Nevlastní sestra potřebovala půjčit mého čuráka
🛑 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻
Nevlastní sestra potřebovala půjčit mého čuráka
Возможно, сайт временно недоступен или перегружен запросами. Подождите некоторое время и попробуйте снова.
Если вы не можете загрузить ни одну страницу – проверьте настройки соединения с Интернетом.
Если ваш компьютер или сеть защищены межсетевым экраном или прокси-сервером – убедитесь, что Firefox разрешён выход в Интернет.
Firefox не может установить соединение с сервером www.profi-elektrony.cz.
Отправка сообщений о подобных ошибках поможет Mozilla обнаружить и заблокировать вредоносные сайты
Сообщить
Попробовать снова
Отправка сообщения
Сообщение отправлено
использует защитную технологию, которая является устаревшей и уязвимой для атаки. Злоумышленник может легко выявить информацию, которая, как вы думали, находится в безопасности.
Tomáš Fojtík - Tvorba destrukce [ ]
Home
Tomáš Fojtík - Tvorba destrukce [ ]
1 Tomáš Fojtík - Tvorba destrukce [ ]2 1. Vzbuď se, Bruno! Máš tu návštěvu. Zařvala matka. Kolik je h...
40 downloads
231 Views
617KB Size
Tomáš Fojtík -
Tvorba destrukce [2003-2004]
1. „Vzbuď se, Bruno! Máš tu návštěvu.“ Zařvala matka. „Kolik je hodin?“ Zeptal se Bruno. Z úst mu bylo cítit všechno, co předešlou noc vychlastal a oči měl zalité krví. „Je půl dvanácté.“ Odpověděla a šla se dívat na televizi do obýváku. Bruno vstal a vrávoravými kroky se dostal ke dveřím, kde se na něj připitoměle usmíval Duťas. Jeho o dva roky mladší kamarád na něj se špatně sehranou laxností kývl na pozdrav a ihned začal: „Čus Bruno, pojď ven, dáme si cigárko a pokecáme.“ Začal gestikulovat a Bruno přece nemohl tenhle návrh odmítnout, i když by si v tu chvíli raději nechal urvat koule. „Tak jak jsi dopad po včerejšku?“ Zeptal se s úsměvem Bruno, který se ještě pořád malátně vyjadřoval. „Jo boží, mluvil jsem s Ptákem a taky říkal, žes to včera rozjel jak kanec.“ Bruno se sebejistě usmál a zaregistroval slabost v Duťasových očích. Duťas na té vesnické diskotéce neměl úspěch. Byl jenom Brunovým stínem, jelikož se za ním vytrvale coural, asi aby vypadal cool, že má za kámoše kance. Duťas potom začal vykládat o tom jak na něj čuměly pěkné kundy a že Pták říkal jak na něj čumí kundy. Rozhovor se konečně rozbíhal do ztracena a Bruno byl Duťasovým „no nic, tak čus“ konečně vysvobozen. „Kanec“ se před zrcadlem lehce upravil, vyhodil Jamese od počítače a při hraní oblíbené hry Championship Manager přemítal o předešlé noci. O Zuzce, co ten večer neodolala jeho nagelovaným vlasům, které svým tvarem připomínaly dikobraza. Jeho úhledně pěstěné bradce a modrošedým očím. „Kurva, jsem dobrej. Jen se do té krávy nezabouchnout – to bude má zkouška ohněm.“ Dál ještě lamentoval, jací jsou jeho kamarádi kokoti a co mají vlastně ze života, ale s klidem se na všechno vysral a byl rád, že je konečně zase sám. Bez lidí a nutnosti zbytečně komunikovat. Byl rád, že alespoň na chvíli nedochází k regresi jeho názorů a kromě nutné komunikace s matkou či Jamesem, mladším bratrem, si dál vychutnával tohle slunné devatenáctileté jaro u počítače se staženým závěsem. 2. Druhý den musel Bruno do školy, kde ho čekala jeho idiotská třída s idiotskými spolužáky a ještě horšími učiteli. Byl na elektro-oboru v Učilišti, kam ho vyhodili po loňském fiasku na Střední škole, kde se jenom flákal a v hodinách četl posedle Friedricha Nietzscheho. „Ježíšmarjá, blbec!“ Zdravil ho se snahou o vtipné klišé, jako každý týden, spolubydlící z internátu, Láďa. „Čau,“ odpověděl Bruno lhostejně. V hlavě měl ještě pořád vygumováno po víkendové akci, a tak se nezmohl na opětovnou palbu. „Máš prachy? Dneska odpoledne půjdeme do knihovny. Viděls Sanitku? Dobrej seriál, dneska to opakujou. Po knihovně se můžeme podívat.“ Začal nadšeně Láďa. „Nechápu, proč takové kraviny vůbec plánuješ. Že máš potřebu se bavit o kokotinách, které stejně uděláme. Seš jak ženská, které už nezbývá nic jiného – než povídat. Stará nudná kráva v přechodu.“ Dodal Bruno co nejurážlivěji s nadějí, že se v něm něco pohne a jeho podvědomí se rozhodne k revizi životních názorů. „Čuráku.“ Vyhrkl. Očividně nepochopil a tak se začal Bruno soustředit na to, co se bude ve škole dít.
