Mezi kozy heavy cz mrdání
🛑 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻
Mezi kozy heavy cz mrdání
My a naši partneři zpracováváme údaje následujícím způsobem:
Personalizovaná reklama a obsah, měření reklamy a obsahu, poznatky o okruzích publika a vývoj produktů , Technický provoz stránek , Ukládání a/nebo přístup k informacím v zařízení , Zpracování údajů vydavateli a dalšími partnery
Podrobné nastavení Rozumím a přijímám
Novinky
Televize
Kino
VOD NEW
Žebříčky
Blu-ray
DVD
Ocenění
Uživatelé
Diskuze
další
Novinky
Televize
Kino
VOD NEW
Žebříčky
Blu-ray
DVD
Ocenění
Uživatelé
Diskuze
Vládci chaosu
Lords of Chaos
( více )
Lords of Chaos
Lords of Chaos
Lords of Chaos
Lords of Chaos
( méně )
Drama / Thriller / Hudební / Životopisný
USA / Velká Británie / Švédsko,
2018, 112 min
Předloha:
Didrik Søderlind (povídka)
Scénář:
Jonas Åkerlund ,
Dennis Magnusson
Hrají:
Rory Culkin ,
Emory Cohen ,
Sky Ferreira ,
Anthony De La Torre ,
Valter Skarsgård ,
Sam Coleman ,
Jack Kilmer ,
Jonathan Barnwell ,
Wilson Gonzalez Ochsenknecht ,
Lucian Charles Collier ,
Gustaf Hammarsten ,
Jon Øigarden ,
Matt Devere ,
Levente Törköly ,
Antonio Mancino ,
Tom van Heesch ,
Klemens Koehring ,
Espen Aas
( více )
Produkce:
Fredrik Zander ,
Danny Gabai ,
Jack Arbuthnott ,
Kô Mori
Zvuk:
Mattias Eklund ,
Jan Kasskawo
seřadit podle počtu bodů uživatele seřadit od nejnovějších po nejstarší seřadit od nejstarších po nejnovější seřadit podle hodnocení
Ramanam
boda777
satyrycon
Wez
Young_God
Janci666
Zimcik4
Odyseenko
jurkiii
vražda ,
hudba ,
sebevražda ,
deprese ,
metal ,
kapela ,
nenávist ,
požár ,
hudebník ,
kostel ,
média ,
satanismus
Užitečné
Přihlášení
Registrace
Pracuj s námi
Napiš nám
Pro přidání filmu se musíš nejdřív přihlásit.
Pro přidání tvůrce se musíš nejdřív přihlásit.
Oslo. Norsko. Počátek 90. let minulého století. Na undergroundovou scénu vtrhne jako uragán nový, nekompromisní styl heavy metalu – pravý norský black metal! Žánr, který si i přes svou výbušnost a brutalitu zachovává jistou majestátnost, nechvalně proslul po celém světě nejen kvůli neobyčejným úspěchům svých hudebních představitelů, ale také sebevraždám, vraždám a hořícím kostelům, jež se staly charakteristickým fenoménem metalové subkultury. Sedmnáctiletý Euronymous ( Rory Culkin ) touží uniknout ze spárů idylického středostavovského života. Společně s partičkou fanatických mladíků, kteří si říkají Necrobutcher, Hellhammer a Dead, založí nejděsivější kapelu na světě - Mayhem. Skupina se proslaví především extrémností svých vystoupení a morbidním kultem, který ji obklopuje. Temný svět, který Euronymous stvoří, se však brzy propadne do bažiny vražd a žhářství poté, co se soupeření s Vargem, členem kapely Burzum, vymkne kontrole.
(Cinemax)
Oslo. Norsko. Počátek 90. let minulého století. Na undergroundovou scénu vtrhne jako uragán nový, nekompromisní styl heavy metalu – pravý norský black metal! Žánr, který si i přes svou výbušnost a brutalitu zachovává jistou majestátnost, nechvalně proslul po celém světě nejen kvůli neobyčejným úspěchům svých hudebních představitelů, ale také sebevraždám, vraždám a hořícím kostelům, jež se staly charakteristickým fenoménem metalové subkultury. Sedmnáctiletý Euronymous ( Rory Culkin ) touží uniknout ze spárů idylického středostavovského života. Společně s partičkou fanatických mladíků, kteří si říkají Necrobutcher, Hellhammer a Dead, založí nejděsivější kapelu na světě - Mayhem. Skupina se proslaví především extrémností svých vystoupení a morbidním kultem, který ji obklopuje. Temný svět, který Euronymous stvoří, se však brzy propadne do bažiny vražd a žhářství poté, co se soupeření s Vargem, členem kapely Burzum, vymkne kontrole.
