Bondáž

🛑 VŠECHNY INFORMACE KLIKNĚTE ZDE 👈🏻👈🏻👈🏻

Bondáž
My a naši partneři zpracováváme údaje následujícím způsobem:
Personalizovaná reklama a obsah, měření reklamy a obsahu, poznatky o okruzích publika a vývoj produktů , Technický provoz stránek , Ukládání a/nebo přístup k informacím v zařízení , Zpracování údajů vydavateli a dalšími partnery
Podrobné nastavení Rozumím a přijímám
Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz
Mohlo by Vás zajímat: Lilia Khousnoutdinová, zakladatelka projektu Žena v zenu: Mrzí mě především negativní komentáře, které se týkají mé rodiny a dětí
Mohlo by Vás zajímat: Kristýna Leichtová o nenávisti: Lidé se občas chovají, jako bychom spolu usínali, říká v novém pořadu Žena v zenu
Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz
Koreanistka, autorka knihy Svědectví o životě v KLDR, matka samoživitelka a milovnice japonské bondáže Nina Špitálníková je typickou Ženou v zenu. Nebojí se říct svůj názor, stát si za svým a v neposlední řadě nesoudí lidi podle obalu, ale snaží se proniknout do jejich nitra.
Zakladatelkou projektu Žena v zenu je Lilia Khousnoutdinová s kolektivem, který čítá koordinátorku Petru Schwarz Koutskou, kameramanku Veroniku Hejnovou a produkční Michaelu Cáskovou. Tyto dámy vám představí příběhy dvanácti silných žen, které se dokázaly vyrovnat s nástrahami genderových stereotypů, pomluvami v médiích nebo s velkou negací okolí.
V první části jsme si představili samotnou Liliu a dozvěděli jsme se také pohnutky, které manželku českého miliardáře Karla Janečka k založení tohoto silného a emotivního projektu vedly. Pak jsme se podívali na domácí porod Kristýny Leichtové a dnes se zaměříme na koreanistku, autorku knihy Svědectví o životě v KLDR a matku samoživitelku Ninu Špitálníkovou.
Pokud někdo nezapadá do klasického konvenčního českého života, je to rozhodně krásná a chytrá Nina Špitálníková. Od mládí vždy vybočovala ze středního proudu a naučila se starat sama o sebe. Miluje japonskou bondáž shibaru a onen umělecký prožitek ze svazování. „Moje vyčnívání ale začalo už s tetováním na gymnáziu. Před patnácti lety to ještě nebylo tak běžné, stigmatizace byla silná. Říkali mi, že nikdy nenajdu práci,“ prozradila v pořadu Žena v zenu .
Špitálníková však začala pracovat jako manažerka hudebního klubu Cross a zanedlouho otěhotněla. Partner ji však v požehnaném stavu opustil a z Niny se rázem stala matka samoživitelka. Už na gynekologii na ni prý koukali jako na někoho, kdo to nemůže zvládnout. Přesto se rozhodla nevzdat a své dítě vychovat sama.
Ještě divnější všem připadala její záliba ve svazování, kvůli které na ni všichni koukali skrz prsty. „Matka, která se svazuje, je samozřejmě „divná“. Matka má být ta čistá matka panna Marie,“ slyšela ze všech stran a pochopila, jak jsou maminky křehká stvoření, kterým je snadné ublížit.
Rozhodla se tedy všem ukázat, že ona je silná a vše zvládne. Už s ročním synem Malcolmem cestovala po světě a sbírala zkušenosti, které nebyly vždy příjemné. „Když mi uprchlíci ze Severní Koreje vyprávěli, že byli rádi, když jejich novorozenec zemřel, bylo to pro mě zprvu těžké vydýchat a nesoudit. Musela jsem se to ale naučit, jejich kontext si totiž nedokážeme představit,“ vypráví populární autorka, která napsala knihu  Svědectví o životě v KLDR.
Další šok českému konzervativnímu národu Špitálníková způsobila, když před dvěma lety kandidovala za Piráty do Evropského parlamentu. Jako mladá, potetovaná, blonďatá matka samoživitelka se zálibou v bondáži po oznámení své kandidatury čekala různé reakce, na jednu však připravena nebyla. Šlo o jejího syna, na kterého začaly útoky kvůli tomu, že je mulat.  „Útoky na sebe samou bych chápala, ale tohle ne. Bránit se takovým komentářům nemá smysl, něco jsem musela řešit i s policií. Řešila jsem ale, kolik zlých lidí v té společnosti vlastně je.“
Na celý rozhovor s Ninou Špitálníkovou se podívejte v úvodním videu!
Zdroj náhledové fotografie k článku: Se souhlasem projektu Žena v zenu
© 2022 Všechny práva vyhrazena Extra Online Media

