Pojď šukat do Pardubic

Pojď šukat do Pardubic




🛑 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

































Pojď šukat do Pardubic

Bylo to dobré, huba držela, ale s boxem byl konec.

Šel jsem se s kluky jenom rozloučit a trenérovi jsem vysvětlil, proč definitivně končím, i když věděl o většině mých potíží i průběhu léčby ve vojenské nemocnici od Macouna a Petra Skály. O pololetí se začínaly vyplňovat přihlášky ke studiu na střední školy.

Já i Petr Skála jsme se přihlásili na Střední báňskou v Kladně.

Chvíli jsme sice přemýšlel, zda ano nebo ne, protože jsem měl strach, že jsem hodně zameškal svým pobytem v nemocnici, ale pololetní vysvědčení bylo dobré, a pokud se do konce roku nezhorším, byl bych přijat bez přijímacích zkoušek.

Myslel jsem si, že mámě udělám radost a že ji překvapím, až jí dám poletní vysvědčení. Celý nedočkavý jsem položil doma vysvědčení na stůl a dělal jsem jako by nic.

,, Co to je za papíry na stole?“ zeptala se mamka a zvedla je, aby si je přečetla. Přelétla vysvědčení zrakem a zareagovala na to slovy: ,, No vidíš, ty kluku, když chceš, jde všechno. Udělal jsi mi radost, tak koukej, ať si to do konce roku nepokazíš!“

,, Mamko, přihlásil jsem se na Střední báňskou školu v Kladně!“ vytasil jsem svůj utajovaný trumf.

,, Na střední školu?“ zeptala se mamka s úžasem a já si vychutnával ten okamžik, jak bude muset změnit svoje mínění na mne, když jsem si vzpomněl na to, jak mamka, když přišla na základní škole z rodičovské schůzky, hladívala po hlavě Ivánka a říkávala: ,, To Ivánek, ten mi dělá jen radost, z něho něco bude, ale ty, pacholku, mi nechoď ani na oči, na tebe byly samé stížnosti.“

,, To asi, Petře, nebudeš moc!“ uzemnila moji radost její slova.

,, Kdo tě bude šatit a živit, kdo ti bude platit pomůcky do školy, ubytování a kapesné. Já ti nebudu moc dát ani korunu, vždyť vidíš jak jsme na tom! Já potřebuji, abys byl již vyučený a pomáhal mi trochu táhnout domácnost a ne do tebe vrážet nějaké peníze .“

Málem bych se rozbrečel, bylo po radosti a já se na to tak těšil.

Rychle jsem se oblékl a vypadl z domu.

Bloumal jsem po ulicích bez cíle a chvilkami jsem měl chuť se jít oběsit, jak se mne to dotklo.

Přemýšlel jsem, zda by to nešlo chodit do školy a ještě na nějaké brigády, abych se uživil, ale brzy jsem tuto myšlenku opustil.

Koupil jsem si cigarety a přes odpor k nim jsem bánil jednu za druhou zabývajíce se svou bolestí a roztrpčením. Když jsem tak bloumal po Starém městě zapadl jsem do hospody U Malvazu.

Dal jsem si pivo a potom další a další, až jsem vypadl z hospody pozdě v noci a řádně ožralý.

Motal jsem se a měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou a nahlas jsem probíral s mamkou můj rozhovor o škole. Čím více jsem o tom přemýšlel, tím větší vztek jsem měl.

Dopotácel jsem se domu, kde byla úplná tma. Mladší sestra s bráškou již spali, Ivan nebyl doma a mamka byla někde se svou novou známostí.

Měl jsem na jednu stranu štěstí, že mne neuviděla takhle zmalovaného pod obraz, ale také unikla vodopádu výčitek a dotazů, které jsem měl připravené.

Těžké je ráno opilcovo, a tak když jsem se konečně pozdě ráno probudil a slyšel nadávání mamky, jak to tam smrdí kouřem a pivem, že jsem byl určitě včera ožralý, tiše jsem se vytratil do koupelny a byl zticha.

Když jsem se trochu upravil a dal do pořádku, troufl jsem si vrátit se do kuchyně.

