Miláčku, chceš si užít? aneb odpolední romantika s Cleo Vixen
⚡ VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻
Miláčku, chceš si užít? aneb odpolední romantika s Cleo Vixen
Čtvrtek 28. 7. 2022, svátek má Viktor
Často komunikaci ve vztahu velmi podceňujeme. Říkáme si, vždyť je to přece jasné, ono to tomu druhému dojde. To, že si myslíme, že nám někdo vidí do hlavy, anebo dokonce čte myšlenky, bývá mnohdy základ pro vytvoření zbytečných neshod, problémů, ale i krok k zahubení vztahu. Jak se naučit ve vztahu komunikovat a mnoho dalšího prozradila mentorka Veronika Navarro.
Komunikace se z nějakého důvodu stala ve vztahu něčím, co považujeme spíš za nežádoucí prvek, protože "Pokud mne miluje, dojde mu to" nebo "Zná mě dost dlouho na to, aby mu to došlo". Kdy jste naposled partnerovi řekli "Mám chuť se s tebou milovat", nebo "Ocenila bych, kdybys mi s tímhle pomohl"? Stále jen čekáme, že to tomu druhému dojde, a to vede jen k nepochopení, sporům a hádkám. "Ve vztahu by měla vládnout otevřenost, což neznamená, že byste neměli mít žádná tajemství, ale je potřeba otevřít se a také své srdce. Tím, že ve vztahu komunikujeme a sdělujeme partnerovi svoje přání a touhy, ale bez manipulace a obviňování, a on si je vyslechne bez hodnocení a opravdu naslouchá, vytváříme ve vztahu velmi silné pole přijetí a bezpečí. Podporuje to mužsko-ženskou polaritu a zároveň oběma umožňuje odložit masky a být ve vztahu skutečně sám sebou. Jedině s partnerem, se kterým jsme k sobě otevření a upřímní, se můžeme cítit dobře, sami sebou, přijímání, vidění, milovaní. Neotevřeme se my, neotevře se nám partner ani potenciál vztahu," doporučuje mentorka Veronika Navarro z www.verunity.cz.
Jednou z příčin jsou naivní představy o tom, že muž ví i beze slov, po čem jeho žena touží a na druhou stranu žena přece ví, co chce její muž. Dále je to o tom, že se bojíme zranění a ublížení, ale i o tom, že se tomu druhému nebudeme líbit takoví, jací doopravdy jsme. "Žena by se neměla bát své měkkosti a jemnosti a měla by dokázat říci muži, co by jí udělalo radost nebo pomohlo se uvolnit. O nic nejde! Muž by se neměl bát svých emocí a měl by dokázat říct ženě, co ho zraňuje nebo v čem se cítí bezradný. Samozřejmě to podporuje i výchova, která nás po generace učí, že muž má své emoce na uzdě a neprojevuje je a silné ženy se o sebe dokážou postarat samy, a to i když mají vedle sebe muže, protože "muži jsou přeci neschopní" a my jsme tím "krkem, co otáčí hlavou". A tak to tak opravdu máme - silné ženy, které ale nejsou schopné uvolnit se v partnerství a v životě, říct si o pomoc nebo o to, co chtějí, opřít se o svého muže. Stejně tak tu máme muže, kteří jsou zavření, necitliví, emočně ploší, a v tom se pak spolu cyklíme. Protože vůči takové ženě se muž nechce otevřít - není ani důvod, ona to nepotřebuje a ani nechce - a žena se o takového muže nemůže opřít a být k němu otevřená," sděluje Veronika Navarro. Klíčem k řešení je právě autentická otevřená upřímná komunikace.
