Brněnská kuřba na hajzlech
🔞 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻
Brněnská kuřba na hajzlech
My a naši partneři zpracováváme údaje následujícím způsobem:
Personalizovaná reklama a obsah, měření reklamy a obsahu, poznatky o okruzích publika a vývoj produktů , Technický provoz stránek , Ukládání a/nebo přístup k informacím v zařízení , Zpracování údajů vydavateli a dalšími partnery
Podrobné nastavení Rozumím a přijímám
Novinky
Televize
Kino
VOD NEW
Žebříčky
Blu-ray
DVD
Ocenění
Uživatelé
Diskuze
další
Novinky
Televize
Kino
VOD NEW
Žebříčky
Blu-ray
DVD
Ocenění
Uživatelé
Diskuze
Na ČSFD od 29.10.2013
Poslední přihlášení 10.08.2022 20:08
Nejsledovanější
žánry
žánry
/
typy
typy
/
původy
původy
Užitečné
Přihlášení
Registrace
Pracuj s námi
Napiš nám
Pro přidání filmu se musíš nejdřív přihlásit.
Pro přidání tvůrce se musíš nejdřív přihlásit.
Ištván Evženovič
Demokratická republika Kongo
Raketový Ynženír
Dne 10.8.2015 jsem byl ve své domovině navštíven houževnatými orgány ze služby kriminální policie, kteří mě konfrontovali obviněním ze spáchání trestného činu. Moje následná cesta na obvodní ředitelství PČR zdála se býti rutinní záležitostí a to přinejmenším do doby, než mi byla nekompromisně nasazena želízka a já byl eskortován do Brna, kde mě začali vyšetřovat. Následujících 72 hodin, které mě směli držet v cele předběžného zadržení, jsem podstoupil celou řadu zmatečných výslechů. Před vypršením časové lhůty podal komisař státnímu zástupci návrh na vzetí obviněného do vazby a ten byl neprodleně doručen k brněnskému o kresnímu soudu.
Vazební zasedání připomínalo komickou frašku, a pokud by spanilá soudkyně Barbora Sýkorová nebyla vyž raná čtyřsetkilová cisterna se sebevědomím Majora Zemana po sedmi pivech , nejspíš bych se zlobil , že si svoji cestu do rozměrného taláru připomínajícího divadelní oponu musela odkouřit. Takhle jsem musel věřit, že její rozhodnutí izolovat mě od společnosti bylo důsledkem pouhé sexuální frustrace, nikoliv neodborného úsudku. Abych se ve věznici nezbláznil, popadl jsem tužku s papírem a začal dělat to, co umím nejlépe.
3 dny cela předběžného zadržení, 84 dní vazba, 279 dní výkon trestu – 366 dní za katrem.
věnováno terezce L., mé jasnozřivé spáse
UPOZORENÍ! Následující příběh není fikce. Jedná se o opis pravdivých událostí prožitých autorem na svobodě, ve výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Veškerá podobnost se skutečnými osobami je čistě záměrná a lidé, kteří se v knize poznají, by si měli dát facku.
„… a tímto na vás podle paragrafu šedesát sedm trestního řádu uvaluji vazbu z důvodů uvedených v odstavci cé, nyní budete příslušníky vězeňské služby eskortován do vazební věznice Brno Bohunice, kde můžete nerušeně přemýšlet nad svým budoucím životem…“
A tak mi tichej, ale o to významnější třeskot soudního kladívka otevřel novou životní kapitolu, kterou bych mnohem raději četl, než psal. Veškerý svobodný volby, který nám jako bezúhonným náleží bezprostředně po započetí existence, mi byly ve zlomku jedinýho okamžiku odebrány. A rozhodli o tom lidi , jako jsem já; z masa, kostí a krve, vyvržení na tento svět nazí, z pohlavních orgánů svých matek, s nemožností svý žití odmítnout. Jenže teď to jsou oni, kdo mají právo mě věznit, vyšetřovat a soudit. A to právo dostali od dalšího blbečka, kterej má právo udělovat práva. Ocitl jsem se na nejnižších příčkách právní hierarchie, kam na mě budou bez přestání padat hovna všech těch nasranejch státních zaměstnanců nade mnou. Stala se ze mě jejich byrokratická toi toika.
