Doktor vyléčí pacientku svým velkým ptákem

🛑 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Doktor vyléčí pacientku svým velkým ptákem
Zde lze najít hodně krátké i hodně dlouhé výňatky z děl českých
i světových autorů: myšlenky, útržky, příběhy , do nichž
autoři různých dob vtělili svou zkušenost s člověkem.
Něco pohladí, něco inspiruje, něco vede k zamyšlení či k pochopení
určitého úseku cesty vlastního života. Abychom se v tom neztratili, bude
tu vždy jen výňatek z jednoho díla, a ukázky se budou střídat
při každé další návštěvě této stránky. Fungují vlastně trochu
(i když obecněji) jako karty ,
z nichž si člověk může náhodně jednu vybrat a nechat se
jí inspirovat. Jako by někdo sedící opodál v křesle k tomu,
co zrovna žijeme, něco jen tak připodotknul...

Hamm (imobilní, slepý člověk na vozíku) : Jednoho dne
budeš slepý. Jako já. Budeš dřepět někde, drobeček navždy ztracený
v prázdnu, ve tmě. Jako já. Jednoho dne si řekneš: Jsem unavený,
jdu si sednout, a půjdeš si sednout. Pak si řekneš: Mám hlad,
vstanu a půjdu se najíst. Avšak nevstaneš. Řekneš si: Neměl jsem
si sedat, ale když už jsem si sedl, ještě chvilku posedím, pak
vstanu a půjdu se najíst. Ale nevstaneš a nepůjdeš se najíst.
Budeš chvíli zírat na zeď, pak si řekneš: Zavřu oči, možná na
chvilku usnu, potom to půjde líp. A zavřeš je. Až je otevřeš,
žádná zeď už nebude. Nekonečno prázdna bude kolem tebe, mrtví
všech věků zmrtvýchvstalí by je nezaplnili a ty v ní budeš jako
oblázek v širé stepi. Ano, jednoho dne poznáš, co to je, budeš
jako já, jenomže ty nebudeš mít nikoho, protože tys neměl soucit s
nikým a už nebude nikoho, s kým bys mohl mít soucit.
(Z divadelní hry Samuela Becketta Konec hry )
Žít jak tříocasý jedovatý had
jenž si trhem svléká kůži
Nedbat dechu když se úzkostlivě úží
Tančit jak jen tančí ve vichřici katránové keře
Být dokořán jak z pantů vylomené dveře
Klást do žen něžné rozbušky a zdivočelé roje
Na smrtelné posteli ržát jako kůň
Ržát dlouho
A pak umřít vstoje
( Bedřich Stehno, Žít /Můj Zorbas/
ze sbírky Hořké nápoje )
Jde o to, zda je vůbec oprávněné, aby si člověk zoufal nad svou
vlastní nedokonalostí a nedostatečností. Musíme si položit otázku,
zda může být dočista bezcenný člověk, který poměřuje své bytí tím,
co má být , tedy který sebe samotného poměřuje ideálem. Není
tomu spíše tak, že právě ta skutečnost, že si dokáže sám nad sebou
zoufat, ho také jaksi ospravedlňuje a do jisté míry vlastně odnímá
jeho zoufalství oprávněnost? Mohl by vůbec být svým vlastním
soudcem, kdyby byl tak dočista bezcenný, že by si ideálu nevšímal?
Nepotvrzuje právě vzdálenost od ideálu (pokud ji ovšem vnímá), že se
tomu ideálu tak docela nezpronevěřil?
(Viktor E. Frankl, Být znamená být odpovědný )

Děti, kdy se narodil
Napoleon Bonaparte,
ptá se učitel.

Před tisíci lety, říkají děti.
Před sto lety, říkají děti.
Loni, říkají děti.
Nikdo neví.

Děti, co udělal
Napoleon Bonaparte,
ptá se učitel.

Vyhrál válku, říkají děti.
Prohrál válku, říkají děti.
Nikdo neví.

U nás měl řezník psa,
říká František,
jmenoval se Napoleon.
Řezník ho bil a pes umřel
hlady
před rokem.

