Dvě péra v kundě, to je ten správný požitek!

⚡ VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Dvě péra v kundě, to je ten správný požitek!
Určitě se všichni divíte, kde trčím, jestli vůbec žiju! Ležím s hlavou v klíně své nastávají družky. Ne, kecám. Ale potkal jsem dobrou buchtu. Akorát jsem ji trochu ponadával (výhružky smrtí), tak celý den nebo dva trvalo, než jsem si ji usmířil a teď jsme na špici našich vzájemnosti. Akorát bude problém, kde se budeme nalívat. Mně by to asi zatrhl bytný. A ona bydlí na ubytovně. Takže je vlastně rozhodnuto. V nějakým hostýlku se odehraje nepřetržité chlastaní dvou (nebo i víc než dvou) sloučených duší! Mám teď rough week. Ještě to nějak odplácám a pak se zas vrhnu na A., buchtu snů.
Průvodce dokonalého milence tu ještě nebyl, tak proč bych ho neotiskl? Kdo jiný je k němu víc stvořen?
Píšu ji pro vás, mí oddaní, drazí čtenáři, kteří byste se chtěli zdokonalit v umění tak delikátním, jako je svádění a šukání. K žádným skromným a tichám námluvám se bohužel nedočtete, proto příliš prudérním jedincům doporučuji otevřít si kosmetický salón a zkoušet své štěstí na mladé maminy tam. A kdo ví, třeba se z této rukověti něco přiučí i některé vyběravé ženské, které samy tápou, koho chtějí pomilovat.
První pravidlo zní, že žádný dokonalý milenec neexistuje. Existuje dokonalá milenka, a ta je dobře skryta v každé ženě, zvlášť když zatáhnete záclony a nalijete do sebe na ex flašku kubánského rumu. Takže buďme pro jednou upřímní a zkraťme si pokec, prostě žádný není a hotovo, máte smůlu, slečny.
Zatímco u ženských je šumák, jestli jí to strkáte do mušle, do tukového záhybu nebo do zadku, chlap potřebuje mít dokonalé nervové ganglie, aby mu držely pohromadě soustavu pohybů tak složitých, že i proces erekce je proti nim jen dětská skládačka.
No uznejte sami, musí umět provozovat pohyb bedry, aspoň dozadu dopředu, někdy nahoru dolů, musí mít dost silné paže, aby ženu natáčel do všech úhlů, které ji v pochvě stlačí Bartholiniho žlázu. Rovněž se musí přesně (víceméně) strefit do Skeneho žlázy, aby v ní vznítil žár rozkoše. Není to úkol snadný, pro manévrování není dost místa a kolik kormidelníků se už ztratilo v rozbouřeném moři laktokvasinek. Dále musí mit perfektní nohy, aby ji navnadil na první pohled, zadek s pěknou, mohutnou mezerou mezi řiťkou a nasazením do boků. Ruce, které ji budou moct drtit kozy i něžně svírat. Tvář může mít libovolnou, protože na muži je důležitý jenom penis. Samozřejmě pomáhá, když svedené dvanáctce počínající svou sexuální kariéru nebude hledět do zjitřených očí dvousetkilový bývalý programátor Macintoshe, toho času v invalidním důchodu po operaci nosu a zaječího pysku, nýbrž nějaký hejsek, samolibý a sebevědomý s nosem jak buldok a očima posledního tygra na světě.
Další pravidlo zní ještě hůře. Dokonalý milenec je složen jen napůl z chlapa, druhá polovina musí mít gorilí geny. Buď gorilí nebo orangutaní, v podstatě si můžete vybrat. Důležité je, aby se bil do prsou a vyl jak něčí děda s rakovinou prostaty na smrtelné posteli, když strká svůj zvířecký úd do rozšplouchané mušle nahé divoženky. Dokonalý milenec považuje ženu za nástroj k rozbití, asi jako dítě vrhající hračku od Matella z mrakodrapu. Dokonalý milenec ví, jak zahrát prsty na každou kropenku. Dokonalý milenec umí využít hluboké sténání ve svůj prospěch. Dokonalý milenec zůstává dokonalý při všech prasečinkách.