,, Kde je Ivan?“ zeptal jsem se, když jsem zaregistroval, že se nikde nenachází.

,, Já jsem si myslela, že o tom víš, že odjel se ČSM do Francie.“ sdělila mi mamka.

,, Kam? “ ptal jsem se vyděšeně, protože jsem měl dojem, že z důvodu včerejší ožralosti jsem se přeslechl.

,, No přece do Francie. Myslela jsem, že o tom víš? Jel tam od svazáků za odměnu, připlácel si jenom nějaké peníze. Jel jich tam z Prahy celej autobus. Odjížděl v pátek a bude tam celý týden. Jó, Ivánek, z toho něco bude,“ libovala si jako dříve mamka.

Jako by někdo v mém bolístku zavrtal. ,, Tak on si jezdí po vejletech a já nesmím ani na střední školu!“ vybuchl jsem vztekle a nebral jsem vůbec na vědomí, že tam jel za odměnu.

Vztekle jsem naházel několik drobností do tašky a vydal se do Bubenče na vlak. Jel jsem zpět na internát, aniž bych se rozloučil a něco řekl.

Stejně jsem to nevydržel a za týden jsem mazal domu, zvědavý na jeho zážitky, protože mne vztek již dávno přešel a cizina pro mne bylo kus něčeho nedostupného a ještě k tomu Francie.

Byla to moje touha a několikrát jsem se i zabýval myšlenkou na útěk za kopečky někam tím směrem, ale strach z toho, že by mne zastřelili na hranici, byl větší. 

Přijel nějak zamlklý, nechtěl moc sdělovat podrobnosti zájezdu. Bodeď by ne. Teprve za několik let jsem se dozvěděl, že polovina svazáckých funkcionářů emigrovala a do autobusu k odjezdu se vůbec nedostavila. Ostatní, kteří se vrátili zpět do vlasti, dostali přísný zákaz o této události mluvit.  

,, Podívej, bráško, co jsem ti přivezl,“ povídá Ivan a do ruky mi strká nějaké hrubé bleděmodré kalhoty, ocvočkované s koženým nápisem na zádi u pasu Lewis.

,, Tam je to hrozná móda, nosí to tam snad každý. Mladí, staří, muži i ženy,“ pokračuje ve vypravování, zatím co já nedůvěřivě kalhoty prohlížím.

,, Co to je za montérky?“ vyslovím svůj dotaz a bráška se na mne málem vrhne.

,, Vole! Copak jsi nikdy neviděl kovboje, nebo americké honáky? Fakt je to na západě hrozná móda. Ty si myslíš, že bych vyhazoval franky jen tak pro nic za nic? Koupil jsem ti to proto, že mám na tom tvým rozbití držky taky trochu podíl, jak jsem ti ji tenkrát ubalil.“

Zkusil jsem si je obléknout. Kalhoty byly režné a jako brnění, pevně objímaly moje boky. Šel jsem se podívat do zrcadla a musel jsem uznat, že mi docela sluší.

Vzal jsem si k nim hopstriko, což bylo námořnické bílo modře pruhované triko, jaké nosila za druhé světové války námořní pěchota. Výsledek byl téměř dokonalý.

,, No jo, ale po Praze jsem ještě s tím nikoho neviděl,“ vyslovil jsem svoje pochybnosti.

,, Neboj, během několika let to sem určitě dorazí, uvidíš, kočky budou šílet, až tě uvidí,“ hecoval bráška.

Byl jsem pozván k posudkovému lékaři z důvodu úrazového připojištění.

Dostal jsem částečnou trvalou invaliditu a odškodnění deset procent z připojištění. Rozhodl jsem se, že za ty peníze pojedu v červenci do Rumunska na dovolenou.

Přemluvil jsem také Macouna, ať jede se mnou. Vše jsme si objednali a zajistili v cestovní kanceláři Čedoku. Vybrali jsme si černomořskou Mamai a tam i nazpět letecky, jako nějací boháči.

,, Aspoň bude nějaká prdel“ ohodnotil to Macoun.

