Marcel Proust – Hledání ztraceného času I. Svět Swannových – První část: Swann (Combray)

Tento text nemá jiného účelu (krom uspokojení vlastního ega)

než podnítit v čtenářce/i, je(n)ž ho bude číst, neodbytnou potřebu sáhnout po Proustovi, nuže, doufám, že tento svůj účel splní alespoň u jedné jediné či jednoho jediného z vás.

Stručný kontext ke knize a k eseji

Kniha je velmi fragmentární. Jejím ústředním „dějem“ jsou vzpomínky vypravěče, které se na sebe někdy vrství tak, že narušují i vlastní chronologické plynutí. Pro vyvolávání vzpomínek vypravěč nestanovuje žádná konkrétní kritéria, proto se jedna vzpomínka může týkat knížek, které jako malý dostal od babičky, druhá zase zvyklosti jeho hypochondrické tety snídat pouze v určitou hodinu, třetí nesmírně blaženého pocitu zakoušeného v průběhu čtení knihy, který je umocňován představou krásné dívky atd. Obsáhnout ji (knihu) celou nepřipadá v úvahu, proto i já jsem zvolil jakýsi úryvkovitý styl, kterým jsem se pokusil odkrývat text vždy z nějaké jiné perspektivy. Je to pouhý náznak toho všeho, co kniha v sobě skrývá, takové skromné vyjádření obdivu formou zachycení a vlastní interpretace dílčích vlastností textu. Témata, o kterých budu mluvit, jsem si vybral čistě proto, že se mnou nějak rezonovaly pasáže, které je v sobě pojímaly.

Pro mě četba Prousta náramně odpovídá rčení: „cesta je sám cíl“, neboť tímto úkonem jsem nezískal „zhola nic“ kromě nevýslovného nadšení z komplexity světa. Samozřejmě výrazně zjednodušuji, ale jediné je jisté, nenašel jsem v této knize mistrně vystavěný děj, s mnohými zápletkami a šokujícími zvraty, dohledal jsem se „pouze“ permanentně přítomného užasnutí z něčeho dosud nevídaného, z něčeho dosud nezakoušeného. No dobře, možná podobné emoce ve mně vyvolával text Jakuba Demla Miriam (mimochodem: krásné dívčí jméno, viď?), ale pořád jsou tyto texty v mnohém rozdílné, příliš svébytné, aby se daly srovnávat dojmy, které ve mně vzbuzovaly.

Reakce vypravěče na svět vůkol něj

Tož co říct, je to hodně sexy text, jehož čtením jako kdybych si mimovolně osvojoval naprosto ojedinělou metodu pozorování a vnímání světa. Hlavní hrdina přistupuje k okolnímu světu s nesmírnou soustředěností a hlubokým citem, a to i k zdánlivě bezvýznamným věcem. Jeho schopnost vcítit se do neživých věcí, zaujmout jejich perspektivu, vymyslet k nim malý svébytný příběh atd. je obdivuhodná. Metaforizuje vše, co se dá, hraje si se světem, deformuje jej za účelem navození intenzivnějšího prožitku například z již zevšednělých věcí, kterých si člověk z důvodu navyknutí na ně a zautomatizovaného vnímání nevšímá, a k nímž zůstává netečný. Je to velký snílek, ale snílek umírněný a rozvážný, poklidný a hloubavý, přistupující k objektu svého pozorování vždy s předběžnou grácií a úctou. Během vzpomínání není hlavní hrdina vůbec s to zachytit obraz v jeho celistvosti, a ani se o to nepokouší, neboť kdyby se o to pokusil, skončil by u pouhé konstatace faktů, u suchého výčtu obecností, zničil by a pohřbil by veškeré jemné rozdíly mezi tím, jak je věc vnímána všeobecně a tím, jak věc vnímá sám vypravěč čili individuum. Přišli bychom o výpověď, jež skýtá výjimečnost, jedinečnost a neopakovatelnost dojmů, jež v něm určité věci, události či lidé navozují. Jsou mu až přílišně vzácné okolní věci, jež jej obklopují, neboť jsou součiniteli jeho rozpoložení, vnímá je jako něco neoddělitelného od svého přebývání ve světě, jsou mu zrcadlem jeho vnitřních citových zášlehů, vsakují a absorbují a navždy v sobě zaklíňují nějaký jeho citový prožitek, který vždy získávají v podstatě čirou náhodou, neboť ani sám vypravěč nerozhoduje o tom, zda se tak stane. Zde například tomu tak je s lakovaným schodištěm:

„A musil jsem odejíti bez polibku; musil jsem vystoupiti na každý stupeň schodiště, jak praví lidový výraz, nerad, vystupuje vzhůru proti vůli svého srdce, jež se chtělo vrátiti k matce, protože mu, políbivši mne, nedala povolení, aby šlo se mnou. Toto nenáviděné schodiště, do něhož jsem se hroužil vždy tak smutně, vydechovalo zápach laku, který jaksi vstřebal, upoutal onen zvláštní druh hoře, jež jsem každý večer pociťoval, ale činil je ještě krutějším pro moji citlivost, protože v této čichové formě ho můj rozum nemohl již býti účasten.“

Nejednoznačná rekonstrukce minulosti

Každým pokusem o znovunalezení v paměti zatoulaného někdejšího pocitu, o přenesení se ve vzpomínkách do minulosti, se ke skutečné podobě oné minulosti vlastně vůbec nedostává, důraz kladu na slovo skutečné. To, co dělá, domnívám se, je, že rozkládá minulost na nemnoho střípků neboli vzpomínek, jež mu následně slouží stavebním materiálem ke znovu sestavení a vykonstruování již do jisté míry nové, pozměněné, ačkoliv nevyhnutelně zkreslené minulosti, která však beze všech pochybností stojí na základech skutečných prožitků a zkušeností. Příliš bezvýhradně se oddává své fantazii, svému subjektivnímu nazírání, svým rozsáhlým popisům atd. na to, abychom mohli říci, že je s takovou možné vyjevit skutečnost bez určitého pozměnění, přikrášlení či ochuzení. Ničemu to však nevadí, je totiž nutné mít na paměti, že jádrem oněch popisů je vždy nějaký prožitek, cit, vzpomínka pročpělá duševním pohnutím, které jsou hlavním účelem veškeré snahy, již vypravěč vynakládá na polapení uplynulé skutečnosti, spíše však na její znovuprožití. Jeho cílem není podat věcnou a nutně pravdivou zprávu o konkrétních událostech, jež se mu udály (heh, pardón za tautologii), ale zachytit cosi, co umožní ty události nahlédnout skrze vlastní zkušenost, rozkrýt zevnitř a bezprostředně do nich vstoupit, ocitnout se v jejich epicentru, nikoli nahlédnout je z vně jako pouhý pozorovatel, ale navodit si alespoň jejich letmý otisk zde v přítomnosti. To, o čem zde mluvím, myslím, velmi pěkně a výstižně dokládají vlastní slova vypravěče. Ukázky, domnívám se, podtrhují má slova o tom, že v jeho vzpomínání nejde o fakta a o snahu popsat skutečnost v její nepozměněné ucelenosti, přesně jako obraz Titianův (v následující ukázce) dle všeho neslouží pouhé jednoznačně akurátní výpovědi o realitě. V prvním případě si pouze vypůjčuji slova vypravěče a užívám jich jako určité šablony pro mé myšlenky, ve druhém případě už sám vypravěč shrnuje to, co jsem se výše snažil vyjádřit. (ukázky na sebe nijak nenavazují):

