Pomilovali jsme se s tetou
🔞 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻
Pomilovali jsme se s tetou
My a naši partneři zpracováváme údaje následujícím způsobem:
Personalizovaná reklama a obsah, měření reklamy a obsahu, poznatky o okruzích publika a vývoj produktů , Technický provoz stránek , Ukládání a/nebo přístup k informacím v zařízení , Zpracování údajů vydavateli a dalšími partnery
Podrobné nastavení Rozumím a přijímám
Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz
Mohlo by Vás zajímat: Judita (25): Tátův oblíbený hrníček se v noci rozpadl vejpůl. Věřím, že to byl jeho pozdrav z onoho světa
Mohlo by Vás zajímat: Petra (48): Teta mi darovala šperk, který mě měl chránit. Bohužel jsem ho ztratila
Mohlo by Vás zajímat: Hedvika (21): Babička měla v domě zlého ducha. Šokovalo mě zjištění, kdo by to mohl být
Mohlo by Vás zajímat: Emílie (26): Řečem o bábě, která straší v lese, jsem se smála. Dokud jsem na ni nenarazila
Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz
Brigita jela s přítelem na návštěvu k jeho pratetě. Radim ji varoval, že je tetka trochu šílená, protože tvrdí, že po nocích v jejím domě běhá černý pes. Brigita ovšem záhy zjistila, že nejde o výmysl. I ona spatřila ducha psa. Společně s tetou se ho pokusí dostat na druhý břeh, ať jeho duše konečně nalezne klid.
Už mám mnoho zážitků, které měly nádech nadpřirozena. O jeden velmi zvláštní se s vámi chci podělit. S přítelem jsme navštívili jeho tetu z pátého kolene. Radim (29) mi dopředu říkal, že je tetka trochu vyšinutá, tak ať její slova neberu vážně. Tvrdila totiž, že po nocích v jejím domě běhá mrtvý pes.
Když Radimovi zemřel další z mnoha příbuzných, rozhodl se, že dá vztahy ve své rodině do pořádku. Postupně je chtěl všechny navštívit a zjistit, jak se mají. Všechny návštěvy probíhaly na jedničku. Až na jednu. Jako poslední, koho jsme měli jet společně navštívit, byla jeho prateta Tereza. Až do návštěvy o ní Radim pořádně nemluvil.
„Víš, ona je teta trochu jiná ,“ začal cestou k ní. „ Mamka mi říkala, že se za poslední roky hodně změnila . Prý si myslí, že jí po domě běhá pes, který tam kdysi dávno zemřel. Tak jen abys to brala s nadhledem ,“ požádal mě. Já se k tomu nijak nevyjadřovala. Ráda si dělám úsudky sama.
Když nás ve dveřích uvítala šedesátiletá Klára, přišla mi celkem fajn. Bohatě nás pohostila a zajímala se o naše životy. Než jsme šli spát, upozornila nás, abychom se zamkli. Mě zajímalo proč. „ Běhá tu po nocích veliký černý pes. Tak aby vám neublížil ,“ řekla vážně a Radim studem protočil panenky. I to jsem nechala bez komentáře.
Usnula jsem jako mávnutím proutku. Vzbudil mě až pocit, že se na mě někdo dívá. Něco mi říkalo, abych neotvírala oči, ale zvědavost zvítězila. Když jsem tak učinila, dívala jsem se do velikých černých očí . Byly psí! Otočila jsem se na druhý bok a doufala, že je to jen sen.
Když jsem se otočila nazpět, oči byly pryč. Slyšela jsem pouze, jak někdo běží po dřevěných schodech. Byl to typický běh psa. Nedalo mi to a vylezla jsem z postele . Šla jsem za zvukem cvakajících drápků. Když jsem stín dohnala, mohla jsem s určitostí říct, že vidím velikého černého psa. Šel si lehnout do rohu, kde byl šicí stroj.
