Platón.

Platonův vstup do "Faidonu"

V úvodu k "Fjodonu" Platón dává vnější popis svého příběhu. Pythagorec Ehekrat, když se setkal s filozofem-elidian Fedon, požádá ho, aby mu řekl o okolnostech Sokratovy smrti. Celý další příběh je veden od jmena Fedona. Na začátku on vysvětluje, proč byla poprava odložena o měsíc. Potom vypráví o příchodu několika studentů a přátel k němu Sokrata do vězení v den popravy. Před popravou ze Sokrates si řekl, že nelituje o smrti. Pak Sokrates vypráví žáky, proč je nepřijatelné sebevraždu: život člověka nezávisí od něj, ale od bohů, kteří i po smrti, nechá ho naživu. Skuteční filosofové se podle Sokrata smrti nevyhnou, ale naopak si ji přejí.

smrt ve své podstatě je radostnou událostí a že pravý filosof ji musí přivítat, neboť představuje definitivní naplnění toho, oč celý svůj život usiloval, tj. o odloučení duše od těla; teprve po smrti může duše poznat věci samy o sobě, může poznat ideje.

Sokratove učeni o duši a těle

Dále Fjodon popisuje Sokratovu úvahu o duši a těle. Duše je ve své podstatě čistá, bez hmotných břemen a úzkostí. Jeho čistota však zasahuje do života těla s jeho nízko položenými vášněmi a aspiracemi. Skutečné podstaty věcí (nikoliv jejich hrubě materiální skořápka) lze mezitím poznat pouze nezamýšlenou myslí, která není zatížena břemenem smyslnosti. Mudrc se musí zbavit těla a uvažovat o věci samy o sobě přes svou duší.

Celkove dokonalé poznání, pokračuje Sokrates, je nedosažitelný ve zdejším životě, kde duše není schopna zcela přerušit spojení s tělem. To může být získáne pouze po odloučení duše od těla, po smrti, v jiném světě. On řika nebo je poznání obecně nedosažitelné, nebo dosažitelné až po smrti.

"Čistá mysl" duše není omezena na jedno racionální poznání. Nese s sebou i všechny morální ctnosti: odvahu, spravedlnost a abstinenci (str.nauku o nich v Platonově pojednání "stát"). Po osvobození duše od těla tyto chvályhodné vlastnosti definitivně ztrácejí kontakt s nížinami, hmotnými cíli.

Proto mají pravdu adepti náboženských obřadů, kteří učí o spasení v jiném světě jen ty, kteří se zde očistili. Proto i sám Sokrates doufá v lepší podíl po smrti.

Fjodon Platón říká, že jeden z přítomných sokratových učedníků, Kebet, vyjádřil pochybnosti o tom, zda je duše schopna myslet po smrti těla. Sokrates v reakci uvádí čtyři své slavné důkazy o nesmrtelnosti duše.

Sokratův první duvod pro nesmrtelnost duše: vzájemné vyvolávání protikladů mezi sebou

Sokrates popisuje mýtus o přemístění duší (existuje stará Nauka) a pak říká, že všechny protiklady, které existují na světě, nemohou existovat bez sebe, protože se navzájem definují a plodí. Bez představy o " větším "bychom neměli ponětí o" menším", bez koncepce" tepla "bychom nemohli vysvětlit, co je"chlad". To je také život se smrtí: bez jednoho neexistuje žádný jiný. Život neustále plodí smrt, a tudíž i smrt musí rodit život.

Takže duše po smrti těla přechází do jiného stavu, již bez pozemského těla, a jedna z nadpozemských duší se opět vrací do pozemského bytí

Sokratův druhý duvod pro nesmrtelnost duše: myšlenky a napady rozumu jako vzpomínka na to, co duše vnímala před narozením člověka

Platón vede v "Fedon" a druhý důkaz Sokratova nesmrtelnosti duše. Naše mysl myslí nejen smyslovými obrazy, ale čistě abstraktními pojmy, zcela bez jakéhokoli konkrétního shellu. Například Sokrates bere pojem "rovnost". Jak to a jemu podobné nápady v nás vznikly? Sokrates odmítá možnost, že bychom ho mohli získat z hmotného světa, protože neexistují žádné "rovné" předměty-všechny dvě věci nevyhnutelně obsahují nějaké rozdíly. Takže myšlenku absolutní, abstraktní rovnosti nevyvádíme z životních zkušeností, ale získáme "předem", a priori. Vzniká v nás před všemi druhy vnímání hmotného světa, před narozením-stejně jako všechny ostatní obecné myšlenky: krásné, dobré, spravedlivé, posvátné. Nevyhnutelný závěr – pokračuje Sokrates v "Faidonove"–, že naše duše existovaly dřív, než se narodila naše tělo, a když přišel na svět, už jsme měli vzpomínky na svou intuici v jiném světě бестелесных nápadů. To dává dodatečné potvrzení prvního důkazu o vzájemném vztahu protikladů.

