Maniny to rády do zadku

⚡ VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Maniny to rády do zadku
Základ následujícího textu jsem jednoho dne
objevil na webových stránkách přátel Československé plavby labsko-oderské. Byl
ve tvaru, kterému říkám „první nástřel“ – čtyři sta stránek psaných nevázaným
jazykem na psacím stroji tak, jak si člověk vzpomíná na příhody z mládí. Nevím,
proč autor s textem nepracoval dál; možná scházela chuť nebo už neměl čas,
možná mu to stačilo pro pár starých kamarádů. Bohužel v tom syrovém tvaru
neměl původní text žádnou šanci na vydání tiskem.
 Mně se okamžitě zalíbily příhody
hlavního hrdiny a snad ještě víc zachycení života a práce „šífáků“ při vlečné
plavbě na řekách a průplavech během druhé světové války. A tak jsem se pokusil
zpřístupnit text i čtenáři neznalému problematiky a přepsat ho do formy, která
by byla čtivá, a duch autora v ní zůstal. Neboť to si Václav Šebl jistě
zaslouží.
Malé
vysvětlení pro suchozemce než začnete číst.
Levý
a pravý břeh řeky je ten, který vidíte při pohledu po proudu. Když tedy
jede parník proti proudu z Hamburku do Děčína (opravdu nepluje, ale jede) a
lodník se podívá vpravo na krásnou děvu – vidí ji sice přes pravobok lodi, ale
na levém břehu.
Pokud
je něco nad něčím, je to směrem k prameni řeky – proti proudu. Pokud je
něco pod něčím, je to směrem k ústí řeky. Takže skála pět metrů pod
mostem ve skutečnosti není přímo pod tím mostem, ale...
Takové
problémy člověk na železnici nemá.
Těžko říct, kde se v Župíkovi vzala
taková láska k vodě – tedy spíš k moři. V jeho rodné vísce Lobči
tekl pouze malý potok a jen o trochu lépe na tom bylo s Košáteckým potokem
Mšeno, kam chodil do školy. Nebo to bylo právě proto? Netoužíme po něčem, co
nám chybí? A co je tak vzdálené…
Jedním dechem přečetl Dva roky prázdnin
Julese Verna a vracel se k nim několikrát. A co teprve Patnáctiletý
kapitán ! V biografu sledoval jugoslávské námořníky v bílých
uniformách na bitevních lodích, které se pohupovaly na vlnách Jaderského moře;
díval se na černobílý film, ale viděl blankytně modré zpěněné vlny a na tváři
cítil vánek s příchutí soli. Donekonečna si pročítal lodní deník Kryštofa
Kolumba a představoval si, že je jedním z jeho námořníků.
Budu námořníkem, rostlo v něm
rozhodnutí. Nebudu farářem, jak by mě nejradši viděla maminka. Farář je
mrzout, stále se modlí a nesmí se oženit. A nic na tom nemění ani prohlášení
staré Hukny při draní peří, že to farář válí s kuchařkou a má s ní
dítě. A nebudu ani sládkem, což by zase rád viděl tatínek se svým kladným
poměrem k pivu. Sládek stále sedí v tom svým pivovaru a vidí jen ty
smradlavý kádě se zkvašeným mokem. Ne, ne, já budu námořníkem! Projedu celý
svět, budu chytat velryby, pašovat opium, žít v námořnických krčmách… a
ještě si slušně vydělám.
Župík byl normální kluk jako řada jiných.
Někdy vykazoval známky praktického myšlení, občas se mu však události vymkly
z rukou. To ho potom maminka urychleně lifrovala za babičkou do Skramouše,
aby mu tatínek po návratu z hospody neublížil víc, než bylo záhodno. Což
byl i případ těch nešťastných dvou volů…
Roku 1938 ukončil Župík třetí třídu
měšťanské školy, a tím povinnou školní docházku. Bylo mu čtrnáct let a nevěděl
kam dál. Nad Evropou se stahovala hnědá mračna, vojsko a policie byly
v pohotovosti, řady nezaměstnaných se rozrůstaly. Stále se na něco čekalo
a nikdo nevěděl na co. Pouliční šumaři táhli ulicemi a zpívali z plných
hrdel:
Nad Evropou něco se kutá, proslýchá se, že
už to s Adolfem cuká.
