Pravda o konci
Rodíme se, dospíváme a vyvíjíme – stejně jako v přírodě a v koloběhu života je zasazeno semínko, které vyklíčí, roste, kvete a umírá. Když člověk v životě dosáhne svého vrcholu, začíná proces, který pomalu ale jistě spouští úpadek a nakonec i zánik těla, ve kterém žijeme. Rodíme se, žijeme a umíráme. Vše, co kolem sebe na naší zemi vidíme, prochází stejným vývojem, proměnou a procesem – a je to to nejpřirozenější a nejzřejmější, co máme.
Dokonce i neživé organické formy procházejí tímto typem procesu. Vezměte si například podnikatelský nápad: zrodí se myšlenka, rozvíjí se, uplatňuje se v praxi, je zvažována ze všech stran, roste a nakonec žije téměř sama od sebe, dokud se nepřemění v něco jiného – možná dokonce zanikne, aby mohlo vzniknout něco nového.
Ale vzpomínka na nápad vždy zůstane, snad ve formě nějaké dokumentace nebo díky lidem, kteří o tomto skvělém nápadu, jenž položil základy pro to, na čem se dnes pracuje a co se dále rozvíjí, stále hovoří.
Jak se tedy bude mluvit o Vás a o životě, který jste žili, až nastane čas, aby Váš život skončil? Jak si Vás bude pamatovat Vaše rodina, Vaši příbuzní, Vaši přátelé a známí? Když se dnes v západním světě člověk loučí formou pohřbu, často se stává, že pozůstalí, kteří se chtějí rozloučit, se snaží vyplnit všechny možné mezery a prostory sentimentálními a melancholickými vzpomínkami – kde je v centru pozornosti smutek z toho, že jedinec odešel. Je to skoro, jako by se věřilo, že pouze skrze smutek lze vzpomínat a také se rozloučit. Tento smuteční obřad považujeme za zcela přirozený a samozřejmě ho nezpochybňujeme, protože tak se to přece dělalo vždy. A tak to přece dělají všichni ostatní.
Existuje ale vůbec něco přirozeného na setkání s rodinou, příbuznými, přáteli a známými zesnulé osoby v jediné směsici, kde se většina z nich neviděla od předloňské svatby či křtin, nebo od toho jiného pohřbu před dalšími pár lety, nebo od rodinného setkání, na které si sotva pamatují?
Jistě, člověk je stádní tvor, bytost, která historicky žila ve vesnických společenstvích, kde šlo o přežití skupiny. Člověk se stará o sebe a své blízké. Nicméně, tento typ vesnického společenství se, stejně jako všechno ostatní, vyvinul a proměnil v to, co vidíme dnes – a dnes žijeme namačkaní jako sardinky ve velkých městech, ale přesto odděleni od sebe. Držíme se ve své vlastní malé krabici, a proto se také začalo jevit jako přirozené, že se s rodinou a příbuznými setkáváme pouze na svatbách, křtinách nebo pohřbech. Když někdo zemře, je to tedy přirozená příležitost se setkat.
Hovoří se o tom, že se aktivně oddělují skupiny, aby se jednotlivci stali slabými a snadno ovladatelnými. Vesnická komunita se silnou soudržností a pevnými rodinnými a příbuzenskými vazbami je nežádoucí. Toto téma se stále častěji objevuje v takzvaných probuzených fórech po celém světě a tvrdí se, že je třeba zajistit, aby se to nestalo uvědomělé části populace – a že se nadále bude dělat vše, co je v silách, pro vytváření společenství pro tento typ seskupení. Člověk si myslí, že dělá vše pro to, aby se k němu ta zlovolná elita nedostala, a proto věnuje veškerý svůj čas vytváření nové skupiny stejně smýšlejících lidí, kteří mohou vybudovat nový typ společnosti, kde budou soběstační, bez digitálních technologií, a vše bude zalité sluncem u táborového ohně, kde se po celé noci sedí a společně zpívá Kumbayah.
Tolik energie se věnuje snaze vytvořit tuto utopii a najít lidi ze všech koutů světa, kteří sdílejí stejnou životní filozofii, že se v mnoha případech zanedbává nejbližší rodina a příbuzní, které člověk již má – to, co v minulosti tvořilo stabilní základ jedince. Oddělení od tohoto základu se tím urychluje a vy jste znovu přispěli k realizaci plánu elity tím, že se snažíte sblížit lidi, kteří si za deset let pravděpodobně ani nevzpomenou na vaše jméno, až budete sedět doma bez přátel a známých, nebo možná dokonce bez rodiny a příbuzných, s nimiž se již téměř nestýkáte. Kromě svateb, křtin a pohřbů. Protože na pohřeb někoho z té skupiny, k níž jste kdysi patřili a kterou už neznáte, přece nepůjdete, že?
Takže až se pravda konce ukáže ve své nejčistší podobě, pravda, kterou nelze popřít ani zabalit do dočasných lží – pravda o tom, že jednoho dne všichni zemřeme – co se stane, až skutečně nastane? Pravda, která je tam prezentována posluchačům sedícím v lavicích krásného, ozvěnou znějícího sálu, pravda, proti níž již nelze argumentovat ani ji prezentovat tak či onak, protože už nerozhodujete vy. Ta pravda, která je tam a tehdy představena, bude vzpomínkou, která se vryje do paměti vaší rodiny, vašich příbuzných, vašich přátel a známých. Pravda o vás. O tom, kým jste byli, jak jste žili a za co si vás budou pamatovat.
V dnešní západní společnosti se život uzavírá pohřebním obřadem. Rodina, příbuzní, přátelé a známí tiše a poslušně sedí řadu za řadou a naslouchají osobě tam vpředu u oltáře. Osobě, která vás neznala, ale které bylo převyprávěno, jak vás vnímali ostatní. Kdo jste byli, jak jste žili a čeho jste dosáhli. Když jsme dnes tak odcizeni svým nejbližším, jak pak mohou oni představit váš skutečný obraz? Jak vlastně člověk ví, o čem jeho blízcí sní, co je jejich vášní, po čem touží, o čem filozofují, co milují a nenávidí? Jak vlastně člověk ví, jak ten či onen tráví svůj život a jak si přeje, aby si ho ostatní pamatovali?
Pravda na konci života možná přese všechno ukazuje, že nás elita dostala přesně tam, kam chtěla – slabé a osamělé. Pravda se ukazuje v obřadu, který v naší společnosti máme již dlouhou dobu, a dále v tom, jak tento plán možná existuje déle, než si myslíme. A my, my tam sedíme a myslíme si, že je všechno tak přirozené, jak jen může být, protože takhle to bylo vždy, přesně takhle to bude vždy. Nedochází k žádné změně, neobjevuje se žádná reflexe. Den poté jsou posluchači z vašeho pohřbu jako obvykle v práci a mají své povinnosti. Pravda o vás, která jim byla včera představena, pravděpodobně již upadla v zapomnění – ale co na tom záleží?
Vždyť jste byli jen příbuzným, se kterým se nestýkali, protože tu skutečnou pravdu – pravdu o všem mezi nebem a zemí, která je o tolik důležitější než cokoliv jiného – tu si přece večer stejně poslechnou, když se usadí před dalším dílem svého oblíbeného kanálu na YouTube.
Martin Nilsson. Pravda o konci