Leští mu péro doktorka babička

Leští mu péro doktorka babička

Full text of " Kvty "

See other formats

^^M^v i

i i

mn

ROČNÍK XXIX.

REDieOJE

VldDIMÍR 5. ČECH.

první pololetí

D n 1907. 1=1 1=1

z:?

KNIHA L\?lll,

y PRAZE.

MAJITEL n VVDňVATEL VLňDIMIR 5. ČECH. — NÁKLADEM VLASTNÍM.

gf)^jVžp> Xi^^^^fL^

V5ECKA PRAVÁ VyHRAZENA.

M/- ///

k. 53

Tiskem ALOISA SňSKft »e Velkém Mezifiči.

OBSAH:

BÁSNĚ.

Gabriele ď Annunzio (překlad A. Muťovského), Zvěstování 560.

Louis Arleth, Grand coeur 695.

Magda Bila, Opatia: Nad mořem; Rybářské loďky; Sen 614.

Zdenek Broman, Píseň o sosně a černých labutích 265.

Růžena Čechová, Za štěstím 422.

Vilém Doubrava, K novému životu 331.

Tereza Dubrovská, Rudé světlo 283.

Adolf Heyduk, Oběti přesvědčení: I. JohnBall; II. Savonarola; III. Pietro Capponi 489.

M. Jahn, Růže zřícenin 131. — Nářek Jakobův; Poslední vidění 793.

Ant. Klášterský, Maria Panna, patronka uherská; Hakaté 243.

Václav Krofta, Sloky v jeseni; Chalupník 528.

Emma Lazariis (překlad Ant. Klášterského), Raší v Praze 83.

Eugene Lee-Hamilton (překlad Ant. Klášterského), Ze Sonetů imaginárních:

^ Jindřich I. k moři ; Farinata Degli Uberti k přemožené Florencii ; Carmagnola k republice

Benátské; Lorenzo de Medici k svému poslednímu podzimku; Luca Signorelli k svému

synu; Ponce de Leon ke Zdroji Mladosti; Michel Angelo k své soše Dne; Cha-

stelard k Marii Stuartovně; Košciuszko k mrtvole Polsky 754.

Z nové literatury mexické (překlady A. Pikharta) : Manuel Acuňa, U mrtvoly.
Balbino Dávalos, Básníkova balada. Salvador Diaz Mirón, Bertě;
Píseň; Vločka sněhu; M...; Sběh. Manuel Gutierrez Nájera, Na
živůtek; Na jídelní lístek; Motýli. Fernando Luna y Drusina, Moje
přání; Nevracej mi prsten; Tomé la pluma pé-ra echarte en cara;
Un poema me pides. José M. Pino, Maria. Ignacio Ramirez, Frag-
mentos. Antonio Zaragoza, Harmonias. Eduarda E. Zárate, Můj
první šedý vlas. Rafael Zayas Enrique, Cae una estrella del cielo 363.

Aug. Eug. Mužik, Vzpomínka 24.

Josef Náměstek, Pravda 668.

Z novějši lyriky německé (překlady Jaroslava Vrchlického) : Detlev v. Liliencron,
Pradlena od sv. Petra. Josef Schicht, Píseň smrti; Dědic; Vítěz
olympijský; Amfiteater; Zámecké nádvoří v Petronelle; Dojem ve-
černí; Nezapěné písně; Hodina posvěcení. Louise Koch, Děti slunce;
Syn jihu; Májová noc; Letní louka. Ferdinand Steil, Kristus; Říš
snů ; Lidstvu ; Požehnání ; Dlaň často cítím. Anselm Heine, Rozumní
lidé; Z mansardy; Novomanželům; Vzduch teplý jest.. . 433.

Gustav R. Opočenský, Večerní reflexe 360.

Jaroslav Oratoř, Vzpomínka 695.

Emil Pauer, Žluté růže. Nebeská scéna 178.

Viktor Pokorný, Pečeť mé knihy; Touhy; Výčitky 282.

Jan Rokyta, Vřes; Oblaka táhnou olověná . . .; Podzimní nebe 39.

Friedrich v. Schiller (překlad Jaroslava Vrchlického), Procházka 145.

^Jaroslav Vrchlický, /Holub 1. — Skryté zdroje. Cyklus I.: Nenie; Podzimek;
Píseň; Rackům nad Vltavou; Píseň života; Kameje; Modlitba; Rada; Ananké; Plutus
289. — Nové básně: Útky snů; Dojem; Neznámé; Krajina pod Lipnicí; Serenada;
Hendecasylabi ; Úbytek snů; Nebeská hudba 577. — Skryté zdroje: Antické
jaro; Píseň každodenní; iVLotiv z Floriana: Píseň lítosti; Česká poesie; Píseň; Ve
chvíli apotheosy; Z památníku; Dialog závěrečný 721.