Na závěr něco o esenci dokonalého milence. Měl by mít černého nebo šedého nebo bílého kokota? Podle mě by do noci líp vyzněla taková modrá barva. Nebo i zelená, když jsou barvy místnosti natřené na červeno. Tedy vodník by se kvalifikoval. Ale musel by mít nachlup dvacet šest cenťáků, taková je velikost údu, který není ani moc malý ani už obludně velký.
Fuj, teda uf. Ta příručka milence mě vyčerpala tak moc, až už nemám chuť pokračovat v datlování. Už jsem moc starý. Dřív bych to sfouknul levou zadní. Ale pět set slov už určitě zaujalo svou polohu v neúprosně logickém řetězci. Tak jako když jsem v šesti letech napsal román o lásce mezi příslušníci KGB a zvláštního agenta americké FBI. Bylo to tak tajná aférka, až sami účastnici zapomněli na to, kým že vlastně jsou a ta špionka začala donášet sebe a ten Amerikán, konfrontován s důkazy o jejich styku, aby dokázal velikost své oddanosti, nechal se na farmě ve Virginii sežrat zaživa divokými prasaty. Budiž mi útěchou, že jsem ji nikdy nevydal, protože ač literární skvost, trh by mě tehdy, víc jak dvacet let zpět, rozcupoval. Tehdy byly v módě seriózní vztahy na pracovišti à la Akta X a láska na způsob Gumídků.
Slavíci z Madridu, žízeň je veliká, žívot mi utíká...
Poslouchám fado. Ptáte se, cože, jaké sado? Fakt, je to fado, z portugalského fado. Osud. Fadisti jsou lidi, kteří fado provozují. Nejslavnější z nich byla Amália Rodriguezová. Písničky jsou to teskné, plné pochyb a soužení, plné zjištění, že jakékoliv touhy jsou ovlivněni mocí mimo lidskou kontrolu.
Třeba takové Com que voz. Luís Vaz de Camões, který složil text, si opravdu sáhl na dno svých možností. Ostatně jeho nejslavnější skladbičku si můžete přečíst snad i na netu. Jedná se o Os Lusíadas, Lusovce.
Mě ty hospody určují. Nemůžu za svou nezpůsobilost vést řádný život. Vyspat se, vstát, vyčůrát, vzít si kravatu a vyjít za kšeftem. Až na obvyklé výjimky ze stáda, které si svou cestu životem zvolí samy, my všichni jsme vláčeni neúprosnou silou Konvence. Jseš šofér, báječné, vozíš celý den i noc zadky takových, jako jseš ty, se stejnými trablemi, s dluhy, s manželkou na odpis, s milenkou, co si lakuje nehty v posteli, s tchýní, které jsi blbě zabudoval hydrauliku, s šéfem, který tě buzeruje a výplatní páska se pro tebe nakonec s každým měsícem stává věcí víc a víc nedosažitelnou. Jseš opravář kolotočů. Fajn. Tak se aspoň bavíš smíchem děcek. Může být třeba letuška a celý den civět do světýlek a poslouchat hlášení a večer se stulit na posteli do náruče nějakého korunního prince. Ale když jseš jednou opilec, jseš jím navěky. Nemáš žádný cíl, určení, motivaci, všechno směřuje k destrukci sebe i okolí. Je to posvátné zaměstnání. Proto přejme alkáčům šťastné hladinky a sobě co nejmíň vytlučených oken.
"The pain is almost a natural part of me now‹only the fits of depression (common to this disease) really sap my energies and distort my native spirit. I could speak quite morbidly in this last connection. The sickness of the world probably didn't cause mine, but it certainly conditions my handling of it. Actually (the worst part) is that I feel that I would be something else if I weren't rigid inside with the constant pressure of illness; I would be purer, less inclined to write (say) for the sake of being able to show my sick part that it can never become all powerful; I could experience more in other artists if I didn't have to be concerned so closely with happenings inside myself; I would have less need to be pure in the presence of the things I love, and therefore (probably) would have a more personal view of myself.... I think the more articulate an artist becomes the less he will know about himself to say, for usually one's greatest sense of love is inseparable from a sense of creature foreboding . . . it is hard to imagine why God should 'think,' yet this 'thinking' is the material of the greatest art . . . we don't wish to know ourselves, we wish to be lost in knowing, as a seed in a gust of wind."
