18 letá dívka - chtíč a vášeň v ní je

18 letá dívka - chtíč a vášeň v ní je
dřív, než mi šeptneš, "Já už budu"...
Slyším ten šum, když kosou se táhne,
Slyším, když láska nemůže vzlétnout,
Bojím se verš do prázdnoty vetknout,
kde místo kosů, jen píseň tklivá,...

Pán rostlin
/
28. Červenec 2022
/
Báseň

a bylo by mi sakra jedno, zda by mne našli
Šest dílů Encyklopedie mystické zkušenosti,
a nepřiblížil(i) jsem/jsme se ani o píď.

Pán rostlin
/
25. Červenec 2022
/
Báseň

Který, jak doufám, není příliš daleko.
Kniha proměn mluví o letním slunovratu.
Neboť někdy není nic obtížnějšího než spojit protiklady.
Vzít do rukou kladivo a začít filosofovat.
Rozbít Berlínskou zeď/okovy planety,
Trpíme traumatem z dějin, jež ještě neskončily.
Než spočineme v náručí Toho, jež nemá paže,
že básníci zklamali přijít s morální vizí.
Většina lidí neví, že existuje terminus technicus Eschaton,
já jej matematicky (ne marihuanicky, ačkoliv to se nevylučuje - Bůh je slunce člověka, řekla mi tráva) modeluji.
Protože čas je vysáván do věčnosti jako voda do odtoku.
Nezbývá než si nasadit škrabošku občana a v potu tváře vzdělávat svůj chléb.
Jsem jen chybující, omylná, podělaná lidská bytost, politický tribalista.
Paralelní struktury, naštěstí, existují.
Každý intelektuál je v podstatě bordelář.
A sen je jediná smysluplná část dne.
Amen, howgh, protentokrát dozpíval jsem!

Pán rostlin
/
23. Červenec 2022
/
Báseň

nebo formulovat své ideje tak pregnantně jako sv. Jan Zlatoústý.
To jediné, co mne spojuje s poezií, je cena 2. místa za básničky v básnické soutěži
mladých, nových, neokoukaných, nadějných (sic), začínajících autorů.
Ona naštěstí přežila to čínské svinstvo, ale znovu-získal ji její staronový partner,
A zde stojím já, odpovědný vedoucí ničeho, nýmand z Nemanic,
ani Bůh, ani člověk nemohu snadno překročit tu zatracenou tryptaminovou bariéru.
Kéž by alespoň ty bouřky chodily častěji.
Na cestě do nikam neexistují žádné ukazatele.
Je to dlouhá cesta, a není cesty zpět.
Láska je berlička a droga pro ty slabochy, co nedokážou unést tíhu samoty.
jak se dostat do hájemství Eschatonu.
Souvisí to s vyšší matematikou, konkrétně s logaritmy.
Neboť to jediné, co mám je Logaritmická Spirála, Dude...
Však to jediné - Láska - byla s námi od Ylemu k Eschatonu.
...aneb jak se staví hexagram Práce na otci pokaženém.
Cokoliv, co tě dostane skrz zbytek dějin.
...obzvláště pak endogenní dimethyltryptamin...

