Gay 18, velké koule
🔞 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻
Gay 18, velké koule
Jste zde: Domů Číst povídky Vesnický závod: Velký závod a velké výhry
Vesnický závod: Velký závod a velké výhry
Příběh:
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
(17 hlasů)
Vzrušení:
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
(17 hlasů)
Originalita:
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
(17 hlasů)
Sloh:
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
(17 hlasů)
Celkem:
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
(20 hlasů)
pro dokonalý román. Teď už to jen zbývá zfilmovat ;)
Úžasný, krásně propracovaný příběh.......a ještě z míst, která znám!!
Nad semčickými střechami, opuštěném náměstí a za panoramatem kostelní věže sv. Prokopa se vznášela tmavá mlha. Hustá, dusivá mlha plná prachu, spalin a motorového oleje. Komu ještě nebylo všechno jasné, stačilo si pár chvil počkat, až zaslechne první jásot a křik („Jóóóó, máš na to! Ty volééé!“) z vršku nad vesnicí směrem ke Ctiměřicím.
Ano, letošní závod motorek do vrchu byl v plném proudu. Lidi ze všech okolních vesnic se natěsnali do okolí dráhy, někteří kluci dokonce vylezli na okolní stromy, aby měli dokonalý přehled, a fandili jezdcům ze svých dědin. A pokud uznale vykřikovali, když projížděli borci s vyšperkovanými silnými stroji, tak o to víc jásali a povzbuzovali, když se do nerovného boje odvážili i kluci na sotva pojízdných rozpadlinách.
Pokud si ale vzpomenete na ten výkřik, který jsme zaslechli nést se ze ctiměřického návrší až sem před semčickou sámošku, tak to byl právě ten moment, kdy už bylo rozhodnuto o vítězi. Ten totiž zajel okruh tak rychle, že už není v silách slabších motorek, které vyjedou na trať po něm, pořadí ani v nejmenším zvrátit. Kdyby ho bývali zaslechli i Kuba s Vencou, měli by už jasno. Ale ti vyšli z obchodu se smíšeným zbožím až teď…
„Ne, normálně. Nechci, aby se to pře-to, převrhlo.“
„Hele, Kubajzi, po tom výkonu, co si předved ty, má dost šanci!“
„Takže přece jenom je to dort s láskou pečenej…,“ ušklíbnul se Kuba a plácnul do zadní sedačky, aby už nasednul.
„Ale vybírals.“ Motorka se rozburácela a s řádným odpichem proletěla náměstím.
Právě když oba kluci s cenným nákladem dorazili ke dráze, připravoval se na startu poslední jezdec. Kubu hned překvapilo, že to není jedna z těch omlácených motorek, co znal z okolních vesnic.
„Hej, Karle, kdo to je?“ zakřičel Kuba na bývalého generála, který postával u dráhy.
„Nevim, prej někdo z Kolomut, či co. Je to snad něj…,“ Karlova odpověď se ztrácela v řevu právě rozjeté motorky.
Kuba neměl šanci nic slyšet, protože k hluku motoru se přidalo ještě skandování skupinky děvčat stojících jen těsně za páskou oddělující diváky od závodiště. Vlastně se na ni tlačily tak, že v této prohnuté výduti zasahovaly do dráhy. Ale bylo jim to očividně jedno. Jejich idol tudy za chvíli projede a oni musí být co nejblíž.
„Marťo, Marťo…, jeď!“ ozývalo se. „Jéééď! Natři jim to!“ – „Ukaž, jak se to dělá!“ – „Ukaž nám, jak se to dělá…“
„Koukám, že má svůj vlastní klub fanynek,“ zakřičel Venca Kubovi do ucha a rozhlížel se, jestli někde neuvidí Ježka.
„Zato Ježek si vystačí jen s tebou,“ procedil Kuba a vydal se ke dráze, aby zjistil víc.
Poslední závodník jel dost slušně, to musel Kuba uznat. Jasně velkou výhodou byla silná a očividně dobře udržovaná motorka, na druhou stranu nikdo tuhle dráhu neměl natrénovanou víc než on a Ježek – věděli o každém záhybu, každé rovince, kde bylo možné nahnat cenné vteřiny.