Sleduju The Pirate Utopia Experiments: sérii předělávek krátkých filmů na téma (otagované) halucinogeny, Louis Bunuel, Painleve, piráti, válka, plunderphonic, mashup, industrial, neo-folk, post punk kult, aktivismus, new age, divné filmy, dark ambiant, mutant, jazz, punk, art, anarchy, surrealist, trip-hop, lsd, cult a Patchen tam právě čte v úvodu báseň, ze které mrazí. Není divné, že tam všichni ječí, že se obrazy střídají ve sledu, které nestíhám zpracovávát, ale daleko podivnější je, že man may live not to die not to kill s hudbou kolovrátkuprokládanou palbou kulometu. Jakýsi borec tam jezdí na oslíku, v hospodě někdo křičí bastards, děcko ukazuje zuby a zajíká se řevem, do toho opera a štosy papíru, árie a Bugs Bunny. Je to fakt divné. Ale v pěkném smyslu divné, takže ty zaprášené horníky a epidemie cholery a sutiny a tyfus přežiju. Co nepřežiju, jsou červené zuby pily, co se bijou se zelenou rostlinkou, s plastidem v ní, jak s organelou, jak s potomkem řas. Moronic. Crazy jig-step. Bezďák si přihýbá z flašky. Upalování se. Bez mléka není pohon pro kravičky. Tenisový klub, fašisti, pažby kulovnic z luxusního ořechu. Teď se začíná ozývát nenápadný jazzík. Portréty slavných masových vrahů. Teď asi to, co nazývají mash-upem, haha, do toho zas robotické akordy elektrických varhan a symfonie tvrdého zkázonosce Beethovena.
Vinou zamrdané linky jsem klikl na soutěž missek. Pozdě honit bycha, přeletěl jsem očima soutěžící. Samé kundy, kouká jim to z očí, na mě jsou asi až moc mladé, pod zákonem cudnosti, nicméně hlásek dám Arielle, neboť má plus mínus stejné tričko jako já - až na hot stuff nápis.
Co říká na krásné baby prokletý čtverák?
Poté, co umřeme, ztratíme schopnost mobility. Zjištění vědců z institutu pro výzkum chování. Smrt, jak si ji vykreslujeme, nabývá podoby absolutní temnoty. Je to hiatus myšlenky. Čím víc ji přepínáme, tím snadněji ztrácí půvab. Člověk? Směska obyčejných konců. Od nenávisti a znechucení přes smích a uctívání. Čím jsme si zasloužili tak potupné plahočení při vědomí svobody, která nepopiratelně stojí za vynaložené úsilí. Aktualizace zkušenosti vyvozené z analogií extatického prožitku... cha cha, mohou být napínavé. Asi jako panna položená jak preclík ve víku od basu. Jeden muzikant z Čechovových Románů smolařů, protože ho okradli o všecky hadry, když sledoval opalující se krásky, chodil jen tak s basou přehozenou na zádech a v houstnoucím šeru působil nah bezmála jako nějaký nečistý bůžek dávných časů. Prostě miláček štěstěny. Jedna krasavice se chtěla utopit, tak se vysvlékla a po hlavě se už už vrhala z můstku do řeky.
Začínám se ztrácet v termínech. Einbrechen a aufbrechen mi splývá, probíjení se mimo a do. Nichtdenken rozumím naštěstí dobře. Jaspers dochází k závěru, že "to je, co to je", ať už je to cokoliv. Bravo, hned jsme blíž Transcendentnu. Skoro bych řekl na klíčovou dírku blízko.
