Holky se bičujou

🛑 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Holky se bičujou
design Jiří VANČURA , web Tomáš ADÁMEK , 2006–2022
Monika. Páni, když mi moje manželka poprvé řekla, že se jmenuje
Monika, tak se mi postavil. Poprvé v životě se mi postavil na jméno holky!
Mě to tak vyvedlo z míry, že jsem zapomněl, jak se jmenuju! Nebudete mi to
věřit, ale já v tu chvíli fakt nevěděl, že se jmenuju Řepa. Napadala
mě samá pitomá jména, jako Castro, Lenin nebo Chaplin! 
Monika
pak všem říkala, že když jsem se jí poprvé podíval do očí, ztratil
jsem prý doslova řeč. Nevyvracel jsem jí to, protože kdybych řekl, že se
mi postavil na to její jméno, tak by se jí to možná dotklo.
Monika by
byla totiž ve svých sedmnácti kus, i kdyby se Monika
nejmenovala!
Monika byla nekrásnější ženská, jakou jsem do té doby
potkal. A že jsem jich na vojně potkal dost. Byly pěkné, ale žádná se
nejmenovala Monika.
No prosím, a teď, po
pětadvaceti letech, mi ani neťukne. Vlastík vykoukl z okna verandy. Monika ležela v záhonku s jahodami, zástěru vyhrnutou do půlky
tlustých, varhánkovitých stehen. Protože se jí zástěra vepředu
rozepnula, břicho se jí vyvalilo do jahod…
Já ale taky nemládnu, to
je fakt. Vlastík se podíval z výšky svých sto osmdesáti šesti
centimetrů kriticky dolů, na svoji postavu. Přes břicho si na pinďoura
nevidím už pár let.
Kdepak,
nezabírá to. I když, kdo ví? Třeba se mi postavil a já, jak na něj
nevidím, tak to ani necejtím. Jako ti, co nosí brýle. Když si je sundaj,
tak neslyšej! Jo, je to tak! Aspoň to někteří říkají!
Monika.
Monika? Ale ne. Asi bych ho cejtil, i když na něj skrz to svý břicho
nevidím. Ále, co já se tady budu dohadovat, když si na něj můžu
šáhnout! Vlastík sjel opatrně pravou rukou do rozkroku a prohmatal se. Ale
nic pevného nenahmatal.
No jo. Přikývl sám sobě. Měl jsem pravdu. Na
Moniku už pár let nezabírá! A že jsem si na to tak najednou vzpomněl? Ahá! To ten dopis!
Hruškovi psali, že se už na mě a na Moniku moc
těší. A když jsem četl v tom jejich dopise to její jméno, tak jsem měl
pocit, že se mi postavil! A bylo to moc pěkný! Ale nevím, jestli to nebyl
jenom můj pocit. Protože když jsem ten dopis dočetl, tak jsem si na něj
sáhl, tak, jako před chvíli. A už mi nestál.
Tak nevím, jestli mi
tu chvilku stál nebo nestál…? Ale pocit to byl pěknej. I ten jejich
dopis byl pěknej! Já totiž odpověděl na inzerát!
Už dlouho
jsme si s Monikou říkali, že teď, když nám děti odešly z domova a
vnouče na cestě žádný, že je nám doma docela smutno. Oba přijdeme
z práce a co? Doma není co dělat. Všechno jsme to udělali
před lety.
Snad jenom na zahradě je práce. Ale Monika se stejně
vyvaluje v těch svých záhonkách jenom proto, že nemá
co dělat.
A já? Koníčka žádnýho nemám. Celý ty roky jsem
pořád zveleboval dům a zahradu. A pomáhal Monice s dětmi. Ale teď už je
na baráku a na zahradě dávno všechno hotový, holka se vdala, kluk se
oženil, oba mají svoje firmy, práce plno, děti zatím nechtějí, takže
vnoučata zatím žádný a tak jsme zůstali v baráku sami.
Tedy, ne, že bychom se hádali, to ne. My
jsme se vlastně nikdy pořádně nehádali. Když se někomu z nás něco
nelíbilo, tak to tomu druhýmu řekl. Ten druhý si to přebral a pak buď
ustoupil a nebo jsme našli zlatou střední cestu. Doktor Plzák by z nás
měl radost. Ale možná, že se nudíme proto, že se nehádáme.
