Krásná dívka sama doma v postýlce

Krásná dívka sama doma v postýlce
Dein Browser wird nicht mehr unterstützt. Aktualisiere ihn, um YouTube und unsere neuesten Funktionen optimal nutzen zu können. Weitere Informationen

PLN
BRL
CZK
EUR
EUR
EUR
EUR
GBP
RUB
SEK
USD

Seznam je prázdný. Najděte své oblíbené produkty!

Hlavní stránka Plakáty Plakát: Krásná mladá dívka se sama se svým telefonem v parku

Plakát: Krásná mladá dívka se sama se svým telefonem v parku

Krásná mladá dívka se sama se svým telefonem v parku.
selfie, bezstarostný, bruneta, telefon, model, horizontální, svoboda, park, obrázek
Maximální rozměry (šířka x výška): 604 x 402
Maximální rozměry (šířka x výška): 604 x 402
Posouvejte podsvícený fragment vzoru. Jestli v záběru chybí podstatný detail - a jestli ho chcete zachytit - napiště nám to v poznámkách k objednávce.
Děkujeme za recenzi, moc nás potěšila!
Lenka n
Ověřený názor 22.03.2022

Maximálně doporučuji! Tapety jsou opravdu krásné, snadná instalace a velmi děkuji celému týmu Myloview za skvělou komunikaci ohledně vizualizace a následné realizace.

Pavlína
Ověřený názor 18.02.2022

Dcera je nadšená novými barevnými ozdobami v jejím pokoji :) Další na řadě jsou nálepky do kuchyně.

Pavel
Ověřený názor 19.01.2022

Som veľmi spokojný. Trošku som sa bál, nakoľko som nenašiel dostatok recenzií na tento eShop, ale nakoniec všetko dobre dopadlo. Obraz nádherne zabalený. Som veľmi spokojný

Daniel Ebringer
Ověřený názor 17.01.2022

selfie

bezstarostný

bruneta

telefon

model

horizontální

svoboda

park

obrázek

radost

zábava

venku

index témat

související témata

Toto tlačítko umožňuje otáčet zvolenou velikost a nahradit šířka s výškou.
Standardní plakáty Myloview jsou tištěny na papíře vysoké kvality – konkrétně na plakátovém papíře se saténovou povrchovou úpravou. Plakát je tištěn za použití pokročilé technologie HP Latex, která garantuje hluboké a živé barvy. Tato dekorace je připravena k zavěšení na stěnu okamžitě po rozbalení zásilky.
Gramáž plakátového papíru: 200g/m 2 Dostupné doplňky: můžete si vybrat plakát v rámu (dostupné jsou hliníkové černé a stříbrné rámy) nebo kliprámy Způsob čištění: Materiál je možné přetřít vlhkým hadříkem.
Standardní plakáty Myloview jsou tištěny na papíře vysoké kvality – konkrétně na plakátovém papíře se saténovou povrchovou úpravou. Plakáty jsou tištěny za použití pokročilé technologie HP Latex, která garantuje hluboké a živé barvy. Tato dekorace je připravena k zavěšení na stěnu okamžitě po rozbalení zásilky.
K plakátu je připojen hliníkový rám v černé nebo stříbrné barvě.
Gramáž plakátového papíru: 200g/m 2 V sadě: hliníkový rám dostupný v černé nebo stříbrné barvě Způsob čištění: Materiál je možné přetřít vlhkým hadříkem
Standardní plakáty Myloview jsou tištěny na papíře vysoké kvality – konkrétně na plakátovém papíře se saténovou povrchovou úpravou. Plakáty jsou tištěny za použití pokročilé technologie HP Latex, která garantuje hluboké a živé barvy. Tato dekorace je připravena k zavěšení na stěnu okamžitě po rozbalení zásilky.
Gramáž plakátového papíru: 200g/m 2 V sadě: kliprám Způsob čištění: Materiál je možné přetřít vlhkým hadříkem
Fototapety Obrazy Plakáty Nálepky Plakáty

Plakát Plakát v rámu Plakát v kliprámu Plakát

Dnes je streda 10. august 2022 , meniny má Vavrinec , zajtra bude mať meniny Zuzana. Blahoželáme!