KRÁSNÁ PROSA.

J Antonio Beltramelli (překlad Adolfa Truksy), Dcery Judécovy 658.
^an Herben, Do pole 122.

Stanislav Jarkovský, Cesta ještě nezarostla . . . .318^.^ňň, fi^í^r^f^^
\fiůžena Jesenská, Večer v myslivně. Hra o jednom jednání 334. — „Mimo

svět" 722,^
Jušin

i^K. Leger, Li buš i ri pramen, žert o 4. jednáních 60, 244.
sÍPavel List, Povídka o nestálém člověku 477.
i Maurice Maeterlinck (překlad Marie KalašóveJ. Staromodní květiny 138^

/Ka

A

J

ioiarel Mašek, Cizinec. Vzpomínky z přechodu v jinošství 182. _

JTeréza Nováková, Děti čistého živého. Obraz z duch^fflmo života lidu na východě
Čech 91, 150, 389, 442, 616, 774.
an Oharek, Život je těžký 691.
Eliška Orzeszkowa (překlad Václava Kredby), Šeříkový keř 509.
{Otto Seydl, Bídák 284.

^Růžena Svobodová, Zahrada Irémská. Román Z_2\6,J^Q^^42^ 585^J28.
yTCarel Scheinpflug, Symbiosa. Román. Díl iii. 42, 266, 345, 494, 670, 737.
Josef K. Šlejhar, Zvonek 132, 232, 424, 530, 603, 842.
Felix Téver, V podruží síly. Hra o jednom dějství 759:,

RŮZNÉ ČLÁNKY.

Ant. Klášterský, Emma Lazarus 82. — Eugene Lee-Hamilton 753.

Dr. A. Mráz, K jubileu narkosy 259.

Dr. Čeněk Zibrt, „Sestry Slovanské" čili „Spolek Slovanek" r. 1848 v Praze.

Kulturní obrázek 25, 203, 375.

VYOBRAZENÍ.

Kartony Mikuláše Aleše: V paměť bitvy u Kolína! 5. — Ach můj Bože . . .

113. — Za rok, za dvě léta... 201. — Kamo otčík dáváše krmě

bohóm . . . 241. — Sedlák z Prachenska 329. — Koupala se má

panenka-. . . 361. — Rychtář 475. — Blázni byli, kordy měli 487.

— Lada 583. — Albrecht Pětipeský u jágru 1596 689. — Banderista

727. — Sedláčkovi hodně je . . . 791.
Perokresby AI. Kalvody: Zdi onoho času 81. — Mladé sny I. 529. — Mladé

sny II 561.
Fotografie: Ke článku „Sestry Slovanské" čili „Spolek Slovanek" r. 1848 v Praze: Snímek

protokolu schůze „Spolku Slovanek" ze dne 6. října 1848 33; Ho-

norata Zapová 36; Johanna Fricova 209.

KNIHA LVIII.

LEDEN.

SEŠIT 1.

Jar. Vrchlický.

Holub.

U stolu psal jsem a lokal plnými prsy -
Fanní vzduch sílicí
samoty horské, blažen,
že střásl jsem s beder prach cesty
a s duše tíseň a starostí břímě.
A jak jsem psal, — zas rhytmy!
Po dlouhém čase jsem pozdravil hudbu jich opět!
Div stačilo pero
citů mých bouřlivé směsi, přívalu nálad.

Aj, tu slétl
otevřeným oknem
bílý holub;

slet ke mně do pokoje
a krotce na roh stolu si ušed
a moudře

se dlouho na mne díval,
a nepohnul se ani
a neodletěl,

i když jsem zastavil se v psaní, pero
když odložil jsem, zůstal.

Víc duchu nežli ptáku
byl podoben ten bílý holub,
jen hrdélko měl táhlé, černě proužkované,

Jar. Vrchlický:

však jinak celý bílý

plál, svítil a se leskl

v slunci,

plným jež proudem

ztápělo rozkvetlé řeřichy v okně

i modrých lobelií průhledné, vzdušné zvonky

a házelo v pokoj

kaskády vlnivých kruhů chvějných a zlatých.