Když s druhým nekomunikujeme otevřeně, často se dostaví pocit nepochopení a frustrace z toho, že vám druhý nerozumí. "Postupně nastává ztráta polarity a i intimity. Přichází pak pocit, že nejsem milována, a nastupuje frustrace z toho, že nemohu být sám sebou. Že musím víc a víc vše ve vztahu kontrolovat. Sebe, druhého, to, jak se věci řeší, dělají. A postupně se odpojujeme ze vztahu i od sebe sama. A ze všech těchto důvodů pak utíkání mimo vztah - k nevěře, kamarádům, závislostem. Tam, kde najdu úlevu, tam, kde mě to aspoň trochu baví, tam, kde mě milují a rozumějí mi. Dnešní svět je plný párů, které to přijaly, a dokonce to považují za normální! Partneři popírají sami sebe a raději se stávají tím, kým si myslí, že mě ten druhý chce mít, což je naprostý nesmysl a jenom to prohlubuje propast mezi nimi," komentuje následky nekomunikování Veronika Navarro. Komunikace je mocný nástroj, dokáže prohloubit vztah, v případě jeho absence však vztah umírá.
V první řadě je potřeba naučit se znát a rozumět sám sobě. Přijmout to, že pokud chci být milován, musím jednat jako JÁ a nebát se být viděn a slyšen. Z tohoto bodu pak můžu svoje potřeby, pocity a tužby komunikovat svému partnerovi. Jsou to často ženy, které první vycítí, že něco není ok, a iniciují vzájemné sdílení, muži mají zase schopnost vytvořit bezpečný a láskyplný prostor, ve kterém se vše odehrává a oběma půjde otevření se snáz. A pokud to s daným konkrétním partnerem dlouhodobě ani po snahách z vaší strany nejde, je namístě prozkoumat, zda v takovém vztahu chci setrvávat a co v tom ohledu lze změnit.
Víte, jak funguje prodej limitovaných tenisek? Proč nakupovat tenisky jako investici? Jak při nákupu nenaletět? Jaké trendy sneakers letí v létě a jaké se budou nosit na podzim?... více
© 2006 EMPRESA MEDIA, a.s. Publikování či další šíření obsahu těchto webových stránek bez písemného souhlasu vedení internetové redakce časopisu Týden je zakázáno. Kompletní pravidla využívání obsahu najdete ZDE . Tento server využívá agenturní zpravodajství České tiskové kanceláře (ČTK). Publikování či další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je zakázáno bez písemného souhlasu ze strany ČTK.
Tento portál mediálně zastupuje ARBOmedia s.r.o. Zásady používání Cookies v reklamním systému. Nastavení soukromí
Redakci můžete kontaktovat na emailové adrese internet@tyden.cz . V případě technických problémů pište na adresu webmaster@tyden.cz . Server hosting zajišťuje VSHosting s.r.o.
2006-2022 © Created by Sabre s.r.o.
20x paštika (záleží na chuti a vkusu – májky, bůčkovky, svačinky, krůtí s vejci…atd. vše standardní velikost, ne půlkilovky )
10x konzerva (opět záleží na chuťkách – my brali po dvou konzervách krůtího masa (500g) a rybí konzervy (tuňákové saláty)
3x balení tavených sýrů (nutno spotřebovat jako první – ideální ne pro přežraní ale jako svačinky na pláž v prvních dnech.)
1x štangle suchého salámu ( dle chutí – my měli lovečák)
20x instantní polévka ( nudlové a klasické hrnečkovky vitana/knorr)
12x Croissant od Chipity (pro ty co rádi snídají sladké - vydrží opravdu ledasco a kua dlouho)
20x müsli tyčka
1x nuttela
1x nezbytný turek
6x birrel
2x RUM
1x lahvinka vína
A jako poslední pak balení srapíru a kapesníčků.
Tak zhruba takto vypadala nutná výbava pro dva lidi.
Plánový odjezd v pondělí večer se nekonal, jakýsi bacil mě skolil natolik, že jsem nebyla schopná ani vstát, natož řídit a s teploměrem v puse, jehož hodnoty ukazovaly rozptyl 38,8 – 39,2, obkládkem na čele jsem se proskuhrala celou nocí, abych ráno poté navštívila svého lékaře, který mě s kupou prášků poslal zpátky do postele. To tak, léky zabraly a povzbudily mě natolik, že jsme ještě ten večer dobalili zbytky potřebných věcí a vydali se procestovat pobřeží jižní Dalmácie. Naším penzionkem na kolečkách se po dobu následujících 14-ti dní stáva naše princezna Xsara Break a nezbytnou výbavou vozu pak rychlovarná konvice, kterou mi s laskavostí sobě vlastní zapůjčila vášnivá xsamarádka Míla Zajíčkovic, společně s Ostravakem Tomem ke kterému mi dobíjecí kábl zapůjčil pro změnu xsamarád Cvrček. (Tom-Tom navigace – vysvětlivky pro méně znalé). Povinnou výbavu jsme nakoupili v libereckém Kauflandu, abychom se klasicky po česku „napakovali až po střechu.“ Pro nezkušené a neznalé cestovatele, kteří by to snad také chtěli zkusit, přinášíme vyčerpávající informace o obsahu naší výbavy.
