Indové to mají taky rádi

Indové to mají taky rádi
Nastavení soukromí Na těchto webových stránkách se používají soubory cookies a další síťové identifikátory, které mohou také sloužit ke zpracování dalších osobních údajů (např. jak procházíte naše stránky, jaký obsah Vás zajímá a také volby, které provedete pomocí tohoto okna). My a naši partneři máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Můžeme Vám také doporučovat obsah a zobrazovat reklamu na základě Vašich preferencí. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat na této stránce (vyvolejte znovu okno a nastavte své preference). V případě, že se rozhodnete souhlas neudělit či jej odvoláte, nebudeme Vám moci doručovat personalizovaný obsah a/nebo se Vám bude zobrazovat méně relevantní reklama. Některé údaje zpracováváme na základě tzv. oprávněného zájmu. Vznést námitku proti zpracování na základě oprávněného zájmu a provést další nastavení soukromí můžete v sekci "Podrobné nastavení". Vámi provedené nastavení se použije pro webové stránky provozovatele tohoto webu a ostatních vydavatelů sdružení CPEx . Nebudete tak muset provádět volbu pro každého provozovatele zvlášť.
My a naši partneři zpracováváme údaje následujícím způsobem:
Personalizovaná reklama a obsah, měření reklamy a obsahu, poznatky o okruzích publika a vývoj produktů , Technický provoz stránek , Ukládání a/nebo přístup k informacím v zařízení , Zpracování údajů vydavateli a dalšími partnery
Podrobné nastavení Rozumím a přijímám

Blesk.cz

E15.cz

iSport.cz

Auto.cz

Živě.cz

Recepty.cz

Doupě.cz

MobilMania.cz

více

Ábíčko.cz

AHA!