„Představa, již jsem si utvořil o Benátkách dle kresby Titianovy, mající domněle v pozadí lagunu, byla jistě mnohem méně přesná než představa, kterou by mně byly poskytly prosté fotografie.“

„Takto, po dlouhou dobu, když jsem, procitnuv v noci, vzpomínal na Combray, zřel jsem z něho vždy toliko tento jakýsi světelný výsek, vykrajující se uprostřed mátožných temnot a podobný oněm, které zář bengálského ohně nebo nějakého elektrického reflektoru osvětlí a oddělí na budově, jejíž ostatní části zůstávají pohrouženy v noc. […] Abych pravdu řekl, byl bych mohl odpověděti tomu, kdo by se mně byl ptal, že Combray obsahovalo ještě něco jiného a že existovalo v jiné hodiny. Ale jelikož to, co bych si byl z něho připamatoval, by mně bylo poskytnuto jedině dobrovolnou pamětí, pamětí rozumu, a jelikož zprávy, jež on podává o minulosti, nechovají z ní v sobě ničeho, nebylo by se mně nikdy zachtělo mysliti na toto ostatní Combray. To vše bylo ve skutečnosti pro mne mrtvo.“

Psychologický přístup k lidem aneb vyvinuté pozorovací schopnosti a jejich možné neblahé účinky

V tomto oddíle bych chtěl na chvíli vystoupit z fikce, opomenout vševědoucnost vypravěče, podívat se za hranice textu a zamyslet se nad možnými důsledky psychologického nazírání, jež je vypravěčovi vlastní. Neboť si myslím, že přihlédnutím ke způsobu, jakým vypravěč vnímá lidi, jež jej obklopují, se můžeme dozvědět možná dosti nepříjemnou skutečnost o nás samých. Konkrétně o nepřekonatelné vzdálenosti vzájemného pochopení, jež je mezi lidmi, a to i těmi nejbližšími. Ačkoliv si to vypravěč, zdá se, někdy přiznává, i přesto mnohdy staví pouze na domněnkách, na fikci, utváří si ze života spektákl, vlastní konstrukci, konstelaci zdánlivě vypovídající o skutečnosti. Oddává se svému pozorování s největší důvěřivostí a vlastní interpretaci chování druhých již nezpochybňuje, jako by věřil, že se mu v jistou chvíli, za jistých okolností povedlo prokouknout člověka veskrze, zachytit jeden z tisíce výrazů jeho podstaty, dílek jádra jeho osobnosti. A paradoxně, jak už jsem říkal, je si toho dle všeho vědom, sám říká, že ať chceme, nebo nechceme, nejsme schopni porozumět druhému tak, jak onen druhý rozumí sám sobě.

„Naše společenská osobnost jest výtvorem myšlení druhých. I tak prostý úkon, kterému říkáme „viděti známého“, je částečně úkonem duševním. Plníme tělesný vnějšek bytosti, kterou vidíme, všemi pojmy, jež o ní máme, a na úhrnném zjevu, který si představujeme, tyto pojmy mají zajisté veliký podíl. Vzedmou nakonec tak dokonale tváře, sledují s přilínavostí tak přesnou linii nosu, zúčastní se tak dobře na odstíněni zvučnosti hlasu, jako by byl pouze průsvitným obalem, že po každé, když vidíme onu tvář a slyšíme onen hlas, jsou to tyto pojmy, s nimiž se shledáváme, jimž nasloucháme.“

Jsme pouze „odsouzeni“ na druhé nahlížet skrze vlastní představu, vlastní, zkreslenou, neúplnou, ovlivněnou tisícerými faktory představu, která mnohdy spíše vypovídá o nás samých nežli o lidech námi popisovaných, námi pozorovaných. Je nezbytné dodat, že je to normální a zcela nevyhnutelné, co ale nevyhnutelné není, je být přesvědčen, že námi přisouzené lidem vlastnosti (na základě pozorování) jsou vždy v souladu se skutečností. Čili věřit svému úsudku o druhých bezvýhradně. Ještě bych chtěl říct, že „pozorováním“ v tomto případě rozumím proces, v němž se upřednostňuje vytváření vlastního portrétu o člověku před opakovanou bezprostřední interakcí s ním. A zejména čtení myšlenek druhého, viz:

„Moje matka, zvěděvši, že skládá, řekla mu z laskavosti, že, až jej přijde navštíviti, bude jí musiti zahráti nějakou svoji věc. Panu Vinteuilovi by to bylo způsobilo velkou radost, ale hnal zdvořilost a dobrotu až do takových skrupulí, že se bál, vmýšleje se vždy na místo druhých, že by je nudil a že by se jim zdál sobcem, kdyby se řídil svým přáním […]“

„Obával se bezpochyby, že by v nich vzbudil domněnku, že je vidí rád jedině proto, aby jím zahrál své skladby.“

„Když pronesla slovo, naslouchala mu duchem těch, jímž je řekla, lekala se možných nedorozumění [...]“

Na druhou stranu je možné namítnout, že tyto popisy vnitřních stavů těch či oněch konkrétních lidí jsou výtažkem bohaté zkušenosti, kterou vypravěč počas známosti s nimi nabyl, což by automaticky naplňovalo podmínku opakované bezprostřední interakce. A do třetice: vůbec na tom nezáleží, pokud se tak děje (jako v našem případě) v knize, ve fiktivní próze, kde vypravěč může být místy vševědoucí, místy přímý atd. Spíše si říkám, zdali extrapolováním této metody do skutečného, žitého světa, je vůbec možné jakkoliv se k onomu člověku, jenž je předmětem našeho zájmu, přiblížit, nebo je to jenom ztráta času a stavba vzdušných zámků a ve finále dokonce ještě větší vzdalování se realitě. Čtením takovýchto pasáží jistě rozvíjíme svou schopnost empatie, což je jedině dobře. V reálném životě je však nutné, domnívám se, pamatovat si, že se jedná spíše o potenciální charakterizace, nikoliv o něco striktně daného. Tolik k jakémusi praktickému využití přístupu vypravěče k lidem okolo. Chtěl jsem tímto odbočením pouze poukázat na to, že by se nemělo zapomínat nahlížet na vypravěčovy závěry ohledně povahy té které osoby s určitou mírou rezervovaností, a to především pokud bychom chtěli aplikovat jeho metodu v reálném životě. Dále již budu k vypravěčovi přistupovat pouze v rámci fiktivního textu.