Imanentní smrt číchá a je přítomná, máš ji nejspíš po levici - kdo zná Cestu do Ixtlanu, ví. Poslední dobou mě však napadá, ž ji zná každý. Je to taková tradiční představa. Rituály a jejich uskutečňování. Šnupání koksu, balení cíga, honění si péra, holení si kundy? Holí si to holky nějak kolem ní, aby nekopírovaly Tarzanky? Nevím. Rituál obsažený v pouhém záblesku vědomí. Je smrt odchodem ze světa? Je tak prostá, tak nehledaná, tak laskavá, že jí mermomocí strkáme banán do zadku a znásilňujeme sub specie aeternitatis? Ale smrt "does not nullify a fact each event happens only once." Jednou jste
Abyste si nemysleli, že mám děravou palici a že v ní mám vyvěšené jen sukně & chlast. Které tam vůbec nemám, protože jsem děsně zásadový jedinec, žádná mě nesvede ani s original ardbeg uigeadail flaškama místo očí... Dokážu vám dneska, jak jsem mimořádně sčetlý a důvtipný a vznešený jako koala, kterému při sraní cáká voda na prdel. Dostanete na ochutnání úplné zabijačkové hody vrcholného intelektuála mého kalibru.
Povíme si něco o tématu, který nijak úzce nesouvisí se sukněma nebo chlastem. Nebo aspoň se sukněma. Budeme mluvit o nymfách. Ty totiž, jak známo, obvykle tančí nahoře i dole bez (a mají vždycky vyholenou kačenku) nebo nanejvýš v nedbalkách. Nymfa je prastaré označení polobohyň původně v řecké mytologii, které personifikovaly určité jevy v přírodě např. déšť. Znamená něco jako mladá ženská na vdávání. U nás se jim blíží rusalky nebo co já vím, víly. Druhu a typů nymf je nekonečně mnoho, třeba lesní, horská, vodní. Občas narazíte na nymfu obecnou po hospodách a s tou při troše vína skončíte v posteli, akorát ji zpravidla nenabízíte sňatek. Oreády je teda souhrné označení pro horské nymfstvo, dryády pro jeskynní. Najády zas řádí své rejdy v pramenech, ve studnách atd, néreidy spravují hlubiny mořské. Zvláštností na nymfách je fakt, že se chovaly vesměs přívětivě k lidem a jenom pohlední mladí muži měli tu smůlu, že u nich mohli přijít k záhubě. Sochaři a všelijací artovní řemeslníci je zpodobňovaly jako vysmáté, napité, dnes by se řeklo šlapky, protože jsou víc svlečené než oblečené, které se koupou při měsíčku v bahenní lázni. Slabost pro ně měli převážně lehkovážní satyrové, taky něco jako polobozi, ale spíš v negativních konotacích, polopaticky řečeno horští démoni. Prosluli svou prostopášností, chlubivostí, popíjením laciných vín za doprovodu bubínků, syrinxu, fléten, dud. Pokud vím, žádní virtuózové na cimbál se u nich nevyskytovali, ale mohu se mýlit. Spojujeme si je s prchlivovstí. Mnoho odvahy též nepobrali. Strašili poutníky na lesních stezkách. Když se neopíjeli, běhali k nejbližším jezírkům, kde se poflakovaly najády. Tam si to rozdávali po starořecku, věřte nebo né, divočina naprostá, hotové gangbangy a bukkake a swingers a za balvany chrápání s rukou v klitorisu.
Druhá věc je otázka individuality. Tu řeší strýc Jaspers na víc než jedné z patnácti tísic stránek, které načmáral. Víme o něm, jak byl posedlý myšlením. Zdůrazňoval, že v každodenní realitě, kterou nazýval Dasein, se musí člověk přičiňovat, aby se realizoval a zároveň nikdy nemůže plné seberealizace dosáhnout. Svět, resp. Existenz, to je právě ona pouť realizací, kterou nazýváme naším životem. Jestli jako bonus poztrácíme na bálech manifest tajemství, v němž se udusá jediný pravý plamen filozofie, je s námi prý ámen. Vím, že takové myšlení je trošku philosophia perennnis a svět jako umgreifentes Ganzes nepřispívá zrovna k zisku důvěry. Jenže pod drobnohledem neustálé introspekce se ztratí hříčky, radosti bytí, kterými se obklopujeme, proto všechny ty potřeby zaměstnání a koníčky, aby naše nestabilní existence se nerozpadly do fragmentů.
