Koruna tvorstva
Říkáme si „koruna tvorstva“.
Titulem jsme ověsili sami sebe, jako by nám ho udělil vesmír, jako by nám na čelo někdo vepsal právo vládnout, rozhodovat, zabírat, ničit. Vztyčili jsme se na zadní, naučili se počítat, stavět města, pronikat do tajemství hmoty, rozdělit atom, zkrotit oheň, vyslat stroje do vesmíru. A přesto jsme se za celá tisíciletí nenaučili to nejzákladnější — jak žít, aniž bychom pustošili všechno kolem sebe.
Podívejme se na svět, který jsme stvořili.
Na obloze visí kouř místo mraků. Země je rozpáraná pásy tanků a děr po výbuších. Města, kdysi pyšné symboly pokroku, se mění v kulisy vlastní zkázy. Hoří domy, lesy, pole i samotná budoucnost. A člověk? Ten stojí uprostřed toho všeho, s hlavou vztyčenou, přesvědčený o své výjimečnosti, zatímco v rukou svírá nástroj dalšího ničení.
Jak děsivě absurdní to je.
Tvor, který si říká nejrozumnější bytost na Zemi, s neuvěřitelnou důsledností ničí svůj jediný domov. Ne jiný kontinent, ne cizí planetu, ne dočasné útočiště. Jediný domov, který kdy měl. Vodu, kterou pije. Vzduch, který dýchá. Půdu, ze které roste jeho chléb. Všechno to proměňuje v jed, popel a krev. A ještě tomu říká pokrok, obrana zájmů, geopolitika, ekonomika, mocenská rovnováha.
Rozdělili jsme svět na hranice, které nejsou vidět z nebe.
Nakreslili jsme čáry do map, postavili ploty, vztyčili vlajky a začali umírat za kusy země, které tu byly dávno před námi a budou tu i po nás. Přisoudili jsme obrovskou cenu papírům, číslům na účtech, symbolům, které existují jen proto, že jsme se společně rozhodli jim věřit. Kvůli nim jsme ochotni nenávidět, podvádět, zotročovat, zabíjet. Kvůli nim kácíme pralesy, vysušujeme řeky, drancujeme moře a vypalujeme krajinu, jako by planeta byla bezedný sklad a ne křehký organismus.
A zatím kolem nás stojí němí svědkové.
Zvířata, lesy, řeky, hory. Svět, který neumí mluvit naším jazykem, ale o to hlasitěji nese důsledky našich činů. Žádný jiný druh nevymyslel průmysl smrti v tak dokonalé podobě. Žádný jiný druh netěží zkázu s takovou efektivitou. Žádný jiný druh si nepostavil civilizaci, v níž je možné současně obdivovat technologický zázrak a přehlížet, že pod ním praská země.
Možná nejtragičtější na tom všem není naše schopnost ničit.
Tu má v přírodě ledacos. Tragické je, že ničíme vědomě. Víme. Máme data, vědu, zkušenost, historickou paměť. Víme, co dělá nenávist. Víme, co udělá válka. Víme, co způsobí chamtivost, bezohlednost a slepá touha po moci. Víme, že planeta nevydrží nekonečné rabování. Víme, že každé další požářiště, každá další bomba, každá další otrávená řeka je rána, kterou si zasazujeme sami sobě. A přesto pokračujeme.
To je ta skutečná, mrazivá hloupost.
Ne nevědomost. Ne omyl. Ale rozhodnutí. Opakované, kolektivní, pyšné rozhodnutí přehlížet následky, dokud nejsou plameny dost blízko, aby pálily i nás. Dokud se válka neukáže za naším oknem. Dokud sucho nevezme naši úrodu. Dokud jed nepronikne do našeho těla. Dokud se z cizího utrpení nestane naše vlastní.
A přitom jsme mohli být něčím jiným.
Mohli jsme být druhem, který chrání, protože rozumí. Který tvoří, protože cítí odpovědnost. Který používá inteligenci ne k vynalézání dokonalejších způsobů zabíjení, ale k hledání způsobů, jak spolu přežít. Mohli jsme být bytostí, která se stala vědomím planety, ne jejím nádorem.
Místo toho jsme se stali paradoxem.
Nejchytřejší tvor, který jedná jako šílenec. Nejvyspělejší civilizace, která nedokáže ovládnout vlastní destruktivitu. Koruna tvorstva, která se leskne jen proto, že odráží požáry kolem sebe.
A tak možná není nejdůležitější ptát se, zda jsme opravdu vrcholem stvoření.
Možná je důležitější ptát se, jestli jsme si ten titul vůbec kdy zasloužili.
Protože dokud budeme s rozkoší pálit svůj jediný domov, dokud budeme zaměňovat moc za velikost a ničení za vítězství, nebude člověk korunou tvorstva.
Bude jen tragickým důkazem toho, že inteligence bez moudrosti je jednou z nejnebezpečnějších sil na této planetě.
Jiří Chowaniec