Mladý pár si vezme Pokémon cosplay a jdou šukat

⚡ VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Mladý pár si vezme Pokémon cosplay a jdou šukat
...o omylech, číselných soustavách, pesech, taoismu, kočkách a penicilínu

Teda poslyšte, ten chlápek (neee, nejsem mužskej šovinista, akorát mi to k ženský nějak nepasuje), co Nám Celýmu Lidstvu nadělil desítkovou soustavu, to teda musel bejt do sebe zahleděnej sobec a Jouda Chytrolín, jen co je pravda - vsadím se, že seděl ve většině normálních životních situací totálně mimo mísu. No řekněte, copak se někde v přírodě najde kromě těch našich pracek něco dekadickýho? Dyk i samotná matyka se z desítkovýho základu kroutí bolestí a jak jen trochu může, zdrhá jinam... Ten kašpar ale bohužel podleh' jednomu ze základních lidskejch omylů - totiž že to, co momentálně vyhovuje jemu, bude To Nejlepší z celýho všehomíra... a už se v tom rácháme fšicy. Takovej Jeňýk Husů, ten se s těma nabodeníčkama taky dvakrát nevytáhnul, ale jeho rejha ve světovejch dějinách ho řadí do trošku jiný kategorie; výše zmiňovanej dekadecimální ťunťa žádnýmu národu sebevědomí nezvednul, prostě jen zaškodil.

Zkrátka: co ve světě významné jest, v páru se odbývá (halejte, nechte si to, jo? Erotiku do toho tahat nebudem... a nebo naopak, když už se ty trojky a větší party nakously: líbilo se vám to? a dalo se to zvládnout? a co soustředění, vydrželo po celej zápas? a fakt to vzniklo z potřeby, nebo jedinej důvod spočíval v tom, že na tý kazetě vypadali všichni tak děsně spokojeně a kamarádi taky jen básnili? a jak na konci? všechno örömü? žádná hořká příchuť na jazyku? Jen si nelžete do kapsy... no... no... no tak vidíte...). Ergo kladívko, buďmež důsledně binární: klad a zápor, pravda a lež, chlap a ženská (i výjimky si dělej role), proud teče nebo ne, napětí se vyskytuje nebo ne, pes a kočka, jang a jin...

...no, když se na to ptáte: zjištění, že jsem přesvědčenej taoista, mne fakticky dost překvapilo: nikdy jsem filosofiím moc nedal a těm východním už vůbec ne, dodneška si nepamatuju, jak se vlastně jmenuje ten kulatej znak, co vypadá jak dvě spermie stažený gumičkou, a nebejt toho, že jsem náhodou čet' něco od Fritjofa Capry (jmenovalo se to "The Tao of Physics" a louskal jsem to - aspoň zpočátku - kvůli angličtině a fyzice, nikoliv kvůli taoismu) a pak, poněkud vyděšen shodou mezi názory tamo tištěnými a vlastními, už plánovitě ještě něco od Wattse a od Hoffa, bych se o svý orientaci ani nedozvěděl...

...a asi se nikdy nedozvím, proč jsem tak orientován - jestli proto, že jsem si díky své profesi (jak tvrdí mnohem úspěšnější kolega Capra) mohl uvědomit rozpor mezi paralelním děním v okolním světě a jeho pouze sériovým modelem, který se snažím v potu tváře uplácat (kolega má pochopitelně pravdu, "my, programátoři" :-) si na tomhle rozporu bolestivě rozbíjíme hlavy již celá desetiletí) a proto podvědomě tíhnu k východním školám, které paralelní vnímání podporují, nebo je to prostá lenost, nebo...

...nicméně jsem taoistou (dokonce jsem se prásknul i ve sčítacím archu) a upřímně si přeju, aby nás bylo co nejvíc. Nejde mi zrovna o principy typu Wej Wu Wej (i když zrovna tenhleten, propagující cosi jako "činění nečiněním", je mi hooodně sympatickej :-)), ale o ochotu přijímat okolní dění a jednat vždy ve shodě s Cestou - i když zrovna nevíme, co to vlastně je: Čistá Mysl si svou Cestu najde vždy a správně.