Podle mě je to jedno, živý nebo mrtvý, démon Eros ze Symposia tě stejně dožene a dosáhnout rovnováhy, nepřijít o rozum, není přitom snadné. Může být na světě člověk tak moc náš, jak jen naše chtění žádá? Eduard Mörike se ptal ve vázané řeči. Metu mu do tváře bugger off you dirty bastard, akorát byl Germán, takže nevím, jestli by rozuměl mé propozici. Zde končím s myšlením a nasazuju si škrabošku vidláka, jdu kydat hnůj. Lepší než sex je už jen sex s koněm. Při šukání koně se konečně osvobodím od stálého statu nascendi a trpně se vžiju do role chovatele hřebců. Tehdy, ve víře v koně a lásce ke hříběti, se mísí pocit štěstí a dobře odvedeného šuku. Hebrejské slůvko teshuvah se výtečně zde hodí. Značí něco jako obrácení. Židi byli výteční svůdci a znali dobře skuliny ženských těl. Když si tak o sabatu šli do hospody pokecat, co se přes týden šustlo ve spořitelně nebo v pohřebním ústavu a podařilo se jim během bujaré pitky doprovázané tancem a zpěvem a bitkami do ranních hodin sbalit lidskou bytost, přijít s ní do kontaktu na úrovni autentické šukačky, vždycky se jednalo o nějakou Idith nebo Chavu. A pokaždé šlo o teshuvah. "Obrať se,... lehni si na záda,... máš moc těžké břicho..., zvedni ty haxny..." Nikdy nešlo o nešťastnou Kefiru. Judithy mají nosy jak skoby, protože skoby jsou děsně sexy, zvlášť na padesátikilovém dívčím těle. Ach, spravedlivý Bože, vzpomínám si, snad jsi měl tehdy kuřpauzu a neokukoval jsi mě, jak jsem se dělal do nějaké judaistky, která sepjala dlaně do modlitební polohy a začala provolávat: Budiž sláva Hospodinu, našemu Spasiteli, že jsi mi umožnil poznat tohoto vzácného muže, který do mě vstupuje a vystupuje, protože jsem se asi zamilovala. Úplně mi vyrazila dech, přešel mě apetýt, vyklouzl jsem z ní rychleji než bys řekl šup, oblékl trencle, ponožky, galoše a boty a odkvačil do hvězdnaté noci. Měl jsem sto chutí ji vybít tu lásku z vagíny. Stačilo, že jsem ji už nikdy nevyhledal. Určitě se neslavně upila steskem po mojí přítomnosti, právě tak to ženské dělají, ne? Měl jsem fakt náladu si zahrát na mouřenína benátského, na takového vzteky rudého Othella škrtící Desdemonu, na to její bezradné volaní o pomoc, miluju tu scénu, nejlepší z Shakespeara a po Oidipovi a některé hospodské z Marlowa nejlepší vůbec.
Blogerka Andy neví, jestli má přiznat nevěru. Stuprumova rada zní: nezatloukat, vždycky buďte upřímní, vyhnete se tak pronásledování ze strany stíhaček, lezení do mobilů a pošt, přepadávání na rohu v temné uličce. Možná skončíte s dýkou v hrudníku, ale umřete aspoň se ctí k sobě i svému partneru. Úleťácká nevěra patří k životu jako knedlík k vepřo-zelu. Kdo má trochu energie, se jí sotva vyhne. Horší je, když se z přešlapu stane zvyk. V tom případě na sebe přivoláte hněv žen i vztek mužů, který má tendenci nehasnout.
V případě tomto doporučuji sbalit pět švestek a tiše se vytratit ze scény, odstěhovat se někam daleko, kde na vás vaše sklony nemohou prasknout a pokračovat v údělu, daleko od těch, jimž byste mohli zlomit srdce.
