Doktor navrhne pro pacienta alternativní léčbu

⚡ VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Doktor navrhne pro pacienta alternativní léčbu
SKT Liberec, Jáchymovská 385, Liberec 10
Telefon: +42485151398
e-mail: info@lirtaps.cz


Copyright © 2022 LIRTAPS, o.p.s.. Všechna práva vyhrazena.

Post was not sent - check your email addresses!

Email check failed, please try again

Sorry, your blog cannot share posts by email.
Psychosomatická medicína ve zvláštním režimu vedle biomedicíny i psychoterapie, naplňuje nejpřísnější kritéria na zdraví a nemoc dle definice WHO. Žádná jednotlivá léčebná technika není sama o sobě nástrojem psychosomatické léčby, tou je jen ve spojení se způsobem myšlení lékaře. Tvrdíme proto, že hlavním nástrojem psychosomatické léčby, pokud chce udržet status vědecky obhajitelné disciplíny, je systémová teorie a vyvážený bio-psycho-sociální přístup. V rámci širokého pohledu na zdraví a nemoc může pak psychosomatická intervence obsahovat širokou škálu léčebných prostředků od slova v otevřeném dialogu, přes jakýkoli známý prostředek k úlevě od potíží, který však chápeme jako vehikulum terapeutické aliance . Za vyléčení nepokládáme pouhou úlevu od symptomů, ale především vzájemné vyladění biologické, psychologické a sociální vrstvy v životě našeho pacienta na základě předchozího vyladění ve vztahu lékař-pacient.
Klíčová slova: bio-psycho-sociální přístup, psychosomatika, systemická teorie, psychosomatická praxe, vztah lékař-pacient  
Psychosomatic medicine in a special regime, in addition to biomedicine and psychotherapy, meets the strictest criteria for health and illness as defined by the WHO. No single treatment technique is itself an instrument of psychosomatic treatment, it is only in conjunction with the way a doctor thinks. We therefore argue that the main tool of psychosomatic treatment in order to maintain the status of a scientifically defensible discipline is systemic theory and a balanced bio-psycho-social approach. From a broad perspective on health and disease, psychosomatic intervention may include a wide range of remedies ranging from the word in open dialogue, through any known therapeutic approach, which we understand as the vehicle of the therapeutic alliance. The cure is not only relief from symptoms, but above all mutual tuning of the biological, psychological and social strata in the life of our patient based on the previous tuning in the doctor-patient relationship.
Key words: bio-psycho-social approach, psychosomatics, systemic theory, psychosomatic practice, doctor-patient relationship
Psychosomatiku jako téma se podařilo teprve nedávno obhájit i na půdě naší medicíny. Dostává se opatrně a nejistě mezi vědou obhajované obory z temných koutů léčitelských oficín, kam byla zatlačena z jasného světla operačních sálů a výzkumných laboratoří na konci šedesátých let. Trochu to připomíná příběh zavržené princezny, která přežívala v lesích jako dobrá čarodějnice, za kterou chodily na radu zoufalí lidé, až když jim bylo opravdu zle. Alespoň v pohádkách. Když už se podařilo obhájit i u nás psychosomatickou medicínu, a lékaři „smí vidět, to, co běžně vidí“ (jak někteří z nich výstižně reagovali na doporučený postup k MUS), podívejme se na to, jakými nástroji psychosomatická léčba vlastně disponuje. (Chvála, 2015) Zda to není jen „medicína se zájmem o život pacienta“, alternativní medicína nebo totéž co psychoterapie. V tom panuje nejistota jak odpůrců, tak samotných zastánců psychosomatiky.
V přehledu, který nabízíme, se budeme držet bio-psycho-sociálního modelu zdraví a nemoci, s respektem k existenci spirituality. Ukážeme, že prostředků k léčbě psychosomatických pacientů existuje velké množství, přísná kritéria medicíny však splňují jen některé z nich. Zahrnují jak biologické a fyzikální, tak psychologicko-psychoterapeutické, nebo sociálně-komunikační prostředky a metody. Kromě běžných a EBM ověřených existuje nepřeberné množství alternativních postupů, které se hlásí k psychosomatickým pacientům, ale vykládají si svůj efekt těžko obhajitelnými teoriemi. Co mají všechny ty stovky nejrůznějších nástrojů společné?