Splynutí dvou

Štíhlé prsty lehce hladí

Tělo její horké svádí

k hrátkám milostným

Jazyk rudý tělo laská

Dokazuje to, co láska

s tělem dokáže mladým

Ústa sevřou cíl malý

Vyšlehne v těle plamen žhavý

Pokožka žhne, rty šeptají

Slova, co význam nemají

Pak její tělo zcela zaplní

A vzájemně ochutnají

Splynutí dvou, vášní divokou

Extází nekonečnou…

Máme sklony od života čekat co nejvíce. Aby vše bylo perfektní, abychom našli svou polovičku, abychom znali své poslání a žili jím. Někdy se přistihnu, že si nevážím svého života...bloumám bezcílně kolem, jsem zmatená a cítím se osamělá a pak náhle cítím lásku. Vzpomenu si na Boha. Cítím, že je vše jak má být a ten opravdový život tvoří maličkosti. Jen si sednout a kochat se vjemy kolem mne. Pozorovat přírodu, lidi, zvířátka, vždy jsem pak šťastná. A cítím velkou láskou ke všemu živému. Všichni jsme v jádru stejní. Máme odlišné podoby, jiné životní příběhy a přesto jsme všichni jedno. Toto zamyšlení mě činí silnější.
Hořím
Ti v dlaních, tak neváhej „Pane.“
vem
si mě hned! Teď dokud jsem hravá.
Hořím
Ti v dlaních, tak přikládej touze.
Znáš spousty míst, tam líbej mě dlouze.
Hořím
ti v dlaních, tak ..., tak ještě chvíli,
„ Znič“mě
dnes „zvířecím“ milováním.

LUCKY 007
/
20. Březen 2022
/
Báseň

Pohled do nich, mě zas a znovu svede.
Tvá ouška, jsou stvořena pro něžné líbání.
Ráda jim pošeptám, mé lásky vyznání.
Když veselý smích, Tvé rty rozezní.
Tvé krásné rty, chci často na mých mívat.
Přeji si pořád, zas a znovu je moci líbat.
Tvé krásné prsíčka, jsou jako dva grepy.
A já jsem z nich vážně, má lásko happy.
Mám ráda, když se jich můžu dotýkat.
A já si moc přeji, ať jsi navždy jen moje.

j.f.julián
/
02. Březen 2022
/
Báseň

Jen
jedné jediné svou věrnost k nohám skládám,
jen
jedna jediná - vysněná má najáda!

Daniela
/
24. Únor 2022
/
Báseň

Clairvoyant
/
27. Prosinec 2021
/
Povídka

Prokřehlou
zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen,
místy prokládanou bílými oky zamrzlých louží. Oslepován vycházejícím sluncem
mířil vstříc novému dni. Tmavohnědé brázdy nezvykle hluboké orby nestihla ještě
přikrýt sněhová peřina, jen jemný stříbřitý závoj jinovatky dodával přírodě ráz
zimy.

Směřoval tam, kde chce být člověk sám. Daleko od města, pryč od lidí.
V jedné ruce sekeru, ve druhé vidlici na opékání masa, na zádech vak
s dekou, nožem, věcmi na rozdělání ohně a termoskou silné turecké
kávy. Minul stádo srn, které nezvaného hosta probodly nepřátelskými pohledy,
než se jako když střelí, daly společně na útěk.

Skrz ostré paprsky ranního slunce, stojícího nízko nad obzorem, spatřil na
horizontu před sebou zářící kouli, jež mu odlesky slunečního světla vracela do
očí s dvojnásobnou intenzitou. Pomalu se k ní blížil, mhouřil oči,
než zjistil, že je to prachobyčejné auto. Nejspíš myslivci, ušklíbl se, nechtíc
si ničím překazit své jitřní rozjímání. Nestál o žádnou společnost, ale nebylo
zbytí. Když auto míjel, mrkl zvědavě do vozu. Nebyli to myslivci. Za volantem
seděl zamračený muž s očima strojeně sklopenýma do klína. Vedle něj na sedadle
spolujezdce se v zimní péřové bundě choulila jakási žena. Člověk
v autě dělal, jako by kolemjdoucího vůbec nezaregistroval. Žena
s bolestnou grimasou v obličeji a hlavou zvrácenou dozadu k okýnku se
snažila vyvolat dojem, že zaujatě pozoruje oblohu. Byl to jen kratičký záblesk,
jen nepatrný chvilkový kontakt. Tři lidé, kteří se nikdy neměli potkat. Zvláště
ne tady, tři sta metrů hluboko v polích. V mrazu. Jedenadvacátého
prosince brzy ráno.

