Gina Valentina nasala vejce

⚡ VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Gina Valentina nasala vejce



Login
Bezplatná registrace



PREV 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 NEXT


Filmy
Nové verze
Nejsledovanější
Nejlépe hodnocený
Nejčastěji diskutováno


Account
Login
Create Free Account
Contact



Porneo.cz © Copyright 2022

DMCA Notice
Terms of Use



This is a text widget, which allows you to add text or HTML to your sidebar. You can use them to display text, links, images, HTML, or a combination of these. Edit them in the Widget section of the Customizer .

Already have a WordPress.com account? Log in now.




Site Title



Customize




Follow


Following


Sign up
Log in
Copy shortlink
Report this content


View post in Reader


Manage subscriptions

Collapse this bar






Privacy & Cookies: This site uses cookies. By continuing to use this website, you agree to their use.
To find out more, including how to control cookies, see here:

Cookie Policy


Bratr Bartolome de las Casas z řádu svatého Dominika, Ordo fratrum praedicatorum, obrovskou vzedmutou vlnu uslyšel dříve, než ji uviděl. Přivalila se z rozbouřené temnoty jako řvoucí bestie, zdivočelé, tyčící se monstrum, které se náhle objevilo nad poklady naloženou galeonou Nuestra Seńora de las Angustias. Spodek vlny byl černý jako okolní temnota, valící se hřbet chorobně sinalý a z bílého hřebene se do všech stran rozstřikovala přízračná, větrem rozháněná pěna.
Vzedmutá vlna se vztyčila nad zádí sténající lodi jako nakloněná stěna a hnala galeonu před sebou jako třísku rozvodněnou strouhou. Zvedala se čím dál výš až na samou hranici možností, pak nad vyděšeným mnichem zatemnila celou oblohu a chňapla po lodi jako zlostný mořský démon. Při tom pohledu bratr Bartolome nepochyboval, že přišel jeho konec.
Čekal na smrt zoufale schoulený na střední palubě spolu s hrstkou ostatních cestujících, kteří se nalodili v Havaně, včetně guvernérova syna, mladého dona Antonia Velázqueze, který byl na cestě domů do Španělska, kde se mu mělo dostat vzdělání hodného mladého šlechtice. Pár členů posádky se zoufale snažilo uvolnit záchranné čluny z držáků nad poklopem palubního průlezu, zatímco ostatní se choulili na příďové palubě. Nikdo v tak strašném počasí nebyl v podpalubí; lépe je vidět, jak se osud – jakkoli strašný – blíží, než se nechat slepě uvěznit uvnitř temné rakve, do které se hrne voda.
Na loď se valily proudy deště a zbytky přední stěhové a přední plachty burácely ve strašném vichru; lanoví tlouklo do potrhaného, zničeného plátna jako kroupy na buben. Z ostatních plachet zbyly jen cáry, čelenová čnělka úplně zmizela a z čelenu zbyly třísky.
Někde v trupu musela být díra, protože Nuestra Seńora plula každým okamžikem pomaleji a nabírala do zádi vodu. Vodní kotva byla pryč, takže museli před větrem prchat, a loď byla už dávno neovladatelná. Hlavní stěžeň skřípěl a kvílel, trup úpěl a do boků lodi neúprosně naráželo moře. Všichni věděli, že nevydrží už ani hodinu, natož aby přežila noc.
Bratr Bartolome, jenž otočil hlavu právě včas, aby smrtící, burácející vlnu zahlédl, měl jediný tep srdce na podniknutí kroků, které měly zachránit jeho život i vzácné zavazadlo. Jako smyslů zbavený padl na zmáčenou palubu a pevně uchopil kotevní řetěz, který ležel mezi vratidlem a úvazníkem, a z posledních sil ho sevřel, právě když ničivé monstrum udeřilo.
Vlna na ně dopadla s ohlušujícím řevem a ještě děsivější zvuk se ozval z útrob lodi; hluboký, drásavý skřípot, jak se kýl odřel o skrytý pás útesů a pak prudce narazil do dna, vklíněný mezi dvě neviditelné korálové čelisti. Nuestra Seńora se na místě zastavila. Ozval se strašlivý praskot, jak se zlomil hlavní stěžeň a strhl s sebou do rozbouřeného moře ráhna a pně.
