různých společností. Vše ale má svůj systém. Naštěstí jsou všude názvy v angličtině, i když zezačátku nevíte, kam máte jít. Nás vedla průvodkyně, která se ve struktuře tokijských a jiných linek skvěle vyznala. Jízdné v metru si vždy kupujete v automatech, nad kterými je mapa linek a zastávek, u kterých jsou napsané ceny. Jízdenku dávejte do turniketu černou stranou dolů, ale hlavně ji nevyhazujte! Budete ji potřebovat vždy, když budete vystupovat z metra nebo přecházet na jiné nástupiště. Turniket potom jízdenku spolkne. Revizory v Japonsku nepotkáte, při nacpaných vlacích je to prostě nemožné. Pozor ale na metro, které se potom mění na vlak, v tom případě si budete muset před turniketem v automatu připlatit.
Další možností je koupit si jízdenku do Tokijského metra na 24 hodin (ta červená) za 600 jenů pro dospělého. Ta se znovu označuje v turniketech.
Poslední, zelená, je celodenní na kjótské městské autobusy. Znovu platí jen ve vyhraněné zóně. Cena 500 jenů pro dospělého. Nejdříve si ji označte u řidiče, potom ji při každém výstupu řidiči ukažte, zajímá ho datum, které je uvedené na zadní straně.
Zleva: 24hodinová jízdenka do Tokijského metra, celodenní busová do Kjóta, nejmenší klasická do Tokijského metra
Vlevo: zadní strana kjótské celodenní s instrukcemi, jak ji označit; celodenní do Tokijského metra; klasická jízdenka a zadní černá strana s dírkou, kterou zařídí turniket
Nejdůležitější „jízdenkou“ byl JR Rail Pass , který nám průvodkyně koupila v Japonsku na Naritě. Je možné zakoupit pas s platností 7, 14 a 21 dní. Tato jízdenka platí jen na dopravní prostředky provozované společností JR. Proto si vždy zjistěte, která společnost provozuje určitý šinkansen, vlak, metro, autobus… Rail Pass se ukazuje vždy, když procházíte kolem okénka u turniketu personálu nebo přímo v šinkansenu, kdy prochází průvodčí. Zajímá je jen datum platnosti, které je na zadní straně. Týdenní Rail Pass jsme měli v ceně zájezdu. Ceny a dostupnost si můžete zjistit na linku na začátku odstavce. Na zadní straně ještě vyplňte národnost, jméno a číslo pasu.
Rail pas z obou stran. Důležité je ukazovat datum platnosti vždy při procházení turniketem a průvodčímu ve vlaku
UŽITEČNÉ INFORMACE, ANEB JAK SE CHOVAT VE SVATYNI A CHRÁMU

Jestli se aspoň trochu zajímáte o Japonsko, jistě víte, že v zemi existují buddhistické chrámy a šintoistické svatyně, které spolu mohou dokonce koegzistovat v jednom areálu. Víte ale, jak se máte při vstupu na posvátné území chovat?
ve svatyni se uctívají různá božstva zvaná kami . Jaká, to záleží na typu svatyně.
před vstupní bránou torii , která je vstupem na posvátné území svatyně, se jednou ukloňte čelem k hlavní budově. Když procházíte torii, držte se vždy vpravo nebo vlevo. Japonci věří, že božstva kami prochází prostředkem cesty, proto se drží u strany. Pod přístřeškem nazývaným “temizuja” nebo “čózuja” si očistěte nejdříve levou ruku, poté pravou a potom si vypláchněte ústa vodou. Nepijte ze sběračky. U hlavní síně, kde jsou zvony s truhlou na peníze, se nejdříve lehce ukloňte, zazvoňte na zvon, abyste dali bohům najevo svoji přítomnost, vhoďte peníze do bedny do truhly (hází se prý 5jenová mince) a pomodlete se. Dvakrát tleskněte rukama, dvakrát se ukloňte. Při odchodu se ještě ukloňte svatyni a až projdete torii, tak i jí. Docela dobré a trochu trhlé japonské video najdete zde: link
Rituál očištění před vstupem do svatyně a modlení
Chrámy jsou v Japonsku jen buddhistické a nazývají se “(o)tera”.
