Dane Jones to nasype do mladé češky zezadu

Dane Jones to nasype do mladé češky zezadu
This is a text widget, which allows you to add text or HTML to your sidebar. You can use them to display text, links, images, HTML, or a combination of these. Edit them in the Widget section of the Customizer .

Already have a WordPress.com account? Log in now.

Site Title

Customize

Follow

Following

Sign up
Log in
Copy shortlink
Report this content

View post in Reader

Manage subscriptions

Collapse this bar

Privacy & Cookies: This site uses cookies. By continuing to use this website, you agree to their use.
To find out more, including how to control cookies, see here:

Cookie Policy

Dianě Keeneové z celého srdce za to, e je mou inspirací, bystrým kritikem, součástí mých knih i součástí mého ivota.
Osm edých ptáků sedí ve tmě. Fouká chladný vítr, není vlídný.
Malý lutý kolní autobus překonal strmé stoupání a chvíli nebylo vidět nic ne tisíce mil irokou plochu nezralé penice, která se vlnila pod edivou oblohou. A pak se autobus opět spustil z kopce a obzor náhle zmizel.
Sedí na drátě, pak roztáhnou křídla, odplují do dálky na pestrých oblacích.
Melanie se zarazila a pohlédla na dívky, které účastně přikývly.
Uvědomila si, e zírala na bohaté lány penice a vůbec si nevímala obecenstva.
Neptej se jí na to, nabádala Beverly. Nosí to smůlu.
Melanie vysvětlila, e není nervózní. Znovu se zadívala na pole táhnoucí se podél silnice.
Tři dívky podřimovaly, ale ostatních pět bylo vzhůru a čekalo, a bude Melanie pokračovat. Melanie začala znovu, ale ne stihla odrecitovat první ver básničky, přeruila ji Kielle.
Co – co je to za ptáky? zeptala se zamračeně.
Neskákej jí do řeči, napomenula ji sedmnáctiletá Susan. Lidi, co skáčou do řeči, jsou filitíni.
To já nejsem! odsekla Kielle. Co to vůbec je?
Totální imbecilové, vysvětlila Susan.
A kdo jsou ,imbecilové’? naléhala Kielle.
Osm malých ptáčků vysoko na nebi, celou noc letí ke slunci vstříc.
Technická poznámka, zasmála se Susan. Včera to bylo pět ptáčků.
A teď skáče do řeči ty, neodpustila si hubená a rozpustilá Shannon. Sama se filipín.
Baculatá Jocylyn začala energicky přikyvovat, jako by si Melaniina přeřeknutí také vimla, ale bála se na ně upozornit. Jocylyn se bála dělat spoustu věcí.
Jene vás je osm, a tak jsem to změnila.
A to se smí? divila se Beverly. Ve čtrnácti letech tu byla druhou nejstarí studentkou.
Je to moje básnička, odpověděla Melanie. Můu si vymyslet, kolik ptáků chci.
Kolik lidí tam bude? Při tom recitování.
Asi sto tisíc. Melanie se tvářila docela váně.
Ne! Opravdu? ujiovala se nadeně osmiletá Shannon, zatímco daleko vyspělejí osmiletá Kielle obrátila oči v sloup.
Melaniin pohled znovu upoutala posmutnělá krajina střední části Kansasu. Jedinou pestrou barvu zde představovala občasná modrá sila společnosti Harvestore. Byl červenec, ale venku byla zima a zataeno, kadou chvíli se mohl spustit dé. Projíděli kolem obrovitých kombajnů a autobusů se sezonními dělníky, za nimi poskakovaly zapojené vlečky. Míjeli majitele půdy i obyčejné nájemce, kteří řídili své mohutné zemědělské stroje. Melanie si představovala, jak nervózně teď asi vzhlíejí k obloze – sklizeň ozimé penice byla v plném proudu a jediná bouřka mohla zničit osm měsíců namáhavé práce.