No nic, piju trochu víc, ale nebojte se nic, abych zas nabral trochu sil, tak jsem zatnul zuby a pil. Piju z večerky Zlatého bažanta na vyprošťováky a medovinku, Christian Brothers brandy a v hospodě obyčejné, ničím zajímavé Miller lite.
Omylem jsem se připletl do scény, kdy pasák mlátil řemenem svoji svěřenkyni. Koupil jsem si nechtěně v tom bordelu pokoj. Příště si dám bacha, i když mi jako bordel připadá celé tohle město.
Tak mi nějaká červenošatá Amerikánka, která vypadá o poznání líp než Janis Joplin, začala kupovat vodky, bůhvíproč se v On Tap baru usídlilo přesvědčení, že piju tu nechutnou finskou vodu, kterou ve tří případech z osmi piju nedobrovolně a opravdu jen zadarmo. Jediná lepší byla ta brusinková Finlandie, na kterou byla prodloužená akce v černém městě, dobré tři roky nazpět. Ty jejich akcenty jak z Dallasu mě normálně přivádějí do varu, musím mluvit nedoslýchavou američtinou jak hovorově coon, negr z Southu, abych je trochu spletl, problém je, že už ví, že jsem (polo)Čech, pustil jsem si asi hubu moc na špacír. Nicméně tato holčina má opravdu zajímavý hlas, tak zajímavý, že by mě bavilo se jí podívat pod košilku a trochu níž. Avšak vytrvám, řekl jsem si, že už nikdy nepůjdu s žádnou ženou na výlet. Jsem teď dokonalý mnich a určitě jím budu dost dlouho. Tak dlouho, dokud mi osud ztroskotanců nenastaví hezčí tvář!
Ať už dobrovolně nebo ne zcela, upisujete se ďáblu, kdykoliv jen pomyslíte na sladký nehet (smí být i na nožce) milé dívky.
Naštěstí se mi satiráza vyhnula, zaklepejme na dřívko, jenže mám jinou zjitřenou bolest. Naneštěstí už mi erekce nic neříká. Nedokáže se mi z ničího nehtu postavit. Dřív jsem myslel, že tahle indispozice odezní, když den vynechám, ale trvá to už 8 měsíců. Potřeboval bych gumovou pannu, jen povrch gumy mě dostatečně aktivuje, abych se proměnil v Transformera. Z masa a kostí mě ženská stojí hodně nervů, také na údržbu je náročná. Seru totiž na předehry, všecky hned rychle spláchnu a jdu do jiné, ta mě omrzí do osmačtyřiceti hodin a další už čeká v řadě. Je to svým způsobem neurotický život. Má své neoddiskutovatelné výhody, leč nevýhody převažují. Nikdy se nenaroďte jako já. Je to brutálně plačtivý, nádenický život. Tolik bolesti a tak málo rozkoše, tolik chlastu a žádná milovaná náruč, ach!
Nezapomeňte, děcka, když jsou kulisy okolo života šedé, ve jménu posvátné nadvlády člověka mám chuť na ně malovat ohněm a krví... měsíčků.
A neberte mě vážně, koťátka. Kolík furt funguje, tak honem do řady!
Dostal jsem se do fáze, kdy mě děsí, co na mě vyskočí z téhle debilní webové škvíry. Dneska vás příležitostně potěším. Až na konci konce článku. Dal jsem si tuze záležet, abych nenapsal příběh z černé kroniky, aby ty psaníčka nebyla jako já, zoufalá a k ničemu, drsná až k děsu, ale aby šířila pokud možno pozitivní náladu a dávala požehnaní a vlívala do krve trochu těch endorfinů.
Vědci zjistila, že jedna ženská, která necítí strach, může dostat mírnou závrať a pocit emoční nevyrovnanosti, když ji do krve napumpujou vysokou dávku oxidu či karbonu čehosi. Tohle je už úplně poslední hrůza, kterou vyvolávám. Chybí jí totiž úplně centrum pro vnímání paměti "míst, emocí, atd.", a strach je něco jako tvořiv
Mladá servírka šuká s kuchařem v pracovní době
Porno kompilace sexu na líbánkách
Kozatá MILF si zašuká s kamarádem svého syna