Před bránou sanmon , která je vstupem do chrámu, sepněte ruce a ukloňte se k hlavní síni. Tiše se modlete před hlavní síní bez jakéhokoli tleskání rukama. Můžete se jít podívat dovnitř chrámu, pokud je to povoleno a pokud vás to zajímá. Zujte si před vstupem boty. Když odcházíte, sepněte znovu ruce a ukloňte se směrem k hlavní síni.
NĚKTERÁ PRAVIDLA CHOVÁNÍ V JAPONSKU
Přijíždím na letiště ke vchodu F na terminálu 1. Vidím účastníky našeho zájezdu a na první pohled mě zaráží seniorka sedící u naší skupiny, která neustále jemně pohupuje hlavičkou. Říkám si, že taková křehká dáma (min 75 let) neletí s námi. Ale opak byl pravdou. Přichází slečna od cestovky s cedulí a kontroluje, jestli jsme všichni. Dává nám rezervaci letenek a cestovní pojištění. Přecházíme k odbavení.
Seznamuju se s rodinou, která je z HK (taťka I st, syn I jr a mamka M). To je náhoda, já tam studovala a chodila na tréninky aikid a. Jejich syn I jr prý taky chodíval na aikidó a teď třetím měsícem cvičí kendó . Ještě větší náhoda! Na trénincích jsme se s kendisty střídali, takže lidi z jeho dódžo znám. Prý jede do Japonska jen kvůli tomu, aby si v jednom z kendó obchůdků koupil bógu (foto najdete na konci cestopisu). Po chvíli zjišťuju, že s celou rodinou sedíme společně i v letadle.
Při pasové kontrole na Ruzyni vidíme Josefa Klímu, který letí s námi do Dubaje. Prý si s ním mám potykat. V letadle hledáme naše místa. U nich stojí hubený muž s mastnými vlasy. Očividně Ind. I jr mě upozorňuje, že má asi 5 cm dlouhé špinavé nehty. Horší bylo, že strašně zapáchal. Nejen, že nám od něj smrděly sedačky, ale po hodině letu začalo smrdět i celé letadlo. Puch se naštěstí během cesty odvětral. Zasloužil si přezdívku „Čmoud“ a nespočet vtípků na jeho hygienu a nehty.
Letíme s Emirates do Dubaje, užíváme si komfortu a jídla. Opouštíme letadlo a hned pocítíme dusno a příchuť moře ve vzduchu. Po letišti popojíždíme autobusem 20 minut. Vystupujeme a jdeme k bráně. Odtud po tříhodinovém čekání na Naritu (cca 60 km od Tokia). Celková doba letu z Česka do Japonska trvá 15 hodin.
Strop v letadle imituje hvězdnou oblohu
Od známých, kteří byli v Japonsku jsem slyšela, že se vyplňuje dotazník pro celnici při příletu na letiště. Už v letadle jsme dostávali toto prohlášení (Customs declaration), které jsme vyplnili, ale nikdo ho po nás nakonec nechtěl. Přilétáme kolem 17:30 místního času. Posun + 7 hodin.
Na Naritě následoval menší zmatek, protože přímo před pasovou kontrolou byl stolek s dalším dotazníkem, který chtěli japonští úředníci vyplnit. Přesné označení je EMBARKATION CARD FOR FOREIGNERS . Vyplňuje se jméno, příjmení, národnost, povolání, adresa pobytu, číslo letu, peněžní suma a jestli nepřevážíte zbraně, drogy… Nikdo pořádně nevěděl, co se tam má psát, ale jestli umíte anglicky, tak to není problém. Radím několika lidem, co tam vyplnit. Úředník nechce pustit dvě paní z našeho zájezdu; prý tam mají něco špatně. Ukazují mi dotazník – nemají zaškrtaná políčka na druhé straně. Úředník si myslí, že jsme z Ruska a přináší tabulku s návodem v ruštině. Anglicky neumí. Jsme úplně poslední z naší skupiny a možná i z celého letadla, nervozita stoupá. S Hradečáky čekáme u přepážky, když najednou ke mně přiběhne úředník s hrozivým výrazem samuraje, bere mi pas a ukazuje mi volnou přepážku. U pasové kontroly přikládáme ukazováky kvůli otiskům prstů na čtečku a ještě snímají náš obličej. Dostáváme útržek od EMBARKATION CARD a sjíždíme po eskalátoru k výdeji zavazadel. Nevíme, kam jít, ale všimneme si zaměstnanců, kteří drží ceduli Emirates a bereme kufry. Pěkně jsme se z toho všeho zapotili.