Melanie se otočila od okna a rozpačitě si prohlédla nehty na rukou, které si večer co večer s a nábonou pečlivostí upravovala a pilovala. Měla na nich nevýrazný edý lak, take vypadaly jako dokonalé perleové upinky. Zvedla ruce a přednesla jetě několik dalích básniček, přičem elegantně ukazovala jednotlivá slova znakové řeči. Vechny dívky ji byly vzhůru – čtyři se dívaly z okna, tři sledovaly Melaniiny prsty a boubelatá Jocylyn Weidermanová hltala očima kadičký pohyb paní učitelky.
Tyhle lány snad nikde nekončí, pomyslela si Melanie. Susan sledovala její pohled. To jsou kosi, ukázala rukama. Nebo havrani.
Měla pravdu. A nebylo jich pět ani osm, nýbr dobrých tisíc, bylo jich celé hejno. Vichni se dívali na zem, na lutý autobus i zataenou oblohu s edým a temně fialovým nádechem.
Melanie se podívala na hodinky. Jetě nebyli ani na dálnici.
Autobus sjel do dalího peničného údolí.
Vtom Melanie zavětřila problémy – ucítila je jetě dříve, ne si uvědomila jejich jediný konkrétní náznak. Po chvíli dospěla k názoru, e nelo o ádné okultní sdělení ani předtuchu – to jen velké červené prsty paní Harstrawnové znepokojeně sevřely volant.
A pak tahle starí ena nepatrně přivřela oči. A pohnula rameny.
A hlava se jí o milimetr naklonila na stranu. Tyhle drobné pohyby těla prozrazují, co se člověku zrovna honí hlavou.
Holky spí? Otázka byla pádná a neuhlazená a prsty paní Harstrawnové se okamitě vrátily zpátky na volant. Melanie vyrazila dopředu a ukázala, e ne.
Dvojčata Anna a Suzie, jemná jako pápěří, se vsedě napřímila, naklonila se dopředu a zahleděla se před sebe. Paní Harstrawnová ucítila na irokých ramenech jejich dech a gestem je zarazila.
Nedívejte se. Posaďte se a dívejte se z protějího okna. No tak. up! Z levého okna.
A pak Melanie uviděla auto. A krev. Spoustu krve. Doprovodila dívky zpátky na sedadla.
Nedívejte se, nařídila jim. Srdce jí divoce builo a její pae náhle váily snad tisíc kilogramů. A zapněte si pásy. Stěí ta slova dokázala zformulovat.
Jocylyn, Beverly a desetiletá Emily okamitě uposlechly. Shannon se zaklebila a vykoukla z okna, zatímco Kielle Melaniin příkaz okázale ignorovala. Susan se prostě musela podívat, jak sama podotkla.
Proč by nemohla? Z obou dvojčat to byla Anna, která utichla, sloila ruce do klína a zbledla více, ne bylo obvyklé – na rozdíl od své sestry, její tvář byla naopak ořechově snědá. Melanie pohladila dívku po vlasech. Ukázala z okna na levé straně autobusu. Koukej na penici, rozkázala.
Dokonale zajímavé, odvětila Shannon sarkasticky.
Chudáci lidi. Dvanáctiletá Jocylyn si otřela z odulých tváří vydatný příval slz.
Vínově červený cádillac najel přímo do kovového zavlaovacího hrdla. Z přední části vozu stoupala pára. Řidič středního věku leel bezvládně napůl vypadlý z auta a jeho hlava spočívala na asfaltu.
Melanie nyní spatřila také druhé auto, edý chevrolet. K havárii dolo přímo na křiovatce. Zdálo se, e cadillac měl přednost v jízdě a narazil do edého chevroletu, který nejspí přejel stopku.
Chevrolet pak zřejmě sjel z cesty do vysoké penice. Uvnitř auta nikdo nebyl, celý předek byl pokroucený a z chladiče se kouřilo.
Paní Harstrawnová zastavila autobus a sáhla po ohmatané chromové rukojeti dveří.
Ne! pomyslela si Melanie. Jeďte dál! Zajeďte k nějakému koloniálu, k 7-Eleven nebo k domu. U hezkých pár mil sice na nic nenarazili, ale určitě mají něco před sebou. Nezastavujte. Jeďte dál.