Muž s batohem si šel dál svou vlastní cestou. Sešel do úžlabiny, za polovnickou
kazatelnou se dal doleva kolem starého vykáceného větrolamu a pak zase nahoru
směrem k hájku. Na kraji lesa natrhal suchou trávu a nalámal suché podrosty
mladých smrků. O hodinu později, už hřejíc se u ohně, usrkával z plecháče horké
kafe. Jediným společníkem mu byl odvážně poskakující malý kulatý ptáček s
rezavě červenou náprsenkou, kterého krmil drobky chleba. Rozhlížel se po
krajině. Jeho pohled utkvěl na protějším kopci, kde pořád ještě nehnutě stálo
zaparkované auto, které míjel cestou sem. Ten obraz mu nešel z hlavy. Pořád na
něj musel myslet. Co vlastně viděl v tom voze? Jediná vteřina, kdy po nich
šlehl koutkem oka a oni dělali vše pro to, aby se jejich pohledy nestřetly.
Spalující napětí a bolestná grimasa ve tváři té jistě ještě ne ani tak dávno
krásné ženy. Nesourodý elixír sounáležitosti, očekávání, výčitek, nenávisti a
smutku. Byli to manželé? Těžko, ti nepotřebují být se svými problémy ukryti v
polích. Kolegové ze zaměstnání? Snad, ale proč sedí tak dlouho zavření v autě?
A proč měl ten chlap na sobě sako? proudily muži dál hlavou otázky.

Dal se do práce. Z lesa tahal suché stromky a klestí zbylé po těžbě, všechno
pak společně házel na oheň. Léta neudržovaný hustý les chtěl prosvětlit,
vyčistit jej od mrtvého dřeva. Žasl nad zelení jehličnanů, která v šedivé zimní
přírodě zvláště vynikala a rozsvěcovala krajinu. Obnažoval kmeny statných smrků
a borovic od hustého porostu. Byla to samozřejmě práce zbytečná, to si dobře
uvědomoval. Tady, daleko od civilizace si jí stejně nikdo nevšimne, nikdo ji
neocení, nikdo se nebude kochat jím vyčištěným kusem panenské země mezi poli,
přes kilometr vzdáleným od nejbližší cesty. Věděl to, ale měl to tady rád. Byl
tu šťastný. Není to nakonec správně, dělat něco jen sám pro sebe? napadlo ho.

S dětinskou láskou opečovával mladé
jedle, které tu loni a předloni vysázel. Dnes se mu však ve chvílích odpočinku
– netušil proč zrovna dnes – drala do hlavy pořád jedna a tatáž otázka.
Neutíkám od něčeho, když trávím čas nejradši sám tady v lese? Co když se
schovávám sám před sebou? Co když má ta zbytečná práce jen zaměstnat moji mysl?
Vždyť bude trvat dvacet let, než ty jedle vyrostou a člověk z nich bude moct
mít jakous takous radost. Nebyl bych mnohem raději někde jinde, v objetí s
vášnivou hříšnou holkou? zalekl se náhle množství nezvaných otázek, na které v
tom okamžiku nenacházel odpovědi. Rychle však takové myšlenky zapudil a vrhl se
zpátky do práce. Ta mu dodávala vždy alespoň na pár hodin klid. Ale tu otázku
ne a ne zapudit. Zůstala s ním, nikam neodcházela a tichým šepotem se mu
neustále připomínala v uších.

„Co to bylo za chlapa? Nemohl si nás všimnout?“ přerušila tísnivé ticho
v autě žena na spolujezdcově sedadle.

„Tak viděl nás určitě, ale neznám ho. Vypadal trochu jako bezdomovec,“ odvětil
muž za volantem.

„Spíš jako nějaký asketa. Teď si tam vzadu dělá oheň. Chtěl bys jednou takhle
dopadnout?“

„Jak to myslíš?“

„No tak, že už je s tím chlapem asi amen, když takto utíká od lidí. Vždyť
viděls, jak vypadal. Ošuntělý kabát, bagančata, k tomu ta směšná čepice. Zarostlý,
neupravený, přitom mu nejspíš nebylo ani čtyřicet,“ vypočítávala žena.