No, ale
abych se začal s Monikou po pětadvacetiletým spokojeným manželství hádat
kvůli tomu, že se nudím, tak to tedy ne! A nebo abych lezl na půdu a shodil
ze střechy pár tašek, abych měl co vopravovat, jako to dělá Koláčný
naproti, tak to už vůbec ne!
Inzerát
těch Hrušků se mi líbil. To jsem tedy ještě nevěděl, že se jmenují
Hruškovi.
„Starší, zdraví, plnoštíhlí manželé, kteří se
docela obyčejně nudí, hledají podobnou dvojici. Nejraději SM. Napište,
přijedeme, poznáme se. Bude nám Au! Au! Zn. Život začíná po
pětačtyřiceti.“
Líbilo se mi, že si na nic nehrajou. Že
přiznají, že se docela obyčejně nudí! Přesně, jako já
s Monikou.
A taky se mi líbilo, že jsou stejně staří s námi a
pravděpodobně tedy prožívají totéž, co my. Děti zaopatřený, starosti
žádný. A že jsou ze severní Moravy, jako my, to se mi taky líbilo. Při
dnešních cenách benzínu je dobrý každý kilometr, který se
nemusí ujet.
A to jejich Au! Au!, to se mi taky líbilo! Bylo v tom
něco takovýho, no… srandovního. Ženský by to asi připadalo něžný,
mně to přišlo srandovní.
Přečetl jsem ten inzerát Monice a řekl
jí, že na něj chci odepsat. Ať k nám přijedou některou sobotu. Když
nám nesednou, nebo my nesedneme jim, tak odjedou a my už je víckrát
nepozveme, k nim taky nepojedeme a bude to.
Monice se ten jejich
inzerát taky líbil. Akorát říkala, že ho špatně vytiskli. Že tam
správně má být: …a nebude nám Au! Au! A ne… a bude nám Au! Au! Oni
chtěli určitě napsat… a nebude nám Au! Au!, jako že nám bude dobře a ne
Au! Au!
Takhle mi to Monika vysvětlila a měla asi pravdu. V každým případě jsem na ten inzerát odepsal. Napsal jsem, že se
s nimi chceme poznat, že se taky nudíme a že podle toho jejich inzerátu
máme hodně společného. Plnoštíhlost, věk i tu SM. A že se nám líbí
i to Au! Au!
A oni nám odpověděli. Byli to ti Hruškovi z Ostravy,
jak jsem už říkal.
Vlastík opět vykoukl na zahradu. Monika už
jahody nasbírala, seděla teď v chládku a odpočívala. Vlastík se při
pohledu na ni zakabonil. Třeba to u ní už není plnoštíhlost. Třeba už
je tlustá. Třeba jsem měl o Monice do toho dopisu napsat, že není
plnoštíhlá, ale že je tlustá. A pěkně tlustá! No, a já
vlastně taky.
Ále, mávnul nad tím Vlastík rukou. Když se jim
nebudeme líbit, tak ať si jedou, odkud přijeli. Do Ostravy je to od nás
kousek.
„Moniko! Nezapomnělas, že zítra přijedou ti Hruškovi?“ Monika se na něho podívala a zavrtěla hlavou. „Nezapomněla! Za
chvíli jdu k Marušce, bude mi dělat hlavu!“
Vlastík spokojeně
přikývl. Tak je všechno v pořádku, brambory jdou do řádku, jak
říkával můj dědeček.
A šel prohlédnout kazety. Když bude zábava
váznout, vždycky můžu zapnout video, brumlal si, na televizi radši
spoléhat nebudu.
Druhý den v sobotu, přesně ve čtrnáct hodin, jak
bylo domluveno, se u vrátek ozval zvonek. „Už jsou tady, Vlastíku!“
Zavolala Monika a utíkala k oknu v kuchyni. „Jsou to oni! Jdi jim rychle
otevřít!“
Vlastík už scházel po schodech u domu. Hm, ona je
pěkná! Příjemná! A jak se hezky usmívá! Trochu víc nalíčená, než je
tady u nás zvykem, ale co chcete po vesnici! Á, starej Richtr vod vedle už
zase kouká! Ten má tuhle naši ulici místo televize! Tomu aby tak něco
uteklo!