Já zamyslil se v dumě
a proti ptáku sedě
jsem ptal se: „S jakým
jdeš ke mně vzkazem, ó milý!
Jsi vskutku pták? Či příroda snad sama
tě posílá ke mně
s pozváním vlídným,
bych neváhal k ní déle
se vrhnout na prsa její,
že košaté posud staré má buky,
na hrázích rybníků
stoleté duby a habry
s hnízd tísní,

s kobercem květů a travin
a vonných metlic

a s bzukem včel a ruchem všeho hmyzu
v tmách snětí,
se spící vlnou dole

a s písněmi ptáků vysoko v modravém jasu
a 8 tepem svého srdce,
toho velkého, vše jímajícího srdce matky!

Snad tebou mne láká slibujíc,
že dá mi nahlédnouti
v své taje všecky,
jež odhalit mně stokrát slibovala
v dnech mládí jako druhdy Alastoru,
že husté odhrne mi větve
nad stříbrotoky mořských ok a v hloubi
vod ztemnělých a hladkých
že zjeví se mi celá
bez masky, nahá . . .

Anebo duch jsi, ptáku,
snad jeden z oněch, kteří dávno předešli mne
věčnosti cestou, které jsem rád měl
a kteří rovněž též mne milovali
v těch dobách mládí,
kdy bouřně] bijí srdce
a snadno

Holub.

kruh přátelství se ocelový spájí

pro celý život!

Snad básníka jsi sbratřeného duše,

jenž po první své odmlčel se písni,

jako by bál se a tušil,

že potřísnil by záhy smutkem, kalem

běl čistých křídel,

a proto raděj dříve

se ztajil pro vždy pod kamenem hrobu?

Či malíře snad, který

se přímo vpil v magický půvab luny,

že maloval jen měsíc

a jeho svit a šero

a láskou k němu vznícen

sel odtud, opustil zde mladou, krásnou ženu

i děti své, by spěchal

se zpíjet luny čárem

po cestách záhadných a věčně temných,

zkad návratu víc není?

Či duch jsi mistra tónů,

jenž věčných symfonií valné

opustil moře na okamžik jeden,

by pozdravil mne v tichu

mé samoty a rázem

se vrátil, jak byl v žití

vždy sám a hrdý v oceán všech zvuků

a v klid své dumy?

Či myšlenka jsi posléz,

jež vtělila se letíc

vstříc rhytmu písně mojí?

Ó, postůj, neodletuj!

Buď si kdo buď, mně sladký

jest bílý jas tvých křídel,

tak čistý, nedotčený,

jak samo Mládí!

Či sám jsi toto Mládí,

jež zakukleno v ptáka

svém na odletu

mne přišlo pozdravit,

mně říci :

již konec všemu, všemu, všemu,

všem sladkým výbojům,

všem snům a tužbám,

všem Donquixotiadám citu a vášně,

všem titanickým vzdorům,

já odcházím a pro vždy,

a za mnou

Jar. Vrchlický: Holub.

jde Jeseň! Dlouho jsi s ní koketoval,

teď ale vskutku

blíž kráčí,

je tady,

buď připraven a hotov!

Či snad jsi jednou z bytostí těch sladkých,

ať žijících či mrtvých,

jež vzplály ke mně láskou

a věrny zůstaly přes všecky bouře

to k vůli mé písni,

již dal jsem rád a vždycky?

Či duch jsi nezrozených,

těch, které ještě dlouhou cestou žití

mne. najdou? Či jsi herold

snad bílé Smrti? Věř, té nelekám se,

však netoužím též po ní,

neb jestli třeba stokrát zklamán, zdrcen,

já věřím posud v život

a nechci odstoupiti,

neb sílu, bít se, cítím

v svých ňadrech i v svém láskyphiém srdci.

Mlčíš ?

Jen snivým hledíš okem

v mé snění?

Nuž, buď si kdo buď!

A( duchem jsi či ptákem,

hleď dál tím snivým okem

mně v duši, s tebou idylla jest celá

mé letní samoty a toho světla,

plným proudem

jež ztápí řeřichy a lobelie

v mých oknech

i šeď mé skráně v zlato

vlnivé, chvějné,

vlídný ten pozdrav slunce,

jež svítí z očí mé vnučky.

Té jediné, až vejde

svým drobným krůčkem, moh bych odpustiti^

že splaší tebe,

že odlétneš zas otevřeným oknem

v jas, zlato, světlo,

živel svůj pravý!

17^7'

v pamět bitvy u Kolína.

(K obrazu na předešlé straně.)

„Yěrnosti a zdatnosti -význačné pluku dragonského Latourova, uznané
císařem a králem."