„Asi máš pravdu, chlap by neměl rezignovat na život,“ přitakal jí pokorně
řidič. Uvnitř však přitom tomu člověku tiše záviděl. Jak rád by teď vystoupil
z auta a svobodně se rozběhl do polí. Pryč odsud, kamkoli, jen aby už to
měl rychle za sebou. Ba co víc, aby se nic z toho nikdy nestalo a on mohl
žít jako předtím svým poklidným a nudným, stereotypním životem. Zakřičet stop,
vyhodit záchrannou kotvu, skončit ten chaos a najít zase trochu stability.

Zkoumavě si prohlížel její ztrápený obličej, měl ho za celý ten čas už důkladně
nastudovaný. Až moc dobře vnímal, jak se mění, jak z ní vyprchává ta živočišná
energie a bezbřehá živelnost. Nejvíc ho skličovalo vědomí, že to vše má na
svědomí on. Že ji zabíjí. Tu dívku, která snila o Nepálu. Dívku, jejíž duše
přes den voněla dobrotou a po půlnoci explodovala v záchvatech šílenství.
Holku, co milovala svět a mangovou zmrzlinu. Není v té holce Bůh? ptával se
kolikrát sám sebe. Jenže on poprvé ve svém životě nevěděl, co si počít.

„Co tady vlastně děláme?“ zareagovala na jeho další dlouhé mlčení dívka.

„Cože?“

„Podívej, co z nás zbylo. Abychom si neřekli pravdu, tak spolu radši
nemluvíme. Nedokážeme se sami sobě podívat do očí, klopíme zrak už i před
nějakým místním šramanou,“ nedopověděla větu a do očí se jí při vzpomínce na ranní
zážitek vedraly slzy. Ten jeden jediný vyčítavý pohled se jí zabodl do srdce.

Když zvedla hlavu z dlaní, dlouze se na něj zadívala uslzeným pohledem. Neměla
už co ztratit, ocitla se na pokraji svých sil. Bolest byla všudypřítomná,
visela ve vzduchu. Nebyla si jistá, jestli ještě pořád věří, že její svět
existuje. Kdo je vlastně ten chlap, co tu nečinně sedí vedle mě? A kdo byl ráno
ten muž se sekyrou a batohem, že jsem se mu styděla pohlédnout do očí? Co jsem
provedla, že se musím stydět a schovávat? Hlava jí znovu bezvládně klesla do dlaní.

Dnes muž zanechal práce dřív. Pospíchal na podvečerní slavnost slunovratu.
Stejně mu práce tentokrát nepřinášela tolik radosti jako jindy. Neuměl si
vysvětlit proč. Bez nálady, jako tělo bez duše se sklesle šoural cestou
k domovu. V šeru v dálce za ním dohasínal rudě planoucí oheň. Co se
s ním stalo? Ještě ráno se cítil vyrovnaný a řekl by, že v rámci
možností snad i šťastný, teď v něm však hlodaly pochybnosti. Když se
blížil k místu, kde ráno potkal automobil s těmi dvěma lidmi, zase jako
by ho něco uvnitř sevřelo.

V polích začínalo sněžit. Vzduchem
poletovaly první sněhové vločky. Po nejkratším dni v roce přicházela nejdelší
noc.

Cara Nixon
/
23. Prosinec 2021
/
Báseň

Ať jehličí, skořice a hřebíček
s vanilkou

provoní dům aspoň na chvíli
malinkou.

Za okny, která mráz vyzdobil
květy,

třpytí se hvězdy – vzdálené světy
–

a zemi pokrývá sněhová peřinka,

když do ticha náhle zvoneček
zacinká.

To Ježíšek dárečky přináší po
roce,

štěstí, zdraví, lásku… vše pro
pohodové Vánoce.