,, Tata mi slíbil, že zaplatí zahraniční zájezd, když na výučním listě nebudou trojky, tak ať cvaká, já jsem se bifloval, aby to dobře dopadlo.“

Přišly závěrečné zkoušky a tím i konec naší učednické éry. Měl jsem sice vyznamenání, ale s tím vysvědčením jsem si mohl jedině vytřít prdel, protože dál na školu jsem nešel a u chlapa který maká rukama, nezáleží, jaké měl na škole známky.

Horníka jsi mohl dělat úplně blbej. Mělo to přece jenom jednu výhodu. Nedostal jsem nejnižší kvalifikační třídu, ale byl jsem o třídu výše. Mohl jsem pracovat v ražení chodeb i na pilíři hned po vyučení.

Na pilířích se vydělávaly pěkné peníze, i když to byla práce velice riziková.

 Ještě před koncem školního roku jsem si našetřil nějaké korunky a rozhodl jsem se, že si koupím motorku, ale problém byl v tom, že jsem neměl řidičský průkaz.

Kolega na šachtě prodával fungl novou Jawu ČZ 125 skoro nejetou. Byla to novota.

Kývačky se začaly teprve vyrábět a byly vidět málo kde a éra péráků pomalu končila.

Chtěl za ní ale více než šest tisíc. To byly pro mne velké peníze, které jsem ve skutečnosti nikdy neměl ani neviděl.

,, Když mi dáš tři tisíce v hotovosti, dám ti jí na měsíční splátky,“ navrhl mi, když jsem mu sdělil, že tolik peněž jsem ještě ani nevydělal.

Plácli jsme si a po směně mi odvezl mašinu do Prahy a já jel jako spolujezdec. Když jsem postavil mašinu na dvoře a mamce oznámil, že jsem si koupil motorku, její reakce byla děsná.

„ Ty pacholku, já někdy nemám ani na chleba a ty si koupíš motorku na půjčku! Vždyť nemáš ani řidičák. Okamžitě tu motorku vrátíš!“

,, Nevrátím !“ postavil jsem si hlavu.

,,Peníze na jídlo a byt ti dávám, je mi osmnáct a mohu si koupit a dělat, co chci. Řidičák není takový problém, do měsíce ho mám hotový.“

Mamka na mne kvůli tomu pomalu celý měsíc nemluvila.

Tajně jsem jezdil s mašinou na Maniny, kde jsem se učil jezdit slalom mezi brankami. Domu jsem raději mašinu tlačil, protože jsme bydleli v jednosměrce a navíc baba Tichá vždy koukala z okna a já měl strach, že by mohla vše oznámit policajtům.

Hned jsem se také přihlásil do kurzu na řidičský průkaz.

Protože jsem musel splácet mašinu a neměl tím pádem peníze na zaplacení řidičského průkazu i na auto, dělal jsem zkoušky jenom na motocykl.

Konečně nastal čas vytoužených jízd. Když jsem přišel na první jízdu, řekl mi instruktor, že pojedeme směr Podolí a že nesmím překročit šedesátikilometrovou rychlost.

Mrzelo mne ale, že zkušební jízdy se dělaly na starých pérákách Jawách 250. Já byl zvyklý na novou kejvačku. Ale ani pérák pro mne nebyl problémem, měl jsem to jako každý kluk okouknuté a ohmatané.

Když jsem dorazil na podolskou dvouproudovou silnici a trochu jsem přidal, abych vyzkoušel, jak chodí dvěstěpadesátky, klepal mi instruktor na rameno.

,, Řekl jsem ti, nejvýše šedesát, tak se toho drž!“

Při zpáteční jízdě mne protáhl městem za plného provozu. Po skončení jízdy mne požádal a skládanku, kam se zapisovaly jízdy a výsledky zkoušek.

,, Ty jsi černoch jako nikdy! Přiznej se, že máš mašinu doma a tohle nebyla tvoje první jízda. Co máš za mašinu?“ optal se mne a já byl trochu v šoku.

Nakonec jsem se mu přiznal, že mám doma novou Jawu ČZ 125.