(Cinemax)
Lords od Chaos je příběh Øysteina "Euronymous" Aarsetha a dalších, kteří v osmdesátých letech zformovali hudební skupinu Mayhem a položili základy hudební scény, které se říká True Norwegian Black Metal. To, co následovalo, se neblaze zapsalo do dějin celého Norska a hudební scény.
( Punisher )
Kapela Queen nebyla jediná, která se v roce 2018 dočkala stylové, oslavné filmové biografie. Snímek Vládci chaosu by se dal označit za Bohemian Rhapsody pro temné metly. Portrét norských metalových projektů Mayhem a Burzum je podaný jako okázale destruktivní souboj dvou hodně radikálních osobností o to, kdo se stane nejdrsnějším metlošem v galaxii. Zároveň je to příběh o tom, že když si postavíte image na tom, že jste totální extrémista, může se vám stát, že budete přitahovat opravdové, regulérní magory. Mayhem a Burzum jsou známí jednak jako průkopníci žánru black metal, ale také coby asi nejšílenější hudební skupina všech dob. Jejich vokalista s přezdívkou Dead natolik miloval smrt, že to nemohlo skončit jinak než jejich patřičně krvavým objetím. Krátce po něm do kapely přibyl Varg Vikernes, který paralelně rozjížděl sólový projekt Burzum. Jenže zatímco frontman Mayhem Øystein Aarseth o temnotě a chaosu hlavně mluvil, Vikernes přešel od jalových slov k brutálním činům, které otřásly celým Norskem. Právě o vztahu Vikernese a Aarsetha film Vládci chaosu pojednává především. Švédský režisér Jonas Åkerlund sám začínal jako bubeník black metalové kapely Bathory, ale proslul především coby tvůrce videoklipů pro množství skupin od Roxette po Prodigy. Vládce chaosu pojal jako temný hororový příběh, který své hrdiny patřičně démonizuje, ale zároveň se na jejich okázalé pozérství dokáže dívat se shazujícím nadhledem.
( Festival otrlého diváka )
Abyste dokonale pochopili hloubku charakterů ve filmu prezentovaného výkvětu sveřepých norských intelektuálů každým coulem, předkládám nejprve fundovaný zpěvný překlad roztomile romantické a oduševnělé lyriky kultivovaného chlapeckého kvarteta Mrzačení, a sice rozkošné plísně s názvem Nekrochtíč. Taxi pro začátek do uchu libých tónů průmyslové frézy s vymlácenými ložisky společně rozverně zanotujme procítěným barytonem v plném rozsahu akutní hnisavé laryngitidy. Tři, čtyři, tralala tralala: “Toužím po tvé smradlavé mrtvole, nic mě tolik nerozpálí, ty vole, než mrdat tě, až ti prasknou kosti, další by měla chcípnout. Kape mi z kokota, když mrdám tě na dřeň, už to moc nedávám a z tebe, pomalu mi pěkně jebe. Refrének: Nekrochtíč, nekrochtíč, camcarýja umc. Žeru maso tisíce mrtvol krvesajných bezkundých jeptišek, vnitřnosti se jí derou z prdele, zatímco lížu její slizkou piču a za kozy ji držím vesele. Refrének: Nekrochtíč neckrochtíč, jen pojď, ty pozérská mrtvolo a chcípni znovu, camcarýja umc“. Tak co? Taky cítíte ten hluboký podtext metaetické filozofie v úchvatném obalu nejčistší strukturální sémantiky, jež může pocházet jen z hlavy opravdového Müslitele? A to jste ještě neslyšeli megahit Mrdání vnitřností motorovku, který si přeložíme příště! Já si tedy myslím, že Black metal je jinde , a že tenkrát, zanořen až po koule v Oslu, jen tandem deviantních neonanicistických norských vypatlanců ve složení Retardymous a Tupernes stvořil svým mentálním moulinexem cosi, co si konečně mohou neméně nadaní řezničtí učňové s Mordorem v jinak prázdné hlavě pobrukovat u erekce na jatkách při pomalém bourání skotu žabikuchem. A paxe nám kluci tak dlouho kočkovali o to, kde je větší a populárnější dement, až Tupernes Retardymouse živočišně opíchal. Což se ovšem nakonec ukázalo jako geniální marketingový tah, protože se kohorta vymaštěnců se smyslem pro rytmiku, melodiku, sofistikovanou lyriku a éšestkové vokály zjevně během Tupernesovy patnáctileté „nápravné“ rekreace v norském Hiltnu přemnožila, paradoxně vystřelila prodeje pekelně odporného Burzumu do nebeských výšin a z vymletého vraha udělala kult. Jak příznačné a poplatné době! Nicméně filmový pomníček se nekonal, jak nám tu vnucuje zjevně Vargofilní obsah, kluci se celé historky zhostili objektivně a prostě bez příkras vykreslili ujeté lopatistické pičusy jako ujeté lopatistické pičusy, které Kohen s Kulkinem i skvěle vystřihli. Jen ten Rory byl trochu kástingová minela. Je totiž tolik podobný svému oslizlému bratrovi, až jsem při pohledu na něj každou chvíli čekal, že začne klást žertovné pasti na nějaké přitroublé blackmetalisty, kteří se mu vloupali do holobytu.