Ano, vypravěč před nás předstupuje jako velmi všímavý pozorovatel, ne-li znalec duše, psycholog. Uvedu konkrétní příklad: v jedné pasáži nám hlavní hrdina ve vzpomínkách popisuje, jak mu jeho do jisté míry netečný otec již tradičně v určitou pozdní hodinu nařídil odebrat se do svého pokoje ulehnout ke spánku. Tyto momenty pro něj (vypravěče) byly vždy velmi skličujícími, neboť v sobě obsahovaly to nejostřeji zakoušené utrpení – loučení s maminkou. Zajímavé je, že společně s touto z obecného hlediska přirozenou, avšak pro jeho tehdejší já nadmíru zoufalou situací, si evokuje nejen své vlastní pocity, nýbrž líčí dokonce i to, jak pravděpodobně situaci prožívaly jeho matka s babičkou. Ty, dle domnění vypravěče, se v onu chvíli s vypětím všech sil nesnažily o nic jiného než o překonání své lítosti k němu a mimovolné potřeby nějak obměkčit a zmírnit jeho trýzeň. A právě zde, ve snaze vypravěče vysvětlit si důvod, který je vedl k překonávání těchto citů, a nikoliv k jejich podlehnutí, tkví důkaz jeho jemných pozorovacích schopností a dovednosti psychologického nazírání. Takové chování matky a babičky si totiž zpětně vysvětluje jejich úsilím o zocelení jeho ducha nebo chcete-li charakteru. Nevnímá je proto, i přes to, že k tomu situace zdánlivě vybízí, jako bezcitné a chladnokrevné, když nijak nevzdorují otci, či se nesnaží uchlácholit rozechvěle nervózního chlapce (tedy jeho), nýbrž jako rozvážně milující a uvědomující si, že potenciálním projevem shovívavosti, který se zdánlivě může jevit jako vhodný, ne-li žádoucí, dosáhnou v dlouhodobé perspektivě zcela opačného efektu a pouze tím malému chlapci uškodí.

„Snad dokonce to, co jsem u něho [otce] nazýval přísností, když mne posílal ulehnouti, zasluhovalo méně tohoto jména než přísnost matčina nebo babiččina, neboť jeho povaha, odlišnější v některých bodech od povahy mé více než povaha jejich, nevytušila pravděpodobně až dosud, jak jsem nešťasten každého večera, což matka a babička věděly velmi dobře; ale milovaly mne dosti, aby nesvolily, abych byl ušetřen utrpení, chtěly mne naučiti ovládati je, aby zmenšily moji nervózní citlivost a posílily moji vůli.“

V jiné pasáži, jež souvisí s tou předešlou, se matka nakonec na popud otce a s jistou odmítavostí podvolí „rozmarům“ svého syna a ustoupí tak ze svých zásad. Tentokrát se jedná o chlapcovo dovolávání se matčiny přítomnosti během usínání a jejího pokynutí na dobrou noc, které vyústí v to, že matka u chlapce, vzhledem k jeho nestabilnímu psychickému stavu, nakonec zůstane přes celou noc. Citově vypjatý a ztracený ve svých rozporuplných pocitech chlapec – rozporuplných, poněvadž (jaj tohle slovo mám spojený s Minecrafákem, pardón, jen zkouším, jestli pořád dáváte pozor) z jedné strany je zde naplnění vlastních přání, z druhé rozesmutnělá maminka – vzápětí obrátí svou až chorobně přecitlivělou vnímavost na matku a pokusí se proniknout do jejího nitra a pochopit, rozpoznat a rozklíčovat, co asi v dané okamžiky prožívá, a co vše pro ni dané okamžiky vůbec znamenají. Ono proniknutí však není nějako analyticky chladné či odměřené, ba naopak velmi bolestné a soustrastné, neboť s vcítěním přichází a přenáší se na jeho bedra i veškerá tíže (ať už domnělá, či skutečná) vnitřního prožívání osoby, do níž se vciťuje.

„Zdálo se mně, že matka mně učinila první ústupek, který jí byl jistě bolestný, že je to její první zřeknutí se ideálu, který si pro mne vytvořila, a že poprvé, ona, tak statečná, doznává, že je poražena. Zdálo se mně, že, dobyl-li jsem vítězství, dobyl jsem ho na ní, že se mi podařilo, jak byla by mohla způsobiti nemoc, hoře nebo stáří, zviklati její vůli, vnésti kolísání v její rozum, a že tento večer zahajuje nové období, že zůstane jako smutné datum. […] Ovšem, krásná tvář matčina zářila ještě mládím onoho večera, kdy mne držela tak něžně za ruce a snažila se zastaviti mé slzy; ale mně se právě zdálo, že to by nemělo být, její hněv byl by mně působil menší smutek než tato nová něha, jíž mé dětství neznalo; zdálo se mně, že jsem právě rouhavou a kradmou rukou vyryl první vrásku v její duši a způsobil, že se u ní objevil první bílý vlas.“

Jedním z dalších příměrů snahy vypravěče vystihnout charakter na základě jemných, neurčitých a zdánlivě jen málo vypovídajících o něčem výrazů či projevů té které osobnosti je jeho vypozorování zvláštního chování pana Swanna, inteligentního muže, výborného znalce a obdivovatele umění a v neposlední řadě rodinného přítele, který byl častým hostem u nich v domě. Vypravěč si všímá do očí bijící a zvlášť vystupující z proudu jeho (Swannových) promluv nejistotu o vlastních soudech, jakési precizní dbání o správnost informací, jimiž prokládá svou řeč a z toho vyplývající potřebu vyhnout se konečným tvrzením a jednoznačným úsudkům, a to způsobem poněkud rafinovaným: například převedením dialogu do roviny bezstarostné, někdy až cynické ironie nebo úplného zřeknutí se mínění a změnou tématu rozhovoru. Jako by tím vypravěč naznačoval absenci dostatečné míry sebevědomí, jež by Swannovi umožnila přimknout se k tomu či onomu názoru a postavit se za něj s neochvějnou rozhodností a sebejistotou. Takto Swann promlouvá k sestrám babičky vypravěče:

„‚[…] ve chvíli, kdy strháváme horečně každého jitra pásku z deníku, měly by se věci změniti a v deníku by se měly ocitnouti, já nevím… Myšlenky Pascalovy!‘ (odstínil toto slovo tónem ironické emfáze, aby nevypadal pedanticky.) […] Ale lituje, že se dal strhnouti k hovoru, byť povrchnímu, o věcech vážných: ‚Máme překrásný rozhovor,‘ řekl ironicky, ‚nevím, proč se pouštíme na tyto vrcholy‘ […]“