Vlna, které už nic nestálo v cestě, se převalila přes palubu galeony, spolkla krčící se posádku, zničila záchranné čluny a pohřbila bratra Bartolomeho pod tuny dusivé vody. Vlna se hnala dál, táhla ho s sebou za těžkou sutanu, až mu paže málem povolily; nakonec se však přece jen udržel, dokud se zelená stěna nepřehnala. Když se vynořil a nadechl vzduchu, okamžitě viděl, že je jediný, kdo zůstal na palubě živý. Všichni ostatní byli pryč, kromě mladičkého dona Antonia, který teď vypadal jako pohozená panenka, zaklíněný mezi příčkami záďového zábradlí. Hlavu měl rozdrcenou, zpod klobouku mu vytékala našedlá hmota, třeštil oči k temnému nebi, ale nic neviděl. Na školu do Španělska už nedojede.
Bratr Bartolome se otočil na záď, ale viděl jen temnotu. Namáhavě se vztyčil na kolena a začal ze sebe strhávat černou sutanu, uvědomil si, že jestli spadne do vody, promočená látka ho stáhne ke dnu, do záhuby. Sotva se mu podařilo těžké roucho vysvléci, bez varování udeřila další vlna.
Mnicha, který se nyní nedržel kotevního řetězu, příval okamžitě smetl do moře, obrátil ho vzhůru nohama a mrštil jím proti zamotaným lanům na přídi, až hlavou udeřil do zábradlí a ucítil pronikavou bolest na krku, kam se mu zabodla velká tříska. Vzápětí se ocitl ve vodě, vlna ho stáhla do takové hloubky, až zády a hýžděmi narazil do hrubého korálového dna. Pod drtivou tíhou vody cítil, jak z něho proud trhá zbytky oblečení, a bezmocně se s proudem vody kutálel po mořském dně. Z posledních sil zadržoval dech a zběsile mával rukama, aby se s obličejem obráceným vzhůru dostal k hladině.
Nakonec jej vlna uvolnila ze strašlivého sevření, takže konečně mohl zalapat po dechu, nadechnout se z plných plic a vydávit mořskou vodu; hned vzápětí však ucítil záchvěv další vlny, která jím opět smýkla dopředu a dolů, takže se sotva stačil nadechnout, než ho záplava pohltila. Znovu byl přitlačen na dno, kde mu hrubý písek a korály rozdrásaly kůži, a znovu se vyčerpaný prodral k hladině pro další dávivý nádech.
Když jej uchvátila čtvrtá vlna, na svažujícím se dně už nebyly korály, ale jemný písek a k hladině se dostal velmi brzy, aniž musel zběsile plavat. Z posledních sil se vypotácel z vody a udělal pár vrávoravých kroků na mělčinu, kde jej spodní proud, táhnoucí zpátky do moře, srazil na kolena. Kus se odplazil a znovu se postavil, ale kolena se mu podlomila zoufalstvím; zbytkem nezkaleného rozumu totiž tušil, že stejně mohutná vlna, jako byla ta první, ho ještě pořád může připravit o život, přestože už je tak mučivě blízko přežití a záchraně.
Brodil se dál zrádně pohyblivým pískem, který ho stahoval za paty, až málem přepadával naznak. Udělal další krok a ještě jeden, a přitom mhouřil oči proti přívalům oslepujícího deště. O něco výš, nad širokým pásem světlé pláže, se tyčila tmavá hradba stromů, vějířových a kokosových palem, jejichž kmeny ohýbaly poryvy vichru a liják, který stromy bičoval. Ze stromů létaly nezralé plody a dopadaly do džungle jak dělové koule. Mnich dýchal přerývaně a nohy měl jak z olova, ale konečně se vymanil ze sevření vlnobití, které za ním burácelo jako údery hromu.
Vlekl se po písečném svahu ještě výš, až se konečně dostal z dosahu běsnícího živlu a otočil se zády k moři. Vyčerpaný klesl na kolena, kromě otrhaných zbytků lněných punčoch a spodní košile byl docela nahý. Stále byl vyděšený k smrti, ale při pohledu do kvílící noci se rozplakal úlevou. S Boží milostí a díky celé řadě zázraků nevyzpytatelných a strašlivých Božích psů přežil.