„Tak ty vážně existuješ ,“ shýbla jsem se k němu a snažila se ho pohladit. Pod rukou jsem ale nic necítila. Dotýkala jsem se něčeho, co jsem sice viděla, ale nenahmatala. Pes v první chvíli zavrčel, ale nedala jsem najevo strach. Nakonec se otočil na záda a ukázal mi břicho.
„Vždyť ty nejsi zlý, viď? “ zašeptala jsem. Tehdy jsem si na zdi všimla obraz. Byl na něm pes. A podle všeho ten, kterého jsem akorát drbala. S klidným srdcem, že tetka není blázen, jsem si šla znovu lehnout. Druhý den jsem přivedla na onoho mrtvého psa řeč. „ A jak ten pes vlastně zemřel? “ zeptala jsem se tety tiše.
„Původní majitel ho tady držel v kotci. Mučil ho hlady, až pošel, “ řekla mi. „ Já vám věřím, “ pošeptala jsem jí. Teta měla v očích radost. Obe jsme moc dobře věděly, že to není přelud. Mrtvý pes v tom domě skutečně je. Zjevně ho vidí jen někteří. Jsem s tetkou domluvená, že se ho pokusíme společně vyprovodit na druhý břeh . Myslím, že by si alespoň teď zasloužil lepší zacházení.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz .
© 2022 Všechny práva vyhrazena Extra Online Media
My a naši partneři zpracováváme údaje následujícím způsobem:
Personalizovaná reklama a obsah, měření reklamy a obsahu, poznatky o okruzích publika a vývoj produktů , Technický provoz stránek , Ukládání a/nebo přístup k informacím v zařízení , Zpracování údajů vydavateli a dalšími partnery
Podrobné nastavení Rozumím a přijímám
Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz
Mohlo by Vás zajímat: Judita (25): Tátův oblíbený hrníček se v noci rozpadl vejpůl. Věřím, že to byl jeho pozdrav z onoho světa
Mohlo by Vás zajímat: Petra (48): Teta mi darovala šperk, který mě měl chránit. Bohužel jsem ho ztratila
Mohlo by Vás zajímat: Hedvika (21): Babička měla v domě zlého ducha. Šokovalo mě zjištění, kdo by to mohl být
Mohlo by Vás zajímat: Emílie (26): Řečem o bábě, která straší v lese, jsem se smála. Dokud jsem na ni nenarazila
Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz
Brigita jela s přítelem na návštěvu k jeho pratetě. Radim ji varoval, že je tetka trochu šílená, protože tvrdí, že po nocích v jejím domě běhá černý pes. Brigita ovšem záhy zjistila, že nejde o výmysl. I ona spatřila ducha psa. Společně s tetou se ho pokusí dostat na druhý břeh, ať jeho duše konečně nalezne klid.
Už mám mnoho zážitků, které měly nádech nadpřirozena. O jeden velmi zvláštní se s vámi chci podělit. S přítelem jsme navštívili jeho tetu z pátého kolene. Radim (29) mi dopředu říkal, že je tetka trochu vyšinutá, tak ať její slova neberu vážně. Tvrdila totiž, že po nocích v jejím domě běhá mrtvý pes.
Když Radimovi zemřel další z mnoha příbuzných, rozhodl se, že dá vztahy ve své rodině do pořádku. Postupně je chtěl všechny navštívit a zjistit, jak se mají. Všechny návštěvy probíhaly na jedničku. Až na jednu. Jako poslední, koho jsme měli jet společně navštívit, byla jeho prateta Tereza. Až do návštěvy o ní Radim pořádně nemluvil.
„Víš, ona je teta trochu jiná ,“ začal cestou k ní. „ Mamka mi říkala, že se za poslední roky hodně změnila . Prý si myslí, že jí po domě běhá pes, který tam kdysi dávno zemřel. Tak jen abys to brala s nadhledem ,“ požádal mě. Já se k tomu nijak nevyjadřovala. Ráda si dělám úsudky sama.