Kuba chvíli zaváhal, jestli udrží aspoň druhé místo za Ježkem, ale poslední zatáčka byla hodně zrádná a to nemohl někdo, kdo neměl natrénováno, tušit. Uslyšel skřípění brzd, jak závodník pochopil, že se nedá projet tak snadno, jak si myslel, a Kuba si mohl oddechnout. Přesto byl průjezd cílem odměněn bouřlivým potleskem nejen z dívčího tábora.
Kubovi začalo vrtat hlavou jak to, že kdosi neznámý má takovou podporu publika, a rozhodl se dojít jezdci osobně pogratulovat za podařenou jízdu. Sebevědomě podlezl pásku a zamířil si to přímo k motorce. Došel k ní právě ve chvíli, kdy si jezdec sundával helmu.
„Dobrá jízda,“ napřáhl ruku na pozdrav.
„Ne dost dobrá – nedostala jsem tě,“ dostalo se mu odpovědi a zpod helmy na něj vykoukla…
„Promiň, já…,“ začervenal se Kuba (a to už se nečervenal dlouho).
„Jasně, je dvacátý století, holky taky jezděj na motorkách, víš?“ dál se vrtala v trapnosti toho momentu. „Takže…?“
„Já, to…,“ očima nervózně pátral po čemkoli, na co by mohla přejít řeč. „Teda, jako, máš fakt úžasný…“
„Chceš říct oči, nebo řídítka? Nezapomeň, že mluvíš s holkou, ne?“
Kuba rychle škubnul rukou, kterou si chtěl ohmatat ta suprová madla na řídítkách, zpátky za záda. Ohmatat? „Jo, teda, jo… oči, určitě oči.“
„Tohle mi ale řikaj všichni kluci. Ta motorka by mě potěšila víc.“
Kuba jenom polknul a civěl na ni jako opařený.
Holka na něj chvíli koukala. Polknul a civěl na ni jako opařený. Tohle už všichni kluci nedělají. A už vůbec ne ti, o kterých tady všichni mluví. Usmála se. „Ale moh’ bys mě aspoň pozvat na pivo, až to tady vyhlásí, ne? Jinak já jsem Martina a ty jsi ten Kuba, o kterym tady všichni mluví, co?“
Kuba jen nevěřícně přikývnul. Stále od ní nemohl odtrhnout oči. Byla tak… sebevědomá.
„A nyní…,“ ozvalo se zaskřípání mikrofonu, „… nyní vyhlásíme vítěze letošního závodu do vrchu.“
„Tak abys to nepropás,“ ušklíbla se a vydala se do svého dívčího fanklubu, který už ji netrpělivě očekával.
Kuba na to nestačil vůbec nic říct. Díval se, jak se mu vzdaluje, a jeho hlava se právě motala kdesi v oblacích. Jeho tělem se rozlíval zvláštní šimravý pocit, který ještě nikdy nezažil. Bylo to příjemné, bylo to zatraceně příjemné. Jenže všechny příjemné pocity trvají jenom krátce. Jakmile totiž dorazila ke svému fanklubu, vyloupl se z něj vysoký, namakaný kluk ve vojenském úboru a dal jí pusu na tvář. Kuba pocítil, jak jeho oblaka rozehnal silný vichr.
„… ještě jednou starostovi Ctiměřic a teď přichází předat prvotřídní výhru vítězi letošního ročníku pan inženýr Radovan Picek, sám předseda žerčického JZD…, ehm, promiňte, žerčického zemědělského družstva, kterého prosím přivítáme potleskem…“
Improvizované reproduktory hlučely z obou stran stupínků vítězů. Ježek stál nejvýš a usmíval se a mával rukama nad hlavou už nejméně tři minuty, třásl si rukama, ale pořád ještě nic nedostal. Nějaký malý obtloustlý chlap se snažil vyšplhat nahoru a nasadit věnec z prvotřídních buřtů Ježkovi na hlavu. Po několika pokusech se ho Martině zželelo a pustila ho na bronzový stupínek.