A zde již promlouvá k samotnému vypravěči, který následně rozvádí analýzu Swannova vyjadřování, v němž Swanna usvědčuje z přílišné váhavosti a možná by se dalo říci i strachu:

„[…] ‚ale víte, já nevěřím příliš v „hierarchii!“ umění‘ (a povšiml jsem si, jak mně to často zarazilo v jeho rozhovorech s babiččinými sestrami, že dbal, když mluvil o vážných věcech a když použil výrazu, který, zdálo se, obsahoval mínění o závažném předmětu, aby jej osamotnil ve zvláštní, mechanickou a ironickou intonaci, jako kdyby jej byl dal do uvozovek, nechtěje míti za ně odpovědnost a právě: ‚hierarchii, víte, jak říkají směšní lidé?‘ Ale bylo-li to směšné, proč tedy říkal hierarchie?). […] Ale nyní jsem shledával cosi pohoršlivého v tomto Swannově postoji k věcem. Vypadalo to, jako by se odvažoval míti mínění a jako by byl klidný jedině, když mohl poskytnouti úzkostlivě přesné zprávy. […] Pro který jiný život si vyhrazuje, aby konečně řekl vážně, co myslí o věcech, aby pronášel úsudky, jež by mohl nevkládati do uvozovek, aby se již neoddával s puntičkářskou zdvořilostí zaměstnáním, o nichž hlásal současně, že jsou směšná.“

Nostalgická melancholie

Většina textu, jak mně se zdá, je prostoupena melancholií, v jistých pasážích převažuje, jindy se zase zcela vytrácí a upozaďuje, ale její přítomnost je tak či onak stále podvědomě pociťována. Jako kdyby se za každou vyslovenou myšlenku automaticky připojoval dozvuk nenadálé sklíčenosti. Není se však čemu divit, že jo, když je text tvořen z velké části nostalgickým vzpomínáním. Je to možná pouze můj vlastní dojem, ale zdá se mi, že tento druh melancholie neotupuje, a vlastně se ani na čtenáře nepřenáší. No, prdím na tohle zobecňování se „čtenáři“, prostě na mě se počas čtení nepřenášela, ba naopak, text mi pokaždé přinášel nesmírnou dávku euforie. Získával jsem z něj (vedle zajímavých úvah atd.) až jakýsi extatický náboj, jakousi rozbouřenost citů… Každičké úplně (spíš domněle úplně) pochopené přirovnání, každá složitě rozvíjená a nespěchající se svým rozuzlením vypravěčova myšlenka, jež se mi jako puzzlíky poskládala v hlavičce makovičce, mi přinášela nevýslovně blažené uspokojení a dětinsky hravou radost. A to právě i v případech, kdy se vypravěč nezaobíral ničím veselým. Myslím, že je to zapříčiněno způsobem, kterým je text napsán. Natolik se totiž vyžívá ve své komplexitě a záběru na detaily, že se holt stává, že se jednoduché, povrchní nálady, se kterými jsem k textu přistupoval, rozplynou a ztratí, jsou příliš úzké, hrubé, jednostranné, yes, jednostranné, četba daného textu rozptyluje, nedovoluje zakoušet přízemní pocity, ale ať to zní sebevíc banálněji – povznáší a umožňuje se zcela odtrhnout od vlastního nynějšího rozpoložení, ať už je jakékoliv. Tož zkus a uvidíš, hlavně to nevzdávej bráškoségro, jsem si jistý, že tě dříve nebo později text uhrane. Každopádně, abych se ještě krátce vrátil k melancholii, jak už jsem řekl, je neoddělitelně svázaná se vzpomínáním. Je to melancholie, která zušlechťuje vzpomínání a přisuzuje mu mnohem větší velikost a důležitost, zatímco je ve skutečnosti pouhou pokrývkou vzpomínky, pouhým jejím povlakem, skrze který je vypravěčem vzpomínka nahlížena. Samozřejmě ale tomu není tak, že by veškeré vzpomínky, které jsou nám textem prostředkovány, byly melancholické. Obecně vypravěčovo vzpomínání je také možné vnímat jako únik před melancholií, jako její přemožení, a to právě způsobem uzavření a strukturování jakéhosi fluidního, beztvarého pocitu melancholie, jenž přichází ruku v ruce se vzpomínkou, do konkrétních, jasně stanovených hranic a tvarů v podobě textu.

„Tam bych se nejraději posadil a celý den četl, naslouchaje zvonům; neboť bylo tak krásně a tak klidně, že člověk, když odbíjely hodiny, by řekl, ne že přerušují klid dne, ale že ho naopak dovršují a že zvonice s dotěrnou a bedlivou přesností bytosti, která nemá jiné práce, stlačuje v dané chvíli plnost mlčení, aby z něho vytlačila a vytiskla těch několik kapek zlata, které v něm žár pozvolna a zcela přirozeně nastřádal.“

Šiálené metafory a prostě totálně mimozemská obrazotvornost a jedinečná schopnost vtáhnout čtenáře do svých úvah a neskutečně pestré líčení rozmanitosti vnitřních emocionálních stavů mísících se s myšlením a… a… a…

Jedno slovo: Madlenka, nebo jak by nestydatě řekl sám vypravěč: „tvar malé cukrářské škeble, tak kypře smyslné pod svým přísným a pobožnůstkářským zrýhováním.“ Juch! Je to jedna z nejvýznamnějších pasáží celého románového cyklu, a hned takhle v prvním svazku, co víc si přát! More ten chlapík polapil Déjà vu! Čili dovedl něco nemožného. No, zkusím trochu nastínit, o co se jedná. Hlavnímu hrdinovi se naskytne možnost popít čajíku a pojíst trochu Madlenek, jelikož je však v rozmrzelém rozpoložení, tak to kdovíjak neprožívá, neprožívá to do chvíle, dokud neokusí první doušek čaje, který vzápětí zají kouskem předtím v onom čaji omočené Madlenky. Rázem se v něm vše pohne a tato nahodilost jej naprosto vyvede z míry. Chuť, jíž ucítí na jazyku, v něm vykřesá malinký plamínek čehosi natolik pozoruhodného, že v jednu chvíli zaujme veškerou jeho pozornost. S netrpělivou, nucenou soustředěností se pohrne vyzvídat, co se to v něm bez zeptání usídlilo. Plamínkem rozumím prostě jakýsi nedefinovatelný pocit, který však pálí a pálí a může se přeměnit na plamen a posléze rovnou na požár, ale taky potenciálním neohrabaným „fouknutím“ úplně zhasnout a odpálkovat veškeré naděje, že bude uzřen a rozdmýchán. Je to něco, nad čím člověk nemá žádnou moc, a právě o vyjádření nepolapitelnosti a efemérnosti toho čehosi se vypravěč snaží, a jak je asi předem zřejmé, daří se mu to s nesmírným filigránstvím. Nakonec, když už se zdá, že plamínek ofouknulo a zhaslo přílišně křečovité a žádoucí soustředění, se přeci jen udá úplný obrat a plamínek takzvaně vzplane a osvětlí smysl svého vzniku hl. hrdinovi, na kterého rázem dolehne nevyslovitelná úleva. Ukáže se, že onu chuť na jazyku už kdysi měl, bylo to dávno v dětství, na návštěvě své tety, která mu tehdy nabídla Madlenku omočenou v čaji, či, jak s trochou nejistoty konstatuje, v lipovému odvaru. Líbí se mi, jak si vypravěč odůvodní vytanutí vzpomínky právě v tuto, a ne v žádnou jinou chvíli, nepřihlížeje samozřejmě k samotnému aktu pití čaje a jezení madlenky, který musel být po tolika letech zopakován pro její vyvolání.