Přes přívaly deště rozeznával vzedmutý pás bílé pěny, který označoval útes, na němž jejich loď ztroskotala, ale nic víc. Někde v té neprostupné tmě našla svou smrt Nuestra Seńora de las Angustias, rozesetá na zubech korálového pobřeží i s celou posádkou a kapitánem, takže bratr Bartolome zůstal na tom strašlivém místě docela sám. Najednou se rozpomenul a rychle zajel rukou pod zbytky šatů, jestli nahmatá balíček se vzácným obsahem zabalený ve voskovaném plátně, který měl pevně připoutaný v pase. Do burácejícího větru se ozval jeho zoufalý výkřik. Kodex i s posledním a největším tajemstvím zanechaným ďábelským kacířem a nepřítelem Boha Hernánem Cortésem, markýzem del Valle de Oaxaca, byl pryč.
Letecká základna MacDill, Tampa, Florida
Někdy, jako při masivním výbuchu vodíkové bomby, mohou dvě drobné události, samy o sobě neškodné, společně vést ke strašlivým koncům. V daném případě byly těmito dvěma událostmi předvánoční večírek na základně, po kterém měl major Buck Tynan příšernou kocovinu, a zkorodovaný ventil vnějšího motoru na levém křídle strategického bombardéru B-47, známého jako Mámina husa.
Tynan, coby velitel letounu a pilot, měl za úkol obletět předepsanou trasu ze základny MacDill na západ na souřadnici za Yucatanským poloostrovem, odtud na jihovýchod na další souřadnici u Kingstonu na Jamajce, pak kousek na východ k ostrovům Turks a Caicos a nad Guantánamem lehce líznout kubánský vzdušný prostor. Z ostrovů Turks a Caicos měl dovést Máminu husu zpátky do hnízda na MacDill, právě včas, aby stihli snídani. Dvě sázená vejce se slaninou a domácími hranolky.
Let trval zhruba pět hodin a po celou tu dobu byl elegantní letoun s šípovými křídly necelých devadesát minut od svého hlavního cíle v případě války: od Havany. Od říjnové krize, kdy si Kennedy s Chruščovem vjeli do vlasů kvůli ruským raketám, létal Tynan spolu s tuctem dalších posádek B-47 po této hlídkové trase čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Díky letounům B-47 z MacDillu a U-2 z kalifornské základny Edwards drželi Castra v šachu.
Zvnějšku byla Mámina husa dokonalá aerodynamická kráska. Uvnitř bylo těsno asi jako v plné pračce; ten, kdo tu krasavici navrhoval, rozhodně nemyslel na posádku. Celý kokpit byl lehce vychýlený doprava a po levé straně vedla pětačtyřiceticentimetrová ulička. Podle důvěryhodných zdrojů dali tento letoun do kupy za víkend v hotelovém pokoji v kalifornském Glendale a původní maketa byla vyřezaná z kusu balzového dřeva z místního obchodu pro kutily.
Sedělo se po dvou, navigátor-bombometčík se krčil ve špičce, kopilot nad ním a pilot za ním, oba piloti seděli pod těžkým plastovým poklopem. Ve stavu nouze se navigátor katapultoval dolů, což bylo v pořádku, pokud měl letoun dostatečnou výšku, zatímco pilot a kopilot se katapultovali vzhůru.
Na palubě nebyla toaleta, takže muži močili do lahví. A pokud šlo o jídlo, museli si vystačit s kávou a sendviči ve voskovaném papíře. Výzbroj tvořily dva automatické kanony v ocase – které by nebyly proti Fidelovým raketám země-vzduch či čemukoli podobnému, co můžete potkat v jedenáctikilometrové výšce, moc platné.
Náklad bomb byl ovšem jiná káva: dvě termonukleární zařízení B-43, tři a půl metru na patnáct centimetrů, každé s účinkem jedné megatuny. Jedna z těchto bomb mohla z Havany udělat kráter. Dvě by proměnily horní cíp Kuby na placku roztaveného skla. Tynan se těmito věcmi zabýval jen zřídkakdy; jeho úkolem bylo obletět danou trasu a pak jít na snídani. Když tu noc startoval, myslel na večírek, ze kterého si odnesl palčivou bolest hlavy. To poslední, co teď chtěl, bylo letět.
První hodinu po startu z MacDillu šlo všechno jako obvykle. Navigátor Dick Baumann si pořád dokola zpíval nápěv z „Duke of Earl“, a přitom jedním okem sledoval kompas a druhým mapy. Husu vlastně pilotoval kopilot Wally Meng, zatímco Tynan podřimoval a čekal, že po prvním úseku převezme řízení. Venku panovala neprostupná tma. Byly dvě hodiny ráno a v lokálu to rozhodně nevřelo. Jediným zvukem, kromě Baumannovy pochybné verze „Duke of Earl“, bylo monotónní burácivé vrčení šesti motorů J-47 a šepot vzduchu svištícího nad poklopem rychlostí sedm set kilometrů za hodinu. Tynan pod tlustou gumou masky vzdychal. Připadal si skoro jako v autobuse.