AutoRevue.cz

AVmania.cz

Blesk pro ženy

Dáma.cz

DIGIarena.cz

FITweb.cz

Maminka.cz

SportRevue.cz

Ženy.cz

Sazka eLEAGUE

Komentáře

Prostor X

Zprávy

Kultura

Fotogalerie

Video

Premium

Lidé a Země

Extra

Adéla Othová
26. dubna 2015 • 07:00

patička vygenerovaná: 05:50:12 11.08.2022

Inzerce

Redakce

RSS

© 2001 - 2022 Copyright CZECH NEWS CENTER a.s. a dodavatelé obsahu

Autorská práva k publikovaným materiálům

Podmínky pro užívání služby informační společnosti

Informace o zpracování osobních údajů

Cookies

Nastavení soukromí

Vlastnická struktura

Share this selection Tweet Facebook
„Indie, to je totální zmatek, kde nic nefunguje, jak má,“ tvrdí Adéla Othová (25). „A na ulicích jsou nejen krávy, ale taky psi, oslíci, kozy, velbloudi… Je to taková velká zoo, kde se o zvířata nikdo moc nestará.“
Získat stáž v Indii není žádný problém – je jich hodně a většina z nich se týká práce s dětmi, což byl můj cíl. Vyjela jsem s pomocí brněnské pobočky AIESEC a vybrala si k působení město Baróda (Vádódara), kde jsem měla učit angličtinu ve slumech. První ochutnávku indické mentality mi nabídl mail obdržený tři dny před odletem. AIESEC v Baródě se ruší a já jsem převelena do Džajpuru, kde budu pracovat na stejném projektu.
Na letišti mě nikdo nečekal. Zapomněli. Pak mi řekli, že už pro mě v tom projektu nějak nemají místo. Nakonec jsem místo ve slumu přednášela studentům na Business College. Ze začátku mě to hodně mrzelo, ale nakonec jsem byla ráda. Naučila jsem se, že se mohu pouštět i do oborů, v nichž se moc neorientuji. Člověk má co říct ke všemu. Přednášela jsem například o Tomáši Baťovi. Baťa je v Indii na každém rohu a většina Indů si myslí, že jde o indickou značku.
Džajpuru se přezdívá Pink City, protože v centru města má většina domů narůžovělou barvu. Celkem tam žije asi tolik obyvatel jako v celé naší republice. Z měst, která jsem v Indii navštívila (přednášela jsem jen tři dny v týdnu, takže bylo dost času na cestování), mi přišel Džajpur nejčistší a nejpřátelštější. Přesto i tady byly odpadky všude, popelnice nebo odpadkové koše zahlédnete jen zřídka.
Jako každé větší indické město také Džajpur nabízí k vidění tři zásadní historická místa – vodní palác, palác v centru města a pevnost. Ta džajpurská bere dech. Hradby se táhnou přes několik kopců a hlavní stavba nad jezerem Mansagar je obrovská a neuvěřitelně zachovalá.
Za pozornost stojí i nedaleká sloní farma. Většinu slonů v Indii vidíte ve zbědovaném stavu (někdy i v řetězech), kdežto tady si sloni volně pochodují mezi lidmi a ošetřovatelé se o ně vzorně starají. Za devět set rupií (v přepočtu na koruny asi tři stovky) jsem je mohla s kamarády nakrmit, pomalovat je speciálními barvami, vyjet si na nich a nakonec to nejdůležitější – zase z nich barvy smýt. Dostali jsme kartáče, houby a hadice, sloni si lehli na zem a my se dali do sprchování. Oni i my jsme byli nadšeni!
Moje stáž patřila ke „kulturním“, kdy člověk většinou pracuje za ubytování a stravu. Jelikož v Indii je totální binec a každý si dá záležet, aby z cizinců vytáhl co nejvíc, oznámili mi, že mám za ubytování dát sto osmdesát dolarů a stravovat se mám sama. Usmlouvala jsem to na padesát a podobně postupovala, kdykoli mě chtěl vzít někdo na hůl. Pravidelně třeba řidiči rikš, kteří jsou ve finále schopni schválně se motat po městě, aby jeli déle, nebo vás dokonce odvézt úplně jinam.
Je to únavná hra nervů, kdo se vydrží déle dohadovat, ale odměnou je skutečnost, že pak dokážete žít za minimální peníze. Pro představu já si hradila jídlo, nakoupila spoustu oblečení a dárků, procestovala velkou část severu země, jezdila na slonech, velbloudech, skákala paragliding v Himálaji a za celé ty dva měsíce jsem utratila asi patnáct tisíc korun.