Jestli to udělá, tak na tom prodělá, bude
mu úzko.
V tom podivném čase se Župík rozhodl,
že si dopřeje ještě jedny prázdniny a po nich nastoupí do čtvrté třídy
měšťanky, která už byla nepovinná, ale uznávala se jako vzdělání navíc. O
prázdninách si vydělá nějaké peníze a za rok se vydá do Hamburku nebo do Brém.
A odtud ještě dál.
Doma měli malé hospodářství, a tak mu žádná
práce nečinila potíže. Sklízel, oral, svážel a sušil seno, vyvážel mrvu…
samozřejmě občas s nějakým příběhem: jednou zlomil dřevěnou voj u
žebřiňáku, podruhé zvrhnul fůru obilí, jindy urazil cihelný sloupek u vrátek,
když zajížděl do stodoly. Maminka lomila rukama, otec bouřil, ale to ještě
žádný z aktérů netušil, čím Župík svou zemědělskou kariéru korunuje.
O žních ho maminka brávala na panské.
Adjunkt, který sloužil u velkostatkáře, měl Župíka rád a zadával mu lehčí
práci. Ale ten byl nespokojený s „ženskou“ mzdou.
„Když chceš větší plat, tak půjdeš od
zítřka na samovaz,“ oznámil mu adjunkt jednoho dne. Od té doby Župík seděl na
plechové sedačce samovazu vlečeného traktorem a sledoval, jestli se neucpávají
kosy, jestli je stálá zásoba provazů a jestli jsou snopy dobře svázané. Za nimi
chodily ženské, sbíraly snopy a stavěly je do panáků.
Když bylo z pole všechno svezeno, přijely
oračky: dvě velké parní lokomobily, každá na jednom konci pole, spojené silným
ocelovým lanem, na kterém byl vyvázán dvanáctiradliční pluh. Byl to nádherný
pohled, jak rychle a precizně se půda obracela.
Hlavní práce na poli pomalu končily, když za
chlapcem přišel adjunkt.
„Župíku, zítra zapřáhneš voly a za
Puštinami uvláčíš ten lán zoraného pole!“
Ráno Župík zapřáhl do ocelových bran dva
statné voly. Byli to voli radost pohledět, černobíle žíhaní s ohromnými
rohy, které kluka fascinovaly; dlouho mu nešlo do hlavy, jak taková zvířata
můžou líně chodit vedle sebe a nevypíchnout si těmi rohy oči. A při tom vláčel
a vláčel… O svačině se zjevil adjunkt, přehlédl dílo a zavelel:
„Župíku, trochu sebou hoď, ať to mám do
večera zvláčené!“
„Vaše přání je mi rozkazem,“ odvětil
chlapec vesele. „Do večera to bude v lati, vezmu to větším tempem.“ A vzal
to poklusem.
První malér se přihodil na konci pole, kde
se musel vždy s branami otočit a pokračovat v nové brázdě. Vzal obrat
trochu ostřeji, brány se vyklopily, nadskočily a zapíchly se jednomu
z volů do zadku. Ten začal jančit a chvíli trvalo, než se zase uklidnil.
Rána krvácela, ale Župík nemínil být měkký – měl svůj úkol a byl odhodlaný ho
splnit. Práskl bičem a vzal to znovu poklusem. Volům šla pěna od huby, byli
zpocení jako ze saharského slunce, funěli, odfrkávali, ale byli stále
v pohybu.
Slunce se pomalu klonilo k západu,
scházelo jen třikrát se otočit a bývalo by hotovo, když… Náhle jeden
z volů padl na zem. Druhý s pěnou u tlamy chvíli civěl a pak padl také.
Nahrbili hřbety a mlátili nohama, zatímco Župík zděšeně běhal kolem.
„Co s vámi, volové,“ bědoval, „snad
vodu… Voda není… Co mám dělat?“
Sedl si na brány, hlavu do dlaní a čekal.
Slunce se už rozhodovalo, jestli nemá ukončit svou dráhu, když se na cestě
ozval rachot a na motorce značky Indian přijel mladý adjunkt. Mašinu opřel o
telegrafní sloup, rozběhl se a už z dálky křičel:
Poznal to rychle. Když uviděl tu spoušť,
dostal nával krve do hlavy; pak odborně ohmatal voly a zdrceně pohlédl na
jejich tyrana.