Když nás ve dveřích uvítala šedesátiletá Klára, přišla mi celkem fajn. Bohatě nás pohostila a zajímala se o naše životy. Než jsme šli spát, upozornila nás, abychom se zamkli. Mě zajímalo proč. „ Běhá tu po nocích veliký černý pes. Tak aby vám neublížil ,“ řekla vážně a Radim studem protočil panenky. I to jsem nechala bez komentáře.
Usnula jsem jako mávnutím proutku. Vzbudil mě až pocit, že se na mě někdo dívá. Něco mi říkalo, abych neotvírala oči, ale zvědavost zvítězila. Když jsem tak učinila, dívala jsem se do velikých černých očí . Byly psí! Otočila jsem se na druhý bok a doufala, že je to jen sen.
Když jsem se otočila nazpět, oči byly pryč. Slyšela jsem pouze, jak někdo běží po dřevěných schodech. Byl to typický běh psa. Nedalo mi to a vylezla jsem z postele . Šla jsem za zvukem cvakajících drápků. Když jsem stín dohnala, mohla jsem s určitostí říct, že vidím velikého černého psa. Šel si lehnout do rohu, kde byl šicí stroj.
„Tak ty vážně existuješ ,“ shýbla jsem se k němu a snažila se ho pohladit. Pod rukou jsem ale nic necítila. Dotýkala jsem se něčeho, co jsem sice viděla, ale nenahmatala. Pes v první chvíli zavrčel, ale nedala jsem najevo strach. Nakonec se otočil na záda a ukázal mi břicho.
„Vždyť ty nejsi zlý, viď? “ zašeptala jsem. Tehdy jsem si na zdi všimla obraz. Byl na něm pes. A podle všeho ten, kterého jsem akorát drbala. S klidným srdcem, že tetka není blázen, jsem si šla znovu lehnout. Druhý den jsem přivedla na onoho mrtvého psa řeč. „ A jak ten pes vlastně zemřel? “ zeptala jsem se tety tiše.
„Původní majitel ho tady držel v kotci. Mučil ho hlady, až pošel, “ řekla mi. „ Já vám věřím, “ pošeptala jsem jí. Teta měla v očích radost. Obe jsme moc dobře věděly, že to není přelud. Mrtvý pes v tom domě skutečně je. Zjevně ho vidí jen někteří. Jsem s tetkou domluvená, že se ho pokusíme společně vyprovodit na druhý břeh . Myslím, že by si alespoň teď zasloužil lepší zacházení.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz .
© 2022 Všechny práva vyhrazena Extra Online Media
16.08.2022 - Draci Pars Šumperk vs HC Dukla Jihlava 2:4 - Reportáž z...
Teta Ljuba, Bedřich Engels a já se měl jmenovat tento článek. Také jsem uvažoval o názvu „Za kolečkem Engelse“ nebo s „Antonínem Novotným v čele“. Mohl bych vymýšlet další kuriózní názvy, ale má-li se tento článek stát svědectvím historie, volil jsem střízlivější titulek.
V roce 1962 jsem se stal studentem Střední průmyslové školy stavební, obor dopravní stavby v Dušní ulici na Starém městě.
Byla to zvláštní škola, zejména pro své kádrové zázemí. Byli do ní totiž přijímáni i kádrově pošpatnělí studenti, i když ve třídě synem tehdy současného politického vězně jsem byl jen já, který byl do školy přijat z učňovského zednického poměru. Ostatní, až na jednoho, který nosil stále přešité zelené kalhoty otce důstojníka, byli jen z rodin, kde se rudý komunismus nenosil. Pokud bych statistiku antikomunismu z naší třídy přenesl do celostátního měřítka, stál by proti komunistům takřka celý národ. A protože nestál, byli jsme vyjímečná třída vyjímečné školy, protože mezi třídní nepřátele patřila i většina učitelského sboru.