„Pohled na tuto madeleinku mně nepřipomínal nic, dokud jsem jí neokusil; snad proto, že od té doby jsem je často zahlédl, aniž bych je jedl, na podnosech cukrářů, jejich obraz opustil ony dny v Combray, aby se spial s jinými, nedávnějšími.“

A jako odvděčení se za nalezení mu tato do jisté míry malicherná vzpomínka rázem otevírá cestu k těm zašlým dnům a jako rozevírající se květ mu demonstruje úplně zapomenutou, již dávno pohřbenou minulost.

Lze říci snad bezpochyby, že si hlavní hrdina romantizuje život. Zkrášluje si jej, upravuje a koriguje dle vlastních potřeb, dělá to však takovým způsobem, který, zdá se, neškodí ni jemu samému ni jeho okolí. Rád k jednotlivým věcem vytváří jakousi nadstavbu, přisuzuje jím tímto větší významnosti a navazuje s nimi bližšího, hlubšího vztahu. Najednou i bezvýznamná, sebenepatrnější záležitost k němu promlouvá, samozřejmě výhradně díky jeho vlastnímu úsilí, o své jedinečnosti a ustavičné přítomnosti, o své vázanosti a neoddělitelnosti od něj. Jako by těm neživým věcem, souhrám okolností, či gestice a mimice, které všechny s sebou nesou všudypřítomné ticho, na moment propůjčoval schopnost řeči, nebo spíš jako by překládal jejich němou řeč na řeč naši, neboť „promlouvají“ k němu v podstatě bez ustání, je pouze na vypravěči, zda rozhodne se jím naslouchat a následně dát nějakou (slovní) podobu, či nikoliv. V následujících výňatcích jej rozvíjet vnější okolnosti a budovat onu nadstavbu nutí jeho vlastní zamilovanost. Vlivem citového zjihnutí nalézá i ve vánku jakousi zašifrovanou zmínku o dívce, do níž je zamilován, nalézá v něm příležitost zkrásnit si, doslova vyzdobit a obohatit si doposud neutrální, k jeho zamilovanosti se nijak nevztahující, skutečnost. A samozřejmě ze všeho nejvíce v něm nalézá vyjádření svých citů, které utlumeny svou mlhavostí, zmatečností, abstraktností jsou rázem díky metafoře „vyslyšeny“ a zaznamenány. Zde tedy připojuji výňatek, v němž vypravěč utváří kulisy svým romantickým vznětům prostřednictvím onoho vánku, který k němu přichází směrem od přibližných míst, kde se v tu chvíli nachází jeho milovaná:

„[…] a tak, když jsem v teplých odpoledních viděl, jak tentýž vánek, přilétnuvší od nejzazších obzorů, sklání nejvzdálenější klasy, rozlévá se jako vlna po celé té rozlehlé ploše a uléhá, šepotavý a vlahý, do ligrusů a jetelin u mých nohou, zdávalo se mi, že ta pláň, která nám oběma byla společná, nás sbližuje a spojuje, myslíval jsem si, že ten vánek prolétl kolem ní, že to, co mi našeptává, aniž bych tomu mohl porozumět, je jakési poselství od ní, a laskal jsem se s ním, když vanul kolem mne.“

Následující dvě ukázky (na sebe nijak nenavazující) již nejsou natolik subjektivní, ačkoliv se tak můžou na první pohled jevit. Vypravěč se v nich již nesnaží skloubit dvě navzájem si cizích věcí, jako tomu bylo v předešlém úryvku s vánkem a samotnou zamilovaností – čili vytvořit obraz jaksi uměle, vykonstruovat jej na základě vlastní fantazie a obrazotvornosti – ale pouze zachytit cosi, co je blízké a společné mnohým lidem, ale co je stěží vyjádřitelné. Říkám, že nejsou natolik subjektivní, neboť se domnívám, že situace, které v nich (ukázkách) obsáhl, jsou prostoupeny pocitem pro většinu lidí dobře známým, a tj. pocitem příjemnosti, který je v nás navozen rozhovorem s někým o námi milované osobě/věci. Jako by náš společník tím nevyřčeným souhlasem vést rozhovor o této osobě/věci legitimizoval naše city, které k ní chováme, jako by tím představa o oné milované osobě/věci nabývala větší skutečnosti, a to právě jejím vysvobozením, únikem ze světa naších myšlenek do objektivnějšího světa vyslovených slov, v němž se o ní dělí minimálně dva lidé. A to, že osoba, s níž hovoříme, ji přijímá a hodlá s námi o ní mluvit, nám dovoluje trochu pookřát, probudit se z dlouhodobě nehybné, tuhé, zacyklené zasněnosti, která onu milovanou osobu/věc nahlíží z jedné, již dávno navyklé, ohrané perspektivy a nalézt v podání našeho společníka tolik nezbytné obrození, které nám ji nově přiblíží.

 „Kdykoli jsem mluvil se svými rodiči, býval jsem mučen touhou, abych zaslechl z jejich úst to jméno Swann, stavší se pro mne téměř mytologickým; sám jsem se neodvažoval vysloviti je, ale zaváděl jsem je k námětům, které se nějak dotýkaly Gilberty a její rodiny a v nichž jsem se necítil tak daleko od ní.“

„[…] ale jsa vzrušen vzpomínkou na ženu, kterou jsem onehdy po prvé zočil […] řekl jsem mu, dodav si odvahy: ‚Znáte, pane, zámeckou… zámecké paní de Guermantes?‘ jsa při tom také šťasten, že vyslovením tohoto jména nabývám nad ním jakési moci, tím prostě, že je vybavuji ze svého snu a dávám mu jakousi objektivní a zvukovou skutečnost.“