S úlevou, že jsme všechno zvládli, se přidáváme k naší skupině a poznáváme průvodkyni Haničku. Ta letěla kvůli organizačním důvodům do Japonska dříve. Dostáváme chvíli volna, protože jde vyřídit Rail pasy. Ty nám platí na týden. Vlakem se přesouváme do Tokia do hotelového řetězce Toyoko Inn . Všímám si cedule na stěně, kde je v japonštině napsáno, že si máte dát mobil do „manná módo“. Japonci totiž respektují to, že se během cestování hromadnou dopravou netelefonuje a nikomu nevyzvání hlasitě mobil.
Každý tento hotel řetězce Toyoko Inn je hned u nádraží. Dostáváme klíče a spolubydlící na pokoj. Já jsem na pokoji s tou nejstarší dámou, která neustále pohupuje hlavičkou. Zjišťuju, že jezdí sama a že procestovala celý svět. Klobouk dolů. U klíče je úzká delší tyčinka, která se zastrkává do zdířky ve zdi, aby vám šla na pokoji elektřina. Tohle byla pro mě novinka, ale mazaná paní to už znala. Problém byl v tom, že jsme měly jen jeden klíč a ona vždy zůstávala na večer na pokoji. Vyřešilo se to tak, že jsem si brala buď jen klíč a jí nechala tyčinku, nebo si vzala celý set a do zdířky ve zdi namísto tyčinky strčila kartáček na zuby.
Rychle si vybaluju a sjíždím výtahem na recepci. Kruci, jdu pozdě. Ti, kteří chtěli jít s Haničkou po okolí, už šli. Vycházím tedy sama vstříc ulicím Tokia. Procházím pasáží s obchůdky a restauracemi. Připadám si, že na mě ulpívají pohrdavé pohledy kolemjdoucích Japonců. Cítím se jak totální gaidžin (cizinec). Kupuju si dvoje onigiri (160 jeníků) na zítra. Přichází další styk s japonskou neznalostí angličtiny. Prodavačce dávám peníze za onigiri a ona se na něco ptá. Zkouším jí říct, že nerozumím. Ona opakuje a když vidí, že nepořídí, zavolá si kolegyni. Ta aspoň řekne anglicky „microwave“, čemuž už rozumím. Říkám, že nic ohřívat nechci a vycházím ven na další průzkum. V obchodě vám totiž na požádání ohřejí v mikrovlnce jídlo. Potkávám těch pár jedinců s Haničkou. Procházíme pasáž až na konec a rozhodujeme se, že se najíme na recepci. Přeci jenom máme ještě jídlo z domova a jsme unaveni.
První den v neznámém Tokiu – průzkum uličky s obchůdky a restauracemi
Večer nemůžu usnout, v letadle jsem se nevyspala a tady je tvrdý polštář. Pod oknem nám projíždí do půlnoci vlak. Tikají hodiny, tiše hučí lednička. Venku je klid, nikdo nekřičí a i v hotelu je ticho. Na pokoji máme dvě postele, věšák, stolek se zrcadlem, fénem, ledničkou, baterkou, odpaďákem a konvičkou. Zásuvky jsou jen u stolku. Do zásuvky si nezapomeňte pořídit adaptér, jinak si nic nenabijete. V koupelně je mimo umývadla zrcadlo, osušky, ručníky, vana se sprchou, závěsem a konečně japonský záchod. Tím myslím ten vymakaný, s ostřikováním a vyhřívaným prkýnkem. Je tam i dávkovač na šampon, mýdlo a gel na přemáchání prádla.
