LEKCE PRO NÁS VŠECHNY
„Přijel jsem na adresu za zákazníkem a zatroubil jsem. Po pár minutách čekání jsem zatroubil znovu. Byl pozdní večer, myslel jsem si, že si to zákazník rozmyslel a vrátím se na „základnu“... ale místo toho jsem zaparkoval auto, přišel ke dveřím a zaklepal. „Minutku!“ odpověděl křehký, starší hlas. Slyšel jsem zvuk, jako by se něco táhlo po podlaze. Po dlouhé pauze se otevřely dveře. Stála přede mnou malá žena, odhadem devadesátiletá. Měla na sobě barevné šaty a klobouk s připnutým závojem; vypadala jako někdo z filmu ze čtyřicátých let.
U boku měla malý nylonový kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo léta nebydlel. Všechen nábytek byl přikrytý plachtami.
Na stěnách nebyly žádné hodiny, žádné tretky ani nádobí na lince. V rohu stála kartonová krabice plná fotek a skla.
„Mohl byste mi odnést tašku do auta?“ zeptala se. Vzal jsem kufřík do auta a pak jsem se vrátil, abych ženě pomohl.
Vzala mě za ruku a pomalu jsme šli k obrubníku.
Držela se mě za paži a děkovala mi za laskavost. „To nic,“ řekl jsem, „Snažím se ke svým pasažérům chovat tak, jak bych si přál, aby se chovali k mé mámě.“
„Ach, vy jste takový hodný chlapec,“ odvětila. Když jsme nasedli do auta, dala mi adresu a pak se zeptala: „Mohl byste jet přes centrum města?“
„To není nejkratší cesta,“ odpověděl jsem rychle a zapnul taxametr.
„Ach, to mi nevadí,“ řekla. „Nespěchám. Jsem na cestě do hospice.“
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. „Už nemám žádnou rodinu,“ pokračovala tichým hlasem. „Lékař říká, že mi moc času nezbývá...“
Vypnul jsem taxametr... „Kudy si přejete jet?“
Několik hodin jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi pracovala jako obsluha výtahu.
Jeli jsme čtvrtí, kde s manželem žili jako novomanželé. Požádala mě, abych zastavil před skladem nábytku, který býval tanečním sálem, kam jako mladá dívka chodila tančit.
Občas mě požádala, abych u nějaké budovy nebo křižovatky zpomalil, a seděla a beze slova se dívala do tmy.
Když první sluneční paprsky prolomily horizont, náhle řekla: „Jsem unavená. Pojedeme už, prosím.“ Jeli jsme v tichosti na uvedenou adresu. Byla to nízká budova s příjezdovou cestou, tak typická pro domovy s pečovatelskou službou.
Dva sanitáři vyšli ven, jakmile jsem zastavil na příjezdové cestě. Museli ji čekat. Byli zdvořilí a starostliví.
Otevřel jsem kufr a odnesl malý kufřík té ženy ke dveřím. Ona sama už seděla na invalidním vozíku.
„Kolik vám dlužím?“ zeptala se a sáhla do kabelky.
„Nic,“ odpověděl jsem.
„Musíte si přece vydělávat na živobytí,“ namítla.
„Jsou i jiní pasažéři,“ odvětil jsem.
A aniž bych přemýšlel nad tím, co dělám, naklonil jsem se a objal ji. Pevně mě stiskla.
„Dal jste stařence malou chvilku radosti,“ řekla. „Děkuji.“
Stiskl jsem jí ruku a pak jsem odešel do ranního šera. Za mnou se zavřely dveře – byl to zvuk zavírajícího se Života.
Toho rána jsem už žádné další pasažéry nevzal. Jezdil jsem bez cíle, ztracený v myšlenkách. Co kdyby k té ženě poslali nezdvořilého řidiče, nebo někoho, kdo by spěchal, aby ukončil svou směnu? Co kdybych nepřišel ke dveřím, nebo zatroubil jen jednou a pak odjel?
Když o tom teď přemýšlím, nemyslím si, že bych v celém svém životě udělal něco důležitějšího.
Jsme závislí na hledání vzrušujících událostí a krásných okamžiků, kterými se snažíme naplnit naše životy.
Přitom Krásné Okamžiky se nám mohou přihodit naprosto nečekaně, zabalené v tom, co by jiní mohli nazvat rutinou. Nepropásněme je...“😉