ROMANTICKÝ DOMÁCÍ SEX MLADÉHO PÁRU PO DELŠÍ DOBĚ ODLOUČENÍ

⚡ VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

ROMANTICKÝ DOMÁCÍ SEX MLADÉHO PÁRU PO DELŠÍ DOBĚ ODLOUČENÍ

ceskeporno.cz needs to review the security of your connection before
proceeding.

Did you know botnets can be used to shutdown popular websites?
Requests from malicious bots can pose as legitimate traffic. Occasionally, you may see this page while the site ensures that the connection is secure.

Performance & security by
Cloudflare


This is a text widget, which allows you to add text or HTML to your sidebar. You can use them to display text, links, images, HTML, or a combination of these. Edit them in the Widget section of the Customizer .

Already have a WordPress.com account? Log in now.




Site Title



Customize




Follow


Following


Sign up
Log in
Copy shortlink
Report this content


View post in Reader


Manage subscriptions

Collapse this bar






Privacy & Cookies: This site uses cookies. By continuing to use this website, you agree to their use.
To find out more, including how to control cookies, see here:

Cookie Policy


Jmenuji se Kinsey Millhoneová. Jsem soukromý detektiv registrovaný ve státě Kalifornie. Je mi třicet dva let, jsem dvakrát rozvedená, bezdětná. Předevčírem jsem někoho zabila a tato skutečnost mě tíží na mysli. Jsem slušný člověk a mám spoustu přátel. Mám malý byt, ale bydlení ve stísněných prostorách mi nevadí. Většinu života jsem strávila po různých obytných přívěsech, ale poslední dobou mi na můj vkus začaly připadat trochu příliš nóbl, takže teď bydlím v jednom pokoji, „garsonce“. Nemám žádná domácí zvířata. Nepěstuji pokojové rostliny. Spoustu času trávím na cestě a nerada po sobě něco nechávám. Až na rizika svého povolání jsem vždycky vedla obyčejný, poklidný a spořádaný život. Z toho, že jsem někoho zabila, je mi tak nějak divně a ještě jsem si to pořádně nesrovnala v hlavě. Už jsem podala na policii oznámení, které jsem stránku po stránce parafovala a pak podepsala. Podobn
ou zprávu jsem vyplnila do své kartotéky v kanceláři. Oba spisy mají neutrální jazyk, nepřímé výrazy, a ani jeden není dostatečně výstižný.
Nikki Fifeová za mnou poprvé přišla do práce před třemi nedělemi. Zabírám jeden růžek velkého komplexu kanceláří, v němž sídlí Kalifornská pojišťovna, společnost, pro kterou jsem kdysi pracovala. Dnes je náš vztah dost ležérní. Občas pro ně něco vyšetřuji výměnou za dvě místnosti se samostatným vchodem a balkónem, který má výhled na hlavní třídu Santa Teresy. Mám telefonní automat, který zaznamenává vzkazy, když jsem pryč, a vedu si svou vlastní kartotéku. Nevydělávám žádné velké prachy, ale na živobytí mi to vystačí.
Byla jsem pryč skoro celé dopoledne, v kanceláři jsem se stavila jen pro svůj foťák. Před mými dveřmi na chodbě stála Nikki Fifeová. Osobně jsem se s ní nikdy předtím nesetkala, ale byla jsem před osmi lety na jejím procesu, když byla obviněna z vraždy svého manžela Laurence, předního rozvodového advokáta u nás ve městě. Nikki tehdy mohlo být ke třicítce, měla výrazné platinově blonďaté vlasy, tmavé oči a bezvadnou pleť. Její štíhlý obličej se teď trochu zakulatil, snad následkem vězeňské stravy s vysokým obsahem škrobu, ale stále ještě měla onen éterický vzhled, kvůli němuž to obvinění z vraždy tehdy působilo tak nepatřičně. Vlasy jí odrostly do přirozeného odstínu tak světle hnědé, že vypadaly téměř bezbarvě. Mohlo jí být pěta až šestatřicet a léta v ženském nápravném zařízení státu Kalifornie na ní nezanechala viditelné stopy.