Melanie si tyhle věci pouze myslela, ale ruce se jí přitom zřejmě hýbaly, protoe Susan odpověděla: Ne, musíme zastavit. vdy je zraněný.
Ale co ta krev? pomyslela si Melanie. Neměly by s ní přijít do styku. Ten člověk můe mít AIDS a spoustu jiných nemocí. Tihle lidé potřebují pomoc, ale potřebují oficiální pomoc.
Susan, která byla o osm let mladí ne Melanie, vystoupila z autobusu jako první a okamitě se rozběhla ke zraněnému mui.
Dlouhé černé vlasy tančily kolem ní v poryvech větru.
A pak vystoupila paní Harstrawnová.
Melanie stále váhala a zírala na incident. Řidič leel jako loutka vycpaná pilinami a jednu nohu měl ohnutou do příerného úhlu. Hlava mu bezvládně visela a ruce měl tučné a bledé.
Melanie nikdy předtím neviděla mrtvolu.
Ale on samozřejmě není mrtvý. Ne, ne, je to jen krábnutí. Vlastně to nic není. Akorát omdlel.
Mladí dívky se jedna po druhé začaly otáčet k protějímu oknu a zíraly na bouračku – Kielle s Shannon pochopitelně jako první. A pak i křehká Emily s rukama sepjatýma v modlitbě. (Její rodiče trvali na tom, aby se kadý večer modlila za navrácení sluchu. Emily se s tím svěřila Melanii, ale nikomu jinému to neřekla.) Beverly se chytla za srdce, ovem v jejím případě se jednalo spíe o instinktivní gesto – ádný infarkt jí prozatím skutečně nehrozil.
Melanie vystoupila z autobusu a vykročila ke cadillaku, ale uprostřed cesty zpomalila. V kontrastu se edivou oblohou, edivou penicí a bledou silnicí byla krev a neskutečně červená – a byla na vem: na muově lysé hlavě, na jeho prsou, na dveřích auta, na luté koené sedačce.
Srdce jí v návalu strachu poskočilo a spadlo kamsi ke kolenům.
Paní Harstrawnová byla matkou dvou dospívajících chlapců, váná, bystrá a spolehlivá ena, nadto pevná jako pry. Sáhla si pod pestrobarevný svetr, rozepjala si halenku, kus z ní odtrhla a vytvořila provizorní obvaz, který omotala kolem hluboké rány v muově otlučené hlavě. Sklonila se, zaeptala mui cosi do ucha, stlačila mu hrudník a dýchla mu do úst.
Já neslyím, pomyslela si Melanie, a tak mu nemůu pomoci. Nemůu nic dělat. Vrátím se do autobusu a dohlédnu na holky.
Nával strachu trochu pominul. To je dobře, moc dobře.
Susan se rovně sklonila, přikryla ránu na muově krku a zamračeně se podívala na paní Harstrawnovou. Proč tolik krvácí? ukázala zkrvavenými prsty. Podívejte na krk.
Paní Harstrawnová ho prozkoumala, také se zamračila a zavrtěla hlavou. Má v krku díru, ukázala uasle. Jako od kulky.
Při tomto sdělení Melanie jen zalapala po dechu. Vozík na horské dráze strachu se znovu propadl kamsi do hlubin a zanechal Melaniin aludek někde úplně jinde – vysoko, a příli vysoko nad sebou. Melanie se zastavila.
S vděčností za jakékoliv rozptýlení, které odpoutá její pohled od zraněného mue, přistoupila ke kabelce a prohlédla si ji. Řetězový vzor na látce pocházel od nějakého návrháře. Melanie Charrolová – farmářská dívka, která jako učitelka hluchoněmých bez předchozí praxe vydělávala estnáct tisíc pět set dolarů ročně – se ve svých pětadvaceti letech nikdy ani nedotkla módního doplňku od návrháře.