Po zhroucení Francie, v posledních dnech června roku 1940, na útěku před
našimi úhlavními nepřáteli jsme se octli na jihu země, v Lurdech. Doufali jsme,
žena i já, že budeme moci uniknout ještě zavčas přes španělské hranice do
Portugalska. Protože nám však všichni konsulové jednomyslně odepřeli potřebná
visa, nezbylo nám, než abychom téže noci, kdy německá vojska obsadila
pohraniční město Henday, uprchli za velikých obtíží do vnitrozemí Francie.
Pyrenejské departementy proměnily se ve fantastické tábořiště chaosu. Miliony
tohoto zvláštního stěhování národů bloudily po silnicích a ucpávaly města a
vesnice: Francouzi, Belgičané, Holanďané, Poláci, Češi, Rakušané, vystěhovalí
Němci a mezi nimi vojáci poražených armád. Jenom s námahou bylo možno utišit
hlad. Nocleh nebylo možno vůbec dostat. Kdo ukořistil vycpanou židli, aby
přečkal noc, tomu se závidělo. V nekonečných řadách stála auta uprchlíků,
naložená nábytkem, žíněnkami, postelemi, neboť už nebylo pohonných látek. V Pau
jsme se od rodiny tamějších usedlíků dozvěděli, že Lurdy jsou jediné místo, kde
by se snad dal při troše štěstí ještě najít nocleh. A protože proslulé město
bylo vzdálené pouhých třicet kilometrů, radili nám, abychom to zkusili a
zaklepali na jeho brány. Rady jsme uposlechli a našli konečně útulek. Tak
měProzřetelnost přivedla do Lurd, o jejichž zázračné historii jsem až dosud měl
znalosti jen velmi povrchní. Skrývali jsme se v tomto pyrenejském městě několik
neděl.
Byl to čas plný hrůzy. Britský rozhlas oznámil, že mě nacisté zavraždili.
Nepochyboval jsem, že by to tím způsobem se mnou skončilo, kdybych byl padl do
rukou nepřítele. Jeden z článků příměří kladl podmínku, že Francie vydá
nacistům určité civilisty. Kdo jiní mohli být tito civilisté než lidé, kteří
bojovali proti nacistickému modernímu moru od jeho skromných počátků. V očích
svých přátel jsem četl totéž přesvědčení, i když se měpokoušeli slovy uklidnit.
Někteří ze zasvěcenců předstírali, že znají počet těch, kteří mají byt zajati a
že znají také jejich jména. V takových chvílích hranice mezi skutečnosti a
pověstmi padají. Nejhouževnatěji šířené zprávy mluvily stále a stále o
dobyvatelově okupaci Pyrenejí. Den co den jsem vstával, nevěda, jsem-li ještě
svobodnýmčlověkem nebo vězněm, odsouzeným k smrti.
Byl to, opakuji, čas plný hrůzy. Byl to však zároveň čas na výsost významný
pro mne, neboť jsem poznal zázračnou historii děvčátka Bernadetty Soubirousové
a zázračné skutky lurdských uzdravení. Jednoho dne jsem složil ve veliké tísni
slib: Budu-li vyveden z tohoto zoufalého postavení a bude-li mi popřáno, abych
dostihl záchranného pobřeží Afriky – slíbil jsem – pak především, před
jakoukoliv jinou prací, pokud na to mé schopnosti stačí, zapěji píseň o
Bernadettě.
Tato kniha je splněním slibu. Epický zpěv se může v naší epoše odít pouze
formou románovou. „Píseňo Bernadettě" je román, nikoliv však fikce.
Nedůvěřivý čtenář se zeptá tváří v tvář událostem zde předváděným jistě větším
právem než u jiných dějinných eposů: „Co je pravda? Co je vymyšleno?"
Odpovídám: Všechny paměti hodné události, jež jsou obsahem této knihy, udály se
ve skutečnosti. A protože od jejich počátku neuplynulo víc než osmdesát let,
odehrávají se v nejjasnějším světle historie a jejich pravdivost je utužena
přáteli, nepřáteli a chladnými pozorovateli ve věrných svědectvích. Mé
vypravování na této pravdě nic nemění. Použil jsem práva básnické svobody jenom
tam, kde umělecké dílo vyžadovalo určitého chronologického zhuštění a kde šlo o
to, vykřesat z látky jiskru života.
Odvážil jsem se zazpívat píseň o Bernadettě, třebaže nejsem katolík, nýbrž