„Dobrý den! Vítám vás! Jak jste nás našli?“ Halasil
Vlastík, když otevíral branku. „V pohodě! Ani jednou jsme se
nemuseli ptát!“ Uklidnil ho muž a pevně mu stiskl ruku. „Já jsem
Hruška. Mirek. A tohle je moje žena Alice.“
Alice podala Vlastíkovi
ruku a také mu ji pevně stiskla. To se mu líbilo. Neměl rád, když lidé
tiskli ruku, jako když nic nedrží. „Já jsem Řepa. Vlasta Řepa.“
Vlastík se otočil a viděl, že z baráku vyšla i Monika. „A to je moje
manželka Monika.“
No, proti Alici je sice Monika tlustá, to musel
Vlastík kriticky přiznat, ale tu trvalou jí včera Maruška udělala moc
hezky! A Hruškovi se na ni usmívají! Nevypadají, že by jim ta její
tloušťka nějak vadila!
„Tak pojďte dál. A nezouvejte se!“ Zval
hosty Vlastík do domu, a když zacházel dovnitř jako poslední, ještě se
přes plot podíval na jejich auto. Mají Forda… no, my máme Felicii a jsme
s ní spokojený, tak jaký pak copak.
Vešel do předsíně, kde
zjistil, že se opravdu nezuli. Ale mávl nad tím rukou. Venku je sucho a boty
mají čistý, vždyť vylezli z auta…
„Tak co si dáte?“ Zeptala
se pohostinně Monika a stáhla ubrousek z mísy buchet na stole. Alice k nim
přivoněla a rozzářila se. „Dala bych si kafe a tuhle jednu voňavou
nádheru!“ Natáhla se nad buchty a Vlastík využil příležitosti a
prohlédl si ji pěkně od hlavy až k černým lodičkám.
„Co,
jednu?“ Zasmál se a obdivně mlaskl. „Vy můžete klidně i deset
buchet!“ Sakra, to je pěknej kus ženský! Prsa, boky, pěkně stavěná!
A umí se obléknout! Černá sukně se širokým páskem a černý svetřík,
na něm nějakej řetěz… a jak voní! Skoro jako ty buchty.
„A vy?
Co si dáte vy?“ Zeptala se Monika Mirka a ten se na ni usmál. „Když
budete dělat to kafe, tak bych si ho dal taky. Třeba turka.
Děkuju.“
Za chvíli už seděli všichni nad kafem a nad buchtami a
povídali si o tom, co dělaj, o dětech, o poslancích, o prezidentovi.
Samý takový ty vděčný témata.
A když už o sobě věděli
všechno, začali si tykat. Pak se najednou Mirek zvedl.
„Všiml
jsem si, že máte nádhernou zahradu. Moniko, nechceš mi ji ukázat? Nám se
v tom našem paneláku může o zahradě jenom zdát! A já miluju přírodu!
Alice, ta je zase spíš domácí typ. Ty s námi nepůjdeš, viď,
miláčku?“
Alice po něm mávla rukou, jako po obtížném hmyzu.
„Jen jděte sami! Jděte! Já tady zůstanu s Vlastíkem.“ Vlastík
spokojeně přikývl. "Jen jděte! Já si dám si ještě kafe a buchtu. Jo,
buchty, ty Monika tedy umí!!
Monika chodila s Mirkem mezi záhony a ukazovala mu, kde co
je, až se dostali na konec zahrady, kde byla stočená hadice na
zalévání. „Á, náš gumový pomocník! Mám rád hadice… moc rád.
A tahle je nádherně tenká! Tenká tak akorát!“ Mirek vzal hadici a ve
vteřině ji celou rozvinul. „A co ty, Moniko?“
Obrátil se k Monice
a švihal hadicí kolem sebe. „Máš taky ráda tuhle gumovou hadici?“
Monika přikývla. „Abych ji neměla ráda! Mám ráda všechno, co mi
dělá dobře!“ Ale v duchu si říkala, že tu hadici tedy nemusel
rozmotávat celou! Nemusel ji vůbec rozmotávat! A proč na ni vlastně vůbec
sahá? Celou noc pršelo, dneska se zalejvat nemusí. Budu ji muset zase
stočit! To jsou holt tyhlety městský!
Mirkovi zářily oči.
Přistoupil k Monice, a najednou, Monika ani nevěděla jak, jí tu hadici
protáhl mezi nohama, potom kolem krku a pak hadici ještě několikrát omotal
Monice kolem prsou!
Monika skoro nemohla dýchat a říkala si, to ty
šaty budou pěkně vypadat! A tak blbě se žehlej! Budu je mít jako
harmoniku! A vůbec, co blbne s tou hadicí?
„A jak se ti líbí
tohle, co?“ Řekl tiše Mirek a hadici kolem jejího těla utáhl ještě
víc. „Au! Au! To bolí!“ Vyjekla Monika. „To je dobře, že to
bolí… Au! Au! To je dobře, že ti je Au! Au! A teď ty! Na! Bouchni do mě!