Záliba v četbě a spisovatelské ambice

Vypravěč se prezentuje jako milovník knih, jako jejich vášnivý nadšenec. Četbě zasvěcuje veškerý svůj volný čas. Je pro něj procesem ryze meditativním. Opěvuje ji a vyžívá se v krasořečnickém adorování na její počest. Přečtené v knize bezprostředně srovnává s realitou, která většinou z těchto srovnání vychází poraženou. Popisuje úplné pohlcení své pozornosti knihou, ale také vystihuje chvíle, kdy na čtení svou pozornost nebyl schopen upnout vůbec. Objevují se i pasáže, jimiž vyjadřuje blahé účinky četby na čtenáře, zejména v souvislosti s rozvojem komplexnějšího vidění světa. Těmito pasážemi také vyjadřuje bezmeznou vděčnost spisovatelům, která obvykle přerůstá v čirý obdiv. V následujícím fragmentu se zamýšlí nad procesem čtení jako nad vnímáním fiktivního světa, které může být ztotožněno s vnímáním světa reálného, jako nad něčím srovnatelným a vzájemně se zrcadlícím a zároveň se obdivuje té bezvadné, s ničím nesrovnatelné příležitosti, jíž mu četba zprostředkovává, příležitosti vidět odraz reálného světa zkoncentrovaný, jaksi zkompresovaný v tak poněkud malém obsahu, tj. knize. Myslím, že z tohoto fragmentu lze také vyčíst ukázkový příklad fungování naší paměti, jež je kognitivní vědou definováno dosti podobným (z hlediska obsahu) způsobem, ačkoliv samozřejmě jinou formou. Mám na mysli hlavně obecně platné pravidlo, které říká, že se některé informace do lidské paměti zapisují lépe a na trvalejší dobu za předpokladu, že byly člověkem inkasovány během nějakého pohnutého stavu, za nějakých rezonujících okolností, či v případě, že k nim měl člověk již dříve vytvořený vztah (ať už racionální, nebo jen emotivní), který se opětovným stykem jen rozvinul a upevnil. Čili, že si člověk lépe pamatuje ty věci, které v něm vyvolaly nějakou emoci, nějaké pozdvižení (ne nutně kdovíjak intenzivní). A to je, myslím si, jedna ze stěžejních předností knih, kterou se vypravěč níže snaží verbalizovat. (připomnělo mi to takovej ten profláklej citát, jehož autorem je Oscar Wilde: „Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc, kdo nečte, má jen ten svůj.“)

„Co na tom od této chvíle, že činy, vzrušení těchto bytostí nového druhu jeví se nám jako pravdivé, když jsme si je přisvojili, když se vytvářejí v nás, když mají v područí, zatímco horečně obracíme stránky knihy, rychlost našeho dechu a sílu našeho pohledu. A jakmile nás romanopisec uvedl do tohoto stavu, v němž, jako ve všech čistě niterných stavech, každé vzrušení je zmnohonásobeno, v němž jeho kniha nás rozbouří jako sen, ale sen jasnější než ty, které máme ve spánku, sen, jehož vzpomínka potrvá déle, tehdy rozpoutává v nás po hodinu všemožná štěstí a neštěstí, k jejichž částečnému poznání bychom v životě vynaložili léta, a z nichž ty nejmohutnější nebyly by nám nikdy odhaleny [...]“

V první části prvního svazku nám vypravěč podá pouze několik „zpráv“ o svých vztazích k různým spisovatelům, z nich nejrozsáhlejší a nejdůkladnější je o jistém spisovateli Bergottovi, který ve skutečnosti nikdy neexistoval, jedná se tedy o fiktivní postavu (Proust ji údajně vytvořil, vycházeje z předobrazu nějakého malíře, ale na tom nesejde). Vypravěč se nad tím, jak na něj jeho texty působí, rozplývá s nevídanou ušlechtilostí a osobním zaujetím. Zvláště zdůrazňuje občasné, tolik pro něj důležité subtilní shody mezi svým myšlením a myšlením autora obsaženém v textu. Nález takovýchto shod a následné jejich uvědomění mu přináší zcela unikátní, sebe povznášející zážitek. Dále se snaží o výraz, jímž by vyjádřil onen dojem hlubší znalosti autorových myšlenek, který přichází s dlouhodobým, soustavným, opakovaným ponorem do autorových textů. Snaží se o výraz, jímž by popsal dojem z nalezení extraktu všech autorových knih, které četl, aniž by zacházel do detailů a rozepisoval se o konkrétním složení tohoto extraktu, jehož o několik řádků výše spíše zachycuje jen povrchně, v náznacích („záliba ve vzácných výrazech“, „hudební proud rozlévání“, …). Snaží se o výraz, jímž by vyjádřil dojem z nabytí nějakého složitějšího, vícevrstvého vědění, aniž by dál říkal, v čem to vědění spočívá.

„To proto, že poznávaje tehdy touž zálibu ve vzácných výrazech, týž hudební proud rozlévání, tutéž idealistickou filozofii, které již bývaly jindy, aniž jsem si to uvědomil, příčinou mé rozkoše, neměl jsem již dojem, že mám před sebou zvláštní výsek určité Bergottovy knihy, črtající na hladině mé mysli obraz čistě lineární, ale spíše „ideální výsek“ z Bergotta, společný všem jeho knihám, jemuž všechny obdobné pasáže, které splynuly s ním, dodaly jakési hutnosti, objemnosti, jíž můj duch, zdálo se, vzrostl.“

V téže části textu rozvíjí popis svého vztahu k Bergottovi a jeho dílu a k onomu vzácnému zážitku z nalezení totožnosti anebo alespoň podobnosti vlastních myšlenek s myšlenkami autorovými.  Objevuje se zde však i nové, velmi zásadní téma, které bezprostředně souvisí s vlastní tvorbou vypravěče. V něm se vypravěč snad poprvé zmiňuje o záměru nastoupit spisovatelskou kariéru a o tom, jak proces tvorby, po rozhodnutí začít pracovat na knize, probíhal. Vzpomíná, jakou v sobě choval nutkavou potřebu ověření vlastních myšlenek, nápadů atd. nějakou autoritou, v tomto případě jiným spisovatelem, a to z důvodu přílišně ostré, nemilosrdné sebekritiky a nedůvěře v sebe sama a své dovednosti. Proces tvorby svých textů charakterizuje jako úzkostlivou snahu o dokonalé, přesné slovní vyjádření myšlenky, jedinečnosti okamžiku, hořkosladkého víru tužeb, emocí, náladových poklesků, estetického prožitku atd., jednoduše o vyjádření toho, co v něm zrovna vzbudilo potřebu sáhnout po papíru a začít psát, ať už to bylo cokoliv. A následné dovršení tohoto procesu charakterizuje jako zklamání z domnělé neúspěšnosti vlastního počínání. Vsuvka: jen tak na okraj bych chtěl zmínit, že tato úzkostlivá starost o doslova bezvadné, bezchybné, všeobsáhlé vyjádření je dosti podobná té, kterou sám vypravěč dříve v textu vyčítal Swannovi (srov. ukázku výše v oddíle: Psychologický přístup k lidem aneb…).

