Kluk ošuká spolubydlící a nacáká jí do pusinky

Kluk ošuká spolubydlící a nacáká jí do pusinky

Siehst du, dazu eignet sich die App perfekt.
Klingt perfekt
Bäääh, das will ich nicht

Einträge

Favoriten

Verfolgte Blogs

Archiv

In App öffnen
Facebook
Tweet

Reddit
Mail
Einbetten
Permalink

In App öffnen
Facebook
Tweet

Reddit
Mail
Einbetten
Permalink

In App öffnen
Facebook
Tweet

Reddit
Mail
Einbetten
Permalink

In App öffnen
Facebook
Tweet

Reddit
Mail
Einbetten
Permalink

In App öffnen
Facebook
Tweet

Reddit
Mail
Einbetten
Permalink

In App öffnen
Facebook
Tweet

Reddit
Mail
Einbetten
Permalink

In App öffnen
Facebook
Tweet

Reddit
Mail
Einbetten
Permalink

In App öffnen
Facebook
Tweet

Reddit
Mail
Einbetten
Permalink

In App öffnen
Facebook
Tweet

Reddit
Mail
Einbetten
Permalink

In App öffnen
Facebook
Tweet

Reddit
Mail
Einbetten
Permalink

In App öffnen
Facebook
Tweet

Reddit
Mail
Einbetten
Permalink

Schau dir den Rest von diesem Tumblr an
Mehr zeigen

In App öffnen
Facebook
Tweet

Reddit
Mail
Einbetten
Permalink

spolubydlící odjeli pryč a kluk je u sebe v bytě. pes spí. poslouchám ticho a bolí mě z něj hlava. možná mě hlava bolí z toho, že jsem celej den nepila. když zkusím něco dostat do žaludku, tak se mi udělá blbě. dneska jsem cvičila a prokřupala si záda. mám ráda ten přetlak co přeteče a vybuchne a pak se něco v těle uvolní. včera večer jsem brečela a pak jsem šla ven se psem a potkala náhodou kamarády a pak jsem se připletla na party v parku a pak jsem šla na zkoušku kapely mýho kluka a pak jsme přišli domu a měli zbylou půlku noci sex. takovej byl život před covidem. musím koupit nový struny na kytaru a pak si budu moct po večerech hrát. ještě čtyři dny budu sama v tichu a je to skvělý. celej víkend budu číst a psát si v pythonu a jen si se psem odskočíme na cvičák. to ticho léčí. dneska jsem ležela v parku na trávě a koukala na nebe. pes ležel vedle a položila si na mě hlavu. tak moc miluju ticho. štve mě to počasí, hned jak bude líp, tak se psem vyrazíme na pár dní do lesů. samy dvě, bez mobilu a počítače. potřebuju najít novýho psychologa, udělala jsem si mind map hlavních problémů, co teď musím odstranit. bez toho mi doktorka nesníží prášky. noční můry. potřebuju vyřešit proč se každou noc budím zpocená a vyděšená. jako malá jsem se tak bála spát, že jsem se zaměstnávala, abych neusnula, vždycky jsem pak odpadla a pak mě nemohli ráno probudit. teď se nebojim chodit spát, nebojim se těch snů. jsem rezignovaná a unavená ale ted je tady ticho a to mi stačí.
Co je covid covidem, jsem z něho neměla strach. Nejsem ohrožená skupina, žiju zdravě, mám dobrou imunitu a obecně nejsem fanda davový hysterie. Mám tři dávky očkování, ale zcela upřímně je mám primárně kvůli restrikcím a cestování, sekundárně abych nenakazila někoho, kdo by to mohl odnýst, a abych pomohla zbrzdit šíření. O to víc mě překvapilo, že mě covid docela sejmul.
V pondělí jsem se probudila s bolestí hlavy a pak odpoledne během půlhodinovýho callu mi nastoupila teplota. Teď je středa večer a já mám poprvý sílu se umýt a převlíknout. Nejde ani tak o nějaký covid příznaky jako spíš o sekundární důsledky, co s sebou přinesla skoro čtyřicetistupňová horečka. V pondělí večer jsem ležela v posteli někde na okraji spánku a najednou jsem se sama sobě dívala na mozek. Byla jsem tak mimo, že se mi otočily bulvy dovnitř do hlavy a já pozorovala tu velkou šedou kouli za mým obličejem. Ne myšlenky, takový to “nahlédněte za oponu a podívejte se do hloubi svého nitra” ale fakt jen fyzickej průzkum. Jak kdyby se můj mozek vznášel ve formaldehydu někde ve sklenici. Fakt hustý. Nejsem někdy divná? Asi jo. Mám teď chuť si šťouchnout do mozku? Rozhodně jo.