Zkontrolovala jsem ještě náplně ve voze (voda, servo, olej a brzdovka) na cestu dokoupila ještě lahvinku od každého zmíněného, narvali jsme Sárku až po roletku a mohlo se vyrazit. Mimo jiné – lůžková úprava vozu vyžaduje krom jiného vézti sebou cosi měkkého na čem se dá spát, po přeměně vozítka na penzion. Ideální je nafukovací matrace, kterou nafukujete přímo v autě aby se vytvarovala, což ovšem vyžaduje více zručnosti, velké plíce nebo přiměřeně velkou pumpičku. Anebo pak starší peřinu ( ne tu péřovou ale takovou tu prošívanou – asi vatelínovou, bo co v tom je… každopádně je celkem těžká ale skutečně velmi dobře zakryje drobné nerovnosti ve voze.
11.08.2009 Odjezd – tentokrát už doopravdy.
Je osm večer a my konečně vyrážíme. Cestu na hranice s Rakouskem zvládáme celkem rychle a v pohodě – za cca 4 hodiny i s čůracíma pauzama. Na Dvořišti naposledy natankujem do plných za překvapivých 25,90 (ONA – N95) a přejíždíme hranice. Přehoupli jsme se do data 12.08. 2009 a rozhodli jsme se ro cestu mimo rakouské dálnice ( na dálnici nuda a v noci je Rakousko příjemné i po obyčejných okreskách) Zapínáme našeho Ostravaka Toma, který nás bez okolků a velmi sebejistě protahuje nočním Rakouskem. Hlídat ovšem musíme jeho občasné rozmary, kdy se mu cesta místní nábližkou zdá kratší a nám zase dost nepraktická, neekonomická a nepohodlná. V jednu chvíli nás do konce nahnal kamsi do horoucích kotárů plných nekonečně dlouhých stoupáků , které měly snad 50%, neuvěřitelné serpentýny a dědiny, kde Milky dávaly dobrou noc a kývajícími vemeny nás vítaly v jiném světě. Odradit od sjezdu na tuto nábližku, kterou vybral Ostravak, měla značka s přeškrtnutým NO GPS, ale my jsme našeho Toma poslouchali na slovo a toto se ukázalo jako ne úplně rozumné. Samozřejmě po projetí tohoto území nikoho ,jsme se vyloupli na úplně stejné silnici, ze které nás předtím vyhnal, jen o pár kilometrů dál. Poučeni Ostravákovými náladičkami už mu nevěříme všechno a jeho „co robyš cype a na tvojej trati je kajsyk problem“ nevěnujeme žádnou pozornost a prostě jedem po hlavní, ať chce jet kam chce. Cesta byla jinak úplně v pohodě a my kolem šesté ráno překračujeme hranice Itálie (někde kolem Tarvizia, protože naší první zastávkou má být Trieste). S Itálií přestal fungovat náš Ostravak, bo neměl mapičku. My jsme měli ovšem nachystanou papírovou nápovědu a tak jsme celkem bez obav pokračovali. Cesta skalnatým údolím probíhala překvapivě rychle, čas od času nad námi vykoukla dálnice a občas nám italský borec ukázal jak se jezdí. Protahující pauzu jsme udělali v maličkém, ještě spícím městě Venzone. Půvabné, prťavoučké městečko obehnané hradbami – které někdy v sedmdesátých letech zasáhlo zemětřesení , kde zemřelo přes 1000 lidí a město bylo zcela zničeno. Samozřejmě bylo následně znovu obnoveno a postaveno.