Začal jsem studovat v září 1962, od 50 desátých let nebylo daleko a nad školou hned za Vltavou se na druhém břehu tyčila monstrózní socha Josefa Vissarionoviče Stalina a v Praze začínal Semafor a další malá divadla. Byla to podivuhodná a jak dosvědčují i nedávno vydané paměti Jiřího Suchého, i politicky hektická doba, ve které Václav Havel psal svá absurdní dramata a zapomněl přitom na naši školu. Vykřičníkem této absurdity byl multi výbuch, když Stalin vyletěl do vzduchu a drobné trosky dopadly až před naši školu. Toho jsme litovali nejvíce, výbuchu, ne Stalina, protože součástí pomníku byly i takové obrovské „olympijské“ mísy na podstavcích, kam jsme při úklidu parku v rámci školní brigády nalezli, abychom tam kouřili partyzánky (pro mladší – takové vyklepané cigarety pro dělníky). Jejich kouř, aniž jsme byli vidět, tak aspoň nahrazoval ten oslavný z věčného ohně, který v nich nikdy nezaplál.
Aureolu mé osoby ve škole mimo pokračujícího věznění mého otce od padesátých let, umocňovalo mé příbuzenství s Ljubou Hermanovou, slavnou hvězdou první republiky, která tehdy prožívala v Divadle na zábradlí svoji další kariéru. Ta se stala nechtěnou autorkou absurdní story, která by si zasloužila jiné pero, než moje.
Nejen základní školy, ale i školy střední, byly nuceny soutěžit ve sběru odpadových surovin. Tak jsme tahali do školy balíky starého papíru, a to už nebyla legrace, protože jediný komunistický fanatik mezi profesory, byl sběrovým guru refe rentem velícím sběrným referentům jednotlivých tříd. Byl přesvědčen, že nasbíranými kilogramy starého papíru porazíme světový imperialismus. A málem se tak díky tetě Ljubě stalo. Abychom nemuseli tahat papír do školy, stačilo přinést jen potvrzení ze sběrny.
A tehdy zaúřadovala teta. Pamětníci si možná vzpomenou, že tam, kde ústila Bartolomějská do ulice Na Perštýně, byla v rohovém domě sběrna starého papíru. Otevřenými vraty papír trochu do ulice smrděl, ale starému pánovi, který vážil balíky a psal potvrzení, to nevadilo. A právě tady teta Ljuba prokázala svůj ideově-obchodní talent. Když jsme jednou cestou z Divadla na zábradlí Perštýnem nahoru k ní domů na Národní, míjeli tuto sběrnu právě, když jsem si jí stěžoval na sběrový teror ve škole, tak se v ní zastavila. Sundala tmavé brýle, doplněk každé herečky a pravila k onomu pánovi: Mohu vás požádat o laskavost ? Jistě Madam , pravil onen dobrý muž, jak se hned ukázalo, doktor práv . Pro vás paní Hermanová všechno; co jsem se na vás nachodil. A na paní Adinu, říkal nadšeně, ukláněje se přitom. Jo to byly časy. A teta Ljuba mu hned vyklopila, co potřebuji. Potvrzení za odevzdané kilogramy papíru do školy. Pan doktor překypoval horlivostí, a když jsem se za chvíli z Národní vrátil s fotografií tety s osobním věnováním, bylo o několikaletém vítězství naší průmyslovky nad všemi středními školami v Praze rozhodnuto.
Nemohl jsem ale všechna potvrzení za papír odevzdaný jinými z konspirativních důvodů nechávat jen v naší třídě. Dával jsem je i hezkým holkám z jiných tříd, aby si taky proti imperialismu zabojovaly a případně mi projevily svůj vděk i jinak. A tak nebylo divu, že jsme v příštím hodnocení sběru byli nejlepší a základy imperialismu se zachvěly. Za první vítězství dostala naše třída děkovný dopis od soudruha primátora, ale za druhé - odměna již stála za to. Oslavovali jsme ji v hospodě naproti škole, kde jsme se ale pohádali, kdo bude tlačit koho. Za odměnu mohlo totiž šest studentů z naší třídy tlačit v čele prvomájového průvodu obrovské obrazy Marxe, Engelsa a Lenina na gumových kolečkách a další mohli za nimi nést rudé prapory. Bylo jasné, že to bude příležitost k recesi za účasti nejvyšších stranických a státních představitelů. Když vykročilo čelo průvodu od musea dolů po Václaváku, kráčeli v první řadě Antonín Novotný, Václav Kopecký, Jaromír Dolanský, Lubomír Štrougal a další a hned za nimi v druhé řadě jsme tlačili věrozvěsty komunismu. Měli jsme z toho velkou srandu. Obrazy byly umístěny v takových drátěných vozíčcích a měli jsme postupovat synchronizovaně, aby obrazy jely stále v jedné řadě.
