Chick pronikl sexuálním strojem

Chick pronikl sexuálním strojem
This is a text widget. The Text Widget allows you to add text or HTML to your sidebar. You can use a text widget to display text, links, images, HTML, or a combination of these. Edit them in the Widget section of the Customizer .

Already have a WordPress.com account? Log in now.

Site Title

Customize

Follow

Following

Sign up
Log in
Copy shortlink
Report this content

View post in Reader

Manage subscriptions

Collapse this bar

Privacy & Cookies: This site uses cookies. By continuing to use this website, you agree to their use.
To find out more, including how to control cookies, see here:

Cookie Policy

Napsat Smrtící rozhodnutí mi pomáhalo mnoho lidí. Obzvlášť trpěliví byli moji kolegové z řad soudních znalců a policejních jednotek. Jsem povinována srdečnými díky seržantu Guyi Oueletteovi z oddělení boje proti organizovanému zločinu, Sureté du Québec, a kapitánu Stevenu Chabotovi, seržantu Yvesu Trudelovi, desátníku Jacqesu Morinovi a konstáblovi Jeanu Rattému z Opération Carcajou v Montrealu.
Z řad Communauté Urbaine de Montréal Police mi poručík detektiv Jean-Francois Martin, Division des Crimes Majeurs, seržantka detektiv Johanne Bérubéová, Division Agressions Sexuelles a velící důstojník André Bouchard, Moralité, Alcool et Stupéfiant, Centre Opérational Sud, trpělivě odpovídali na otázky a vysvětlovali systém fungování policejních jednotek. Zvláštní díky si zaslouží seržant detektiv Stephen Rudman, Superviseur, Analyse et Liaison, Centre Opérational Sud, který zodpověděl mnoho otázek, poskytl mi mapy a provedl mě po věznici.
Ze svých kolegů v Laboratoire de Sciences Judiciaires et de Médecine Légale musím poděkovat dr. Claudu Pothelovi za poznatky z patologie a Francoisu Julienovi, Section de Biologie, za předvedení práce se strukturou stříkanců od krve. V tomto směru mi pomohl také Pat Laturnus, analytik struktury krvavých skvrn z Kanadské policejní akademie v Ottawě, který mi také poskytl fotografie na obálku prvního anglického vydání této knihy.
Do Severní Karoliny bych ráda poděkovala kapitánu Terrymu Sukovi z Charlotte-Mecklenburgské policejní výzvědné jednotky; Rogeru Thompsonovi, řediteli Charlotte-Mecklenburgské policejní kriminalistické laboratoře; Pam Stephensonové, vrchní analytičce od Výzvědných a technických služeb Severokarolinského státního úřadu vyšetřování; Gretchen C. F. Shappertové z Generální prokuratury Spojených států; a dr. Normanu J. Kramerovi z Mecklenburgské lékařské komory.
K těm, kteří mi věnovali svůj čas a vědomosti, náleží dále dr. G. Clark Davenport, geofyzik od NecroSearch International, dr. Wayne Lord z Národního centra analýzy násilných trestných činů, Akademie FBI, Quantico ve Virginii, a Victor Svoboda, ředitel komunikace Montrealského neurologického ústavu a Montrealské neurologické nemocnice. Dr. David Taub byl mým guru, pokud jde o motocykly Harley-Davidson.
Jsem zavázána Yvesu St. Marie, řediteli Laboratoire de Science Judiciaires et de Médecine Légale, dr. André Lauzonovi, Responsable, Laboratoire de Médecine Légale, a dr. Jamesu Woodwardovi, děkanovi Severokarolinské univerzity v Charlotte, za jejich neustálou podporu.
Zvláštní dík náleží Paulu Reichsovi za jeho cenné poznámky k rukopisu.