Napřed jsem nic neřekla; jen jsem odemkla dveře a vpustila jsem ji dovnitř.
„Párkrát jsem dělala pro vašeho muže.“
Pozorně si mě prohlédla. „V jakém smyslu?“
Věděla jsem, co tím myslí. „Byla jsem u toho, když vás soudili,“ řeklajsem. „Ale pokud se ptáte, jestli jsem s ním něco měla, pak odpověď zní ne. Nebyl to můj typ. Nic ve zlém. Dáte si kafe?“
Přikývla a téměř neznatelně sejí ulevilo. Vytáhla jsem ze spodního fochu kartotéky konvici na kávu a nalila jsem do ní minerálku z lahve za dveřmi. Líbilo se mi, že nenamítala, abych si s tím nedělala takové starosti. Dala jsem dovnitř filtr a mletou kávu a zapojila jsem konvici do zásuvky. Její bublavý zvuk působil uklidňujícím dojmem jako pumpička v akváriu.
Nikki seděla velmi klidně, skoro jako by měla vypnuté všechny citové mechanismy. Neměla žádné neurotické návyky, nekouřila ani si nekroutila vlasy kolem prstu. Seděla jsem na své otáčecí židli.
Pokrčila rameny. „No, je to příjemné, ale já vydržím i tam. Lip než byste si myslela.“
Vyndala jsem z ledničky po mé pravé ruce krabičku smetany do kávy. Nahoře na lednici mám čisté kávové hrnky. Pro každou z nás jsem jeden obrátila dnem dolů, a když byla káva hotová, nalila jsem ji do nich. Nikki si jeden vzala a zamumlala, že děkuje.
„Možná, že už jste to jednou slyšela,“ pokračovala, „ale já jsem Laurence nezabila, a chci zjistit, kdo to udělal.“
„Proč jste čekala tak dlouho? Mohla jste začít pátrání z vězení a třeba si ušetřit trochu času.“
Pousmála se. „Léta jsem prohlašovala, že jsem nevinná. Copak mi někdo věřil? V momentě, kdy mě odsoudili, jsem ztratila důvěryhodnost. Chci ji zpátky. A chci vědět, kdo to na mě narafičil.“
Myslela jsem, že má tmavé oči, ale teď jsem mohla vidět, že jsou kovově šedé. Měla chladný, bezvýrazný pohled, jako kdyby v ní skomíralo nějaké vnitřní světlo. Působila jako žena, která si toho od života příliš neslibuje. Já sama jsem v její vinu nikdy neuvěřila, ale nemohla jsem si teď vzpomenout, proč jsem si tím tehdy byla tak jistá. Vypadala studeně a nedokázala jsem si představit, že by jí něco stálo za to, aby vraždila.
Napila se trochu kávy a pak hrnek postavila na kraj mého pracovního stolu.
„Byla jsem za Laurence vdaná něco přes čtyři roky. Hned po půlroce mi byl nevěrný. Ani nevím, proč mě to tak sebralo. Vlastně jsem si s ním takhle začala… když byl se svou první ženou a byl jí se mnou nevěrný. Milenky jsou asi trochu přehnaně ješitné. V každém případě mě nikdy nenapadlo, že bych se někdy mohla ocitnout v roli podváděné manželky, a moc se mi to nezamlouvalo.“
„Podle obžaloby jste ho proto zabila.“
„Podívejte, oni to potřebovali někomu přišít. Tak to hodili na mě,“ řekla s první známkou nějaké energie. „Posledních osm let jsem strávila s nejrůznějšími zabijáky a jejich motivem rozhodně není apatie, to mi věřte. Vraždíte někoho, koho nenávidíte, vraždíte ze vzteku nebo abyste si s někým vyřídila účty, ale nezabijete někoho, kdo je vám lhostejný. V době, kdy Laurence zemřel, mi byl už úplně ukradený. Přestala jsem ho mít ráda, hned jak jsem poprvé zjistila, že má jinou. Chvíli mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnala…“