Jsem ještě natolik v šoku, že si plně neuvědomuju žádnej z těch procesů, který jsem dneska podstoupil: odebrání osobních věcí, vyfasování vězeňskýho oblečení, návštěva lékaře, focení, odebrání otisků a vzorků DNA, vložení mý vyděšený maličkosti na celu: Oddělení A2, cela 47. Ahoj novej domove!
A ahoj deníčku. Nebo víš co? Budu ti říkat Vazebníčku. Jo, to zní děsně humorně, a až si to jednou nepřečtou moje děcka, který nebudu mít, tak se nezadáví smíchem. Co ti budu povídat, tento způsob předávání zpráv jeví se mi poněkud nešťastným. Vyměnit Facebook za papír je jako vyměnit papír za kouřový signály.
Ani jsem se nestihl pořádně rozkoukat a hned první den mě přepadly jistý stravovací potíže… Málem jsem se posral. Naštěstí jsem to na záchod stihl, protože byl asi deset centimetrů ode mě. Vyletělo to ze mě jak z tobogánu a můj spolunocležník v cele metr krát metr to nezapomněl ocenit bouřlivým potleskem. Akorát nevím, zdali jsem si ten aplaus zasloužil. Většina lidí si totiž po seznámení spíš povídá, třeba o počasí, o práci nebo o dětech, ale já to na gentlemana ztvrdil nepřeslechnutelným masivním průjmem. Kolega vypadá jako prima chlap, má jen jedinou vadu – je to Rumun a neumí ani slovo česky, takže komunikace mezi náma probíhá výhradně formou retardovaný gestikulace. Brali nás společně přímo z Příční, měl jsem vazební zasedání hned po něm. Představil se mi jako Tatar; chvilku jsem se drbal na hlavě, jestli to není jenom nějakej jejich tradiční rumunskej žert, že bych se třeba taky představoval jako Kokot, ale není, fakt se tak jmenuje. Sedí ve vazbě za těžký ublížení na zdraví, kdy při hospodský rvačce, jak tvrdí on, nebo taky při brutálním napadení, jak tvrdí jeho spis, švihl sedmnáctiletýho borce skleněným půllitrem po hlavě a udělal mu v ní dvoucentimetrovou jámu, takže se tady nemůžu cítit bezpečněji.
Co se bezpečnosti obecně týče, upřímně doufám, že mě po navázání bližších vztahů nezačnou kultivovaní obyvatelé tohoto domu něhy a laskavosti šikanovat kvůli malýmu péru. Za to prostě nemůžu, už jsem se tak narodil. Mohli by mě šikanovat spíš za to, že jsem tlustý nenažraný prase, co by spráskalo oběd klidně i se stolem, kdyby nebyl přimontovanej k podlaze. To by fér bylo. Ačkoliv uznávám, že tady to s tím žrádlem asi nebude tak žhavý. Dokonce jsem na chvíli i nabyl dojmu, že už jsem něco málo zhubl, ale to mi jenom spadl vlas.
Maluje se mi tu silně sytá růžová budoucnost. Zbláznit se tady by ale byla ta nejhorší možná zbabělost, kterou bych mohl v tomhle případě učinit. Prostě si musím zvyknout, že jediná zeleň, kterou po následující měsíce uvidím, bude Tatarova meziprstní plíseň a že modrý nebe si budu užívat výhradně zpod ocelových mříží.
A to bude pro dnešek asi všechno, protože mi začíná nebezpečně docházet papír. Mezitím zkusím namalovat něco na zeď, nějakou dramatickou artovou malbu, třeba kundu nebo piču, což je v podstatě totéž, ale víc toho neumím, tady mý umělecký dovednosti končí. Zbytek noci bych mohl zalepit nějakou radostnou kratochvílí, třeba hysterickým pláčem.