Zmíněné bydlení v Džajpuru ale nebylo nic moc. V domě vlastněném indickou rodinou nás bydlelo asi třicet studentů z celého světa, přičemž na deset lidí připadala jedna koupelna a na pět lidí tři k sobě sražené postele. Proti stážistům z Mumbaí (Bombaje) jsme se ovšem měli luxusně. Ti říkali, že spí jednoduše na zemi, a ještě tam mají špínu, šváby a krysy. U nás bylo čisto a žádné zvířectvo nám pod nohama nepobíhalo.
Před odjezdem mi rodina a kamarádi říkali, že nejdřív chytnu nějakou šílenou nemoc, pak mě někdo znásilní a nakonec zabije. Nestalo se, ale je fakt, že na hygienu si člověk musí dávat velký pozor. Dezinfekci na ruce jsem nosila všude s sebou a k tomu užívala i vnitřní dezinfekci, již mi doporučila máma – hlt slivovice po každém jídle.
Pokud jde o nějaké obtěžování, většina Indů ve městech si nedovolí na ženu sáhnout. Jsou maximálně spokojeni, když jim podáte ruku nebo se s nimi vyfotíte. Po tmě bych se asi nikde sama neprocházela, ale to je nebezpečné i v Evropě. Přes den to v Indii nebezpečně jen vypadá, když nejste zvyklí, že se za vámi lidé pořád otáčejí, pokřikují nebo vás i osloví a něco nabízejí. Po pár týdnech si na tu pozornost zvyknete. Po pravdě, já si ji občas docela užívala.
Na co jsem si zvykala obtížněji, to byla šílená nedochvilnost. Když vám Ind řekne, že přijde ve středu ve tři, možná ho uvidíte ve čtvrtek v pět. Pracovní tempo je volné, alespoň dokud neprší. Když začne období dešťů, nedělá nikdo už vůbec nic.
Bydlení se stážisty z celého světa pro mě byla úžasná zkušenost. Takové posezení s muslimem z Alžírska, židovkou z Brazílie, Ruskou, Ukrajinkou a dvěma Tchajwanci je samo o sobě zajímavý zážitek stejně jako řešení, kam v malé ledničce můžete dát tu či onu surovinu, abyste neporušili nejrůznější kulturní a náboženská pravidla.
Také se mi otevřely oči, pokud jde o islám. V pojetí mírumilovných Indů se není čeho bát. Většina obyvatel Džajpuru jsou buď muslimové, nebo hinduisté a často se stává, že hinduisté slaví i muslimské svátky a naopak. Oni prostě rádi slaví.
Velkým poučením pro mě bylo zažít běžný denní provoz. Je to náročné a je třeba být hodně tvrdý, protože jinak nikdy nedostanete, co potřebujete. Ke konci jsem občas ztrácela trpělivost a při jednom pokusu mě napálit jsem zvýšila hlas i na pána, který by mohl být můj děda. Ale jinak to tam prostě nejde. Navíc Indové mezi sebou také tak jednají, i v běžné konverzaci na sebe téměř křičí. Pokud na obyčejné lidi na ulici začnete jako u nás, často si ani nevšimnou, že na ně mluvíte.
Hodně lidí cestuje do Indie, aby poznali sami sebe, meditovali, cvičili jógu… Indický „spirit“ je však jenom trik pro turisty. Nezlehčuji indickou kulturu ani náboženství, ale podle mého názoru je to kouzlo, jež tam lidi hledají, úplně v něčem jiném.
Indové vás sice odřou, kam až se necháte, avšak dělají to pro rodinu, kterou je tam hodně těžké zabezpečit. Rodina a blízcí jsou v Indii to hlavní. Mezi příbuznými je úcta, jakou my už dávno ztratili. Navíc – z lidí tam úplně sálá vděčnost za vlastní život a radost z něj. I děti žebrající na ulici se vám často vysmějí do obličeje, jako by šlo jen o hru. Za celou dobu jsem neslyšela jediného Inda na cokoliv si stěžovat. Turisté ze Západu v Indii hledají to, co by možná měli hledat doma. A v tom jim meditace, jóga ani aromaterapie nepomohou.
Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č. 16/2015.