Po krátké pauze pokračujeme v krasojízdě do Terstu. Těšíme se na zmrzku a pizzu a ještě nevíme co nás čeká. Někde u Sistiana se nám poprvé otevřel pohled na nádherné moře. Počasí nám přálo, takže jsme s prvními slunečními paprsky uviděli opravdu modré moře s plovoucími loďkami, které shora vypadaly jako řízené modýlky. Celé pobřeží pak lemovaly krevetí farmy. Moře nás navnadilo a tak jsme zasedli zpět a valili na Terst. Opět jsme nevyužili italských dálnic a jeli standardníma okreskama a nutno podotknout, že italské značení, je jedno z těch horších. Promotali jsme se až do Udine, kde jsme se pak motali setsakramentsky dlouho, bo veškeré značení bylo zhruba na úrovni země Korea.
Kruhové objezdy jsme projížděli na dvakrát s otočkami v přilehlých odbočkách, bo z našeho směru prostě odbočky na Terst nebyly. Pak jsem si vzpomněla, že tuto situaci už jsme tady zažili někdy kolem roku 2007 a koukám, že se to nijak nezměnilo. Bloudili jsme v Udine asi třičtvrtě hodiny, což samozřejmě zpomalilo očekávaný příjezd do samotného Terstu. Zdeněk se vyloženě vyžíval a učil se jízdou po italském horkém městě, kde se troubilo, gumy hvízdaly a řidiči vykřikovali z okének různé putány a rukou ukazovali cornutta. A kdo stojí, tak prostě nejede a já měla nervy na pochodu kam to opře, nebo kdo to vrazí do nás. Po téhle horké třičtvrtě hoďce, jsme se konečně dostali ven do potřebného směru a spokojeně honili kolečka do Terstu. Po vjezdu do města nám ale v naší Sáře začala nepatřičně stoupat teplota a byla nutná odstávka a kontrola vody. Nezbylo nám nic jiného, než Terst po okruhu minout, bo zaparkovat v centru byla učiná Sci-Fi a jet někam dál, do něčeho menšího. První menší městečko na trase byla MÚGGIA . Odstavili jsme naši Sáru na prvním možném místě, aby nám krapítek vychladla a šli jsme se projít se záměrem dobrého oběda v podobě italské pizzy a také se celkem unavili hledáním veřejných toalet. Prošli jsme město skrz na skrz a světe div se, v italské Múgii nebyla pizzerie. Zřejmě se trochu víc poevropštili - soustřeďují se víc na blafy s hranolky. Po dalším hledání tentokrát těch toalet už přestáváme doufat. Tady zřejmě nic není. Vracíme se zpět a hle – v našem zorném poli se zjevily dvě ToiToiky. Sláva, nemusíme do lesa. A ejhle i pizzerka se objevuje, aha ještě zavřená. Odcházíme tedyk hladoví, ale vyvenčení. S obavami přicházíme k našemu penzionku na kolečkách , dolejvám vodu, v přepadu je akorát tak sucho a pára, startujeme a chceme pokračovat. Xsara stále vaří, každou chvíli stavíme, červená stopka nemilosrdně bliká a indikuje problém. Tímto způsobem překračujeme hranice Slovinska a poté i Chorvatska, kde nás ještě zdržuje chorvatský celník s tím, kolik cigaret vezeme a jestli nemáme drogy, že zrovna mají nějakou drogově zaměřenou akci. Po pár minutách s námi to vzdává, bo v rámci snížení teploty máme zapnuto ve voze topení – a evidentně mu také nedělá dobře naklánění se do přetopeného autíčka. Raději nás se smíchem pouští a přeje šťastnou teplou cestu. Velmi plazivým způsobem se dostáváme do Novi Gradu, kde necháme Xsarku znovu dlouze odpočívat a jdem se prvně koupat. Zdeněk je na kaši, protože v místě našeho koupáníčka není ani jeden stromek a on se chuděrka musí slunit. Začínáme mít vážné obavy o našu Xsarušku a další cestu, bo z auta teče voda a dohady o zpuchřelých hadičkách jsou jedna z lepších variant. Večer Novi Grad opouštíme a jedeme do Poreče - (naše první UNESCO zastávka). Sára stále vaří, tak ji upravujeme do spací podoby a necháváme celou noc odpočívat. A protože je pozdní večer, nikdo z nás dvou ještě do ČR nespal, tak vyčerpaně usínáme v našem dvoulůžku na kolečkách.