„Původně se Tokio jmenovalo Edo (v překladu „ústí“). Až do 16. století, kdy sem přišel Iejasu Tokugawa (na příkaz Hidejošiho), aby toto nehostinné místo spravoval, bylo Tokio jen malou ospalou vesničkou obklopenou bažinami na rozsáhlé plošině Kantó. Avšak když v roce 1603 jmenovali Iejasua šógunem, stalo se Edo sídlem šógunátní vlády, tedy i centrem politické moci. Město se rychle rozrůstalo, a přestože zde nejprve žilo 60 000 lidí, do roku 1750 se jejich počet zvýšil na 1 220 000.¨
Po roce 1869, kdy se do Eda přestěhoval císařský dvůr, se město dále rozrostlo. Bylo přejmenováno na Tokio „východní hlavní město“ a stalo se oficiálně hlavním městem Japonska. Ve 20. století bylo dvakrát takřka srovnáno se zemí. Nejprve ho v roce 1923 zasáhlo ničivé zemětřesení a mohutný požár, který téměř zničil památky z doby Edo; ve 40. letech přišlo bombardování americkými vojsky…“ (Japonsko: Inspirace na cesty, 2013)
Snídaně jsou od sedmi hodin. Jdeme do jídelny. Rýže, onigiri, pečivo s rozinkami nebo s máslovou náplní, nakládaná zelenina ( tsukemono) , polévka, vídeňské párečky. K pití kafe, voda, džus nebo čaj. Snídaně stejné nebo trochu obměněné na celý pobyt.
Vidíme, že je zataženo a prší. Vydáváme se vlakem a poznáváme na vlastní kůži, co to je ranní špička. Ta tady začíná před osmou a pokračuje do deváté ranní. Zatím jezdíme na jízdenky. Jízdenku strčíte do turniketu, projdete a vyzvednete si ji na druhé straně. Hlavně černou stranou dolů. Párkrát se stalo, že se někomu v turniketu zasekla, personál ale ihned přiskočí, rozevře panel turniketu a jízdenku vyndá.
Přijíždí plný vlak/metro lidí a zastavuje. Přibíhají nacpávači v uniformách a bílých rukavicích a cpou další lidi co to jen jde ( video zde ). Někoho to málem přivře do dveří. Máme z toho náramnou srandu, jenomže dalšími oběťmi se stáváme my. Metro je tak nacpané, že se ani nemusíte držet. Japonci jsou na to zvyklí; při ranní špičce musíte čistě počítat s tím, že budete napěchovaní jak sardinky v plechovce a že si prostě postojíte. Prý se může stát, že se v takovýchto tlačenkách objeví úchyl. Průvodkyně se zmiňuje o úsměvné historce, kdy jedné své skupině o úchylech v metru vypravovala. Kolem nich normálně procházeli lidé, ale jakmile zaslechli výraz pro úchyla v japonštině, ihned se začali skupince s průvodkyní vyhýbat. Říkáme, že bychom to mohli utrousit kdykoli budeme cestovat napěchovaným metrem.
Všude kolem nás je záplava černé; všichni mají na sobě oblek, kravatu, košili, naleštěné boty. I ženy chodí v černém kostýmu a v sukni. Většinou nosí o číslo větší boty, takže se jim vysouvají paty. Nosí boty na podpatku a díky křivým nohám do tvaru X v nich kolikrát ani neumí chodit. Asi 85 % cestujících kouká do mobilu a surfuje na internetu. Zjišťují si další spojení, čtou mangu online nebo jsou na facebooku a přitom mají sluchátka v uších. Pár z nich si čte knížku, zbytek poklimbává.
Vždycky jsem slýchávala nebo čítávala o tom, že většina Japonců čte během jízdy tištěnou mangu. Takové lidi jsem za ty dva týdny mohla napočítat na prstech jedné ruky. Kapesníky vůbec nepotřebují, kdekoli a odkudkoli slýcháme hlasité popotahování. Další, čeho si všimnete, je, že spousta Japonců nosí bílou roušku. Prý ji nosí, když jsou nemocní, nastydlí, ale jednou jsem viděla v televizi dokument o Pekingu, kde Číňané nosí roušku kvůli smogu. V Japonsku ji možná nosí z toho samého důvodu…?