Jako vždy chci poděkovat svým výjimečným redaktorkám, Susanne Kirkové z nakladatelství Scribner a Lynne Drewové z Random House, a své senzační agentce Jennifer Rudolph Walshové.
Ačkoliv mi velice prospěly rady odborníků, veškeré chyby ve Smrtícím rozhodnutí jsou výlučně mým dílem.
Jmenovala se Emily Anne. Bylo jí devět let, měla černé kučery, dlouhé vlasy a karamelově zbarvenou pleť. V propíchnutých ušních lalůčcích nosila maličké zlaté kroužky. Díry do čela jí udělaly dva projektily z poloautomatické devítimilimetrové Cobry.
Byla sobota, ale já na zvláštní žádost mého šéfa, Pierra LaManche, přesto pracovala. Už čtyři hodiny jsem se v laboratoři probírala zle poničenou tkání, když se dveře do velké pitevny otevřely a dovnitř vkročil seržant detektiv Luc Claudel.
Claudel a já jsme spolu pracovali už v minulosti, a ačkoliv se mě naučil snášet, dokonce si mne snad i vážil, jeho strohé vystupování tomu nenapovídalo.
“Kde je LaManche?” otázal se, zalétl očima k nosítkám přede mnou a pak rychle odvrátil pohled.
Neřekla jsem nic. Když měl Claudel tu svou náladu, ignorovala jsem ho.
“Už je tady dr. LaManche?” Detektiv se vyhýbal pohledu na moje umaštěné rukavice.
“Je sobota, Monsieur Claudel. On nepra…”
V tom okamžiku strčil do místnosti hlavu Michel Charbonneau. Skrz otvor bylo slyšet vrčení a lomoz elektrických dveří vzadu v budově.
“Le cadavre est arrivé,” sdělil Charbonneau svému partnerovi.
Jaká mrtvola? Proč jsou v sobotu odpoledne v márnici dva detektivové z oddělení vražd?
Charbonneau mě pozdravil anglicky. Byl to velký chlap se štětinatými vlasy, které připomínaly ježka.
“Co se děje?” zeptala jsem se, stahujíc si rukavice a odkládajíc masku.
Claudel odpověděl, tvář napjatou, oči v ostrém světle zářivek neveselé.
“Doktor LaManche tu bude za chvilku. On vám to vysvětlí.”
Na čele už se mu leskl pot a ústa měl stažená do tenké, sevřené čáry. Claudel nesnášel pitvy a vyhýbal se márnici, jak se dalo. Beze slova otevřel dveře dokořán a protáhl se kolem svého partnera. Charbonneau se za ním díval, jak kráčí chodbou, pak se obrátil zpátky ke mně.
“Barbaři dneska ráno udeřili. Slyšela jste někdy o Richardu Marcottovi?”
“Možná ho znáte jako Araignée. Pavouk.” Zahnul prsty, jako když děti předvádějí pavouky. “Ohromný chlap. A volený funkcionář motorkářské party. Pavouk je ceremoniářem Zmijí, ale dneska měl fakt ošklivý den. Když ráno kolem osmé vyrážel do posilovny, Barbaři ho odpráskli, zatímco jeho stará hupla do bezu a schovala se tam.”
Charbonneau si hrábl zepředu rukou do vlasů, polkl. Čekala jsem.
“Proboha.” Prsty se mi sevřely kolem rukavic.
“Holčičku. Odvezli ji do Montrealské dětské nemocnice, ale nepřežila to. Teď ji vezou sem. Marcotte byl na místě mrtvý. Je venku.”
Pět patologů v laboratoři se střídá v pohotovosti na telefonu. Jen zřídkakdy k tomu dojde, ale pokud je nějaká pitva mimo pracovní dobu či návštěva na místě činu prohlášena za nezbytnou, je vždycky někdo k dispozici. Dneska to byl LaManche.
Dítě. Pocítila jsem známý příliv emocí a potřebu vypadnout.
Na hodinkách jsem měla dvanáct čtyřicet. Strhla jsem ze sebe plastikovou zástěru, zmuchlala ji dohromady s maskou a latexovými rukavicemi a naházela to všechno do nádoby na biologický odpad. Pak jsem si umyla ruce a vyjela výtahem do dvanáctého poschodí.