Tak zní francouzský nápis na veliké zlaté medailii, zavěšené na
praporci jízdného pluku dragounského (nyní číslo 14) na památku, že
slavně rozrazil pruský čtverhran u Kolína 1757 a tím Prusy z Čech
na útěk obrátil.

Za Napoleonských válek nesl pluk ten jméno ^ Baron Vincent"
(švališeři) a jediný sklízel obdiv Francouzů.

Praporec a medailii má podnes (jediný pluk jízdný v rakouské
armádě), a jelikož u Kolína sestával ze samých holobrádků nováčků,
nenosí příslušníci jeho dodnes vousů. Doplňován jest z Písecka
a Klatovska. A.

Růžena Svobodová

Zahrada. Irémská.

Román.

Prvý díl.

ZELENÝ KOBEREC.

Každý člověk ztrácí svoji
Cordelii, nebo cítí, že by ji
mohl ztratiti. Ztratili nejdražší
a nejlepší, co nám činí život
iiodným, aby byl prožit,
to jest tragedie života.

Brandes : William Shakespeare.

I.

/^blaka byla rozbouřena větrem jako vlny mořské. Létala celé noci
^^ a dni spěšně nad horami : šedá, hebká, uspěchaná. Večer utichla,
uklidnila se. Objevila se temně modrá obloha s hvězdami a mléčnou
drahou, cestou hvězdnou, která ukazuje labutím směr jižní.

Z červené, dřevěné, pevně a tvarově bohatě řezané villy na
vysokých horách vyšla tiše osvětlenými dveřmi děvčátka na pláň,
rozprostřenou po temeni vrchu, uprostřed borových lesů. Rozeběhla
se, rozesmála se.

Z osvětlených dveří vyběhli hoši, zadupali, vykřikli a dohonili dívky
s jásotem.

Uprostřed pláně stála připravena hranice ze suchých větviček.

Snesli ji ve dne hoši i dívky chladnýma, mladýma rukama.

Zapálili nyní hranici, kteráž zaplála zle a nebezpečně, jako by
topili pod kotlem čarodějnice, vyrostla v zlatý a žhavý geysir,ve vysoké
zářící obilí, jež roste věčným, hbitým vzrůstem, v zlaté kaskády
ohnivé, ve výbuchy malého slunce.

Růžena Svobodová:

Dívky i mladí muži zapěli píseň, našli své chladné ruce, spojili
se ve věnec, obklopili jím hranici. Černé, ostře odhsné, mladistvé po-
stavy střídaly se před světlem vytrvalého ohně, který posílal do modré
noci zlaté klasy jisker. Kruh tančících byl malý a trhal se v pospěchu
jejich pohybů.

U lesa stál mladý hoch, který přisel tiše s nimi, poodstoupil
a nezazpíval.

„Alberte," volali, „je nás málo, pojď s námi."

Albert, princ z Rudé Rozanečky, přistoupil, podal ruku své
sestřenici Isidě a komusi druhému. Usmíval se tichým, neveselým
úsměvem, jako by se za ně ostýchal.

Zajásalo všechno mládí, zatančilo kolem ohně, vysílajíc do noci
píseň o milování, zpívanou dívčími hlasy.

Isida, útlá jako stonek, svírala hebce ruku Albertovu, který
jediný nezpíval. Měla nervosní prstíčky a na jednom z nich perský
prsten, kroužek polorozevřený, se dvěma kaménky v černém stříbře,
rudým a zeleným, průsvitnými jako dvě kapky rosy.

Měla bílé šatečky a kolem šíje zavěšený dlouhý úponek plavuně,
jako lesní paní.

Její sestra, černá, leskle černá Magdala měla za pasem blíny
a náprstníky, druhá sestra, Marianna, matně a tiše černá, měla ma-
cešky, protože byla sama tak aksamitová a temná, jako ony.

A třetí sestra měla v ruce jasmíny, a její hlas převyšoval všechny,
pokládal se váhavě v tišinu horskou. Naslouchala mu sama s rozkoší.

Dozpívali píseň; ruce jejich se rozdělily.

Jenom Albert podržel ruku Isidinu, ruku s perským prstýnkem.

„Neviděla jsem tě dlouho!" řekla Isida a políbila ho.

„Deset let," odpověděl Albert, „tehda jsi byla šestiletá."

„A také jsem tě sama políbila! Ale já smím, já jsem ještě malá.
Nosím krátké šaty a budu je nosit tak dlouho, dokavad se mé sestry
nevdají," smála se Isida.