2
Jakmile skončilo dopolední martyrium, vylezli ti dva ven, Bruno si zapálil cigaretu a nabídl hladově vypadajícímu Láďovi ať si taky vezme. „Zase nemáš prachy?“ Zeptal se dárce darovaného. „Sem to včera prochlastal. V neděli je na intru vždycky nuda. Ty nouzi o cigára nemáš, když ti je matka pašuje.“ Začal rozhovor o výhodách uraženě. „Nemyslíš ekonomicky, kurva. Tak to všechno snad neprochlastám, ne? Potom celý týden sockuješ.“ Obrátil Bruno, v tu chvíli ale už došli do knihovny, kde se plně soustředil na filozofické svazky na poličce a nevnímal další pozvánky k rozhovoru. Asi po půl hodině měl vybranou knihu „Geneaologie morálky“ od Nietzscheho, kterou dlouho sháněl. S pocitem vítěze šel za Láďou do studijní místnosti, kde si prohlížel internetové stránky Ozzyho Osbourna. „Za dva měsíce je Ozzfest v Praze, schrastím nějaké prachy a jedu tam, bude to super koncert.“ Nasadil vítězný úsměv tentokrát Láďa. „Hej, tak to bych jel taky, kolik to stojí?“ „Devět stovek vstupenka plus poštovné.“ Odvětil smutně. Rozhodnuti ale dát vše dohromady, souhlasili oba. V regálech začal tentokrát šmátrat Láďa a hledaje knihy o mafii – najednou vletěli do dveří dva policisté s komisařem v zádech a s hlasitým dotazem: „Jste Ladislav Vostrák, ročník 1983?“ Láďa jenom smutně přikývl. Bruno vyletěl ze studijní místnosti se podívat co se vlastně děje. „Co se děje?“ Zeptal se co nejtaktněji zatímco mu nasazovali želízka. „Tak pojď, ty spisovateli. A drž hubu, hajzle – vyslechneme si tě na stanici.“ Nereagoval na jeho dotaz komisař, pouze jeho poskok v uniformě si jej podezřele prohlížel, jako by byl Bruno komplic. Celá situace proběhla v hektickém tempu a nejvíce Bruna dožíralo, že nevěděl, co ten kretén vlastně udělal. Když se na intru jenom tak válel a myslel na předešlý víkend a Zuzku, rozptýlil se. Zuzka byla vzrůstem malá, ale měla pěkně rostlé tělo. Pevný zadek a kozy. Po tváři nic extra, ale tělo ho zajímalo především. Flák masa, do kterého se musí dostat co nejdřív. S ženami po duchovní stránce dávno skončil, ale byl rád za to, že se kdysi dávno zamilovával. Alespoň se pamatuje na onen sžírající pocit závislosti na druhém člověku, to utrpení a otupělost, kvůli které člověk nevidí ženu v jejím pravém světle. Zhrzenou a věčně toužící děvku. Nietzsche mu v tom hodně pomáhal a byl rád za to, že existovala osoba, ze které mohl čerpat – a ježto mu dokonale rozumí. Asi po dvou hodinách meditování se rozhodl napsat Láďovi SMSku: „Tak co, Corleone? Jak jsi dopad? A za co tě, ty vole, sebrali?“ Začal se špetkou ironie, ale ohleduplně. Nevěděl přece v jakém je Láďa rozpoložení – a na lidi, co berou svůj malý život příliš vážně se musí v podobných situacích vždycky opatrně. Za půl hodiny mu přišla konečně odpověď: „Už jsem na cestě domů. Budu celý týden doma, řekni to ve škole. Asi mám podmínku.“ Dostalo se Brunovi neurčité reakce. „Ale já se ptám hlavně – za co jsi to dostal!?“ Napsal tentokrát kategorickou otázku, aby nebylo možno vybočovat. Bruno moc dobře věděl, že jak je Láďa malý člověk, touží po neustálé pozornosti ostatních. Machrovat. Vypadat jako mistr světa. Jako někdo – kdo ví, co ostatní ne – a každou takovou situaci patřičně využíval. Bruno usoudil už dávno, že Láďovy názory nebrali lidi asi nikdy moc vážně, tak se jeho mozek odhodlal k této kompenzaci. Bruno to moc nechápal. Lidi mu byli vždycky ukradení, až moc dobře je už ve svých devatenácti letech znal, ale Láďa – to jsou vlastně taky jenom „lidi“ řekl si sám pro sebe. Najednou zapípal mobil. „Mám to za vydírání, příští týden ti všechno povím. Ve třídě nic neříkej, to se nesmí provalit.“
