Neměla jsi provokovat, teď tě vymrdám!

🔞 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Neměla jsi provokovat, teď tě vymrdám!
Domů / K narozeninám / Měl jsi mé srdce, teď nemáš nic

Nejbasne.cz © Copyright 2022, Všechna práva vyhrazena


admin


15.5.2011
K narozeninám

50 Shlédnutí
Měl jsi mé srdce, teď nemáš nic,
měl jsi mou lásku, ztratil jsi klíč,
měl jsi vše, co jsi jen mohl mít
a teď Tě jen přikrývá hlína a chtíč.
Krásné narozeniny!
Protože jsi zase o rok starší a Tvé tělo je už ochablejší, tak Ti přeji …
Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *
Uložit do prohlížeče jméno, e-mail a webovou stránku pro budoucí komentáře.

Vítám tě, zbloudilá duše, na tomto podcastu plném děsivých historek, hororů a creepypast. Nalezni si zde svůj koutek a zaposlouchej se do různodějných příběhů. Věřím, že si mnohé oblíbíš a rád se sem budeš vracet. Přenes se do nekonečné fantazie, pryč ze skutečného světa a jeho starostí. Nech se unášet na vlnách napětí a strachu. Přeji příjemný poslech... A vše si můžeš i přečíst zde: www.hororycesky.com - při tom nezapomeň navštívit náš Instakrám: @raimelli a dokonce mě můžeš i finančně obdarovat: https://www.buymeacoffee.com/raimelli
Aplikace je ZDARMA. Váš email potřebujeme pouze k tomu, abychom vám mohli vybírat podcasty přesně na míru. Budete moci odebírat podcasty, hledat osobnosti a témata napříč podcasty, aby vám neunikl žádný zajímavý rozhovor.
Vyzkoušejte vaše osobní rádio. Děkujeme, Team Youradio Talk.
Vlastní povídka | autor: Horacio Kara | hudba: Kevin MacLeod (incompetech.com) | art: Eemeling (deviantart.com/eemeling)