– Ale ti, samozřejmě, je známo, že dochází k milenci, když uvidí liru, nebo pláštěnku, nebo jinak že z věcí svého domácího mazlíčka: oni se učí lear, a okamžitě se v mysli u nich vzniká obraz mladého muže, kterému tato lira patří. To je vzpomínka. Stejně přesně, když vidí Simmia, často si vzpomenou na Kebeta. Lze jmenovat tisíce podobných případů. - Hume. - Сократ Теэтет Чувства Собаки Бабуины.

Platón následně kriticky reflektuje tento argument, když na jeho konci vyjadřuje námitky (prostřednictvím Simmii a Kebéta) , jež postihují samotný princip analogie a podobnosti, na němž je argument založen. S pochybnostmi začíná Simmias. Namítá, že Sókratovo odůvodnění nebylo dostatečné a že by stejně tak "bylo možno pronésti touž myšlenku také o harmonii i o lyře a strunách. .. " 7o A následně se přidává i Kebés: "Mně se totiž zdá, že když se tak mluví (stejně jako Simmias reaguje na Sókratův podaný argument), je to něco podobného, jako kdyby člověk vyřkl o zemřelém starém tkalci tu myšlenku, že ten člověk není mrtev, nýbrž že jest někde živ a zdráv, a za důkaz uváděl, že to roucho, které nosil a které si sám utkal, je celé a není zničeno. 1171 Aby Sókratés vyvrátil tyto námitky, musí představit propracovanější filosofickou tematiku a celou diskusi tak převést na metafysickou a kosmologickou rovinu, ve které se odehraje závěrečný argument. 

Simmiovy a Kebétovy námitky proti dosud uvedeným důkazům nesmrtelnosti duše

Po těchto důkazech nechává Platón vyslovit dvě námitky. První z nich klade do úst Simmii, druhou vyslovuje Kebés.

Simmias namítá, že to, co řekl Sókratés o tělu a duši a jejich vzájemných vztazích, lze tvrdit zrovna tak dobře i o harmonii a hudebním akordu a jejich vztahu k nástroji, jenž je vytváří. Také harmonie je neviditelná a božská, zatímco nástroj, jenž ji vytváří, je viditelný a hmotný. Z toho však přece nelze vyvozovat, že harmonie je nesmrtelná, a nástroj smrtelný. Vždyť rozbije-li se nástroj, přestane znít i melodie. A totéž lze říci i o duši a těle: duše může být, jak tvrdí někteří, pouhou harmonií těla a jeho částí. Je-li tomu tak, rozkládá se spolu s tělem i jeho harmonie, a tedy duše.

Kebétova námitka je subtilnější:

Kebés věří, že duše a tělo jsou dvě velmi odlišné entity a že duše je od těla mnohem odlišnější než harmonie od hudebního nástroje. To však podle něj dokazuje pouze to, že duše je odolnější než tělo, nikoli že je nesmrtelná, a že tedy nikdy nepřestane existovat. Sókratovy argumenty tedy dokazují pouze existenci duše před tělem, v němž se nachází, nikoli to, že a proč by měla duše tělo přetrvat. Duše by se podle Kebéta mohla vtělit mnohokrát po sobě, potom však následkem únavy a vysílení vyhasnout a skončit spolu s tělem.

Kebés uvádí názorný příklad. Duši by se mohlo přihodit to co tkáči, jenž utkal a obnosil mnoho šatů, po určité době však umírá dříve, než stačil obnosit šaty poslední. Také duše by tedy mohla předcházet i přetrvat vícero těl, podobně jako onen tkáč, jehož existence předchází i přetrvává vícero jím utkaných šatů. Tělu poslednímu by však pouze předcházela, podobně jako onen tkáč svému poslednímu rouchu.

Je-li tomu tak, kdo by nám kdy mohl zaručit, že duše každého z nás již není ve svém posledním těle a že po jeho smrti nepřestane existovat a nerozplyne se v nic?

