Londýn, rok 1910.
V mrazivých zimních ránech se osmiletá holčička každý den zastavovala před výlohou pekárny ve Whitechapelu. Měla rozcuchané kudrlinky, ruce červené od zimy, odřenou sukni... a prázdnou tašku přitisknutou k hrudi. Jmenovala se Eleanor Gravesová. Za sklem lákaly lesklé bochníky chleba, horké rohlíky a sklenice s marmeládou. Ale Eleanor neměla ani peníze, ani jídlo, ani naději na lepší budoucnost. Její otec, irský dělník, zahynul při nehodě. Matka pracovala bez oddechu jako pradlena. Nejvíc ji bolel ne hlad v žaludku... ale hlad po možnostech.
Tehdy si Eleanor tiše slíbila:
„Jednoho dne se budu učit. Žádné dítě by nemělo trpět takovým hladem.“
Naučila se číst sama, sbírala na ulici vyhozené noviny. Kněz z nedaleké farnosti si všiml její odhodlanosti a zařídil jí místo ve škole. Tam objevila své poslání – chtěla léčit, uzdravovat, přinášet úlevu.
V roce 1923 se díky stipendiu dostala na lékařskou fakultu. Byla chudá, byla žena, byla neviditelná... ale nevzdala se. V roce 1930 se stala pediatričkou se specializací na léčbu podvyživených dětí.
O desetiletí později, již známá jako Dr. Gravesová, vedla kliniku v Mayfair. A přesto se každou noc vracela do chudých čtvrtí s léky, oblečením a chlebem. Opakovala:
„Nemohu změnit celý svět, ale mohu změnit jednu noc v životě dítěte.“
Založila organizaci Chleb snů, která poskytovala teplé jídlo a bezplatnou lékařskou péči těm nejmladším. Na to věnovala celý svůj příjem. Nikdy si nic nenechala pro sebe.
Zemřela v roce 1980 v pronajatém pokoji, obklopena dopisy, dětskými kresbami a vděčností.
Její jméno nenajdete na ulicích Londýna, ale najdete ho v historii každého dítěte, kterému pomohla.