„A to bylo v tom deníku?“ zeptala jsem se. „To víte, že jsem ho napřed sledovala. Dopodrobna jsem si zapisovala každou jeho nevěru. Odposlouchávala jsem jeho telefonáty. Chodila jsem za ním po celém městě. Pak začal být opatrnější a mě to postupně přestávalo zajímat. Prostě jsem se na to vyprdla.“
Krev sejí nahrnula do tváří a chvíli jsem ji nechala, aby se uklidnila. „Já vím, že to vypadalo, jako že jsem ho zabila ze žárlivosti nebo ze vzteku, ale o to mi opravdu nešlo. V době, kdy umřel, jsem chtěla jen dál žít svůj vlastní život. Dodělávala jsem si školu a starala jsem se o sebe. On měl svůj život a já zase svůj…“ Hlas sejí zachvěl, až ztichl. „Kdo myslíte, že ho zabil?“
„Myslím, že to chtělo udělat hodně lidí. Jestli to udělali nebo ne, to už je jiná věc. Tím chci říct, že bych mohla pár lidí tipovat, ale důkazy nemám žádné. A právě proto jsem tady.“
Znovu se trochu začervenala. „Zkoušela jsem to ve městě u dvou velkých detektivních kanceláří, ale tam mě odmítli. Našla jsem vaše jméno v Laurencově starém adresáři. Napadlo mě, že je v tom určitá ironie, najmout si někoho, koho si jednou najal on sám. Prověřila jsem si vás. U Cona Dolana z oddělení vražd.“
Svraštila jsem čelo. „To byl jeho případ, že jo?“
Nikki přikývla. „Ano. Říkal, že máte dobrou paměť. Nerada musím všechno vysvětlovat od á až do zet.“
„Co Dolan? Myslí si, že jste nevinná?“
„O tom pochybuji, ale na druhé straně, odseděla jsem si své, takže co je mu po mně?“
Chvíli jsem šiji prohlížela. Byla otevřená a to, co říkala, mělo hlavu a patu. Laurence Fife byl obtížný člověk. Já sama jsem ho dvakrát nemilovala. Pokud byla vinna, pak jsem nechápala, proč by to všechno znovu vynášela na světlo. Trest už si odpykala a její takzvaný dluh vůči společnosti se tím smazal, až na nějakou tu dobu podmínečného trestu.
„Nechám si to trochu projít hlavou,“ řekla jsem. „Mohu se vám ozvat dnes odpoledne a dát vám vědět?“
„To bych byla moc ráda. Peníze mám. Ať to stojí, co to stojí.“
„Nechci být placená za mlácení staré slámy, paní Fifeová. I když zjistíme, kdo to udělal, musíme to nějak dokázat, a to může být po takové době pořádná zabíračka. Ráda bych si prošla staré materiály, abych viděla, jak to vypadá.“
Vytáhla ze své kožené kabelky hnědé papírové desky. „Mám nějaké novinové výstřižky. Můžu vám je tady nechat. Tady na tomhle čísle jsem k zastižení.“
Potřásly jsme si rukama. Ta její byla studená a křehká, ale stisk měla pevný. „Říkejte mi Nikki. Prosím.“
Musela jsem jet vyfotit trhlinu v chodníku kvůli jedné pojistné události, takže jsem z kanceláře odešla brzy po ní a vyjela jsem se svým volkswagenem na dálnici. Mám ráda, když je v mém autě málo místa, a v tomhle byly nacpané šanony a právnické příručky, kufřík s mou malou automatickou pistolí, kartónové krabice a bedna motorového oleje, kterou mi věnoval jeden z mých klientů. Natáhli ho dva šejdíři, kteří mu „dovolili“, aby investoval dva tácy do jejich olejářské společnosti. Ten olej byl sice opravdický, ale nebyl jejich; byly to jen Searsovy litrovky s novými nálepkami. Trvalo mi půldruhého dne, než jsem je vyhmátla. Kromě těch krámů mám taky vzadu v autě sbalený kufřík s toaletními potřebami pro každý – bůhvíjaký – případ. Takovou bleskovku bych nikdy pro nikoho nedělala. Ale prostě si připadám bezpečně, když mám po ruce noční košili, kartáček na zuby a čisté spodní prádlo. Asi jsem t