,, Tak hochu,“ povídá instruktor a podepisuje mi všechny jízdy dopředu jako absolvované.

,, Já tady mám potřebnější lidi, tebe to nemusím učit. Přijdeš až na závěrečnou zkoušku.“

Měl jsem vztek sám na sebe, těšil jsem se, jak se povozím bez strachu z policajtů, a teď tohle. Opravdu do měsíce jsem měl řidičský průkaz vonící novotou a klihem.  

Potřeboval jsem peníze jako sůl na splácení motorky a tak místo posledních prázdnin jsem začal hned makat, zatím jako brigádník, abych mohl kdykoliv práci přerušit. protože mne přemluvil Honza Boháček, který si poslední prázdniny nechal, ať spolu jedeme od Svazarmu v červenci na letní pracovní tábor, prý tam budou také holky.

,, Mám zjištěno od známého, že tam budou zdravotní sestry, mohla by to být docela píchanda,“ hecoval mne, abych se přihlásil.

,, Je to jenom na týden a nic se neplatí, pobyt i strava je placena tvojí prací. Budeme makat v zemědělství na družstvu. Nebuď srab a pojeď se mnou. Zítra je seznamovací schůzka, kde se odevzdávají a podepisují přihlášky.“

Nechal jsem se zlákat, protože to bylo ještě před mým odjezdem k moři a chtěl jsem se trochu opálit, abych nejel bílý, jako zaměstnanec vápenky.

Byl jsem docela spokojený, protože se na pracovní tábor přihlásila halda holek ze zdravotní školy, zatím co kluků nás tam bylo jen pár.

Však jsme to hned ohodnotili a vybrali si cíle našeho zaměření. Zatím jsem se mohl na holky jenom těšit, protože na mne čekala práce na šachtě.

Po závěrečných zkouškách a obdržení výučního listu jsem začal pracovat většinou na nočních směnách a štajgr Jirka, který měl náš úsek na starost, mne hned dal na jeden zabořený pilíř.

Oba parťáky Josefa s Frantou jsem znal jen z vidění, ale věděl jsem že jsou to dříči. Měl jsem prdel staženou strachem, protože v rozervaném stropu pilíře byly průrvy nejméně padesáticentimetrové a v těch průrvách visely balvany a kusy uhelného ložiska.

Přece neukážu, že se bojím, říkal jsem si sám pro sebe.

V té době se na šachtu dostávaly také bambusy až z Vietnamu v rámci socialistické pomoci bojujícímu Vietnamu. Měly se na šachtě používat pouze jako překlady nad dřevěnou výstužní, ale protože byl drastický nedostatek dlouhé jehličnaté tyčoviny, používal se bambus i tam, kde neměl co dělat.

Museli jsme ho použít i jako signálky. To byly tyče, které se vzepřely mezi počvu a rozervaný strop. Když mělo dojít k posunu horniny, tyče praskaly a my jsme stačili utéct. U bambusu se ale praskání neozývalo, pouze se prohnul.

Na jedné směně jsem také ucítil takové menší klepnutí v místech, kde záda ztrácejí svojí dobrou pověst, a za chvilku jsem měl plný zadek i nohy od krve a uhelného prachu, protože jsme dělali nazí, pouze se zástěrkou. Směnu jsem dokončil , ale příští den jsem na směnu nemohl jít, protože ta rána, kterou jsem si jenom přiflastroval, hnisala .

Když jsem se po noční probudil, zadek bolel, a z rány vytékal hnis a já musel k doktorovi na pohotovost, aby ji vyčistil, což mi určitě zachránilo zadek před dlouhodobým léčením..

Další den byl jako každý jiný večer.

Zase na šichtu myslím si a ta dlouhá nudná cesta zakouřeným autobusem na chuti nepřidá. V polospánku s klimbající hlavou jsem pozoroval míjející světla okolo nás.

Těžký kouře plný vzduch v autobuse jako by mne dusil. Už aby byl konec té nudné cesty.

Konečně jsme dojeli na šachtu a já pospíchám rychle se převléknout do fáraček, abych byl co nejdříve dole. Dostal jsem najednou takovou chuť dělat, abych zahnal spánek a nudu, že se skoro divím, kde se to ve mně bere tak najednou.