Často se upozorňovalo na překvapivou aktuálnost těchto námitek. První z nich odpovídá moderním teoriím, zvláště biologické provenience, jež činí z ducha pouhý epifenomén těla. Druhá připomíná námitku, již by mohl učinit fyzik, odvolávající se na Carnotův princip, podle něhož úbytek energie nemůže trvat do nekonečna, a že tedy musí přijít den, kdy duše svou energii zcela vyčerpá.

Tyto námitky mají v zásadě trojí účel.

V logické stavbě dialogu hrají roli motivační, neboť ospravedlňují nový pokus o důkaz nesmrtelnosti, i o upřesnění a zviditelnění spekulativních východisek tohoto důkazu.

V dramaturgické ekonomii dialogu slouží tyto námitky k vyvolání atmosféry bezradnosti, rozpačitosti a napětí, tedy prvků, jež nejlépe podněčují čtenáře k tomu, aby se soustředil na nejobtížnější fázi rozhovoru.

Obě námitky také umožňují, aby byly vyvráceny a odmítnuty některá z tehdy rozšířených filosofických tvrzení.

Vyvrácení Kebétových a Simmiových námitek a třetí důkaz nesmrtelnosti duše

Vyvrácení Simmiovy námitky je snadné:

1) Pojetí duše jako harmonie se neshoduje s naukou o vzpomínce, již Simmias přijímá. „Vzpomínka“ vyžaduje, aby duše existovala dříve než tělo. Harmonie však nemůže existovat dříve než její hmotné předpoklady.

2) Platón však ukazuje, že tato teze je neudržitelná i tehdy, odhlédneme-li od tohoto argumentu ad hominem:

a) Kebés souhlasí s tím, že žádná duše nemůže být více či méně duší. Kdyby totiž byla duše harmonií či akordem, nemohla by jimi být více či méně. Čím jiným je však harmonie duše, ne-li zdatností? Jsou-li však všechny duše ve stejné míře harmonií, musí být také všechny stejně zdatné. Tak tomu však není. Duše tedy nemůže být harmonií.

b) Navíc je všeobecně uznávaným faktem, že duše vládne tělu. Harmonie však, v přímém protikladu vůči tomu, co konstatujeme v případě duše, nevládne prvkům, jejichž harmonii vytváří, nýbrž je na nich zcela závislá. Duše tedy nemůže být harmonií.

Naopak vyvrácení Kebétovy námitky vyžaduje mnohem širšího způsobu argumentace. Vyžaduje totiž, jak zde Platón výslovně podotýká, jednak zkoumání obecné otázky příčiny vzniku a zániku věcí, jednak ujištění se o nekonsistentnosti naturalistického výkladu této otázky u přírodních filosofů.

Aby ukázal nedostatečnost myšlení přírodních filosofů, nechává Platón Sókrata vyprávět dlouhý, zdánlivě autobiografický příběh, jehož cílem je ukázat neuspokojivé výsledky těchto filosofů, zvláště pak Anaxagory. I on totiž mluvil o božském rozumu, který řídí všechny věci. Přestože však zavedl princip božského rozumu, při konkrétním vysvětlování různých jevů na něj zcela zapomněl a uvažoval úplně stejně jako všichni ostatní přírodní filosofové, tzn. nepřestával podávat mechanistická vysvětlení a zaměňovat pravou příčinu věcí s prostředky, jichž pravá příčina užívá při tvorbě věcí. Takové vysvětlení je však kvůli právě zmíněné konfúzi zcela nedostatečné. Je jistě pravda, že například Sókratés přišel do vězení, protože má kosti, svaly, šlachy a nohy, jež mu dovolily kráčet. Tyto části těla však vpravdě nejsou důvodem, proč je ve vězení. Ve vězení je proto, že se na základě rozumové úvahy rozhodl přijmout verdikt soudního tribunálu. Jeho nohy a svaly byly pouhými prostředky k uskutečnění tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Sókratés přišel do vězení po svých nohou, nikoli však kvůli svým nohám, nýbrž kvůli jistým hodnotám.

Už tento příklad naznačuje, jakého typu je pravá příčina věcí. Pravá příčina není nikdy hmotné povahy a nelze ji vidět. Omezíme-li se na oblast hmotného světa a smyslové vnímání, rozptýlíme se a propadneme omylu a zdání. Musíme tedy opustit smysly a utéci se do oblasti čistého rozumu, logu, v níž jedině se dá uvažovat o pravdě věcí.

V oblasti logu pak objevíme, co je pravou příčinou: eidos, idea, čistý tvar, inteligibilní jsoucno. „Ideje“ jsou inteligibilní, tzn. pouze rozumem nahlédnutelné skutečnosti, podle nichž se řídí smyslová realita. Smyslové věci jsou tím, čím jsou, právě díky idejím.