ak trochu ujetá. Ten volkswagen je z roku 68, jeden z těch modelů blíže neurčitelné bezové barvy s nej různějšími promáčklinami. Potřeboval by opravit, ale já věčně nemám čas.
Cestou jsem myslela na Nikki. Desky plné výstřižků jsem hodila na vedlejší sedadlo, ale vůbec jsem se do nich nepotřebovala dívat. Laurence Fife vyřídil spoustu rozvodů a u soudu měl pověst zabijáka. Byl chladný, metodický a zcela bezohledně využil všeho, co mu přišlo pod ruku. V Kalifornii, stejně jako v mnoha státech, jsou jediným důvodem k rozvodu nesmiřitelné rozpory mezi manželi nebo nevyléčitelná duševní choroba, což vylučuje zinscenovaná nařčení z nevěry, která za starých časů bývala hlavními trumfy advokátů a detektivů. Přesto však stále zůstaly problémy s majetkovým urovnáním a opatrovnictvím – penězi a dětmi – a Laurence Fife uměl svým klientům vy soudit všechno. Většinou to byly klientky. Mimo soudní síň byl postrachem jiného druhu a říkalo se, že vyléčil nejedno zlomené srdce •v onom těžkém období mezi prozatímním a konečným rozsudkem. Mně připadal mazaný, skoro bez jakéhokoli
smyslu pro humor, ale precizní; člověk, pro něhož se snadno pracovalo, protože dával jasné instrukce a platil předem. Hodně lidí ho očividně nenávidělo: muži za peníze, které z nich vytáhl, ženy za zrazení jejich důvěry. Když zemřel, bylo mu třicet devět let. To, že Nikki byla obviněna, souzena a odsouzena, byla prostě jen smůla. Kromě případů, kterých se zjevně dopustil vraždící maniak, se policisté rádi přiklánějí k názoru, že vraždy ‚ páchají ti. které známe a milujeme, a většinou mají pravdu – což je myšlenka, která nahání husí kůži, když se usadíte k večeři s pětičlennou rodinou. Jak si všichni ti potenciální vrazi podávají talíře.
Pokud si dobře vzpomínám, ten večer, kdy byl zavražděn, se Laurence Fife zašel napít se svým partnerem Charliem Scorsonim. Nikki byla na schůzi ženského dobročinného spolku. Vrátila se domů před Laurencem, který přišel kolem půlnoci. Bral léky na různé alergie, a než si šel lehnout, hodil do sebe svou obvyklou kapsli. Za dvě hodiny byl vzhůru – bylo mu zle od žaludku, zvracel a vyčerpávaly ho prudké žaludeční křeče. Do rána bylo po něm. Pitva a laboratorní zkoušky ukázaly, že zemřel následkem požití oleandru, rozemletého na jemný prášek a použitého místo preparátu v tobolce, kterou si vzal: léčka ne zrovna virtuózní, ale zdárně použitá. Oleandr je běžný kalifornský keř. Jeden ostatně rostl i u Fifeů za domem. A k tomu se na lékovce našly Nikkiiny otisky prstů. Mezi jejími věcmi byl objeven deník, v němž některé záznamy podrobně popisovaly skutečnost, že přišla na jeho nevěry, byla rozhořčená a
dotčená a uvažovala o rozvodu. Okresní státní zástupce docela vtipně podotkl, že s Laurencem Fifem se nikdo nerozvedl, aniž by za to zaplatil. Už předtím byl jednou ženatý a rozvedl se. I když jeho případ měl na starosti jiný advokát, Laurencův vliv byl nesporný. Získal do opatrovnictví své děti a podařilo se mu z toho vyjít finančně dobře. Stát Kalifornie je ve věcech majetkového urovnání nekompromisní, ale Laurence Fife uměl s penězi manévrovat tak, že i rozdělení rovným dílem mu vyneslo lví podíl. Vypadalo to, že Nikki Fifeová raději hledala jiné prostředky, než aby se ho snažila zbavit legálně.