14.08.2009 - Ráno nás sluníčko tahá ze spacáků a my jsme zvědavi co naše Sára, zdalipak vychladla a udělalo se jí lépe. Smskou ještě kontaktuji xsamaráda Cvrčka, abych se optala na možnosti, co by to tak mohlo být, i když už tuším. Po snídani opět doleju vodu, startuji a během pěti minut opět vaříme. Ještě že je Poreč tak blízko. Parkujem kousek od centra a jdeme omrknout první vytyčenou Unesco památku.
Bazilika, jejíž výstavba začala v 6. století, byla do dneška mnohokrát přestavěna, takže na půdorysu původního kostelíku z raně křesťanského údobí stojí dnes již třetí kostel, tentokrát v gotickém slohu. Přestože byla kostelní budova poškozena zemětřesením, válkami a požáry, dochovaly se původní podlahové mozaiky z 5. st., které jsou reprezentativními ukázkami raně křesťanského malířství. Obrázek Krista a postavy mučedníků a mučednic, stejně jako fascinantní kompozice Panenky Marie na trůně, jsou překvapivé svým jemným, skoro filigránským zpracováním. Nejstarší fragmenty mozaiky pocházejí ze 3. století.
Po téhle prohlídce jsme se zastavili v turistickém infocentru, vytipovali několik kontaktů na autoservisy, abychom zjistili co a jak. Tak tak jsme pak dojeli k prvnímu z nich – Zdeňka jsem ještě předtím vyhodila o kus dál, aby nás neokradli víc než je to nutné. Sáře neustále nebezpečně bliká kontrolka a ke mně přibíhá chorvatský automechanik s otázkou jaký mám problém. Na moje dů jů spík ingliš odpovídá nejistě džast e litl, ale po slovensky mluvím skvěle. Sláááva, slovák, aspoň se domluvíme. Otevírám haupnu a už nemusím nic vysvětlovat. Voda našla cestu prakticky všude. Ze spodních pár kapek je najednou přepěkný potůček pramenící na vršku chladiče, ze kterého je rázem kaskádovitý bouřlivý vodopád. Slovák pokývá hlavou, zkonstatuje, že to chce nový chladič a jde omrknout ceny. Chce po mě 2000 Kn. Tak to je mazec. No co se dá dělat. Nechávám Sarušku napospas místním autokutilům, kteří slibují, že do zítra to bude (dokonce mají zrovna můj chladič na skladě, bo jsem si všimla, že poblíž stojí ještě jedna Xsarka) do batůžku posbírám důležité věci pro dva lidi na jeden den a noc a odcházím za totálně vzteklým Zdeňkem, jehož nejslušnějším slovem bylo touto dobou „hajzl“. Nadával hůř než rozhořčený Krkovička a vysvětlit mu, že auta se prostě opotřebovávají byl nadlidský úkon, který se nakonec stejně nezdařil, bo on tvrdil, že třeba jeho rodičové na žádném ze svých aut nikdy nic neměnili a že proč to jako musím dělat já. Skončili jsme brutální hádkou na téma : Auto a díly které se pravidelně mění, protože se opotřebovávají“ a stejně to nepochopil. Kdyby jen tušil, že musím teď v průběhu dvou měsíců vyměnit brzdové destičky a ještě nechat udělat nové rozvody, asi by mě sežral i s botama. (Všechny čtoucí tímto žádám o komentář na toto téma třeba to konečně pochopí)
Nicméně – my jsme dočasně přišli o naše zastřešené dvoulůžko a venku se překvapivě k našemu štěstí začíná samozřejmě zatahovat. Hledáme příhodné místo k zakempování a v případně hrozící přepršky i na zakrytí. Jako nejvhodnější shledáváme plavčíkovu strážní věž. S blížící se tmou, se nebezpečně přibližuje i bouřka a my se po večerní hygieně u plážové sprchy odebíráme na věž. Vcelku komická situace. Tma jak v pytli a dva češi jako houmles, se válí ve strážní věži. Ááá jde nám návštěva, trošku pozdě ne? Ozvaly se zvuky, jak někdo naskočil na železný žebřík vedoucí k nám nahoru. Dívčí smích a chlapský hrubší hlas chorvatsky sdělující, že tohle bude určitě vhodné místo na ty dospělácké věci. Zdeněk se naklonil do mezery a chorvat dobývající se nahoru zaregistroval, že zde už je obsazeno a zřejmě se i koná. S výmluvným pohledem cosi zachrochtal, seskočil ze schůdků a i s děvčetem se odporoučeli někam dál. Někdy k ránu se pak skutečně strhla bouřka a liják pair excellance. Stulili jsme se na hromádku pod spacáky a modlili se ať ráno svítí….