Chceme ukázat, že tím hlavním nástrojem psychosomatické léčby je způsob myšlení, schopnost chápání bio-psycho-sociální celistvosti člověka. Psychosomatika není totéž, co psychoterapie. I když se překrývají, je třeba mít na paměti jejich zásadní odlišnosti. S psychoterapií nás spojuje víra v léčivou sílu vztahu a slova, s medicínou sami pacienti, se svými bolestmi a potížemi. Často nestojí o reflexi své psychosociální situace, ale prožívají své tělesné potíže a chtějí od nich pomoci. K vyladění ke zdraví můžeme použít téměř cokoli z široké palety nástrojů, ale myslet musíme na celek v rámci systémové teorie. Základním prostředím změny je jedinečný vztah lékaře a pacienta, základním nástrojem pak systemické bio-psycho-sociální paradigma lékaře, psychologa nebo fyzioterapeuta, mají-li zůstat zdravotníky v legislativním rámci České republiky. (Telec, 2017) Naše úvahy jsou shrnutím zkušeností z více než 30tileté práce ve Středisku komplexní terapie psychosomatických poruch, a z Ordinace klinické psychologie Praha, kde spoluautorka, dětská klinické psycholožka, pracuje jako rodinná terapeutka s rodinami s psychosomatickými příznaky, takže celkově s desítkami tisíc nemocných. (Chvála, 2009) Třetím zdrojem zkušeností je prozatím šest běhů čtyřletého výcviku v rodinné terapii psychosomatických poruch schváleným pro zdravotnictví, ve kterém se frekventanti lékařských a nelékařských profesí učí respektovat hranice mezi obory a současně se na těchto hranicích setkávat v intenzivní spolupráci. (Tapková, 2016)
Uveďme pro představu neúplný přehled, čím vším se snaží lidé ovlivnit porušené zdraví nemocného. Pohlédneme také za hranice školské medicíny, neboť existuje mnoho metod mimo zdravotnictví, které lidé používají, pokud jim pomáhají. (Křížová, 2015) Podívejme se, na jakou oblast jednotlivé metody primárně míří v bio-psycho-sociálním modelu zdraví a nemoci podle definice WHO. (Engel, 1977) Jak dále ukážeme, každá část tohoto třívrstvého modelu je tvořena kromě té jedné i dalšími dvěma, biologickou, psychologickou a sociální. Všechny tři jsou koevolučně svázané, neustále se na sebe vylaďují, a proto imponují jako jediný celek. Zdraví se projevuje vysokou dynamikou tohoto procesu.
Porucha v kterékoli z těchto tří vrstev komplikuje vzájemné dolaďování. Symptom, syndrom, nebo nemoc, která připoutá naši pozornost, může ukazovat na potíže nejen v té jedné, ale možná dokonce primárně v kterékoli z ostatních vrstev. Běžně se předpokládá, že léčebné prostředky působí v oblasti, kde byla diagnóza stanovena. Odborník svými intervencemi zpravidla významně ovlivňuje tu vrstvu, ve které je vyškolen, ať už je somatickým lékařem, nebo psychiatrem, psychologem či psychoterapeutem, případně fyzioterapeutem anebo za třetí působí v některé z pomáhajících profesí, které se zaměřují na dynamiku vztahů v sociálních systémech. Jak jsme poznamenali, jestliže se jednotlivé vrstvy na sebe stále dolaďují, každý z těchto odborníků, většinou bezděčně a neuvědoměle, způsobuje také změny v dalších dvou vrstvách. [1] Tady vyvstává význam týmů složených z bio-, psycho-, a socio-odborníků, kteří mohou upravovat proces léčby koordinovaně. Při respektování kompetencí vylaďuje dobře sehraný tým vliv a intervence jednotlivých odborností. Proces léčby pak probíhá externalizovaně vně pacienta, avšak v dialozích s ním. To zase umožní, aby pacient internalizoval individuálně nastavovanou léčbu a aby docházelo k žádoucím změnám. Vlastně jde na vyšší logické úrovni, než je individuální organizmus, k obdobě přenosu a protipřenosu tak, jak to popisuje psychoanalytická teorie v individuální psychoanalýze.
Řadu z prostředků, které jsme zařadili do seznamu, lze využít při léčbě psychosomatických pacientů. Zdaleka nejde jen o psychoterapii. Tu chápeme jen jako jednu z metod, využitelnou u vhodných psychosomatických pacientů. Je však nepostradatelná v procesu rozvoje myšlení psychosomatického lékaře. (Tapková, 2016) Nehodláme obhajovat metody vzdálené současnému vědeckému poznání z hlediska EBM, ani nemáme ambice vyjmenovat zde všechny metody. Na to by nestačila ani mnohem rozsáhlejší publikace. [2] Většinu z metod samo o sobě nelze označit za nástroj psychosomatické léčby. Jde o to, v jakém kontextu a s jakým úmyslem bude aplikována. Přehled využijeme k úvahám nad tím, co mají všechny tyto nástroje společného a jak je zakomponovat do bio-psycho-sociálního způsobu léčby.