„Je to docela kontrast, co?“ ušklíbla se (měla na mysli tu scénu, kterou bychom vám přáli vidět: namakaný atletický Ježek bez trička, mávající helmou v jedné ruce a koženou bundou a tílkem v druhé – a vedle něj podsaditý bodrý pantáta, který se natahuje a snaží se mu navlíknout dvojitý řetěz z jejich nejlepší uzeniny). Ale Kuba se jen hořce usmál. Ani nevypadal na to, že dneska je stříbrným Kubou.
„Ten kluk v maskáčích. To je můj pošahanej brácha.“
„Brácha? Ten – tamten kluk, co tě…? Fakt? Fakt? Hele, to je… úžasný!!! Ne???“
„Zas tak úžasnej neni. Je to zelenej magor,“ odfrkla si Martina, ale hned se taky začala smát. Vidět takhle nepokrytě nadšeného kluka na stříbrném stupínku prostě nejde ignorovat.
„… dokonce dvojitý z uzeniny prvotřídní kvality a druhé místo dostává tři nejlepší šišky salámu typu Vysočina…, poprosím oceněného, aby se věnoval…, Jakube, prosím tě, pan inženýr Radovan…“
„Kubo, Vysočina čeká!“ praštil ho tílkem seshora Ježek a dál mával.
„… a potlesk prosím pro dalšího výherce, teda výherkyni…“
„No, já…, trochu. Vlastně jo, znám. Už mi představila bráchu, Ježku. Chápeš, ne? Je to brácha, jenom její brácha!“
„Teda vlastně mě pozval na rande do vaší nejlepší hospody. Je vyhlášená!“
Martina se zazubila na oba dva (dělalo jí to dvojnásob dobře: ráda stírala namakaný týpky, co vypadají jako její pošahanej brácha) a znovu zamávala divákům prvotřídní a masitou tlačenkou pana Radovana .
„… abychom nezapomněli: překvapení dnešního závodu právě přichází! Skupina naší proaktivní mládeže našich vesnic, která si říká…, která si říká složitým názvem…, která si… duko – merát ne ve – ta det…“
„To česky! Ty strejci!“ (znělo od známých kluků z publika)
„… která si říká Spojená aliance vesnic, připravila speciální cenu výherci! A překvapení přináší všem dobře známý Václav Mokřina – tak ať nezakopneš. A potlesk!“
Venca napochodoval na provizorní pódium, držel tác s dortem (opravdu hezkým – musel ho někdo vybírat s láskou!) a pádil nervózním krokem ke stupínku. A smál se od ucha k uchu.
„… ještě ho ukaž publiku… dort, Václave, dort…“
Venca předal těžký tác a poplácal Ježka po ramenou. Po jeho svalnatých, mírně zpocených ramenou – a kousnul se do rtu. Martina pozvedla obočí a pohledem sjela ke Kubovi. Ten si toho ale asi nevšiml.
„… a je to výhra, pro kterou stálo za to leštit celé léto toho tvýho borce, co…?“ Ano, díval se přímo na Ježka.
„Eh, eh…, erh,“ Kuba se rozkašlal, jak mu zaskočilo. Venca se nepokrytě červenal.
„… ano, dámy a pánové, stroj, se kterým udělal pět kol pod tři minuty, to tu ještě nebylo…“
Publikum jásalo. Vlastně řvalo, přímo řvalo nadšením!
„… trojice nejlepších a pět kol pod tři minuty – TO TU PROSÍM JEŠTĚ NEBYLO…“
Kuba mával, seskočil a samou radostí v euforii salámy obejmul Martinu (tlačenka mu na oplátku přistála na zádech). Vencovi sklouzla ruka po Ježkových zádech a zavadila o jeho zadek. Už se to nedalo…
A Venca vlepil Ježkovi nekompromisní pusu.
Jásot publika výrazně polevil. Komentátor byl najednou němý. Kuba zůstal taky jako opařený, kdyby nezachytil její pohled – uznalý pohled rebelky. To nečekal.
„No, tý volé, klucí! Dobře vy!“ vřískla na celou dráhu nadšeně.
A po vteřině se ozvaly první jásavé výkřiky z tábora tzv. proaktivní mládeže, ale rychle se rozšířily do celého publika. A komentátor dál komentoval.