Rampouchy na střechách se
nadějí blyští,

že lepší než tento bude rok
příští.

Cara Nixon
/
23. Prosinec 2021
/
Báseň

Snad jednou v lese

potkáme se

a na sametovém mechu

beze spěchu

políbíme se.

Snad jednou v řece…

- tak přece!

Okamžik pouhý

zvrácené touhy

nás pohltí.

Snad jednou z dáli,

kde pálí

slunce do vlasů,

bez hlasu

přijde vyznání.

Snad jednou v poli,

srdce bolí

a déšť mží do očí,

svět se zatočí.

Láska vše zhojí.

LUCKY 007
/
01. Prosinec 2021
/
Báseň

j.f.julián
/
22. Listopad 2021
/
Báseň

LUCKY 007
/
18. Listopad 2021
/
Báseň

Lásko má Jsi jako vláha ranní rosy, jsi jako slavík, mezi vrabci, kosy. Jsi sluníčko, co se v mracích skrývá, jsi noční měsíc, co se na mě z nebe dívá. Jsi jako svěží podzimní vánek, jsi můj den, má noc a taky spánek. Jsi ta, co se mi o ni krásně snívá, jsi to Ty, co v náručí mě občas mívá. Jsi moje láska, něha, vášeň, dobrota, já chci být s Tebou až do konce života.

Ukázka z mé knihy Proměny lásky, která mi vyšla na www.bookla.cz
Ukázka z mé knihy Proměny lásky, která mi vyšla na www.bookla.cz

Annette Bjergfeldtová Kodaňská píseň písní

Již máte účet WordPress.com? Přihlaste se.

Střípky ze zápisníku

Přizpůsobit

Sledovat

Sleduji

Zaregistrovat se
Přihlásit se
Kopírovat zkrácený odkaz.
Nahlásit tento obsah

Zobrazit příspěvek ve Čtečce

Spravovat odběry

Zavři tuto lištu

E-mail (povinné)

Jméno (povinné)