Bohužel, doba přímo bobtná Joudy Chytrolíny, kteří, opásáni profesorskými tituly (které jim ovšem většinou udělili jiní Joudové), mají ve všem jasno, všechno změřili a sečetli - pochopitelně Jedině Správně (kde berou tu jistotu?), všude byli, od všeho maj klíče a tam, kde ještě nebyli, právě odlítaj přednášet. Jiný názory neuznávaj, neb jsou nevědecké, zavádějící (kde sakra berou tu jistotu?) a většinou přímo podvodné a lživé. Všimněte si, že každej Jouda Chytrolín (je úplně jedno, jestli se mu říká Klaus, Grygar nebo třeba Držsipytlík) začíná diskusi s oponentem větou "vy lžete", případně "neznám pány A,B a C" a při lehkém náznaku toho, že by měl o oponentově názoru aspoň chvilku uvažovat, mu vzteky div nepraskne hrb. A jaké plody chytrolíní neomylnost přináší? Jen se račte porozhlédnout kolem sebe...

...třeba na medicínu: normální člověk (a nemusí být zrovna na Cestě :-)) by řekl, že hlavním úkolem medicíny je udržet zdraví. Omyl, děti zlaté: medicína bojuje s nemocí! A jak tvrdě a krvavě, ojojoj... řeže, vypaluje, ozařuje, desinfikuje, amputuje. Pozor, nehleďme na věc pohledem Joudy Chytrolína - jsou situace, kdy asi opravdu není jiné řešení než řezat, vypalovat... Jenže Jouda Chytrolín se od nás Nejoudů liší tím, že zapáleně tvrdí, že se Vždycky Musí řezat, vypalovat... a hlavně to tvrdí až potom (když "předtím" vydatně napomáhal tomu, aby se fakt muselo). Před deseti lety už mou milou ženu Zdenu i mne znechutilo, že naší roční dcerce lékařka předepisuje již po jedenácté(!) penicilín, rukou společnou a nerozdílnou jsme roztrhali recept a nasadili léčebné metody dle vlastní úvahy; chvilku to vypadalo, že na nás jako na krkavčí rodiče vlítne sociálka. Dnes je dcera rozhodně zdravější, než průměrný tuzemský občan, a v novinách si občas přečteme opatrné náznaky, že by se asi fakt ta antibiotika neměla používat jako všelék a že možná... kynu vám, Joudové Chytrolíni! Stejně tak vám byl jasnej cholesterol, čokoláda, pivo... trhněte si.

Dalších ukázek joudovství chytrolínství netřeba, to bych musel do titulku doplnit ještě slovo "nekonečná". Jednu výjimku si ale neodepřu - přece jen píšu tento text v druhé půli září 2001 a celej civilizovanej svět se ještě potácí v provazech po těžkým teroristickým háku. Ocituji tedy jeden odstavec (pardon, jsou dva) z knihy Benjamina Hoffa "Prasátko a Tao" (The Te of Piglet, Penguin Books 1992; překlad Jan Koupil, 1996; vydal Volvox Globator). Autor asi nemá radost z toho, jak mu jeho ukázkový názor realita potvrdila, protože čerpal z minulosti a zjevně věc myslel trochu jinak, ale posuďte vlastní hlavou, zda se trefil či nic (a nemusel užívat komplikovaná podobenství jako Proslulý Nostradámus - mimochodem to je taky zajímavý téma, ale o něm až někdy jindy :-))

Jednou z výhod schopnosti vidět Věci Takové, Jaké Jsou je, že dokážeme vyřešit spoustu věcí tím, že dokážeme pozorovat a myslet. Jen mi řekněte, jak mohou lidé chtít řešit problémy, pokud zcela jasně nevědí, o co ve skutečnosti jde? Nejlepším místem, odkud lze problémy vidět, je jejich počátek. Mnoho závažných problémů vzniká tehdy, pokud nejsme schopni si povšimnout malých obtíží na počátku. Lao C' o tom moudře píše: "Nesnáze se dají nejlépe zastavit dříve, než vzniknou. Dejte věci do pořádku dříve, než vznikne chaos." Jinými slovy, unce prevence má mnohem větší cenu, než tuna pesticidů. Převažující tendencí v průmyslové společnosti, jež se neobtěžuje něco pozorovat, je ignorovat vznikající problémy; potom, když vyrostou do pořádné velikosti, je tu přece naše kamarádka panika, které můžeme propadnout, ne?