My a naši partneři zpracováváme údaje následujícím způsobem:
Personalizovaná reklama a obsah, měření reklamy a obsahu, poznatky o okruzích publika a vývoj produktů , Technický provoz stránek , Ukládání a/nebo přístup k informacím v zařízení , Zpracování údajů vydavateli a dalšími partnery
Podrobné nastavení Rozumím a přijímám
Přihlášení členové Deník Klubu čtou vše bez omezení.

Dva domovy má fotografka Kamila Berndorffová. Na snímku je v rodné Blatné, ale část roku tráví v Indii. Letos se například chystá do města císaře Akbara, které se jmenuje Fatéhpur Síkrí. Oblíbila si také indické oděvy: doma má 28 pandžábí a pět sárí.

|
Foto: Deník/ Václav Pancer

Indie,
Blatná,
fotografie,
Czech Press Photo,
Kamila Berndorffová,
vlak,
uhlí,
Motol,
Josef Koudelka,
Žižkov,
peníze

O společnosti
Kariéra
Kontakt
Mojepředplatné.cz
Všeobecné smluvní podmínky
Zásady zpracování osobních údajů
Cookies
Zpracování dat
Práva subjektů údajů

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s. všechna práva vyhrazena.
Publikování, šíření nebo jakékoliv jiné užití obsahu pro jiné než osobní účely uživatele, je bez písemného souhlasu VLTAVA LABE MEDIA a.s. zakázáno. Toto ustanovení platí také pro RSS kanály a jejich obsah.