První temný mrak na horizontu byl jen temný mrak na horizontu. Baumann ho na miniaturní obrazovce svého radaru zachytil jako první.
„Majore, přímo před námi je bouřkový systém,“ řekl navigátor, až v Tynanových sluchátkách zapraskal jeho jižanský přízvuk.
„Velký. Možná tropická bouře, průměr tak padesát kilometrů,“ odpověděl Baumann.
Tynan se podíval na svítící číselník ukazatele rychlosti letu: 676 kilometrů v hodině. 11 kilometrů za minutu. Možná čtyři minuty, než vletí přímo do bouře. Zatraceně.
„Trochu zvláštní, touhle roční dobou, ne?“
„To jo, ale jenom kvůli tomu to nezmizí, majore.“
„Nejspíš jo,“ zabručel Baumann nervózně. „To tyhle mexický větrníky bývají.“ O letounech B-47 se vědělo, že jejich slabinou je elektronika. To poslední, co si Tynan s ostatními přáli, bylo dostat se s Husou s párem megatunových atomovek v břiše do bouřky.
„Vemte to tak, abysme to střihli přes cíp, třeba tím nějak proklouzneme.“
Tynan zmáčkl přepínač kanálů na mikrofonu a řekl Wally Mengovi, který seděl před ním na místě kopilota: „Já to přebírám, Wally.“ Levou rukou sevřel řadicí páku. Páka na okamžik znehybněla, jak Meng ztratil kontrolu nad velkým letounem.
„Potvrzuju.“ Tynan cítil, jak se pod přilbou začíná potit. Tohle už nebyl autobus. Sto tun oceli a hliníku řítící se poloviční rychlostí zvuku přímo do obrovského trychtýře v nebi.
„Změna kurzu,“ zahuhlal Baumann z místa navigátora ve špičce. „Vychýlíme se o deset stupňů z kurzu a pak se budeme muset vrátit. Ale trochu nám to zahýbá se zásobou paliva.“
Najednou byli na vnějším okraji bouře, nad poklopem se hnala mlhavá clona deště, přes kterou nebylo vůbec nic vidět. Autopilot nabral kurz a Tynan ucítil, jak se mu pod nohama obutýma do těžkých bot pohnuly velké pedály. Nebe rozzářil blesk, který udeřil přímo před nimi, a Tynanovým čelem projela bodavá bolest, jak na ně narazila zvuková vlna. Letoun se roztřásl jako list.
V tu chvíli pukl jehlový ventil v levém vnějším motoru a vzápětí se rozpadl. Důsledek byl okamžitý. Motor explodoval, vytrhl se z vyztuženého pylonu, z něhož se vyvalil oblak vysokooktanového leteckého benzinu a zničil sedm metrů levého křídla Husy.
Ztráta výkonu, většinou při startu, byla jedním z nevyřešených problémů letounů B-47, které se jinak pyšnily vynikající stabilitou. Podle návodu k obsluze tohoto bombardéru vyžadoval náhlý pokles výkonu, zvlášť v případu krize, jaká postihla Máminu husu, reakci pilota do 1,7 sekundy; během této doby musel stočit řízení opačným směrem, aby letoun neudělal přemet v důsledku nerovnoměrného záběru motorů na nepoškozeném křídle; 1,7 sekundy bylo v tom kritickém okamžiku daleko nad možnostmi alkoholem omámeného mozku majora Bucka Tynana. Ve chvíli, kdy pravou botou dupnul na pedál, uběhly téměř celé tři vteřiny.
Snažil se získat vládu nad letounem, ale marně; Mámina husa už podlehla gravitaci a fyzikálním zákonům. Konec byl nevyhnutelný a všichni na palubě to věděli. Všichni tři členové posádky reagovali instinktivně.
Baumann ve špičce letounu popadl páky po pravé straně sedadla a zatáhl. Nálož pod sedadlem odpálila západku výklopného mechanismu únikového otvoru a navigátora pohltila temnota.
Bohužel, když jej podtlak vytáhl dolů, utrhl se postroj padáku katapultovaného sedadla. Baumann celou cestu křičel, ale jeho jedenáctikilometrový pád do temných pobřežních vod asi kilometr od Yucatanského poloostrova nic nezbrzdilo. Sedadlo s pevně připoutaným navigátorem nabralo smrtící rychlost. Hladina moře měla hustotu žuly a Baumann se při dopadu roztříštil na kusy.