Zdálo se, e kabelka je cenná právě tím, e je tak malá. Jako zářící drahokam. Byla to taková ta kabelka, kterou si ena přehodí přes rameno, kdy vchází do kanceláře přímo v centru Kansas City nebo dokonce na Manhattanu či v Los Angeles. A kterou pak poloí na stůl a vytáhne z ní stříbrné pero, aby jím napsala pár slov, je rázem uvedou sekretářky a asistenty do pohybu.
Kdy se vak Melanie upřeně dívala na kabelku, zrodila se v její mysli drobná mylenka, která v ní rostla tak dlouho, a jí vykvetla před očima: Kde je ena, které ta kabelka patří? V tom okamiku na ni padl stín.
Ten mu nebyl vysoký ani tlustý, ale působil dojmem statného chlapíka. Svaly na těle se mu rýsovaly podobně jako koňům – měl je těsně pod kůí, napjaté a dobře zřetelné. Melanie zalapala po dechu a zadívala se mu do hladké mladistvé tváře. Na hlavě měl napomádovaného jeka a jeho oblečení bylo edé jako mraky, které se jim honily nad hlavami. Při irokém úsměvu cenil bílé zuby, ale Melanie jeho úklebku ani na vteřinu neuvěřila.
Jejím prvním dojmem bylo, e tenhle mu je lika. Ne, napadlo ji po chvíli, spí kuna nebo lasička. Za opaskem pytlovitých kalhot měl zastrčenou pistoli. Melanie zalapala po dechu a zvedla ruce.
Ne a k obličeji, nýbr na úroveň prsou. Neubliujte mi, prosím, ukázala bezmylenkovitě. Mu se podíval na její hýbající se ruce a zasmál se.
Koutkem oka Melanie viděla, jak Susan s paní Harstrawnovou znepokojeně přelapují. Přímo k nim rázně kráčel dalí mu – statný, tlustý a vysoký. Také on měl na sobě edé seprané oblečení. Navíc měl neostříhané vlasy, chyběl mu zub a jeho úklebek byl hladový. Medvěd, pomyslela si Melanie automaticky.
Jdeme, ukázala na Susan. Pojďme. Hned. S očima upřenýma na lutou karoserii autobusu vyrazila směrem k sedmi neastným mladým tvářičkám, zírajícím překvapeně z oken kabiny.
Lasička ji popadl za límec. Plácla ho po ruce, ale jen velmi opatrně – bála se ho udeřit, bála se jeho hněvu.
Mu křikl něco, čemu nerozuměla, a zalomcoval s ní. Jeho úsměv se změnil v to, čím ve skutečnosti byl – v chladný pronikavý pohled. Jeho obličej celý potemněl. Melanie hrůzou zavrávorala a svěsila ruku.
tohle? řekl Medvěd. Myslím, e na to
Melanie byla postlingválně hluchá. Sluch začala ztrácet v osmi letech, kdy se ji u ní rozvinuly jazykové schopnosti. Díky tomu odezírala ze rtů lépe ne větina dívek. Jene odezírání ze rtů je velmi nespolehlivá dovednost, daleko sloitějí ne pouhé sledování rtů. Tenhle proces zahrnuje interpretaci pohybů úst, jazyka, zubů, očí i dalích částí těla. Skutečné výsledky přináí pouze tehdy, kdy dobře znáte osobu, její slova se pokouíte rozlutit. Jene Medvěd se pohyboval v úplně jiném světě ne Melanie se svým nábytkem ve staroanglickém stylu, čaji Celestial Seasonings a kolou v malém městečku na americkém Středozápadě. Neměla ani potuchy, o čem ten člověk mluví.
Medvěd se zasmál a odplivl bílou sprku slin. Jeho oči jí přejíděly po celém těle – po jejích prsou pod vínovou halenkou s vysokým výstřihem, po její dlouhé černoedé sukni, po černých punčocháčích.
Melanie neohrabaně zkříila pae. Medvěd znovu obrátil pozornost na Susan a paní Harstrawnovou.
Lasička se zatím nakláněl dopředu a něco říkal – nebo spí křičel, co lidé často dělávají (a co je jenom dobře, protoe kdy křičí, mluví pomaleji a pohyby jejich rtů jsou výraznějí). Melanie poznala, e se ptá, kdo je v autobuse, ale ani se nepohnula. Nemohla.
Zpocenými prsty si svírala bicepsy.