„Nejsi již malá, pomyslil jsem si již u večeře, že také dospíváš,
a chtěl jsem ti říci, žes nejpěknější ze svých sester; ale u vás je
tolik lidí, že jsem s tebou nemohl ani promluvit ! Proč je u vás tolik
lidí, tolik mladých mužů, proč jste nás všechny sezvali?"

„Nepovíš-li to nikomu, řeknu ti to: je třeba sestry vdát! Na
každou tu čeká jeden, ale nikdo není dost urozený. Magdalu miluje
svatý myslivec, Mariannu Víttev, malý šlechtic."

„Dávno se mohly tvé sestry provdat!"

„Mohly. Ale nepřišel král, a ony čekaly krále. Maminka je vnučka
královská, a všichni věřili, že stará sláva se vrátí. Ale sláva nepři-
chází, a miliony se rozešly. Nějak je u nás dusno. Proto zpíváme.
Něco zazpěvujeme! Ale já jsem doopravdy veselá. Nemyslím na krále,
myslím na květiny luční, na květiny ve větru. U nás na horách
nemají květiny odpočinku. Vítr jimi stále pohybuje jako hebounkými
kyvadélky."

Odešli daleko od ohně. Zář uhasínala. Mládež se svolávala jmény.
Chtěli se vrátiti do villy.

Zahrada Irémská.

Albert pravil :

„Přinesl jsem ti obrázek. Přijmeš jej?"

„Velmi ráda, Alberte. Ale co já tobě za něj dám?"

„Dej mi svou podobiznu, která visí ve tvém pokoji! Ten bílý
a růžový a černý pastel. Sebe. Holčičku s rozevřenýma očima a stuž-
kou ve vlasech. Dáš?"

„Radostně! Vezmi jej a vzpomínej si na mne! A jaký tys při-
nesl obrázek?"

„Přinesl jsem ti jenom kopii milovaného italského mistra. Tři
králové, dva mladí a jeden stařec, jedou do Betléma na bílých koních
se zlatým třemením. Pro ty dva mladé krále jsem ti to přivezl. Je
to freska v malé kapli paláce florenckého. Tři králové východní jedou
do Betléma. Jeden z nich je mladý Lorenzo Medici, hošík v bílých
šatech s ostruhami a věncem bílých růží na koruně, ostruhami styli-
sovanými jako čapí nůsek. Před ním však jede jiný rytíř, rytíř krásný,
v černém aksamitu posetém karafiáty vyšívanými stříbrem, vroubeném
sobolinou. Na hlavě má korunu, utvořenou jako obrácený květ pas-
siflory, ruku má lehce opřenu o bok, jede na bílém, přičinlivém
koníčku s třemením krášleným drahými kameny.

Jede rytíř po horách a dolech, kolem něho stoupá italská kra-
jina, cypřiše a pinie jako dětské řezané hračky, a před ním není nic
jiného jenom neznámá hvězda. Jede a nehledí kolem, dívá se pouze
do strašných, nezměrných dálek. Je brunátný a opálený sluncem,
o něž se zapomněl starat, protože je příliš blízké. . . Jede, jede, ty
nevíš jak úžasně a velce jede, a bůh ví kam dojede! Snad pojede
dni a noci, snad pojede staletí, snad jede ještě do dneška, snad do
této chvíle hvězdy nedospěl.

Často myslívám v noci, když nemohu usnouti, kolik zemí již projel
a přiblížil-li se již hvězdě, a slyším ve snu dusot podkov jeho při-
činlivého koníčka!"

„Ach, Alberte, jak pěkně povídáš, jakto nikdo jiný nedovede, a
jak jsem s tebou šťastna. Měla jsem tě již malého ráda, ze všech
lidí na světě nejraději."

„Mně je s tebou také tak pěkně, Isido. Tak lehko a prostě!
Srdce mne tolik hřeje. Rád bych každému něco daroval nebo někomu
také způsobil radost. Rád bych s tebou zůstal navždy!"

„Myslím, že by se nám pěkně žilo!" řekla Isida. „Tančíš rád?
Já velmi ráda tančím. Ale víš, tak šíleně, že při tom někdy skoro
umírám, a že mne celou noc potom srdce bolí! A já bych ráda
dostala se za muže, který by se mnou tančil a lítal po horách
o závod, a pak aby četl pěkné knihy hlasitě a krásně jako zpěv!"

„Zatanči mi dnes," za
Jenny McCain se koupe v mlece
Děda šuká mokrou vnučku sousedů
Lesbické video z pracovního pohovoru

Leští mu péro doktorka babička

Report Page