Strkali jsme schválně továrníka Engelse dopředu , protože bez jeho peněz nemohl komunismus porazit kapitalismus, protože by neměl svůj ideový základ – marxismus.
S jednou věcí jsem ale nepočítal. Vybočením ze zákrytu jsem se totiž za pravým kolečkem dostal do zorného pole kamer a tím i na titulní stranu Rudého práva, které dominovala právě tato fotografie čela průvodu. Panebože táta – RP jsou jediné noviny, které smí ve Valdicích číst. Pozná mě ? Uvěří, že je to pro nás sranda ? Nebude mě mít za druhého Pavlíka Morozova ? Jak se později ukázalo, otištěný snímek skutečně viděl, poznal mě a došlo mu, že jsem se Pavlíkem nestal. Musel jsem Rudých práv koupit nejméně pět. Teta Ljuba chtěla hned tři, jedno, že pošle Adině do Londýna, aby viděla, jak se zasloužila o pád imperialismu, který ji zakrátko potká. Pak jsem si uvědomil, že v ČTK dostanu původní fotografii a tak jsem jich koupil celý tucet. Získal jsem tak perfektní kádrové krytí. Při jakékoli prověrce mého ideologického profilu jsem mohl předložit viditelný důkaz o své politické spolehlivosti. Fotografii Bedřicha Engelse a sebe za jeho kolečkem.
Příští rok jsme přes další vítězství ve sběru byli jen vlajkonoši. Vynahradili jsme si to však při nácviku hesel. Tentokráte se bavili i profesoři. Namísto výuky jsme podle nařízení seshora museli ve třídě nacvičovat skandování prvomájových hesel.Ta obyčejná nám nestačila a tak jsme si vymýšleli neotřelá nová. Protože bylo po vylodění kontrarevolucionářů na Kubě, skandovali jsme: Na souši a na moři, porazíme agresoři. Hurá. Když nám třídní z opatrnosti toto heslo zakázal, nahradili jsme tuto zábavu šermováním se žerděmi praporů, při kterém se nám podařilo některé zničit. Ovšem, ještě lepší zábavu jsme vymysleli na oslavy výročí Velkého Února, kde naše škola stojící nedaleko Staroměstského náměstí, nikdy nesměla chybět. Prezident a první tajemník ÚV KSČ, vlastně obráceně – první tajemník a prezident, měl totiž ve zvyku po oficielním projevu a skončení oslavy, tak nějak teple a lidsky promluvit k houfu fanatických bolševických bab ze Žižkova a milicionářů, kteří se shromáždili pod tribunou dychtiví slov Největšího z tajemníků.
Stoupli jsme si do první řady a Tonda nás nikdy nezklamal. Svobodná Evropa a Hlas Ameriky to vždycky od něj dostaly. Podívejte se soudruzi, štvavé vysílačky ze Západu tvrdí, že u nás nejsou k dostání prací prášky. Běžte do obchodů, je jich tam plno. A na to jsme čekali. Ať žije KSČ, ať žije Sovětský svaz, hurá , rozeřvali jsme se a roztleskali celý ten bolševický ansámbl. Jednou to byly prášky, jindy maso, bohužel se nikdy nezmínil o dámských kalhotkách a toaletním papíru, což by nám udělalo největší radost a ještě větší štvavým vysílačkám.