"Pozor, pozor! Důležitá zpráva! Šílený Diktátor Predátor číslo 135 se chystá ovládnout svět! Musíme zachránit naši vlast, náš lid, naši civilizaci a naši demokracii! Musíme jej zastavit a zvítězit. Vítězství nebude snadné! Voláme do zbraně všechno vojsko! Musíme počítat se ztrátami až půl miliónu mužů, možná více! Je to hrozné, ale nakonec zvítězíme!"

No, podívejme se na tu povedenou taškařici zblízka. Kdo prodával Predátoru Velikému tanky, bomby, rakety a jiné zbraně? Přece my. Kdo jej zásoboval vojenským i jiným materiálem, o který si jen řekl? Zase my. Kdo nadšeně podporoval jeho režim, protože pronásledoval naše "nepřátele"? Je to zvláštní, ale zase my. Kdo zavíral oči nad jeho nevyváženou osobností, nad likvidací každého, kdo se mu opovážil oponovat? Jo, jo, zase my. Komu nevadily výhrůžky, že musí tento svět zničit a nahradit jej jediným spravedlivým božím řádem Velkého Banánu? No přece nám, protože jsme nejlepšími přáteli všech Banánů na světě. Komu nevadily teroristické útoky na letadla, cizí území a cizí lidi kdekoliv jinde na světě? Opět nám, protože se nás to zatím vůbec nebo aspoň tolik netýkalo. Kdo držel s propagátorem Velkého Banánismu falešně basu, protože tím získal odbytiště pro své výrobky? No přece my, čilouškové. A kdo mu ustupoval v jeho nehorázných požadavcích, protože ho nesmíme, chudáka, rozzlobit, usmiřování je přece to nejlepší? Zase my. Že to odskáče nějaký stát nebo národ? Prosím vás... Titanic se potápí a my získáme na to potápění trochu víc času. Pak Predátor zvítězí, podřízne přihlouplou dobrotivou demokracii a zavede boží a jedině spravedlivý řád Velkého Banánu. Kdo se tomu bude pořád divit, půjde do lágru. Tak moc nečumte, holoto, a šup, zpátky na stromy, ať už tam jste... Máte, co jste chtěli.

"Ale to jsme trochu... tak ta svíčková:..." [Smoljak - Cimrman - Svěrák: Švestka, úvodní seminář] Jak souvisí taoismus s pesy a kočkami? Podle mého velice, neb obě tyto skupiny tvorů božích zajisté taoismus pěstují. Jenže zatímco u koček je to hojně podporovaný pohled na svět a téměř oficiální světový názor, u pesů jde o úchylku, kterou Osvícená Pesí Většina podle všeho tvrdě trestá.

Abych nebyl v podezření ze zaujatosti: mám rád jak pesy, tak kočky. Jenže z původního Většinového Pesomila jsem se postupně stal Většinovým Kočkomilem - a myslím, že to je celkem pochopitelnej vývoj (když už jsem tak žoviální, neměl bych psát spíš "vejvoj"? :-))

Coby malý chlapeček jsem si velice intenzivně přál psa. Pokud možno co největšího, aby mne ochránil a pořádně to vysvětlil těm, jichž jsem se bál. A musím čestně přiznat, že jako dítko jsem byl rozmazleným jedináčkem povahy dosti zbabělé, takže jsem se někoho bál vlastně pořád (mimochodem, taky se vám někdy stalo, že jste si s třemi kamarády rozdělili role Tří Mušketýrů a d'Artagnana, načež přiběhl jeden o něco silnější hošík a s výkřikem "za kardinála!" vás všechny seřezal? Dost depka, co?). Moji rodičové byli naštěstí lidé vcelku rozumní a navíc jsme žili v bytovce, takže jsme měli krátce jednoho jediného voříška a tím to zhaslo.