„Župíku, cos to s těmi voly provedl…
vždyť si je schvátil… tys je uhnal k smrti! Člověče nešťastná, voli nejsou
traktor! To bude průser… Počkej tu, já někoho seženu!“
Asi za půl hodiny přivezl řezníka
s ruksakem, ze kterého čouhalo topůrko od sekery. Už od silnice volal:
„Župíku, mazej domů a víc mi nechoď na oči!
Kvůli tvý blbosti mě pan Šimůnek vyžene z práce!“
Župík se loudal k domovu a smutně
přemítal, jak rychle se dobrý skutek zvrhne v opak. Takovou radost chtěl
způsobit panu adjunktovi… V ústrety mu vyjel valník s koňmi a vozkou
Říhou, který na něho radostně pokřikoval:
„Župíku, seš borec! To se ti povedlo, aspoň
bude co žrát!“
Nedá se říct, že by tím pohůnkovi zvedl
náladu. Teprve teď Župíkovi doklaplo, že řezník došel voly podřezat, aby
nechcípli.
Doma zalezl na kanape a byl celý nesvůj.
„Ty nebudeš jíst, Župíku?“ zeptala se
maminka.
„Ale copak… copak se ti přihodilo?“
Syn nakrabatil tvář a začal ze sebe soukat
celou tu nešťastnou příhodu.
„Pro Krista Pána!“ vykřikla maminka.
„Župíku, co tě to napadlo, vždyť takoví voli stojí celý majlant! Vždyť ty jsi
normální raubíř! Pane Bože, takoví voli, takoví voli…,“ bědovala, než se zase
pustila do potomka: „Je tohle vůbec možné? Ty kluku mizerná! Mazej radši
k babičce do Skramouše než přijde táta z hospody – ten by tě zabil!
To sis zase jednou vydělal! To nám bylo zapotřebí… Pane Bože, za co nás
trestáš?!“
Župík vyskočil z kanape, bouchl dveřmi
a vyběhl na dvůr. Proběhl brankou, a když kráčel po silnici, uslyšel zvuk
motocyklu. Skočil do příkopu a čekal, až motocykl přejede. Ohlédl se za ním a
s úlevou zjistil, že u jejich domu nezastavil. Bez nálady kráčel dál, až
se ze zatáčky vynořil vozka Říha s valníkem, z něhož čouhaly volské
hnáty.
„Ty kluku šikovná,“ hřímal nadšeně, „to si
panstvo díky tobě dá do trumpety! Teď můžou žrát bifteky a oksenšvancsupu
každej den,“ smál se vozka. Práskl bičem a zmizel nad Hlubokou.
Babička se podivila, že vnuk dorazil
v tak pozdní hodinu, a hned na něho uhodila:
„Poslouchej, Župíku, copak se doma
přihodilo? Jsi nějaký zaražený, že tys zase něco provedl?“
„Abych nebyl zaražený,“ řekl kluk těžce,
„oddělal jsem Šimonkovi voly.“
„Cože jsi… Voly jsi Šimonkovi zamordoval?
Prosím tě, neděs mě a rychle se vymáčkni!“
A tak vnouček těžce líčil celou tragédii a
babička do jeho pomlk zoufale vykřikovala: „Panenko skákavá – panenko skákavá –
to je taky od mámy rozum nechat tě s voly bez dozoru – vždyť nemá všech
pět pohromadě – to je ale nápad!“
Celou dobu je mlčky pozoroval dědeček, a
když jim došel dech, vzal si slovo.
„No tak voli jsou v čudu, vono
chrapounovi neubude… Děti morduje na poli a Pán Bůh se mu za to odvděčil.“
Tím debatu k Župíkově úlevě ukončil.
V rodné vísce byla pro něho půda
horká, a tak si chlapec sehnal práci ve Skramouši – celý týden štípal dříví u
sedláka. Denně dostal dobrou stravu a ještě si slušně vydělal.
„Župíku, pojď domů. Co se stalo, stalo se,
na tom už nikdo nic nezmění… Aspoň je ve vsi o čem povídat.“
Vyslechla si kázání od babičky a odvedla
kluka domů. Sotva vkročili do kuchyně, přivítal ho zvýšeným hlasem otec.