Ať mi je taky Au! Au! Dělej!“
Mirek strčil Monice do rukou hrábě,
které byly opřené o strom, a utáhl hadici kolem jejího těla ještě víc.
Monika cítila, jak se jí hadice zařezává mezi nohama a taky prsa ji bolela,
ale nemohla se ani pohnout, protože tu hadici měla taky kolem krku, jako
ohlávku.
Podívala se na hrábě, které držela. Co je zase tohle?! Co
má s nima dělat? Podívala se na Mirka a ten se k ní
otočil zády.
„Dělej! Bouchni mě těma hráběma! Au! Au! Bouchni
mě! A pořádně!“ Křičel Mirek a přitom škubal za tu pitomou hadici a
ta se utahovala Monice kolem těla víc a víc! Ještě že mám to sádlo,
jinak bych už byla na kusy, pomyslela si naštvaně. Koho to ten můj Vlastík
pozval? Že von Mirek bude z nějaký tý sekty, kde je bičujou, když
nevodevzdaj příspěvky?
„Au! Au!“ Vykřikla, protože Mirek zase
zatáhl za hadici a Moniku to tentokrát zabolelo úplně nejvíc. „Au!
Au!“ Vyjekla znovu. „Taky! Já chci taky! Taky! Au! Au! Dělej! Bouchni
mě! Dělej, Moniko! Au! Au! Bouchni mě!“ Mirek řval, jako pominutý a
Monika si řekla, že ho asi bude muset opravdu praštit, nebo starej Richtr
ještě zavolá policii! Ten blázen škubal tou hadicí a tím škubal
i s Monikou, a v okamžiku, kdy Monika měla pocit, že ji ta hadice opravdu
přepůlí, sádlo nesádlo, už na nic nečekala.
Přehodila si v rukou
hrábě a praštila Mirka zubatou části přes záda, jak nejvíc mohla. Mirek
zařval bolestí, pustil hadici a začal poskakovat po zahradě.
„Au!
Au! Číms mě to praštila?! Ženská pitomá! Mělas mě praštit násadou, ne
tímhle! Au! Au! Budu mít v zádech díry!“
Monika odhodila hrábě a
uraženě se vymotávala z hadice. „Chtěls praštit? Chtěl! Já se tě
neprosila, abys mě svazoval hadici. Já tedy ne.“
Mirek si ohmatával
záda. „Jak to, že ne? A kdo říkal, že má rád hadici, protože mu
dělá dobře?“ Ten je natvrdlej, pomyslela si Monika. „Aby mi hadice
nedělala dobře! A komu by nedělalo dobře, když se nemusí tahat
s konvema?“
Mirek se zkusil opatrně předklonit. „Záda mám snad
přeražený… to je tedy vejlet! Proč jste psali, že jste
taky SM?“
Monika na něho nechápavě koukala. „A proč bysme
nenapsali, že jsme SM? A vy snad nejste severní Morava, jako my?“ Teď
na ni zase koukal nechápavě Mirek. „Jaká severní Morava?! Jaká
severní Morava, do prdele?!“ Pak mávnul rukou a šel pomalu k domu, ze
kterého právě vycházela Alice, celá rudá.
„Jedeme domů. Jsou to
blbci!“ Vztekle vyjela na Mirka, když k němu došla. „Řekla jsem mu, že
budu jeho otrokyní, ať mi poručí, co mám udělat a víš, co mi řek?!
Víš, co mi řek?! Řek, abych umyla ty hrnky vod kafe, že si dá zatím pivo!
Debil! A jaks dopad ty?“
„Ani nemluv.“ Mávnul Mirek rukou po
Monice. „Vona mě praštila hráběma! Ale ne násadou, jak jsem jí říkal!
Představ si! Vona mě praštila přímo těma špičkama! Kráva
tlustá!“
Z domu vyšel Vlastík a tvářil se nešťastně. „Alice, já se ti omlouvám, ale tys pořád chtěla něco mermomocí
dělat! Mě by v životě nenapadlo, abych návštěvě řek, aby umyla hrnky.
Ale já fakt nevěděl, co bys honem měla dělat. Monika by určitě věděla
líp, co bys mohla dělat…“
Mirek pohrdavě sykl. „Jo, ta by tedy
určitě věděla, co dělat… Pojď!“ Vzal Alici pod paži a odcházeli
k vrátkům.