žid. Odvahu k tomuto činu mi dal slib mnohem starší a neuvědomělejší. Již za
dnů, kdy jsem psával první verše, přísahal jsem sám sobě, že budu svou prací
vždy a všude oslavovat Božské tajemství a svatost u lidí, bez zřetele k době,
která se s posměchem, zlobou a lhostejností odvrací od těchto posledních hodnot
našeho života.
Los Angeles, v máji 1941. Franz Werfel
František Soubirous vstává. Je přesně šest hodin a ještě tma. Už dávno nemá
své stříbrné hodinky, svatební dar moudré švagrové Bernardy Casterotové.
Potvrzení, vystavené na ně a na několik jiných hubených pokladůměstskou
zastavárnou, propadlo již loni na podzim. Soubirous ví, že je přesně šest,
třebaže zvony farního kostela u svatého Petra ještě na ranní nezvonily. Chudí
lidé mají čas v nervech. Vědí i bez ciferníků a zvonů, kolik je hodin. Chudí
lidé se vždycky bojí, že přijdou pozdě.
Soubirous sáhne po dřevácích, podrží je však v ruce, aby nehřmotil. Stojí
bos na ledové kamenné podlaze a naslouchá mnohotvárnému oddechování spící
rodiny, podivné hudbě, která mu skličuje srdce. Šest lidí je v místnosti. On a
Luisa si ponechali, děj se co děj, dobrou svatební postel, tohoto svědka
nadějného začátku. Avšak obě nedospělé dcerky, Bernadetta a Marie, musí spát na
velmi tvrdém lůžku. A oba nejmladší, Jana Marii a Justina uložila matka na
slamník, který se ráno co ráno odklízí.
František Soubirous, který se stále ještě nehýbe s místa, vrhne pohled na
studený sporák. Nejsou to vlastněkamna, nýbrž hrubé ohniště, které
zimprovisoval majitel tohoto nádherného bytu, kameník André Sajou, pro své
nájemníky. Pod popelem doutná a praská ještě několik čerstvých větví, jež byly
příliš vlhké, aby shořely. Chvílemi šlehne bledá zář, ale nemá síly zbytek ohně
rozdmýchat. František obrací pohled k oknům, za nimiž počíná šednout ráno.
Hluboký pocit rozladěnosti mění se v zlostnou hořkost. Soubirous je zvláštní
člověk. Víc než bídná jizba popouzejí ho obě zamřížovaná okna, jedno větší,
druhé menší, dvě podle šilhající oči, hledící na úzký špinavý dvůr vězení, kde
páchne smetiště celé čtvrti. Konec konců nebyl přec Soubirous ani vandrákem ani
hadrářem, nýbrž svobodným a pravoplatným mlynářem, majitelem mlýna, zkrátka
čímsi takovým, čím je Monsieur de Lafite, vlastník velké pily.
Za svůj první mlýn Boly pod Pevnosti se široko daleko nemusel stydět. A
mlýn Escobé v Arcizacles-Angles taky nebyl špatný. Starý Bandeau – mu sice
nedělal zrovna čest, ale byl to přece jen mlýn. Je snad on, dobrý mlynář
Soubirous, vinen tím, že potok Lapaca, pohánějící mlýnská kola, je už léta
vyschlý, že ceny obilí stoupají a že vzrůstá nezaměstnanost? Tím je vinen
Pánbůh, císař, prefekt nebo čert ví kdo – ale nikoliv on, řádný člověk
František Soubirous, i když si rád občas dá v hospodě skleničku a zamíchá karty
Leč vinen nevinen, teď se bydlí v „Cachotu“, česky v „Žaláři“. „Žalář“ v ulici
Malých příkopů není vůbec obytný dům, je to bývalá věznice. Zdi se potí vlhkem.
Ve škvírách sedí houba. Všechno dřevo se bortí, chléb rychle plesniví. V létě
je tu k udušení, v zimě lidé mrznou. Proto před lety nařídil lurdský starosta
Lacadé „Žalář“ zrušit a tuláky a zločince zavírat do budovy baousské brány, a
to výslovně pro lepší zdravotní poměry. Pro rodinu Soubirousovu jsou však
zdravotní poměry v bývalém vězení dobré dost. Je to znát, myslí si bývalý
mlynář, Bernadetta zase celou noc prochrčela a prosípala. V té chvíli začne
Soubirous sebe samého tak ukrutně litovat, že je pevně rozhodnut zalézt zpátky
do postele a spát dál.
K této zbabělé kapitulaci nedojde jen proto, že mezitím vstala matka