3
3. Asi o pět dní později měl Bruno společně s Duťasem a Ptákem domluvený fotbal a chlastání později večer. Zatímco prohledával doma ledničku, kde objevil jedno ztracené vajíčko a nedojedený hermelín, zazvonil mobil: „Čus, tady Pták.“ „Nazdar, tak půjdeme dneska na hřiště?“ „Jasně, na kdy se domluvíme a kdo přijde?“ „No Ptáku, vezmu sebou Jamese a ještě by měl přijet Kmín, tak kolem šesté?“ „Jasně, Bruno. Ale určitě.“ Dodal Pták nejistě, jakoby se na něj Bruno snad někdy vykašlal. Zatímco kuchtil své vajíčko s hermelínem, někdo zabouchal na dveře. „Bruno, běž tam.“ Ozvala se hystericky Matka. Otevřel dveře a vyskočil na něj překvapivě Duťasův úsměv. „Čus Bruno, jdeme na hřiště, ozval se ti Pták?“ Jakoby se nemohli domluvit mezi sebou. Tito dva kdysi nerozluční kamarádi Duťas a Pták spolu courali celé mládí a nyní je u sebe drží pouze kamarádství s Brunem. On to nechápal – jak může být někdo tak věrný. Jako psi, kterým chybí jeho noha, aby si ho mohli na něm vyhonit. „Jasně, teď mi Pták volal – to se nemůžete domluvit mezi sebou, ať se nemusíš courat čtyři kilometry zbytečně?“ Nadhodil idiotovi. „Já jsem stejně neměl co dělat.“ Po dalším maratónu zbytečného vykecávání se Bruno dostal konečně ke svému jednomu vajíčku s kouskem hermelínu. V klidu si po jídle zapálil cigaretu a posbíral nevlastního bratra Kmína, který právě přijel spolu s vlastním bratrem Jamesem. „Jdeme hrát fotbal, bez keců. Jste závislí, tak na chvíli vynechejte počítač, potřebujeme křoví – ať dostanu trochu dehtu z plic.“ Začala hlava všech bratrů kategoricky. „Aby ses neposral, kreténe. To můžu aspoň dohrát, ne?“ Odvětil Kmín drze a byl po zásluze potrestán násilným inhalováním špinavých ponožek, v nichž právě probíhal hnilobný proces. Nakonec se i James umoudřil a šlo se na vesnické hřiště hrát vesnický fotbal. Po hodině bezúčelového kopání na bránu, kdy se snažil Pták trefit šibenici a dokázat tak všem, že fotbal skutečně umí, se začalo konečně hrát. Malý fotbal, tým „Manchester United“ – jak se nazval Pták – tak v tom hrál Bruno, Duťas a Pták samotný. Proti nim stáli „FC Villagers“ – jak protivníky pojmenoval Bruno – nastoupilo zde mnoho slavných fotbalových jmen, jako Sádlo, Kmín, James, Čelo, Berka a Malý John, ale bohužel byli to oproti postpubertálnímu Manchesteru přece jenom děti. Ač mentálně si s nimi třeba Duťas nebo Pták příliš nezadali. Jsme svědky světového paradoxu, jenž se snad jen zde děje. Pták, neustále trénující aktivní fotbalista byl zastíněn Brunem, aktivně chlastajícím inteligentem s plícemi černými jako šachta. Čím to? Pták je hnusné a odporně vypadající stvoření, které prská. Má veliký zadek a ještě nikdy si nezašukal. Jeho Villagers neuznávají. Pokřikují na něj a sráží mu sebevědomí a tak se stalo, co každý fotbal. Po polovině utkání se Pták uraženě sebral a odešel. „Bruno, já tu s těma debilama nebudu, jdeš taky?