Tak zase někdy, drahej Vazebníčku, rozhodně se nebudu těšit.
Ahoj Vazebníčku. Tak jsem sehnal kousek papíru a stálo mě to jenom dvě kuřby ve sprchách… hehe, samozřejmě žertuju.
Jako vězeň mám každej den nárok na jednohodinovou vycházku, tak jsem se odhodlal to hned otestovat. Když je člověk celej život zvyklej inhalovat čerstvej smog, pochopitelně mu ty svěží rakovinný výpary začnou chybět. A co víc, konečně poznám pár spoluvězňů, možná vyškemrám i nějaký to žváro, páč jsem nekouřil už léta Páně, taky bude trochu sluníčka, prostě paráda.
Takže jsme se s Tatarem precizně nachystali, upravili límečky, nahodili letní sestřih a vyrazili vstříc novým zážitkům. Po cestě na dvůr nás doprovázelo celkem pět bachařů. Cítili jsme se vcelku důležitě, ostatně kdo si v dnešní době může dovolit osobní ochranku. Taky jsem si všiml, že naši bodyguardi nejsou ozbrojení střelnejma zbraněma, což koresponduje s mým včerejším postřehem, že když mě švestky odvážely do areálu vazby, na vrátnici musely svoje zbraně složit. Tady se zkrátka po obviněných nestřílí, to až pak v krimu po odsouzených. Jak velkorysý.
Jakmile jsme vlezli na ten věhlasnej vycházkovej dvůr, zachvátila mě vlna hysterický fascinace; ta banda kokotích hlav nás zavedla do takový miniaturní venkovní cely, kde jsme byli zase jenom sami dva. Vůbec to tady není jak v televizi! Takže Tatar konečně nebyl tatar sám, chodili jsme tam z rohu do rohu jak tataři dva, debilní slunko nás smažilo do zad jako hovado a takhle jsme tam kysli celou tu zkurveně dlouhou hodinu. V blízkým okolí byly slyšet mužný hlasy dalších vězňů, ale netušil jsem, zdali jsou taky zavření v těhle malých králikárnách, nebo jestli mě nepustili na normální dvůr jenom proto, že bych se tam prostorově nevešel.
Po vrácení do cel jsem dělal to, v čem jsem nejlepší, totiž ležení, a Tatar si něco psal. Psal si něco i včera, třeba si taky vede svoje zápisky. Třeba jsem v nich taky vyobrazenej jako němá groteskní součást jeho smutnýho vazebního života, která dodává jeho plochým historkám tvar.
Asi to bude skutečně v pohodě týpek. Některým lidem sice zabodává do hlav sklo, ale za mě umývá talíře, i když vůbec nemusí, a dokonce se se mnou podělil o cigaretu, kterou ubalil kdovízčeho, když jsem spal. Takže i kdybych vykouřil jeho nadrcenou plíseň z nohou, nevadí mi to, bylo to milý gesto. Tatar je určitě jeden z těch neprávem zadržených lidí, kteří až vyjdou ven, tak adoptují čivavu a pochopí smysl Vánoc.
Po zbytek dne se toho příliš nedělo a neočekávám, že se to v následujících týdnech změní, takže jsem jen ležel a čuměl okolo. Objevil jsem zajímavou interakci mezi vězni, co se týče vzkazů na stěnách. Kousek nad hlavou mám vypsanej obsáhlej srdceryvnej příběh Češky, která seděla pět let za, cituju: „dost velky čorky more,“ a prý už nikdy sedět nechce, že jí to stačilo. Druhej jí do toho vepsal plno ironických poznámek typu: „Ty krávo! Fakt? A mamka o tom ví?“ a třetí jim to celý opravil a oběma dal za pět. Pokud je výrok nebo malůvka nějak radikálnější, tak to zaměstnanci věznice nejspíš celý zamalujou, protože tu mám několik skvrn od barvy. Kolega má stěnu zamalovanou kompletně, takže tam to musel být solidní hukot. Možná nějaká surrealisticko-satanistická olejomalba s vyzváním, aby si Ježíš vykouřil prdel. Těžko říct.