O idejích promluvíme podrobněji v příštím odstavci. Nyní ukažme, jak jsou zavedeny coby základ třetího důkazu nesmrtelnosti duše.

Po demonstraci toho, že ideje jsou pravou „příčinou“ věcí, obrací Platón pozornost k jedné jejich základní charakteristice. Protikladné ideje, vzaty o sobě, nelze spojit a klást vedle sebe, protože se, právě kvůli své protikladnosti, navzájem vylučují. Nicméně ani smyslové věci, v nichž jsou tyto ideje přítomny, nelze spojit a klást vedle sebe (pokud jsou ovšem přítomny ve věcech bytostně, a nikoli pouze akcidentálně). Proto jestliže určitá idea účastí přistoupí k nějaké věci, protikladná idea, jež byla ve věci dosud přítomna, zmizí a učiní nové ideji místo. Není tomu totiž tak, že by se navzájem vylučovala pouze idea velkého a malého, vzaty samy o sobě. Vylučuje se také velké a malé v nás. Tím, že jedno z nich přistoupí, druhé zmizí a učiní mu místo, přičemž ani jedno z obou se nikdy nestane tím druhým.

Totéž platí nejen pro přímé protiklady, ale i pro všechny ideje a věci, jež sice samy nejsou protikladné, mají však v sobě protiklady jako své bytostné atributy. Výše zmíněným způsobem se nevylučují pouze teplé a studené, nýbrž i oheň a studené, sníh a teplé. Oheň do sebe nikdy nepřipustí ideu studeného a sníh do sebe nikdy nepřipustí ideu teplého. Aby přistoupilo teplo, musí roztát a odstoupit sníh, aby přistoupil chlad, musí odstoupit a vyhasnout oheň.

Obraťme se nyní k duši a pokusme se aplikovat na ni to, co bylo právě v obecné rovině uznáno. Bytostným rysem duše je život. Duše se tedy z velké části shoduje s ideou života. Právě duše totiž oživuje a udržuje tělo (tato skutečnost byla Řekům Platónovy doby mnohem zřejmější než nám dnes, protože i sémanticky psyché evokuje zoé, tj.výraz pro „život“, a tedy i život jako takový). Jelikož je smrt opakem života, nemůže na základě uznaného principu duše, jejímž bytostným znakem je život, do sebe přijmout smrt. Duše tedy nemůže nikdy zemřít, a proto je nesmrtelná. Ježto však nesmrtelné nezaniká, nezaniká ani duše.

Co se tedy stane, když k člověku přistoupí smrt? Odpověď je nyní zřejmá. Co je v něm smrtelné, tzn. tělo, zanikne. Co je v něm nesmrtelné, tzn. duše, se kvůli své vlastní přirozenosti smrti vzdálí. Duše totiž sama do sebe nemůže nijak přijmout smrt. Sama její podstata totiž zahrnuje ideu života.

Závěr: jelikož se idea smrti a idea života navzájem vylučují, nemůže duše, jež je podstatně živá, do sebe žádným způsobem přijmout smrt. Výraz „mrtvá duše“ je zcela absurdní. Jedná se o rozpor typu „teplý sníh“ či „chladný oheň“. Platí tedy: duše = idea života = to, co je a dává život = to, co ze samé své přirozenosti nezaniká.

Ješte krat třetí duvod. Jina verzie. Křehkost smyslné hmoty a věčná neměnnost ideji rozumu.

Každý předmět má neustále se měnící, křehkou, nestabilní smyslnou stránku-a svou věčnou, neměnnou myšlenku, která je chápána myslí. První vnímáme tělesné orgány smyslů a druhá je nejvyšší, rozumná část duše. Přestože duše a tělo představují jednu bytost, duše je blíže k nevyčerpatelnému, božskému a tělo k proměnlivému, pozemskému. V důsledku toho je duše velmi blízko k věčnému, nezničitelnému a neoddělitelnému, i když její tělo se vyznačuje protichůdnými vlastnostmi.

Dokonce i tělo balzamováním může být po smrti dlouho zachováno. Tím více může přetrvávat po odmítnutí duše. Pokud se duše člověka během života zdržela tělesných tužeb a snažila se ve všem řídit myslí, čistotou a krásou, pak po tělesném zániku zůstane s bohy. Pokud to, уподобляясь činnosti těla a předkládá mu, bylo těžké, brutální, безобразной, nepřiměřenou, to je takový to a bude státi v podsvětí tím, že se tam zasloužený trest a nové přemístění na hrubé živočišné tělo.