Soubirousová. Je to žena pětatřicetiletá až šestatřicetiletá, vypadá však na
padesát. Ihned se počne starat o oheň, plaší jiskry z popela, shrnuje kouřící
slámu, třísky a několik suchých větví navrch a posléze zavěsí nad čerstvý oheň
měděný kotlík s vodou. Soubirous velkolepě pozoruje mlčenlivou činnost ženinu.
Sám rovněž mlčí. Zas začíná jeden den, den se svými břemeny a zklamáními. Den,
jako byl ten včerejší a jaký bude i zítřejší. Teď zvoní plechové zvony farního
kostela. Dnu neujdeš.
František Soubirous má pouze jedinou touhu: povzbudit sklenkou kořalky
vyprahlý žaludek. Ale matka Soubirousová chová láhev bylinného čerta pod uzávěrou
a Soubirous není s to vyřknout své vášnivé přání, neboť bylinný čert je bodem
sváru mezi manžely. Váhá ještě chvilku, poté vklouzne do dřeváků:
„Tak já jdu, Luiso,“ bručí tlumeně.
„Máš něco určitého v plánu, Soubirousi?“ ptá se žena.
„Nabízeli mi leccos,“ prohodí muž nejasně.
Je to jejich obvyklý denní rozhovor. Důstojnost nedovolí Soubirousovi přiznat
sobě samému a ženě pravdu v celé její ubohosti. Žena udělá nadějný krok od
ohniště.
„U Lafita snad? Na pile?“
„Kdežpak u Lafita,“ posmívá se František. „Kdopak myslí na Lafita? Ale
promluvím s Maisongrossem a s Cazenavem, s poštmistrem, víš…“
„Maisongrosse, Cazenave…“ Žena zklamaně opakuje jména a pracuje dál. Soubirous
si nasadí baskickoučepici. Jeho pohyby jsou pomalé a nejisté. Náhle se žena
obrátí:
„Přemýšlela jsem o tom, Soubirousi. Měli bychom dát Bernadettu odsud pryč.“
„Co to znamená – dát pryč?“
Soubirous právě odstrčil těžkou závoru na dveřích. Jsou to dveře věznice.
Kdykoliv je otvírá, vzpomene si na nejhorší dobu svého života, na loňské čtyři
neděle, které byl – nevinný – nucen strávit ve vyšetřovací vazbě. Ruka mu
klesne. Zaslechne ženin šepot:
„K tetě Bernardě jsem myslila. Anebo ještě lépe na venkov do Bartrés. Laquésová
by si ji jistě zase vzala. Byla by na čerstvém vzduchu, měla by tam kozí mléko,
med a pšeničný chléb. Má venkov ráda a ta troška práce by jí neuškodila…“
František Soubirous cítí, jak se ho znovu zmocňuje hořkost. Ačkoliv dobré
důvody Luisiny uznává, vzplane. Potrpí si na velká slova a na velká gesta. Část
rodiny Soubirousovy pochází prý ze Španěl.
„Jsem tedy žebrák,“ skřípe zuby. „Mé děti hladovějí. K cizím lidem je musím…“
„Měl bys mít rozum, Soubirousi,“ přeruší ho žena, protože mluvil příliš
hlasitě. Hledí na něho, jak tu stojí, zoufalý, důstojný, bez vůle. Vyjme ze
skříně láhev a nalije mu skleničku.
„To není špatný nápad,“ řekne muž přihlouple a obrátí do sebe kalíšek kořalky.
Duše mu křičí po druhé skleničce. Ovládne se však a jde. V posteli, kde spí obě
sestry, leží starší Bernadetta a její tiché tmavé oči jsou široce otevřeny.
Rue des Petites Fossées, ulička Malých příkopů, je jedna z úzkých ulic, jež
obklopují hradní skálu Lurd. Stoupá klikatě do kopce, dřív než vyústí na
městské náměstí Marcadale. Rozednilo se. Přesto však je vidět jen na několik
kroků. Nebe visí nízko. Clona z deště a hrubých sněhových vloček šlehá
Soubirousovi do obličeje. Svět je prázdný a tupý. Jenom trubky dragounské
švadrony na zámku a v nemourských kasárnách přerušují pustotu svými jitřními střídavými
signály. Přestože dole v údolí řeky sníh ležet nezůstává, ledový chlad v
podivných poryvech proniká až do kostí. Je to dech Pyrenejí, číhajících tam za
mraky, řezavé poselství shluklých křišťálových temen, od Pic du Midi až k
strašlivému démonu Vignemal, strmících mezi Francií a Španělskem.
Soubirousovy ruce jsou červené a ztuhlé, neholené tváře mokré, oči ho pálí.
Přesto postává dlouhou dobu nerozhodně před Maisongrossovým pekařským krámem,