„Vy tu máte gay pár? Hele, jako drsný, vy Semčice!“
„Jo, no… to víš, Martino, dem s dobou. A Venca je můj kámoš.“
„Nejlepší kámoš, sem ho dost podporoval, chápeš jako. A i Ježek, taky nejlepší kámoš. Krutě nejlepší kámoši.“
„… a vítězi v párech odcházejí, ale program pokračuje, my ještě neodcházíme, protože nám zahraje začínající slibná skupina, která si říká…, která si říká zvláštním názvem…“
„No, a když mazák přikáže, tak mu bažant musí hned vyčistit kanady. Jako hned. A nesmí na nich bejt ani smítko. A když je, tak je mazák nespokojenej a příště to musí bažant čistit kartáčkem na zuby, aby to udělal pořádně. Jó, mazáky musíte poslouchat.“
Kolem mladého vojáka v uniformě se trochu stranou od dráhy vytvořila skupinka kluků, která hltala každé jeho slovo.
"Jó, čekaj vás těžký časy, každýho čekaj, takže aspoň teď víte, do čeho pudete." Načež se na chvíli rozhostilo zaražené ticho, kdy tihle naivní kloučci vstřebávali ty hrůzy, které na ně československá armáda chystá.
„A museli jste tam bejt někdy svlečený?“ ozvalo z obecenstva.
„No tak jasně, při odvodu, tam jsme se museli všichni svlíknout a prohlíželi nás doktoři. Jako všude.“
„Ale já myslel při tom čištění jako.“
„No, heh, to nevím, ale když jste třeba něco provedli, teda jako co se mazákům nelíbilo, tak vás přivázali k židli a museli jste tak několik hodin bejt. To se nedalo nic dělat. Některý to navíc utáhli fakt fest a dost to bolelo a některý na vás i plivali a vy jste si to nemohli utřít.“
Mladý voják znejistěl, takové otázky určitě nečekal. Ale pak ho napadlo docela jednoduché vysvětlení:
„Hele, moc se díváte na telku. Jako na dešti v bahně jsme pěkných pár hodin stáli v pozoru. Byli jsme úplně promočený, ale velitel řek jasně, že kdo to nevydrží, bude celej tejden umejvat hajzly.“
„A proč jste se nesvlíkli, když jste byli promočený?“ vzpomněl si jeden kluk na taktiku při jedné z bitev.
„Hele, zavolejte Karla, tomu by se to líbilo.“
„Jo, Karel, ten jim vysvětlí, jak se to má dělat.“
„Jakej Karel, sakra?“ nechápal voják.
„No, Karel, generál Karel! Teda už bejvalej.“
Mladý voják byl totálně zmatený. Generál? A tady? Naštěstí se ale všechno rychle vysvětlilo, když se před ním objevil úplně obyčejný vesnický kluk. Asi si rád hraje na vojáky, pomyslel si.
„Karle, hele, oni tam taky stáli v dešti a bahně, akorát museli bejt oblečený,“ doráželi na něj kluci. „A taky museli čistit boty, ale jen kartáčkem. A taky na sebe plivali, když byli svázaný.“
„Jo a ještě další věci jsme museli dělat,“ přisadil si voják, který v Karlovi začal tušit vděčnějšího posluchače než tyhle rádoby tvrdý zhejčkaný týpky, co v životě nemuseli zatnout zuby a něco vydržet.
„A ty šikanuješ, nebo tě šikanujou?“ vyhrknul dychtivě Karel a nevypadal moc vyděšeně.
Podrážka bot nakopla šišku. Ta se párkrát odrazila od nerovností cesty, a pak zapadla do příkopu mezi plané obilí. Závod do vrchu, vrcholná událost léta, super akce pro celé okolí a pařba, na kterou se sjedou snad všichni kluci. Jenže málokdo si uvědomil pod nánosem všeho toho hořkého piva z plastových kelímků a levných buřtů tu pravou hořkost. Se sklonkem srpna přicházela skutečná lyrika léta, která bez slitování směřovala všechny spadané šišky do příkopů.