Měla motiv. Měla příležitost. Velká porota vyslechla usvědčující důkazy a vynesla žalobu. Když už Nikki byla v soudní síni, šlo prostě jen o to, kdo o čem dokáže přesvědčit dvanáct občanů v porotě. Státní zástupce si svůj domácí úkol zjevně dobře připravil. Nikki si najala Wilfreda Brentnella z Los Angeles: fachmana, který měl mezi právníky pověst patrona ztracených případů. V jistém ohledu to znamenalo, jako by téměř přiznala svou vinu. Celý proces měl senzační nádech. Nikki byla mladá. Byla hezká. Narodila se bohatá. Veřejnost byla zvědavá a město malé. Byl to moc velký špek na to, aby si to lidi nechali ujít.
Santa Teresa je město v jižní Kalifornii s osmdesáti tisíci obyvateli, rafinovaně rozložené mezi pohořím Sierra Madre a Tichým oceánem – útočiště pro opovrženíhodné boháče. Veřejné budovy vypadají jako staré španělské misie, soukromá obydlí jsou jako vystřižená z obrázkového časopisu, palmy mají seříznuté všechny nevzhledné zahnědlé listy a promenáda na pláži je dokonalá jako barevná pohlednice s šedomodrými kopci na obzoru a bílými loďkami, které se tetelí ve slunečním svitu. Střed města je z větší části zastavěn dvou až třípatrovými budovami z červených cihel a bílého štuku, s rozmáchlými měkkými křivkami a mřížovím popnutým křiklavě rudohnědými buganvíliemi. Dokonce i přízemní domky chudáků by se stěží daly nazvat brlohy. Policejní stanice stojí těsně u středu města, v postranní ulici lemované domky natřenými na mátovou zeleň, s nízkými kamennými zídkami a palisandry
s opadávajícími levandulovými kvítky. Zima v jižní Kalifornii znamená zatažené nebe a neohlašuje ji podzim, ale oheň. Po období požárů přicházejí plískanice. A pak se znovu obnoví status quo a všechno je jako předtím. Tohle bylo v květnu.
Když jsem odnesla film na vyvolání, šla jsem na oddělení vražd za poručíkem Dolanem. Conovi táhne na šedesát a má auru zanedbanosti: pytlíky pod očima, šedé strniště nebo jeho zdání, odulý obličej a vlasy natřené nějakým pánským přípravkem a přehozené přes bleskovku na temeni. Vypadá, jako kdyby z něj táhlo konzumní víno, spal pod mostem a zvracel si na boty. Čímž nechci říct, že mu to nepálí. Con Dolan je mnohem inteligentnější než průměrný zloděj. S vrahy je asi tak na stejné čáře. Většinou je dopadne a sekne se jen zřídkakdy. Málokomu to myslí lip než jemu. Nevím přesně proč, jedině že by měl nesmírnou schopnost se soustředit a neomylnou a nemilosrdnou paměť. Věděl, proč tam jsem, a beze slova mi pokynul k sobě do kanceláře. To, čemu Con Dolan říká kancelář, by kdekoli jinde stačilo tak sekretářce. Nerad je oddělený od ostatních a na soukromí mu příliš nezáleží. Rád pracuje opře
ný ve své židli a napůl ucha sleduje, co se děje kolem něho. Získá takhle spoustu informací a ušetří si zbytečné rozhovory se svými podřízenými. Ví, kdy jeho detektivové přicházejí a odcházejí, a ví, koho právě předvedli k výslechu, a kdy a proč někdo včas neodevzdal hlášení.
„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se, ale jeho tón nenaznačoval nějakou zvláštní touhu mi pomoci.
„Ráda bych se podívala na spis o Laurenci Fifeovi.“ Jen nepatrně pozdvihl obočí. „To je proti policejním předpisům. Nejsme tady žádná veřejná knihovna.“