U mnoha léčebných prostředků existují jak oficiální formy používané v medicíně, tak různé méně oficiální a méně vědecké formy, až formy zcela zlidovělé a léčitelské. Třeba teplo použije lékař ve formě elektrokoagulace, jindy ho využije laik ve formě teplých obkladů, nebo šaman jako oheň v rámci rituálu. Bývaly doby, kdy tělo směl porušit jen lazebník a nikoli lékař. Dnes je z chirurgie královská lékařská disciplína. Hranice mezi léčbou LSD a intoxikací halucinogeny je tenká. Ale i psychoterapie má své amatérské verze. Výklad příčin nemoci událostmi z minulých životů může připomínat psychoanalytickou metodu. Amatérská kinesiologie zase připomíná tělově orientované psychoterapeutické techniky. Hranice může být neostrá a v čase proměnlivá. Někdy se lze orientovat jen podle vzdělání toho, kdo metodu aplikuje, zda jde o léčbu nebo podvod. Jako odborná lékařská společnost musíme trvat na kvalitním lékařském vzdělání, které je rozšířeno o vzdělání v psychosomatice. (MZ, 2015) Některé dříve pochybné praktiky mohou být s novými poznatky vzaty na milost, jiné jsou naopak zavrženy. Často rozhoduje komerční sféra. Například když nemůžeme najít rozumné vysvětlení léčebného efektu procedury, ale je žádoucí vyrábět a prodávat aparáty, jako v případě magnetoterapie, metoda se rozvíjí a má otevřené dveře v oficiální medicíně. (Bednarčík, 2020)
Metoda ověřování účinku léčby evidence based medicine (EBM) zaváděná od devadesátých let kanadským týmem lékařů pod vedením Davida L. Sacketta do medicíny, byla jen logickou reakcí na tuto mnohost léčebných prostředků. Jejím cílem bylo vyjasnit situaci a snížit množství metod jen na vědou ověřené. To byl jistě výborný nápad. Autoři v původním návrhu uznávali nejen nejnovější výzkumná data , (která lze v běžné praxi sledovat jen s nejvyšším úsilím), ale s nimi i klinikovu zkušenost spolu s pacientovými hodnotami . (Baštecká, 2016) Klinikova zkušenost a pacientovy hodnoty se ale z praxe doporučených postupů stále více ztrácejí. Autoři nejspíš nedocenili fakt, že drtivá většina výzkumu je z technologických důvodů prováděna v biologické vrstvě lidské reality, protože ta je nejsnadněji objektivizovatelná. Z dobrých důvodů se mnohem snadněji prokazuje vliv léku než slova a terapeutického vztahu.
Možná proto tak dominuje v medicíně farmakoterapie a přístrojové techniky. Psychologická vrstva vyžaduje docela jiné vzdělání a jiné prostředky k bádání. Je prakticky nemožné ji objektivizovat, protože její podstatou je subjektivita . Bez dobrého vztahu s pacientem se nedozvíme téměř nic o jeho vnitřním životě, představách, fantaziích a prožívání. Dotazníkem zjistíme jen obecnosti, jako je třeba míra úzkosti nebo deprese. O něco lépe jsou na tom například projektivní metody, protože velká část naší psychiky je nevědomá. Můžeme mluvit dokonce o sociálním nevědomí, které má na zdraví jedince významný vliv. (Preiss, 2019)  
Výčet metod, které lidé k léčbě používají, je rozsáhlý a velmi pestrý, a ty, které jsme uvedli, představují jen zlomek. Je třeba říci, že s rozvojem techniky prudce roste také počet přístrojových „zaručeně pravých psychosomatických metod“, které se často prezentují jako výsledky špičkového, nejlépe kosmického výzkumu. (Hnízdil, 2020) Jindy se léčebné efekty starobylé praktiky (přikládání rukou) vysvětlují hypermoderními pojmy pocházejícími třeba z teorie kvantové fyziky, aniž se kdo ptá fyziků, zda to je možné. Málokdy se ale zabývají skutečným životem člověka v jeho úplnosti, jsou často zaměřeny jen na tělo, měří neznámé energie, předstírají působivé „výsledky“ na svých obrazovkách, oslňují technickým designem a vysokou cenou. Výsledkem bývá podávání preparátů neznámého obsahu a původu. Podobné podvody se ale dělají také na půdě oficiální medicíny, jak ukázaly některé dokumenty z nedávné doby. (Lechstina, 2020)