“ Hledal opěrný sloup Pták. „Seru ti na to, mě to baví. Za hodinku stejně chlastáme, pak přijdeš, ne?“ Zeptal se sympaťák bez zájmu. „No, uvidím.“ Bruno byl jediný plnoletý, tedy sesbíral od všech peníze a šel koupit vodku. Cestou uviděl, jak nějaká žena gestikuluje na svého manžela. Trhala sebou v záchvatu zuřivosti, potom vzala lopatu a začala ho mlátit. „On je vožralej, aha.“ Říkal si pro sebe. Šel klidně dál. Mezitím se v pozadí žena oháněla lopatou, až mu chudákovi začala z hlavy téct krev. Po ukořistění moku, který svou chutí
4
výrazně připomínal Okenu, se vrátil na místo střetu oné hádky. Byla tam policie a tu hysterku odváželi v želízkách. Pohodlně se usadil naproti na pařez, vychutnával si slunečný podvečer, dal si několikrát do nosu z lahve a zapálil cigaretu. Když ho policista zvědavě zaregistroval, zamával před sebou Bruno občankou, jako že mu už bylo osmnáct let – a může tedy pít. V tu pravou chvíli dorazil Láďa svým autem, které mu věnoval jeho otec. „Čus Wurme.“ Vyjekl z okýnka auťáku Láďa a gestikuloval, že má jít dovnitř. Bruno se pohodlně usadil. „Neříkej mi kurva Wurme, zní to moc Německy, nemůžu za své příbuzné – a ještě by mi lidi tady záviděli prachy, které údajně všichni Němci mají. Přitom, jak víš, mám hovno a celá naše rodina.“ Začal zostra Bruno Wurm. „Jen se neposer.“ Odpověděl Láďa. „Tak cos do prdele dělal, že tě sebrali? A nenapínej kurva pořád!“ „Vydírání. Řekl bych ti paragraf, ale zapomněl jsem ho – se musím naučit.“ „Jo, aspoň můžeš vždycky zamachrovat: ‚sebrali mě za §8, odstavec druhý, trestního zákona.‘ Poprvé v životě budeš vypadat jako inteligent, aleluja!“ Usmál se Bruno. „Ha ha ha, na ty tvoje narážky si nikdy nezvyknu. No abych to nezdržoval. Jedné trafikantce jsem napsal dopis, že chci každý měsíc dva a půl tisíce výpalné. No a ta děvka to nahlásila policii. Oni si mě tam, kde jsem si to měl vyzvednout, natočili na kameru.“ „Viděl jsi to potom? Že nejsi ani trošku fotogenický? A co jen před kamerou, ty vypadáš jako debil i normálně, z toho si nic nedělej.“ Pokračoval Wurm v popichování. „Kurva tohle je vážná věc, čuráku! Dostal jsem půl roku podmínku, jsem rád, že nejsem v base! Té trafikantce chci napsat omluvný dopis. Napíšeš ho ty, máš na to tu hlavu. A k tomu dopiš moje číslo, ať se ozve jak to vzala.“ Oznamoval Láďa kategoricky. Nebyl schopen říct „prosím“, „děkuji“. Být na chvíli taktní – byl to vidlák, co s tím? Možná proto Bruna léčilo z pocitu, jaký se mu dělal z této špatné společnosti – alespoň to popichování a zesměšňování. „Jdeš s náma chlastat?“ Zeptal se tentokrát přátelsky Bruno. „Jsem tu autem, vole – jen potřebuju po tobě tohle, jo? V pondělí ve škole ahoj!“ Nastartoval Škodu 120, jeho vyjeté pneumatiky zahrabaly ve štěrku a byl pryč. Bruno tam pak chvíli seděl a popíjel vodku. Byl z ní už trošku na mol, tak se rozhodl, že se dostane k ohni – ať dá také ostatním, když si to vlastně zaplatili. Pilo se dlouho. Pták přišel jen na chvíli očumovat, vykecal se a šel raději domu, protože byli evidentně všichni ožralí tak, že se nedokázali přetvařovat a otevřeně mu nadávali. Včetně jinak méně výřečného Duťase: „Ptáku, máš malý koule.