Školáky potkáte v černých uniformách, někdy o číslo větších. Kluci nosí černou uniformu se zlatými knoflíky, dívky sako, vestu, košili, kravatu/mašli a sukni s podkolenkami. Ty z nižší střední mají kolem ramen námořnický šátek.
Vycházíme po schodech nahoru z metra. Nahoře do stanice přichází Japonec, dává deštník do úzkého stojanu a pořád na něco šlape. Přístroj nefunguje. Dozvídáme se, že to jsou stroje na zabalení deštníku do igelitového sáčku. Jak praktické.
Lije jako z konve, takže vytahujeme deštníky a pláštěnky. Procházíme pod obrovskou kamennou bránou torii (Daiiči torii/Ótorii), která je nejvyšší torii (25 m) v Japonsku a značí vstup na posvátné území šintoistické svatyně Jasukuni . Svatyně byla založena v éře Meidži roku 1869 za účelem uctít ty, jejichž životy padly v boji za vlast. Jméno Jasukuni, které jí dal císař, reprezentuje přání pro zachování míru národa. Je zde umístěna deska s 2 466 000 jmény. Ta patří těm, kteří své životy položili během národní krize v roce 1853 (války Bóšin), Seinan, Sino-japonské války a pro nás nepochopitelně během druhé světové války. Možná jste slyšeli o tom, že Japonci nechtějí přiznat jakoukoli vinu na tom, jaké zvěrstvo páchali během válečných tažení. Zde je důvod – duše padlých vojáků byly, jsou a budou uctívány jako božstvo.
Ótorii – nejvyšší v Japonsku s výškou 25 metrů – před vstupem na území svatyně Jasaka
Blížíme se k přístřešku temizuja pro očištění se před vstupem ke svatyni. Nahoře na ceduli je návod, jak si správně opláchnout ruce a ústa. Všude je ticho, slyšíme jen dopadající kapky na střechy a zem, k tomu nám zpívá ukrytý ptačí zpěvák. Květy okolních sakur díky vytrvalému dešti opadávají a tekoucí voda je smývá od kořenů stromů. Na zemi je záplava narůžovělých okvětních lístků, které se hromadí ve velkých kalužích. Je totiž vrchol hanami, kdy sakury hlavně díky dešti začínají opadávat.
Procházíme kolem spadané krásy a budovy haiden , kde se lidé modlí až ke stánku s miko-san , které prodávají talismany omamori . Pokračujeme do muzea, kde si dáváme půlhodinový rozchod. Je tam vystaveno i letadlo Mitsubishi, ve kterých Japonci dělali nálety za druhé světové. Dívám se na suvenýry a kupuju pohledy (100jenů?/ks). Vytahuju peněženku – přitom mi vypadne na podlahu portréťák a rozlomí se na dva kusy. Skvěle. Hned první den a rozbiju objektiv. Naštěstí mám ještě univerzální seťák.
Přesouváme se dál k Východním zahradám Císařského paláce . Vidíme hradní příkop lemovaný sakurami. Jdeme dál podél zahrad a přicházíme k budově budókanu . Pro ty, kteří dělají bojová umění, je to něco jako mekka. Zrovna dneska tam mají vysokoškoláci uvítací ceremonii. Rychle budovu fotíme a pokračujeme dál do zahrad Ninomaru , které jsou otevřeny pro veřejnost. Vstup je zadarmo, dostaneme jenom jakýsi žeton, který se při odchodu vrací, aby zjistili návštěvnost. Obdivujeme obrovské kameny vystupující z vodního příkopu, které jsou sestaveny do příkrých hradeb. Rychle procházíme krásnou zahradu Ninomaru , za kterou se tiše tyčí vysoké administrativní budovy. Všude je kvůli dešti málo lidí a neuvěřitelný klid a ticho. Prý je dobře, že prší, jinak by to všude kolem bylo zaplněné dychtivými Japonci a turisty kvůli kvetoucím stromům. Pokračujeme k mostu Išibaši, který vede k hlavní bráně nepřístupného Císařského paláce (otevřen asi 2x ročně pro veřejnost). Všude kolem je obrovské prostranství a až na jeho okraji hlavní silnice s
Vykouřila jsem ho v lese
Naláká ji na svůj klacek
Tvrdá mrdačka s mladým klukem