„Ty kluku zatrolená, pak se divíš, že mám
z tebe nervy nadranc! Když dokážeš utahat panské voly, tak se nediv, že
utaháš i mě! Nemáš za špetku rozumu a připadáš mi, jako kdybys vylítl
z divokých vajec. Zaplať pánbůh, že za rok snad budeš z baráku! Jen
se moc neusmívej… vono tě to přejde, až budeš z domu… mnohokrát si
vzpomeneš na mámu a tátu!“
Což byla pravda, na kterou si Župík později
často vzpomněl. Ale tehdy si také definitivně uvědomil, že pevná zemědělská
půda pro něho určená není.
Prázdniny uplynuly jako voda a ve čtvrtek
1. září 1938 usedl Župík do poslední lavice čtvrté třídy měšťanské školy ve
Mšeně. Ten den bylo oblačno, vál západní vítr a teplota se pohybovala kolem 12
stupňů Celsia. Do školního rozvrhu nově přibyly hodiny branné výchovy: braly se
míry na plynové masky a nacvičovala se evakuace. Školní rok tak nezačínal normálně
a Župíkovi se zdálo, že všichni nějak znervózněli. Denní tisk oznamoval, že
Henlein si už připravuje ministerstva a vedení Sudetoněmecké strany se usnáší
na memorandu, požadujícím prakticky rozbití republiky.
Po Mnichovské dohodě se Sudety oddělily a
21. listopadu 1938 byly stanoveny nové oficiální hranice s Německem. Župík
sice plně nechápal všechny souvislosti a nedokázal odhadnout následky do
budoucna, ale pochopil, že když neodešel doteď, nebude to později tak snadné.
Novou hranici měl sto metrů za plotem zahrady a na dvě malá políčka musel mít
propustku do Reichu.
Jedna ze zásadních událostí Župíkova života
se odehrála hned po Novém roce. Co dělat v chalupě za dlouhých zimních
večerů? Už bylo dost na tom, že ve světnici nemuseli svítit petrolejkou, když
nedávno konšelé nechali do vsi zavést elektrický proud. Ke spokojenosti tak
každému sloužila visací porcelánová lampa na šňůře se závažím; spotřeba proudu
se platila paušálem. Pravda, již tehdy to některým šikulům bylo málo, a tak si
přes „zlodějku“ u žárovky připojili druhou žárovku – však ona se elektrárna
nepoloží…
Župík vyhrabal starou krystalku ve snaze
dostat se k nějaké kultuře z éteru. Krystalka – primitivní rozhlasový
přijímač – nepotřebovala přívod elektřiny; energii, která rozkmitává membránu
sluchátek, brala přímo z vysílaného signálu. Potřebovala však uzemnění a
kvalitní anténu. A tu Župík přišel na převratný nápad: nejlepší anténou přece
musejí být dráty elektrického vedení, které jsou nataženy po celé zeměkouli! Ze
školy o elektřině jen tušil, že by ji měly vést dva dráty, víc mu měšťanka a
vlastní nepozornost nedaly. Jeden drát tedy musí být v pohodě…
Nasadil si sluchátka na uši a banánek od
zemnění zasunul do zdířky na krystalce. Do zdířky pro anténu zastrčil druhý
banánek a obnažený konec drátu zkoušel zasunout do „zlodějky“ u žárovky… když
dostal strašnou ránu a s celým zařízením se zřítil ze židle. Byla to
taková šleha, že s ním cloumala celou noc. Mozek mu vyráběl ty nejšílenější
sny: závodil nahý na lyžích kdesi v Alpách, na kajaku pádloval přes
Atlantický oceán, a když se zvrhnul, zachránila ho mořská panna. Laškoval
s ní vášnivě…, tak vášnivě… až sebou mrskal na posteli jako nikdy dříve.
Ráno se probudil celý rudý, zpocený a mokrý – a to i tam, kde jindy bývalo
sucho. Rozpačitě čučel na trenýrky a pomalu mu docházelo, že špásování
s mořskou pannou bylo téměř doopravdy. Šlupka proudem učinila
z Župíka muže.
Asi by k tomu došlo tak jako tak, jak
nás o tom přesvědčují zkušenosti ostatních mužů, ale z Župíkova života se
zdá, že probuzení sexuálního pudu elektrošokem ho nakoplo k pozdějším
nadprůměrným výkonům.