Edna při své show | foto: soukromý archiv Edny
Bára Šichanová vyzkoušela základní bondáž | foto: Martina Pavloušková
Bára Šichanová vyzkoušela základní bondáž | foto: Martina Pavloušková
Bára Šichanová vyzkoušela základní bondáž | foto: Martina Pavloušková
Riggerka Edna | foto: soukromý archiv Edny



autor:
Bára Šichanová








Facebook




Twitter




LinkedIn






Český rozhlas
Válka na Ukrajině
Komunální volby
Stanice


eShop


mujRozhlas
Živé vysílání
Audioarchiv
Podcasty
Mobilní aplikace




Sledujte nás

Facebook


Twitter


Youtube


Instagram


LinkedIn



Největší audioportál na českém internetu
Riggerka Edna: Bondáž lidem dává intimitu a svobodu mysli

„Jsem vizuální gurmán. Ženské tělo je v provazech ještě krásnější,“ říká riggerka Edna, která se bondáži věnuje přes tři roky. Váže převážně ženy, na své kůži provaz snese stěží. Kam až sahá historie shibari/kinbaku, proč i dnes tolik lidí fascinuje a jak si stojí čeští riggeři v porovnání s evropskou konkurencí?


Odrazila bych se od přednášky o japonské bondáži, kterou jsi měla minulou neděli v pražském Crossu. V souvislosti s bondáží se používají dva termíny – shibari a kinbaku. Můžeš přiblížit, jaký je mezi mini rozdíl? To je otázka, kterou přemílá celý shibari a kinbaku svět. Názorů je spousta, někdo tvrdí, že shibari je nepřesný japonismus, který vznikl na Západě, někdo tvrdí, že shibari znamená estetické svazování, kdežto kinbaku je svazování s erotickým podtextem nebo s náznakem sexuálního otroctví. Někdo tvrdí, že kinbaku je původní termín, který je tradičnější. Ti lidé se navzájem hádají do krve, na internetových diskusích atd. Znám hodně lidí, kteří se dají počítat mezi světové riggery, a každý z nich má svůj názor. Nicméně já se přikláním k tomu, co jsem se dočetla v knížce Krása kinbaku, kterou napsal Master „K“ – je to sice Američan, ale spoustu let strávil v Japonsku, jeho kniha vyšla i v japonštině a je velice uznávaná jako soubor historie shibari a kinbaku. V knize se píše o tom, že shibari znamená „vázat“, jde tedy o sloveso, které se používalo původně, jde o starší termín. Termín kinbaku se poprvé objevil někdy v 60. letech na obálce časopisu Kitan Club, japonského obskurního plátku věnovaného pornografii. Tam byly dost často vyobrazené svázané ženy, někdy v roce 1955 byla titulka, že vevnitř je kinbaku modelka. To bylo poprvé, co tam byla svázaná nahá žena. Od té doby se termín kinbaku používal pro svazování s erotickým podtextem.


Pojďme k začátkům bondáže, ty se vážou k samurajům, je to tak? Dá se to tak říct, historické kořeny shibari/kinbaku můžeme najít už v éře Edo – 16., 17. století. Nešlo ale o svazování, jak ho známe dnes. Tehdy bylo používané v bojovém umění hojojutsu, které provaz užívalo ke zneškodnění protivníka nebo k transportu zajatce. V té době bylo železo vzácným prvkem, neexistovaly řetězy nebo pouta, provaz byl běžně dostupný materiál, používal se třeba i ve stavebnictví. Samurajové nebo policejní strážníci používali provaz ke znehybnění aktivně se bránícího protivníka, zločince nebo vojáka – Japonsko se hodně zmítalo v občanských válkách. Kromě toho, že byl dotyčný svázán, tak vznikala pravidla hojojutsu – byla čtyři. Vězeň se z vázání neměl dostat ani za cenu, že by si vykloubil nějaký kloub. Vězeň taky nesměl pochopit, jakým způsobem se váže, princip a techniku. I proto se vázalo mimo zorné pole dotyčného. Další pravidlo bylo, že při vázání nesměl vzniknout úraz, který by byl trvalý a nevratný. Poslední pravidlo znělo, že vázání muselo být krásné. K pravidlu ohledně pochopení principu, jak se provaz vázal… Nejenže ho nesměl pochopit vězeň, ale ani jeho okolí. Proto když někoho transportovali na delší trať a procházeli městem, tak ho předtím rozvázali, uvázali jednoduchou smyčku, a když prošli, tak dotyčného znovu svázali. Japonci si hodně zakládají na postavení ve společnosti, takže pokud se provinil rolník, tak ho svázali ušmudlaným provazem, který nevypadal moc hezky. Pokud se provinil movitý člověk, třeba státní úředník, tak vázání bylo samozřejmě pěkné, estetičtější, byl použit lepší provaz.


