Blonďatá nádhera

Blonďatá nádhera
Pondělí 25. července 2022, svátek má Jakub

iDNES.cz

/
Zpravodajství

☰

Domácí

Volby

Názory

MediaHub

Koronavirus

NATO

České předsednictví v Radě EU

Speciály

Očima čtenářů

Zahraničí

Deník Ukrajinky

Koronavirus

Speciál Ukrajina

Online Ukrajina

Migrace

České předsednictví v Radě EU

Slovensko

Krimi

Po stopách vrahů

Nehody

Vraždy

Soudy

Kraje

Praha a střední Čechy

Brno

České Budějovice

Hradec Králové

Jihlava

Karlovy Vary

Liberec

Olomouc

Ostrava

Pardubice

Plzeň

Ústí nad Labem

Zlín

Ekonomika

Daně

Domácí

Podniky

Zahraniční

Doprava

EET

Spotřebitel

Test DNES

Dilbert

Kultura

MFF KV

Film a TV

Hudba

Divadlo

Literatura

Filmové recenze

Vstupenky

TV program

Colours of Ostrava

Finance

Práce a podnikání

Pojištění

Hypotéky a půjčky

Investice

Banky a spoření

Kurzy

Daně

Penze

Rádce

Kalkulačky

Revue

Společnost

Módní policie

Vztahy a sex

Modelky

Socky

Po Mnichovu 1938 přišel devítiletý Bohumil Nádhera o domov v Dolním Polubném. Dodnes mu zní v uších fanatické skandování sudetských Němců, když jásali nad obsazením československého pohraničí Hitlerovou třetí říší.

Související

Místo odpovědi projektily. Čech zastřelený v září 1938 má pomník

Před 80 lety se hraničáři v Habarticích ubránili hordám nacistů

Témata:
Dolní Polubný ,
pohraničí ,
Sudetští Němci ,
Mnichov ,
sklárna ,
četnictvo ,
Německo ,
Liberec ,
Sudety ,
Turnov ,
František Halas ,
Francie ,
Československo ,
Jizerské hory ,
Tanvald ,
Třetí říše

Modrooká světlovlasá holka si může v Saúdské Arábii dovolit opravdu hodně

Zloděj vyplenil soukromé jezírko, ukradl koi kapry a polámal lekníny

Premium

Chorvatsko hlásí plno, i když zdražilo. Vystřídá se tam až 850 tisíc Čechů

© 1999–2022 MAFRA, a. s. , a dodavatelé Profimedia , Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., IČ: 45313351. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT .

Zpravodajství

Domácí

Zahraniční

Krimi

Ekonomika

Finance

Kultura

Kraje

Revue

Blogy

Názory

Podcasty

Rozstřel

Mediahub

TV program

Kraje

Praha a střední Čechy

Brno

České Budějovice

Hradec Králové

Jihlava

Karlovy Vary

Liberec

Olomouc

Ostrava

Pardubice

Plzeň

Ústí nad Labem

Zlín

Sport

Fotbal

Hokej

Formule 1

Tour de France

MS v atletice

Tenis

Basketbal

MMA

Ostatní sporty

Sport a Rusko

Výsledky

Magazíny

Ona

Auto

Bydlení

Technet

Mobil

Cestování

Hobby

Xman

Bonusweb

Zdraví

Kvízy

Recepty

Křížovky

Počasí

Expres

Celebrity

Video

Zprávy

Jen Pro Muže

Speed

Sport

iDNES.tv

Zpravodajství

Živě

Slow

Pořady

Rozstřel

iDNES Kino

iDNES Premium

Články

Sport

Zdraví

Zábava

Koronavirus

AkčníCeny.cz

Expres.cz

Ještě více

Cesta do Chorvatska

Vratné peníze

eMimino.cz

JobDNES.cz

Los fotbalové ligy

Portmonka

Rajče.net

Řeky

Školní rok

Wiki

Módnípeklo.cz

Jízdní řády

Volby 2022

Předplatné MF DNES

Reality.iDNES.cz

MOBIL.CZ

Snímek zachycuje českou jednotřídku v tehdejším Tiefenbachu (dnes Desná) v roce 1938. Bohumil Nádhera je v první řadě druhý zleva, v kraťasech.