Medvěd se podíval na potlučený obličej zraněného mue, lhostejně mu poklepal po hlavě botou a sledoval, jak se hlava klátí sem a tam. Melanie popadla dech, nenucenost a naprostá svévolnost Medvědova kopání byla úděsná. Začala plakat. Medvěd odstrčil Susan s paní Harstrawnovou před sebe směrem k autobusu.
Melanie pohlédla na Susan a vystřelila ruce do vzduchu. Ne, nedělej to!
Její dokonalá postava a tělo běkyně.
Kdy se vak Susan rozmáchla proti Medvědovu obličeji, Medvěd překvapeně ucukl hlavou a zachytil její ruku pár centimetrů před svýma očima. Jeho překvapení se postupně změnilo v pobavení, zkroutil Susan ruku, a padla na kolena, a pak ji shodil na zem, kde si zapinila černé dínsy i bílou halenku od prachu a bláta.
Medvěd se otočil k Lasičce a cosi na něj zavolal.
Jene dívka ji byla opět na nohou. Medvěd vak byl tentokráte připraven a otočil se k ní čelem. Popadl ji, nahmatal jí prsa a chvíli na nich setrval. Náhle ho tahle hra zřejmě přestala bavit a utědřil Susan prudkou ránu do aludku. Susan znovu upadla na kolena, chytila se za břicho a začala popadat dech.
Medvěd ukázal směrem k peničnému moři. Na tváři měl podivný výraz – jako by s něčím nesouhlasil, ale neodváil se být příli kritický. Melanie sledovala jeho pohled a zadívala se do peničného lánu. Neviděla dost zřetelně, ale podle stínů a matných obrysů se zdálo, e se tam sklání dalí mu. Byl malý a lachovitý.
Jednu pai měl zvednutou jako při nacistickém pozdravu a v této poloze setrval velmi dlouho. Pod ním se rýsovala postava v tmavě zelených atech.
ena, které patří ta kabelka, dovtípila se Melanie v hrůzyplném okamiku prozření.
Muova pae nenuceně poklesla. Přes vlnící se penici spatřila Melanie v jeho dlani matně kovový záblesk. Zalapala po dechu.
Lasička jemně sklonil hlavu – nejspí zaslechl náhlý hluk. Trhl sebou. Na Medvědově obličeji se objevil úsměv. Paní Harstrawnová si prudce přiloila ruce k uím a zděeně si je zakryla. Paní Harstrawnová slyela perfektně.
Melanie zírala do penice a plakala. Viděla, jak se stínová postava sklání níe k eně. Viděla elegantní pohyby vzrostlé penice, která se vlnila v prudkém červencovém větru. Viděla, jak se muova pae zvedá a znovu pomalu klesá – jednou, dvakrát. A viděla, jak jeho obličej zkoumá tělo leící před ním.
Paní Harstrawnová sledovala Lasičku nevzrueným pohledem.
Melanii potěilo, kdy viděla u paní Harstrawnové vzdor. A vztek. Její silnou sevřenou čelist.
Lasička s Medvědem si jí vak nevímali a strkali před sebou Susan, paní Harstrawnovou i Melanii směrem k autobusu.
Mladí děvčata se choulila v zadní části vozu. Medvěd postrčil paní Harstrawnovou a Susan dovnitř a ukázal si k opasku, kde se mu vzdouvala pistole. Melanie vela do autobusu jako poslední před Lasičkou, který ji ouchl do zad. Melanie zakopla a upadla na vzlykající dvojčata Annu a Suzie. Pevně je objala a pak vzala do náručí Emily a Shannon.
Jsou chycení v úděsném světě Venku.
Melanie pohlédla na Lasičku a viděla ho říkat: Hluchá jako
ostatní. Medvěd vmáčkl svůj tlustý zadek na sedadlo pro řidiče a nastartoval autobus. Podíval se do zpětného zrcátka, zamračil se a pak se otočil.
V dálce se na konci klikaté asfaltové stuhy objevila zářící tečka majáčku. Medvěd zmáčkl poduku uprostřed volantu a Melanie ucítila na prsou vibrace klaksonu.
řekl a otočil hlavu, take se jeho slova ztratila.