Nevím, jak dlouho jsem seděla ve své pracovně, zírala na řeku Sv. Vavřince a nevnímala svůj kelímek jogurtu. Jednu chvíli jsem měla dojem, že slyším dveře u LaManche, pak zaševelení skleněných bezpečnostních dveří, které oddělují části chodby v našem křídle.
Jakožto soudní antropoložka jsem si vypěstovala jakous takous imunitu vůči násilné smrti. Protože soudní ohledač se ke mně obrací, abych získala informace z kostí znetvořených, upálených či rozložených, viděla jsem už i to nejhorší. Mými pracovišti jsou márnice a pitevna, takže vím, jak taková mrtvola vypadá a páchne, jak se zachází a řeže se skalpelem. Jsem zvyklá na zakrvavené šatstvo, sušící se na ramínkách, na zvuk elektrické pilky prořezávající se skrze kost, na pohled na orgány plující v četných skleněných nádobkách.
Ale nikdy se nesmířím s pohledem na mrtvé děti. Udušené nemluvně, ubité batole, vychrtlé dítě náboženských fanatiků, dětská oběť pedofilního násilníka. Násilí na malých neviňátkách mě nikdy nepřestalo rozčilovat a trápit.
Ne právě dávno jsem pracovala na případu, v němž svou roli sehrála nemluvňata, dva zavraždění a znetvoření chlapečci. Bylo to jedno z nejobtížnějších střetnutí mé kariéry a nechtělo se mi znovu nastupovat na ten emocionální kolotoč.
Na druhé straně byl ten případ zdrojem zadostiučinění. Když byl fanatický viník zatčen a nemohl už nařizovat žádné další popravy, zmocnil se mě upřímný pocit, že jsem dokázala něco dobrého.
Sloupla jsem víčko a zamíchala jogurt.
Obrazy těch nemluvňat mi přetrvávaly v mysli. Rozpomněla jsem se na pocity, které se mě toho dne zmocňovaly v márnici, prostřihy na mou novorozenou dceru.
Dobrý Bože, proč taková nepříčetnost? Ti znetvoření muži, které jsem nechala dole, rovněž zemřeli v důsledku současné války mezi motorkáři.
Nezoufej si, Brennanová. Naštvi se. Buď chladně, rezolutně vzteklá. Pak aplikuj své vědecké znalosti a pomoz ty hajzly skřípnout.
“Jo,” souhlasila jsem nahlas sama se sebou.
Dojedla jsem jogurt, dopila nápoj a zamířila dolů.
Charbonneau byl v předpokoji jedné z malých piteven a listoval ve spirálovém bloku. Jeho mohutná postava přetékala z koženkového křesla naproti psacímu stolu. Claudela nebylo nikde vidět.
“Emily Anne Toussaintová. Zrovna šla do rytmiky.”
“Verdun.” Ukázal hlavou k sousední místnosti. “LaManche už zahájil ohledání.”
Proklouzla jsem kolem detektiva do pitevny.
Fotograf pořizoval snímky, zatímco patolog si dělal poznámky a fotky polaroidem.
Dívala jsem se, jak LaManche popadl kameru za postranní rukojeti, pak ji zvedl a spustil nad tělo. Jak se čočky zaostřovaly a rozostřovaly, nad jedním ze zranění na dětském čele se rozmazala a pak zaostřila malá tečka. Když obvod tečky nabyl na zřetelnosti, LaManche stiskl spoušť. Z fotoaparátu vyklouzl bílý čtvereček a on ho vytáhl a přidal ke sbírce na postranním pultě.
Tělo Emily Anne neslo důkazy intenzivní snahy zachránit jí život. Hlavu měla zčásti obvázanou, ale viděla jsem, jak jí z lebky vyčuhuje čirá trubička, zasunutá za účelem monitorování nitrolebního tlaku. Do hrdla, jícnu a hrtanu jí vedla endotracheální trubice, umístěná kvůli přívodu kyslíku do plic a k zablokování dávení obsahu žaludku. V loketní jamce, v tříslech a ve stehenní žíle jí zůstaly zavedené katetry na nitrožilní infuze a na hrudi měla dosud nalepené okrouhlé bílé náplasti na elektrody EKG.