Blatná /ROZHOVOR/ - Se známou jihočeskou fotografkou Kamilou Berndorffovou, jež získala dvakrát Czech Press Photo, o odpadu u Tádž Mahalu, focení na onkologii i o sárí.
Má tam svého krejčího, který jí šije její oblíbená pandžábí. Vrací se tam posledních 16 let každou zimu na několik měsíců. „Já jezdím do Indie jako domů," říká fotografka Kamila Berndorffová (56), rodačka z Blatné. Podobně silné fotografie, jež vozí z Indie a za které získala již dvakrát prestižní cenu Czech Press Photo, má ale i z dětské onkologie v Motole. Pod názvem Můj nový život je teď vystavuje v blatenském muzeu a při besedách o tomto focení ženy pláčou.
Když vám doktorka Lucie Cingrošová poprvé navrhla, abyste fotila děti z motolské onkologie, seděla jste prý na velbloudovi. Je to s podivem, ale na velbloudovi umím opravdu jezdit. Minimálně dvakrát za rok strávím dva dni na velbloudech, v poušti Thár. Umím jezdit i tryskem. A když jsme tam byly v únoru 2010 s Lucií Cingrošovou, tak celé tři týdny v Indii velmi hezky hovořila o své práci na dětské onkologii v Motole. Jela na velbloudu přede mnou, řekla mi to a já ihned věděla, že je to hozená rukavice a že to velmi chci. Všeobecný názor je, že dětská onkologie v Motole je tristní oddělení, že se tam pláče, ale Lucie mě přesvědčila, že je to úspěšné pracoviště.
Nakolik úspěšné? V posledních letech je úspěšnost vyléčení nádorů 84 procent. To je úžasné.
Jak jste dosáhla toho, aby se děti fotily rády? Napřed, abych se s dětmi seznámila, jsem jim povídala zážitky z Indie. Pacientům mezi 14 a 18 lety jsem vyprávěla, jak tam chodí kluci s holkama. Děvčatům jsem přinesla oblečení indických žen, říkala jim, jak se líčí. Začala jsem sérií Modeling, holky si to užily, měly vizážistku, stylistku… Jenom mě překvapilo, že ještě přišli dva kluci, že by se také rádi fotili (úsměv) .
V Galerii Nahoře jste říkala, že máte na focení krásné vzpomínky. Dejte příklad. Jsou to vzpomínky krásné a někdy taky velmi smutné. Napadá mě historka s Deniskou, holčičkou, která byla vážně nemocná. Původně jsme ji do Modelingu ani nechtěli zařadit, protože byla upoutaná na lůžko. Ale přišla její maminka, jestli by nebylo možné Denisku fotografovat, že by měla velikou radost. Měla zdravé jenom jedno očičko, to jsme jí nechali nalíčit, oblékli jsme jí šatičky… Pár týdnu potom zemřela. Ale její maminka říkala, že to bylo naposled, co se Deniska takhle smála.
Focení vás obklopovalo odmala: tatínek byl fotoamatér, doma černá komora. Vzpomenete si na vaši první fotku? Ve vývojce jsem si máčela prsty už jako malá holka. Byla jsem vychovávaná ve výtvarném prostředí: matka dělala akvarely, otec fotky a oba dva linoryt. Fotoaparát jsem dostala, když mi bylo devět nebo deset. Ale už předtím jsem si půjčovala tátův a určitě to byly fotky ze školních výletů.
Fotila jste spolužáky, nebo krajinu? Spolužáky, krajina mi nic neříkala a vždy se mi zdálo, že v jižních Čechách je tak hezká, že je obtížné ji nafotit. Kromě spolužáků jsem hodně fotila sestru, která se narodila, když mi bylo 14 let a kterou jsem taky hodně hlídala.
Ta má asi slušnou fotokolekci. Má nádherné album, ale já taky, mě fotografoval otec.
Jako fotografku vás proslavila Indie. Jakousi předzvěst vnímám v tom, že na Žižkově jste fotila cikány. Jaké to bylo? K osmnáctinám jsem dostala Pentacon Six, veliký aparát, těžká skla a objektivy. Byla to dřina, nosit ho v brašně. Tak když jsem měla rande, kluk mi musel nosit fotoaparát, jít na Žižkov mezi cikány, a ne každý vydržel (úsměv) . Jeden vydržel déle a toho jsem si vzala.
Do Indie jste jela poprvé v roce 1998. Byl to únik od starostí, nebo jste jela na módní vlně? Móda Indie ještě nebyla. Možná to byl únik. S bývalým mužem jsme velmi cestovali, a když jsem se rozvedla, netroufala jsem si vzít dvě holky do auta a odjet do zahraničí. Ale když začaly samy jezdit kvůli jazykům, měla jsem pocit, že bych taky ráda vyjela. Věděla jsem, že musím do země, která je levná, ale měla jsem o ní velmi malé povědomí.
První pocit ženy z Evropy v hinduistické Indii? Ohromný šok. Jely jsme s kamarádkou na blind a bylo to velmi drsné. Už jenom to, že mi do Dillí nepřiletěl baťoh, hned nás taky někdo ve směnárně okradl. Zpětně to vidím jako docela velký hazard. Indové velmi dobře poznají, že člověk v tom neumí chodit.
Jak se chovají k evropské ženě? Mísí se vztah k ženám vůbec a vztah k bílé ženě. Žena je tam velmi uctívána z pozice ženy – matky. Rodí děti a to je pro hinduistickou kulturu nesmírně důležité. Zároveň je ale jasné, že by měla být poslušná svého otce, staršího bratra, manžela a tchána. Nicméně když dělá to, co má, není její osud nijak tristní, má své jisté. Nehrozí jí to, co ženě v naší kultuře, že je opuštěná, zanechaná s dětmi a nahrazená mladší. To se v Indii nedělá.
A co bílá žena v Indii? Ta se pokládá za promiskuitní. Mají o nás – do určité míry – zkreslené představy. Proti jejich ženám jsme skutečně promiskuitní. A když si vezmeme, že ze západní kultury znají filmy typu Sex ve městě, tak o tom, co je pro nás nadsázka, si myslí, že je běžná praxe. A podle toho se k nám někdy pokouší chovat. Ale Indové jsou lidé velmi mírní, a tím pádem dávají ženě sice permanentně milostné návrhy, ale nikdy na ni netlačí.
Jezdíte tam 16 let. Předpokládám, že jste tam prožila i lásku. Samozřejmě, že ano. A ne jednu, to klidně přiznám.
Jistě sledujete, jak se Indie v čase mění. Došla jste k dílčímu závěru, v čem nejvíc? Velmi je to vidět ve velkých městech. Řada mladých holek chodí evropsky oblečená, zatímco když jsem do Indie začala jezdit, dalo se spočítat na prstech jedné ruky, koho jsem potkala v džínách a tričku.
A změny v mentalitě? Indové si všimli, že začínají prosperovat, střední vrstva ekonomicky posiluje. Vždy byli velmi hrdí a teď se trošku vytahují, ale mají na to celkem nárok. Další rozdíl je v tom, že dřív se velmi respektovalo, když Ind vystudoval školu v zahraničí, zatímco teď mají řadu prestižních vysokých škol, a kdo ji absolvuje v Dillí, Bombaji nebo Kalkatě, je na tom výrazně líp, než když má školu třeba z Prahy.
Za fotky z Indie jste získala dvě ceny v soutěži Czech Press Photo. První za snímek z třídění odpadu u Tádž Mahalu. Čím vás to místo přitahovalo? Z odpadků, které pálili, šel kouř, byla trošku mlha, byli tam velbloudi… Stačilo se ponořit do odpadků, což mi nedělalo problém, protože když fotograf vidí dobrou fotku, je mu jedno, v čem šlape. Skoro jsem se v tom válela, ale věděla jsem, že ty fotky mi za to stojí.
Podruhé jste cenu dostala za snímek z vlaku. Ve vlacích jste se často i seznamovala. Čím vším je
Sexy kráska Jozefina Mutzenbacher
RoccoSiffredi a jeho anální gangbang
Tahle kráska patří mezi celebrity v erotice

Indové to mají taky rádi

Report Page