Lasička cosi křičel směrem k lánu. Mu mu zřejmě odpověděl, protoe Lasička přikývl. O chvíli později vyjel edý chevrolet z peničného pole. Byl silně pokozený, ale dalo se s ním jet. Vyhoupl se na krajnici a zastavil. Melanie se pokusila zaměřit pozornost na přední sedadlo, kde tuila mue z peničneho pole, ale okna se příli leskla. Zdálo se, e auto vůbec nemá řidiče.
A pak auto rychle zabralo a vyhouplo se na asfalt. Autobus vyrazil za ním a vnořil se do slabého modrého obláčku od pneumatik.
Medvěd poplácal volant, na okamik se otočil a vytěkl směrem k Melanii nějaká slova – rozhněvaná a zlá, jene Melanie neměla tuení, co ta slova znamenají.
Oslnivé majáčky se neustále blíily a vydávaly červenomodrobílou záři. Jako ohňostroje nad parkem v Hebronu na Den nezávislosti před dvěma týdny, kdy Melanie sledovala, jak oblohu zaplňují barevné cákance, a cítila na kůi exploze doběla rozpálených rachejtlí.
Ohlédla se za policejním autem a věděla, co bude následovat.
Za chvíli se sem začne sjídět dobrá stovka policejních vozidel. Zatarasí autobusu cestu a tihle mui z něj vylezou. Zvednou ruce nahoru a budou odvedeni. Studentky i učitelky pojedou někam na policejní stanici a budou tam sepisovat protokoly. Tentokráte představení v Divadle neslyících v Topece nestihnou – i kdyby jim jetě zbýval nějaký čas -, jene Melanie si stejně nedokázala představit, jak by po tomhle vem mohla vylézt na pódium a recitovat poezii. To nic, to nic.
A co druhý důvod pro její výlet? Moná to bylo znamení, e neměla jet, e si vůbec neměla dělat tyhle plány. Bylo to znamení osudu.
Netouila po ničem jiném ne jet domů. Zpátky do svého pronajatého domu, kde mohla zamknout dveře a uvařit si álek čaje. S doukem ostruinové brandy, budi. Poslat fax bratrovi do nemocnice v St. Louis a převyprávět jemu i rodičům tuhle historku.
Melanie propadla nervozitě a ze zlozvyku si obtočila své světlé vlasy kolem ohnutého prostředníčku, zatímco ostatní prsty měla stále nataené. Tohle postavení prstů bylo symbolem pro září’.
Vtom se ozvalo náhlé drcnutí. Medvěd sjel z asfaltu a následoval edý automobil na zablácenou polní cestu. Lasička se zamračil a zeptal se Medvěda na cosi, co Melanie neslyela. Medvěd neodpověděl a pouze si odplivl z okna. Pak přila zatáčka, po ní dalí a autobus se ocitl v kopcovitějí krajině. Blíil se k řece.
Projeli pod vedením, na kterém seděly stovky ptáků. Velikých ptáků. Havranů.
Melanie pohlédla na edé auto. Stále neviděla zřetelně řidiče – toho mue z peničného pole. Nejprve si myslela, e má dlouhé vlasy, pak jí na okamik připadal holohlavý nebo ostříhaný na jeka a pak se jí pro změnu zdálo, e má na hlavě klobouk.
edé auto odbočilo se smykem doprava a s kodrcáním se rozjelo po úzké stezce zarostlé plevelem. Melanie měla pocit, e před sebou vidí desítky policejních aut, která k nim spěchala, aby je zachránila.
Zaostřila zrak a podívala se znovu. Ba ne, viděla před sebou pouze stezku zarostlou travou. Autobus odbočil a vyrazil za chevroletem. Medvěd si cosi mumlal, Lasička se ohlíel za policejním autem.
A pak se Melanie otočila zpátky a uviděla, kam mají namířeno.
Dovtípila se, e její naděje, e se dobrovolně vzdají p
Kurva sexy uklízečka
Eufrat a Michelle 2 - prsti mě
Český holky krev a mlíko

Dane Jones to nasype do mladé češky zezadu

Report Page