Je nám demonstrována nadšení hodná situace, kdy začínající, o sobě pochybující autor zjišťuje, že jeho vzor nad nějakými věcmi přemýšlel obdobně, že jeho obraty se podobají těm, k nimž tak dlouho vzhlížel, a o něž se tak dlouho snažil.

 „[…] přesvědčen, že mé myšlenky by se zdály čirou nejapností tomuto dokonalému duchu, smazal jsem je všechny tak, že když se mně náhodou stalo, že jsem se v některé z jeho knih setkal s myšlenkou, kterou jsem měl již já sám, mé srdce se vzedmulo, jako by Bůh ve své dobrotě mně ji vrátil, prohlásiv ji za řádnou a krásnou. […] Dokonce později, když jsem začal psáti knihu, při některých větách, jejichž hodnota nestačila, aby mne přiměla k pokračování, nalézal jsem věty jim rovnocenné v Bergottovi. Ale teprve tehdy, když jsem je četl v jeho díle, mohl jsem se z nich těšiti; když jsem je skládal já, zaujat, aby obrážely přesně to, co jsem zahlédal ve své mysli, strachuje se, že „nevystihují“, neměl jsem arci kdy, tázati se v duchu, zda to, co píši, je příjemné. Ale ve skutečnosti tento druh vět, tento druh myšlenek jsem opravdu miloval.“

Dále se vypravěč vrací k pochybnostem o vlastním spisovatelském talentu, které naznačil výše a konkretizuje je. Tehdejší strach z absence vloh ke psaní zaznamenává a vystihuje tím lépe, že jej umocňuje vzpomínkou na poněkud absurdní představu o mozkové nemoci, která jej odrazovala od veškerých snah o psaní.

„A tyto sny mne upozorňovaly, že, chci-li se státi spisovatelem, je již čas, abych věděl, co vlastně chci psáti. Ale jakmile jsem o tom začal uvažovat, snaže se nalézti nějaký námět, jímž bych obsáhl nějakou nekonečně významnou filozofickou myšlenku, můj duch přestával pracovat, před svou pozorností jsem viděl již jen prázdno a cítil jsem, že nemám nadání nebo že snad mu nějaká mozková nemoc brání, aby se projevilo.“

Napříč všemi pasážemi první části prvního svazku, v nichž vypravěč porůznu vzpomíná na svou touhu stát se spisovatelem, lze vystopovat určitý progres, který má nakonec svůj pravděpodobně prozatímní (neboť věřím, že s k tomuto tématu ještě v dalších částech knihy a dalších svazcích vrátí) cíl, jímž je částečné nabytí důvěry v naději napsat knihu. V těchto pasážích lze vystopovat vývoj vypravěče jako spisovatele, jeho první „rozhledy“ v této činnosti, jeho první pokusy o nalezení svého místa v této formě umění. Zpočátku to jsou vlastní myšlenky podobající se myšlenkám jiných autorů, které v něm vzbudí zvědavost rozvíjet se jako spisovatel, a které mu poslouží určitým potvrzením toho, že to nemusí být až tak marné, jak si třeba namlouval. Dále to jsou již vlastní, většinou neúspěšné, pokusy cokoliv napsat, o nichž vypravěč pojednává. Takové neúspěšné pokusy, které jsou prosázeny velkými pochybnostmi o vlastních schopnostech, pochybnostmi, které jsou umocňovány domněnkou, že se zaobírá „nesprávnými“ tématy, tématy, jež v sobě rádoby nenesou jakoukoliv významnost, a tedy nehodné spisovatelského pera.

„Dojmy takového druhu mi ovšem nemohly vrátiti ztracenou naději, že se budu moci státi jednou spisovatelem a básníkem, neboť vždy se týkávaly předmětů, nemajících žádné hodnoty intelektuální a nevztahujících se k žádné pravdě abstraktní; ale aspoň ve mně budily rozkoš, rozumově nijak zdůvodněnou, iluzi jakési plodnosti, a tím rozptylovaly mou nudu a pocit bezmocnosti, jimiž jsem trpěl po každé, kdykoliv jsem hledal nějaký filozofický námět pro veliké literární dílo.“

Později se již setkáváme s vypravěčovým uvědoměním si, jak důležité bylo toto dřívější zdánlivě bezúčelné, bedlivé pozorování světa, jak důležité bylo ono zaobírání se těmito „bezvýznamnými a nevhodnými“ tématy pro následný vývoj jeho spisovatelských dovedností, které dík dřívějšímu aktivně citlivému – střádajícího se dlouhé roky kamsi do podvědomí – prožívání „nesmyslných, malicherných“ věcí nakonec čerpaly z bezedné studny jemnocitných vzpomínek a umožňovaly tím vypravěčovi naplňovat svůj hlavní sen.

„Květy, které si tehdy hrávaly v trávě, voda, lesknoucí se ve slunci, celá krajina, tvořící pozadí jejich zjevení se, doprovází stále svou nevědomou nebo nevšímavou tváří vzpomínku na ně; a tehdy, když byly dlouze pozorovány tím nepatrným chodcem, tím zasněným dítětem – tak jako je král pozorován nějakým kronikářem, ztraceným v davu diváků – ten úsek přírody nebo ten zahradní kout si nemohly mysliti, že jeho zásluhou se dožijí ve svých nejprchavějších zvláštnostech tak dlouhého věku; a přece tu vůni hlohu, omamujícího podél živého plotu, v němž bude brzy vystřídán šípkovím, ten šelest kroků, neprobouzejících ozvěny na písku chodníků, tu bublinu, kterou voda v řece utvořila nárazem na nějakou vodní bylinu a která ihned zase praskne, to vše mé radostné vzrušení odneslo s sebou a způsobilo, že to přežilo tolik dlouhých příštích let, zatímco okolní cesty zanikly a zemřeli ti, kteří po nich chodívali, ba i vzpomínka na ně.“

Smyslové vnímání

Je to především smyslové vnímání, které vypravěčovi zprostředkovává intenzivní vzpomínku. Vzpomínku, která v sobě většinou obsahuje mnohem více, než je vůbec člověk schopen pojmout a vyjádřit. Vzpomínka, zjevivší se po nějakém smyslovém vjemu, vycházející z někdejšího obdobného smyslového vjemu, ho jako by bez jakéhokoliv varování vrhá zpátky do těch míst a do té doby a do té situace, v nichž onen vjem vznikal. Takový typ vzpomínek na nějaký zážitek je v podstatě znovuprožitím tohoto zážitku, ačkoliv v mnohem mlhavější, neúplné, jakési oněmělé podobě. Je to znovuprožití, které je navozeno úplně znenadání a zcela náhodou. Zdá se, že vypravěč smyslové vnímání určitým způsobem odděluje od klasického rozumu, jako by se tím snažil vyjádřit, že smysly v člověku pracují jaksi na pozadí, bez jeho výslovného souhlasu a kontroly, a že rozum slouží pouze k tomu, aby počitky, které smysly z vlastního rozmaru a zcela svévolně přijaly, utřídil a zpracoval.