Jaký byl následný vývoj bondáže? Kde všude se používala? Vázání se promítalo i do výslechu zajatců u soudního dvora a taky v samotném trestu odsouzeného. První stupeň bylo bičování, bití důtkami. Pokud šlo o výslech, dělo se to privátně, pokud šlo o trest, exekuce byla veřejná, aby měli Japonci odstrašující příklad, příp. aby duševně trpěli – pokud Japonci něco provedou, pociťují velký stud a hanbu. V dalším trestu už byla zakomponovaná bondáž – šlo o kladení váhy, kamenů. Člověka posadili na dřevěnou podložku, která byla poskládaná z trojúhelníků, byly tam ostré hrany. Člověk si klečel na patách a hrany mu tlačily na holenní kosti. Už samo tohle sezení bylo dost nepříjemné a bolestivé. Dotyčnému svázali ruce za zády, svázali hrudník a na stehna mu kladli kamenné bloky.


To muselo hodně bolet… Ale asi to nebyl poslední stupeň, že? Pokud se člověk nepřiznal ani tehdy, došlo na další stupeň – vázání, kterému se dnes říká „kreveta“ – ebi. Člověk seděl s rukama svázanýma za zády, měl svázané kotníky a buď přivázané k hrudi, nebo provazem přes rameno, který šel zpět k zápěstí. Když byl provaz dobře utažený, člověk byl hodně skrčený a výrazně se zmenšila kapacita plic. Dochází k bolesti zad, odkrvení končetin, někdy až ztrátám vědomí. Dnes se tohle vázání používá taky, řekněme, že je součástí erotických hrátek, protože při správné poloze dochází k odhalení určitých partií. Posledním stupněm výslechu nebo trestu byl závěs. Člověka nejčastěji pověsili jen za hrudník bez opory pod nohama. Může dojít k nervovým zraněním, poranění žeber, je tam velká zátěž na paže atd. Japonci jsou ale velmi tvůrčí, závěsy tedy obměňovali, občas člověka pověsili hlavou dolů, což paradoxně není tak nebezpečné jako úvaz za hrudník.


V oblasti bondáže mě zaujala pozice tradičního japonského divadla kabuki. Jak se projevila bondáž tady? Na konci éry Edo, kdy už boje nebyly tak krvelačné a zběsilé, samurajové odkládali zbraně a užívali si svého bohatství – šlo o velmi vysoce postavené lidi ve společnosti. Tou dobou vznikalo kabuki. Zajímavé bylo, že nejprve v něm hrály i ženy, jenže protože se stávaly často oběťmi sexuálních ataků, tak jejich role hráli mladí muži. Bohužel často byli obtěžováni i oni. Tudíž nakonec všechny role zastávali oškliví staří pánové. Hry měly často podobnou zápletku – ústřední postavou byl samuraj nebo služka, děvečka – tyto postavy se dostávaly do nesnází. Kabuki hry byly občas komedie, ale spíš dramatické, s prvky násilí, svazování atd. Takže když už samurajové nebojovali, alespoň si připomněli adrenalin tím, že chodili do divadla.


Jakým způsobem pronikla bondáž z divadla a dalších oblastí do intimní sféry – domácností atd.? O intimním životě Japonců v té době nemáme žádné záznamy, ale upřímně si myslím, že už tenkrát tak samurajové běžně trestali svoje ženy a dcery. Nejen samurajové, ale i úředníci, policejní strážníci. Se sexem se veřejně začala bondáž spojovat v novém divadle, což je vyšší level kabuki. Tam byly běžně „seme“ scény, „seme“ znamená trápení, trýznění. Docházelo tam k výpraskům, k ponižování, scény nebyly hrané, násilí bylo skutečné. Takže si myslím, že tohle byl první krok, aby se bondáž dostala na veřejnost.


Když se podíváš do historie, kdo bondáž hodně ovlivnil, která osobnost? A jak konkrétně? Myslím si, že otcem moderní japonské bondáže byl Ito Seiu. Narodil se někdy na přelomu století a už ve čtrnácti letech se šel podívat do divadla kabuki. Už tehdy tam viděl násilné scény a hodně ho to zaujalo. Byl nadaný chlapec, malíř, fotograf a později i rigger. Takže začal vázat a zkoušel to na svých ženách – oženil se třikrát. První žena s ním nevydržela, druhá žena s ním vášeň pro tento způsob života sdílela. Začínal poměrně neohrabaně, používal tlusté provazy, vázání v jeho rané tvorbě nebylo pěkné, ale jemu ani tolik nešlo o vázání, ale o to, že mohl ženám působit utrpení a bolest. Takže svou ženu a další modelky držel několik hodin svázané a pak je fotil.