Ještě ve třetí dekádě svého života jsem celkem seriózně uvažoval o pořízení dogy - možná jsem podvědomě věřil, že sežráním soků poněkud vylepší mé vyhlídky na eroticko-sexuální frontě (už se vám někdy stalo, že jste děsně dlouho hučel(a) do zajímavýho objektu a najednou přišel někdo jinej a sprostě vám ho přebral? Dost depka, co?); ať už byly důvody jakékoliv, básnil jsem o dogách téměř deset let. Teprve svatební cesta, na kterou jsem si vyjel do policejní (pardon, tehdy ještě pouze "vnitrácké") nemocnice se zánětem slepáku (mmch žádný zánět tam nebyl, ale pan doktor se prostě rozhodl a slepák putoval do kbelíku - že by další joudovství chytrolínství...?), poněkud nalomila mou propesí orientaci: na pokoji jsem ležel s velitelem psovodů slavných pražských PoMyJí (později za sametu se tento milý hoch proslavil, ale o tom hovořím ve svých estébáckých pamětech, zde to není relevantní) a ten, ač měl svých starostí dost (přivezli ho ve velmi zbědovaném stavu s podezřením na prasklý žaludeční vřed), si přece jen mezi dvojím zvracením našel čas, aby na mé nadšené tirády o dogách věcně podotkl "ty vole, ty udržíš v jedný ruce osumdesát kilo?"...

...mám různé vady, ale nejsem dogmatik; nad spolutrpitelovou poznámkou jsem se tehdy vážně zamyslel a obraz dogy v mé mysli poněkud pobledl. Co víc: začal jsem se pozorněji dívat kolem sebe a na vlastní oči jsem se přesvědčil o tom, co se traduje již dávno: o podobě až shodě mezi pesy a jejich pány. A při tom přesvědčování se jsem s hrůzou uznamenal, že velkého pesa mají často lidé zamindrákovaní, povahově slabí či křiví a k jejich chovu tudíž zcela nevhodní (těch blbů v maskáčích, který si odreagovávali modrou knížku... a těch snobskejch fiflen, který by pevně neudržely ani prázdný vodítko, natož toho rotvajlera, kterej v něm vězel...). Nakonec jsem se od velkých pesů odvrátil docela - mnohem dřív, než se mediálně rozvinula jejich záliba ve skalpování batolat na dětskejch hřištích (mezi námi, ona už v osmdesátejch letech pravila v Riegrovejch sadech nějaká bába učitelce mateřský školy, která se jí ptala, zda by ta její doga neměla být na vodítku: "přivaž si ty ty svoje parchanty..." Dost depka, co?). Poslední ránu mé propesí majoritě dala skutečnost, že jsem též pražským chodcem (už jste někdy dobejval(a) psí exkrement - česky hovno - z traktorový podrážky? Dost depka, co?).

Zkrátka: jsem schopen akceptovat pesa, který je vychován, žije na dvorku či zahradě, ve dne i v noci hlídá pánův majetek a na hajzlík chodí pořád do stejného koutku. Takovému pesu přiznávám jeho místo a důležitost a když je k tomu ještě veselé povahy, mám ho rád. A to ne jen pouze teoreticky, neb pesa máme. Momentálně máme dokonce pesy dva: Ben je starý knírač, který chudák určitě netušil, že přežije mé rodiče, kteří... (ale to bych zas uletěl někam úplně jinam); přestože mé milé ženě Zdeně (méně) i mně (více) leze někdy na nervy, umožňujeme mu, aby slušně dožil. Ráďa je... nojo, co je vlastně Ráďa? Přišla k nám souhrou několika náhod: za prvé tchyně podlehla tlaku sousedů, kteří do ní hučeli, že si u nich na vsi už každej nějakýho toulavýho psa domů vzal a že tahle fenka je moc hodná; za druhé ta fenka byla nejen hodná, ale taky zbouchnutá; za třetí se má milá žena Zdena angažovala v udávání všech těch osmi vzájemně si naprosto nepodobných štěňat (teda ta fenka musela bejt fakt hóóódně dobrosrdečná, to vám řeknu...) a za čtvrté s sebou vzala tehdy osmiletou dceru, které jedno to štěně učarovalo a doslova si ho vybulila (brečelo a slibovalo někdy vaše dítě? Dost depka, co?)...