„Ale když z dávné minulosti nezbývá po smrti bytostí, po zániku věcí nic, jediné vůně a chuť, útlejší, ale houževnatější, nehmotnější, trvalejší, věrnější, zůstávají ještě dlouho jako duše, upomínajíce, čekajíce, doufajíce, na troskách všeho ostatního, nesouce bez kolísání na své téměř nehmatatelné krůpěji nesmírnou budovu vzpomínky.“

Vypravěč mnohdy smyslové vjemy zaměňuje a všelijak proplétá mezi sebou, tvoře tak tu takzvanou synestezii. Tohoto prostředku užívá k vyjádření nesmírného nadšení, k vyjádření přehršle emocí, které jej vnitřně trhají a cupují. K vyjádření onoho slastného opojení jemně zatíženého strastí, k vyjádření citové exaltace a zběsilého chtíče.

„Pozoroval jsem ji, zprvu tím pohledem, který není jen mluvčím očí, ale z jehož okna vykukují úzkostlivě a zaraženě všechny smysly, pohledem, který by chtěl dotýkati se, zajmouti a odvésti s sebou tělo, na něž pohlíží, i s jeho duší.“

„Zdávalo se mi, že krása stromu je také krásou její a že její polibek by mi zjevil duši těch obzorů, vesnice i knih, které jsem toho roku přečetl; a protože má obraznost vzrůstala stykem s mou smyslností a má smyslnost se rozlévala do všech oblastí mé obraznosti, má touha byla bezmezná.“

Je věru smyslný náš vypravěč, v jedné pasáži dokonce jako by si to ospravedlňoval:

„Láska fyzická, tak neprávem tupená, nutí každého tvora, aby projevil i nejmenší částice své dobroty a nezištné odevzdanosti tak, že zazáří v očích celého nejbližšího okolí.“

Střet reality se snem

V závěru první části tohoto svazku vypravěč poodkrývá i stinnou stránku, kterou s sebou jeho mnohdy nekontrolovatelné snílkovství, jeho přecitlivělá povaha, jenž mu umožňuje prožívat věci mnohonásobně intenzivněji, jeho odvrat od světa skutečného a únik do světa fiktivního, přináší. Vůbec poprvé se v knize zaobírá důkladnou sebereflexí v aspektu své bezprostřední přítomnosti v reálném světě, a to konkrétně jejím kritickým srovnáním se světem vlastních představ a tužeb, či bych mohl taky říci: srovnáním se svými růžovými brýlemi, jejichž prismatem se na reálný svět dívá. Tímto mi vypravěč připomněl hlavního hrdinu knihy Bílé noci od F. M. Dostojevského, vskutku, jako by ho jen parafrázoval. Oba dost očividně projevují strach nad svou nenávratnou pohlceností fikcí, nad výměnou skutečnosti za pouhý přelud, za prázdnou, z vně však ozdobnou a pompézní hru. Oba se zamýšlejí nad svou osamělostí a odloučeností od zbytku společnosti a nad ztrátou veškerých pout s ní. A oba tak dělají právě ve chvíli ztráty naděje, ve chvíli nenaplněnosti dlouhodobě očekávané touhy a ve chvíli uvědomění trvalé absence jakékoliv výraznější změny v jejich reálném životě. Jako kdyby exponenciálně vzrůstající potřebou konzumovat literární fikci a přizpůsobovat tomu vlastní život, se sami nevědomě tou fikcí stávali.

„[...] a tak ne již vesele, ale vztekle jsem tloukl do stromů roussainvilleského lesa, z nichž nevybíhal žádný živý tvor stejně, jako kdyby to byly stromy namalované na plátně, když, nemoha se dlouho smířiti s návratem domů, dokud nestisknu v náručí ženu, po níž jsem tak toužil, přece jsem byl nucen pustit se cestou ke Combray, přiznávaje sám sobě, že je čím dále tím méně pravděpodobnou náhoda, která by mi ji přivedla do cesty. A ostatně, i kdyby se to stalo, odvážil bych se osloviti ji? Zdálo se mi, že by mne jistě pokládala za nějakého blázna; přestával jsem věřiti, že jsou také jinými lidmi sdíleny a že jsou mimo mé nitro pravé ty tužby, které ve mně narůstaly při těchto vycházkách, a které se nikdy neuskutečňovaly. Jevily se mi již jen jako čistě subjektivní, bezmocné, iluzorní výtvory mé povahy. Neměly již žádného pouta s přírodou, se skutečností, která tím okamžikem ztrácela všechen půvab a význam a byla mému životu již jen konvenčním rámcem, tak jako je rámcem fikce nějakého románu vagon, na jehož lavici jej cestující pro ukrácení dlouhé chvíle čte.“

A zde, v poslední ukázce, opět srovnává, a to způsobem, jímž, zdá se, naznačuje upřednostnění skutečnosti před romantickou vidinou a snem. Jímž naznačuje silnější uspokojení z reality, která byla vypravěčem spatřena po tak dlouhém „vyhnanství“, do kterého se dobrovolně uvrhl. Je to paní de Guermantes, o níž vypravěč píše níže. Je to žena, o které několik let snil, aniž by viděl jakoukoliv její podobu, a kterou poprvé ve svém životě zpozoroval v kostele, setkav se tak s předmětem svých snů, který vzápětí většinu z nich zneplatnil a rozbil.

„[…] tento obraz, který neměl přirozeně nic společného s obrazy, které se mi pod týmž jménem paní de Guermantes tolikrát zjevily v mých snech, protože nebyl, tak jako obrazy mých snů, utvořen zcela libovolně mnou samým, ale zjevil se mým očím teprve před chvílí po prvé v tom kostele; nebyl téhož druhu, nedal se libovolně zbarvovati tak jako ony, které jsem mohl napájeti oranžovým odstínem koncové slabiky, ale byl tak skutečný, že vše, až do té bradavičky, rudnoucí na chřípí, dosvědčovalo jeho podřízenost životním zákonům, tak jako v nějaké divadelní apoteóze mírné zachvění řasy na rouchu víly nebo nepatrný pohyb jejího malíčku prozrazují skutečnou přítomnost živé herečky tam, kde jsme byli na rozpacích, nevidíme-li jen prostý světelný obraz..“

Bibliografie:

PROUST, Marcel, Jaroslava KOUTECKÁ a Jaroslav ZAORÁLEK. Hledání ztraceného času I.: Swann [online]. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018 [cit. 2023-01-21]. ISBN 978-80-7587-958-5. Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/knihy/hledani-ztraceneho-casu-hledani-ztraceneho-casu-i-svet-swannovych-18686