„Já jsem ho nechtěla vyndat. Chci se jen podívat. To už jste mi dovolil.“
„Dobře víte, že já jsem vám poskytla informace už víckrát,“ opáčila jsem. „Proč s tím děláte takové cavyky?“
„Právě proto byste neměl mít žádné námitky. To přece není vpád do ničího soukromí.“
Tomu se pomalu a bez humoru pousmál. Lenivě poklepával tužkou a já jsem si představovala, jak se vyžívá v tom, že mě s klidem může odpálit. „Ona ho zabila, Kinsey. O nic jiného tady nejde.“
„Řekl jste jí, aby mě vyhledala. Proč byste se jinak namáhal, kdybyste sám neměl pochybnosti?“
„Moje pochybnosti nemají s Laurencem Fifem nic společného,“ poznamenal. „Tak s čím?“
„Je tady ve hře víc, než se může zdát,“ odpověděl vyhýbavě. „Třeba si chceme podržet to, co mámě.“
„Jo, já mám víc tajemství, než vy si vůbec dovedete představit,“ řekl.
„Já taky,“ řekla jsem. „Tak proč si spolu hrajeme na schovávanou?“
Vrhl na mě pohled, který mohl vyjadřovat podrážděnost, ale taky něco jiného. Je těžké se v něm vyznat. „Dobře víte, jaký mám názor na lidi, jako jste vy.“
„Heleďte se, pokud jde o mě, děláme oba stejnou práci,“ řekla jsem. „Mluvím s vámi na rovinu. Nevím, jaké žaludeční křeče vám způsobují ostatní soukromí detektivové ve městě, ale já se vám do cesty nepletu a k práci, kterou děláte, mám jen a jen úctu. Nechápu, proč bychom si nemohli navzájem píchnout.“
Chvíli na mě zíral a čelist mu rezignovaně povisla. „Vymáčkla byste ze mě víc, kdybyste se naučila flirtovat,“ zabrblal.
„To teda ne. Podle vás jsou ženské potvory. Kdybych s vámi koketovala, pohladil byste mě po hlavě a vyprovodil mě ze dveří.“
Na tohle mi sice neskočil, ale natáhl se pro telefon a vytočil archív.
„Tady Dolan. Ať mi Emerald donese spis o Laurenci Fifeovi.“ Zavěsil, zase se opřel a podíval se na mě se směsicí zadumání a znechucení.
„Ať neslyším žádné stížnosti na to, jak s tím nakládáte. Jestli mi zavolá jeden jediný člověk – a tím myslím svědka, který z vás má nepříjemný pocit, nebo kohokoli jiného, včetně mých lidí nebo lidí někoho jiného – jste vyřízená. Je vám to jasné?“
Poslušně jsem pozdvihla tři prsty ke spánku. „Názdar.“
„Jednou jsem chodila skoro týden do světlušek,“ zašveholila jsem. „Na Den matek jsme musely vymalovat na kapesník růži. Přišlo mně to uhozené, tak jsem toho nechala“
Nezasmál se tomu. „Můžete použít kancelář poručíka Beckera,“ řekl, když ty spisy dorazily. „A žádný průser.“
Trvalo mi dvě hodiny, než jsem se probrala tou horou lejster, ale začínalo mi docházet, proč se Con zpěčoval, abych se na to podívala, protože první věc, která z toho vysvítala, byla série dálnopisů o druhé vraždě z policejní stanice v západním Los Angeles. Napřed jsem to považovala za omyl – že zprávy z jiného případu byly z nepozornosti zařazeny do jiného spisu. Ale detaily přímo bily do očí a z jejich mož ných důsledků se mi rozbušilo srdce. Účetní jménem Libby Glassová,: bílé pleti, ženského pohlaví, věk dvacet čtyři let, zemřela následkem ‚ požití rozemletého oleandru čtyři dny po smrti Laurence Fifea. Pra (covala pro Haycrafta a McNieceho, zprostředkovatelskou firmu, kte‘ rá zastupovala zájmy právnické firmy Laurence Fifea. Tak o co tady iksakru šlo?
Listovala jsem protokoly z vyšetřování a sna
Masturbační porno zdarma pro těhotné
Průzkum chlupaté staré kundy staré granny babičky
PRSATÁ BRUNETKA SI PŘIVYDĚLÁ SEXEM S CIZÍM MUŽEM