Tak zběsilá snaha, skoro jako fyzický útok. Zavřela jsem oči a ucítila, jak mě za víčky pálí slzy.
Násilím jsem se vrátila pohledem k tělíčku. Emily Anne na sobě neměla nic než plastikový nemocniční náramek. Vedle ní ležela světlezelená nemocniční košile, raneček šatstva, růžový batůžek a červené tenisky.
Ostré světlo zářivek. Lesklá ocel a dlaždice. Studené, sterilní chirurgické nástroje. Holčička sem nepatřila.
Když jsem vzhlédla, setkal se můj pohled s LaMancheovýma smutnýma očima. Ačkoliv se žádný z nás nezmínil o tom, co tu leželo na nerez oceli, věděla jsem, nač myslí. Na jiné dítě. Na jinou pitvu v téže místnosti.
Přitlumila jsem své citové pohnutí a popsala pokroky, jichž jsem dosáhla u svých případů – skládala jsem zpátky dohromady mrtvoly dvou motorkářů, které roztrhala na kusy vlastní pošetilost, a zeptala jsem se, kdy budou k dispozici předsmrtné lékařské záznamy. LaManche mi sdělil, že složky byly vyžádány a v pondělí by měly dorazit.
Poděkovala jsem mu a vrátila se ke svému chmurnému úkolu. Zatímco jsem třídila tkáně, rozpomněla jsem se na včerejší rozhovor s LaManchem a zalitovala, že nejsem ještě v lesích Virginie. Bylo to opravdu teprve včera, co mě sem LaManche povolal? Tehdy byla Emily Anne ještě naživu.
Za čtyřiadvacet hodin se toho dokáže změnit opravdu hodně.
Den předtím jsem byla v Quanticu, kde jsem na Akademii FBI vedla seminář o vyprošťování těla. Moji technici z týmu pro schraňování důkazů vyhrabávali a mapovali každý svou kostru, když jsem vzhlédla a uviděla, jak se k nám mezi stromy blíží zvláštní agent. Oznámil mi, že dr. LaManche se mnou chce naléhavě mluvit. Znepokojeně jsem opustila svůj tým a vyrazila mezi stromy.
Jak jsem se proplétala směrem k silnici, přemýšlela jsem o LaMancheovi a o zprávě, která může být v jeho telefonátu obsažena. Počátkem devadesátých let, když jsem přišla do Montrealu v rámci fakultní výměny mezi McGillovou univerzitou a mou domácí univerzitou v Charlotte, začala jsem dělat konzultantku pro LS. LaManche věděl, že mám certifikát Americké rady kriminalistické antropologie, takže byl zvědavý, zda bych mu nemohla být nějak k užitku.
Provincie Quebec měla centralizovaný systém soudního ohledače s nejmodernějšími kriminalistickými a soudně-lékařskými laboratořemi, avšak bez soudního antropologa s certifikátem Rady. Tehdy, stejně jako nyní, jsem plnila funkci konzultantky Úřadu vrchního soudního ohledače v Severní Karolině a LaManche mě chtěl do Laboratoire de Science Judiciaires ét de Médecine Légale. Ministerstvo financovalo antropologickou laboratoř a já se zapsala do intenzivního kursu francouzštiny. Už víc než desetiletí ke mně přiváželi skeletonizované, rozložené, mumifikované, ohořelé nebo znetvořené mrtvoly z provincie Quebec za účelem analýzy a identifikace. Když konvenční pitva není k ničemu, vypáčím z kostí, co se dá.
Jen zřídkakdy jsem od LaManche dostávala vzkazy označené jako naléhavé. Když už, nikdy to nevěstilo nic dobrého.
Během několika minut jsem došla k dodávce zaparkované na krajnici štěrkové cesty. Rozpustila jsem si vlasy a přejela prsty po lebce dozadu.
Když jsem si znovu zapnula sponu, vyndala jsem batoh ze zadního sedadla dodávky a vylovila mobilní telefon. Mrňavá obrazovka mi zvěstovala, že jsem propásla tři hovory. Vyťukala jsem seznam čísel. Všechny tři hovory přišly z laboratoře.