Fjodon dále Echekratovi vypráví o pochybnostech Sokratových žáků o myšlenkách, které jim řekl. Fanoušek učení Pythagoras Simmius říká, že pokud je duše taková, jakou ji Sokrates namaloval, je to jako harmonie zvuků vydávaných lyrou. Ale když se lira rozpadne a zemře, její harmonie zemře s ní. Kebet říká, že skutečnost existence duše před narozením těla ještě nedokazuje, že přetrvává po tělesné smrti. I kdyby byla zachována, pak se přesuneme do řady jiných těl, nebude to trvat po krůčku a nezemře, stejně jako zemřelý, který vyrobil mnoho různých oděvů tkadlec?

Sokratova odpověď na to v "Fedone" zní takto: harmonie zvuků je vytvořena lyrou, ale tělo nevládne duši, ale naopak, duše ve své podstatě ovládá tělo a vytváří jeho harmonii. Socrates tak vyvrací názor Simmia a Kebetova námitka, kterou pronesl, je čtvrtým argumentem pro nesmrtelnost duše.

Čtvrtý duvod: duše jako nezničitelná myšlenka smrtelného těla

Plato od osoby Faidonove tak vykládá tato úvaha Sokrata: v životě vidíme mnoho příkladů, kdy se věci mění své vlastnosti, často kupují není prostě jiné kvality, ale právě opak toho, které panuje u nich v poslední době. Například, pokud k jednotce přidáte jinou jednotku, získáte dvojku. Stejná dvojka bude fungovat i v případě, že je jednotka rozdělena na dvě části. Ale znamená to, že myšlenky samy o sobě mohou zmizet, zemřít a přecházet do sebe? Ne, změny se týkají jen hmotných věcí. Při doplnění nebo rozdělení jednotného těla se myšlenky jednotnosti a fuzzy nikam nezmizí. Od věci se jen "odkloní" a ona se "zahalí" do jiných myšlenek, které však kromě hmoty existovaly i věčně, než aby vznikly v okamžiku její změny a nebyly touto změnou smyslového předmětu vytvořeny.

Sokrates tvrdí ve Fedonu, že tělesný svět nemůže plodit myšlenky. Je na nich, ne na nich. Myšlenku bez věci si můžeme uvědomovat a věc, která postrádá jakýkoli nápad, není. Myšlenka je" příčinou " věcí, spíše než věc příčinou myšlenky. Proměnlivé tělesné předměty jsou neustále doprovázeny určitými myšlenkami, které jsou věčné a neměnné. Takže duše je myšlenka těla, která je pouze jeho součástí. Když tělo zemře, duše není zničena, ale pouze oddělena, "odtažena" od své bývalé brněnské skořápky.

Поэтому вещи хотя и не противоположные друг другу, например огонь и снег или двойка и тройка, но причастные противоположным идеям, т. е. понятиям тепла и холода или понятиям четности и нечетности, не терпят в себе одновременного присутствия противоположных идей, так что огонь, превращаясь в снег, теряет идею холода, и двойка, превращаясь в тройку, теряет идею четности

Etické závěry

Pokud by se smrtí těla duše zemřelo, pak by se špatní lidé neměli čeho bát. Ale duše nezemře. Ona a po zániku nese břemeno všech zlozvyků a zločinů, kterých se dopustila "v tělesném životě".

Spravedliví klidně zaujímají důstojné místo v Aidě. Duše padouchů, které jsou nahnány do strachu, násilně táhnou do posmrtného světa zvláštního démona. Před přemístěním do nižšího, Opovrženíhodného obydlí zažívají v říši mrtvých těžké muka.

Kosmologický závěry

Zdejší hmotná půda je uprostřed světa obrovská koule. Známe jen malou část-jednu z mnoha dutin.

Ale nahoře v božském éteru existuje věčná myšlenka země - "pravá", duchovní, Nebeská země. Je to malovaný v krásných a jasných barvách dvanáctiúhelník s krásnými rostlinami, s horami drahokamů. Je obýván nikdy nemocných lidí. V chrámech nebeské země žijí sami bohové, všichni její obyvatelé jsou v blaženosti.

Platón vede dále na "Fjonovu" detailní mytologického zeměpis, dává čtenáři obraz podsvětí s jeho řekami a jezery, místy trestu, čištění a ocenění spravedlivým:.

Platonův dialog "Fjodon" končí scénou Sokratovy nezištné smrti,která mu bezostyšně vypije misku cikut.