Chodíval v té době do Trnové
k panu Honcovi přehrávat na trumpetu, na což dostával od tatínka 10 Kč na
dvě hodiny. Jednou zabrzdil v místním hostinci na pivo a objevil tam
nenápadné děvčátko, které za bídný peníz bylo ochotné mužským poskytnout trochu
rozkoše. Od obcování s mořskou pannou byl Župík celý divý zkusit to
s pannou opravdovou, a tak nezaváhal. Samozřejmě na panenství už Andula
jen vzpomínala, ale zkušeností měla na rozdávání a dost toho Župíka naučila –
to vše za decku bílého vína a zbytek z bankovky. Místo u pana Honce
troubil na lesy a lekce bral u Anduly v podkrovní komůrce.
Cestou domů ho trápilo černé svědomí. Ach
jo, táto, kdybys věděl…Už jsem hrál na mandolínu, housle i trumpetu, školu mi
za tvý prachy dával Ševčík, Malát… no, a teď Andula. Ale táto, kdoví kdy budu
v životě troubit na trumpetu… zato šukat, táto, budu do roztrhání těla!
Tak se omlouval tatínkovi, ovšem jen v duchu a jen po práh chalupy.
Neprasklo to jen díky tomu, že to netrvalo
dlouho. Župík rychle pochopil, že s Andulou, která dala každému, se jedná
jen o tělesné cvičení, a že k životu člověk potřebuje lásku. Začal ji hledat
mezi spolužačkami ve škole. Hledal lásku a holky hledaly chlapíka,
s kterým by přišly o věneček. Ve svých patnácti letech byl Župík statný
mužský, s tělem zpevněným manuální prací a s družnou povahou, kterému
nic ženského nebylo cizí. A tak neměl mezi městskými nedomrlými mládenci široko
daleko konkurenci – zvlášť když na rozdíl od nich už věděl, jak takovou ženu
uspokojit. Klaplo to s Alenou, ta se pochlubila spolužačkám, pak přišla
Helena, následovala Růžena… krátká milostná vzplanutí; pořád to však nebyla
láska.
Ta přišla až s Vlastou. Zamiloval se
do ní bezhlavě. Náhle byl nejistý, netroufal si ji oslovit, pokukoval po ní
tajně… tak tajně, že si toho nemohla nevšimnout. I jí se ten chlapík líbil,
přestože už o něm zaslechla zvěstí, ale spíš ji to ponoukalo k tomu, těm
ostatním ho vyfouknout před nosem. Nicméně trpělivě čekala.
Jednoho dne se konečně odhodlal a poslal jí
psaníčko s nabídkou na rande do Hlovce. Byla slunečná zimní neděle, když
se setkali u hloveckého železničního mostu. Jako správný muž chtěl Župík dívku
na uvítanou políbit; za tím účelem si ji opřel o sloupek s nápisem „Pozor
na vlak“, ale Vlasta se mu vysmekla a dala se na útěk. Honili se podle trati,
až se Župíkovi povedlo chytit ji do náruče. Bránila se a upadla do sněhu. Župík
se nad ní sklonil, aby jí pomohl na nohy, když za sebou zaslechl hlas:
„Tati, tady se ve sněhu válí naše Vlasta!“
Za Župíkem stál bratr Vlasty Jarka, a za
ním se nebezpečně rychle blížil jejich otec. Župík nechal Vlastu ležet a prchal
po pešunku do lesa. Bože, to byl tanec – otec dceři nadával jako pohan a mával
sukovicí jako pomatený. Vlekl Vlastu úvozem, bez přestání láteřil a Župík jen
zdáli sledoval, jak sukovice občas zahučela nad úvozem a Vlasta bědovala jako
postřelená laň. Tak skončilo jejich první rande. Člověk nezkušený by možná
předpokládal, že tím pádem bylo i poslední, ale to by neznal ženy. Nakládačka,
kterou Vlasta dostala, ji posílila.