A všem dětem je teď líto
Napoleona.
(Miroslav Holub, Napoleon , ze sbírky Achilles
a želva )
Začal jsem se modlit, aby město bylo zbaveno lidí a mně se dostalo
požehnání, abych zůstal sám - s-á-m; což je jediná N. Y. modlitba,
která málokdy zapadne nebo uvázne cestou, a tak zanedlouho všechno,
co jsem začal, skončilo naprostou osamělostí.
Albert Szent-Györgyi, jenž toho věděl dost o mapách,
podle nichž se ubírá kamsi život,
vyprávěl tento příběh z války,
skrze niž se ubírá kamsi historie:
Z malého maďarského oddílu v Alpách vyslal mladý poručík
výzvědnou skupinu do ledové pustiny.
Neprodleně
počalo sněžit, sněžilo dva dny a skupina
se nevrátila. Poručík trpěl: poslalť
na smrt své lidi.
Leč třetího dne výzvědná skupina byla zpět.
Kde byli? Jak dokázali nalézt cestu?
Ano, pravila skupina, pokládali jsme se již
za ztracené a čekali konec. Když tu jeden z nás
našel v kapse mapu. To nás uklidnilo.
Utábořili jsme se, přečkali sníh a pak s mapou
našli správný směr.
A tak jsme tady.
Poručík si vypůjčil onu podivuhodnou mapu, aby ji
prostudoval. Nebyla to mapa Alp,
nýbrž Pyrenejí.
(Miroslav Holub, Stručná úvaha o mapách -
z básnické sbírky Naopak )
Přestože byl Bruta jmenován na vysoký post biskupa, byl později
samotným Velkým bohem Omem povýšen až na nejvyššího Jásema. Dožil se
požehnaného věku.
Brutův nový výklad omniánského náboženství jako mírumilovného a
láskyplného téměř okamžitě způsobil rozklad církve na několik tisíc
drobných sekt, které následně trávily veškerý čas debatami o tom, co
řekl, co to mělo znamenat, jestli vůbec existoval, jestli vůbec
existuje kdokoli z nich, jestli to třeba náhodou nic neznamenalo a
když už jsme u toho, jestli nic opravdu znamená nic... a tedy
nechávaly okolní velké části světa volně procházet dějinami bez
toho, že by ony země musely každý týden volat do zbraně.
(Terry Pratchett, Stephen Briggs - Průvodce po
Zeměploše )
Vysoko, vysoko.

Poslední slova bloudila stropem
jako mraky.
Kredenc plakal.
Zástěra se chvěla
jako by přikrývala propast.

Byl konec. Mladí šli spat.

Ale k půlnoci
mrtvá vstala,
zhasila svíce (je jich škoda),
rychle zašila poslední punčochu,
našla svých padesát korun
v piksle od skořice,
a položila je na stůl,
našla nůžky zapadlé za skříní,
našla rukavici,
kterou rok nemohli nalézt,
zkusila všechny kliky,
utáhla vodovod,
dopila kafe

a zase padla zpět.

Ráno ji odvezli.
Byla spálena.
Popel byl hrubý
jako z obyčejného
hnědého uhlí.
(Miroslav Holub, Umřela večer , ze sbírky Achilles
a želva )
Městečko bylo malinké, horší než vesnice, a žili v něm takřka jen
starci, kteří umírali tak zřídka, že to bylo až k zlosti. Rovněž v
nemocnici a v káznici potřebovali rakví velmi málo. Zkrátka nestálo
to za nic.
Jakov dělal rakve dobré, důkladné... Objednávky dětských rakviček
přijímal velmi neochotně a dělal je bez míry, s opovržením, a
vždycky, když přijímal za takovou práci peníze, říkával: Upřímně
řečeno, nerad se zabývám titěrnostmi.