Takže jemu šlo primárně o emoce? Rozhodně! Z žen chtěl vykřesat emoce, líbilo se mu, že mu byly ženy vydány napospas a že jim může působit utrpení.


Jakým směrem se ubírala bondáž v druhé polovině dvacátého století? To ještě žil Ito Seiu, byl obklopen následovníky, fanoušky, fotografy, psal knihy, vydával různé materiály. V té době už vycházel Kitan Club, vycházely tam básně, romány, povídky, pornografie, fotografie nahých žen. Podobných magazínů začalo přibývat, začalo se o tom víc mluvit, začaly vznikat první BDSM kluby a s nimi i první show. V Kitan Clubu, který byl velmi populární a vycházel někdy do roku 1965, vycházel román Květina a had. Ten se dočkal několika filmových zpracování. Dostáváme se tak k 70. letům, kdy vybuchl opravdu boom pornografických filmů.


Čím to bylo? Dovedeš si to vysvětlit? Myslím si, že to je dáno přístupem Japonců k sexualitě, jsou velice otevření a mohli si to dovolit. To, co tehdy prošlo v Japonsku, by v té době v Hollywoodu nikdy neprošlo, to by Američané vůbec nezkousli. Ty filmy se jmenovaly Pinku eiga a opravdu to byly explicitní pornografické snímky, kromě vázacích scén obsahují často i penetraci. Příběh se hodně opakuje – nešťastnice se dostane do zajetí hrubiánovi, žena mu uteče, ale během toho zjistí, že je jí ubližováno ještě víc, takže se vrátí zpět k původnímu násilníkovi. Jde o takovou japonskou variantu happy endu. Snímky byly velmi populární, sama jich mám velkou sbírku.


Proč si myslíš, že se bondáž těší takové popularitě na Západě, v Evropě, v Americe? Proč lidi tak fascinuje? Asi se v tom mísí otevřenost v sexualitě, hodně lidí zjišťuje, že má rádo, když jim někdo fyzicky nebo psychicky ubližuje. Hodně lidí zjišťuje, že má rádo, když může někomu fyzicky nebo psychicky ubližovat. Lidé mají samozřejmě přístup k informacím, takže vědí, že není třeba ubližovat někomu proti jeho vůli, ale že se mohou setkat s někým, kdo to má taky rád. To bych řekla obecně o BDSM. Podle mě vázání lidi sbližuje. Hodně lidí dnes sedí za monitorem, lidé spolu moc nemluví, hodně si píšou a ztrácí se tam intimita. Když někoho člověk váže, nastupuje tam vysoký level intimity. Lidé si jsou blízko, je tam hluboká důvěra, bez níž to nemůže fungovat. Sexualita tam samozřejmě je, ale ne nutně to musí souviset se sexem, když někoho vážeš přes prsa, tak samozřejmě se té ženy dotýkáš, ale nemusí to být nutně sexuální. Hodně vázaných lidí mluví o tom, co jim bondáž dává, že jim to dává svobodu mysli, pokud svěříš někomu svoje tělo, kontrolu, pokud mu důvěřuješ, můžeš se zamyslet, meditovat, oprostit se od trápení a světských starostí. Ne vždycky to musí bolet, někdy ano, někdy to může zahrnovat další praktiky, … Ale podle mě lidé hlavně hledají intimitu a blízkost.


Co přivedlo k bondáži tebe? To je dlouhá historie plná ne úplně hezkých věcí. Když jsem měla svůj první BDSM vztah, tak to nedopadlo moc dobře a rozhodla jsem se, že s tím seknu a nebudu se k tomu vracet. Krátce poté jsem zjistila, že to moc nefunguje. Pak docela tragicky umřela moje máma a já jsem pochopila, že život je moc krátký na to, abych si lhala do kapsy a přetvařovala se. Šla jsem tedy na akci, kde potkám podobné lidi – šlo o bondáž workshop pro začátečníky v Brně. Tam jsem potkala někoho moc fascinujícího, kdo mě hodně obohatil. Byl to tedy muž, ačkoli já jsem sama na holky, ale hodně mi toho dal. Díky němu jsem zjistila, že to téma má hodně do sebe. Ačkoli dělám i jiné praktiky, protože mám tak trochu sadistické sklony, tak bondáž mě zajímá nejvíc. Je o rozvoji člověka, emocích a v neposlední řadě to je krásné. Já mám hodně ráda ženské tělo a provazem z něj dokážeš udělat ještě něco krásnějšího, mohla bych o tom mluvit dlouho, jsem vizuální gurmán.