Jinak docela tu experimentují s jídlem. Nebo nevím, jestli je normální na večeři podávat jablko s rohlíkem. Na druhou stranu připouštím, že v brněnských gastronomických zvyklostech mám trošku mezery, takže tu dost možná budou v okolí restaurace, kde si můžete objednat meruňku se žemlí, aniž byste u toho vypadali jak retardovaní čuráci.
Zhasínají nám v devět, takže pomalu končím. Teď mě čeká už jenom nekonečná noc plná výčitek, strachu, smutku a honícího Tatara v temným zákoutí cely…
Nebo dnes možná ještě ne, ale jednou to přijít musí.
Ahoj Vazebníčku. Vězení není ani zdaleka o vodě a chlebu, jak nás tím všichni vždycky strašili. Kdepak. Tohle vězení je o vodě a tvrdým chlebu. Navíc nám tý nepoživatelný kameniny dávají neúměrný množství a mně se tu začíná nebezpečně hromadit tvrdý pečivo.
Vycházka byla stejně parádní jako včera. Baví mě, jak nás vždycky po návratu šacují, jestli jsme si náhodou z toho dvorku, kde kromě lavičky a stolu není nic, neodnesli lavičku nebo stůl. Stejně tak to funguje, i když celu opouštíme. Kontrola není jenom fyzická, při jakýmkoliv pohybu jsme podrobeni též kontrole příručním detektorem kovů, kterým nám mimo jiný ťukají i do podrážek. Samozřejmě chápu princip prevence a taky je mi jasný, že někteří vězni umějí být vynalézaví, ale v tomto konkrétním případě, kdy jdeme na dementní dvůr a nemáme žádnou šanci být ani na vteřinu bez dozoru, abychom si mohli tu z toaletního papíru uplácanou kuši připevnit k podrážce, to považuju za dost přehnanou prevenci.
S Tatarem se pořád nebavíme. Haha. Ale už jsem ho naučil tři slova, který jsem našel vyrytý na zdi – nemám, prostitutka, zmrzlina – pravda, v praxi to asi nijak nevyužije, leda by si chtěl někdy v bordelu koupit ledňáčka a neměl na to prachy, ale jinak je to docela zábava, asi jako učit retardovanýho tuleně, aby ti přinesl míček.
Každej večer v šest hodin chodí na kontrolu cel referenti oddělení, kteří se zeptají, jestli je všechno v pořádku a pak zase odejdou. Dnes večer jsem měl nutkání mu říct, že každej rok je lidmi uloveno až na třicet milionů žraloků, což v pořádku rozhodně není a co s tím hodlá jako dělat. Ale nerad bych hned třetí den dostal přes držku, takže jsem se ho pouze zeptal, kdy budu moci dělat nějakou z těch kulturních, vzdělávacích a zájmových aktivit, který jsou vypsaný v provozním řádu. Dostalo se mně odpovědi, že když budu slušnej, budou i aktivity. To by mě teda zajímalo, jak tady můžu bejt neslušnej?! Jistě, kdybych se třeba vysral doprostřed cely, asi by se to dalo považovat za kapánek neurvalý chování, ale proč bych to dělal? Navíc musím brát ohledy na Tatara, dodržuje přísný hygienický zásady a nemyslím, že zrovna hovno na podlaze by k nim patřilo. Takže mi nezbývá než jen ležet a čekat.
Je to tady tak fádní a jednotvárný, že mě to nutí přemýšlet i nad debilníma skříňkama. Pro každýho mentálně vyrovnanýho jedince jsou to obyčejný plechový skříňky, ve kterých máme uložený osobní věci. Ale já to tak nevidím. Pro mě jsou to prokletý nádoby ukovaný v samotným Mordoru, do kterých si válečník Ptákořez z rodu Žlázovců schovával uřezaný dvoumetrový genitálie svých padlých soupeřů a já v tom teď, kurva, mám zubní kartáček!