Webová stránka

o romantických knížkách, výletech a zajímavých kavárnách či obchůdcích
Krásný den, vítejte u dalšího článku ze série Střípky z edičních plánů , ve kterém jsem si pro vás připravila doporučení na zajímavé romantické příběhy, které byly měly vyjít v průběhu prosince 2021. Prosinec je na novinky zatím nejchudším měsícem – nakladatelé si pro nás připravili „jen“ 18 nových romantických příběhů.
(Nutno však podotknout, že v době psaní tohoto článku nebyly známy knížky, které si na prosinec připravil nakladatelský dům Grada.)
Budu velice ráda, když vás některý z příběhů zaujme a třeba se vám bude hodit pod vánoční stromeček.
Laura Lee Guhrke – Zdivočelá dědička
Milá lady Věrnolásková, moje schovanka mě přivádí na pokraj šílenství. Musím ji provdat a zbavit se jí. Je tu ale jeden problém…
Když Jonathan Deverill slíbil umírajícímu příteli, že se stane poručníkem jeho dcery, představoval si holčičku v zástěrce a s copánky, dítě, které by mohl nechat v internátní škole, kde dívka momentálně žije. Problém je, že jeho svěřenka je ve skutečnosti dospělá, vzdorovitá kráska, jejíž touha po romantice hrozí, že mu udělá z funkce poručníka peklo na zemi.
Newyorská dědička Marjorie McGannová chce prožít společenskou sezonu v Londýně a získat manžela se šlechtickým titulem, který jí pomůže utrácet zděděné americké miliony. Domnívá se, že její nový britský poručník je ideální k tomu, aby jí takového muže pomohl najít. Jenže Jonathan nemá v úmyslu dovolit, aby se přítelovo jmění promrhalo. Pod jeho bdělým, ochranitelským okem se Marjorii těžko hledá romantika… až do jednoho osudového večera, kdy ji úchvatné polibky jejího poručníka přimějí k úvahám, jestli tu největší ze všech romancí nemá náhodou přímo před sebou.
Melanie Moreland – Vytočenej na maxx
Maxx Reynolds potřebuje pomoc. Jeho práce, dům i celý život jsou v rozkladu. V zoufalství hledá na internetu a chce najmout nového zaměstnance pro svoji dílnu, kde mimo běžné opravy restauruje i historické motorky. Čeká, že do jeho firmy přijde chlapík jménem Charly a usnadní mu život. Místo toho se objeví svérázná zrzka Charlynn. Je na tom vlastně podobně. Prchá z města, protože nemá práci, byt ani peníze. Získat zaměstnání v autoopravně na kanadském venkově je pro ni jediná možnost. Čeká, že budoucí šéf bude starý mrzout. Mýlí se ovšem ona i Maxx…
Místo aby si oba život vyřešili, se jim však zašmodrchá ještě víc. Dokážou se přenést přes svá předchozí traumata? Charlynn je nejenom vtipná a k tomu ještě neuvěřitelně schopná, ale hlavně – je to žena, a to velmi sexy žena! Starého mládence Maxxe to vytočí na maximum. Sice ji nemůže vystát, ale taky jí nedokáže odolat. Navíc Charlynn stále víc propadá jeho mlčenlivému kouzlu a vlastnostem pravého chlapa. Ve vzduchu to jiskří… Jak tohle asi skončí?
Krista & Becca Ritchie – Čekat na slunce
Pětadvacetiletý Ryke Meadows ví, že je těžké ho milovat. S miliardovým majetkem, pověstí horolezecké hvězdy a drsnou osobností je ztělesněním typu sympatického parchanta. Nežije však proto, aby si dělal přátele. Nebo nepřátele. Chce si jen v klidu a bez jakýchkoli problémů vyšplhat sólo a bez jištění na tři nejnáročnější hory v Yosemitském národním parku.
A pak mu z Paříže zavolá rozrušená dívka – dívka, kterou nikdy nesměl mít.
Daisy Callowayové je osmnáct. Konečně. S nově nabytou nezávislostí může dát sbohem matce, která ji akorát dusí, a pokračovat v rozjeté modelingové kariéře. Příští zastávka: Paříž. Módní týden začne ve velkém stylu a Daisy objeví i odvrácenou tvář módního průmyslu, přesto chce rodině dokázat, že se o sebe zvládne postarat sama. Když se jí však všechno vymkne z rukou, zavolá jedinému člověku, jemuž plně věří. Rykeovi.
Rottweil 1332. Melisanda utekla z Esslingenu, v lese zakopala vše, co připomínalo její minulost esslingenského kata, němého Melchiora, a stala se ženou milovaného Wendela. Oba jsou šťastní – jejich obchod s vínem prospívá a velmi milují svou malou dcerku.
Nad jejich štěstím se však stahují mračna. Melisandin tchán je ochoten udělat vše, aby překazil synovo manželství, a na hradě Adlerburg čeká stará nepřítelkyně na příležitost, aby pomstila smrt svého muže. Když Melisanda postupně objeví ve svém domě předměty ze své minulosti městského kata, prozradí se její temné tajemství, její muž se od ní odvrátí a její dcera je unesena.
Kdo za vším stojí? Aby ochránila svoji rodinu, musí se Melisanda utkat s protivníkem, který se neštítí ničeho… Pokračování úspěšné knihy Katova schovanka.
Autumn se před půldruhým rokem ztratil manžel. Zoufale se ho snažila najít, ale veškeré pokusy vyšly naprázdno. Neumí si představit, jak dál žít bez něj. Kvůli svým dvěma dospívajícím dětem to však
BDSM praktiky na svázané manželce (HD)
ELLEN SAINT je tvrdě vyšukaná v koupelně pornovideo retro
Jeden kluk a tri mámy porno

18 letá dívka - chtíč a vášeň v ní je

Report Page