Hodně akcí se podle všeho děje v Brně. Lze říct, že má Brno před Prahou v rámci bondáže náskok? V Brně bondáž komunita začala. V Brně taky sídlí největší český rigger, lektor a člověk, který mě k bondáži přivedl. Myslím si, že dnes už to není pravda, že v Praze se děje víc věcí, i workshopy se zahraničními lektory, různé večírky, třeba Rope Spirit atd.


Jezdíš ty osobně i za hranice ČR na různé workshopy, show, konference? Jsem jediná Češka, která vystupovala v zahraničí – v Londýně a v Paříži. V Paříži jsem byla taky na workshopu, ale nebudu lhát, zpět mě drží finanční stránka, protože v zahraničí to je pekelně drahé. Ale vystupování v zahraničí určitě plánujeme.


Ve které zemi bondáž scéna hodně žije? A jak je na tom v rámci evropského kontextu Česká republika? Vůči Francii, Itálii nebo Německu jsme, myslím si, trošku pozadu. Ale doháníme to rychle. Teď máme generaci progresivních mladých riggerů, kteří mohou být vidět, když budou chtít. Což ne každý chce, třeba kvůli práci, rodině atd. Mám štěstí, že mám práci, kde to ničemu nevadí. Rodina je s tím taky v pohodě. V ČR zatím nejsme tak daleko, ale je to otázka několika let, než se rozdíly srovnají.


Co se na takovém workshopu třeba na začátku učí? Určitě bezpečnost, bondáž není sranda, je důležité znát pravidla, člověk může druhému člověku ublížit…


Stalo se ti někdy něco takového? Že jsi někomu nechtěně ublížila? Stalo. Šlo o nehodu, jsem hodně zaměřená na bezpečnost, opatrnost, až hystericky. Slečnu jsem vázala teprve potřetí, moc jsme se neznaly. Když vážu někoho neznámého, každou minutu se ptám, jestli je vše ok. Kontroluju, jestli jsou ruce v pořádku, slečna říkala, že ano, jenže měla trošku jinde práh bolesti. Po rozvázání jsme zjistily, že nemůže úplně ovládat prsty, šlo o nervové zranění. Moc mě to mrzelo, byla jsem z toho dlouho špatná. Ale věděla jsem, že to nebyla moje chyba. Po pár dnech bylo vše v pořádku a dodnes spolu vážeme. Ale od té doby vím, že otázky nestačí. Zjišťuju hybnost prstů, sevření, teplotu rukou. Když ti třeba brní ruka jako v noci, tak to je v pořádku, pokud ti brní jen některé prsty, tak jde o stlačený nerv, pak stačí třeba posunout provaz. Ale pokud jde o ztrátu citu, tak to je průšvih a provaz je potřeba rozvázat. S praxí přichází zkušenosti.


V momentě, kdy vážeš, tak jsi v dominantní pozici. Baví tě i submisivní poloha? Před několika lety jsem si myslela, že by mohla. Ale ne, jsem prostě jen dominantní a nebaví mě to. Párkrát jsem na sobě zkusila něco uvázat, ale většinou jsem skončila ještě před koncem uvázání, iritovalo mě, že nemohu hýbat některou částí těla, vadil mi provaz na kůži. Ale byla jsem vázaná, a to v rámci výzkumu, ještě než jsem začala věšet lidi do vzduchu. A to brněnským riggerem Soptíkem, abych věděla, jak některé vázání funguje. Byl to pěkný zážitek, ale pokud ho budu opakovat, tak jen za účelem výzkumu. Ale jsem ráda, že jsem to zkusila, že vím, jak které vázání účinkuje na tělo atd.


Jakým způsobem se hledá partnerka do života, když člověka baví BDSM, když navíc hledá v rámci LGBT komunity? Komunita je paradoxně širší, než by člověk čekal, těch lidí je strašně moc a jsou hodně aktivní. Ale já jsem nikdy nepotkala partnerku v komunitě. Vždycky šlo o náhodu a to, že máme rády vázání, vyplynulo ze situace. V komunitě bych asi nehledala, i když je docela široká, tak lidé se mezi sebou znají, ani mezi holky na holky moc nechodím.
Mladá a roztomilá slečna Mischa Brooks
České porno s krásnou teen šukající s fotografem
Zajíčci šukaj a stříkaj - freevideo porno