„Nechoď nikam!“ Zarazil Vlastík Moniku, která se
s nimi chtěla jít rozloučit na chodník. „Oba jsou nakrknutý, nevím
proč a starej Richtr zase čumí! Zamáváme jim, jako že se s nima
loučíme! Mávej!“ A tak před domem stáli manžele Řepovi a mávali
naštvaným manželům Hruškovým, kteří nasedali do auta.
„Podívej
se, oni nám ještě mávají, idioti!“ Okomentovala loučení Řepových
Alice.„S ním nebyla vůbec žádná řeč! Pořád mlel něco vo severní
Moravě a vo tom, že máme tolik společnýho… To tedy jo! To tedy jo!“ Alice si vztekle zapálila cigaretu. „Jsou úplně blbí!“ Souhlasil
se svoji manželkou Mirek. „Ta jejich severní Morava! Vona mi to řekla taky!
Že prej jsou taky ze severní Moravy, jako my! Že prej jsou taky SM, jako my!
Kdyby mě ty záda tak nebolely, tak bych se tomu snad
i zasmál!“
Když jejich auto zmizelo na konci dlouhé ulice, Vlastík
s Monikou zašli zpátky do domu.
„To to dopadlo.“ Řekl Vlastík
nešťastně, sedl si ke stolu a vzal si jednu buchtu. „A cos mu vyvedla ty,
že šel k autu jako spráskaném,“ zeptal se zvědavě a zakousl se do
buchty.
Monika to už měla promyšlený. Než aby Vlastíkovi vyprávěla
o tý hadici, to radši bude lhát! „On mě… on mě vzadu na zahradě,
u hadice, začal najednou objímat! Tak sem ho práskla
hráběma!“
Vlastík se na Moniku obdivně podíval a s plnou pusou se
pokusil o hvízdnutí.
„Dobytek jeden,“ ulevil si a utřel vyprsklé
drobky ze stolu. „Tak von tě vobtěžoval, Moniko?! No vidíš, mě by
nenapadlo na tu jeho vyzáblou kozu ani sáhnout a von mi tě
vobtěžoval!?“
Vlastík položil buchtu, vstal a Moniku objal. Koukal
seshora na tu její čerstvou trvalou, a najednou cítil, že mu stojí! „Moniko?“ Zašeptal zkusmo, ale už si tím byl jistý stoprocentně!
Stojí mu!
Ale to už ho ucítila i Monika a začala si rychle stahovat
šaty. Vlastík ze sebe serval kalhoty a za chvíli už na sobě leželi na
široké, kuchyňské válendě.
Když se Vlastík začal v Monice
rytmicky pohybovat, konečně jí došlo, jak to bylo s tím inzerátem! Voni
ten inzerát vytiskli dobře! Ti prasáci vod nás chtěli, aby jim vopravdu
bylo Au! Au!
Musím to Vlastíkovi říct, až skončí, pomyslela si
Monika spokojeně, ale vzápětí tuto myšlenku zavrhla. O žádném Au! Au!
nesmí s Vlastíkem mluvit! Přece mu už řekla, že ji Mirek na zahradě
vobtěžoval! Ale vo tom, že ji vomotal tou hadicí, vo tom mu
neřekla!
Monika si vzpomněla, jak se jí ta hadice zařezávala mezi
nohy, v místech, kde teď cítila Vlastíka a náhle ji celou zalilo tak
silné a horké vzrušení, že se jí až hlava zamotala!
Celým svým
tlustým tělem se vzepjala proti Vlastíkovi. Ten na chvíli překvapeně
strnul, aby vzápětí, s ještě větší silou, pokračoval
v milování.
Když se později večer milovali podruhé, uvědomili si
tito starší, zdraví a plnoštíhlí manželé ze severní Moravy, že život
je krásný i v pětačtyřiceti…
pani ( vilem drda,dolni lutyne , 5.9.2008 21:09)
fuchsova,jako asi psat umite,ale tohle je na me moc dlouhy.nezlobte se,ale
cist to nebudu.ja se totiz zivim poctive a nemam cas vysedavat u kompu a psat
jako vy......jsem havir a kdyz prijdu po sichte domu,jsem rad,ze sebou prastim
do postele a usnu,vite.......na takovy jako jsete vy,musime my,obycejni delnici
makat.uz me to zacina pekne stvat.zdar buh.
