Experimenty na lidech
Podrobná analýza společné publikace Světové zdravotnické organizace a Rady pro mezinárodní organizace lékařských věd z roku 1982 „Navrhované mezinárodní směrnice pro biomedicínský výzkum zahrnující lidské subjekty“ ukazuje, že autoři této práce sami nepochopili podstatu problému, který nastolili. Tento závěr potvrzují níže uvedené úryvky: „Nakonec je nezbytné, aby všechny inovace v diagnostice, profylaxi a terapii byly finálně vyhodnoceny na lidských subjektech“ (s. 2). „Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že náklady na progresivní výzkum ve vysoce rozvinutých zemích zůstávají trvale vysoké. To znamená, že se zdá nepravděpodobné, že bychom byli svědky posilování takového trendu, kdy by se výzkumné práce organizovaly tam, kde budou náklady a omezení pro jejich provádění minimální“ (s. 2). „Účast lidí jako subjektů v biomedicínském výzkumu musí být, pokud možno, podmíněna právem na jejich dobrovolný souhlas s experimentem a úplným seznámením se zaměřením tohoto výzkumu…“ (s. 4). Jako komentář lze zdůraznit, že text této publikace se zdá být sestaven v nejlepších tradicích dokonalého pokrytectví. Když autoři chtějí být „svědky posilování trendu směrem k provádění levných prací s malými náklady“, člověka bezděčně napadne, že zvýrazněný výraz v textu „tam, kde…“ je třeba chápat jedině jako rozvojové země, tedy země Afriky a Jižní Ameriky. Fráze „pokud možno“ ve druhé části textu (s. 4) má dosti pochybný charakter. Vždyť to prakticky znamená otevřené dveře pro jakékoli zneužití. V tomto textu se ve stejné míře hovoří o experimentech na dětech, vězních a duševně nemocných. Co se týče dětí, je nutné získat souhlas rodičů nebo opatrovníků dítěte a, pokud je to možné, jasně vyjádřený souhlas samotného dítěte. Ale jak jasně se může vyjádřit malé dítě? V případě duševně nemocných lidí je nutné získat souhlas členů jejich rodin a v případě potřeby i oficiálních právních zástupců. A to jsou opět otevřené dveře pro mnohá zneužití.
Nikdo, kromě několika lékařů a členů personálu, neví, co se děje v psychiatrických léčebnách, kde se provádějí experimenty na pacientech bez jejich souhlasu. Totéž se dlouhou dobu dělo v nemocnicích, kde se experimenty prováděly na nic netušících starých lidech a také na osobách bez blízkých příbuzných. Pokud jde o vězně, první, co člověka napadne, je, že jejich souhlas nebyl nutný, protože byl předurčen nadějí na předčasné propuštění z vězení. Pro účast v terapeutickém experimentu byl takový souhlas koupen, nikoli svobodně získán. Co se týče zdravých dobrovolníků, jejichž účast v experimentech je odměňována, je třeba si položit otázku: je skutečně nutné se experimentu účastnit jen proto, aby si nepatrně zlepšili své životní podmínky? Jejich volba je tedy diktována finančními zájmy. Mohou si ale být jisti, že jim bylo plně vysvětleno veškeré nebezpečí účasti v takovém experimentu? Navzdory slibům o odškodnění v případě poškození zdraví, dočasné či trvalé ztráty pracovní schopnosti, jakož i v případě smrti, totiž chybí reálné záruky bezpečného dokončení experimentu. Kdo tyto odměny stanovuje? Jak je získat? Veřejně dostupné informace o tom mlčí. Jak ukazuje praxe, laboratoře a lékaři-experimentátoři nedodržují žádné předběžné dohody či ujednání. Některé experimenty s AIDS byly provedeny ve střední Africe se souhlasem vlád této části afrického kontinentu, ale bez souhlasu samotných nemocných. Nakonec si lze položit otázku o nutnosti takových více či méně podivných experimentů, protože například v Evropě se denně miliony jedinců účastní experimentů obecného rázu tím, že užívají obrovské množství léků. V důsledku toho mnoho léků získalo pochybné licence, které dávají laboratořím právo volně prodávat své produkty na trhu. Vzniká dojem, že farmaceutické laboratoře jsou všemocné a provádějí svou diktátorskou politiku, avšak nikoli vůči drtivé menšině účastnící se výše popsaných experimentů, ale vůči celému lidstvu. Experimenty na člověku nabývají gigantických rozměrů. Samotný jedinec však nemá možnost ani žádné právo kontrolovat jejich výsledky, s výjimkou těch vzácných případů, kdy některé chemické látky způsobí viditelné poškození zdraví pacienta (smrt nebo mnohočetné komplikace). A teprve tehdy se to díky médiím stane všeobecně známým. Příklad nadvlády farmaceutických laboratoří a tajné dohody mezi politiky a farmaceuty: předepsání léku