než vejde. Ví, že je to marné. Loni v masopustě ho Maisongrosse tu a tam
zaměstnal. V masopustě pořádají bratrstva a cechy slavnosti. To se na příklad
pořádá veliký ples krejčích a krejčových, kteří uctívají svatou Lucii. Ples
bývá v hotelu na poště a firma Maisongrosse dodává k němu veškeré pečivo, od
chlebů až po jemné krémové dorty a koblihy. Při té příležitosti si loni
Soubirous vydělal značnou částku, sto sous, a ještě přinesl dětem domů kornout
cukrovinek.
Soubirous si dodá odvahy. Vejde do krámu. Mateřská vůně teplého chleba ho
obestře a omámí. Je mu až do pláče. Uprostřed místnosti stojí tlustý pekař s
bílou zástěrou kolem mohutného břicha a komanduje dva tovaryše, kteří vytahují
celí zpocení z pece černé plechy s čerstvými chleby.
„Mohl bych vám být dnes něčím nápomocen, pane Maisongrosse?“ zeptá se zlehka
Soubirous. Jeho ruka přitom hmátne do jednoho z otevřených pytlů a propouští s
rozkoší pšeničnou mouku mezi zkušenými mlynářskými prsty. Tlusťoch ho neuzná za
hodna pohledu. Má volatý hlas:
„Co je dnes, mon vieux?“ zavrčí.
„Čtvrtek, vašnosti…“
„A kolik dnů máme ještě do Popeleční středy?“ pátrá Maisongrosse dál jako
prohnaný učitel. „Ještě šest, pane,“ váhá mlynář.
„Tak vidíte,“ triumfuje tlouštík, jako by vyhrál sázku. „Za pouhých šest dní se
ten celý všivý karneval skončí.
A spolky u mne už beztak neobjednávají, dodává jim Rousy. Staré dobré časy
jsou ty tam! Chodí se k cukráři, ne k pekaři. Když je to takové v masopustě,
snadno si vypočítáte, co přinese půst. Ještě dnes vyhodím jednoho z těchto
darebů…“
František Soubirous uvažuje, má-li pekaře jednoduše poprosit o bochník
chleba. Dlouho polyká slova. Nenachází odvahu. Ani k žebrotě se nehodím,
bleskne mu hlavou. Popošine si čepici jako nespokojený zákazník a opustí krám.
Chce-li se dostat k poště, stačí, aby přešel náměstí. Cazenave už stojí v nejvlastnější
osobě uprostřed svých kočárů a povozů na prostranném dvoře. Jako bývalý
sergeant od zásobovací služby v Pau je zvyklý časně vstávat. Už je tomu dávno,
co sloužil – to panoval ještě tlustý měšťácký král. Cazenave neslyší nerad,
když ho někdo dodatečně povýší na důstojníka a oslovuje ho tak.
V kteroukoliv denní dobu nosí vysoké vyleštěné boty a jezdecký bičík,
kterým marciálně zpracovává kůži holínek. Z naběhlého fialového obličeje trčí
šroubovitě nakroucený, uzlovitý císařský knír, pečlivě nabarvený na černo.
Tento knír svědčí o tom, že Cazenave je přesvědčeným bonapartistou, čímž on
rozumí politické smýšlení, v němž se „La France“ a „Gloire“ rýmuje s
„Progrès“. Od té doby, co vystavěli železniční linku z Toulouse přes
Tarbes a Pau do Biarritzu – císař a zejména císařovna Eugenie pobývají často v
Biarritzu – jdou obchody lurdského poštmistra ještě skvěleji než dřív. Každý
cestovatel ze záliby, jakož i každý lázeňský host, chystající se navštívit
pyrenejské lázně, je nucen učinit u Cazenava zastávku. Cazenave je pánem nade
všemi „příležitostmi“, jež dovážejí levně nebo draze, pohodlně i nepohodlně
cestující, potřebné zotavení, do Argelles, Cauterets, Gavarnie a Luchonu. Nyní
ovšem máme do sezóny ještě daleko. Jakými pravidly by se sezóna dala prodloužit
a cizinecký ruch pozdvihnout, – to jest nevyčerpatelnou látkou rozhovorů mezi
Cazenavem a ctižádostivým lurdským starostou, panem Adolfem Lacadém.
Soubirous sloužil za mlada asi čtrnáct dní u vojska, déle si ho tam
neponechali. I naznačí, pokud to umí, vojenské držení a předstupuje před
Cazenava:
„Dobré jitro, pane poštmistře! Měl byste pro mne nějakou menší prá
Sally, ta blonďatá coura
Jeho pusa je jako vakuová pumpa
Mladá holka a její stříkjící kunda

Krásná dívka sama doma v postýlce

Report Page