Komunistická totalita mi někdy připadala jako malé dítě. Smích, vztek a pláč se střídaly, někdo se víc smál, jiný zatínal zuby a političtí vězni měli co dělat, aby přežili. Tak to chodilo v jednom velkém Gulagu – Československé socialistické republice, který tak milovala právě odešlá Jiřina Švorcová. Přiznávám, že když jsem ji jako mladistvý viděl v Králi Šumavy, tak jsem se do ní div nezamiloval; k ambivalentnosti atmosféry režimu však patřilo, že když na konci filmu mizela v rašeliništi, tak jsem to sledoval s uspokojením. Jako později pád režimu, ve kterém byla někdy i sranda, kterou ale vodnééés čas.
© 2011 Sumpersko.NET Všechna práva vyhrazena
Podmínky užití |
Prohlášení o přístupnosti |
Reklama |
Kontakty |
Nastavení souborů Cookies
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Sumpersko.net s.r.o. zakázáno.
Tato stránka využívá cookies pro vaše lepší procházení webové stránky. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním. Více zjistíte zde .
Jak zjistit co se stalo s tetou Od: cituska ® 30.09.12 20:45 odpovědí: 8 změna: 09.10.12 23:20
Nejnavštěvovanější otázky v rubrice
Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:
Copyright © 2004-2022 Poradna Poradte.cz. Všechna práva vyhrazena. Prohlášení o ochraně osobních údajů. | [tmavý motiv]
Tento web používá cookies k dosažení potřebné funkcionality. Dalším jeho použitím s tímto souhlasíte. Další informace
Mám v německu ve Stuttgartu tetu ročník 1920.Jezdím ji každý rok dvakrát navštěvovat, byla jsem u ní v dubnu a teď jsem se chystala s srpnu,ale nedovolala jsem se jí.Zkontaktovala jsem jejího souseda, který jí občas nakupuje protože má problémy s chůzí do druhého patra, a tem mi sdělil, že je v nemocnici.Tak jsem volala později a on mi řekl ,že ji z nemocnice přeložili do nějaké péče? a jemu nomohou nic sdělit protože není její příbuzný.Ona má také soudem stanoveného opatrovníka, tomu jsem volala, ale bohužel má zapnutou hlasovou schránku a na mé tři dotazy vůbec neodpověděl.Poslala jsem mu i SMS,došlo mi že je doručená a také žádná odpověd.Mám nějakou možnost zjistit kde nyní je?
Pokud jste prokazatelně příbuzná tak zavolat sousedovi ať dá telefon na nemocnici kam ji původně odvezli a poptat se na tetu nebo asi nic jiného nezbyde než se vydat na cestu.
Cituško, pokud to pro Vás je možné, vypravte se tam. Na místě vše zjistíte daleko snáz, než přes telefony.
Tetě je, jak počítám, 92 let a tak jistě bude ráda, až Vás zase uvidí. Vždyť kdo ví, kolik podobných setkání ještě bude.
Držím palce, abyste ji našla v pořádku. Jaga.
Babajaga- je to dobrá rada.Ale cestování je tam od nás komplikované a to jak se Student Agency tak i vlakem.
Musím několikrát přestupovat a cestuji tak kolem 16 až 18 hodin než se dostanu tam i zpět.Právě v srpnu jel syn do
Würzburgu a tak jsem chtěla jet s ním .Tak si počkám na další příležitost alespoň jednu cestu s někým autem .Je to pro mě
pohodlnější ,protože už taky nejsem nejmladší a nejzdravější .Ale jinou možnost taky nevidím a budu se tam muset vydat.
Klíč od bytu mám a pan soused říkal, že dosud není vyklizen můžu tam pobýt . A možná se teta třeba vrátí i domů,doufám.
Skvělá kompilačka squirtujících amatérek
TOP 15 výstředních úchylek – 14. místo: Hybristofílie – přitažlivost k zločincům
České porno – rodiče przní synovu mladou