Již jsem skoro převlečený, když se tu vedle mne ozvalo: ,, Chudáci, mají to již odbyté. Dnes oni, zítra my.“

V tu chvíli jsem pochopil a jako by mne někdo svázal těmi nejsilnějšími pouty. Ruce mi ochably a cítil jsem , jak mi po těle prochází zimnice. 

 V hlavě mi buší perlík a lítají slova vyřčená starým havířem, který již něco prožil a který nese již pár křížků na svém prací ohnutém hřbetě.

Z jeho řeči jsem vyrozuměl, že si šachta na konto mrtvých připsala tři životy.

Vzteky bych brečel, ale nemohu, je ve mně něco takového divného, mám strach se stydět za své slzy.

Smrt si vezme tři mladé životy, ale práce se nezastaví.

Těžní jáma dál chrlí metráky a tuny uhlí do nenasytných chřtánů vagónů.

Fárám dolů a v uších mi zní píseň Havířova růže. Jak je ten život krutý, nic se nezastaví , šachta běží dál.

Hned jak vylezu z těžní klece, dozvídám se od štajgra, kterého jsem znal z vidění ještě co by učeň, že náš štajgr Jirka se nervově zhroutil, protože ty smrťáky se staly na pilíři, kde jsem dělal.

,, Měl jsi kliku, že jsi včera nepřišel!“ sdělil mi.

,, Josef s Frantou jsou po smrti. Když jsi nepřišel na směnu, nezbývalo štajgrovi nic jiného, než dát k tvé partě mukla místo tebe, a on s tím souhlasil. Stalo se to na tom vašem zabořeným pilíři. Znáš to, jak to chodí, chlapi mu slíbili, že mu koupí nějaký tabák, když s nimi půjde. Šel, a došel si pro smrt. Skály šly bez upozornění do závalu. Zkurvené signálky. Pohyb skal mu vzal půlku hrudníku a žil ještě několik minut. Oba tví parťáci Josef s Frantou byli okamžitě mrtví, ty děkuj Bohu, protože jsi se znovu narodil.“

Již jsem to nevydržel, sedl jsem si na bobek a brečel jsem jako malý kluk.

Slzy jsem si rozmazával po obličeji hadrem, který jsem nosil pro utírání potu.

,, Jen breč, někdy to pomůže, aspoň se člověku uleví,“ snažil se mne utěšit štajgr.

,, Jirka se taky psychicky sesypal, protože mukla dal makat na pilíř bez souhlasu věznice a vyčítá si, že vám povolil dát tam místo signálek ten bambus. Vedení mu dává za vinu, že nezastavil práci na pilíři, když nebyla jehličnatá tyčovina na signálky. Ty hajzlové se z toho vždycky vykroutí.“

Když jsem se vybrečel povídá: ,, Dám tě dneska někam, aby se nestal průser, a jestli ti můžu radit, běž s tím poraněním z předvčerejška raději marodit. Za pár dní přijdeš na jiné myšlenky. Čas vše zahojí, když nad tím budeš moc dlouho hloubat, stane se nějaký průser tobě. Tak to většinou v životě chodí.A život jim tím nevrátíš.“ Ani nevím, jak jsem šichtu dodělal, když mne štajgr strčil ke vrátku, kde šlo jen deset vozů za šichtu.

Poslechl jsem ho a hned příští den jsem šel k doktorovi. Rána stále hnisala, a tak to vyčistil, vymačkal, až jsem se kroutil bolestí. Napsal mi marodní a já byl týden doma, než jsem odjel na pracovní tábor. 

Honza Boháčků přišel hodinu před odjezdem, asi si myslel, že se na tábor vybodnu, ale já jsem ho přivítal, protože jsem potřeboval zapomenout.

Okukovali jsme přicházející holky, které se v povzdálí v hloučku něčemu chichotaly, a já měl takový dojem, že to bylo nám. Vypadali jsme jako Pat a Patašon.