Takhle já tady zaměstnávám mozkovnu a rozvíjím fantazii. Ale asi pořád lepší než myslet na to, co jsem podělal a proč jsem tady, protože to bych se brzo utopil v propasti výčitek. Přesně jak mi parní lokomotiva sdělila u soudu; tady budu mít dostatek času přemýšlet nad svojí budoucností. Jsem tu teprve třetí den a konečně vím, o čem ten život vlastně je, docela radikálně jsem si tady zpřeházel priority. Už to nejsou drogy a děvky, kdepak.
Tady byl můj problém, fetoval jsem víc, než šukal. Po pěti extázích se vám pták prostě nepostaví. Ano, konečně jsem prozřel.
Teď je však nejdůležitější myslet na to, co je a co bude. A zítra bude pondělí,a to je pořád astronomicky vzdálený od úterý, což je den nákupů, a já vážně šíleně moc potřebuju cíga a papír, protože už píšu po všem možným, momentálně je to poslední volná stránka mýho usnesení. Vždyť mně tu pomalu začíná hrabat i z tý teplý vody, kterou tady celý dny chlastám. Jak já bych si rád lokl čehokoliv jinýho, třeba kofoly nebo koňskýho semene, to je fuk.
Snad se brzo z týhle prokletý prdele dostanu.
Ahoj Vazebníčku. Jelikož již od prvního dne avizuju, že nemám papír, a přesto se stále každej den ozývám, musí ti být nad slunce jasný, jak protřelej psavec to vlastně jsem. I kdybych měl psát na vlastní tělo, byť by to páchlo a nedalo se to číst, tak to prostě nevzdám.
Dnes jsme byli na zubním. Zubařka a její asistentka jsou jednoznačně ty dvě nejhezčí ženský tady. A taky dvě jediný ženský, co jsem tady zatím viděl. Mnohem zajímavější věc se však udála po cestě tam. Jdeme po schodech dolů v pořadí já, Tatar, dozorce, a protože máme na sobě takový ty totalitní papuče a schody kloužou jako prase, je asi jasný, co následovalo. Pleskl jsem sebou jako mrož při epileptickým záchvatu a svojí netradičně rozměrnou prdelí to smetl až dolů, kde nezapomněl bryskně zareagovat mladej, precizně nagelovanej, službukonající dozorce, jenž s rozhořčením ve tváři despoticky pravil: „Co děláš, kurva?“
Musím uznat, že to byl dosti zapeklitej dotaz. Chvíli jsem váhal, jestli by mu stačilo pouhý „padám“, nebo by ho uspokojila rozvinutější odpověď „hluboce se omlouvám, že jsem přerušil vaše žití svým pečlivě naplánovaným nevkusným pádem“, každopádně jsem mu to nakonec neprozradil a mlčky odpochodoval pryč. Tak snad, chudák zmatená, nehledal odpověď na svoji otázku příliš dlouho.
Osobně mám za to, že pokud se k vám někdo chová slušně, netřeba mu oplácet arogancí. Ještě než mě umístili do vazby, strávil jsem tři dny v cele předběžnýho zadržení, kde jsem podstoupil vskutku interesantní rozhovor s paní policistkou, která měla na starosti moji eskortu. Byla jakási přičmoudlá, snad i šišlala, prostě prvotřídní kráva už od pohledu. Cela předběžnýho zadržení, minimálně ta v Brně na Příční, je mnohonásobně náročnější na psychiku než vazba, protože tam není žádný okno, tedy ani čerstvej vzduch nebo denní světlo, nedá se tam ležet, poněvadž kavalec vám spouští až večer, 24 hodin denně tam svítí ponurá žárovka, zkrátka není to úplně vhodná destinace například na dovolenou. Když se mi tam podařilo poslední noc psychickým vyčerpáním aspoň na chvíli usnout, tak ráno, těsně před soudem, tam naběhla právě ona policajtka a začala hystericky vyřvávat příkazy jako „to si ukliď, to si odnes, to si vyhoď, pohni, dělej!“ apod. Přestože jsem dělal přesně, co chtěla, nepřestala trapně řvát. Vždyť série těchto zadaných úkonů by dopadla naprosto identicky, i kdyby mi to řekla v klidu a slušně, tak na co ta zbytečná arogantní povýšenost?