Vybavilo se mi hodně vzpomínek, který si nechci pamatovat. To mám z toho, že si po večerech šťouchám do mozku. Dobře mi tak.
Když mi bylo 14, začalo to teda už dřív, měla jsem šílenou hrůzu z toho chodit spát. Byla jsem vyděšena k smrti, kdykoli se zavřeli dveře do mýho pokoje. Odmítala jsem být sama i přes den. V noci jsem nespala, ležela jsem potmě v posteli a vyděšeně zírala do prostoru. Něco tam bylo. Nějakej hnusnej temnej blivajz se linul zdma a kusy slizu se hromadily v rozích místnosti. Když jsem si nechala rozsvíceno, lezla tam matka, mlela hovna a vyčítala mi, že plýtvám elektřinu a nebudu vyspalá do školy. Zhasínala jsem a nad ránem jsem usínala, vyčerpaná, vyděšená a rozklepaná. Ráno jsem pak konečně spala, když začalo svítat a pak, když přišel čas vstávat do školy, vtrhla do mýho pokoje a rozsvítila lustr. Pokaždý. Prostě mi vypálila každý ráno oči z hlavy a začala salvou výčitek. Dneska ji nenávidim o něco víc než obvykle. Mám fakin covid, teplotu a druhej den ležim v posteli. Myšlenky se mi honí hlavou sem a tym a zrovna před chvílí, když jsem chtěla usnout, jsem si vzpomněla na moje první sezení u psychologa.
Bylo mi 14 a šla jsem tam kvůli nočním můrám a strachu ze spaní. Nechali mě tam jít samotnou. V tý době mi to přišlo cool, protože jsem chtěla bejt hrozně dospělá a samostatná ale tvl kurva já byla vyděšený dítě a oni mě nechali jet samotnou 30 km daleko do jinýho města a tam jít SAMA na první TERAPII v životě. Byl to divnej chlap. Měl ordinaci kousek od Velkýho náměstí v HK. Malá čekárna a malinká docela útulná ordinace. Na počítači měl připnutou kameru. Mířila mi přímo do obličeje a já celou dobu myslela jen na to, co pak bude dělat s tou nahrávkou. Hrozně jsem chtěla odejít, ještě než jsem otevřela pusu. Ptal se na rodinou diagnozu a já špatně vystovila slovo schizofrenie. Šeřval mě. Pak se ptal, co mám za problém. Řekla jsem mu, že jsem v noci v pokoji viděla nějaký postavy, že mám noční můry, kde mě honí hořící borci, sedím uprostřed tmy pod žárovkou obklopená zlejma lidma, že padám ze srázů/do ohňů/do vody, že nemůžu dýchat a že, když ležím v posteli, cítím, jak se po mně natahují černý divný ruce a chtějí mi rozervat záda a vzít si moje tělo. Jak mi v tom domě brní hlava a jak se prostě strašně bojím. Každej jeden zasranej moment.
Podíval se na mě přes ty svý koštěný brejličky, debil, a řekl, že pokud to hned neodvolám, tak zavolá sanitku, odvezou mě do blázince a už se nikdy nedostanu ven. Zpanikařila jsem. Strašně jsem se rozčílila, fakticky takový to, jak vidíš rudě, nepoznáš lidi, a nemyslíš. Začala jsem něco kříčet, křičela jsem. Utekla jsem z ordinace. Mám nejasnou vzpomínku, jak se mě snažil zastavit. Utíkala jsem rovně přímo do hajzlu. O deset let později vím, že to nebyli duchové ani démoni,
PRDATÁ SEXY AMATÉRKA UKÁŽE SVÉ SEXY VELKÉ BRADAVKY
Přítelkyni nažhavil prstěním hladké kundy
Zralé ženy šukají nejlíp

Kluk ošuká spolubydlící a nacáká jí do pusinky

Report Page