Wally Meng nedopadl o moc lépe, přestože do písmene dodržel předepsaný postup při nouzovém katapultování. Ujistil se, že má dobře zapnutý bezpečnostní postroj, zkontroloval uzávěr na rameni, pak natáhl pravou ruku, aby zmáčkl rychloodpínač vzduchových a komunikačních kabelů.
Nakonec pevně uchopil spouštěč katapultu a zmáčkl. Rychle po sobě explodovaly tři odpalovací nálože a sedadlo vyletělo vzhůru rychlostí osmnácti G. Jeho jedinou chybou byla příliš rychlá reakce. Nešťastný kopilot se domníval, že Tynan už se katapultoval, což ovšem nebyla pravda.
Nad hlavou Wallyho Menga byl dosud zavřený poklop – klenutá tabule z nárazuvzdorného plastu, do níž narazila Mengova přilba, až pukla spolu s poklopem, a síla nárazu rozbila Mengovu lebku jako vejce. Mengova hlava, kterou teď držela pohromadě jen prasklá přilba, projela poklopem do více než šestisetkilometrového vichru, který nad nimi zuřil.
Mengův ničím nechráněný krk se silou větru ohnul dozadu a odřízl se o rozbitý plast; oddělená hlava pak odletěla do temné noci roztočená jako bowlingová koule a zmizela v přívalech deště.
Tynan se konečně vzpamatoval, podařilo se mu jakžtakž získat vládu nad letounem, dupal na pedály a sledoval ciferníky na své přístrojové desce, které buď svítily červeně, nebo jiskřily, protože rozbitým poklopem dovnitř proudil prudký déšť, který všechno zkratoval.
Situaci ještě zhoršoval hustý dým z nábojnic katapultovaných sedadel a krev prýštící z bezhlavého trupu Wallyho Menga, ještě stále přikurtovaného k doutnajícímu sedadlu. Při posledním pohledu na výškoměr Tynan viděl, že Husa je v méně než šesti stech metrech a horizont se neuvěřitelně rychle blíží.
Motor už nehořel, ale bombardér přesto neměl šanci. Z Husy už byla pečínka. Při výšce šest set metrů museli havarovat za pár vteřin. Tynan si zkontroloval popruhy, odstřelil poklop, zavřel oči a řekl jedno velmi sprosté slovo, které by jistě šokovalo jeho ženu, kdyby býval nějakou měl. Pak zmáčkl tlačítko a vyletěl do deštěm bičovaného nebe nad džunglí Yucatanu.
Finn Ryanová seděla na tvrdé lavici v jedné z rozlehlých čítáren Všeobecných archivů západní a východní Indie ve španělské Seville, zatímco její obchodní partner a přítel Billy Pilgrim pročítal další zažloutlý pergamen lupou jak od Sherlocka Holmese. Před Finn pro změnu ležel zapnutý laptop – dvě technologie, které oddělovalo pět stovek let.
„Čekal bych, že mniši, kteří tyhle věci přepisovali, budou mít lepší písmo,“ hudroval Billy, sehnutý nad rukopisem.
„Na Oxfordu sis přeci vybral španělskou literaturu,“ odpověděla Finn s úsměvem.
„Literaturu, ne nekonečné seznamy,“ namítl Billy. „A nic jiného tyhle muří nohy nejsou. Soupis nákladu, seznam cestujících, účty za nakládku, dopisy jednoho byrokrata druhému o stavu cukrovarnictví. Řeknu ti, je to příšerná nuda.“
„Jak říká Indiana Jones v Poslední křížové výpravě: ‚Většina archeologie se odehrává v knihovnách.‘“
„Indiana Jones se může jít vycpat,“ odpověděl její světlovlasý přítel. „Toho jsi neviděla vysedávat nad starými pergameny v zaprášených mauzoleích, v jakých tu trávíme mládí my. Ten někde práskal bičem, rozháněl krysy a hady a střílel lidi. Což je, podle mého, daleko zábavnější.“
„Já jsem za ty zaprášené knihovny vděčná,“ odpověděla Finn. „Toho ostatního mám na čas dost.“
„Asi máš pravdu,“ souhlasil Billy. Během jejich posledního dobrodružství zažili přepadení v londýnském metru, v amsterdamském přístavu jim vyhodili do povětří loď, málem přišli o život při tajfunu v Čínském moři a ztroskotali na opuštěném ostrově u severního pobřeží Bornea, kde žili jen potomci posádky starých čínských válečných lodí. A to zdaleka nebyly všechny jejich útrapy.
„Abych se vrátila k tomu, proč tu jsme, co se v těch starých dopisech a seznamech píše o lodi Nuestra Seńora de las Angus
DĚDA SE DOSTANE DO KALHOTEK ČESKÉ KUNDIČKY LADY DEE
České porno: Holka se potřebuje u někoho osprchovat
Kuřba na hajzlu