„Ty někam deš? Já že ta skupina stojí za prd, takže všichni razíme do hospody dřív. Deš s náma, ne?“
„A kdo myslíš, že bude hrát v hospodě večer?“
„No, asi ta samá. Ale teď hraje tady, takže…“
„Hele, Venco, nic… já jen, že… všechno končí, chápeš? Celý léto. Konec prázdnin.“
„No jo, ale zase v Praze si užiješ přes rok víc než my tady. Tady kromě léta chcípnul pes. Po prázdninách nás tu zbyde pár a chápeš, no…“
„Nejde jen o tu Prahu. Tohle léto bylo… neuvěřitelný.“
„Ve vzduchu bylo něco novýho. Jako z jinýho světa. Jako z Bulgakova románu.“
„Davide, ty přece píšeš, ne? Třeba to někdy napíšeš, co?“
„Tomu by jako někdo věřil? Kvůli těmhle vašim ulítlým nápadům sem tak rád jezdim,“ ušklíbl se a drcnul pěstí do Vencova ramena.
„Takže za chvíli v hospodě? Tušim, že tam ještě k něčemu dojde. Karel začíná bejt v ráži.“
„Poslouchej: A toho odpoledne srpen ustoupil ze zenitu. Definitivně. Ačkoli další dny přinesou stejně horká poledne, večery už budou chladné. Kluci se odebírali z dráhy dolů do hospody a mnoho z nich napadlo totéž: bude to rozlučka na celý rok. Hole osiří, strniště polí zasype listí a poslední důkazy, stopy v rozpuchřelé půdě, ulámané větvě, zválená tráva i oraniště bitevního pole, vše zmizí pod prvním listopadovým sněhem. A měsíc? A hvězdy? 'Takhle vypadají v noci v Praze hvězdy, Venco,' ukázal David prstem k obloze. Dobrý, ne, Venco? To by byl dobrý závěr téhle scény. Další by byla už rovnou ta hospoda.“
„No, asi dobrý no. Možná moc složitý. Nikomu se to nebude chtít číst.“
„Nepodceňuj čtenáře. Nikdy, to nám opakují denně.“
„Hele, tak poď už. Ať si tě ještě užijem.“
David se usmál a vyrazil s Vencou ze stráně dolů do Semčic. Jedna myšlenka se mu ale zasela hluboko do mysli.
„Ježku, Ježku, pojď, nenech se přemlouvat,“ žadonil Venca, když touhle pozdní dobou už prakticky všichni vytvořili nějaké páry a snažili se na tu příšernou hudbu alespoň nějak tancovat. A jak byl Ježek jinak před kluky celkem exhibicionista, tohle se mu zatím moc nezamlouvalo. No, anebo se mu možná jen líbilo, jak Venca hezky škemrá.
„Koukni, i Kuba s tou holkou jsou na place,“ ukazoval Venca směrem k těm dvěma, kterým se během dneška zalíbilo být spolu.
„Koukni, jak se ho snaží Venca přesvědčit, aby šli taky tancovat,“ snažil se Kuba překřičet závěrečné tóny možná až příliš vyřvaného songu.
„A jo. Jé, to je strašně roztomilý. Hele, co kdybysme je prostě vytáhli? Ta kapela to už stejně moc dlouho nevydrží,“ nadchla se pro svůj nápad Martina.
„Super nápad!“ vyrazil ze sebe Kuba a jal se vše hned po velitelsku realizovat. Za chvíli už kolem Ježka a Vency stálo na deset kluků z obou vesnic a skandovali:
„Ježek, na plac! Ježek na plac.“ Martina se zpovzdálí jenom smála. Líbilo se jí, jak se toho Kuba zhostil – vypadalo to, že má mezi kluky opravdu autoritu.
Tomuhle tlaku Ježek nemohl odolat a vlastně ani nechtěl. Popravdě už několikrát myslel na to, až tohle skončí a až budou moct s Vencou někam zalézt, ale jako vítěz tu přece jen musel vydržet až do rána. V hospodě už stejně zbyla jen místní mládež a možnost se teď byť jen trochu dotýkat Vency ho vzrušovala.