...a pochopitelně to dopadlo jinak, než nám dcerka hustila do palic; výchova padla plně na mou milou ženu Zdenu, ale zato smíme mít na zahradě cosi, co vypadá jak Maxipes Fík, kterýho někdo na kopírce zmenšil tak, že má v kohoutku pětačtyřicet čísel (a trošku mu při tom zmenšování ujela dýlka oproti vejšce). To něco je fenka, jmenuje se oficiálně sice Rádhá (neb tchyně volila jména dle indických božstev), ale pro nás je to prostě Ráďa; výborně hlídá a je překvapivě ostrá (těch lidí, co mazalo šupem zpátky za vrata...), neustále srší dobrou náladou a kdykoliv je ochotna přinést jeden z asi deseti míčků, který si neustále nosí sebou (když nenajde žádnýho troubu, kerej by jí míček házel, pouští si ho na schody a lítá za ním stejně). Když štípu dříví, rozpřáhnu se sekyrou a šlápnu na míček, mám chuť stát se pesím Herodesem, ale jinak musím uznat, že Ráďa má skvělou techniku, zpracování, pohyb i klamání tělem; mít ji coby fotbalový žáček, stal se ze mne Maradona... udělat jí kličku je prakticky nemožné a když s ní hrajeme ve třech nebo i ve čtyřech bago, oslavujeme každou přihrávku, kterou nám nesebere.

Z předchozích řádků je doufám jasné, že nejsem proti pesům nijak zaujatý; přesto (nebo právě proto) s plnou zodpovědností prohlašuju: normální pes nemůže být taoistou! Je to už z podstaty servilní tvor bez vlastního názoru, ochotný kdykoliv komukoliv poslintat koleno; tvor, který vám bez varování strčí studený čumák do partií, na které si necháváte sahat jen od vyvolených a jen výjimečně; trumbera, který se vykadí kdekoliv a před kýmkoliv a pokusem o zahrabání dílo zkázy dokoná... prostě: když v (jinak celkem dobrých) knížkách paní Frýbové narazím na ty její infantilní pesí vložky, s povzdechem je přeskakuju.

Naopak, kočka je taoista z principu. Osobnost každým coulem, která nehne packou, pokud to není nezbytně nutné; tvor, který dokáže působit téměř nadpřirozeně (kdykoliv se na mne upírá pár kočičích očí, zcela jasně vidím Centrálu ve vyšší dimenzi a slyším, jak jedna z Vyšších Bytostí, které pohodlně sedí u obrazovek, povídá těm ostatním "...to je ale blbec, má cenu ho dál pozorovat?"...); predátor, jehož koordinace, rychlost a síla je v příslušném měřítku neuvěřitelná; na druhé straně, pokud má náladu, stane se z této šelmy milý plyšák, který se dovede mazlit tak, že by si to měly kněžky lásky povinně nadrtit.

Plejáda našich rodinných koček má tři nepřehlédnutelné pilíře. Prvním je bezesporu Čičour, černý kocour, který s námi žil šest let v paneláku a pak (když dal jasně najevo svou touhu po životě v přírodě) prožil ještě dalších šest v krásném koutku Českosaského Švýcarska, aby opustil své tělo letos v březnu. Čičour je pro mne kultovní záležitost; vyskytuje se v mých písničkách, na obalech alb, jmenuje se po něm mý nejlíp vyladěný autíčko do hry ReVolt... a navíc jsem mu zachránil život a on to věděl a dobře si to pamatoval.