15.08.2009 - Svítilo tak asi 30 minut. Stačili jsme slézt z věže sledováni pohledy místních pikolíků a pikolic v zelených hábitech, kteří naběhli zhruba mezi šestou sedmou hodinou a počali uklízet pláž a aquacentrum. Přestěhovali jsme se o pár metrů dál a samozřejmě opět začalo pršet, jak když lejou z konve, tak jsme se rychle schovali v místním bunkru, o kterém by jeden nechtěl vědět, co všechno se tam dělalo. Po hodině čekání se počasí umoudřilo a konečně vylezlo sluníčko. Posbírali jsme věci, Zdeněk šel vyměňovat libry za kuny a já potom běžela urgovat opravu Sáry, aby byla co nejdřív. Autokutil slibuje, že bude po třetí hodině. Tak fajn, to už je skoro za chvilku. Je před polednem a opět kempujeme. Tentokrát v parčíku kousek za nemocnicí. Pravděpodobně vypadáme jako bezďáci, bo si nás místní podezřele a podrobně prohlíží. Jsme unavení po předchozí noci a tak usínáme pod borovicí. Probouzíme se chvilku před třetí a já mažu pro Sáru. V servisu jsou fofrníci, je hotova. Za domluvených 2tis kun. Překvapivě mi nechtějí dát žádný papír, samozřejmě že hrabou hoši do vlastní kapsy, nakonec z nich ale jakýsi canc vytáhnu, seberu i původní starý chladič a po vyzvednutí Zdeňka pokračujeme v naplánované trase a vyrážíme směr Rijeka. Kousek před Rijekou jsme uhnuli na Lovran, šoupli naši opravenou Sáru na odpočívadlo, ze kterého vedl bahněný a klouzací sráz k moři a večer strávili při západu sluníčka na útesech, s koupačkou, popíjením kozla a cpaním se. Málem bych zapoměla říci, že kolem nás viselo cosi zeleného a moje drahá polovička mě vzdělala, bo to prý jsou ještě nezralé fíky. Potom jsme už jen upadli do sladkého bezvědomí.
16.08.2009 - Ráno jsem místo snídaně strávila dvě hodiny v moři. Musím uznat, že mi to chutnalo snad víc než ta snídaně. Mít tohle u baráku, budu zaručeně štíhlá jako laň. Zdeněk za mnou dorazil nasnídaňován a rovněž se vrhnul do náruče rozdováděného moře. Po ranní koupačce jsme naplánovali cestu do Zadaru a vyrazili. A zase musím zmínit jednu drobnost – tohle přesunování se z místa na místo vlastním vozem skýtá mnoho výhod – jednou z nich je právě ona možnost koupat se kdekoli a hlavně bez přítomnosti dalších čumilů. Takže si člověk může v klidu vyvalit nahatou zadek a opalovat si co chce. A nejen to…
Cestou do Zadaru jsme se kousek za Rijekou dostali do zhruba pěti kilometrové kolony. Popojížděl
Ivana Sugar a romantické šukání
Kurvička šuká na exotické dovolené
Česká dívka Chrissy Fox močí a masturbuje