| foto: archiv B. Nádhery

Z kamarádů se stali nepřátelé. Společné česko-německé koledování o Velikonocích vystřídaly nadávky „Böhmischer Hund“ a „Böhmisches Schwein“ – tedy „Český pse“ a „Česká svině“.
Tak vzpomíná na proměnu Sudet před Mnichovem 1938 Bohumil Nádhera z Liberce. V době, kdy československé pohraničí obsadila Hitlerova nacistická třetí říše, mu bylo devět let. S rodiči a s mladším bratrem žil v Dolním Polubném.
„Před zfanatizovanými Němci jsme začátkem října 1938 utíkali jen s nejnutnějšími svršky. Ostatní věci jsme dostali až později na místě, kde jsme v českém vnitrozemí našli nouzové ubytování,“ vzpomíná Bohumil Nádhera.
„K vlaku nás stěhovali naši vojáci, německý povozník Čechy odmítl. Když jsme z Dolního Polubného odjížděli, bývalí tátovi němečtí kamarádi na nás vystrkovali holé zadnice. To snad maminka pro slzy ani nemusela vidět.“
Podle Bohumila Nádhery prchali z pohraničí především čeští úředníci, lékaři, železničáři, poštovní zaměstnanci, učitelé a četníci. „Jejich rodiny byly už od jara 1938 vystaveny obrovskému národnostnímu útlaku a teroru henleinovců,“ upozorňuje Bohumil Nádhera. „Pokud chtěli přežít, nemohli ve svých domovech setrvat.“
Malý Bohumil si ale uchoval na dětství s Němci také jiné, mnohem lepší vzpomínky. Do doby, než Hitler totálně převrátil myšlení sudetských Němců, chodil uličkou kolem plotu Riedlových skláren až na silnici, kde na něj čekali kamarádi.
„Blonďatá Hilda, dcerka úředníka a Karl, syn sklářského dělníka. Chvilku jsme si popovídali a pak se rozdělili. Odbočil jsem do české málotřídky v Tiefenbachu, dnešní Desné, kterou navštěvovaly české děti z celého okolí. Hilda a Karl šli do blízké německé školy v Dolním Polubném,“ říká Bohumil Nádhera.
„Spolu jsme si hráli, společně jsme na Zelený čtvrtek chodili na koledu. Na tenisovém kurtu pod nádražím jsme sbírali míčky. V zimě jsme s Riedlovými syny sáňkovali a lyžovali na kopci nad nádražím. Od nich jsem dostal své první opravdické lyže.“
Dobré vztahy mezi mnoha sudetskými Němci a Čechy dokládá Bohumilův zážitek z jednoho zimního dne. Jednou týdně míval odpoledne vyučování a v zimě se kvůli sněhu někdy nedostal domů na oběd.
„Čekal jsem většinou v parku před školou a jednou se mi stalo, že z vedlejšího domku vyběhla paní a něco na mě německy volala,“ uvádí Bohumil Nádhera.
Předválečná pohlednice s budovou nádraží v a Riedlovou sklárnou v Dolním Polubném., kde Nádherovi žili.
„Chtěl jsem utéci, ale přiběhla ke mně a zvala mě na oběd. Řekla mi, že se zná s mojí maminkou z práce pro stejnou bižuterní firmu. Skamarádil jsem se s jejími dětmi. Ale tohle všechno se náhle změnilo.“
Bohumil stále častěji slýchával jména Hitler a Henlein. Na dřevěném plotě Riedlovy sklárny se vyrojily desítky plakátů s hákovými kříži. Český školák se je snažil strhávat, ale nedával si pozor, a chytil ho starší Němec.
„Dostal jsem od něj pohlavek, vynadal mi a varoval mě, že kdyby mě chytili němečtí kluci, mohl bych dopadnout hodně špatně,“ prohlašuje Bohumil Nádhera.
Němečtí kamarádi Hilda a Karl už na Bohumila na rozcestí nečekali. Hilda v bílých podkolenkách a Karl s odznakem s hakenkrajcem na svetru se řadili výhradně mezi ostatní německé děti. „Kromě nadávek od nich létalo na nás občas kamení,“ podotýká Bohumil Nádhera.
„Útoky německých školáků na české děti byly najednou na denním pořádku. Hildin otec řekl tátovi, jak musel vstoupit do Henleinovy strany, aby ho nevyhodili z práce ve sklárně. Na cestě do školy nás kvůli bezpečnosti začali doprovázet dospělí. Táta, pak zase poštmistr či četník. Raději jsme se synem poštmistra chodili do školy tunelem a po železniční trati, abychom se nepotkali s Němci. Učitel nám pak řekl, že je to s námi Čechy zlé, že Hitler chce připojit pohraničí k Velkoněmecké říši.“
