Pasti civilizace
S rozvojem civilizace vstoupilo lidstvo do informačního věku. Směřujeme k co nejtechnokratičtějším základům společenského řádu. Vždy si ale můžeme vybrat, jaký životní styl chceme vést: být blíže přírodě, rozvíjet se v harmonii a zdraví, nebo se nechat pohltit prachem městského shonu a spokojit se se stresem a špatným zdravím.
Možná si lidstvo jednou uvědomí, jakou sílu nám Příroda dává. Prozatím jsme ale narkomany společnosti a městských civilizací, naše srdce jsou prosycena duchem velkoměsta. Naše duše zrezivěly špinavým vzduchem a otráveným jídlem. Sami jsme si postavili vězení, která jsme si vyzdobili ve snaze vytvořit iluzi útulnosti. Ano, jsme zvyklí žít v kamenných zdech, za mřížemi vlastního života. Nacházíme potěšení v tom, že jsme se stali otroky falešných hodnot. Jsme v otroctví vlastních tužeb, nekonečně sníme o nových a nových potěšeních a hromadíme materiální statky, které ve skutečnosti nemají žádný význam.
Nejsme otroky proto, že by nás tak někdo chtěl stvořit, aby mohl výhodně ovládat svět, ale proto, že jsme sami dovolili, aby za nás tahali za nitky a směřovali nás tam, kam je výhodné jít komukoli, jen ne našim duším. Užíváme si otroctví, jásáme, když získáme další kořist.
Ale proč v tomto neúnavném závodě stereotypů zapomínáme na to, co je skutečně důležité… Zapomínáme na upřímnost, lásku, péči, důvěru, pomoc, porozumění, laskavost, ušlechtilost. Dokonce nebereme v úvahu ani vlastní zdraví, otravujeme tělo škodlivým jídlem, zapomínáme na fyzické cvičení, na duchovní rozvoj. Tyto věci se v naší společnosti zdají tak prázdné, že je v životě odsouváme na druhou kolej. A teprve když tělo i duše začnou výt, všimneme si důležitých součástí našeho života a zamyslíme se, zda vše děláme správně…
Proč musíme zacházet do extrémů, než si uvědomíme skutečný smysl života? Proč se o své zdraví začneme starat, až když o něj přijdeme? Proč si skutečnou lásku uvědomíme, až když si protrpíme spoustu bolesti a utrpení? Proč se o své blízké začneme starat, až když je příliš pozdě? Je snad tak těžké být vnímavý a pozorný k sobě i ke světu kolem nás…
Všimli jste si, že s rozvojem internetu a televize jsme se odnaučili užívat si života? Trávíme více času u obrazovky monitoru než procházkami venku a povídáním si s lidmi. Jsem si jistá, že lidé z minulého tisíciletí si pamatují, jaké bylo jejich dětství. Neměli jsme internet, tablet ani mobilní telefon, ale měli jsme radost ze života a skutečné, nikoli virtuální přátele; měli jsme upřímné úsměvy při veselých hrách venku a šťastné večery v rodinném kruhu. A teď žijeme v jednom bytě s lidmi, se kterými komunikujeme méně než s přáteli na internetu.
Kdy jste naposledy vypnuli telefon a strávili čas bez internetu a televize? Tyto věci nám bezpochyby usnadňují život, ale je třeba je používat rozumně a neponořovat se po hlavě do virtuálního světa. Až budete vyprávět dětem a vnoučatům o svém mládí, na co si vzpomenete: jak jste celé dny seděli na sociálních sítích, hráli online hry nebo leželi na gauči a sledovali další seriál? Myslím, že si ani nevzpomenete, jak nesmyslně čas letěl, protože si nebude co pamatovat.
Podívejte se, jak žijí šťastní lidé, kteří vedou vědomý život. Nepotřebují internet, aby lidem dokazovali svou důležitost. Nejspíš si prostě uvědomili, že prostředky technického pokroku jsou stvořeny k ovládání lidské mysli, ale my máme duši, která se nepodřizuje falešné pravdě. Proto vás prosím, uvědomte si skutečnou hodnotu života a otevřete ve svých srdcích vědomí…