Havíře miluju! ( Irena Fuchsová , 5.9.2008 22:09)
Fakt, pane Drdo! Miluju! A vy, havíř, jste ke mně TAK nelaskavý! I vy
jeden, i vy jeden… Asi sebou taky praštím do postele a usnu…
pani fuchsova ( pavel vlezly,zleby u caslavi , 6.9.2008 00:09)
nic si z toho nevychovance nedelejte a radujte se z vyhry.pry vam ve stredu
vysla ve sportce pata.......93 kc se bude hodit,ze..........
Přečtěte si to, nebudete litovat ( Irena M. , 16.9.2008 11:09)
Nemůžu neokomentovat tuto povídku. Je delší, jenže já ji četla
přímo v knížce, kterou jsem měla půjčenou od kamarádky. A zrovna touto
povídkou jsem pobavila na dovolené tolik lidí, že opravdu doporučuji –
přečtěte si to, nebudete litovat!
Paráda ( Renata čechová , 2.10.2008 14:10)
To jsem se zase pobavila. Pan havíř ať nečte a jeho dělnická třída,
které je ukřivděná,ať jde do háje. Povídka super, úplně jsem si to
představovala…:-D
Milá Renato... ( Irena Fuchsová , 2.10.2008 21:10)
… pana havíře znám osobně!
Až mě naštve, prozradím ho a bude mít po radosti!
Zdravím a děkuju za príma povídku:)
Hedo, Hedo, ( Irena Fuchsová , 4.10.2008 02:10)
…jak to, že nespíte? Já
mám pana Fuchse na chalupě a teď jsem například dělala na zítra rejži,
ale co vy?! No?! 
Paní Fuchsová, povídka je super! ( eva , 5.10.2008 13:10)
Dnes jsem úplně náhodou narazila na Vaše stránky a jak to tak vypadá,
asi tu chvíli, s Vaším dovolením,pobydu. Pamatuji si na Vás
z příspěvků do Nei-reportu, jeden čas jsem tam také hodně psala, ale
neuváděla jsem svoje jméno. To už je ale dost sávno. Pak jsem se také
pokoušela psát nějaké povídky, sice tak daleko jako Vy jsem to nedotáhla,
ale pár povídek mi vyšlo. Na knihu jsem si tedy ale ještě netroufla,
i když je to tak trochu v plánu.Vaše povídky se mi moc líbí, jsou fakt
ze života a dobře se čtou. Bohužel, knížku jsem ještě žádnou nečetla,
ale budu to muset udělat. Mějte se moc fajn,přeji další nápady a
úspěchy! Eva H
Já nedělala rejži, ale vinula závin:)Někdy se holt člověku v noci
spát nechce (zato následující den jsem usnula 3×)!
Je moc fajn najít bezvadné čtení na netu ( Míša , 8.10.2008 14:10)
Paní Fuchsová, náhodou jsem objevila vaše „když“ a jsem tomu moc
ráda, protože Vaše stránky jsou hezky udělané, velmi osobité a
s radostí si příště přečtu další povídky, u kterých se jistě
pobavím, tak jako tentokrát. Děkuji :)
Náhody mám ráda... ( Irena Fuchsová , 8.10.2008 22:10)
… zvlášť, když ke mně
přivedou nové čtenáře! Zdravím vás, Míšo! A zachovejte nám svoji
přízeň, mně i mým webovkám! 
Přátelé ze SM jsou ohromní!!! ( martýna , 19.10.2008 19:10)
Milá paní Fuchsová, v MF ONA Dnes jsem si přečetla Vaši povídku
Tajemství ložnic, která se mi moc líbila a velmi jsem ocenila jejich
krátký komentář k Vaší osobě a poznačila si webovky „když“, které
mě teď opravdu nadchly a Přátelé ze SM pobavili a rozesmáli jako dlouho
nic, smála jsem se tady nahlas, až mi tekly slzy!!! Úsměv na tváři mi
vydrží ještě dlouho. (Už dříve jsem od Vás četla Když ženy mají své
dny a patříte mezi mé oblíbené spisovatele a krásně udělané „když“
budu navštěvovat co nejčastěji.) Přeji Vám samé štěstí a mnoho
nápadů na další tak vtipné povídky, jako byla tato.
Martýno... ( Irena Fuchsová , 20.10.2008 08:10)
… děkuju za chválu! To mám radost! Přátelé ze SM miluju! Něco
podobného se totiž stalo mně- myslela jsem, že SM v inzerátu, je severní
Morav
Otec oplodní dceru souseda
Šukáni trest pro děvku
Homo Erectus - porno z pravěku