Přišel 15. březen 1939 a s ním i
německá okupační vojska. Vznikl Protektorát Čechy a Morava, který Češi okamžitě
přejmenovali na „Protentokrát“; samostatný Slovenský štát se od republiky
odtrhnul o den dříve. Z Mšena bylo náhle Wemschen
a z Lobče Lobes. Župík už věděl, že jeho sen o tom, stát se námořníkem,
skončil drsným probuzením. Než dokončil školu, zkoušel kde co: učení na sládka
v Roudnici nevyšlo, psychologické zkoušky do Školy práce k Baťovi
sice udělal, ale přesto ho nepřijali, mšenský kovář by ho do učení vzal, ale
k němu se zase nechtělo Župíkovi… Nakonec snad bude muset odejít do Reichu,
než dostane pozvánku od Arbeitsamtu. Byl zoufalý, ale neztrácel naději.
„Jak si usteleš, tak si lehneš,“ říkával mu
otec.
Jo, jen si ustel, myslel si Župík
dopáleně – ale kde?
Nečekaná naděje svitla jednu říjnovou
neděli s návštěvou tety z Borku. Maminka si stěžovala, že nevědí co
s klukem a tetička přišla s nápadem.
„Ančo, dej ho na loď jako plavčíka! Od nás
tam jsou tři: nějaký Franta Turek, Bečvář a Novák – a mají všechno!“
Župíkovi se rozzářily oči. Loď – plavčík –
dálky… vždyť to všechno byl jeho dávný sen! Hned poprosil tetu, aby mu sehnala
adresu na ten zázračný podnik. Týden žil jako na trní, než mohl vyrazit na
danou adresu: Böhmisch-Mährische Elbschiffahrtsgesellschaft (BMES) –
Českomoravská plavební společnost labská (ČMPL), Masarykovo nábřeží č. 6, Praha
II.
Bylo pondělí, když vymytý a vyfešákovaný
Župík ujížděl vlakem ku Praze. Z Denisova nádraží se vydal k Prašné
bráně a odtud po Příkopech k Národnímu divadlu. Nad černou kávou
v kavárně Slavia promýšlel strategii na budoucího zaměstnavatele – jak
udělat co nejlepší dojem. Palác Českomoravské plavební byl hned za rohem a
vrátný v námořnické uniformě ho nasměroval k personálnímu šéfovi.
Župík vystoupal po širokém schodišti a přede dveřmi kanceláře se pokřižoval.
Srdce mu divoce tlouklo. Po chvíli si dodal odvahy a zaklepal.
Personální šéf seděl u stolu a pomalu zvedl
hlavu.
„Tak co, hošíku, co máš na srdci? Zlobí tě
kapitán nebo kormidelník? Přišel sis stěžovat? Tak mi tu vylej své srdce!“
„Vážený pane,“ začal nesměle návštěvník,
„jsem nějaký Župík, syn traťového pomocníka ČSD, bytem v Lobči a zajímám
se u vás o práci na lodi – chtěl bych být plavčíkem.“
Šéf si prohlédl kluka od paty k hlavě
a pak se pousmál.
„No, vypadáš jako borec, mohl by
z tebe být dobrý plavčík, ale máme jich už šestnáct… Škola? Jakou máš?“
„Tady je mé vysvědčení ze čtvrté měšťanky,“
podal šéfovi glejt.
„Čtyři měšťanky, to je dobré, to máš výhodu
proti ostatním. Tu trojku z chování ti odpustím – plavčík musí být dnes
svým způsobem grázl, jinak by mezi tou sebrankou neobstál. Tak víš co?“ podíval
se klukovi do očí a málem se rozesmál, když v nich uzřel směsici
zoufalství a naděje, jako když odsouzenec čeká na milost, „já tě beru do
zaměstnání. Datum nástupu ti pošleme písemně.“
Až vrátný v přízemí musel slyšet tu
ránu, jak novému plavčíkovi spadl kámen ze srdce.
„Tady máš dotazník,“ pokračoval personální,
„vyplň ho, nechej podepsat od otce a zašli mi ho zpět i s lékařským
vysvědčením. Zjara ti pošlu dopis, kam nastoupíš na loď. Tady je seznam věcí,
které si budeš muset vzít s sebou, ale než nastoupíš, musí za tebe táta
složit kauci 700 Kč, tady je složenka, a tady ti dávám potvrzení pro okresního
hejtmana, aby ti vydal plave
Nažhavené kočičky vědí jak zkrotit chtíč - freevideo porno
Stydlivá brunetka to rozjede na plný plyn - freevideo porno
Orální divočení jednoho nadrženého páru - freevideo porno