Škoda, že je to tak dlouhá historka... "...to bychom trochu... dovolíte malou odbočku?" (taky Cimrman)

...takže když jinak nedáte: v éře panelákové si naprostá většina našich koček oblíbila vycházky po balkónové římse. Zvlášť oblíbenou potulkou byl přechod z kuchyňského balkónu na terasu a zpět; bytem to sice šlo bez nejmenších problémů, ale protahovat se pod hromosvodem po pěticentimetrovém hliníkovém pásku bylo zjevně dobrodružnější... Čičour tuto sice delší, ale zato mnohem méně pohodlnou zkratku používal jako první a jako první také spadl; žádná legrace, byla to poctivá tři patra... naštěstí se netrefil na betonový vjezd do garáží, ale jen na zbytky sídlištního trávníku, takže si pouze zlomil čelist a pochroumal žebra. Nicméně si od té doby (bylo jaro) dával pozor; otrnulo mu teprve v zimě.

Byl pozdní večer a typická pražská zima, kdy napadne, roztaje a zmrzne. Stál jsem jen v županu před zrcadlem v koupelně a právě si drásal zbytky chlupů z obličeje, když se odněkud zvenčí ozval naprosto bezprecedentní jekot. Musím říct, že jsem nikdy předtím ani potom nic tak příšernýho neslyšel. V leknutí jsem si nejprve uřízl kus nosu (jsem totiž konzerva a holím se stále strojkem na klasické žiletky; strojek stál kdysi 7,50 Kčs, má zlatou barvu, má milá žena Zdena si ho koupila na holení nohou a já jí ho sebral - to jen tak na okraj) a zatímco jsem klel a šátral po kamenci, přidal se jekot další. Ten už jsem ovšem poměrně snadno indentifikoval jako hlas své milé ženy Zdeny a dokonce jsem pochopil i obsah sdělení: Čičour opět odněkud padá! Praštil jsem se strojkem i s kamencem a uháněl na terasu.

Nechci se vytahovat (ani není čím, moje zásluha to nebyla), ale měli jsme tehdy velký byt s velkou terasou. Šířka přes tři metry, na konci část klasického trubkového zábradlí a část onoho tehdy tak oblíbeného drátěného skla s několikacentimetrovou mezerou od podlahy. Pouliční osvětlení se celkem snažilo a tak jsem poměrně dobře viděl ledové jazyky na terase, drátěné sklo a za ním kočičí hlavu, štěrbinu pod sklem a za ní kousíčky dvou kočičích pacek... kocour se promenoval po římse, zadní packy se mu smekly po ledě, předními se stačil zachytit okraje terasy, došlo mu, co ho čeká (visel nad tím betonovým vjezdem do garáží), a řval tudíž skutečně první ligu. Během těch několika vteřin jsem jaksi na pozadí postřehl i otvírající se okna v okolních domech, neboť z kombinovaného řevu kocoura, mé milované ženy a našich dětí bylo možno usuzovat minimálně na rodinnou rvačku, ale spíš na genocidu a to si nikdo na sídlišti nemohl nechat ujít... Nebyl čas na hrdinství a tak jsem přes tu terasu prostě skočil šipku. Během letu vzduchem ledabyle uvázaná šňůra povolila a župan se otevřel; díky tomu mi dopad na led a následující jízda po něm přinesla několik nových, zcela netušených zážitků, které završil přímý náraz do skla vlastním ciferníkem. Byl jsem sice otřesen, ale na duchu nezlomen, prostrčil jsem ruce štěrbinou a pevně sevřel dvě černé tlapky.

Kdysi dávno běžel italský film o matce, jejíž dítě padalo z balkónu nejvyššího patra věžáku, ona jej skrz zábradlí zachytila a držela několik hodin, než si jich někdo všiml, zavolal hasiče a tak. Smekám před tou matkou hluboce: kocour tehdy vážil asi šest kilo (téměř jedenáctikilový macek se z něj stal mnohem později), já ho držel jen pár minut a měl jsem toho dost - asi to bylo tou potupnou polohou a krvácejícím čenichem... přes ztíženou komunikaci (mohl jsem jen huhlat do skla) má milá žena Zdena poměrně rychle pochopila můj záměr, přinesla smeták, nadzdvihla jím kočičí záď a společně jsme nebohého Čicoura dotáhli a dostrkali až k trubkové části, kde jsme ho definitivně zachránili
Porno Mladé Dívky
Český porno casting – chlap ošuká krásnou štíhlou brunetku
Amatéři spolu šukají na dovolené