Pokusila jsem se vyťukat číslo, ale signál pořád vypadával. Právě proto jsem nechala telefon v dodávce. Sakra. Ačkoliv za posledních deset let už byla má francouzština plynná, hluk v pozadí a špatné spojení mi často způsobovaly problémy. Při jazykových potížích a slabém signálu z tohohle telefonu jakživa zprávu pořádně nepochopím. Musím zajet dolů do hlavního štábu.
Rozepnula jsem zip šusťákového overalu a hodila ho do krabice vzadu v dodávce. Batoh jsem si přehodila přes rameno a vydala se z kopce dolů.
Vysoko nad stromy kroužil jestřáb nad nějakou kořistí. Obloha byla zářivě modrá, jen tu a tam po ní lenivě pluly nazdařbůh rozhozené vatové beránky. Kurs se obvykle koná v květnu a my jsme se báli, že letošní dubnový termín by mohl pro nás znamenat déšť nebo nižší teploty ovzduší. Nic z toho se však nestalo. Rtuť teploměru se pohybovala kolem pětadvaceti.
Při chůzi jsem vnímala zvuky kolem sebe. Moje boty křupající na štěrku. Ptačí píseň. Hukot listů vrtule helikoptéry letící nízko nade mnou. Prásknutí vzdáleného výstřelu. FBI se dělí o Quantico s ostatními federálními policejními agenturami a s námořní pěchotou, takže ruch je tady neustálý a velmi opravdový.
Štěrková cesta navazovala na asfaltku v Hogan’s Alley, těsně pod simulovaným náměstím, používaným FBI, DEA, ATF a dalšími. Obešla jsem je zleva, abych nenarušila cvičení v záchraně rukojmích, a zahnula doprava na Hoover Road, vedoucí z kopce k nejbližší buňce betonového komplexu šedé a béžové barvy, z jehož nejvyšších střech trčely antény jako nové výhonky ze starého keře. Přešla jsem přes malé parkoviště k Centru kriminalistického vědeckého výzkumu a výcviku a zazvonila jsem na zvonek u nákladní rampy.
Postranní dveře se rozestoupily a ve štěrbině se objevila mužská tvář. Byl sice mladý, ale úplně plešatý a vypadal, jako že to už nějakou dobu trvá.
“Ne. Potřebuju si zavolat do laborky.”
“Díky, Craigu. Hned jsem hotová.” Doufám.
“Kontroluju výstroj, takže nepospíchej.”
Akademie se často srovnává s klecí pro křečky kvůli labyrintu tunelů a koridorů, spojujících její rozličné budovy. Ale horní patra nejsou ničím v porovnání s labyrintem v podzemí.
Kličkovali jsme prostorem mezi stohy beden a kartonových krabic, starých počítačových monitorů a plechových truhliček s výstrojí, jednou chodbičkou, pak dvěma dalšími až ke kanceláři jen taktak dost velké na to, aby se do ní vešel psací stůl, židle, kartotéka a police na knihy. Craig Beacham pracoval pro Národní centrum analýzy násilných trestných činů, NCAVC, což byla jedna z hlavních složek Skupiny reakce na kritické incidenty FBI, CIRG. Nějakou dobu se to jmenovalo Jednotka pro únosy dětí a sériové vrahy, CASKU, ale nedávno se vrátili k původnímu názvu. Protože výcvik techniků pro shromažďování důkazů neboli ERT je jednou z funkcí NCAVC, organizuje každoroční kurs právě tato jednotka.
Při jednání s FBI musí být člověk zběhlý ve zkratkách.
Craig posbíral ze svého psacího stolu šanony a navršil je na skříňku.
“Aspoň budeš mít trochu místa na poznámky. Potřebuješ zavřít dveře?”
Můj hostitel kývl a pak zmizel v chodbě.
Zhluboka jsem se nadechla, v duchu přepnula do francouzštiny a vytočila číslo.
“Bonjour, Temperance.” LaManche a kněz, který mě křtil, byli jediní, kdo kdy použili oficiální verzi mého jména. Zbytek světa mi říkal Tempe. “Comment ça va?”