Snadno bychom mohli odbýt takové praktiky mávnutím ruky s tím, že kdo chce být šizen, ať platí, ale není to tak jednoduché. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Úspěšné mohou být tyto metody právě u těch pacientů, kteří se za každou cenu brání reflexi vlastního života, kterou by od nich nejspíš vyžadovala náhledová terapie. Uvažujme však nyní o tom, jak se v tom množství metod má člověk vyznat? Co mají společného? Co vlastně pacienta léčí, pokud je možno působit tak pestrým množstvím prostředků? Současný výzkum mozku mnohé naznačuje. Slovo, a tedy i všechny formy psychoterapie, mají větší vliv na strukturu mozku, než jsme si kdy uměli přestavit, protože mozek je mnohem plastičtější, než jsme se učili ještě před několika desetiletími. (Siegel, 2012) Jde to pomalu, ale medicína si bude muset na tuto představu zvyknout a vyvodit z ní důsledky. (Chvála, 2012)
Jak si účinek jednotlivých prostředků léčby vysvětlujeme, a jak jim rozumí pacient? Lékař pokládá za rozhodující stanovení správné diagnózy a co nejrychlejší odstranění nepříjemných symptomů, čemuž dává přednost také většina pacientů. U většiny akutních onemocnění je to dostačující a nejúčinnější postup. Psychoterapeut si klade za cíl prohloubení reflexe pacientovy situace a očekává, že díky práci s významy symptomů dojde k vyladění ostatních vrstev a k úzdravě. Cílem většiny psychoterapeutických škol jsou změny v psychické vrstvě, vede je zkušenost, že pak odeznívají i somatické symptomy a upravují se sociální vztahy. Rodinná terapie pak intervenuje přímo do rodinných vztahů pacienta a více či méně reflektuje také psychickou vrstvu jednotlivců i rodinného nevědomí. To předpokládá schopnost reflexe a vnitřní psychologické práce, v případě rodinné terapie taky účast ostatních členů rodiny, což není zdaleka pro všechny pacienty přijatelné nebo možné. Pro psychosomatické pacienty bývá nedostatek nebo neschopnost reflexe nevědomou psychologickou obranou, jejíž zdroj sahá často až k ranému vývoji tam, kde dítě nemělo příznivé podmínky pro rozvoj tzv. symbolizace jako např. u alexithymie, neschopnosti rozlišovat a pojmenovávat emoční stavy. (Tress, 2004) Ostatně ani všichni lékaři nemusí mít talent nebo zájem zabývat se tak podrobně každým pacientem.
Proto jsou stále žádané léčebné metody, které pracují spíše symbolicky, reflexi neprohlubují a nevyžadují, a přitom nabízí jinou cestu než pouhé utlumení projevů nemoci. (Křížová, 2015) Jejich efekt lze vyložit spíše podporou spontánního vyladění systémů ve všech vrstvách, které probíhá na nevědomé úrovni, než zvědomováním psychických a sociálních konfliktů. Zasahují do života pacienta zájmem, rituálem, změnou úhlu pohledu, zapojením blízkých osob, nebo i vysvětlením, jakkoli bizardním. Pokud je užívá lékař vědomě se znalostí bio-psycho-sociálních okolností nemocného se snahou navodit změnu a novou rovnováhu, pak lze intervenci nazvat psychosomatickou. Například může navrhnout pacientovi domácí proceduru a vyjednává o tom, kdo z blízkých by ji měl poskytovat. Mnohdy není ani tak podstatný obsah léčiva, jako spíš kontext, do jakého proceduru zasazuje. Tak může i fyzikálním prostředkem nebo lékem zasahovat do sociálního systému. Podmínkou je změna myšlení lékaře. Představu lineární kauzality (kdy A je příčinou B), je třeba proměnit v pochopení cirkulární kauzality (A podmiňuje B a B podmiňuje A). Místo o samotném symptomu budeme uvažovat o jeho kontextu.  
V jednom dobře doloženém případě rozsáhlého chronického ekzému u desetiletého chlapce byla matka velkou specialistkou na mastičky, které denně pečlivě po řadu let mazala na kůži celého těla milovaného syna. Lékař na základě znalosti rodinné dynamiky, dal tento úkol otci, čemuž se sice potomek bránil, ale ekzém se konečně ztratil, aniž bychom měnili obsah mastí.