( 05.04.2019 )
Nechci to nějak zveličovat, ale dlouho jsem se těšil na moment, až někdo zfilmuje příběh všech těch norských black metalistů, kteří mohou za to, že v devadesátých letech v tamních kostelech hořelo, a že se mezi lidmi zmítala vlna nevole, nenávisti a strachu. A to všechno prosím jen a pouze...i když jak se to vezme....kvůli hudbě. Nakonec to zvládl Jonas Åkerlund, který mě oslňoval super klipy, aby si pak natočil tento příběh. Efektivní, jednotvárné, ale do samotného příběhu to prostě perfektně sedí. Navíc herecky to zvolil bravůrně. Obzvlášť Rory Culkin se tu sakra představil! Navíc zajímavé, že místních se nihilismus stále drží a tak tu není víc hudebních čísel, kde bych si ty black metalové skvosty poslechl. Na druhou stranu se tu o soundtrack postarali Sigur Rós a řekl bych, že ty jejich tesklivé tóny jsou do podobného námětu poměrně přesné. Za mě životopisně hudební zážitek roku. Jinak to nazvat neumím. Totální nářez. Daleko větší, než filmové Dirt o Mötley Crüe. Jen se neumím rozhodnout, co je větší póza...
( 29.12.2019 )
„TO CO UDĚLAL, BYLO HUSTÝ“… ///
Tak zajímavý je, že hlavní roli hraje brácha Macaulaye Culkina (toho ze Sám doma – poznámka pro neznabohy). Vůbec celý je to vlastně vo zajímavostech. Mayhem totiž byli exoti, kteří dokázali (o mrtvejch jen dobře, takže se bavme v minulým čase…) vo smrti nejen hrát, ale ji i bytelně prožívat. Zajímavý taky je, že to vlastně není ani tak hudební film, ale v podstatě thriller o skutečnejch lidech, kteří svý pozérství posunuli o level (či tři) vejš. Prostě zhmotnili svý fantasie… a bejt pitomou superstar je u nich až na druhým (asi) místě. Ovšem ať už posloucháte Mayhem, Burzum nebo jinej norskej black metal, musí vám to připadat strašně dlouhý a místy nezáživný. Takže nakonec může bejt zajímavý, že se na tohle můžou podívat i ti, kteří vo týhle hudbě vědí úplný hovno. Je jí tady totiž míň než krve.
/// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podle skutečnosti . A lží… 2.) Celej svůj život jsem oddal smrti. 3.) Thx za titule „Jemu, tedy IDžORovi“ a "Holesinska.M" .
/// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ *
( 24.03.2019 )
Někdy je holt snadnější tvrdit, že jsem kamarádovi žral mozek, než přiznat, že jsem pro něj prostě jen normálně brečel.