Honza byl vysoký, ale málem holohlavý ve svém mládí již s velkou čelní pleší, já menší, ale s atletickou postavou vypěstovanou tréninkem z boxu, oblečený samozřejmě do nových riflí a pruhovaného námořnického trika.

V kupé lokálky jsme se seznámili se skupinkou holek a jedna z nich mi padla do oka.

Byla jako neposedný vrabčák, pronásledovaný věrnou kamarádkou.

Pracovní tábor byl v krásné jihočeské vesnici a stál mimo obec v pěkné třešňovce, kde chrupky byly jako palec.

Hned po příjezdu a ubytování se šlo makat.

Předseda družstva vždy jednomu z nás chlapů přidělil dvě až tři holky.

,,Vyber si nějaké dvě holky, půjdete plet brambory. Máme je letos strašně zarostlé býlím.“

Nevybíral jsem, jak mi řekl, ale ukázal hned na Lídu s Ivankou.

,, Chci tyhle dvě,“ řekl jsem bez dlouhého rozvažování.

V práci, kdy jsme se nechtěli ani jeden ulejvat, já jsem chtěl dokázat, že makat umím, a aby nám šla práce rychleji od ruky, tak jsme si při práci vypravovali. O tom kde bydlíme, co děláme, o rodičích i sourozencích. Tak jsme se začali seznamovat.

Již druhý den mi začínala být sympatičtější trošku tišší Ivanka. Jmenovala se Pacholíková a také jsem se také dozvěděl, že na ni spolužáci pokřikovali „ Pacholice, palice,“ Její dědeček byl kerkonošský lidový vyprávěč z Pasek nad Jizerou. 

Nebyla taková povrchní jako Lída a mne to k ní začínalo čím dál tím více táhnout.

Mluvila velmi pěkně o svých dvou sestrách a bratrovi a z jejího vypravování byla cítit i láska k rodičům. Pomalu ale jistě mezi námi vznikalo něco více než přátelství a já si začínal uvědomovat, že jsem zamilovaný. Byl to krásný týden a rychle sem zapomněl na strasti předminulého týdne. Rána na boku byla zahojená a potažená strupem a rána na duši ? O té jsem skoro již nic nevěděl.

Večery jsem procoural a prolíbal s mojí novou láskou a přes den jsme si zpestřovali náladu v rozhovoru s obecním blbem, který nás neustále pronásledoval.

Byl to takový prostoduchý chlapec, který se stále chlubil děvčatům, jak je krásný, zda by ho některá nechtěla. ,, Jsi krásný jako Don Šajn “ řekl jsem mu hned po jeho návrzích.

,, Kdo je to Don Šajn?“ ptal se mne.

,, No to je taková krásná květina, která kvete jednou do roka a má omamnou vůni!“ lhal jsem mu nepokrytě, abych ho utvrdil, jak je krásný a voňavý. ,

Rychle se toho chopil a počal obíhat vesnici s pokřikem: ,, Jsem Don Šajn, jsem Don Šajn, jsem krásná voňavá květina.“

Týden uběhl a v pátek nastalo loučení. Rozhodli jsme se s holkami, že zůstaneme do soboty a uděláme si mejdlo. Koupili jsme láhev červeného vína a večer plynul v příjemné pohodě.

V pokročilé noční době, kdy naše loučení nebralo konce, jsem se rozhodl s Ivankou strávit zbytek noci ve společném stanu.

Byla na mne zlá. Mimo polibků a letmého pohlazení něžných poupátek mi nebylo dovoleno ničeho.

,, Nejsem zvyklá se milovat s klukem, kterého znám necelý týden,“ zpražila mne, když jsem se snažil jí stáhnout kalhotky.

Druhý den jsme odjížděli domu a ráno bylo normální, jako by se nic nestalo.

Na nádraží jsme se naposledy políbili a já ji napsal svoji adresu na právě použitou jízdenku Českých drah. Telefon jsem nemohl napsat, protože jsme žádný neměli, zatím co Ivanka mi napsala na svoji jízdenku
Paní učitelka masturbuje
Pořádná kunda
Lesbický prstíky v análu

Report Page