 V jiném případě u chronicky depresivní ženy středního věku bylo mnohem účinnější, když se podařilo, aby SSRI bral pravidelně její značně impulzivní manžel. Správná indikace vedla ke snížení jeho výpadů a k výraznému ozdravení ženy, aniž by musela sama brát antidepresiva.     
Psychosomaticky orientovaný lékař může používat širokou škálu prostředků a metod. Musí ale umět zdůvodnit v pojmech přijatelných v medicínském prostředí, proč tak učinil. Má-li dojít opravdu k úzdravě ve smyslu definice zdraví WHO, děje se tak vylaďováním všech systémů ve třech hlavních vrstvách, biologické, psychické i sociální, ať už si toho jsme nebo nejsme vědomi. Podle naší zkušenosti, je to především jistota a víra lékaře v metodu, která zlepšuje důvěru pacienta. To neplatí zdaleka jen pro vyvolání užitečného „placebo efektu“ při použití přírodního léčitelství. (Honzák, 2016) Stejný princip platí jistě i pro léčebný postup ověřený metodou EBM. I tam může být důvěra ve správný postup významným faktorem. Důvěřujeme-li metodě EBM a tím také účinnosti schváleného postupu, zvyšujeme tím důvěru pacienta. Navíc se zde důvěra nepochybně zvyšuje samotným efektem použitého prostředku, třeba analgetika proti bolesti, léku proti hypertenzi, hormonu nahrazujícímu hormon štítné žlázy. Škoda, že vírou v jedinečný a nenahraditelný účinek léku přehlížíme stejně důležitý vliv vztahu (nebo o něm jen mluvíme). A přitom stejný lék, třeba antidepresivum, podaný mladým a nejistým lékařem může mít mnohem menší efekt než stejný lék předepsaný věhlasným panem profesorem. Šéfové klinik to jistě vědí. A na druhé straně, pokud se ztratí důvěra k EBM v populaci, jako se to stalo nedávno s očkováním, nastalá nedůvěra může značně mařit efekty i dobře míněné a EBM ověřené praxe.
Čím více se na onemocnění podílí psychická a sociální vrstva, tím větší význam hraje vztah, slovo a naděje na uzdravení. Lék nebo procedura, se stává jen vehikulem léčebného vztahu . Obtížnost psychosomatických pacientů souvisí s tím, že jde vždy o jedinečný případ, individuální historii, často svéráznou laickou teorii o vzniku potíží. Psychosomatice nepomáhají rozsáhlé popisné a statické diagnostické manuály (DSM). Pojmy jako příběhová medicína, narativní terapie, vystihují podstatu bohatého repertoáru psychosomatických symptomů a odpovídajících prostředků psychosomatické léčby. Ta si vyžaduje mnohem pružnější postup a vytváření „jedinečné teorie“ na míru každému pacientovi, na proces orientované postupy. Proto vzbuzuje psychosomatický pacient tolik nejistoty (a někdy i hněvu) u zdravotnického personálu. Práce s nejistotou je v psychosomatické léčbě klíčový fenomén. Nejistotu lékaře lze zvládat zvýšením jeho vlastní sebereflexe a porozuměním životu.
Paradigma neboli obecně přijímané schéma, vzorec myšlení či model, jak to definoval Tomas Samuel Kuhn, rozhoduje o tom, co vidíme a jak viděnému rozumíme. Je to způsob, jakým chápeme nemoc. (Kuhn, 1997) Pokud je pro nás nemoc jen náhodným omylem přírody, nehodou tělesných funkcí, pak není prostor pro tvořivost a spontánní úzdravu člověka. Nezbývá než se soustředit na co nejlepší odhad chyby a tu odstranit. U akutních onemocnění to také většinou stačí. Pro skutečný dialog zde není místo. Otázky, především lineární, směřují jen ke zjištění stavu, ne ke skutečné změně.
Dialog, jak ukazuje Niclas Luhmann, německý sociolog, neslouží jen k dorozumění, ale především k zneklidnění. Teprve dialog totiž vede ke změně v psychických systémech obou účastníků, které jsou z principu operacionálně uzavřené. (Luhmann, 2006) Jazyk jako hlavní nástroj léčby tak nemůže být v převážně biologicky orientované medicínské praxi vůbec rozpoznán a doceněn. Lékař se soustředí na nalezení správného léku, který organizmu chybí (podle vzoru avitaminózy) nebo látky, která spraví nefungující metabolickou cestu. Snad proto je v naší medicíně tak podceňován rozhovor a dialog, že se mu na lékařských fakultách věnuje ve výuce jen minimální pozornost. Naši
Lesbické dobrodružství dvou blondýnek
Monika Benz masturbuje venku na letišti
Německé retro porno