( 26.09.2019 )
Tak můj oblíbený norský export a proslulá story mladých vyvrhelů, co vzali rock n roll, zvrhli ho do zla a dali zrodit kult, se konečně dostala do filmu. Adaptace je to i místy drsná, polo exploatační, popíková a překvapivě dívatelná. Hlavní problém tkví v tom, že celý příběh mnohem lépe fungoval jen tak v mýtu na papíře, po dokumentech a hlavně v té samotné dřevní MUZICE, než v (co si chcete namlouvat) trapácký a pozérský BTS realitě outsiderů mániček, ještě navíc v MTV stylu. Tím si nejsem jistý, jakou vizitku tohle druhé vlně black metalu vlastně dělá. Na druhou stranu, a to ať si Varg-tuber co chce říká, a za oplácanýho Cohena bych sám byl nasraný, v jádru věci stejně vidím směšný primitivní mocenský souboj kdo s koho a kdo je víc "true". Výsledek netragický a bavil jsem se, nicméně rozpolcenější v dojmu jsem dlouho nebyl a rád bych to měl i jinak pojatý - jako depkoidní, temný, nehlazený underground bez zápaďáků. P.S. Sranda je vidět tohle teď jen chvíli po MID90s a před THE DIRT. / Též na místě vzpomenout Zombieho LORDS OF SALEM kapelku ( x ).
( 24.02.2019 )
Přiznávám, že tohle děsně temné blití do mikrofonu jsem nikdy moc nepobíral, ale jsem tolerantní člověk a rozhodně nezpochybňuji hudební vkus ostatních lidí, protože co je kvalitní v hudbě je jen o subjektivním vkusu každého jedince, na který se nevztahují žádné platné zákony a normy. Black metal je určitě jen fetiš posluchačů jinak zcela při smyslech, kteří jen rádi trochu jinou hudbu, ale s těmi konkrétními jedinci, o kterých je film, bych se nechtěl ani potkat v obchoďáku, protože jsem všemi do posledního pohrdal už jen zprostředkovaně skrze herce. Film je na dnešní filmové standardy až brutální a snaží se tedy razit přesně to, co posluchači žánru (patrně) rádi, ale co se týče hereckých výkonů, režie, navození nějakých emocí a atmosféry, totální průměr. Jakmile ke konci začal hrát "The Host Of Seraphim" od Lisy Gerrard, aby přitopil pod kotlem emocí, působilo to až trapně, na rozdíl od béčkového sci-fi Mlha , kde stejný song se stejným záměrem až neuvěřitelně fungoval. Béčkové sci-fi holt dokázalo v divákovi celou stopáž budit emoce a především vztah k postavám, zatímco Åkerlund za celý film nic z toho nedokázal, proto jeden song působil v obou případech tak extrémně rozdílně. Film ryze pro fanoušky, kteří zaplavení sentimentem budou ochotně ignorovat občasné přehrávání herců nebo neschopnost režiséra a prostě si prožijí skrze film pár chvil se svojí oblíbenou kapelou, i když ten film sám o sobě je úplná sračka, dost ale o Bohemian Rhaphody. Vládci chaosu jsou pro lidi nepolíbené (či nepobodané) metalem zajímavou sondou do něčeho, co vůbec nedokážou pochopit. Co budou znamenat pro metalisty, to mi nepřísluší odhadovat. 60 %
( 19.03.2019 )
Kdo mě zná, ten ví, že sem velmi mentální a tudíž mám ráda všechny odrůdy mentálu včetně černýho. Dokonce se vám svěřím, že jako puberťačka sem snila o tom, že založím kapelu se kterou následně dobliju celej svět. Buddhožel když máte hlas jako vypíčenej pikaču, měříte 140 cm, vážíte 31 kg a vaše rodná řeč je ukvíkaná vietnamština, tak existuje malinká šance, že to neklapne a to ani přes to, že sem povyrostla 10 cm, vyžrala se na 36 kg a naučila se několik jazyků. Přesto všechno ve všech jazycích stále zním jako vypíčenej pikaču a tak metál jen poslouchám při vaření (perníku) a zalévání kytek (marihuany). Jenže žili byli lidi, co měli oproti mně výhody. Narodili se v Norsku, byli naprosto mentální, jejich hlas zněl drsně jak severskej mráz a pro správný promo se nebáli ustřelit si palici, zapálit sem tam nějakej kostel, nebo kuchnout spermohlta. Tyhle intelektuanály ve filmu vede Roura Kulkinů a předvádí dobrej hereckej výron, takže nemáte ani s ním ani se zblitkem těch vylízanejch hovad, žádnej problém. Zato oni maj problémy se všema a se vším, navíc i mezi sebou a tak nám vše směřuje k tomu, že jeden mentál opíchá druhýho mentála a tím tomu všemu nasadí korunu a vystřelí slávu kapely do nebes. Teda hned jak je pustěj z lapáku. Kdo v tomhle není exkrementně znalej tak tomu jen dodám, že drtivá většina viděného se opravdu stala, tudíž nejde ani tolik o nafukování bubliny, jako spíš o, celkem pravdivej, příběh vznikání norskýho black metalu.