“Dík, že jste se ozvala. Obávám se, že jsem tady nahoře v ošklivé situaci a budu potřebovat vaši pomoc.”
“Oui?” Ošklivé? LaManche neměl sklon k přehánění.
Les motards. Motorkáři. Víc než desetiletí mezi sebou konkurenční motorkářské gangy válčily o nadvládu nad obchodem s drogami v Quebecu. Pracovala jsem už na několika případech motards, obětech střelných zbraní, které byly rovněž spáleny k nepoznání.
“Prozatím vypadá policejní rekonstrukce takhle. Včera večer tři členové Barbarů přijeli do klubovny Zmijí se silnou bombou domácí výroby. Ten ze Zmijí, co obsluhoval bezpečnostní kamery, zahlédl ty dva, jak se blíží s velkým rancem, který nesli mezi sebou. Vystřelil a bomba vybuchla.” LaManche se odmlčel. “Řidič je v nemocnici v kritickém stavu. Pokud jde o ty druhé dva, největší část zachovalé tkáně váží čtyři a půl kila.”
“Temperance, snažím se zkontaktovat konstábla Martina Quickwatera. Je tam ve Quanticu, ale celý den má mítink o rozboru případu.”
“Quickwatera” To nebylo typicky quebecké jméno.
“Je to Indián. Z kmene Krí, myslím.”
Opération Carcajou je multijurisdikční zásahová jednotka, vytvořená k vyšetřování trestné činnosti mezi motorkářskými gangy v provincii.
“Prosím, sdělte konstáblu Quickwaterovi, co jsem vám pověděl, a ať mě kontaktuje. Pak bych rád, abyste co nejrychleji přijela sem. Možná budeme mít s touhle identifikací potíže.”
“Získali prsty, ze kterých by se daly sejmout otisky, nebo úlomky chrupu?”
“S tím možná budou problémy. Situace je komplikovaná a já bych o tom raději nediskutoval po telefonu. Je možné, abyste se vrátila dřív, než jste měla v plánu?”
Jako obvykle jsem ukončila jarní semestr na Severokarolinské v Charlotte právě včas, abych mohla vést kurs FBI. Teď už mi zbývalo jen absolvovat závěrečné zkoušky. Těšila jsem se na krátký pobyt u přátel ve Washingtonu, než odletím na léto do Montrealu. Návštěva tedy bude muset počkat.
Pokračoval svou velmi precizní francouzštinou, buď smutek nebo únava prohloubily témbr jeho sytého basu.
“Nevypadá to dobře, Temperance. Barbaři se budou bezpochyby mstít. Pak Zmije prolijí další krev.” Slyšela jsem, jak zhluboka nabral dech a pak zvolna vydechoval. “Obávám se, že situace se vystupňuje do války v plném rozsahu, v níž mohou zahynout i nevinní.”
Zavěsili jsme a já zavolala na US Airways, abych si objednala letenku na ráno. Když jsem odkládala sluchátko, objevil se ve dveřích Craig Beacham. Vysvětlila jsem mu to s tím Quickwaterem.
“On je od RCMP. Královská kanadská jízdní policie. Anebo GRC, jestli máš radši francouzské zkratky. Gendarmerie royale du Canada.”
Craig vyťukal nějaké číslo a poptal se po konstáblovi. Po odmlce si něco načmáral a zavěsil.
“Ten tvůj chlápek má nějaké velké sezení v jedné zasedačce tady dole.” Ukázal mi číslo, které si zapsal a pak mi řekl, kudy se tam dostanu. “Jen tam vklouzni a posaď se. Ve tři patrně budou mít přestávku.”
Poděkovala jsem mu a kličkovala chodbami, dokud jsem místnost nenašla. Skrz zavřené dveře pronikaly tlumené hlasy.
Na hodinkách jsem měla dvě
Velkými péry jim masírují kundy -kompilace
Prohrála sázku! Musela ukázat vyholenou kundu
Osmnáctka Lexi Diamond si to nechala nastříkat do kundičky

Chick pronikl sexuálním strojem

Report Page