To ovšem ještě netušil, že se ho bude moct dotýkat opravdu hodně. Světla v sále se totiž ztlumila (někdo pozhasínal pár zářivek) a z mikrofonu se ozvalo:
„A na závěr něco pro naše zamilované páry… Užijte si velmi pomalou písničku jen pro vás…“
Venca se okamžitě přisál k Ježkovi jako klíště. Položil mu hlavu na rameno a objal jeho svalnaté tělo, aby se mu snad nemohl vyvléknout. Ježek ucítil, jak se mu pod kalhoty zvedá péro, a za chvíli to zaregistroval i Venca. Usmál se, protože byl šťastný, že takového krásného kluka vzrušuje.
Jeho blažený úsměv zaregistroval Kuba, který se právě snažil najít optimální místo pro svoji ruku mezi jejím pasem a zadkem – věčné to dilema všech kluků při ploužáku.
„Tak už mě za ten zadek chytni,“ rozčílila se Martina a sama ho rukou plácla přes zadek a pěvně ho stiskla. Kuba se taky usmál a uvědomil si, že ať by se to naopak mohlo zdát nepatřičné, poprvé za dlouho dobu měl pocit, že mu péro stojí z jeho vůle.
No a Martina zase nebyla z těch, které by to rozhodilo, a tak se k němu pořádně přitiskla a užívala si to příjemné flirtování, které už zažila s tolika jinými machýrky. Tentokrát se jí ale zdálo, že tohle je o dost jiný případ. Je to přece úplný opak jejího bratra, který se vždycky chová jako debil, ale na druhou stranu to taky není žádný outsider. Měla ještě rozhodně o čem přemýšlet, pokud se to tedy ještě po těch několika pivech, co tu všichni vypili, dalo tak nazvat.
A když už si vzpomněla na svého nezvedeného bratra, zvedla na chvíli hlavu, aby ho našla u stolu s nějakým místním klukem.
„Tss, brácha už zase někomu vykládá ty svoje zážitky z vojny,“ přemýšlela nahlas.
Kuba se na chvíli vynořil z příjemného opojení a zamumlal: „Jo, to bude Karel, toho to bere.“ Oba se zasmáli a pokračovali v pomalém přešlapování.
„No a taky jsem slyšel, že vzali bažanta, donutili ho svlíknout, hodili mu mokrej hadr na zem a on se pak s ním pod břichem plazil, dokud dělal mokrou stopu,“ zkoušel vymýšlet mladý voják co nejbizarnější historky, které na vojně zažil nebo o nich alespoň slyšel.
„Hej, tak to jste mohli udělat rovnou závody,“ přisadil hned Karel, kterého celé vojákovo vyprávění dost zajímalo. Jen se mu zdálo, že spousta věcí byla ještě dost nedotažených.
„Jo, to je dobrej nápad, kámo, kdo by vyhrál, nemusel by pak závodit znova,“ snažil se Karlovým nápadům neoponovat – byl tu přece jen už jediný, kdo ho alespoň trochu poslouchal, i když ty jeho nápady byly s přibývajícím alkoholem v krvi čím dál tím šílenější. Ale jelikož hladina alkoholu stoupala rovnoměrně na obou stranách, zvyšovala se i vojákova tolerance.
„No a pak byste na ně taky mohli nasednout, aby vás povozili, hehe.“
„Heh, jo, ale pak bysme vod tý vody měli mokrý věci.“
„No, tak byste se taky svlíkli, ne? A kdyby jeli pomalu, tak byste je mohli něčim švihat. Třeba páskem.“
Voják na Karla chvíli nevěřícně zíral. Tak tohohle bych za mazáka fakt nechtěl , pomyslel si. Když uviděl ty vesnický naivní klučíky, představoval si, jak je svým vyprávěním vyděsí a oni se budou na vojnu bát, ale tenhle vypadal, jako že by si to vyloženě užil.
„Hele a tys, tys někdy někoho něčím švihal?“ optal se nejistě.
„Karel? To byl postrach!“ ozvalo se za jeho zády.
Voják se leknutím otočil, ale uviděl jen rozesmátou čtveřici včetně jeho sestry, která očividně balila toho kluka, co byl na závodu druhý, když vítěz už byl zadanej .
Všichni čtyři si přisedli ke stolu,
Nadržená baculka pičou ke zdi
České orgie gangbang
Velký čurák ji vzrušuje