( 05.10.2020 )
Naprostá pecka, ale samozřejmě jen pro ty, kteří tenhle humus neposlouchají (pokud vy ano, neznám vás). Jednak vám může být jedno, že tvůrci neměli práva na skutečné "songy", protože rozdíl stejně nepoznáte, a jednak proto, že se můžete protagonistům filmu (což jsou všechno naprostí idioti) smát. Metalisti jsou obecně druhou nejsměšnější hudební subkulturou (hned po ortodoxních soundtrackářích), ale tito konkrétní jsou ještě o level výš. Samozřejmě jde o hodně hořký smích, když víte, že se to vše skutečně stalo. Film hladce skloubil brutalitu a humor, každá drsná či patetická scéna je hned shozena nějakým vtipem, a normální podkresová hudba (méně profláklé songy od Sigur Rós a jeden nejprofláklejší od DCD) tam skvěle zapadne. Bonusový bod tvůrcům za to, jak hezky vytrolili největšího nácka Vikernese obsazením židovského herce.
( 10.03.2019 )
Není to ani tak o hudbě kapely Mayhem, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale především o široké paletě kriminálních činů v podání jejích pomatených členů. Zároveň jde o další potvrzení faktu, že nejlepší scénáře píše sám život.
( 13.01.2020 )
Ach jo, chci víc filmů, kde jen tak hrají v soundtracku Bathory nebo Sodom. Zatím si nejsem moc jistá, jestli mám ráda Jonase Akerlunda a jeho (popový) filmový režijní styl, a nechci ani hodnotit, nakolik si ve filmu vymýšlí, protože dohledat "pravdu" v takovémhle případě bývá dost obtížné a on sám to na úvod bez okolků připouští, takže tady mu uděluji právo na autorskou licenci, a navíc, co se týče hudby, tak až na pár výjimek, kdy mě zajímá i skutečná osobnost autora, mě zajímá vždycky jenom hudba. Proto je pro mě na tomhle filmu nejzajímavější to, a možná jde tedy o můj osobní úhel pohledu, že je vlastně o depresi a mentálním zdraví ve společnosti, kde se zdá skutečné mentální zdraví nedosažitelné. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem Akerlundův styl a přístup označila za popový, je to, že se až na malé výjimky zcela vyhýbá podchycení a zobrazení toho spektra "normálnosti", proti kterému se postavy vymezují a co je dráždí a zahání do extrémního chování a potřeby deklarovat vlastní odlišnost. Nemůžu se vyhnout srovnání s autobiografií Marilyna Mansona, kterou jsem někdy předvčerejškem dočetla (Dlouhá trnitá cesta z pekla), protože se odehrává v podobném časovém období a věnuje se hodně podobným tématům. Manson dost přesvědčivě popisuje, jak z něj excentrického antikrista vyrobilo dětské setkání s bizarní pornografií a úchylkami, které zasely svůj klíček, a následně tupé americké puritánství, ve kterém viděl jenom prázdnou masku a nemohl si prostě pomoct a vyšiloval víc a víc, aby ty svatoušky nebetyčně sral. V případě Akelunda a jeho maniakálních Norů se zdá společenský vliv skoro neexistující, respektive mu nevěnuje žádnou pozornost a já tedy nevím o norské společnosti tehdejší doby dost na to, abych vůbec měla představu, jak moc velký vliv na náladu uvnitř blackmetalové subkultury měla. (Nejspíš tam bude něco s odporem vůči pracujícím rodičům a chuť vymezit se vůči všem dědkům a pánbíčkářům, ale přesně to nevím.) O to víc se ale problémy hlavních postav zdají niternější. "Společností", vůči které se Dead, Euronymous a Varg vymezují, se tak stává samotná metalová subkultura a žádný outsider v jejich příběhu ani nemá místo. A tady nastává problém s tím Akelundovým přístupem. Zobrazení sebevraždy se mě opravdově mocně dotklo, protože události
Masturbuje s okurkou
Kunda extremně dobře kouří péro
Černovláska si mastí kundu banánem frre video