Jakov nebyl nikdy v dobré náladě, protože měl stále ztráty. Pracovat
například v neděli a ve svátek bylo hřích, pondělek zase byl
nešťastný den, a tak se za rok našlo na dvě stě dní, kdy Jakov chtěj
nechtěj musel sedět s rukama v klíně. Ale co to bylo ztrát! Když
někdo v městě slavil svatbu bez hudby, byla to taky ztráta. Vrchní
policejní dozorce dva roky stonal a scházel, Jakov netrpělivě čekal,
kdy umře, ale dozorce odjel do gubernského města na léčení a umřel
tam. Tady máte ztrátu další, ztrátu nejméně deseti rublů, protože
rakev by se musela dělat drahá, potažená brokátem. Myšlenka na
ztráty pronásledovala Jakova zvlášť v noci; kladl vedle sebe do
postele housle, a když mu lezla kdejaká hloupost do hlavy, drnkal na
struny, housle ve tmě zněly a Jakovovi bylo lépe!
Šestého května loňského roku se Marfa náhle rozstonala. Stařena
ztěžka dýchala, vypila mnoho vody, taktak že se vlekla, ale přesto
ráno ještě zatopila v peci a dokonce došla pro vodu. K večeru však
ulehla. Jakov hrál celý den na housle. Když se úplně setmělo, vzal
Jakov knížku, do které den co den zapisoval své ztráty, a z pocitu
prázdnoty se dal do roční uzávěrky. Vyšlo víc než tisíc rublů ztrát.
Výsledek jím otřásl tak, že hodil počitadlo na zem a zadupal. Pak
zase počitadlo zvedl, dlouho s ním chrastil a zhluboka napjatě
dýchal. Obličej měl červený a zpocený. Kdyby byl dal ztracenou
tisícovku do banky, přemýšlel Jakov, byl by na úrocích vydělal aspoň
čtyřicet rublů. To znamená, že těch čtyřicet rublů je také ztráta.
Zkrátka ať se podíváš, kam podíváš, všude jen samá ztráta, nic víc.
Jakove, ozvala se znenadání Marfa. Umírám!
Jakov se ohlédl na ženu. Tvář měla horečnatě růžovou, neobvykle
jasnou a radostnou. Jakov, zvyklý vidět její tvář věčně bledou,
plachou a nešťastnou, se v tu chvíli zarazil. Zdálo se, že Marfa
skutečně umírá a je ráda, že konečně navěky odchází z této chalupy,
od rakví, od Jakova... Hleděla na strop a pohybovala rty, výraz
tváře měla šťastný, jako by viděla smrt, svou vysvoboditelku, a
šeptala si s ní.
Z ničeho nic si vzpomněl, že se s ní vlastně za celý svůj život
nepolaskal, že ji nepolitoval, že ho ani jednou nenapadlo koupit jí
šáteček nebo jí přinést ze svatby nějakou sladkost; pořád na ni jen
křičel, nadával jí kvůli svým ztrátám a hrozil jí pěstmi. Nikdy ji
sice nebil, ale přece jen ji strašil, a stařena vždycky trnula
strachy. Ano, také jí zakázal pít čaj, protože vydání byla i tak
velká, a Marfa tedy pila jen horkou vodu. Jakov najednou pochopil,
proč má Marfa nyní tak zvláštní, radostný výraz, a bylo mu úzko.