“ Vyhrkl barvitě a přihnul si už z druhé láhve vodky, kterou nějaká dobrá duše mezitím donesla. Byl to večer, plný radosti. Zpěvu Malého Johna a Bruna, kteří byli jediní slušní zpěváci a dětinského kraválu, jenžto se linul z úst Berkovi s Duťasem. Večer, na nějž mnozí nezapomínají. Takových večerů Bruno ale zažil už příliš. Hodně věcí se mu nelíbilo, ale přesto dokázal lidi vtipně bavit. Nacházel směšné věci v chování lidí. V jejich řečech mezi řádky. Vlastně se vždycky přiblble usmíval. 4. V pondělí ráno donesl do trafiky Bruno Wurm dopis v úhledné bílé obálce a řekl postarší paní schválně autoritativním hlasem: „Dobrý den, mám tady něco pro paní majitelku, dejte jí to co nejdříve.“ „Ale to už jsme tady teď měli něco podobného, s vámi se srát nebudem, zavoláme policii rovnou.“ Začala babka od novin výhružně, když mezitím zpoza rohu vykoukla majitelka, zachovalá třicátnice s pěkným obličejem, plnoštíhlá.
5
„Prosím vás, co to melete? Tohle je od toho vašeho vrahouna – mám vám to pouze předat, je tam asi omluva.“ Dodal už vřeleji, aby se ty nány nerozhodly vážně poldy zavolat. „Děkuji ti.“ Řekla mile majitelka a aniž by čekala reakci, ztratila se zase mezi regály. Bruno s pozdravem odešel a všechno musel na Láďův popud znovu tlumočit. Ve třídě se mezitím rozkřiklo, že ho odváželi v želízkách, ale kvůli čemu – to se nedozvěděli vlastně nikdy. Zrovna měli písemku z matiky, byla tak primitivní, že ji měl Bruno i Láďa hotovou během pěti minut a zatímco si každý četl znuděně knížku ve společné lavici, ozval se Láďovi mobil, dostal zprávu. Majitelka té trafiky se jmenuje Marcela. Vesele si s ním dopisovala a on vše sondoval kamarádovi. „Vole, je jí 31. Má dvě děcka, manžela a vykecává se jak puberťačka. Ta bude asi hodně vymaštěná.“ Sděloval Brunovi svůj psychologický úsudek Láďa. „Co budeš dělat? Žalobu ti nestáhne, ani kdybys ji vojel. Je tu nuda.“ A pokračoval hlasitěji: „Paní učitelko, já už jsem dopsal, potřebuju si odskočit na záchod, prosím.“ „Já taky,“ přidal se Láďa. „Dobře běžte, ale v tichosti.“ Oba vyšli asi deset metrů před školu, zapálili si cigaretu a pokračovali v konverzaci: „Mám s ní domluvenou schůzku, vojet ji nechci – dyť je to po tý podmínce nebezpečný. Jenom o všem pokecáme a já se ji omluvím.“ Vyslal tajemně Láďa. Jeho spřízněnec si uvědomil obsah celé konverzace a pokračoval ironičtěji: „Hele Corleone, abys z toho neměl zase nějaký průser.“ „Drž hubu a kuř, hulíš jak baba.“ Obrátil Láďa a tím byla jeho prozatímní řeč ukončena. Bruno procházel dívčí patra na internátu a sháněl něco k snědku, zatímco Láďa měl onu schůzku s hezkou trafikantkou, kterou vydíral a teď měl zájem o to s ní šukat. Bruno čekal netrpělivě a mezitím pojídal horu jídla, co ukořistil na dívčích patrech svým šarmem. Jeho koketování mu přineslo opět ovoce a zatímco spokojeně pojídal jídla různých tvarů a chutí, přišel Láďa. „Ha, jsem tu.“ „Jako no a co? Tady máš něco k jídlu, jak to dopadlo s Marcelou?“ Začal lhostejně Bruno. „Vykládala mi o sobě, dávám ji jeden týden a je moje.