Dodnes Bohumil vzpomíná na říkanky, jimiž Češi odpovídali na ohrožení Československa nacistickým Německem. Jedna zněla: „Místo tužky pušky, místo pera éra, poletíme na Hitlera.“
Po vyučování chodili čeští kluci k pohraničním pevnůstkám za československými vojáky. Přinášeli jim buchty od maminek.
Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.
„Oni nás hostili černou kávou a konzervami,“ dodává Bohumil Nádhera. „Na stěnách bunkrů jsme slabikovali bílé nápisy – Nedáme se! Věrni zůstaneme! S vojáky jsme zpívali – Na našich hranicích stojí věrná stráž, neboj se, Adolfe, nás se nedočkáš... Pak přišel mnichovský diktát. Zářijový déšť omýval z pevnůstek sliby a vojska oněměla. František Halas tehdy o dohodě mezi západními demokratickými mocnostmi a nacistickým Německem napsal báseň – Zvoní, zvoní zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly, Francie sladká, hrdý Albion. A my jsme je milovali.“
Zatímco ostatní Češi jeli z Jizerských hor vlakem směrem na Železný Brod a Turnov, Bohumil s maminkou musel vystoupit v Tanvaldu. V nemocnici tam ležel se spálou šestiletý syn paní Nádherové.
„Němečtí lékaři nám nechtěli bratra vydat. Matce se naštěstí povedlo sehnat českého lékaře. Ještě neodjel a zařídil bratrovo propuštění,“ dodává Bohumil Nádhera.
„Další vlak do českého vnitrozemí ale odjížděl až ráno. Noc jsme přečkali s bratrem v kočárku v čekárně tanvaldského nádraží plné starších lidí a žen s dětmi. Všude kolem jen slzy a pláč. Snad celou noc jsem neusnul. V uších mi stále znělo fanatické volání tanvaldských Němců – Wir danken unserem Führer a Wir wollen heim ins Reich (poznámka redakce – Děkujeme našemu vůdci a Chceme zpátky do Říše).“
Paní Nádherová se s oběma syny vydala do Turnova a pak do Žehrova ke vzdáleným příbuzným. U nich ale nenašli žádné místo, kde by se v nouzi usadili.
„Ale na druhou stranu se objevilo dost lidí ochotných pomoci. V jednom hospodářství nám uvolnili světničku s několika kusy nábytku. Pak hospodář zapřáhl koně a odjel do Loukova k vagónu s našimi věcmi. Matka se pak starala o nemocného mladšího ho bratra a pomáhala na poli.“
Za několik dní dorazil k rodině Bohumilův otec, který jako železničář předával Němcům v Polubném zabrané nádraží. Vyprávěl, jak všude jsou už vojáci wehrmachtu.
„Když přijeli, vrhali se jako kobylky do našich obchodů. V Říši byl už dlouho pouze přídělový systém, bída a hlad,“ připomíná Bohumil Nádhera. „Jakmile němečtí vojáci viděli ceny a výběr zboží, říkali – To je pohádka. Brzy vykoupili všechny obchody.“
Asi za měsíc se Nádherovi odstěhovali do Doudleb nad Orlicí, otcovy domovské obce. Na samotě mnichovství, v domku po čeledínech z místního statku žili bez elektřiny, jen s petrolejkou. Vodu brali ze studánky. „Prožili jsme tam celou okupaci a nebylo to příjemných sedm let,“ říká Bohumil Nádhera. „Do Liberce jsem se vrátil s otcem vlakem v květnu 1945. Při projíždění Rychnovem na nás mávali osvobození vězni z místní pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen.“
Bohumil Nádhera se ani po osmdesáti letech nedokáže zbavit útržků vzpomínek na rok 1938. „Nesmazatelně se tehdy vryly do duše devítiletého chlapce,“ tvrdí.
„Snad by tam i na věky zůstaly.
Borec vystříká píču své spolubydlící když její přítel není doma
Vánoční trojka s Wendy Moon a Meou Melone
Zralá česká cikánka si zaprcá s mladíkem

Blonďatá nádhera

Report Page