Při posledním loučení s Marfou ohmatal rukou rakev a pomyslil si:
dobrá práce!
Když se ale vracel ze hřbitova, zmocnil se ho velký zármutek. A z
ničeho nic mu začaly lézt do hlavy všelijaké myšlenky. Znovu si
vzpomněl, že za celý život ani jednou Marfu nepolitoval ani
nepohladil. Těch dvaapadesát let, co spolu žili v jedné chalupě, se
vleklo dlouho, velmi dlouho, ale tak nějak se stalo, že za celou tu
dobu ani jednou na ni nepomyslel, nevšiml si jí, jako by to byla
kočka nebo pes. A ona mu přesto den co den topila v kamnech, vařila
a pekla, chodila pro vodu, sekala dříví, spala s ním v jedné
posteli, a když se vracel opilý ze svatby, vždycky zbožně věšela
jeho housle na stěnu, ukládala ho do postele, a to všechno mlčky, s
plachým, starostlivým výrazem.
Došel k řece... Nedovedl si vysvětlit, jak se to stalo, že za
posledních čtyřicet padesát let svého života nebyl ani jednou na
řece, a jestli snad byl, že si jí nevšiml. Vždyť je to pořádná řeka,
nikoliv nevýznamná. Daly by se v ní lovit ryby a prodávat kupcům,
úředníkům nebo majiteli bufetu na železniční stanici a peníze
ukládat do banky; dalo by se jezdit v loďce od usedlosti k usedlosti
a hrát na housle a lidé všech vrstev by rádi zaplatili pár grošů...
Konečně by se tu daly chovat i husy, zabíjet a v zimě dopravovat do
Moskvy. Jenom peří by tu bylo za rok za dobrých deset rublů. ale to
on propásl, nic takového neudělal. Jaké ztráty! Ach, jaké ztráty! A
kdyby byl dal to všechno dohromady, lovil ryby, hrál na housle,
bárky plavil, husy zabíjel, jaký by tu byl získal kapitál! Ale nic z
toho se nestalo, ani ve snách nestalo, život minul bez užitku, bez
potěšení, zbůhdarma je ztracen. Pro budoucno nezůstalo nic, a když
se podíváš za sebe, ani tam není nic kromě ztrát, takových hrozných
ztrát, že jde mráz po zádech. Ale proč člověk nemůže žít tak, aby
nebylo ztrát a úbytků? Proč lidé nedělají vždycky právě to, co je
třeba? Proč Jakov po celý svůj život nadával, řval, pral se, urážel
svou ženu? Proč lidé vůbec brání jeden druhému žít? Jaké ztráty!
Jaké hrozné ztráty!
Na cestě domů si uvědomil, že smrt přinese jen a jen užitek; nebude
muset jíst ani pít ani daně platit ani lidi urážet, a protože člověk
leží v hrobě ne jeden rok, nýbrž sta, tisíce let, pak - když to
spočítáme - vzejde z jeho smrti užitek obrovský. Život člověka
znamená tedy ztrátu, jeho smrt užitek. Proč je na světě takový
podivný pořádek, že život, kterého se dostane člověku jen jednou,
projde bez užitku?

(Anton Pavlovič Čechov - úryvky z povídky
Rotšildovy housle )
Psát deník je výborné i proto, že si člověk s uklidňující jasností
uvědomí změny, jimž neustále podléhá, na něž ovšem vcelku věří,
které tuší a přiznává, které však podvědomě popře vždycky, když má z
takového přiznání načerpat naději nebo klid.
V deníku najde důkazy toho, že i v situacích, které se dnes zdají
nesnesitelné, žil, pozoroval a zapisoval postřehy, že tedy tahle
pravice se pohybovala jako dnes, kdy jsme sice moudřejší o možnost
přehlédnout tehdejší situaci, ale proto tím spíše si musíme přiznat,
jak neohroženě jsme tenkrát bojovali, což se nám dařilo přes všechnu
tehdejší neznalost.
To zábradlí
muselo stát
věčně
na krajíčku propasti
a strašně se bálo
že spadne dolů
neboť trpělo
závratěmi