“ Nadmul se pýchou Láďa a zakousl se do jahodového koláče. Jeho kamarád to nechápal, Láďa neměl žádné kouzlo, charisma. Býval velmi často trapný a vůbec nikdy zase – vtipný. Měl husté kudrnaté vlasy, nečesané a jeho hlava připomínala hlávku květáku. Ale nějakým záhadným způsobem dokázal holky balit. Bruno měl teorii, Láďa útočí na jednu z psychologických slabostí žen. Touze po pozornosti a porozumění. Stačí přitakávat jako debil, hrát si na chápajícího a hned padají člověku kolem krku. Znal to moc dobře z diskotéky, kdy balil holky s deseti pivama v krvi a jeho rétorické schopnosti i onen šarm byly ty tam. Vždycky stačilo kývat… nastala chvíle Brunovy meditace. Dával si všechno dohromady. „Přišel jsem na teorii. Ženské nejsou zase tak špatné, jejich instinkty si chtějí zašukat s vůdcem a vítězem, všechno je to jenom skryto pod povrchní rouškou soucitu, tolerance. Dál je tu touha emancipace. Ta zkurvená novinka, díky které si to nechtějí ženské přiznat – že potřebují k někomu vzhlížet. To sem dostaly ty posrané feministky. Potom jsou z nich falešné čubky a nevíš co vlastně chtějí. Ony samy to neví.“ Dovyprávěl Bruno, načež u Ládi zaregistroval jenom připitomělý úsměv a kývající hlavu na souhlas. Znechuceně dojedl a šel se dívat na televizi. 5.
6
Uběhlo několik dní a Bruno vyrazil k otci, který se s jeho matkou rozvedl, když mu byly tři roky. Otec je nevyléčený alkoholik s narcistickými sklony a nenávistí k ženskému názoru. Dorazil, pozdravil svého nevlastního bratra Patrika a dvě nevlastní sestry společně s Janou, otcovou současnou přítelkyní, která byla ale poslední dobou hodně hysterická kvůli jeho alkoholismu. Patrik se sestrami byli napůl arabové se stálým bydlištěm ve Švédsku. Přijížděli vždy jednou za půl roku na delší prázdniny. Bruno toho patřičně využíval, s bratrem jezdili na vyhlášenou ulici, kde je jeden klub vedle druhého. „Co tě tak zdrželo?“ Zeptal se nervózně Patrik. „Jsem kecal s jednou borkou a pak se stavil na pivo.“ „Ochlasto.“ Dodal přičmoudlý inteligentní sympaťák s vysokým sebevědomím a tendencemi se zamilovávat. Byli oba názory každý na svém protipólu, Bruno jej ale obstojně za těch pár let zkazil tak, že už přemýšlí materialističtěji a nehledá za vším osobní útok, cit, emoce – začíná být citově vyprahlý jako Bruno sám. Bylo 19:00 a tedy dvouhodinový čas na přípravu. Když se jezdilo na takovou akci, dávali si oba vždycky záležet. Umývali se poctivě na intimních místech a gelovali vlasy do dokonalých účesů. Bruno a jeho dikobrazí vlasy s evropskou tváří plus Patrik a jeho klobásy, hustě gelovaný účes, formovaný do pramínků, jimž pracovně říkali klobásy. Do toho černé oči, tmavá pleť a arabský úsměv. Vyrazily tyto dva protipóly s lahví rumu na vlak. „Dávej to, kurva. Musíme se trochu ztřískat, než tam dojedem.“ „Bruno brzdi, ty alkoholiku. Anebo já začnu, OK?“ Čichal znalecky asi deset minut Patrik k láhvi a pak se napil tak, až se mu skoro chtělo zvracet. „To nemůžeš tak moc! Nemusíš být bouchač za každou cenu, budeš pak vožralej jako prase.“ „Pokud vím, tak toho vydržím více než ty. Vždyť mám o ně
Sex s instalatérem
Riley Reid v roli realitní agentky bez kalhotek
Czech Sex Casting – česká plešatá holka mrdá na castingu