A protože mi v tu chvíli bylo všechno jedno, optal jsem se jí unaveným, znechuceným, leč stále vyrovnaným tónem: „Nemohla byste se chovat alespoň trošku slušněji?“
Samozřejmě jsem jí natvrdo vykal, ať jsem vzpomínal, jak jsem vzpomínal, husy jsem s ní určitě nikde nepásl. A to byla pochopitelně krutá rána pro její ego. Protože jak se jí, vysokoškolsky vzdělanýho nadčlověka s vyznamenáním a diplomem z plavání, může takovej ubohej plebs jako já vůbec ptát, jestli jí náhodou nechybí špetka elementárního vychování? A už to jelo! Záhy mi jen potvrdila to, o čem tady celou dobu hovořím. Nebudu ji teda hned odsuzovat, možná se jenom nešikovně přeslechla a slyšela „řvi jako šílená piča ještě víc!“, takže těžko říct.
Samozřejmě souhlasím s tím, že strážník by měl budit respekt, o tom není pochyb, ale určitě by si neměl skrze svý momentální postavení něco dokazovat. Nikdy totiž neví, kdy se mu to může vymstít. Oběť jeho šikany může být čirou náhodou spisovatel, kterej o svých trampotách píše knihu a kterej by mohl podpraporčíka Janu Kováčovou ve svý knize zmínit jménem. To by bylo hrozný.
Nicméně, zpátky do cely. Tatar si začal dávat při ležení na oči tričko, aby nic neviděl. Můžu jenom hádat, že to bude nejspíš kvůli mně. Na svobodě jsem sice extrémně stydlivej člověk, kterej se pomalu nesvlíká ani sám před sebou, protože se na to fakt nedá dívat, ale tady jsem na všechno rezignoval. Po cele se bez zardění promenáduju jenom ve vězeňských spodkách, který jsou mi navíc malý, takže po celej den ozařuju společný prostory svojí smetanově bílou pokladničkou. Ani se mu chudákovi nedivím, že se na to nechce dívat.
Zítra je konečně úterý. Nedočkavě jsem si vypsal nákupní seznam, a jestli mý požadavky nebudou splněny, tak na protest pochčiju Tatara.
Ahoj Vazebníčku. „Jak vlastně chutná svoboda?“
Nemyslím svobodu, se kterou se narodíme a automaticky ji táhneme s sebou jako darovanou klíčenku nehodnou pozornosti. Myslím tu znovunabytou, která nám bude milosrdně vrácena poté, co společnosti splatíme dluh za svoje lehkomyslný hříchy. Jak asi chutná?
Konflikt mezi touhou jít domů a vědomím, že domů nepůjdu, je natolik nesnesitelnej, že se ho snažím zastřít myšlenkou na vábivej sloupec černočernýho nikotinu, kterak mi pozvolna zaplňuje plíce a nepostřehnutelným usazováním zpečeťuje osud. Myšlenka je to překrásná a v mým případě i nebývale pošetilá; nedostali jsme s Tatarem naprosto nic. Zabavený peníze ještě nebyly převedeny na tamní účet.
Dostávám deprese co minutu, protože nevím, jak dlouho tady bez takových základních věcí, jako je prostitutka
Úzká vyholená kunda (seznamka 69)
HARDCORE KOMPILACE HLUBOKÉHO HRDLA
STARÝ DĚDA PRSTÍ A ŠUKÁ MLADOU ČESKOU KUNDU