zvláště v noci
to bylo zlé
neboť nemělo orientaci

A ve dne
do něj lidé
vráželi
a klidně se o něj
opírali
a tlačili ho tak
do pádu

neboť si nevšimli
že beton se odrolil
a zábradlí stojí
uvolněné
jen tak
na chodidlech trubek
že stojí
strachy
(Naděžda Slunská, báseň Příběh kovového zábradlí
se sbírky Obrace )
Robe Kterýtene! Slíbil jsi mi, že mě nebudete špiclovat!
Rob pozvedl ruku. No, tož ja, toť pravda, šak ba, ale tuto došlo
k temuto toto... nedosporozumění, slečno, páč my sme vůbec netoto
na tě... nenasísali, nešpehúňali, kdeže! No, že ne, chlopi?
Mnohočervená vrstva, která teď pokrývala celý mlat, pozvedla hlas ve
sboru očividných lží a křivých přísah. Sbor utichl, když si všimli
jejího výrazu.
Poslyš, Robe, řekni mi, proč ty musíš lhát, i když tě člověk
přistihne přímo při činu?
Ahá, tak to je na moju dušu lehký, slečinko, odpověděl Rob
Kterýten, který byl technicky náčelníkem Fíglů. Helejte, a jakej
by podle vás mělo smysl vrdlouhat, dyž byste vážně nic zlýho
neurobila? Aha! A teďkom sem hluboce poraněnej, až do mej
vniternejch drobů, páč mý dobrý meno bylo utržený vod cti a
potrusený, prohlásil se širokým úsměvem.
(Terry Pratchett, Obléknu si půlnoc )

Není třeba, abys vycházel z domu. Zůstaň u stolu a naslouchej.
Vlastně ani nenaslouchej, jenom čekej. Vlastně ani nečekej, buď
zcela tichý a sám. Svět se ti nabídne, abys ho odhalil, nemůže
jinak, uchvácen se bude před tebou vinout.
Opuštěnou
tmavou
krajinou
vede
snad nedopatřením
jediná osamělá kolej
Druhou do páru nemá
a tak se bojí
Vede
a bojí se
Upřeně zírá dopředu
aby neviděla
že je tak sama
A zarytě si opakuje
VŠECHNO JE V POŘÁDKU
VŠECHNO JE V POŘÁDKU
Přijede-li vlak
kolej už nebude
tolik opuštěná:
bude s ní
železniční neštěstí
trosky vagónů
a spousta umírání
Osamělá kolej to ví
už cítí vlak v dálce

A nemůže nic
než vést
opuštěnou
tmavou krajinou
bát se
a říkat si
VŠECHNO JE V POŘÁDKU

(Naděžda Slunská, Osamělá , báseň ze
sbírky Obrace )
Tady jde ze schodů za Kryštůfkem Robinem Michal Medvěd hlavou
napřed, bum, bum, bum. Jinak to ani neumí, ale někdy mu připadá, že
to přece jen musí jít taky jinak; jen kdyby tak mohl na chvíli
přestat tlouci hlavou o zem a zamyslit se nad tím, jistě by na to
přišel. A pak zas mu připadá, že to asi jinak nejde.
Ano,
ale pak přišli
zedníci,
lékaři,
tesaři,
lidi s lopatami,
lidi s nadějemi,
lidi s hadry,
hladili
slabiny zdivočelého domu,
hladili
bušící srdce prostoru,
hladili hřebínky bolesti,

až se vrátily všechny cihly,
až se vrátily všechny kapky krve,
všechny molekuly kyslíku

a odpouštěl
kámen kamenu.
(Miroslav Holub, Výbuch , ze sbírky Achilles
a želva )
Jednoho dne seděl Králíček s Prasátkem před Púovým domkem a
poslouchali Králíčka a Pú seděl s nimi. Bylo ospalé letní odpůldne a
Les byl plný něžných šelestů a Púovi se zdálo, že na něho všecky
volají: Neposlouchej Králíčka, poslouchej nás. A tak se
pěkně a pohodlně uvelebil, aby se mu lépe neposlouchalo Králíčka, a
občas otevřel oči a řekl: Hm! a pak je zase zavřel a řekl: Svatá
pravda! a Králíček občas velmi vážně řekl: Rozumíš, co
myslím, Prasátko, a Prasátko velmi vážně přikývlo na důkaz, že
rozumí.
S lehkou nevolností
šilhám na svůj pupík.

A mráz mě polévá:

Zaplaťpánbůh
že nás
v té porodnici
rozstřihli,
maminko...

(Naděžda Slunská, báseň Před spaním ze
sbírky Karikatura mého panenství )
Vzpomínáte ještě na příběhy o dřevěných panenkách, kterým
Takové luxusní vnady se musí pravidelně kropit - freevideo porno
Pornoherečka Cayla Lyons šuká v přírodě s přítelem
Tmavovlasá česká kočička kouří na ulici - freevideo porno