Edward je poloupír a Bella člověk. Edward ale neumí číst myšlenky. Bellu zabijí kvůli dýce, kterou vlastní. A Edward? Co ten udělá? Bude ochoten žít bez Belly?
P.S.: Není to v 21. století...
Krásné počteníčko, AVC
19.03.2011 (18:45) • AlliceVolturiCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1481×
Mladý chlapec, možná mu nemohlo být více než 17 let, kráčel setmělými uličkami Londýna. Procházel mlhou, chladem. Mlha, která zahalovala řeku, zahalovala nyní i jej. Byl chladný večer. Byla noc. Ve tmavých uličkách nebyl v tu dobu nikdo. Ani živáčka. I tak se tu a tam ozývaly lidské hlasy z okolních domů. Avšak chlapec nic nevnímal. Pro něj svět utichl.
Důvod bytí a všeho okolo něj, pro co díky ní žil, byl mrtev na věky věků. Nezachránilo ji již nic. Byla mrtvá, pár, pro chlapce bolestivých, dní. Byla zavražděna pro tak bezvýznamnou věc jako je briliantová dýka. Šperk z rodu anglické šlechty. I dívka, jež byla chlapcovou nejdražší, byla téhož rodu. Chlapec věděl, že by jeho víla tu dýku ráda vydala jako výkupné za svůj život. Oni jí nedali příležitost.
Chlapec s překrásným jménem: Edward Cullen miloval tu ubohou dívku s neméně překrásným a líbezným jménem, jako bylo to jeho. Se jménem Isabella Swanová. Nechávala si říkat Bella. Jen Bella.
Chlapec necítil ani chlad mlhy, ba ani kapičky dopadající mu na tvář. Ledový déšť se pomalu mísil s jeho slanými slzami. Nestudilo ho nic, jen příšerné prázdno v jeho srdci. Místo, ve kterém bývala ještě před několika dny ona. A pravě ona byla jediná, která znala tajemství jeho rodiny.
Bella milovala Edwarda i přesto, že byl poloupír. Členové Edwardovi rodiny byli oproti tomu upíři. Ani to ji neodradilo.
Chlapec kráčel tak tiše, až jeho kroky byly neslyšnější než kapky dopadající na střechy, na domy, na vše okolo něj. Bylo pošetilé chodit v takovou dobu v této části Londýna. On se nebál. Byl připraven uvítat smrt s otevřenou náručí, tak jako dříve vítal Isabellu.
Kráčel mlhou, tmou, stínem a deštěm. Chůze byla pomalá a plynulá, jakoby si naposledy užíval života. Asi potřetí sebou chlapec trhl. Možná se mu zdálo, že zahlédl v mlze její tvář. Věděl však, že jsou to přeludy. V očích měl bolest a lítost nad Bellinou smrtí, takovou že by sklátila i nejkrvežíznivějšího z krvežíznivých. Ze zeleného oka opět vyplula jak lodička slaná slza. Miloval tu dívku nade svůj život a byl pro ni ochoten i zemřít.
Vzpomínal na její překrásný smích, kterým se smávala pokaždé, když se v létě, zimě, na jaře i na podzim procházeli okolo řeky. Vzpomínal na její krásu. Vzpomínal na jaro, když jí vítr zahnal do vlasů kvítky, tak i když se okolo ní honily listy, padaly jí do obličeje kapičky vody, a když ji osvětlovalo sluníčko nebo na vlasy padali vločky, které halili Londýn v zimě. A také na to… Když mu řekli tu hroznou zprávu…
Jak procházel temnými uličkami, zlou čtvrtí ve které bydlel, vzpomínal na ty dny, když tudy procházel s ní. Dostal se do té lepší čtvrti, ve které dříve bydlela ona. Jediné myšlenky, které se mu v tu chvíli honily v hlavě, byly: Je mrtvá… je mrtvá a bude to tak navždy… Neměla zemřít… Proč? Měl jsem zemřít raději já!
Nedokázal myslet na nic jiného než na ztrátu své nejbližší. Ona byla vším. Ona byla jeho životem. Smutek mu halil rozum. Myšlenkám na ni se neubránil.
Nikdy by nepomyslel na pomstu. On takový nebyl. Nechtěl být jako oni. Vrah bez srdce. To nebyla jeho parketa. Nikdy by nezabil, a to jen kvůli Bell.
Když dorazil k jejímu domu, jeho tvář začaly halit slzy ještě víc. S klidným obličejem hleděl na dům hrůzy, ve kterém Bellu zabili. Ovšem jen s klidným obličejem. Jeho duše i srdce nebyly klidné. Ty svírala bolest taková, že se jí nemohlo rovnat naprosto nic.
Pomalu, zlehka otevřel dveře a začal vystupovat po schodech. Dotýkal se spousty míst, jakoby doufal, že dokáže uchopit něco z ní, co se kdysi stejných míst dotýkalo. Když došel ke dveřím jejího bytečku, rozplakal se ustavičným pláčem. Slzy smutku, zoufalosti a nenávisti k vrahům z něj v jeho slzách vytékala, však ne všechna bolest odplula. Většina v něm přebývala dál. Stále vzlykaje uchopil kliku a prošel dveřmi. Dřív neprocházel sám. Míval společnost. Dívku s očima hnědýma, hlubokýma. Stejnou barvu mahagonu měly i její nádherné vlasy. Jen ona a chlapec věděli, kde je briliantová dýka ukryta a k té právě chlapec mířil. Ne s úmyslem ochránit ji, ale poskvrnit ji svou krví. Přecházel po bytečku a vzpomínal na romantické chvilky, které spolu zažili.
Nakonec vzal dýku z pečlivé skrýše a prohlížel si ji očima, ze kterých stále vytékaly slzy zoufalství.
„Neměla jsi zemřít,“ zašeptal plačtivým tónem. „Ne ty. Měl jsem to být já.“
Uchopil dýku, připraven si ji vrazit do srdce, ale nakonec ji zastavil se slovy:
„Ty bys to tak nechtěla, chtěla bys, abych žil, a já nemohu udělat něco, co ty nechceš. Opět se jednou setkáme, lásko,“ zašeptal a dodal:
„Já ochráním tu dýku, kvůli které tě zabili, nedovolím, aby ji někdy získali!“ S těmito slovy chlapec vstal.
Myslel na to, jaké by to bylo pro jeho sestřičku Alici a ostatní z jeho rodiny. Ani jim nechtěl přivodit větší bolest, než jakou trpěli z Belliny smrti. Edwardovo rozhodnutí bylo jasné: Žít! Ona by to chtěla…
Diskuse pro článek Neměla jsi zemřít!:
© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno! RSS: články , news , fanfiction , komentáře

Teď tu jsi - text Láj Láj Láj - akordy a text Desperation - akordy Město hříchů - akordy a text Blonďatá - akordy a text Město hříchů - text Zbraně z růží - text Jak moc bych si přál - akordy a text Superhrdina - akordy Desperation - text
Rok vzniku: 2010 Pesničku videlo 2126 návštevníkov . Kvalita textu : bez hodnotenia Hodnotilo ľudí: 0 ohodnoť aj ty
Na na na na na na na na (2x)

tak teď tu jsi nehybná
držím tě v náručí tak co bude dál?
na zemi slzy dopadají
z nebe už letí a chcou tě mít tam

Na na na na na na na na (4x)

chtěl bych ti říct, mám tě rád
a tuhle chvíli chtěl bych jen někam skrýt
byla jsi pro mě z nebe dar
ale to nebe teď chce mi tě vzít

Na na na na na na na na (4x)

v noci slyším divný rány
tak se radši nedívam
ty mi říkáš, tak pojď s námi
potom křičíš, já tě nevnímám

Na na na na na na na na (4x)

a tak jsi říkám proč tu jsi
kdysi jsi vytvořila zeď přede mnou
asi usínám nebo sním
ale jsem rád že tu jsi teď se mnou

Stará a mladá lesba
Zakázané ovoce
Romantika u moře při západu slunce